Stín kapradiny
Josef Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30474/bmid_stin-kapradiny-nq0-30474.jpg
4
364
364
Baladická próza o pronásledování dvou pytláků-vrahů hajného v hlubokých lesích, kteří štváni svědomím i vykonavateli spravedlnosti v sebeobraně dále zabíjejí... Ve vyprávění vyniká líčení duševních stavů obou štvanců, opojených nejprve krásou lesa a pocitem svobody a postupně propadajících beznaději.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Další kniha, ke které jsem se díky čtenářské výzvě dostala, přestože bych se do četby tohoto druhu nejspíš nikdy nepustila. Nelitovala jsem. Jednoduchý příběh dvou lotrů, kteří zastřelí hajného, který je dopadl při pytláctví. Museli oželet srnce, na kterého se tolik těšili a dali se na útěk lesem. Při cestě se jim podařilo vyloupit statek, který hlídaly jen dvě malé děti, a ty se daly zlákat voláním kamarádů. Nakradli si hojnost věcí, oblečení, jídlo, pití, i hotové peníze. Mohli se oháknout a odvážili se pak mezi lidi do hospody a do obchodů. Postupem dalších dnů se jim už tak dobře nedařilo. Museli se skrývat, občas potkali někoho, kdo je mohl odhalit, také život a přespávání v lesích mělo nevýhody a nebylo příjemné. Ruda a Vašek jsou ozbrojeni a na jedné vraždě nezůstane. Jsou hledáni, dopustí se dalších zločinů a už dlouho nezůstanou na svobodě. Skončí tak, jak si zasloužili.
Spisovatel používá ve svém textu krásných květnatých slov a vět, je plný lyriky, krásně popisuje přírodu a dění kolem hlavních hrdinů. Tímto je kniha zajímavá, i když děj je pomalý a málo se posunuje.
Barvitost jazyka Čapkovy lyrické prozy musí prostě uchvátit....krutý příběh drsně kontrastuje s živým popisem přírody, lesa, jeho barvami, vůní, živelností. Celý popis se zdá být však spíše pozadím pro Čapkovu ústřední úvahu o smyslu života, o jeho protivenstvích, hodnotách.... Děj plyne pomalu a vy se spolu s jazykem autora přenášite zhruba o sto let dříve a vnímáte každé zapráskání větvičky, syrovost ranní rosy, prostotu tehdejší vesnice i života na ní. Čtenáře thrillerů plných adrenalinu a rychlého děje asi dílko neosloví, je však příjemným pozastavením a přivoněním k atmosféře Čapkovy doby.
Hernajs, to jsem byl teda překvapenej při tom čtení. Dost překvapenej. Skoro stejně překvapenej, jako když jsem se stavil v Branickym kiosku na jednu točenou mouchu a langoše, a o pár hodin později zjistil, že nemůžu vstát z lavice a že je ještě světlo. To se pak i s kolem přesouvá domů tajně dost blbě. Skoro stejně nenápadně se utíká těm dvěma imbecilům, kteří nemají lepší nápad, než odprásknout v lese hajnýho. Asi je nenapadlo říct, zdravíčko, šéfiku, my tu srnku našli. Místo toho šáhnou do kapsy a nakrmí ho olovem.
Pak už ti dva jsou na útěku. Teda neni to úplně útěk, ale normální potulka, s návštěvama hospod, nasávání a pokuřování. To je asi takovej útěk, jako když jsem s kamarádem na čundru. My ale nejsme vrazi. Jediný co vraždíme jsou mozkový buňky, formou takový lehčí genocidy.
Zase jsem odbočil. Takže byl jsem překvapenej, protože od Josefa jsem nikdy nic nečetl a čekal bych leda tak Dášenku. Ani jsem netušil, že něco napsal. Byl to výbornej popis toho, co se jim děje v hlavách za myšlenkovej koncert. Místo mozku maj spíš rozkoplej květák, lehce nahnilej. Ti dva hoši se neštítěj ničeho a nejspíš si ani neuvědomujou, že by se něčeho dopouštěli. Líbilo se mi to dost. Trošku mi to něco připomínalo. Připomínalo to něco, co jsem momentálně zapomněl, takže už se to asi nikdy nedozvíme.
Tak jako tak, určitě jsem s těma dvěma kretény neutíkal naposled.
Závěrem úryvek: chlapi se máchájí v hrubých špásech, o slovo není nouze, z plných hub šplíchají jadrné přívaly sviňáctví...
Poetickým popisem přírody se prolíná linka zla. Místy vystupuje zřetelněji, místy méně. Přitom nenápadně sílí. Zpočátku vzbuzuje obavy, později strach z toho, kudy se ještě povine a kde skončí.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Mé první (asi) setkání s druhým členem bratří Čapků. Příběh knihy líčí příhodu dvou přátel, pytláků, kteří se po nevydařeném pychu musejí ukrýt v hloubi lesa před zákonem. Na ději však Čapkovo dílo určitě nestojí. Jeho hlavní doménou jsou lyrické popisy lesních houštin a pocitů člověka, který sám sebe odloučil od života ve společnosti svým neuváženým činem.
Žádné veledílo, těžící převážně z pěkných slovních spojení v kombinaci s lyrikou lesa a romantického života zbojníkova.
Posloucháno jako audiokniha. Příběh je ze své podstaty smutný, ale oslovila mě značná empatie vůči hlavním postavám, kouzelné líčení přírody a především neotřelé téma.
Přináší mi to nový pohled na Josefa Čapka hlavně v tom, jak dovedl (nejspíš) vybočit z nějakých očekávání a psát o kontroverzních tématech (podobný námět by byl nejspíš kontroverzní i dnes).
Příběh o tom, že výčitkám svědomí nejde uniknout ...
Hodně se mi líbí popis přírody a okolí, kterým Ruda s Vaškem prochází. Daleko zajímavější je však pak popsaná změna myšlení a psychického stavu obou mladých mužů, kteří utíkají před trestem, který jim hrozí za zastřelení hajného. Nejprve je to euforie, naivní představa, jak všemu utečou a budou si jen užívat, nebudou již pracovat na poli a v kamenolomu. Pak pád do reality a stálé hledání úkrytu před lidmi a před myšlenkami a sny, které je pronásledují. Vzpomínají na časy, kdy byli šťastní ...
Nejsem zrovna nekritický obdivovatel Čapků, vždycky jsem je bral jako vyloženě prorežimní autory, jimž se podařilo zastínit lepší prvorepublikové spisovatele (Havlíček, Durych). Ale tahle knížka je prostě dobrá. A jde také asi o nejčtivější knihu Josefa Čapka vůbec (když nepočítám pohádky).
Prostý baladický příběh o dvou mládencích na útěku, k nimž je i les nepřátelský a v každé kritické chvíli je neváhá vyhodit za svůj okraj do volné krajiny. Ale já bych ještě vypíchl jazyk, jímž je to napsáno. "Jeho duše se tvrdě sbalila do sebe jako zaťatá pěst a čouhal z ní břitký nůž vzteku." nebo "Salám řízný jako dobře naložený četař, šťavnatý jako hubatá coura, prodchlý uzeností jako trafika tabákem."
Ještě dodám, že vydání z roku 1957 obsahuje velmi obsáhlou předmluvu/studii o Josefu Čapkovi. Má přes 50 stran.
Nádherný poetický příběh. Pytláci se chovají trochu hloupě, ale jsou tam nádherné poetické chvíle, kdy přemýšlejí nad životem, smrtí a pomíjivostí krásy, kupřikladu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Krásné čtení, i když smutné a tragické. Směs poezie, vyprávění a popisu. Splynutí přírody s myšlenkami člověka.
Próza, která možná nemusí někomu sednout, ale já jsem si velmi užíval barvitý jazyk, jakým byl líčený příběh dvou vrahů na útěku. Je to příběh, kde hlavní roli hrají zejména pocity a myšlenky, přemýšlení o životě a smrti a příběh jako takový není až tak důležitý. V tomto vydání je také od Jiřího Opelíka hezky stručně shrnuta tvorba Josefa Čapka hned na začátku knihy.
(SPOILER)
Pokud si mám vybrat Čapka, vždycky to bude Josef a jeho Stín kapradiny. Pokaždé, když tuhle knihu čtu, mám neodbytný pocit, že jsem v lese, který je také jednou z hlavních postav, spolu s prchajícími vrahy, kteří se stávají lesní zvěří, postupně se mění ze zajíců (utíkajících) v rysy (lovící) a naopak, les je pronásleduje, někdy je přátelský, jindy nepřátelský, ale stále vystrkuje uprchlíky na svůj okraj, pomáhá v lovu.
Zjistíte nejen, co postavy říkají, ale i co si myslí. Jako v každé správné baladě můžete očekávat krvavé vyústění jako jediné logické a správné.
Ještě jsem se asi nikdy nesladil s lyrickou prózou na tak podobnou notu - z Čapkových popisů jsem před očima jasně viděl les, mech, rosu, mlhu, cítil zemitou vůni a také chlad, který k ránu pronikal pod kabáty. V tomto ohledu velmi povedené a pro mě silný zážitek.
Co se týče příběhu, no... Zločin a trest to není. Dva mladí kluci udělali jednu velkou, obrovskou chybu, a místo toho, aby projevili sebereflexi, utekli. Kudy šli, tam dál rozsévali zmar. Oceňuji dvě věci - Čapek je nenechal nic udělat oněm dětem, které sledovali ze stráně, "jen" vykradli chalupu jejich rodičů. A nenechal ty dva floutky znásilnit onu švadlenu, "jen" měla jedna nevěsta o svatebním dnu špinavé šaty. Od druhé vraždy už bylo jasné, že dříve nebo později (ale spíš dříve) to pro ně nemůže dopadnout dobře, a to tím dobře myslím vězení.
I přes jistou plytkost příběhu, který ale hádám, že nebyl na této krátké próze úplně stěžejní, jsem se do něj dokázal vžít, dokázal jsem fandit pronásledovatelům, kteří se tedy reálně objevili až na posledních pěti stranách, a dokázal jsem si živě představit popisovanou přírodu. Dal bych tři a půl, ale za všechno, co napsal můj oblíbenec, autorův bratr, dávám čtyři.
Padli si do noty s tmou. Pádí, cestou bez světel. Ruce si scestím mnou, dokud jejich "mechové" kroky, nachové stopy... Kruci, páni, krvavá čerň tryská vám/i/, z galoší, bot. Zle bude. Pod lesním zákonem, zeleným vějířem. Mřít. Mordýřská pouť.
Myšlenky zbojnických mladíků. Knihu jsem poslouchal jako audio.
Jedinečný jazyk vyprávění, vhled do psychologie hlavních postav, svědomí ztělesněné tíživými představy a sny, prostředí neutrálního lesa, to všechno ve skvělém podání Igora Bareše. Paráda.
Část díla
 |
Stín kapradiny 1930 |
Autorovy další knížky
| 1956 |  Povídání o pejskovi a kočičce |
| 2004 |  Ze života hmyzu |
| 1964 | Stín kapradiny |
| 1997 | Kulhavý poutník |
| 1990 | Proč nejsem komunistou |
Knížku jsem četla v rámci vỳzvy, připomělo mě to Četnické Humoresky, Josef Čapek ma scůj styl psaní a je to nadhera.