certchlup
komentáře u knih
Muž proti muži, stroj proti stroji
Miroslav Šnajdr
S výrazem "žokej" a "sedlat" přišel jako první Rajlich, pak si naštěstí doplnil vzdělání a přestal to používat. S používáním celých názvů u jednotek je to složitější, když to člověk zjednoduší, aby se to lépe četlo, tak se ozvou mnozí "chytráci" s poukazem na neznalost autora. Ještě hůž než pan Šnajdr píšou lampasáci - např. Irra.
Noční lovec - Karel Kuttelwascher – nejúspěšnější český stíhač druhé světové války
Marek Brzkovský
Jaký má smysl psát knihu, která už byla dávno napsána a hned několikrát? Vždyť tam není nic nového
Velitel tanku: Vzpomínky fascinujícího a uznávaného velitele britské tankové eskadry
Bill Close
Překlad nic moc, ale vzpomínky tankisty rozhodně pozoruhodné. Navíc napsané stručnou a neobtěžující formou. Časté zmínky o vaření čaje v průběhu bojů působí dost zábavně, i když to tak asi nebylo zamýšleno.
Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení
Martin Moravec
Pan Mareš si zvykl, že zločinci obvykle bývají docela primitivní, a proto tak přistupuje úplně ke všem. Tedy jako k pitomcům a on jediný všemu rozumí. Evidentně nepochopil princip detektivního žánru, který nemá se skutečností mnoho společnéhoé. Skutečnost je totiž nudná, bez napětí a nemá spád. Snaha o maximálně realistické detektivky tu byl za socialismu a dnes k tomuto pochybnému ideálu opět míříme. Psát detektivku o případech, které si ještě všichni pamatují nemá smysl, postrádá to napětí.
Nebe nad protektorátem: Epizody z letecké války nad českými zeměmi
Jiří Rajlich
Je příliš znát, že kniha je složena z deseti samostatných článků a studií. Kapitoly na sebe nenavazují, podávané informace se několikrát opakují. S tématem knihy souvisí jen asi 40 % textu, jinak jsou tam nacpány už chronicky známé obecné pasáže o všem možném, co ani s tématem nesouvisí. Fotky jsou většinou ilustrativní. Bez těchto zbytečných výplní by kniha mohla mít 300 stran, což by jí výrazně pomohlo, ale pak by asi i cena musela být nižší a o to asi tady jde především.
Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
Prostě dobré. Člověk nemůže uvěřit, že to autor nezažil.
Glatz
Tomasz Duszyński
Zpočátku působí postavy W. Kleina a slečny Agnes jako nepříliš uvěřitelné, ale nakonec vysvětlení zápletky na konci vše osvětlí. Z historického hlediska je těžko uvěřitelné, že už v roce 1920 někteří Němci celkem konkrétně věděli, co se stane za 15 či 20 let. Tady to trochu skřípe, ale jinak docela slušně napsané.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Za tohle Státní cena za literaturu? Zřejmě ji dostává ta kniha, o které se nejvíc mluví, nikoliv ta nejlepší.
Českoslovenští legionáři za první světové války
František Emmert
Leporelo pro děti, začátečníky či úplné idioty.
Československa armáda v prvním poválečném desetiletí květen 1945 - květen 1955
Jan Šach
Text až tak tendenční není, ale fotografie navozují atmosféru, že v uvedeném období byla vojenská služba něco jako pobyt v lázních. Vojáci pomáhali lidu pod moudrým dohledem velitelů. A pochopitelně - vždy ve vzorně upravených uniformách a s čistou výzbrojí. HNus!
Chlorid sodný
Jussi Adler-Olsen
(SPOILER) Dobře a vtipně napsané. Zápletka nepříliš nápaditá - duševně nemocný pachatel. Škoda, v případě blázna je dost obtížné vydedukovat motiv.
V obležení
Martin Nesměrák
Předně se nejedná o detektivku, ale exhibici autora, co všechno ví o středověku. Dost často si ale vymýšlí a uvádí čtenáře v omyl. Je to zřejmě způsobeno tím, že není historik, což se projevuje především v přímé mluvě.
Zapomenutá stíhací esa: Osudy osmi spojeneckých stíhačů druhé světové války
Marek Brzkovský
Dvě hvězdy za to, že jsou zde popisováná méně provařená stíhací esa. Medailonky jsou však napsány způsobem, že čtenář na konci každé kapitoly neví o mnoho více než na začátku. Každý se narodil, prošel výcvikem, něco sestřelil, každý měl někdy namále. Nebýt fotografií, tak by všichni splývali v jednu šedivou nevýraznou masu. Je to tedy určené spíše pro začátečníky a laiky. Nutno ocenit, že je to vytištěné na kvalitním papíře a obal je hezký. Čekal bych však od takové knihy mnohem víc, škoda.
Neklidné pobřeží
Chris Ould
Mezi pravidla detektivního žánrů patří povinnost zmínit vraha nejpozději v první čtvrtině knihy. Neklidné pobřeží má 377 stran a vrah se prvně objevuje na straně 366 a prvně je zmíněn na straně 358. To je dost trapné. Autor sice umí psát, ale děj jeho knihy se neskutečně vleče. Vůbec by nevadilo, kdyby byla kniha kratší o 200 stran.
Čechosabáky: Ve stínu legií
Jan Michl
Opravdu zvláštní, že některé čtenáře překvapuje v detektivce z legionářského prostředí zvýšený výskyt lidí s legionářskou minulostí se zločineckými sklony. Když se v detektivce z dostihového prostředí vyskytují vrazi z řad žokejů a sázkařů, tak se nikdo nepohoršuje nad tím, že autor všechny žokeje označuje za vrahy a podvodníky. Já si z knihy pamatuji docela dost "klaďasů" z řad ruských legionářů - napadá mě jednoruký Culek nebo ten chudák (na jméno si už nevzpomínám) nezaměstnaný či onen válečný invalida o kterého se stará Culek také nemůže být osočen z toho, že se jedná o vraha a zloděje. V každé skupině se nacházejí lidé všech možných charakterových odstínů, jen v detektivce bude více těch problematických a špatných, v romantických více těch zamilovaných a žárlivých a v mysteriózních víc těch divnejch a spirituálních a ezoterických.
Poslední Mona Lisa
Jonathan Santlofer
Když je někdo senilní, tak by už neměl psát. Tohle je příliš hloupé i na průměrného amerického čtenáře.
