Butch-core komentáře u knih

(SPOILER) Zhruba devět let před vydáním Lynchova filmu "Lost Highway" napíše Murakami román vystavěný na obdobném principu vyprávění. Na rozdíl od Lynche servírujícího neproniknutelně beznadějnou temnou projekci hrdinova pádu však vraždí Murakamiho bojovník sice mnohonásobně víc, avšak nikoli reálně, ale pouze ve své mysli, aby mohl být konečně šťastný. Ze světa sprovodí dvě ženy, symbol veškerého ženství jeho života, které mu mohlo dát lásku, ale nakonec tak neučinilo. Kdyby nevyhodil tohle smetí, nevzpamatoval by se. Pomůže mu k tomu vize dávného spolužáka. Samotný spolužák, dávný mindrák a komplex větší úspěšnosti a okouzlení, díky tomu nabyde podobu ne tolik dokonalého vzoru, ba dokonce něčeho v důsledku osobnostně menšího než hrdina, čímž může být pod tíhou viny z mladistvého zabíjení koček, zapalování poštovních schránek a strčení do spolužáka, bezpečného vzoru kamaráda, který hrdinovi kdysi na střední škole umřel, utopen v hnusně snobském autě v moři, v klidu zahozen spolu s bolestivými ženami. Co zbývá? Snad jen jednoruký muž v kapitalismu, člověk milý a úslužný. Toho bude nejlepší nechat přejet autem. Chromé utrpení je načase pod koly se vší precizností nahradit novou silou. A pak ta mladá slečna. Tu dokonce ani třeba není zabíjet, byť možná vize třináctiletého dítěte, které ve čtyřiatřiceti letech mohlo být vaší vlastní dcerou, je představou nejbolestivější. S trochou duševního vzmachu ji celou ztracenou pošleme do školy, a ukážeme jí tím jako správný otec směr. Plni nejisté samoty pak konečně vystoupíme z fantazie zpět do života a přijmeme novou příležitost harmonické lásky. Je dobré mít uvnitř sebe ovčího mužíka. Potom se dá vedle temných zákoutí Lynchových duší se životem ještě mnohé dělat. Jako pětatřicetiletý tleskám tomuto Murakamimu optimistickému obratu v tvorbě.

5 02.05.2023

Musím říct, že mi jako lepší román slavného autora přijdou "Běsi". "Karamazovské postavy" nejsou tolik hodné vědecké analýzy či interpretace. Velký ruský člověk je v Karamazových spíše nekomplikovaným alibistickým opilcem, slabochem v resentimentu. Věřit nebo nevěřit v boha? Nelze věřit, nelze nevěřit, a v tom je lidské utrpení. Místy je utrpení i těch 740 stran, nekonečné tuny grafomanství! Je uměním tohle napsat, každopádně jsem už asi po třicítce dostatečně opotřebovaným cynikem 21. století otráveným salónním řečněním, ne jako na vysoké, kdy jsem si konzumací tohoto neodbytně myslel, že objevuju Ameriku, ehm, tedy pardón: To pravé a veliké, ufňukané a opilé Rusko.

4 02.01.2023

Kafkova neodbytná touha vykřičet do světa trýzeň predátora moderní doby opanované stádem byrokratických antilop, mezi nimiž se fatálním nedopatřením souhlasně nalézá, je nápadně podobná možným problémům introvertů hledajících autentické bytí v současnosti. Ne náhodou je proto román "Proces" považován soudobou inteligencí za dílo geniální a stále platné. Ba co víc, je svědectvím toho, že postmoderna tak úplně modernu nezabila, že vytvořila pro dnešek něco strašlivého, co se bláznivým způsobem vyvíjí, co však stojí na již v daleké minulosti položených základech. Snová a magicky-realistická forma díla zajišťuje, že zveřejněný celek v podstatě vůbec netrpí svou publikační nedokončeností. Ještěže "Proces" krásný introvert Kafka před smrtí nespálil, jak měl opravdu velkou chuť učinit!

6 31.01.2020

Nemohu být lhostejný vůči enormní laskavosti. Občas se dojmu, místy skutečně uvažuji nad sebou samým, což je určitě vypravěčovým záměrem. Lehce skřípu zuby nad infantilním rozborem situací. Vadí mi, že jinak citlivý autor má potřebu kádrovat prostřednictvím padoucha příběhu. To, že je Rus, bych ještě přešel. Praha je Rusů plná, a z nějaké země to "zlo", jak jej Fulghum nazývá, být v zájmu příběhu musí. Proč ale musí kladný hrdina při zásahu na záchranu milé bytosti vykřikovat "Ty ruskej šmejde!" (Připomíná mi to: "Ty zloději cikánskej!")? Nechápu. Autor je schopný vidět a zcela tolerovat evropské poučení "o svobodě sexu a opravdové lásce". Jakmile však narazí na hranice svých možností chápání lidství, je konec. Rusa si dokáže vybavit jen jako svini.
Ještě k onomu pojetí sexuality: Je psáno spíše pro amerického čtenáře trpícího prudérní naivitou. Pro Čecha se jedná o přitroublé "objevování Ameriky", o souhrn poměrně přihlouplých banalit. Megalomansky navrstvené sadomaso zakrývá samotnou prostotu amerického sexuálního problému.
U více zámořských autorů (Ne u všech! Nebudu kádrovat!) narážím na nešvar, že na triviálnost svého poselství nabalují spíše nevědomě ze strachu přeplácané či předimenzované pointy, aby unikli nařčení z bezobsažnosti. A dále: Jakmile otevřu knihu amerického autora, mám pocit, že sleduju film v televizi. Pořád mě někdo rozmazluje patosem a přehnaným množstvím dějových zvratů a senzací, a to například i v tak minimalistickém románovém celku, jako je tento.
Myslím si také, že Fulghum tak úplně nerozumí významu Kafkových děl a že dělá z Česka zemi kouzelných trpaslíčků.
Jednu věc ale nemohu přejít. Ve chvíli, kdy se do "Opraváře osudů" začtu, cítím klid a porozumění, a toužím být ihned lepším člověkem (Knihu se hodí přečíst o Vánocích.). Chci být smířlivý, takže zdejší řádky berte spíš jako protivně věcný komentář než jako opovrhování dílem. Spíše opak je pravdou.

1 28.12.2019

Zde už se v rámci ságy "Temná věž" začíná naplno odvíjet velký příběh. Řekl bych, že pro dnešní dobu jsou jemu podobná vyprávění důležitá. Jde o romantický plamínek uprostřed temně roztříštěné praktické současnosti. Kým jiným je Roland než samostatně uvažujícím individuem majícím hodnoty a zásady jsoucí spásou i prokletím. Je bytostí přesvědčenou, že co je pro ni ryzí, to je neopustitelné, byť je to pro ni zároveň bolestivě a krutě fatální? Krása, nevyhnutelnost, běsy a povahová čistota, to jsou jmenovatele, na nichž stojí poutavé vyprávění z pistolníkova mládí, doplněné o dle mého skvělý, a především originální úvod s hádankami vášnivě pohlcující snad každého čtenáře, který čtvrtou knihu z vlastních pohnutek otevře.

3 20.02.2019

"Násilí" ještě plánuju opakovaně pročítat, proto berte můj komentář jako provizorní věc. Nemůžu zkrátka už po prvním přečtení nic nenapsat: To, že dnes euro-atlantická společnost zdánlivě bojuje proti svým "psycho-démonům", jako je komunismus, terorismus, fašismus a jiná strašidla dávno rozptýlených duchů, ve své podstatě znamená, že pouze uměle vytváří neexistující problémy, které pak může řešit. Tím pádem se v občanském prostoru neděje nic, zatímco za oponou neplodného intelektuálního života probíhají tržní mechanismy. Tuhle totalitu si na rozdíl od jiných v historii proběhlých nesvobod volíme zcela opakovaně a naprosto dobrovolně. Zmíněné myšlenky v knize najdete, včetně nástinu geniálního první kroku ven ze soudobého uspořádání: Prvním krokem je nedělat nic, upadnout do procesní pasivity (například neúčast na volbách, neangažovanost v práci atd.) jako velice účinné formy Žižkem hájeného emancipačního násilí. Jo jo! Proč nám asi ti politici neustále před volbami opakují, ať nepromeškáme příležitost AKTIVNĚ ROZHODNOUT O CHODU ZEMĚ a jdeme k urně?

1 07.10.2018

Původně jsem si myslel, že zdejší chabé hodnocení knihy je takový ten "zbožný odpor "pottrofilů"" vůči čemukoli, co může jejich modlu zpochybnit nebo zesměšnit. Po přečtení musím dát bohužel kritikům této parodie částečně za pravdu. Byť se to na první pohled nezdá, parodie je velice obtížný žánr, pro autora žádná velká psina. Tvůrce parodie jednak musí patřičně odlehčit příliš znormalizované a uctívané prvky originálu, zároveň by měl ale taky pamatovat na poctivé udržování struktury příběhu, který vždy v něčem podstatném vychází z kostry původní, byť je jejím ironickým stínem. Pseudo-autor Jolin zvládá převyprávět Pottera jen částečně. Oproti kameni mudrců je kámen MUDr. TSE snad o sto stran delší. Ptám se: Proč? První polovina děje se až urputně drží předlohy, občas je dokonce příběh nesmyslně natahovaný. Závěr knihy je místy pro změnu zbrkle, byť vtipně zrychlovaný. Celkově je vyprávění hrozně nesoudržné, a to je problém. Ani parodie by neměla být nekontrolovatelným výplachem nadšeně jízlivého pisálka. Co do prosté zábavy je celek taky příliš nestabilní. Místy jsem se nasmál a mělo to spád. Místy jsem nechápal, proč se už hodnou chvíli prokousávám kupou šedivé nudy a proč vyprávění až příliš začíná napodobovat originál. Zase ale nebylo tak zle! Pro mnohé bude ten humor příliš infantilní, možná i trochu fekální, ale já mám pro zmíněný druh zlehčování slabost. Všechny knihovníky je na závěr třeba upozornit, že pokud chtějí knihu zařadit v oddělení pro děti a mládež, měla by být nanejvýš v literatuře s modrým proužkem. Pro mladší rozhodně není, a nic se nestane, bude-li přímo v oddělení pro dospělé. Dospělí jsou koneckonců překvapivě ti, kdo knihu nejspíš jedině ocení. Dětem bude k ničemu. Přirovnám-li celou věc k sobě: Když jsem byl dítě, Harryho Pottera jsem zbožňoval. Dospělost mi Harryho pošpinila, mnohdy právem díky schopnosti zraleji analyzovat některé anti-ušlechtilé rysy fenoménu. Možná i díky tomu přišla chvíle na Trottela. Nic světoborného, ale místy solidní pokochaná.

6 20.02.2018

Jakkoli je Londonova fikce budoucnosti přehnaně idealistická, kniha názorně ukazuje, že komunismus je ve svém zárodku blyštivou znouzectností, ideou konce polámaných hnátů v továrnách a přepychu bez krás lidských hodnot, nikoli zločineckou ideologií. Svět trhu má své páky zákonitě udržující naše životy v totální nesvobodě svobodného pohybu odnikud nikam. Proč je tedy zánik kapitalismu méně připustitelný než konec světa? Inu, s demokracií nebo lidskostí to nemá nic společného. Spíš se bojíme, že bychom se museli utkat na život a na smrt v ulicích. Nedá-li se dneska mluvit o komunismu jako o něčem lidském, nedá se už ani mluvit o hrdinství nebo o víře v humánní pravdy. Kniha je ve všech těchto ohledech dobrým rádcem. Horší už je to s českou předmluvou v dávném vydání z roku 1951, kde se přirovnávají Londonovy vize k realizaci socialistického převratu v Sovětském Svazu. Období Stalina či Gotwalda se skutečně nesluší považovat za vzor.

2 14.11.2017

Nevědět a mít naivní představu o světě plnou nenazřeného ponížení je možná mnohem snazší, než v průzračném ponížení vědět a uvědomovat si, že plné vědění a pochopení nikdy neobsáhneme. Mnohem lepší je pak možná naopak mít příležitost dobýt svět a odrazit se s chutí dotknout se hvězd. A co když žár těch hvězd ničí? Co když se v nich skrývá to největší zlo našich životů? Ať už je v sázce mentální kapacita nebo je rukopisem magickým pouze vyřčený přirozený běh člověka od dětství přes zralost k postupnému odcházení v podobě stáří, čeká nás na konci návrat k našim kořenům, tedy k velkému spánku v podobě ničeho. Životem tepe vedle vědění taky láska. Stejně tak se rodí, zušlechťuje ze stavu nekvalitního přebarveného prášku do podoby co nejčistšího krystalu. Pak se opět zakalí a v neurčitých indíciích postupně mizí do ztracena. Je to krása, je to hnus!

4 14.11.2017

Vladimír Horák je pohnutý, když sleduje opět po letech kusy oblečení lidí padlých v polském koncentračním táboře. Je dojatý stejně jako obec českých postmoderních autorů zabíjejících už zabité velké principy dvacátého století. Neztotožňovat se s osvětimským dojetím pro něj znamená rouhat se a připustit, že poezie je po první polovině dvacátého století možná tak, jako dřív. Když jsem byl v Osvětimi, boty a vlasy ve vitrínách mě zaujaly, ale rozhodně se mnou neotřásly. Nepřijde mi to cynické. Přijde mi zkrátka přirozené, že něco zaváté časem se už lidem ohlašuje jako historický odkaz, na který je třeba pamatovat, ale který není příliš vhodné za každou cenu vnucovat lidem cestou urputně násilného humanismu. Dnešní umělecké motivy by měly více svádět k tnutí do živého v aktuálních otázkách. To by Horáka skutečně oddělilo od skupin pseudoangažovaných povalečů a začlenilo ho mezi nefalšované rebely. Nemyslím tím samozřejmě nic neříkající konstatování o krvi tekoucí na Ukrajině, ani tezi o odvěké krutosti lidí.
Sbírka je tedy politicky spíše bezzubá. Rovněž příliš neobstojí v místech, kde sklouzává do prostě sdělovací formy a nedbá na hlubší a obrazotvornější metafory. Kde si naopak pohrává s představami a obrazy, tam se podstatným způsobem napravuje. Nejsilnější je v čistě osobní existenční rovině, byť mnohdy teatrálně křesťanské, což je dnes bezobsažná, navíc módní duchovní úprava přehnaného fandění proletářské hmotě. Osobní rovina je to i trochu sebestředná a pochybná, protože je vždycky otázkou, zda má vůbec cenu osobní splíny knižně vydávat a otravovat tím druhé lidi. Svou otevřeností každopádně nabízí některá souznění s životními osudy čtenářů.
Na závěr bych rád zmínil nejlacinější gesto knihy, kterým je báseň věnovaná Petru Hruškovi a jeho polo-imaginárním ztraceným sešitům. V tomto případě nevěřím Horákovu předstíranému významu kompozice ani trochu a vzhledem k tomu, že s Hruškou, jakožto nepsaným vůdcem ostravské literární obce, chodí na pivo, tipuju, že se chtěl především ještě víc vnutit do jeho tolik zlaté přízně.

1 29.05.2017

Přestože "Tři vyvolení" navazují na dlouho slepovaného, a proto viditelně nesoudržného "Pistolníka", rozvíjejí ho s elegancí a profesionalitou. Strukturou jsou přitom takřka opakem. Ať si autor o nenucenosti své tvorby říká v doslovech co chce, pokračování je z velké části předem promyšlenou kompozicí. A čtení najednou opravdu baví. Podivíme se nevkusně líbivé Rolandově komplikaci, to když pistolník naprosto smolařsky přijde vinou obřích humrů o některé své prsty. Poznáme sympatického závisláka Eddieho Diena vtaženého Rolandem z naší mafiánské skutečnosti do pistolníkova snového světa. Navzdory všem svým slabostem hledá s plnou vážností své místo ve vesmíru. On i Roland jsou si vzájemně prokletím i spásou. Doplní je žena s disharmonicky roztříštěnou myslí, která díky oběma mužům, a nakonec i díky sobě samé, nalezne své zdravé já. Všichni tři vyvolení se pak upínají k jednomu cíli, bodu zdánlivě útěšnému pouze pro pistolníka, ovšem ve skutečnosti potřebnému pro všechny tři.
V "Temné věži" se literární fikce Rolandova fantastického světa prolínají s fikcemi světa New Yorku. Hlavní linie se odehrává převážně ve světě prvně zmíněném. Doplněna je drobnými vedlejšími epizodami plnými poutavých newyorských situací a postav. Především v těchto krátkých odbočujících příbězích se autor s odlehčenou vtipností vyžívá ve zcela realistických společensko-kritických narážkách.
Výraznou složkou díla je od počátku osudovost počínání protagonistů. Již zásah muže v černém v "Pistolníkovi" naznačuje, že pouť hrdinů bude řízena vyššími silami, které je ochrání až na konec cesty. Tam je snad bude čekat velký boj, nějaké konečné zúčtování. Čtenář je díky tomuto spisovatelskému triku udržovaný v uspokojivém klidu. Tuší, že epizodní kolize a překážky nebudou jeho oblíbencům osudné. Zároveň je však jistým způsobem napjatý. Je totiž koneckonců celou dobu zřejmé, že příběh směřuje ke svému konci a že k onomu velkému a možná bezútěšnému zúčtování nakonec dojde. Ani samotný konec ale nemůže být přece tak strašný, když vyprávění svým vzniklým pevným rámcem napovídá, že se v závěru dostaví velká odpověď na řadu otázek, nějaké pro nás zásadní duchovní poznání. Tahle promyšlenost a z ní plynoucí ucelenost je tvůrcem oproti "Pistolníkovi" bezpečně zvládnutá. Celou dobu je tu vlastně řeč o vyprávění, které hladí čtenářovu duši, o postupu, který nás tak trochu rozmazluje a kazí. King nám poskytuje drogu v podobě uspokojivého světa. Troufám si říct, že nepodlehneme-li pouze tomuto pokušení a udržíme ve svém srdci i jiné literární žánry, nezapomeneme tak úplně tvář svého otce. Po "Třech vyvolených" jsem si tím jistý.

1 09.04.2017

Pro znalce jiných dílů téhle série se zdá být první část utahaně nevyzrálým, lehce zmateným rozjezdem jinak docela zajímavého příběhu. Po několikerém přečtení může s přibývajícím věkem dojít k prohloubení jistého porozumění, to když nás trochu popadne symbolika nastiňovaného. S přispěním nějaké té intelektuální zkušenosti snad spatříme v pistolníkově putování za věží oproštěném od různorodých morálních hodnot pravou povahu ambiciózní životní snahy. Zjistíme, že je typická svou expandující vůlí k životu tolik ohraničenou vědomím neodvolatelnosti smrtelného konce.

16.03.2017

Marka Pietoně si určitě můžu za napsanou knihu vážit jako učitele dějepisu nabízejícího rasisticky vychovávaným gymnazistům řadu zajímavých informací o předválečné, válečné a poválečné Ostravě. Jednoduchým způsobem odnaučuje základní předsudky o židech jako věčně bohatých, zlomyslných a o své víře pevně přesvědčených tvorech bez citu. Pomáhá dozvědět se, co bylo na Nadražní za kolejemi nebo na Slezské Ostravě.
Za co si Marka Pietoně vážit nemůžu, jsou pokusy o pokročilejší filozofii knihy. Vše je líčeno hrozně infantilně. Pietoň má potřebu jednotlivé postavy vykreslovat černobíle. Musí být nepřirozeně zlé, od základů odpudivé nebo naopak neuvěřitelně dobré. Dobro či zlo z nich potom kýčovitě přetéká. Proslov Adolfa Eichmanna k transportovaným židům je tím nejklišovitějším klišé vycházejícím z unáhlených hollywoodských představ o podobě nacisty. Člověk by měl před mládeží moralizovat bez přílišných zjednodušení a předsudků. Banalizovat se nesluší ani nacismus. Válečný Němec není jednoduše člověk chlípný, ludra, které zlo kouká z očí, mrcha smrdící čertovinou. Jde o bytost v mnoha ohledech komplikovanou, dokonce citlivou. Z citů pak vznikají omyly, z omylů zločiny. Pietoňovo vyprávění je holčičkovsky naivní. Alespoň tedy může promlouvat očima začínající kantorky. Nedivme se však, že selhává, když přijde na řadu poselství knihy.
Nepochopil jsem, proč je celá novela psaná v první osobě až na jednu jedinou kapitolu, v níž se najednou vypravěčka Ester převtělí ve "vypravěče popisujícího osobu třetí". Není k tomu žádný viditelný důvod. Zřejmě editorská nedůslednost.
Úsměv na rtech vyvolává závěrečné vyobrazení nebe, které mi svou intelektuální nevinností připomíná poslední díl Harryho Pottera, konkrétně rozhovor s Brumbálem na prahu života a smrti. V tu chvíli jde o "Úžasné historické fantasy s namodrale zeleným knihovním proužkem". Kvalitativním protipólem je vynikající, tematicky vhodný obal knihy se zapůjčeným obrazem Kataríny Szanyi.
Nebýt slušné středoškolsky dějepisné stránky knihy, dávám pouhé dvě hvězdičky, nebýt pokusů o filozofování a nebíčka, dám možná i čtyři.

3 21.01.2017

Autorka ve čtyřech oddílech sbírky zdařile ventiluje své dojmy z vlastního života a ze světa kolem sebe. První část odhaluje její smutek z chabého vnímání krásy života zapříčiněného každodenní lopotou a stereotypní honbou za výsledky. Ve druhé se konstatuje křehkost a pomíjivost lidství, jehož vznešenost se pouze předstírá. Čtenář přitom cítí, že život plný zvratů, vzestupů k slasti a pádů do bahna je v očích fatalisticky smýšlející Šťastné něčím, co nelze narušit a co můžeme přinejlepším s nezbytnou dávkou smíření přijmout. Třetí celek knihy je představením osobních zážitků, strachů a fantazií, přičemž vše plyne do velkého finále, tedy čtvrté části, v podobě nesmlouvavé konfrontace lidské vůle k životu s pozvolným umíráním.
Po technické stránce je počin sympatický kombinováním stylů básnického psaní. Řetězce úvah s pomlkami plné asociací a odboček jsou střídány přímočařejšími a pro čtenáře jasnějšími sděleními na krátkých řádcích. Obdivuhodná je také rozmanitost metafor.
Dílu podle mě nejvíc škodí nedostatek angažovanosti a víry v to, že člověk může aktivními silami činit život kolem sebe snesitelnějším. Neobsahuje žádnou novou vizi, jen pokojně rezignuje a medituje v prostředí, o jehož proměně není čtenáři doporučeno přemýšlet. V existenciální rovině problému je to snad korektní. V té sociální je to však tak trochu tržně smířlivé.

22.08.2016

Odlehčený, přesto vážný příběh o rasových problémech krásně dokládá, že lidská hloupost ubližuje, ať už je to hloupost "Velkého bílého" nebo "Malého rudého člověka". V podstatě jde o ideální komiks pro děti a mládež. Dokáže poučit, podnítit rozum a cit a zároveň svou vtipností nezadupat neposkvrněnou mysl do země. Není zkrátka banální, čímž problematické rysy komiksu jako žánru staví do mnohem ušlechtilejšího světla.

1 03.04.2016

Spolu s "Na jih od hranic, na západ od slunce" jde asi o mou vůbec nejoblíbenější Murakamiho knihu. Navážu-li na Jurkovičův doslov ke knize, musím říct, že "zatloukání hřebíku, který vyčnívá" není problém pouze japonského světa. Naše společnost je dnes také plná kolektivů uvnitř prázdných či poloprázdných, neuspokojivých pro samostatně uvažující a spontánně cítící individuum, navenek tísnivých, vyznačujících se okázalou demonstrací hlučné kolegiality. Myslím si, že i u nás jsme zcela reálně drceni okolím, projevíme-li vedle upřímné náklonnosti k bližním i trochu touhy po zřetelně osobitém sebeurčení.
Zdá se, že autor s věkem prohlubuje schopnost vyjadřovat nejen duševní profil hrdinů, ale rovněž světová poselství. Líbí se mi například, jak nekompromisně umí rozebrat negativní povahu všemožných "teambuildingů" a rekvalifikací. Knihy se postupně projasňují a jsou plné naděje. Řekl bych, že "Bezbarvý Cukuru Tazaki..." je jedním z jeho nejmilejších příběhů. Na závěr není odtajněno, zda získá Cukuru svou milou, své světlo na konci tunelu. Čtenář má ale stejně pocit, že věci naberou správný směr. Koneckonců je to v souladu s ústřední myšlenkou knihy o nedosažitelnosti absolutní harmonie a o tom, že zjištění této věci pomůže člověku lépe přijmout bolesti vlastního života.
Jsem rád, že český nakladatel zásobuje čtenáře jedním překladem Murakamiho tvorby za druhým. Poslední dobou se však zřejmě vlivem toho výrazně množí v knihách jazykové překlepy, jako jsou chybějící či přebývající písmena nebo dokonce zdvojení některých slov. Tentokrát zřejmě poprvé došlo i na pochybení obsahové, což je mnohem horší: Dva z dávných přátel Cukurua nesou jména "Ao" a "Aka". "Aka" je však asi na třech místech v knize označen jako "Ao", byť se vzhledem k ději jednoznačně jedná o "Aku". Možná je to chyba originálu. Celkem však o tom pochybuju a musím říct, že je to k autorovi docela neuctivé.
Musím ještě říct, že mě hodně udivují mysteriózní prvky díla: Příběh o klavíristovi, který přijal smrt výměnou za speciální schopnosti je nevyjasněný. A postava, která jej vypráví, záhadně zmizelý, možná částečně iracionalistický myslitel Haita, je ještě tajemnější. Není to nějaký magicko-realistický prvek, který má vše dovést k projasnění? Není neodhaleným vrahem Širo právě Haita? Nebyl právě on nositelem nadpřirozených schopností, díky nimž se dozvěděl pravdu o Cukuruovi? Neměl s tím náhodou co dělat onen Cukuruův homosexuální sen, který možná nebyl snem? Škoda, že těmto pasážím knihy nevěnuje v doslovu Tomáš Jurkovič pozornost. Možná by mě přivedl na jejich lepší chápání. Pravda ale zřejmě nebude tak detektivně průzračná a senzační. Asi máme spíš co dočinění s ne tak úplně konzistentní symbolickou kulisou jinak uceleného psychologického vyprávění o reálném světě.

5 12.03.2016