blackholesun32 komentáře u knih

Já Martina C. Putnu rád. A tak jsem neváhal i v případě této knihy. Ale, ale, ale… upřímně… na začátku jsem se nemohl začíst. I když myslím, že v tom je pan profesro nevinně, spíše se jednalo o mou vlastní roztržitost, nesoustředěnost… ale pak už to šlo, více a více… a jak bylo níže napsáno kapitoly jako levicový řím, anebo fašistický, protestantský etc… jsou velice zajímavé a tedy… no tedy… do Říma bych se chtěl jednou podívat. A díky této knize i vím, že nepůjdu jenom po turistických cestách a okusím i mnohé zmiňované. Díky, díky.

Tak jsem přečetl knihu pana profesora Stehlíka o Zápotockém. A líbilo se mi to. Vlastně mě zaujal ten úhel pohledu mnoha životů v životě a sám jsem pak přemýšlel nad tím, jak sami žijeme mnohé životy a jak to může být vyčerpávající a jak se v tom někdy můžeme ztrácet. Každopádně mé mnohé životy nemají takový dopad na toliko lidí a nejsou spojeny s komunistickou stranou.
Co nám z toho Antonína vlastně zbylo. No nic moc… ostatně jako věrný posluchač podcastu Přepište dějiny mnohé co jsem četl, jsem vlastně už věděl. Některé pasáže nejsou největší zábava - především ta odborářská (kterou měl Antonín nejradši), ale ke konci již to nabírá na zřetelném spádu a bavilo mě to moc.
Ale vraťme se k otázce co nám zbylo z Antonína - řekl bych, že vlastně největším propagátorem jeho je právě Michal Stehlík a byť se dlouhou dobu zajímám o celý pantheon kumunistické strany a tak Antotnín Zápotocký z toho tak nějak vždycky vycházel, alespoň pro mě, jako největší sympaťák (což v rámci běžného rozdělení světa na hodný/zly se rovná, že i tak to byl arcilotr), což je asi jeho největší nebezpečenství, abychom k němu pod těma jeho plachťákama nebyli příliš shovívaví. Takže vlastně nám zbylo to, na čem pracoval - ta jeho lidovost (a dát si pozor, že to není lidskost jak praví profesor Stehlík), která nám trochu obměkčuje srdce. Teda, alespoň mě.
A srovnání s Martinem Grohmanem a jeho Františkem Kriegelem? No Kriegel je trochu víc morální, pevnější osobnost a také zdá se prožil více akční život, takže v tomto, pro mě, Martin Grohman lehce, ale opravdu jenom lehce vyhrává.

Mám rád shoegaze! A to leta. Mám rád kapely jako My bloody valentine, Slowdive, Ride a taky mám rád všechny shoegazové české kapely devadesátých let, o kterých je tato kniha. Jsem o pár let starší než autor, takže si mnohé pamatuji živě z těch let, tedy z televize, na koncerty jsem tenkrát nechodil a ani nemohl, ale značí to o tom, jak moc shoegaze tehdy byl v kurzu. Kniha je dobrá! Bavila mě její snaha o syntézu, přesah, barokní stylizaci - byť spíše nakousnutou, než dořečenou… na druhou stranu… to je osud většiny syntetizujících knih, jistá nedořečenost - možná, vlastně celkově života. Nicméně, mám rád tento přístup - a taky ten vlivový, vlastně mé zajímá geneze vzniků a jednotlivé zdroje a zde je to moc hezky rozpracováno, co na koho a jaký mělo vliv. A tak jediné, ne co bych vytkl, ale spíš, s čím ne úplně souhlasím, je závěr knihy… ne její vyznění - snaha o dialog, to je dobré - ale charakteristika shoegaze - de facto jako pubertální hudby s přívalem pocitů… Ono to tak asi je, ale já to tak nikdy nevnímal. Při shoegaze nevnímám příval pocitů, ale naopak jistou jednolitost. Důležitá je pro mě snovost a zastřenost - což jsou všechno téže stránky mince… hlas jako nástroj, kytara jako plocha… sám se snažím o shoegazovou hudbu, šmrnclou ambientem - taky tak trochu, že na kytaru moc neumím hrát a ono se to schová, i když Kevin Shields by jistě nesouhlasil… takže tak! Kniha mě bavila, přečetl jsem ji za týden a je fajn, že se shoegaze a konkrétně českému shoegaze (to mě vždy fascinovalo, že se tahla hudba nejvíce uchytila v Anglii, Čechách a Japonsku) někdo u nás věnuje.

Tak jsem to konečně přečetl, ale že to trvalo…. 40 let, než jsem se k tomu dokopal… pohádky/vlastně spíše nepohádky jsou to fajnové! Některé silnější, některé slabší, ale jako celek je to super. Mě nejvíce bavil jazyk a různé vtípky a žertíky, kterými to Werich prošpikoval! Koupil jsem si vydání s kresbami od Trnky - což tomu samozřejmě ještě dodává speciélní poetiku, jen mě trochu štvalo, že teda ten grafik, který to zpracovával, byl trochu nablblej a nepoužil zrovna nejlepší rozlišení, některé ty obrázky jsou prostě… eh… jak to říci… rozpixlované! No tvl! Mno, ale samozřejmě to kresbám samotným a především knize neubírají nic, než jen trocha dojmu.

A nemůžu říci, že bych rozumněl… rozhodně ne teda všemu… a zároveň mnohé ke mně promlouvá jako máloco… někdy mi Nietzsche připomíná proroka, někdy mého kamaráda Kouzelníka, který umí rozebrat vše na prkotinu věci, až to vlastně není vůbec funkční a někdy mi Nietzsche připadá jako někdo, kdo vlastně měl lidi dost rád a… oproti takové té tradované temnosti a osamělosti, se kterou ho všichni známe a někdy mi také připomíná prvního psychoanalytika, ještě před psychoanalýzou - i když Jung by se jistě při těchto slovech ošíval. Bavilo mě to a postupujeme dále, podél močálu, temných skal.

Četl jsem asi dva roky… ne že bych tak dlouho četl, ale proto, že jsem to odložil… ani nevím proč. Ale nějak to takhle s těmi knihami od Aleše Palána mám. Baví mě a pak najednou ne. Neumím se do nich pořádně začíst. A tady můj zájem obnovila návštěva Petrkova, který prostě genia loci má. Ani ne tak ty kamna, ty mě vlastně až zas tak nezajímaly, to mě víc dostal ten pach koček, který je všudypřítomný a který je vlastně mnohem víc všeříkajcí, než dnes už tak trochu kýčovitá představa Reynka u kamen! A samozřejmě zahrada ta je krásná. Cítil sem z toho jak ti lidé, kteří tento genius loci utvořili již odešli. Už jsou pryč a jenom zbývají letmé připomínky, že tu kdysi byly. Reynkův kabát v altánku, namalovaný obrázek na kameni, skleník v rohu zahrady… a tahle kniha mi to pomohla dokreslit, identifikovat, prosvětlit. Asi nepotřebuji natolik nahlížet do prostoru těch lidí, spíš mě fascinuje ta přítomnost tehdejší a co z ní (ne)zůstalo… Nakonec jsem to přečetl za dva dny a bylo to fajn… a přede mnou leží, úplně stejně, jako ležela tato kniha i další Palánova kniha Náčelník… Tak uvidíme co mě podnítí, abych jich dočetl.

A mám pocit, že takhle kniha… jde to s ní tak nějak od rozumového k intuitivního… vlastně mě moc první dvě části ani nebavily…ale s Schopenhauerem se to začalo klopit a Wagner to dokončil. A nemůžu říci, že bych vyloženě pochopil, ale tak nějak to mám s Nietzchem, že ho vnímám právě spíš intuitivně. Jako by se to skládalo nějak samo a někde to nakousne, tu tam odklopí - vlastně je to dost podobné analýze. A samotné pochopení se vyskládá až za nějaký čas. To prožití! To prožití, až do plných na dřeň bolavých emocí. A mýtem psát. To bych si přál. Jako Wagner, jako Nietzsche. Ach… tak…

Nu-nu-nu! A mně se to líbilo. Nejdřív jsem četl Kriegela. Pak našel podcast (bez toho, aniž bych si to spojil) a následně bez očekávání dostal k narozeninám knihu, tedy dvě, třetí jsem si koupil. A je to super! Jednak se to skvěle čte - ty krátké odstavce, zhluklé, hutné! A za druhé mě vlastně ty shluky baví sami o sobě. Nutí mě přemýšlet trochu jinak nad těmi našimi dějinami. Ale! Ale… mám za to, že pakliže bych je alespoň trochu neznal (a stydím se, že u Velkých dějin zemí koruny České skončil jsem u dílu XI. A prozatím se nehl), tak bych možná mohl docházet k pochybným, zjednodušujícím závěrům. Takže si vlastně myslím, že kniha není úplně dobře pochopitelná, bez nějakého rozhledu v těch našich krásných dějinách. A to věčné, krásné vytrhávání z kontextu! Jaj. Jo dobré! Moc mě to bavilo, jdu na další díl.

To pro mě bylo úžasné čtení. Sáhl jsem po knize včera večer v náladě pod psa a Ecce! Jaké osvěžení. No ne! Fakt! Nečekal bych, že někdy něco takového vyplodím, nemám rád tyhle jakože patetické zvolání, ale ta kniha mě skutečně nesmírně osvěžila, pozvedla, trochu si do mě i kopla, no prostě paráda. Takových poznámek jsem si do knihy neudělal ani nepamatuji. A celý ten pfilozofický rozměr díla s Putnovým komentářem! radost pohledět. Nakonec jsem za večer celou knihu přečetl a mohl jsem jít s klidem v duši a mnohým, k čemu se budu jistě v budoucna vracet, spát. A tak učiním i dnes.

Jsem rozpolcen. Sám se pohybuji v sociálních službách - preventivních a jsem vedoucí Domu na půl cesty. Takže s mnohými příběhy, jež jsou v knize popsány jsem se již setkal, ale samozřejmě v době, kdy z těch dětí, které popisuje autor jsou “dospělí lidé. V úvozovkách proto, že řada z nich nikdy dospělých nebude vlivem toho co mají za sebou a v řadě případů i před sebou. Takže co se týče příběhů dětí, které jsou v knize popsány dal bych rozhodně nejvíce hvězdiček co to jde. A mnohé mi také ukazuje, kde jsou kořeny chování mnohých našich klientů, kteří žijí u nás.
Na druhou stranu mě, ale vlastně osoba autora trochu iritovala. Jak psal někdo přede mnou, budu doufat, že je to vlastně jenom autorská licence. Ne že bych nesouhlasil s tím, že dětské domovy nejsou plné vyhořelých tet a strejdů, ostatně samotné sociální služby jsou jich plné a také těch, kteří to chtějí dělat srdíčkem a to jsou stejní, ne-li horší škůdci, jak ti vyhořelí. Nicméně autor se skutečně staví do pozice supermana a zachránce dětí, kterého nikdy neserou a nikdy se na ně nezlobí - byť třeba skrytě v rámci supervize. Zároveň popisuje jak střídá jedno zařízení za druhým - no, chápu, že může být provokativní svými názory, ale u mě zpravidla takoví lidé, když dělám výběrová řízení, nevzbuzují důvěru. A co si budeme povídat - nový zaměstnanec, který přijde do nového zaměstnání a začne hned říkat všem, jak to dělají špatně - to rozhodně miluju. Byť rozumím jak to v tomto případě myslel a to na co poukazuje rozhodně špatně je. Asi zjevně umí vyjít s dětmi, ale ne s dospělými. Nebo já nevím. Samozřejmě řada věcí, na které autor poukazuje je skutečně špatně a dalo by se říci, že nelze než nesouhlasit s větou - nebuď píča a je dobře, že taková kniha vznikla - byť se vlastně autor ve skutečnosti nedotkl ani setiny patologií, kterým jsou děti vystavovány a se kterými se nepochybně setkal - leč to by ta kniha asi ani nešla číst. Také úplně nemohu říci, že bych zcela souhlasil se způsobem práce, který autor praktikuje, ale tak samozřejmě to je otázka výcviku školy, a zaměření na děti - asi bych s nimi popravdě nemohl pracovat - viděl bych v nich svého syna a bylo by mi jich líto. Takže za to rozhodně ma úcta! A už se přestanu vykecávat a bude, nechme knihu si žít svým životem. Rozhodně poukazal na dobré téma.

Mě to teda zas až tolik neoslovilo. Konec se mi líbil, to vyústění, ale jinak mi to přišlo takový nějaký předvídatelný...prostě si nemyslím, že když dám do knihy kriminálníka, skoroKafku a italku, že je to hned hluboký a poetický. Kresby jsou fajn, ale tenkrokráte jsem spíše z knihy zklamán.

Nebylo to úplně nejsnazší čtení… ale vlastně to byl můj první Nietzsche, kterého jsem přečetl. Asi dva roky zpátky jsem si začal pořizovat celého Nietzscheho, tak jak ho vydává oikomenh a teď jsem se do něj pustil. A přestože to nebylo nejsnazší čtení, tak mě musím říci dost bavilo a bylo značně inspirativní. Ne že bych se vším souhlasil, ale prostě Dionyský princip (přesto Ničeho příliš - nebo snad Nietzscheho příliš?) - se svým prožitím, dotknutím si dna, šílenstvím, enormním zážitkem, za kterým lze hledat sebe sama (Apollinské poznej sám sebe) - shledat se sám se sebou, to je prostě inspirativní a vybízí to k dalšímu zkoumání a tak tedy na mě již! Čekají Nečasové úvahy….

Zajímavé… K Bruno Schulzovi jsem se dostal přes Bohumila Hrabala a asi rozumím co se mu na něm líbilo. Jak už řekl kolega přede mnou - obrovská fantazie! A mnohdy vskutku brilantní, nádherný a geniální motiv/myšlenka… Přesto mě to úplně nevtáhlo. Někdy bylo té fantazie skoro až moc a ne že bych se v ní ztrácel, ale trochu se přejedla. A je fakt úsměvný, že to říkám zrovna já, který to ze sebe chrlí vcelku podobně. Možná je to naschvál, abych zbystřil! Nicméně - jsem rád, že jsem knihu četl, ale další bych asi už nemusel.

Ježiši! Jestli takhle někdo analyzuje každičký okamžik svého života - no tak to se jdu zabít! Ne… bohužel pár lidí, kteří to takhle dělají skutečně znám a je to teda děs. Do tři čtvrtiny knihy jsem si říkal, že tohle teda fakt nic moc. Pak od snové části se mi to docela líbilo, ale její vyznění je takové jalové. Kundera skutečně po Nesmrtelnosti prošel proměnou. Krom toho, že začal psat francouzsky, zkrátil svoje romány, očesal je o esejičnost (snad krom Pomalosti), tak vlastně přes zmiňovanou krátkost knih, je takový nějaký rozbředlý - analyzování do aleluja, ale vlastně nic moc neříkající. Je hezké, že odkazuje sám na sebe, možná se více obrací sám do sebe, do své minulosti, také je k ní možná tolerantnější (pokud vím, tak své básně nepočítal do svého díla), ale nějak mi z těch knih vyprchává to, proč mě bavilo číst prvních sedm knih.

Taneční hodiny pro starší a pokročilé… to je název…dost mi to určovalo moji představu o knize… viděl jsem něco jako Hoří má panenko, černobílý film české nové vlny z tanečních, kde dochází k trapným situacím mezi nesmělými mladíky a nesmělými mladicemi… no fakt! opravdu! ale když jsem začal číst knihu zjistil jsem, že je to všechno jinak. No zjistil. Si teď trochu zafabuluju…
Taneční hodiny pro starší a pokročilé… Pepinův monolog…vršení, vrstvení slov jako, shoegaze v hudbě, samej reverb a tremolo a něco i pozpátku…vrství se to přes sebe, asociace, aluze a odkazy, biblické výjevy, opakující se slovní spojeni, jako jediné pojítko mezi sebou…no čte se to nádherně a příběh chybí a čte se to nádherně…to už je o požitku z čtení samotného…to už jsou opravdu taneční hodiny pro starší a pokročilé…
avšak…také…tento týden, slyšel jsem skvělou větu (a Hrabal jich slyšel! Což?!), že tančí bez tance. Mno co takový stařec, jakým jest Pepin může asi tak dělat, už jen. Při potkávání, setkávání se s krásnou Kamilou? Tančit bez tance. Jen sedí na stoličce, kolena ztuhlá, prsty se třesou, kampak nás nesou, slova a věty, které hromadí a ze sebe sune… už nic než tanec bez tance mu zbývá, takové taneční hodiny pro starší a pokročilé… a ona se mu poté odmění… krásná kniha, jedna z Hrabalových nejlepších!

Nejdřív jsem byl trochu otrávenej, že se jedná o příliš hlučnou samotu a něžného barbara dohromady, ale pak to začalo nabírat na intenzitě a obrazy, které se přede mnou zjevovaly (protože Hrabal píše především obrazy a pak až možná knihy) byly krásnější a sugestivnější a především a právě proto naskakovaly na představy a myšlenky moje, anebo je také doplňovaly! Takže, přestože jsem věděl jak to končí a jak to dopadne, byl jsem nakonec kluby poezie ukolébán do překvapivé radosti z knihy samotné! Takže, čtyři, anebo čtyři a půl!

Moc hezká kniha - byť je zde spousta motivů z Krasosmutnění a Harelkýnových miliónů - tak je trochu již opakující, ale pravda také je, že Hrabal často některé motivy opakuje. Asi bych byl radši, kdybych si tuto knihu přečetl jako první, ale nestalo se tak. A tak na to doplatí, tím, že hold má o jednu hvězdičku méně.
Ale protínání motivů a jejich protichůdnost a stejnost zároveň s tím, jak se od sebe zase začnou vzdalovat, se mi moc líbilo.

A mně se to líbilo! První polovina hodně moc, to jsem uvažoval i nad pěti hvězdičkami, pak to trochu začalo ztrácet dech a některé eseje jsem ne a ne pochopit jak souvisí s antropoceném - kupříkladu nebinární Madona (ale to také může být tím, že jsem fanda původního Marianského sloupu na Staroměstském náměstí a točej mě všechny možný ismy, který si ho snažej přivlastnit, ultra křesťanství počínaje po jeho odpůrce konče), nicméně antropocén má tu kouzelnou vlastnost, že na něj lze naroubovat vše, takže se člověk de facto nikdá nesplete. Nicméně kouzlo knihy ční dle mého hodně v tom, že se jedná o krátké eseje, které se všechny dobře čtou a byť jsem si pár slov musel najít, tak úplně nechytračí. A o takovém tukovci bych si toho klidně přečetl mnohem více.

Náročná kniha. Nicméně podnětná, zajímavá, inspirující. Pojem melancholie nahlédnut z mnoha stran. Saturn to samé. Trochu mě teda rozčiloval poznámkový aparát, který nechával spoustu latinských, řeckých a jiných textů nepřeložených. Skutečně těmito jazyky (byť bych mnoho chtěl) nevládnu a spousta textu tak přišla vniveč. Škoda. Nicméně s mi popravdě líbila více kniha melancholie od Laslo F. Foldenyi. Každopádně život samotné knihy je též pozoruhodný.

At uz jde o subjektivizovane pojeti nasich dejin, ci ne, pro me plno poutavych faktu a syntetizujiciho mysleni autora, ktere mi dava smysl a tak nejak ukazuje jaci jsme a proc jsme stale stejni. Kniha tezce aktuelni a mnohe v dnesku vysvetlujici! Rozhodne za pet hvezd.