Chajda69 komentáře u knih

(SPOILER) Od Města v oblacích jsem čekal víc. Možná mohou za nižší hodnocení moje přehnaná očekávání, ale já jsem se prostě po většinu knihy nudil. Žádná postava mi nebyla natolik sympatická, aby mi záleželo na tom, jak to s ní dopadne, a hlavní hrdina už vůbec ne. Motivace jeho jednání mi zůstaly záhadou - je zcela oddaný službě císaři, i když je naprosto zjevné, že vše, v čem dosud žil, je lež. Lpí na kdysi složené přísaze, kterou ovšem skládal v době, kdy si myslel, že jsou věci úplně jinak, než jsou. Přesto zůstává naprosto plochou postavou s odolností Terminátora (to třeba, v porovnání s Kotletovým plukovníkem Michálkem, bylo extrémní; ten sice taky vydržel dost, ale popis zlámaných žeber, pneumotoraxu, zlámaných prstů a tak dále, ale přesto schopnosti téměř nadlidských fyzických výkonů...).

Kniha měla z mého pohledu obrovské množství hluchých míst. Počínaje tím, že kdybych si nepřečetl anotaci, vůbec bych na prvních padesáti stranách nepoznal, že se děj odehrává kdesi ve Městě v oblacích. Čekal jsem vysvětlení, jak město funguje, proč a jak vzniklo a tak dále. Dobře, možná tohle vysvětlení bude v dalších dílech, ale být vržen do světa, jehož zákonitosti mi nebyly jasné a v neurčitém časovém období, mě zkrátka iritovalo (a nemůžu opět nesrovnávat s Kotletovou sérií Spad, kde hned v první knize byla podstata toho, co se stalo, odhalena pomocí The Hokkaido Shimbun Press). Rozmluvy s císařem, převelení Lewenharta na Ztráty i samotné pátrání po zmizelých dětech mě nebavilo. Scény v Mathildině světě byly světlou, i když dost brutální, výjimkou. Začátek druhé části byl pro mě naprosto ubíjející a nezajímavý, od sestupu na zem to sice bylo o něco lepší, ale stále ukrutně povrchní a až moc jednoduché/přímočaré. A ani po dočtení nevím, jak bych si vlastně měl představit hlavní mimozemské nepřátele. Vím o nich jen to, že mají kusadla a rychle se pohybují.

Vím, že jsem četl brakovou literaturu, ale právě ta by z mého pohledu měla být zábavnou jízdou, kde se na nějaké ty chybějící končetiny příliš nehledí. V případě Města v oblacích bylo pro mě ale splněno pouze to druhé.

5 15.06.2022

Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé. Dlouho jsem okolo Tučkové kroužil, ve čtečce už mám dobře dva roky Vyhnání Gerty Schnirch, ale tahle témata mi nikdy nebyla úplně blízká. Zkusil jsem proto Žítkovské bohyně a ty mě chytly od první... dobře, od páté stránky.

Způsob, jakým je kniha napsaná, mě pohltil. Je mi jasné, že ne každému může vyhovovat sled úředních hlášení a zpráv z archivů, ale vzdáleně mi to připomnělo mou oblíbenou Válku s mloky, a já mám tohle nabourávání zažitých konceptů románů rád. Uznávám, že jsem se chvíli ztrácel v jednotlivých bohyních, přiznávám se, že těmto "ezo" věcem mám problém jako přísně racionální člověk přikládat jakoukoli váhu, ale nic z toho neovlivnilo to, jak mě kniha bavila a jak moc práce muselo dát její napsání. To, že jsem po celou dobu nedokázal odhadnout, co bude dál, můj zážitek z knihy posunulo ještě o kus výš. Jméno "Dora Idesová" mi navíc - a to bude zřejmě jen subjektivní dojem - zní neuvěřitelně... jak ten pocit popsat... asi něco jako kombinace čarovného, pompézního, tajuplného a kakofonického (skoro jako Rodion Romanyč Raskolnikov), že vždy, když se jméno na stránkách knihy objevilo takto celé, tajil jsem dech.

Po přečtení této výborné knihy je mi tedy jasné, že Bílou vodu budu muset do seznamu knih k přečtení posunout o něco dopředu, a že možná dám někdy šanci i onomu Vyhnání. Žítkovské bohyně ale každopádně doporučuji.

28 09.06.2022

Dlouho jsem opomíjel současné české autory, ale na tuto knihu jsem si dělal zálusk už delší dobu. Pak jsem chtěl něco lehčího na čtení před spaním, tak jsem si koupil e-knihu Probudím se na Šibuji. Když jsem začal číst, říkal jsem si, že jí asi přečtu za jeden večer celou, ale s tím čtením před spaním je to všelijaké, takže mi nakonec vydržela skoro na 14 dní.

Byla to moc pěkná kniha, vtipná, trochu snová, ale přesto velmi reálná a uvěřitelná (snad až na akci v domově pro seniory). Rekapitulace života Jany a jejích kamarádek v prvních kapitolách mě bavila velmi, prolínání snové Jany - reálné Jany na jedné straně a Milenců - Otřesných vzpomínek - Kawašitova života na straně druhé mi přišlo jako geniálně vymyšlený koncept vyprávění příběhu. Protiklady ušmudlaného západoevropana (dobře, středoevropana) akademika Klímy a skoro až přehnaně dobře vypadajícího akčního asijce, se kterými Jana prožila do určité míry formující a spojující prožitky, aby nakonec všichni společně, a přesto ne tak úplně, dosáhli vytyčeného cíle... pěkné. I když, dosáhli ho vůbec? Trochu pootevřený konec hodnotím také velmi kladně.

Ještě jednou - skvělé. Současným českým autorům dám mnohem víc šancí než dosud.

10 01.06.2022

Ještě jsem se asi nikdy nesladil s lyrickou prózou na tak podobnou notu - z Čapkových popisů jsem před očima jasně viděl les, mech, rosu, mlhu, cítil zemitou vůni a také chlad, který k ránu pronikal pod kabáty. V tomto ohledu velmi povedené a pro mě silný zážitek.

Co se týče příběhu, no... Zločin a trest to není. Dva mladí kluci udělali jednu velkou, obrovskou chybu, a místo toho, aby projevili sebereflexi, utekli. Kudy šli, tam dál rozsévali zmar. Oceňuji dvě věci - Čapek je nenechal nic udělat oněm dětem, které sledovali ze stráně, "jen" vykradli chalupu jejich rodičů. A nenechal ty dva floutky znásilnit onu švadlenu, "jen" měla jedna nevěsta o svatebním dnu špinavé šaty. Od druhé vraždy už bylo jasné, že dříve nebo později (ale spíš dříve) to pro ně nemůže dopadnout dobře, a to tím dobře myslím vězení.

I přes jistou plytkost příběhu, který ale hádám, že nebyl na této krátké próze úplně stěžejní, jsem se do něj dokázal vžít, dokázal jsem fandit pronásledovatelům, kteří se tedy reálně objevili až na posledních pěti stranách, a dokázal jsem si živě představit popisovanou přírodu. Dal bych tři a půl, ale za všechno, co napsal můj oblíbenec, autorův bratr, dávám čtyři.

5 01.06.2022

Podcast obou pánů mám rád, s velkou dávkou ironie a s nadhledem komentované moderní dějiny (někdy popisované velmi, velmi podrobně) mě baví.

A kniha se některým v podcastu probíraným tématům věnuje, a musím říct, že jsem tomu rád - přece jen si ze čtení dokážu vzít víc, než z poslechu, když se k některým věcem můžu vrátit, pozastavit se nad nimi a zamyslet, nebo prostě jen přestat na chvíli číst a vyhledat si další informace.

Velmi cením odkazy na literaturu k jednotlivým tématům, některé doporučované knihy už přečtené mám a seznam "to read" se mi rozrostl o další tituly.

6 12.05.2022

Za oponou války se mi líbilo moc, takže druhá kniha Jakuba Szántó mě nemohla minout. A byla, řekl bych, snad dokonce ještě lepší, než první. Zaměřená více na historii a vývoj regionu, a já se na základě ní konečně naučil rozeznávat faktické rozdíly mezi Západním břehem a Gazou, Fatahem a Hamásem, kdo je kde, kdo je radikálnější, kdo konstruktivnější, a komu o co vlastně jde (resp. kdo co deklaruje). "Makrohistorický" pohled Szántó doplnil o "mikrohistorický", a konkrétně popsal některé události, které vzájemný vztah, nebo spíše ne-vztah, Izraelců a Palestinců dodnes definují.

Skvělé čtení pro zájemce o problematiku regionu.

6 12.05.2022

Knihu jsem měl delší dobu v po(d)vědomí, až jednou na dovolené se mi v noci zdálo, že jsem si knihu koupil a četl... no a tak jsem si jí koupil a přečetl.

Prakticky celou dobu jsem váhal, jestli Rubašovovi fandím, nebo jestli mu přeju to, co ho potkalo. Nakonec převážilo spíš to, že "dostal, co si zasloužil", respektive spíš že jakou jámu jinému kopal, do té nakonec sám spadl.

Politicko-filosofické pasáže byly tou hlavní nosnou osou děje, který byl na ní spíš kvůli přístupnosti a jakémusi kontextu navěšený. Koestlerova myšlenka, že civilizace, která politicky dohání svou technologickou úroveň, má tendence směřovat k autoritářství, zatímco civilizace, jejíž politická vyspělost odpovídá technologické, tíhne k demokracii, mi přišla velmi zajímavá. Aplikováno na dnešní dobu, je to skutečně internet, který je do značné míry příčinou radikalizace politiky a toho, že se dostává sluchu postojům a "názorům", které by jinak byly vytěsněné na okraj a zcela marginalizované. O tomhle budu ještě nějakou dobu přemýšlet, ale zatím se mi zdá, že minimálně rámcově Koestler uhodil hřebík na hlavičku. Nedávno jsem četl Postmanovo Ubavit se k smrti, které tuhle myšlenku (nepřímo) rozpracovává, resp. pracuje se hodně podobnou premisou, ačkoli se, vzhledem k době, kdy bylo napsáno, zastavilo u rozvoje televize, kterou Postman bere skoro jako katastrofu (a velmi pěkně vysvětluje, proč). Jeho názor na internet a sociální sítě by mě velmi, velmi zajímal, stejně jako Koestlerův.

"Čís. 1 není náhodný zjev, ale ztělesňuje určitou lidskou vlastnost, totiž absolutní víru ve vlastní neomylnost, a z toho čerpá sílu k naprosté bezohlednosti. Proto nikdy neodstoupí dobrovolně a lze jej odstranit pouze násilím. Od strany se v tomto směru nedá nic očekávat, poněvadž Čís. 1 drží všechny nitky v rukou a z partajní byrokracie udělal své spoluviníky, kteří s ním stojí a padají, což dobře vědí."

Čís. 1 je Babiš?

"Prosazovali jsme důsledně zájem budoucích generací, a přesto jsme současnou generaci vystavili takovému strádání, že se průměrná délka lidského života zkrátila o čtvrtinu. (...) Životní úroveň obyvatelstva je nižší než před revolucí, pracovní podmínky jsou tvrdší, kázeň je nelidštější, normovaná práce je horší dřina než u domorodých kuliů v koloniích (...) Poháníme knutou zdeptané masy kupředu k teoretickému budoucímu blahobytu, který před sebou vidíme jen my. Tato generace vyčerpala své síly, věnovala je revoluci; a my jsme ji pak ještě nechali vykrvácet do poslední kapky krve, takže z ní zbyla jen vzdychající, otupělá, apatický obětina."

Wow. Tohle je jedna z nejtrefnějších obžalob a zároveň odsouzení komunismu jako takového (ne jen realizovaného, ale i teoretického), jaké jsem viděl. Teoretický budoucí blahobyt, který vidíme jen my... jak přesné. K tomu už stačí jen dodat Judtovo konstatování, že odhodlání podstoupit osobní utrpení pro budoucí úspěch (ať už vlastní, nebo celku) je jedna věc, ale odhodlání nechat ve jménu předem nepoznatelné budoucnosti trpět miliony lidí, je prostě jen a pouze zvěrstvo. A tím je i komunismus.

3 15.04.2022

Komentáře Fareeda Zakariy znám z Respektu, tak mě zajímalo, jak bude vypadat celá kniha. Z komentátorského zázemí autora zjevně dost vychází, ale oceňuji velmi podrobné zdrojování (i když je pravda, že třeba na Snydera nemá ani zdaleka). Na knize je obrovsky vidět její amerikocentrismus, který mi nevadí, ale pro evropského čtenáře není tak zajímavý. Každopádně, jestli pandemie urychlila "pád" USA a vzestup Číny... nevím, v některých případech mi Zakaria přišel až zbytečně moc pesimistický.

Celkový dojem z knihy jsem měl takový, že mě nenudila, byly v ní některá zajímavá fakta a postřehy, ale moc z ní toho ve mě asi dlouhodobě nezůstane.

2 15.04.2022

S knihami od reportérů se v poslední době, zdá se mi, roztrhl pytel. A jsem za to rád - vhled do práce Jakuba Szántó na Blízkém východě, Martina Řezníčka nebo Jany Ciglerové v USA nebo Martina Jonáše v Německu (která mě, doufám, brzy čeká), je pro mě velmi zajímavý. Reportérská práce je totiž dost tvrdá, vůbec ne jednoduchá a v některých oblastech dokáže být také velmi, velmi nebezpečná.

Etzlera za to, co dokázal, obdivuji. Do značné míry tomu obětoval osobní život, vzdal se rodiny a pohodlí, aby mohl být skvělý v tom, co dělá, a aby mohl informovat o dění ve všech (i těch nejnebezpečnějších) koutech planety. Čtení o životě reportéra v Číně je na jednu stranu dost depresivní, na druhou stranu jsem ale také občas zíral s otevřenou pusou, že je to země, kde nic není nemožné. Jakou cenu za to ale platí obyčejní Číňané a jestli ta cena stojí za to, to už si musí asi každý zodpovědět sám. Když člověk čte o tom, v jakých podmínkách pracují a žijí miliony dělníků, v jakém životním prostředí a v jaké společenské atmosféře vyrůstají další a další generace dětí a jak místní vláda reaguje na neuvěřitelnou a paralyzující korupci, je člověku až do breku.

Mám rád, když se někdo nebojí ukázat, že něco umí, že je v něčem dobrý, a nestydět se za to, jak velí naše čecháčkovská nátura adorace průměrnosti. Etzler se to, zřejmě i díky životu v USA, naučil. Má být na co hrdý, má se s čím pochlubit a já jsem rád, že to dělá. Protože čím víc takových lidí budeme mít, tím lepší může být naše budoucnost jako sebevědomého národa.

"Česká malost není mýtus. (...) Česká malost či provinčnost patří mezi ty nejobludnější a nejškodlivější vlastnosti. Umocňuje ji skutečnost, že ve vedení země, měst a vesnic často sedí zabednění primitivové bez jakékoliv vize, rozhledu, konstruktivního nápadu nebo jen myšlenky. Malost je brzda rozvoje české společnosti, která pak zemi v mnohém zpomaluje a drží kilometry za Evropou a zbytkem rozvinutého světa."

Etzler má, bohužel, pravdu, v každém výše citovaném slově. Rád bych věřil, že žijeme ve zlomové době. Že česká malost je negativním důsledkem komunistické výchovy k průměrnosti. Že s každou další generací bude oslabovat a tím se budeme postupně zbavovat i oné malosti. Že čím víc lidí má zkušenosti ze zahraničí, tím spíš dokáže onu malost nahlédnout z odstupu a bude se snažit jí překonat. Že současná situace je možností, jak se posunout zase o kus dál (až snad budu někdy po sobě číst komentář, mám na mysli sto dní vlády Petra Fialy a českou reakci na ruské napadení Ukrajiny a probíhající válku, kde hrajeme velmi aktivní roli), vystoupit z vlastního stínu, říct si, že na to máme, podívat se dopředu, stanovit si cíl a jít za ním. Ano, věřím tomu a vší silou, kterou mám, se snažím, aby to tak bylo. Možná naivně, ale co jiného zbývá.

11 10.04.2022

Skvělé, skvělé a ještě jednou skvělé. Obdivuji Čapkovo dílo, a po této knize je obdivuji ještě víc. Jedna každá kapitola/stať/esej je tak neskutečně trefná, nadčasová a stále použitelná, že je to až neuvěřitelné. Novinářský talent Čapka spočívající ve schopnosti pojmenovat věci těmi pravými, přesně padnoucími jmény, byl neuvěřitelný. Nebýt druhorepublikové lůzy, mohlo toho být od tohoto génia české novinařiny a literatury ještě mnohem, mnohem víc.

"Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě."

Čapkovi se zjevně podařilo velmi trefně vystihnout naší národní povahu, existuje-li něco takového, ale vzhledem k tomu, že se slovo od slova dají některé pasáže použít na dnešní dobu, asi existuje:
"Pamatujte na to, jací lidé, jaké duševní stavy, jaké měřítka, jaké náhledy se líhnou v naší politické a morální atmosféře. Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes."

Na závěr, zaujala mě jedna pasáž, kde si Čapek všímá vlastnosti spočívající v tom, že si přivlastňujeme určité úspěchy a neúspěchy máme tendenci svalovat na jiné:
"Mezi slovy, že stát něco dělá špatně, a slovy, že my něco děláme špatně, není rozdíl jenom verbální; neboť to druhé vede k jiným skutkům - především vůbec k nějakým skutkům. Řeknu-li, že stát se dost nestará dejme tomu o nemocnice, může mě to naplnit chmurným dostiučiněním: dixi et salvavi animam meam. Ale řeknu-li, že my, my se dost nestaráme o nemocnice, tu mne to, holenku, zavazuje, abych se staral, psal, agitoval, dřel se pro tu věc až do sklonku dnů."

Není snad lepším projevem otřepané sportovní "my jsme vyhráli", když se daří, ale "oni prohráli", když se nedaří. A to v úplně obyčejném sportu. Jak se to projevuje na úrovni společenské, si dokáže každý domyslet sám...

Úžasné dílo.

2 10.04.2022

Zpětně si prohlížim komentáře ke knihám o post apo světě zničeném jadernou válkou, když je to teď dost aktuální téma, až jsem zjistil, že jsem zapomněl ohodnotit Řetězovou reakci.

Z očividných důvodu to nebyla taková pecka, jako předcházející tři knihy. Jestli byl plukovník Michálek Rambo, Alice je vyšší level Terminátora. Ale stejně to byla skvělá zábava, když počítáte s tím, že čtete brakovou literaturu.

3 02.03.2022

Román Červený a černý mi v knihovně ležel dost dlouho a nějak jsem se k němu nemohl odhodlat. Téma není úplně můj šálek čaje a vzhledem k tomu, že není úplně nejkratší, pořád jsem nacházel knihy, do kterých jsem se pouštěl raději. Pak jsem si koupil audioknihu, abych po první kapitole zjistil, že je výrazně zkrácená, ale když už jsem měl rozečteno, dočetl jsem. A musím říct, že - i vzhledem ke zdejšímu hodnocení - pro mě byla tahle kniha příjemným překvapením.

Sorel se mi zdál, co do navazování milostných vztahů, extrémně vypočítavý (a zpočátku cynický) pouze v prvním případě. Z hodin literatury mi utkvělo, že měl ženy zneužívat ke zvýšení svého společenského postavení... nejsem si úplně jistý, že tomu tak bylo ani v jednom případě. A to je to, co mi na knize vadilo - nebylo zřejmé, jaká je motivace postav k jejich chování. Zejména právě Sorelova. Z ničeho nic ho prostě napadlo, že vezme za ruku manželku svého chlebodárce. Jen tak. A že bude své kontakty s ní stupňovat. Zase jen tak. Proč? To ctižádostí vysvětlit nelze, ani nějakou nespokojeností se sebou samým... nevím, tohle mi dost vadilo.

A tím jsem vlastně vyčerpal negativa. Na Sorela po přečtení musím pohlížet trochu jinak, než jak mi byl vykládán. Ano, ctižádostivý byl, ano, chtěl stůj co stůj zlepšit své společenské postavení, ale tedy že by sahal k nějakým extrémně nemorálním metodám, to se mi opravdu nezdálo. Román jsem tak vnímal spíš jako střet ambiciózního jedince s extrémně rigidní společností, kde prostupnost sociálních vrstev je nejenom obtížná, ale zejména nežádoucí. A pak přichází na pořad dne otázka - jaké prostředky mohu použít k boji proti systému, reprezentovaný prostě tím, že se chci mít lépe?

Stendhalovy kousavé poznámky na adresu francouzské společnosti byly skvělé, a přesto si myslím, že jsem jich mohl docenit pouze malou část. O ponapoleonském období ve Francii nevím nic moc, o roli církve v té době asi ještě méně a o jednotlivých osobnostech té doby už nevím vůbec nic. V tomto ohledu je tedy Červený a černý asi dost poplatný své době, kdy jeho ocenění vyžaduje poučeného čtenáře.

Autorovy obecné "životní poučky" a komentáře typu "neštěstí zmenšuje bystrost ducha" nebo "člověk už nemůže počítat s rozumem. Toto století dělá ve všem zmatek. Spějeme k chaosu." mě moc bavily a soustředil jsem se hlavně na ně. Příběh samotný mě nakonec překvapil, nejzajímavější mi přišly kapitoly o životě v semináři a v pařížské společnosti. Asi hlavní dějový zvrat jsem vůbec nečekal, za což také připisuji kladné body.

Na závěr pak musím podotknout, jak trefný byl Stendhal s tím, jak vykreslil adoraci povrchních Francouzů hrajících si na aristokracii k Sorelovu "umění" recitovat Bibli, což mu automaticky zajišťovalo jakýsi respekt. Nejednou se mi stalo, že jen proto, že jsem byl obeznámen s některými texty (písní, literárních děl) a dal tuto znalost najevo, i když jsem s obsahem naprosto nesouhlasil, dopad toho, co jsem potom říkal nebo dělal, byl nepoměrně vyšší a bylo k tomu přihlíženo jako k vysoce relevantnímu. A Sorelovské pohrdání je přesně to, co tenhle nezasloužený obdiv (vědomě vystavěných) vzdušných zámků zasluhuje, sám jsem to nikdy nechápal, i když uznávám, že ho bylo možné využít ve svůj prospěch.

A pod dojmem z předvolební kampaně k volbám do Poslanecké sněmovny v roce 2021 nemůžu necitovat kousek monologu pana de la Mole: "Uvědomme si, koho je nutno rozdrtit. Na jedné straně novináře, voliče, slovem veřejné mínění; pak mládež a ty, kdo se jí obdivují. Zatímco se oni opájejí vlastními planými slovy, máme my tu zaručenou výhodu, že čerpáme ze státního rozpočtu."

Rozhovorovou knihu mám vždy problém hodnotit hvězdičkami, tuto tak hodnotit nebudu. Rozhovor je poměrně krátký, rychle plyne, nejde nijak zvlášť do hloubky a o tom, že je to neoficiální zahájení prezidentské kampaně snad ani nikdo nepochybuje.

A já musím říct, že na mě to zahájení fungovalo. Není moc věcí, ve kterých bych se s Nerudovou názorově neshodl. Určitá zjednodušení některých věcí vzhledem k délce knihy odpouštím a z mnoha důvodů mám pro první kolo prezidentské volby jasno. Chci prezidentku, a chci tuhle prezidentku.

S podobnou myšlenkou, jakou vyjadřuje Vonnegut v Jatkách, jsem se setkal ve filmu Arrival, a musím přiznat, že mě docela zaujala. Myšlenka, že by čas nemusel běžet lineárně, ale cyklicky, resp. možná lineárně ano, ale nikoli pouze dopředu... nebudu lhát, že jsem se nad tím už několikrát nezamýšlel.

Příběh v Jatkách je asi možné číst různě... já si jako hlavní dějovou linku odnesl, že to, co Billy zažil a viděl ve vybombardovaných Drážďanech, mu prostě dost pocuchalo nervy a občas začal propadat halucinacím, které byly někdy natolik věrné, že bylo těžké rozlišit mezi realitou a šálením smyslů/vzpomínkami. Ať už ale čtenář vnímá příběh jakkoli, má povětšinou dost tragické vyznění - ve válce se ocitl člověk, který tam snad ze všech důvodů nemá co dělat (ostatně, kdo ano...), viděl a zažil věci, které by nikdy nikdo zažít neměl, a pak - a to už tragické vyznění trochu mění - dospěl do takového stavu mysli, že si začal vážit všeho, co mu život umožnil.

Kniha originální, to ano, přesto nijak zvlášť vtahující nebo objevná. Ze žánru protiválečného románu mám ale já osobně mnohem výše Hlavu XXII nebo Na západní frontě klid.

4 03.02.2022

Absurdní, absurdní a ještě jednou absurdní. Dokola se opakující konverzace beze smyslu, která vždy končí Bohdalkou, žádost o to, aby Havel/Vaněk psal sám o sobě hlášení StBákům, a zjevně nepříjemný pocit osoby vytržené ze svého prostředí vržené do jiného, které k ní sice není otevřeně nepřátelské, ale necítí se v něm a ani se v něm nemůže cítit dobře. Podobné - i když naštěstí stále dosti vzdálené - konverzace jsem už měl tu čest vést a tak trochu chápu pocit, který Havel Audiencí vyjadřoval.

Audioverze od dua Landovský - Havel je skvělá, exceluje samozřejmě Landovský.

4 13.01.2022

S Poláčkovým dílem jsem začal asi klasicky - Bylo nás pět. Ale to mě na další autorovy knihy rozhodně nanalákalo. Možná i proto jsem Mužům v offsidu nevěnoval pozornost, i když mi leželi v knihovně. A byla to chyba! Zjišťuji, že jsem prvorepublikové/protektorátní (Saturnin) humoristické romány zanedbával, a to zbytečně a ke své vlastní škodě.

Muži v offsidu jsou skvělí. Poláčkův jazyk v mnohém připomíná Čapkův, navíc ještě přidává někdy zjevný, někdy skrytý humor, ironické poznámky a vykreslení více či méně běžných životních situací tak, že to prostě čtenáři nutně vykouzlí úsměv.

Poláčkovo vyprávění o příhodách "malých", obyčejných, ničím nevyčnívajících (kromě pana Načeradce svou váhou a pana Šefelína svými kníry) lidí je podané s grácií a třeba popis toho, jak pan Šefelín s panem Habáskem starším zapíjeli zasnoubení svých dětí a pan Šefelín pak cestoval domů tramvají, byl i přes jednoduchost děje geniální a já se celou dobu tak přihlouple uculoval. Poláčkovy ilustrace jsou už jen příjemným dovršením skvělé knihy.

"Prostý lid schvaluje drobné přestupky proti zákonům, povedou-li se."

"Silný požitek alkoholu vznítil v panu Šefelínovi filosofické pudy. Tvrdil, že by okamžitě zavládl mír mezi národy, kdyby nebylo spolků, ženských a politiky."

9 13.01.2022

Velké zklamání, které asi přímo koresponduje s přehnanými očekávaními, které jsem od knihy měl. Byla to první kniha, kterou jsem od Smila četl, a protože jsem na něj slyšel chválu ze všech stran (zmíněný Gates, Tykač, Insider podcast), říkal jsem si, že jí musím zkusit.

Věděl jsem, že půjde o kratší texty a že se tedy nepůjde úplně do hloubky, ale tenhle formát mi vůbec nevyhovoval. Než se stačil tématu dodat kontext, už byl konec kapitoly a proto se mi zdálo, jako bych četl naprosto nesouvisející, vytržené a čísly podložené fragmenty něčeho většího... jenže mi to dohromady nedalo smysl.

Smil dokládal své závěry srovnáváním a korelací různých hodnot, z nichž spoustu z nich si zřejmě sám vymyslel, proti čemuž nic nemám, jen pak nedokážu říct, jak moc objektivní je srovnání určitých ukazatelů. A právě tady mám s vymyšlenými "jednotkami" problém - kdyby totiž někdo vymyslel korelaci jinou, s typově jinou hodnotou, mohl by dojít k úplně/částečně jinému výsledku.

Kvůli fragmentárnosti knihy mě její čtení ani příliš nebavilo a musel jsem se do něj nutit... Čísla nelžou mě tedy na další Smilovy knihy rozhodně nenalákaly, ale ještě asi nějakou zkusím s tím, že tohle byla co do formy výjimka.

4 11.01.2022

Mrazík s pendrekem v ruce byl pro mě knihou do značné míry ambivalentní. Na jednu stranu se skvěle četla, což je nepochybně zkušeností Mitrofanova s psaním komentářů a kratších textů, a podávala snadno uchopitelnou formou v kostce vývoj v SSSR/Rusku zejména ve 20. století a události okolo Navalného. Na druhou stranu si ale Mitrofanov - alespoň z mého pohledu - vytkl s ohledem na délku knihy přehnanou ambici vysvětlit "ruskou duši" a její pohled na svět. Nicméně na tématu, o kterém Dostojevskij ve svých románech popsal tisíce stran, prostě nelze udělat stručný výtah na necelých dvě stě. Chybělo mi důkladnější zdrojování, které tak obdivuji například u Snyderových knih. Mrazík mi přišel také nevyvážený - mnoho času se strávilo na popisu vývoje sovětské/ruské společnosti a na popisu kauzy Navalného, až na závěrečnou syntézu a odpověď na otázku vetknutou do názvu knihy (Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné) nezbylo tolik prostoru, kolik by si odpověď zasloužila. A to je velká škoda.

Po Snyderových Krvavých zemích, které byly psány striktně z pozice badatele, je v Mrazíkovi znát subjektivní vklad autora do tématu. I když v Sovětském svazu dlouhou dobu žil a osobuje si schopnost porozumět Rusům, stejně jako Čechům, a zprostředkovat rozdíl ve vnímání světa, touto knihou se to, alespoň z mého pohledu, nepodařilo. Opět musím odkázat na Snydera, tentokrát na Cestu k nesvobodě (a ano, vím, že ambice Snydera a Mitrofanova jsou zcela odlišné, stejně jako styl jejich práce, ale cíl, který si v knihách stanovili, je velmi podobný), kde z filosofického hlediska podrobně rozebral politické a velmocenské zájmy Ruska a vyvodil z nich důsledky pro současnost. Mitrofanov popsal - nikoli obzvlášť podrobně - historickou životní zkušenost běžných Rusů (tedy nikoli politiků), ale vyvození důsledku pro současnost a ozřejmění toho, proč tedy vlastně Rusko nemůže být jiné, pro mě bohužel bylo až příliš vágní. Takových 200 stran navíc by knize slušelo. Škoda.

Možná srovnávám nesrovnatelné a nesrovnávatelné, ale zkušenost se Snyderovými knihami prostě nemůžu jen tak přehlédnout. Pro ty, co se o existenci Ruska dozvěděli včera, super. Pro ostatní je přidanou hodnotou asi jen ona subjektivní zkušenost autora. Hodnotil bych třemi hvězdičkami, ale jednu navíc dávám za občasné ironické poznámky, které si Mitrofanov jako dlouholetý komentátor neodpustil a které mě pobavily.

3 03.01.2022

Čím víc Čapkových knih čtu, tím víc se musím opakovat v jejich hodnocení - jazyk, jakým píše své knihy, je prostě tak unikátní, že by ho snad člověk poznal mezi jinými na první pohled. A už jen kvůli tomu, jak si Čapek dokáže s češtinou hrát, stojí za to jeho knihy číst. Kdybych věděl, jestli (a jaký) má čeština výraz pro libozvučnost textu čteného nikoli nahlas, ale potichu, pro ten pocit, jaký z Čapkových textu mám, popsal bych ho právě tak.

Marsyas bylo z mého pohledu poněkud nevyvážené. Hned první kapitolou jsem se prokousával ukrutně těžko a vůbec jsem se v ní nemohl chytit. Ani některé další mi nepřišly tak zajímavé, na druhou stranu třeba pojednání o pražské lidové písni, anekdotě nebo přísloví byly jednoduše fantastické. Jako nikdo jiný totiž Čapek dokáže vystihnout a pojmenovat (někdy oprávněně kousavě) ducha českého národa: "Polemizovat s někým, soudit někoho, nesouhlasit s někým a zachovat přitom jistý respekt, to nepatří k národním obyčejům."

Některé pravdy, které uvádí, zní tak jednoduše, ale člověka nenapadne se nad nimi zamýšlet: "Humor těžko přeskakuje sociální stupně; jeho svět je svět rovnosti; v tom je jeho podstatný lidovost a demokratičnost."

A jak už to tak bývá, některé komentáře k aktuálnímu dění lze s čistým svědomím použít i o 90 let později: "Znám zapřisáhlé Čechy mongoloidního typu, kteří závodí v národním přesvědčení s dokonalým plavým dlouholebcem; netroufám si říci, čí rasová legitimace je češtější."

3 21.12.2021

Jedním slovem zklamání. Balad jako takových, naplňujících literární definici tohoto útvaru, ve sbírce moc nebylo. A pokud už nějaké, tak nijak záživné, nezajímavé, nudné...

Král duchů je asi jediná balada, která z mého pohledu stojí za zmínku a za přečtení.

1 20.12.2021