charlizee komentáře u knih

Před pár měsíci jsem četla autorčinu prvotinu s názvem V lidožroutově zahradě.
Když byla Leïla ve své rodné zemi na autorském turné se zmíněnou knihou, začaly se na ni obracet marocké ženy se svými (všedními) problémy. Díky tomu vznikla publikace SEX A LŽI.
•
Velmi oceňuji přístupnou formu, kterou autorka zvolila. Myslím si, že je velmi důležité, aby se touto problematikou zabývali také mladí lidé - aby věděli, že každé náboženství má nějaký výklad, resp. více výkladů, které se mohou názorově zcela lišit. V této době, kdy neustále slyšíme o islamizaci Evropy, je důležitější, než kdy dříve, mít informace, podněcovat zájem... A to podle mě Leïla opravdu umí.
•
Zvolená komiksová forma nahrává tomu, aby si to zvládl přečíst opravdu každý. S deváťáky/kvartány (a staršími) by to mohl být podklad pro diskuzi v občanské výchově/ZSV. Knížka neřeší problémy do hloubky, spíš je nastíní a zažehne jiskru zájmu. A mám za to, že o to šlo autorce především.

2 27.11.2020

Na jednu stranu obdivuji autorovu rešeršní činnost, informace jsou po faktické stránce velmi důkladně zpracovány, na stranu druhou (jako mnozí jiní) podotýkám, že se pořád dokola opakuje totéž... Ale pokud nic jiného, tak jsem dostala neskutečnou chuť vyrazit do Norska.

2 08.09.2020

Tuto knihu bych normálně zařadila do školních osnov. Komiks? Komiks!
Děcka to bude bavit, protože obrázky a dialogy, takže maximálně přístupná forma, přitom ale napěchované informacemi, které jsme my teda v dějepise neprobírali...
Umanutost (v dobrém slova smyslu) JUDr. Horákové mi znovu a znovu bere dech...
P.S.: Studenty bych za odměnu otestovala, kdo z nich v knize odhalil faktickou chybu - jedna významná se v knize bohužel opradu objevuje...

2 08.09.2020

Malé ženy nejsou vůbec literaturou mého srdce (a mysli). Zatím nevím, jestli je to tímto vydáním (které je převyprávěním, v němž je používán velmi jednoduchý jazyk a také zjednodušený děj), anebo obecně schématem, tématem, stylem (k čemuž se momentálně přikláním). Každopádně mě to zajímá tak, že určitě sáhnu po překladu, který v těchto dnech vydává IKAR.

2 02.03.2020

Před dvěma roky jsem se (na dovolené) zařekla, že už od této autorky nic číst nebudu. Manželé odvedle se mi vůbec nelíbily. Zářijový výběr ČK Martinus mě proto trochu vyděsil. Šnůru jsem porušit nechtěla, navíc všichni slibovali, že tohle je zatím její nejlepší kniha... Přísahám, že jsem moc chtěla, aby se mi to líbilo a že nejsem předpojatá!!! :)) Překvapení se ale nekonalo, pro mě to byla jen další plytká detektivka. Kvalitní postavy, atmosféra, dobře budované napětí, překvapivost, jazykový styl...nic z toho jsem tam nenašla. A některé dialogy postav byly tak kostrbaté, že by tak spolu nemluvili snad ani cizinci...
Radši sáhněte po klasice Deset malých černošků :)

2 23.09.2019

Když jsem na vysoké škole chválila vzpomínky Adiny Mandlové, tak mi spolužáci z filmové vědy doporučovali vzpomínky Lídy Baarové - že se jim líbily víc. Tak jsem se k nim po deseti letech dostala :)

Jaká byla skutečnost se asi nikdy nedozvíme... Četlo se to dobře, ale chyběla mi tam ta Adinina lehkost a nadhled. Pár pasáží, které se opakovaly napříč kapitolami, přičítám věku, ve kterém to Lída Baarová psala.

2 17.08.2019

Relax. Tak bych knížku popsala jedním slovem. Blog jsem vůbec neznala, dozvěděla jsem se o něm, až když došlo k vydání knihy. Za nějakou dobu mi knížka padla v knihkupectví do oka, když jsem hledala jinou, a zaujala mě svým provedením. Pak jsem si ji začala brát na přestávkové čtení do práce a bavila jsem se... Moc se mi líbily hlavně závěry, kdy Karin kapitolu vždy jako by shrnula a "stanovila" nějaké moudro, které naplnila optimismem. Pozitivních myšlenek není nikdy dost :)

2 30.04.2018

Jak tady zmiňují všichni, knížka je zajímavá především nápadem, a proto mě oslovila, když se objevila v letošní Knižní šifře. Je kratičká, čte se dobře, svižně..., když nad tím textem člověk přemýšlí, může si odnést zajímavé podněty. V konečném důsledku mi tam ale chyběl nějaký hnací motor, který by mě nutil knížku neodkládat. Sice se dobré myšlenky objevují napříč celou knihou, ale ten děj okolo nich tak dobrý není, a proto kniha nakonec působí nevyváženě.

2 27.12.2017

Když se básníkovi podaří na čtenáře přenášet emoce, aniž by bylo textům dokonale porozuměno, je to znakem mistrovství. V této sbírce jsou skutečně obsaženy básně, které jsem nepochopila napoprvé, možná ani napodruhé nebo napotřetí, přesto ve mně vyvolaly tíseň a úzkost...

2 08.11.2017

Knihu jsem začala číst chvíli po jejím vydání někdy před čtyřmi lety a čekala od ní návod, jak přestat být workoholikem. Místo toho se mi ale dostávalo jen chvály na lenošení a instrukcí, jak své lenošení posunout na vyšší level. Po cca čtyřiceti stranách jsem knihu odložila. Letos mám rok "všehodokončování", a tak přišlo na řadu i dočtení Jak být líný. Zpočátku jsem byla přesvědčená, že kniha poputuje z mé knihovny o dům dál, ale nestane se tak. Knihu jsem začala vnímat úplně jinou optikou. Nejdříve mi vadily časté citace, až jsem si uvědomila, jak precizní práci autor odvedl, když každou svou myšlenku dokázal podložit myšlenkou někoho jiného. Jako by psal vědeckou práci o dnešní kapitalistické společnosti a o tom, jak nás moderní svět omezuje. Nakonec došlo i k tomu, co jsem si od knihy slibovala zpočátku - poslední dobou už nezůstávám ve svém zaměstnání ve volném čase, naopak odcházím i dříve, hned jak vím, že mám pro ten den hotovo a další práce by byla nad rámec mých povinností. Začalo se to dít nenápadně, ale přitom v jasné souvislosti se čtením této knihy. Nemyslím si, že by se ze mě měl stát lenoch par excellence, ale odnáším si spoustu myšlenek, jak být vyrovnanější bytostí. Jsem názoru, že aby se čtenáři tato kniha líbila, musí ji číst ve vhodnou chvíli. Před těmi čtyřmi roky jsem ji nejspíš odložila proto, že mi kapitalistický systém vyhovoval, byla jsem plná energie a měla jsem spoustu pracovních ambicí. To vše časem pominulo, dospěla jsem do jiné fáze života a i tohle čtení mi pomohlo se s tím vším nějak vyrovnat a (ač je to protichůdné k tématu knihy) chytit nový dech :)

2 15.11.2014

Ačkoliv je mi hororový a fantasy žánr nejbližší, povídky E.A.P. mě nedokázaly naplno vtáhnout do děje - to všude vychvalované stupňované napětí mi nepřišlo vlastně vůbec napínavé, popisy všeho byly velmi důkladné, přesto mi ale obrazy samovolně nenaskakovaly na mysl, tak jak je to u mě obvyklé. Pouze dvě povídky mě 100% oslovily - Černý kocour, kterého jsem četla už kdysi na gymnáziu v rámci výuky angličtiny, a Zrádné srdce. U obou byl příběh rozvíjen postupně, tudíž by nestačilo přečíst si jen závěr, aby člověk věděl, o čem to bylo - právě tak mi to připadalo u povídek ostatních. Vím, že veškeré líčení psychických stavů a detailů v okolí bylo důležité pro to slavné budování napětí, bohužel když to ale na čtenáře nezabírá, má pak skutečně pocit, že jde vlastně jen o ty závěrečné dvě strany... Ale samozřejmě znám spoustu lidí, kteří by byli tímto nadšeni, a proto těmto také knihu doporučím.

2 21.09.2014

Kniha je napsána velmi čtivou, popularizující formou. K přečtení mne inspiroval seriál České století, chtěla jsem si udělat jasno v některých otázkách české historie, potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Tento účel kniha splnila. Problém jsem měla především s užíváním přítomného času pro minulost a příliš patrným názorem autora, který se na jednotlivé kapitoly nedokázal podívat jaksi "zvenčí". Jediné nestranné se zdají být ty o Benešovi a Háchovi - je vyvážena kritická i pochvalná stránka věci. U komunistických pohlavárů otevřenou kritiku dokážu pochopit, ale že by se na Masarykovi nenašlo nic, nad čím bychom se mohli pozastavit? A především pak u závěrečných kapitol bije do očí jakási nerovnováha - Klaus je vykreslen téměř jako polobůh, kdežto Havel vypadá jako prezident omylu...

2 21.09.2014

Prozaický debut Marka Torčíka včera získal nejprestižnější českou literární cenu, a sice Literu (za prózu).
Mám z toho upřímnou radost, protože přesně tenhle typ literatury bych přála ke čtení celému spektru naší společnosti. Pořád totiž neochvějně věřím, že takové „nenásilné vnášení autentičnosti do uměleckých forem může být hybatelem změny.
Román Rozložíš paměť jsem si oblíbila od prvních vět, je totiž psán v du formě, k jejímž skalním fanouškům náležím. :)
Tady funguje jako jakýsi zmizík objektivity,
stírá rozdíly mezi vzpomínkami matky a Marka
a umožňuje oddělit hrdinu a vypravěče,
umožňuje autorovi poodstoupit od sebe sama.
Čeho si nesmírně cením, je věcnost,
s jakou Marek k vyprávění přistupuje.
Ten tam je sentiment,
tak typický pro českou tvorbu posledních let.
Ačkoliv román funguje v podstatě bez děje, narativ je neuspořádaný a skládá se ze střípků různých vzpomínek, pročež je velmi snadné se v něm ztratit,
ani na chvíli nepřijde o svou dynamiku.
Bavilo mě to nesmírně, při čtení jsem prožila celou škálu emocí, a pokud bych někdy musela radikálně vytřídit svou knihovnu, Rozložíš paměť v ní jistojistě zůstane.

1 19.04.2024

Simon Sinek je marketingový konzultant a motivační řečník. Otázkou „PROČ podněcuje organizace a jednotlivce ke schopnosti inspirovat druhé a učí je, jak si takové jednání osvojit bez nutnosti vrozených predispozic.
Každou myšlenku začíná právě úvahou nad proč - protože když si nedokážeme odpovědět na proč, nemůžeme vědět ani jak. Předkládá přitom svůj koncept Zlatého kruhu, pro který ho inspiroval zlatý řez, jednoduchý matematický vztah, který dodnes fascinuje nejen matematiky a další přírodovědce, ale také architekty, malíře, hudebníky a jiné umělce. Zlatý řez je v podstatě vzorec pro ideální proporce a krásu a ukazuje, že v přírodě existuje mnohem více řádu, než se na první pohled zdá: například v symetrii listů nebo geometrické dokonalosti sněhových vloček.
Čtenáři Sinekovi vyčítají, že velmi často volí jako příklad společnost Apple a že jeho texty pak působí jako reklamní kampaň. Jakou jinou společnost ale zvolit, aby byla celosvětově dostatečně známá a zároveň ve shodě s principy, které autor vyznává? Mně dává využití jednoho hlavního příkladu pro pochopení celku perfektní smysl, přijde mi to snazší, než skákat od jednoho k druhému a muset se tak soustředit i na to, o kom je právě řeč.

1 07.04.2024

Věděli jste, že Finové jsou experti na pořádání bizarních šampionátů?
Koná se tady např. světový šampionát
- ve hře na vzdušnou kytaru (na kytaru bez kytary),
- v pobíjení komárů (od roku 1999 je zrušen kvůli nátlaku ochránců zvířat),
- ve fotbale hraném v bažině,
- v hodu mobilním telefonem,
a taky v saunování.
Příběh románu Žár je pak inspirován tím posledně zmíněným a volně adaptuje událost, k níž došlo v srpnu 2010. Právě tenkrát proběhla soutěž naposledy.
Nenechte se oklamat, že by takové soutěžní saunování byla nějaká pohodička, startovní teplota totiž činila 110 stupňů Celsia a každých 30 vteřin se horké kameny na kamínkách polévali půllitrem vody.
A jako i v jiných šampionátech, i tady šli účastníci na hranici svých možností, protože vítězství pro ně bylo otázkou cti.
Co na tom, že riskovali popáleniny a doživotní zdravotní následky
Nicméně prosím vás, nečekejte žádnou tragédii (pro tu si zajděte do internetového bulváru, který situaci samozřejmě poctivě sledoval), ten příběh je popsán s velkým nadhledem a docela přesně vystihuje ten bizár celého počínání.

1 26.02.2024

Asi nejde nevědět, kdo je Nick Cave, ale mě veškerá jeho tvorba dosud míjela, v mnohých pasážích pro mě proto byly rozmluvy těžko uchopitelné.
Čemu jsem ale rozuměla dokonale, to byly výpovědi o tísni, neustálém boji o nalezení smyslu všeho, o hledání víry a o bezradnosti po ztrátě blízkého člověka. Tu bolest ze smrti syna jsem (z pouhých slov) až fyzicky cítila.
Ten rozhovor není pro každého,
je hodně meditační až mystický,
a je zase důkazem toho,
že jsme na tom ve výsledku všichni stejně. Nic nového pod sluncem,
nicméně opakování tady těch hlubokých pravd není nikdy od věci.

Hned na úvodní stránce Nina Špitálníková čtenáře upozorňuje, ať nečekají erudovaný text, ani literární klenot,
protože se jedná o čistý přepis myšlenek naivní holky, která jela poznávat Pchjōngjang.
Pokud byste touto knihou z Nininy tvorby měli začít, nejspíš budete spokojení.
Pakliže jste toho od ní už ale četli více, příliš nových informací nezískáte a pravděpodobně s formou opravdu souznít nebudete.
Já jsem se velmi potýkala s důvěrou v autentičnost, především záznamy z roku 2011 na mě nepůsobily jako bezprostřední denní vzpomínky, ale spíše jako zápis provedený s odstupem.
Do podobných přepisů navíc nepatří poznámky v závorce typu (můj tehdejší přítel) - to totiž té autentičnosti taky moc nepřidá.

1 18.01.2024

Hledáte-li ústřední postavu, k níž si nedokážete vybudovat pozitivní vztah, která vám bude protivná, její smýšlení a pohnutky nepochopitelné, a svou lhostejností vás bude až rozčilovat, pak se seznamte s protagonistkou románu Ottessy Moshfegh Můj odpočinkový rok.

Slečně bezejmenné se dostalo dobrého vzdělání, krásy, ba dokonce i finančního zajištění. Podle běžných měřítek našeho světa (či chcete-li kultury) má všechno.
Ale právě že ne.
A rozumět jí bude především ten, kdo to měl někdy podobně, kdo by měl být, v souladu s všeobecným názorem, šťastný a na nic si nestěžovat, přesto ale cítí podivnou prázdnotu, zbytečnost a není schopen lidské vřelosti.

Pokud potřebujete děj, není tohle knížka pro vás. Jestliže ale v literatuře zvládáte experimentální formy a neotřele zpracovanou kritiku konzumní společnosti, farmaceutického průmyslu a povrchnosti, jste tady správně.
Není to snadné čtení a často se může zdát nezáživné a nudné, fakt to má ale svůj smysl.
Mě to místy ovlivňovalo až tak, že jsem neměla chuť vylézat z postele a v ničem jsem neviděla smysl.
A taky si to dost možná jen namlouvám, protože to byl jen náhodný, nesouvisející stav. Who knows.

1 17.05.2023

Jako u spousty jiných knih založených na internetové předloze mám zase pocit, že je ten hype okolo způsoben pouze výběrem kontroverzního námětu a nebylo s ním vůbec potřeba opouštět online prostor.
Přišlo mi, že si autorka neuměla definovat jasný cíl a nedokázala se rozhodnout, zda chce knihou dělat feministickou osvětu, bořit sexuální tabu či být strašně vtipná Ze začátku je veden exkurz do odbornosti, až mi to připomínalo Bibli vagíny. (Mimochodem, právě tu bych doporučila, pokud vás zajímají nepovrchní, hutné informace.) Někdy se objevilo téma i tam, kde byste žádné nečekali, nakonec mi ale nejvíc vadila právě ta rádoby vtipnost. Autorka zřejmě chtěla za každou cenu dokázat, jak strašně je nad věcí, tlačila tam na sílu všemožné bonmoty, ale já prostě nechci číst zbytečné věty o ničem, v nichž se schizofrenně točí v kruhu: Tohle nezkoušejte - kecám, jasně že to zkuste - ne, snad jste pochopili srandu, určitě nic podobného nedělejte!
Já vám nevím, no Život vám tohle čtení asi nezmění, nejsem si jistá ani zvýšením sexuálního sebevědomí, ale pokud jste dosud netušili, že základem všeho je komunikace, mohlo by to zafungovat.

1 30.04.2023

New York, jedna osudová láska, dva odlišné světy. Ona je Židovka, on Arab.
Zní to přesně jako kniha, která by (nejen mě) měla bavit.
Jenže nebavila.
Sice jsem stále nedospěla, rozuměj knihu neodložila, ale dočetla jsem ji úkolem a vyloženě na sílu.
Někdy po první třetině už se v podstatě opakovalo stále to samé, čímž vůbec nechci bagatelizovat rozdíl těch dvou kultur a jejich historického nepřátelství, jen si myslím, že je to každý vnímavý čtenář schopen vstřebat i z kratšího rozsahu. To neustálé fňukání a popisování téhož bylo ubíjející.
Díky nápadně nenápadné návnadě v textu se navíc konec dozvíte asi 100 stran předem a začnete uvažovat o významu věnování na začátku knihy. Dá se vyložit jako známé, otřepané heslo podle skutečných událostí? Skoro se obávám, že ano.
A co je vůbec nejhorší, tak v knize, která má být celá o hluboké lásce, tu lásku nějak postrádám. V textu je nesčetněkrát zmíněno, jak se ti dva milují a jsou pro sebe jako stvoření, ale proč tomu tak je, to mi nějak uniklo.
Minimálně ve mně ale příběh podnítil zájem o izraelsko-palestinský konflikt. A to se taky počítá.

1 05.04.2023