blackholesun32 komentáře u knih

Tak jsem tu knihu dočetl. A... přemýšlím nad ní. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co mne nad ní tak trochu rozčilovalo a na konci jsem se to dozvěděl, Radan Haluzík to sám řekl - ten hipsterskej odér z ní trčící. Na druhou stranu, to z knihy taktéž trčí je zcela nefalšované nadšení! A zápal pro věc. Což je zcela zřejmé i na samém formátu knihy a tím jak je kniha zpracována - připomněla mi svým zpracováním knihy o Klanech, které jsou taktéž vytvořené skvěle, takže za to rozhodně 1! Zároveň z tohoto nadšení ovšem vyplývá pro mne asi největší negativum celé knihy a to je někdy až úmorné opakování již řečeného, dokonce jsem měl i někdy pocit, že stejnými větami. Ovšem jako celek, bych knihu hodnotil spíše pozitivně, mezi nejlepší části mi přijdou stručné dějiny vágních míst, psychoterapeutická část a kapitolka páně Sádla. Kapitola, která mě nejvíce točila, byla pak Eposova, jelikož většinu jeho "uměleckých děl" nepovažuji za umění (možná škoda, že neukázal nějaké své grafity) a tak jediné čím to pro mě zachránil, byl koncept "K pramenům" či jak se to kýho šlaka menovalo. V neposlední řadě, pak kniha dostává malé plus za to, že kapitolka o Landscape (které mě ovšem jinak příliš nebaví) je prací mé bývalé spolužačky Petry Lacinové! Takže Péťo Hoj!
Suma sumárum se mi to i přes výše zmíněné výhrady líbilo - rozhodně to přináší netradiční pohled na místa - a tak je kniha velice přesně pojmenovala - kterých si běžně příliš nevšímáme a jestli tedy za něco plus, tak rozhodně za to, že se člověk naučí koukat jinak na oprýskanou zeď, rezavějící chroští či ztichlé nádraží.

5 31.10.2020

Achjo, až tak to napíšu znovu - bo se mi předcházející komentář smazal. Takže - číst mě to bavilo, o tom žádná, s tím Kundera nikdy neměl problém, některé pasáže mě vyloženě bavili - především se Stalinem - jak cituje Schopenhauera, je prostě kouzelné, též mě jednou dostal - s pakistanštiou, ale celkově; řkl bych, že vše je rozehráno dobře, ale příliš rychle to uběhlo - prostě je to krátké - na malém prostoru spousta otázek a ne vždy přichází odpovědi. Pro mě, spíše slabší Kundera, i když je to asi i tím, že už mě poslední roky příliš nebaví a celkově mi z toho všeho vychází, již jen ironicky škleb starého muže nade vším, s čímž se zcela neidentifikuji. Na druhou stranu, je dobře, že se konečně překládají i Kunderovi francouzské romány. Nejvíc mě bavil doslov Anny Kareniny.

5 13.09.2020

To... byla... pro mě - - - zvláštní kniha.
Z počátku mi přišla nějak netypicky Hrabalovská, až jsem si na základě toho dávkoval každý den max. 2 povídky. Posléze se už vše rozeběhlo tak jako vždy a ke konci musím říci, že se jedná pro mě o jednu z nejhezčích Hrabalovských knih. Především pak silou detailu - - - fascinuje mě, jak dokáže Hrabal psát, mimochodem, jen tak o šumění stromů, o ptácích - o tom jak do noci ozývá se houkání a člověk, tedy já (sic!) pak zcela automaticky do toho vkládá si své, vzdálené půlnoční houkání projíždějícího vlaku rozléhající se mezi paneláky Boleslavě Mladé (a nelze si nevzpomenout na Prousta, že?), nebo ty letmé okamžiky, těžko zachytitelného štěstí a nekonečnosti, letních večerů, kdy sedí celá rodina po žranici okolo stolu venku a hlasitě se baví do noci a vedle problikává hasnoucí oheň a všichni se směji a nad námi s obdivem a úctou blikají hvězdy a přelétávají netopýři a ze smíchu a hlasitého halasu je zadumané, pokorné ticho. Tak to mě na Hrabalovi moc baví a také to, jak dokáže dějům zcela všedním zavdat mystiku téměř biblickou, svátosti plnou, protnout třebas obyčejné pití piva s křtem a provoláváním proroků. Ovšem pozor, zároveň to dokáže i obraceně a z dějů těch mystických a svatých tímto snímá jejich kouzlo a navrací je zpět mezi život, život žitých lidí.
Tak to vše mě baví - - -
A toť má poklona pro páně Hrabala.

5 25.02.2020

Baba - souhlas s Blue! Myslím si, že kniha především JUDr. Husáka představuje jako člověka. Což se vzhledem k prozatímním tendencím; tj. dočasným, jeví spíše jako ojedinělost. Výborně panu Macháčkovi. Díky za tuto vrcholně zajímavou, tak trochu tragickou postavu našich dějin.

5 04.02.2018

Skvělá kniha! Výborne, propracované postavy, ani jedna není jednorozměrná (ano dokonce ani ta zrůda Cathy)...spousta zajímavého pfilozofování, taky takhle s kamarády občas mudrujeme. Pro zajímavost jsem se podíval asi do třech překladů starého zákona na Kaina a Ábela. Nikde to není přeloženo jako můžeš. Nu inu Wittgenstein měl pravdu, když napsal, že všechny pfilozofické problémy vycházejí pouze z nesprávného pochopení; ze špatného použití jazyka. Tak tak - tak už mlčím.

5 27.10.2015

Má nejoblíbenější kniha od Thomase Manna. Velice poklidné, pomalé tempo vyprávění, čtenář je vtahován pozvolna, o to důkladněji. Jak někdo napsal přede mnou, kniha dělá se čtenářem to, co prožívá sám hlavní hrdina. Roste s ním.
Přítomnost skorem nekonečného času, řekl bych velice typickým, právě před vypuknutím první světové války, vykresluje tehdejší dějiné flegma a je jakýmsi bonbonkem celé knihy, i když možná právě v něm lze spatřovat hlavní myšlenku příběhu. Za mě jednoznačně 5.

5 19.06.2015

Ha! Co říci, tato kniha to je interpretační a desinterpretační kretenský labyrint. Lze ji interpretovat mnoha úhly pohledu a vlastně pokaždé se trefíte a zároveň má člověk vzadu v hlavě, někde skrytě, pocit, že je úplně vedle. Ostatně už samotný název díla, tedy originální, je přepis. Možná proto, by se Odysseus měl především číst a to opakovaně. Za život mám za sebou prozatím pouhopouhé dvojí čtení, ale vím, že se k ni zcela určitě vrátím a to pravděpodobně opakovaně. Dle mého názoru se jedná o velkou hru literatury a tak ji chápu a tak ji čtu a víc kecat netřeba.

Docela jsem se na to tesil a precetl ted pres vikend. Cte se to dobre, o tom zadna, samotna zapletka take neni spatna, ba co, uhlavni myslenka s lekarskou distopii take ne, ale prijde mi to tak na pul. Respektive vlastne docela plytke. Bo, kdyz to srovnam, trebas s dnes jiz lehce osoupanym 1984, jezto se stala bibli, kazdeho teoretika spiknuti, tak to Metoda jednoznacne prohrava. Me tam proste chybi podrobnosti o Metode! Nejake alternativni dejiny, popis zrizeni, fungovani etc. A toho je v knize skutecne velmi poskvrnu. Prakticky se cela soustredi na proces a nic vic navic a pro me je to malo. A tak se mi uplne ze vseho nejvic, nakonec libi predevsim obalka! A nejake asociace ku dnesku? ty ja tam rozhodne nevidim, i kdyz chapu, ze spousta lidi je tam chce a tim padem muze videt.

4 20.12.2021

Až jsem tomu chtěl chvíli dát "jenom" za tři hvězdo. Začátek mě bavil, pak jsem se nějak zasekl a nemohl to dočíst. Paradoxně pak u fotbalových povídek (ač mě fotbal vůbec nezajímá) mě to zase začalo bavit, až poslední tři, čtyři povídky to už zase jelo! A poslední! Vesnický román - tak ta se mi v posledku líbila ze všeho nejvíc. Nicméně, řekl bych, že Hajíček je lepší ve svých románech - na dostatečném prostoru, kde se může rozepsat a splést všechny linky v jeden proud. Takže, jakože dam čtyři hvězdičky, ale v tomto případě, to budou čtyři hvězdičky povídkový - což bych přirovnal ke třem hvězdičkám románovým - haha.

4 07.04.2021

Dal bych spíše 3,5, ale slabších, tak jsem musel přistoupit ke třem. Asi to ani není Cílkova chyba - na knihu jsem narazil víceméně náhodou v knihkupectví (no dobře, to zas taková náhoda není, ale vlastně jsem si ji vůbec nechtěl původně kupovat) a nějak mi trklo - tvl to si vem, v týlle době, samej stres, samá úzkost z tej posranej korony, by tě mohl starej dobrej Václav Cílkůch uklidnit, pohladit etc. - a ne, že by ne! ale já do toho blbec vložil vícero očekávání a těch se prostě nedostalo. Vlastně je tohle dost subjektivní hodnocení, který asi úplně nehodnotí kvalitu knihy, protože je to víceméně tradiční Cílek - ba i vztah k Děvínu mám velkej, přese mojeho jednoho kamaráda a ten výhled na řeku znám více než dobře, leč zas až tolik mne tentokráte slova p. Cílka neuklidnila. Nota bene, mám přeci jen více rád Cílka, který se rozplývá nad krajinou a v ní protíná, hledá souvislosti, než toho který věští z letu ptáků budoucí katastrofy.

4 25.10.2020

Tak jsem tuto útlou knížečku, jež přespříliš neohromí stylem ani autorovým rukopisem, dočetl. A nelze než souhlasit s doslovem, že kouzlo tkví především v námětu a to ztráty stínu. Mně samozřejmě jako první napadl a již mne ani neopustil, stín jungovský. Tedy z psychologického hlediska, naše vlastní vlastnosti, které u sebe neakceptujeme (bo jsou nemorální, titěrné, malé, sprosté, zlé etc.), nechceme je vidět a pro lepší obranu sebe sama, je projikujeme do svého okolí. A to se v knížečce, krásně zobrazuje, především v reakcích okolí směrem k Petrovi, který de facto ve zkoušce obstojí a nepropadne se peklu, v boji o to ještě více neviditelné a pro moderního člověka, zcela zbytné a tím jest duše. Také mě poněkud rozčilovala jistá ufňukanost hrdiny, jak je psáno níže, na druhou stranu, mám pocit, že to byl spíše tehdejší literární diskurz, než fakt (alespoň doufám), na druhou stranu; asi bych taky zaplakal, kdybych prodal to nejmenší co mám a pak poznal, že není malých stínů. A co mě trochu překvapilo, jak moc autor jde na to věc, z jedný vody šup na plot. Už na druhý, či třetí stránce se duše prodává, na čtvrté se mu všichni smějí a vyhání jej pryč etc. Ale toho si žádá rozměr větší povídky. U mě dobrý, dal bych tak za 3,5 což tu není a tak dám štyry.

chceš-li žít mezi lidmi, nauč se nejprve ctít svůj stín až pak peníze.

4 18.10.2020

Tak jsem tu povedenou trilogii dočtl celou! A bavilo mě to, Hrabal je můj ( i dyž chápu, i názory, že je to nuda), sem lapen! Už u Vita nuova jsem chtěl napsat komentář o tom, jak Hrabal do sebe nemilosrdně šije, tepe, ale tak nějak jsem Proluky přečetl hrozně rychle, na komentář se nedostalo, tak to píšu sem: Hrabal do sebe děsně šije, tepe! No a nebo je upřimnej. Anebo taky, ne a jenom si bohapustě vymýšlí a prauda bude někde mezi. Možná. Bavilo mě to, obdivuji s jakou upřimností šel s kůží na trh. Děsivě mu závidím Hráz věčnosti, protože mě by taky bavilo topit i v létě a pozorovat jak puklejma tálama svítí oranžové světlo a hrozně rád bych čuchal opadávající omítku zdí. Co mě taky bavilo bylo, že se tu a tam člověk dozvěděl jak asi vznikly názvy jiných Hrabalových knih - nejvíc se mi líbilo Slavnosti sněženek. Jo a taky ně bavily postavy - známé z jiných Hrabalových knih, filmůch etc, ale i ty neznámé. A některé surrealistické momenty jsou též více než zábavné, třebas paní, která po celou dobu trilogie mocnými šplíchanci kýblůch meje chodbu či chování dětí, jež teda má Hrabal skoro ve všech kněhách dost prazvláštní!
Ale, očekávat nějakej extra příběh - to ne, ale myslím, že to snad od Hrabala ani nikdo nečeká, spíš je to takovej vrstvič, ale já to mám rád, takže jsem nadmíru...
Prostě mě to jedním slovem bavilo a jediné co ně trochu hněte, je fakt, že mi díky němu stoupla spotřeba piva - von o něm dokáže psát tak sugestivně a když ještě máte tady u nás v Liberci oblíbenou hospodu Labskej zámek, kerá je jak vystřižená z jeho knih a točej tam zaručeně nejlepší Plzeň široko dalek (a to ji teda normálně moc nemusim), tak je vymalováno a tím bych skončil.

4 28.10.2019

No tvl! Uf - to byla teda kněha! Dopředu říkám, že nebýt nového vydání od Arga, které se mi hrozně líbí (a taky mám slabost pro paperbacky), tak bych se do něj asi po letech (10?) snad ani nepouštěl. Docela jsem se s tím pral, ne že ne. Vlastně mám z tohoto Kerouacova díla rozporuplné pocity. Z knihy, čiší, přímo sála, jako moc chtěl Kerouac napsat něco, jako Odysseus, Hledání ztraceného času, etc., řekl bych, že je to opravdu znát a nejsem si jist jestli se to úplně povedlo. Na druhou stranu, této touze vcelku rozumím, takže mu to ani nemám za zlé a ostatně, co si budeme povídat, Proust a Joyce se též nevyhnuli nudným, balastickým pasážím.
Ale tak asi popořadě; úvod knihy mě hodně bavil, často jsem přemýšlel nad tím, že zde se Kerouac přiblížil k velkým americkým autorům, před palicej se mi hlavně motal Thomas Wolfe, hrozně mě bavili pasáže o žrádle, mimochodem všimli jste si jak rádi američtí autoři píšou o jídle?
Přepisy rozhovorů - dobrý, ale jako mít z toho skoro polovinu knihy, tak to bylo na mě trochu moc. Vzpomněl jsem si na okřídlený výrok; česká hospoda je plná blbců. Takovýho kecání, o ničem a taky o hovně, mno to byla pecka, ke konci se to teda mírně zlepšovalo, ale chvílema horor.
Třetí část - asi největší pokus se přiblížit již výše zmíněným pisatelům, byl teda největší vopruz, jako spojování slov, přeblebty, komolení, metatext, narážky, glosy, etc., mám rád, ale tohle bylo moc, byť sem tam problesklo i cosi se smyslem; na druhou stranu, pořád jsem si říkal, jsou to Vize, jsou to vize, nárok na posloupnost vznášíš zbytečně.
Zato ovšem poslední část - byla skvělá. Hodně melancholické převyprávění legendární Cesty, s tak akorát snově, metatextově, komolícím feelingem! a pak závěr!
Uf, no i tak jsem si oddechl. Takže souhrnně by to bylo za tři, ale protože mám pro Kerouaca slabost, tak mu dám ty čtyři hvězdičky, což teda jemu je dost jedno, ale tož tak.

4 30.09.2019

Asi se mi více líbila Krajina vnější a vnitřní...respektive, asi jsem od Makomu očekával přímé pokračování a to jsem úplně nedostal. Makom má větší rozptyl - některé eseje, hlavně krapet ekonomického charakteru mě moc nebavili, i když do knihy, konceptu jisto jistě patřili, na druhou stranu, mi kniha přijde asi více přemýšlivější a méně přímočará, takže vlastně ještě upe nevím, jestli nezměním hodnocení a nedám hvězdiček pět - uvidí se. Vícekrát jsem se přistihl nadšen a jindy zase znuděn - více kolísavá. Každopádně u této knihy mi došlo, co je na páně Cílkovi obdivuhodné a to je to, jak učí, umět se dívat. Za každým šutrem, kamenným zábradlím pískovcového mostu, lze vytušit, najít příběh, jež vine se námi a my se stáváme jeho součástí; někdy jej pouze tušíme, jindy jej doslovně známe, ale to nevadí, je tu a nezmizí zcela.

4 02.09.2018

Po mnoha letech přečetl jsem podruhé (nebo potřetí? - už úplně nevím); a je to skutečně výjimečná kniha. Není to lehce stravitelné čtení, ale když se člověk dostane dovnitř tak je vlastně kniha psaná velice čitelně a okouzlujícně. Pro mojí slabost - dlouhé, rozvětvené věty, myšlenky na pokraji pfilozofie, bezelstně naivní vyprávěč a Adrian samotný, jakožto prototyp osamoceného, úzkostného umění. Samotné popisy děl, v člověku vyvolávají chuť si jeho hudbu pustit - což, žel, nejde. A část s malým Nepomukem, mě téměř donutila k slzám. Přesto, i nadále (a byť na mě teprva druhé čtení čeká) je pro mě nejlepší Mannovou knihou - Kouzelný vrch.

Já teda Klímu doopravdy nerad (hlavně teda pfilozofa), notabene jsem Utrpení knížete už kdysi četl, teď jsem se k němu vrátil z pracovních důvodů a ejhle! Vzal jsem jej trochu na milost, když pominu to, že se utrpení opravdu dobře čte, tj. odsejpá, tak mě především bavil Klímův humor, jímž je kniha napěchovaná od začátku do konce. Je to humor, jak vystřižený z Red meatu, který mám skutečně hodně rád; nu a samozřejmě mě zaujalo i pár myšlenek v knize vepsaných, nicméně to neznamená, že bych se teď na Klímu lačně vrhal, kupoval si nový díl sebraných spisů, etc.

4 21.12.2017

Rozhodně inspirující kniha. Mnohovrstevná, nutící k zamyšlení, obdivuhodná z hlediska autorovi erudice (i když si leckdy upravoval informace dle potřeby) a také, tak jak to u podobných knih bývá, lehce kontroverzní. Mnohé, autorem popisované, předpovídané (?sic!) zdá se, jakoby kolem nás již bylo, až člověk skutečně může nabít dojmu, že zánik západu je za dveřmi a možná, že je. Nicméně samozřejmě jako každé umělecké dílo, i Zánik západu je pouze a jen čísi zachycený stav myšlení (ostatně jak o tom sám autor píše), který nemůžeme za a) zachytit zcela, za b) ani nechceme, protože sami do něho vkládáme své vlastní myšlení. A proto, bych se vlastně vrátil, již k řečenému, Spenglerova kniha, zdá se mi především jako umělecké dílo, které svojí objemností, rozsahem, skutečně rozvíjí přemýšlení. Ba co, rozvíjí k přemýšlení určitým směrem, způsobem. A za to, si jistě zaslouží náš obdiv.

4 03.12.2017

Buď jsem Kunderu dlouho nečetl (a to jsem dlouho nečetl) a nebo je tento jeho román jeden z nejlepších co napsal. Pravda je zřejmě někde mezi (a co si budeme povídat čtivej byl vždycky). Každopádně Kniha smíchu a zapomnění mě skutečně bavila a přečetl jsem knihu za dva dny během večerů. Zdá se mi, že zde pfilozofování vygradované především v Nesmrtelnosti, nedosahuje až tolika zbytečně planých výšin; humor je skutečně přítomen (a ne pouze deklarován) a hodně mě bavila i zde přítomná Kunderova imaginace, přišlo mi, že z pozdějších románů čímsi nezatížena, svobodnější. Nu, kdo ví, ale bavilo mě to mnoho a v tento moment bych ze všech Kunderových románu hodnotil nejvýše.
A ještě jsem zapomněl - vlastně jsem měl pocit, jako, kdyby si Kundera sám vracel touto knihou zpátky do Čech; když ne fyzicky, tak ideově určitě, i samotným výběrem vydání jako poslední, byť pro něho byla jistě hraniční - jak jedno z téma napovídá. Hezky si s tim hraje.
Ale ještě takovej malej dodatek - krapet mě rozčiluje Kundera s tím, jak svoje knížky přepisuje, respektive škrtá, já vím, že na to má právo, sou jeho a blablabla - mnohokrát to obhajuje ve svých esejích (a zdá se mi, že kolikrát právě pouze z toho úhlu pohledu, aby mohl, a že může), jenže mi tím pak připomíná a právě v této knize tolika zmiňované, zapomínání; to co sám kritizuje, přepisování historie. Mno to jen tak, abych se doplnil.

4 25.11.2017

Tož pěkná kniha to je...leč...nicméně - ehrm... postava Pierota - tedy Kašpara - vlastně obou, přišla mi lehce, ale opravdu lehce jednorozměrná; stále trpí, ale odpouští, všem nastavuje druhou tvář, dobrák od kosti; nu proč ne, ale ke konci mě to vlastně už trochu rozčilovalo, byť samozřejmě kniha se četla výborně (až na přepisy dějů her - to byla fakt nuda), ale asi bych ji úplně nepovažoval za nejzásadnější knihu mého života.

4 25.08.2017

Mno! Tak takhle kniha to je pecka! Po dlouhé době jsem si přečetl něco psychologického a vlastně mému základnímu učení (psychoanalýza, analytická psychologie) dost vzdáleného, leč...mám takový pocit, že mě tato kniha dost ovlivní. Pominu-li jednu jedinou kapitolu ( předposlední), který mě příliš nebavila, ale chápu její podstatnou roli, tak jsem knihu dost zhltl. Už to jak je napsaná, velice čtivě, bez nudných, hluchých míst. Především však jde o to, co je psáno. Po přečtení knihy má člověk pocit, že najednou moc dobře chápe, kde se berou všeliké excesy typu: osamocená sestra pozabíjí půlku svých pacientů v nemocnici, chování Němců na dovolené v ČR, či asociální chování feťáků (můj obor - až přemýšlím, že bych o tom napsal přednášku), etc. Síla sociálního kontextu je evidentně dost značná, byť samozřejmě člověk v přílišném nadšení musí se vyvarovat unáhlených soudů: kontext může za vše, voe! Což nicméně, defacto říká kniha sama. Takže P. Zimbardo díky - velice inspirativní čtení!

4 06.07.2017