Bystroushaak komentáře u knih

To byl nějaký sofistikovaně podaný vtip, kde mi ušla pointa?

Nejhorší je, že s jádrem nosné myšlenky do velké míry souhlasím, a sám idealisticky tíhnu k anarchokapitalismu. Ale tohle dílo, to je prostě jen nekonečně se táhnoucí výblitek názorů, pocitů a přání, z nichž většina se historicky ukázala jako úplně mimo, nebo vysloveně špatně.

Asi nejhorší na celé knize je když se nakonec hrdinka dostane ke slavné rezistenci, která od rána do noci mluví o tom jak utlačování se nechávají utlačovat a je to tedy jejich vlastní volba. A přitom se utlačeně schovávaj před zbytkem světa, nechali si sebrat majetek a moc a nezvládli s tím udělat vůbec nic, kromě útěku. A celá jejich rezistence spočívá v tom, že se snaží ukázat utlačitelům nějakou morální lekci.

Hlavní klaďasi mají doslova perpetum mobile, různé paprsky a celkově porozumění fyzice a technologii, které jim umožňuje dělat si co chtějí. Kdyby chtěli, tak klidně můžou postavit létající město a fakt lítat do nekonečna někde na obloze. A co s tím vším udělají? Nic. Sedí na tom a vedou monology o tom jak si vnější svět bez nich neporadí.

Obzvlášť zábavné, když to člověk srovná s reálnými dějinami a vidí, jak socialismus v pohodě zvládl jít přes mrtvoly desítky let, než se to na něm nějak víc projevilo. Vůbec mu nedělalo problém povraždit továrníky, a pořád to přitom šlo. Nějaké morální lekce byly všem úplně ukradené.

Pak je tu samozřejmě způsob jakým je kniha napsaná, což je hrozně únavný set příšerných monologů o morálce a právu, podávaný jednou nebo druhou postavou. Nejhorší monolog zabírá půl kapitoly a má to být projev v rádiu, který měl trvat tři hodiny. A fakt trvá tři hodiny přečíst.

Všechny postavy jsou jen dvou druhů. A ne, nedělí se sexisticky na ženy a muže, ale na kapitalistické správňáky a socilistické slizouny, kteří jsou prostě čisté parodické zlo. Fakt, zcela bez přehánění, autorka popisuje, jak si ke konci různé záporné postavy uvědomí, že vlastně jsou zlo jen proto aby byli zlí a škodili. To je celá jejich motivace, kterou si do té doby neuvědomovaly. A na druhou stranu, všichni kapitalisti jsou bez ohledu na pohlaví úplně stejným hlasem autorky. Všichni mají stejné ideály a cíle, stejnou filosofii, motivaci a tak dál. Je úplně jedno jestli jsou muž nebo žena, staří, mladí, bohatí, nebo chudí.

Co pro mě bylo asi nejhorší; ty různé popisy toho co kdo cítí a necítí, jak to dává najevo, co se mu objevilo ve tváři. Jak dal John Galt jediným neznatelným pohybem svých očních víček najevo zároveň pobavení, zahořklost, lásku k práci, ujištění o neutuchající věrnosti kapitalismu, cenu bitcoinu v poměru ke spálenému uhlí, program radia na příští týden, barvu trenek kterou zrovna má na sobě a to celé, aniž by si toho někdo všiml a reagoval na to. I kdyby teda reagovat mohli, protože záporáci tváří tak dobře reagovat neumí a když už jo, tak jen dát najevo podlost a závist.

Co mě na knize asi nejvíc bavilo a drželo byly ty technické popisy a železnice, ale celkově jsem se nemohl zbavit dojmu, že bych to měl zahodit a jít si přečíst třeba Julese Vernea. Ten by se mě aspoň nesnažil padesátkrát zas a jinak za sebou ukázat, jak je socialismus špatný, zatímco řeší údržbu kolejí a vlaků, ale prostě bych se prolít balonem kolem světa, nebo si užil umělý ostrov, nebo nějaký jiný výdobytek tehdejší industrializace. Mohl bych snít o dobrodružství, místo abych se prokousával tísícovkou stránek, kde mi někdo prostřednictvím stovky monologů vysvětluje po sté zase znova, že socialisti prostě fungovat nemůžou a v čem spočívá jejich podlost.

Celkově mám po dočtení takový ten hrozně bizarní pocit, co máte když si dáte něco o čem všichni kolem vás tvrdí, že je to úžasné mistrovské dílo, ale ta genialita přitom jde úplně mimo vás. Wtf.

Anatém. Osm let po přečtení mi při pomyšlení na to jméno zvoní v hlavě zvony koncentu Svante Edhara. Anatém, to je klid a meditace, nesmyslné knihy, které se musíte učit nazpaměť. Stoletá přísaha, tisíciletá tradice. Je to nezdolný teglon z dlaždiček na zemi, který se mi vybaví pokaždé když v páře v bazénu čumím na mozaiku na protější zdi, zatímco přemýšlím jestli jsou v těch čtyřech barvách dlaždiček zakódované zprávy.

A co vaši sousedé, upalují se zaživa? A vaši šamani, chodí na chůdách?

8 06.03.2020

(SPOILER) Ugh. Tuhle sérii jsem si docela užíval, a bavilo mě to i přes určitou repetitivnost, kterou tu zmiňují ostatní. Ale ten konec .. to si snad dělá srandu ne?

Co se sakra stalo? Celá knížka je detailní popis toho jak Kapitánova jednotka někam putuje a co všechno cestou potká a musí překonat. Detaily kdy člověk skoro vidí každý šutr co museli objet a co měl kdo k snídani a večeři. A když tam dorazí, tak se nic nestane a kniha končí stylem "a deset let potom všichni umřeli".

To je jak kdyby pán prstenů končil třetí díl před Horou osudu, s tím že následuje kapitola kde Sam na třech stránkách matně vzpomíná, že Frodo vlastně hodil prsten někam do lávy a pak všichni někam jeli. Konec šmytec, dál si to domyslete.

Může mi někdo vysvětlit proč? Nakladatel trval na tom že už je to moc dlouhé? Nebo to autora už nebavilo, tak to prostě zařízl?

7 22.03.2022

Nejsem si jistý, jestli to bylo tak krátké, nebo dobré, ale přečetl jsem to jedním dechem za asi dvě hodiny.

7 24.02.2022

Neočekávané potěšení, intelektuální povzbuzení, ve výsledku ovšem zklamání. Zkusím to vysvětlit:

Tuhle knihu jsem si koupil krátce potom co u nás vyšla, někdy v roce 2012, abych zjistil, že se prostě nedokážu dostat přes konkrétní hranici, která pro mě byla někde po dvousté straně. V určitou chvíli jsem se jednoduše při každém pokusu číst dál ztratil a přestal chápat o čem je řeč. Ale zahryzl jsem se, vytrval, přečetl od Hofstadtera několik dalších knih (Strange loop, Gödel's Proof), dovzdělal se v matematice, logice, computer science, umělé inteligenci a různých paradoxech.

Pak přišla korona, a já se do toho po osmi letech znova pustil. Během pár měsíců souvislé snahy jsem se jí konečně prokousal. Občas jsem se smál, občas jsem byl unešen myšlenkami, matematikami, axiomatickými systémy, paradoxy, příběhy želvy a Achilla, gramofonových desek ničících gramofony, stroji na stroje, džinů kterým plní přání meta-džinové.

A ačkoliv to bylo krásné, že má duše programátora plesala blahem z intelektuálních hříček, zajímavých postřehů a neočekávaných pohledů na věc, nebo rovnou na celý svět, tak ve výsledku jsem byl zklamán.

Ten pocit zklamání se těžko definuje, a můžu si za něj sám. V podstatě jsem očekával něco víc. Jak kdybych poslouchal neustále gradující klavírní skladbu, až jsem začal čekat, že skončí orgasmem, který mi změní život. Když ale zvuky utichly, zjistil jsem že se nic nestalo.

Kniha mi rozhodně změnila život, ale bylo to převážně protože jsem se k jejímu pochopení musel dovzdělat, ne proto že kniha samotná by ukrývala nějaké překvapující tajemství, nebo sdělení. Což ani neslibovala, přesto jsem to nějak podvědomě čekal, a nedočkal se. Pořád to byl krásný zážitek, něco k čemu se budu časem nostalgicky vracet, ale v podstatě je to jen krátký snímek ukazující nádhernou mysl autora. Hrozně mi to připomnělo jedno asijské moudro co jsem kdysi kdesi četl, a nyní si ho dovolím parafrázovat;

Tahle kniha je jako květina, krásná, a přinášející člověku potěšení. Ale ve výsledku je to jen květina. Její krása je pomíjivá, a bezvýznamná.

Což je trochu nefér, protože bych jí určitě doporučil každému, ale prostě pokud čekáte nějakou hlubší myšlenku, osvícení, nebo změnu pohledu na svět, tak se nedočkáte, přestože kniha je plná myšlenek které jsou hluboké a měnící pohled na svět.

Proč jsem vlastně něco takového čekal? Těžko říct. Možná za to mohlo čtení autorovo ostatních knih, které mi pohled na svět změnily. Možná jsem neměl prvně dočíst I am a Strange loop.

Nebo jsem možná chtěl zpátky ten pocit, který jsem měl když jsem kdysi v roce 2012, ve stejném období kdy jsem tenkrát vzdal GEB, začal číst úplně jiný článek, Lisp as the Maxwell’s equations of software, kde jsem po několikaměsíčním čtení a pochopení nejenom zůstal okouzlen, ale i osvícen velmi podobnými myšlenkami jako v GEBu. Pořád si vzpomínám, jak jsem chodil městem úplně ztracen ve své vlastní hlavě, v myšlenkách o rekurzivních interpretrech založených na pár axiomech, a na konci si odnesl podivně alchymistické tajemství jak do sebe vnořit něco a dodat tomu strukturu a udělat z toho živoucí věc. A GEB jsem nakonec dočetl a tajemství tam nebylo, jen krásná hříčka.

7 23.10.2021

S přehledem nejlepší sci-fi, co jsem četl za posledních několik let. Tolik myšlenek a nápadů, teorie her aplikovaná na kontakt s cizí inteligencí, hlavní postava, která sama není tak úplně člověk. A mimozemšťani. Mimozemšťani! Po dlouhé době skutečně originální a děsiví mimozemšťani úplně jiným způsobem, než všude jinde, co jsem kdy četl. Kvůli nim se vyplatí knihu číst, když už kvůli ničemu jinému.

Bohužel taky musím říct, že je to autorovo nejlepší sci-fi (přečetl jsem od něj ~všechno v angličtině). Něco jako Neuromancer od Gibsona, něco co napsal v nějakém zvláštním stavu mysli a v dalších knihách to už nezopakoval.

Doporučuji spolu s touto přednáškou: https://www.youtube.com/watch?v=v4uwaw_5Q3I

6 11.08.2019

Dlouho jsem se tomu vyhýbal (knihu nám krásně znechutili už kdysi na střední, když nám jí cpali horem dolem), ale nakonec jsem byl příjemně překvapený čtivostí. Četlo se to tak nějak samo, a ani to není vysloveně depresivní. Samozřejmě podmínky popsané v táboře jsou hrozné, ale třeba Souostroví gulag jsem už asi potřetí odložil, protože mi z toho bylo psychicky do blití.

4 09.09.2021

Rozkošně zfetovaná vize biotechnologického pekla. Přestože jsem knihu četl před víc jak deseti lety, stále se mi čas od času vybavují záblesky a vzpomínky podobné surrealistickým nočním můrám. Knihu nelze jinak než doporučit.

4 18.11.2019

Nebylo to vysloveně špatné, ale v porovnání s ostatními knihami VanderMeera jaksi dětinské. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že cílové publikum je náctiletá holka.

4 18.11.2019

Po (druhém) přečtení geniální Rtuti jsem si dal chvíli pauzu, než jsem se pustil do Zmatení. Zpočátku mě příběh moc nebavil. Cestování všude možně po světě a neustále se měnící kontext působil po prvním filosoficky hutném dílě místy až přehnaně dobrodružně.

Pak přišlo po mém zmatení Uvědomění. Okamžik, kdy se zaseknete v poznání toho co autor dělá. Bod v čase, kdy se tahy malíře na plátně změní z nesmyslné změti barev a tvarů v pochopitelný obraz.

Od té doby jsem se vezl, kochal a dojímal. Nejde jen o příběh a záběr, který je monumentální. Co mě dostalo je kompozice. Uhly pohledu, místa v čase a prostoru, skrz které se autor rozhodl vyprávět příběh. Posledních asi 30% knihy jsem byl v duchu neustále skloněn v pokloně mistrovství toho co Stephenson napsal.

Poslední dílo, které ve mě vyvolalo srovnatelné pocity je asi Pán prstenů, a to už je 20 let co jsem ho četl. Teď přemýšlím, jestli se pustit do čtení třetího dílu. Mám ho tu fyzicky, v limitované edici balené v japonském hedvábí. Na jednu stranu mám chuť se do toho pustit, na druhou stranu děs co budu číst potom.

Bravo bravissimo, maestro.

PS: Jako soundtrack ke čtení doporučuji https://www.youtube.com/watch?v=EjvO2y6Evhw

3 17.03.2023

Samotář žijící v kyberpunkové post-apokalyptické Praze přežil atomový výbuch v metru. Nyní se živí prodejem informací a hledáním lidí. To se mu daří, dokud nedostane takovou práci, že ho přejde chuť žít.

S přehledem jedno z nejlepších českých sci-fi, i když vynechám dobře čitelný a akční způsob kterým je kniha psaná. Má to myšlenku a styl. A Kniha Mrtvého Muže tomu dodává třešničku na dortu.

Narazil jsem na to už kdysi na úsvitu českého internetu v Amber zine a šlo pro mě o jednu z prvních elektronických knih, co jsem kdy četl. Od té doby jsem se ke knize vrátil asi pětkrát. Občas se mi stane, že si vzpomenu na nějakou scénu, tak se vydám podívat na staré stránky Amber zine a než se naděju, tak jí zase celou přečtu.

Věčná škoda, že autor nenapsal nic dalšího.

3 05.06.2020

Četl jsem to v roce 2014, a ačkoliv mě to moc nebavilo, stejně se k tomu v myšlenkách vracím ještě dneska. Tohle je těžká kniha, sci-fi v takové té míře cizosti, že zpočátku má člověk problém vůbec pochopit o čem je řeč. Ten typický problém, že chcete-li popsat něco dostatečně cizího, nikdo to nepochopí, protože je to cizí a nesdílí naše human universals.

Později je to v podstatě filozofická meditace o vědomí, podaná formou příběhu, kde hlavní postavu hraje jazyk mimozemšťanů. Někteří to označují jako knihu existující ve svém vlastním žánru language-punk. A to je to k čemu se s odstupem času vracím. Protože ač se to možná zdá jen jako cool námět sci-fi knihy, tak to na člověka vykukuje všude možně od AI po matematiku (mathematics is the domain of all formal languages).

S tím jak stárnu zjišťuji, že to nebyla jen hříčka, ale fakt filozofické zamyšlení nad podstatou vědomí, zachycující několik současných proudů názorů na to.

Na závěr easter egg ocenitelný jen asi lidma co to četli: https://youtu.be/4TV_128Fz2g?list=RDMM&t=151

2 04.11.2021

ditul: Co to je za žvásty? Atomové bomby nikdo odpalovat nepřestal, jen se odpalují v podzemí, místo v atmosféře, protože lidem konečně došlo, že spad je problém. Armády světa jich dohromady vlastní desítky tisíc, a všechny jsou o dost sofistikovanější než to co tu bylo dřív. Vývoj taky rozhodně nepřestal: https://www.youtube.com/watch?v=zVhQOhxb1Mc

V roce 1984 se normálně vyráběly čipy ve fabrikách, dokonce už desítky let předtím, i v Československu: https://www.youtube.com/watch?v=PW0RL565hlA
Vrstvy jsou tlusté setiny milimetru celou dobu, protože tak prostě funguje technologie výroby čipů napařováním a postupným odleptáváním různých vrstev.

Teda tady se mistr tesař utnul. Stephensonovo knihy jsou proslaveny jistou sofistikovaností a zajímavými nápady. Je to jeden z mála autorů, kteří dokáží popsat skutečně velmi inteligentní osoby uvěřitelným způsobem. Bohužel, v téhle knize se všichni chovají jako idioti, a to tak že se doslova zbytek lidstva sežere navzájem, a poslední přeživší tomu pak dají korunu, když ze svých dětí udělají random zmutovance.

Proč by někdo lítal na orbitu, když očividně v dolech zvládla přežít i parta náhodných těžařů, to mi fakt nikdo nevysvětlí.

2 07.01.2021

Kvalitní sci-fi, která ale postrádá ten specifický feel co člověk z Gibsona má (třeba Bridge trilogie). Trochu mi to připomnělo Mašinu zázraků. Něco co si člověk přečte, vysloveně to neurazí, ale narozdíl od mnoha dalších Gibsonovo knih to rozhodně nebudu číst podruhé, nebo potřetí.

2 21.10.2020

Dobrá kniha, která obsahuje dlouhé a mimořádně nudné části o filosofii. Přesto má hodně co říct a nelituji, že jsem se musel místy do čtení nutit. Ty nenudné části dávají velmi zajímavý pohled na osobní filosofie a přístupy k životu.

1 20.08.2017

Není to vysloveně špatná kniha, ale neobstojí ve srovnání s Večnou válkou. Prostě jen takové lehce podprůměrné sci-fi.

1 08.03.2017

Opravdu jsem si užil, že příběh je pro změnu vyprávěn pohledem mechanika, který není tím nejdůležitějším na scéně.

1 08.03.2017

Kvalitu autorky podle mě ukazuje když dokáže popsat jak se skoro nic nestane, a přesto od toho nemůžete odtrhnout oči. Několik mimozemšťanů stráví chvíli spolu v jednom ubytování. Vedou rozhovory, vaří si jídlo, překvapují se vlastní rozdílností, i stejností. Přesto, a nebo právě proto mě to bavilo do poslední stránky a jako kniha to pro mě bylo vysoce inspirativní. V podstatě Iyashikei v knižním vydání.

08.07.2023

Doporučuji. Ačkoliv je to do jisté míry neaktuální a některé části jsem přeskočil, stejně je to fascinující vize člověka, který to měl v hlavě jasně srovnané. Velmi zajímavé je srovnat tehdejší vizi s dnešním stavem. Říkám si, že bychom takového vizionáře potřebovali jako sůl.

05.12.2021