BabaJaga11 komentáře u knih

Krásná knížka, i když dost smutná. Ale život není vždy veselý – platí to dnes, a tím spíše to platilo na přelomu 19. a 20. století, kdy se děj knížky odehrává a svět je zmítán spoustou přelomových změn. Všechny ty změny vnímáme jen tak mimochodem, na pozadí života Růženy Dostálové provdané Halské a její rodiny – ovšem historický rámec je důležitý. Mně osobně takové knihy obvykle pomohou pochopit různé dějinné události lépe než odborná literatura. Jak lidé prožívali rozpad Rakouska-Uherska? Byl to hlavně konec 1. světové války, anebo měli skutečně radost i ze vzniku nové republiky? Zajímalo je to vůbec, měli čas zabývat se svými pocity v každodenním boji o to, aby uživili své rodiny?

Kniha vychází z deníku autorčiny matky, a tak lze výpověď o tehdejších poměrech považovat za autentickou. Těžký život pro ženu, která je nucena tvrdě pracovat, aby uživila dceru, matku i sebe, protože její manžel je nespolehlivý a životní problémy řeší alkoholem. Je jedno, v které je to době – jen jak léta přibývají, je stále obtížnější tomu všemu čelit. Ať už ale byla hladová válečná léta, anebo první roky po válce, vždy se našel někdo, kdo nakonec trpícím pomohl. Růžena sama pomáhala, když mohla – ale v problémech jí na poslední chvíli, když už to bylo k neunesení, vždy také někdo pomohl, leckdy úplně cizí lidé... leckdy cestovala mnoho hodin, aby se obrátila na někoho z rodiny, aby zjistila, že dotyčný odjel... co teď? A ono se to kupodivu vyřešilo... Připadá mi, že dnešní době internetu, mobilů, ale i zvýšené zločinnosti jsme se možná připravili o něco moc vzácného – důvěru a schopnost pomoci i cizímu. Asi sotva by dnes někdo z nás vzal k sobě domů na nocleh nebo aspoň na večeři úplně cizího člověka... prostě se to nestává, aby jel někdo k příbuzným "naslepo", a kdyby, je to podezřelé. Před 100 lety to ale bylo zřejmě dost běžné, byť se dozvídáme, že pomoc mohl člověk čekat spíše od těch chudších, kteří sami věděli, jaké to je nemít co do úst...

Kromě historické linky, spoustý reálií let před- a poválečných se mi moc líbilo i realistické vykreslení postav. Autorka nestranila ani Růženě, přestože ta představovala její vlastní matku. Z románu jsem neměla pocit, že Pepa byl ve všem špatný, i když mi bylo líto Růženy, že se zavčas neodhodlala od něj odejít. Spíše se ti dva neměli nikdy potkat, ostatně i v knize zaznívá z úst Pepovy matky, že by byl býval potřeboval pevnější ruku. Některé postavy, např. právě stará paní Halská, mě v určité fázi příběhu rozčilovaly, když se ale odkrylo hlubší pozadí jejich jednání, dokázala jsem je pochopit. A to je výhoda knih – dozvíme se to, co nám třeba o některých lidech v našem blízkém okolí zůstane po celý život skryto a někdy jsme k nim proto nespravedliví...

Od knížky jsem se nemohla odtrhnout a pořád jsem se sama sebe ptala, čím mě vlastně tak uchvátila. Nejspíš to byla její realističnost. To, že každý je nucen denně dělat různá rozhodnutí a nikdy nevíme, jak někdy zdánlivá drobnost poznamená náš život. Netušíme, zda jsme se rozhodli správně a v pokročilejším věku se neubráníme pohledu zpět a úvahám o tom, co by bylo, kdyby... mohlo být líp? Anebo ještě hůř?

Jedno je jisté – nebýt příběhu, který je v románu popsán, nebýt sňatku Růženy a Pepy, nenarodila by se jejich dcera Marta... ve skutečnosti spisovatelka Helena Šmahelová. Myslím, že by to byla škoda...

Někdy nám naše odříkání a utrpení nedává smysl. A možná se nikdy nedozvíme, že jednou to všechno zapadne jako chybějící dílek do podivuhodné skládanky života a že pak někdo – naše děti, přátelé, příbuzní, nebo třeba někdo neznámý, a budeme-li mít obzvláštní štěstí, tak možná i my sami – uvidí výsledný obraz v celé jeho kráse...

61 12.07.2020

Četla jsem už před několika lety, ale nedá se zapomenout. Kultura tak odlišná od naší, že si stěží lze představit, že bychom žili podobně. Navenek silné rodinné vazby, uvnitř nesvoboda a násilí, které místní zákony – ale hlavně tradice, které jsou nad jakýkoli zákon – umožňují. Přísná kontrola žen jejich manželi, bratry či jinými rodinnými příslušníky – ven jen v burce a pod dozorem, dokonce i k lékaři, kde manžel mluví do vyšetření (hlavně, aby žena nebyla zneuctěna, to je hlavní, jestli vyšetření bude nebo nebude moct něco odhalit, to je jedno). Rozmanité pro nás prapodivné tradice jsou čtivě vysvětleny, takže si člověk řekne "á, takhle to tedy je!". Nic to ale nemění na skutečnosti, že bych v této kultuře nechtěla žít ani minutu.

Zajímavý byl i popis pohledu na západní svět, působení cizích vojenských jednotek a dalších cizinců, kteří mi někdy připadali hodně naivní. Ač na straně jedné je Afghánistán zemí, kde jistým způsobem stále přetrává středověk, leckteré moderní vymoženosti jsou již standardem i tam.

61 12.06.2020

O svět filmu se valně nazajímám a mnohá jména slavných hereček mi nic neříkají. Otevřeně přiznávám, že s Liv Ullmannovou jsem snad nikdy žádný film neviděla – anebo mě nezaujal a nepamatuji si jej. Tudíž čistě teoreticky bych neměla být cílovou skupinou pro Livinu životopisnou knihu.

Za pár korun z dobročinného bazaru, vybrána na služební cestu, neboť je to útlý svazek, který nezabere v batohu příliš místa. Měla jsem v plánu někde po cestě ji nechat v nějaké knihobudce, ale nestalo se. To proto, že v knize je tolik moudrosti, že jsem si některé pasáže založila lístečky, že si je vypíšu alespoň sem, do komentáře. A tak jsem ji vozila křížem krážem Českem a pořád neměla čas ten komentář zformulovat :-).

Líbí se mi, jak obyčejně Liv svůj život líčí, je v neustálém úžasu nad tím, když se jí dostává různých poct, nebere to jako samozřejmost a nemyslí si o sobě, že je velká hvězda. Jako každý zaměstnaná máma zpytuje svědomí, zda se dostatečně věnuje své dceři. Věnuje se i jiným těžkým tématům, včetně rozchodu či umírání. Prostě je to obyčejná žena z masa a kostí, která se nebála zachytit na papír i své nejniternější pocity. A smekám kloubouk před tím, jak se dovedla vyrovnat s mnoha těžkostmi, zejména s rozchodem s Ingmarem Bergmanem a s tím, že její někdejší domov obývá jiná žena:

"Kruh se uzavřel. Nic definitivně nekončí. Kde člověk zasadil kořínky toho nejlepšího či nejryzejšího, co v něm je, tam bude vždycky nacházet domov". (str. 82)

Do knihy lehce pronikají i různé dějinné události. Například jednání mezi americkým prezidentem Nixonem a sovětským prezidentem Brežněvem na sovětském velvyslanectví, jehož se Liv také zúčastnila. Na str. 143 a 144 stručně popisuje svoje dojmy z jednání. Zapůsobilo na mě hlavně toto:
"Zítřejší mírová smlouva, na niž čeká celý svět, je stále nejistá.
Snad se naše budoucnost nebude řešit při desertu?
Připadá mi, jako by všichni kolem mě hráli nějakou společenskou hru.
A přepadá mě strašné podezření. Že vážnost novinářů, kteří referují o setkání těchto lidí, je buď také hra, anebo vědomé manipulování fakty.
Připadá mi to jako slavnostní večeře po premiéře na Národním divadle: samé nezávazné projevy a slova, přípitky a sliby".

Jak se staví ke svým úspěchům, Liv ukazuje např. na str. 152: "Jsem to, čemu mnozí říkají "privilegovaná", ale už dávno jsem zjistila, že hodnota práce člověka nemá co dělat s touto stafáží.
Nejlepší na úspěchu je poznání, že to není nic, po čem je radno toužit".

Navzdory tomu, jak se mi kniha líbila, posílám ji dál. Hřeším trochu na to, že vyšla ve velikánském nákladu, takže kdyby se mi zachtělo přečíst si ji znovu, jistě ji najdu v některé knihobudce. A také si myslím, že je to kniha, která by se měla číst v každé době, zejména však dnes. Je to kniha, která Vás vrátí nohama na zem a do doby, kdy byl svět ještě normální...

60 25.12.2023

Čteno docela dlouho "na pokračování", když jsem měla pohodové nědělní odpoledne. Ač ne ve všem se Z. Czendlikem souhlasím a některé pasáže mi připadaly poměrně zdlouhavé a pro mě osobně ne tak zajímavé, jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala. Myslím, že každý si v ní může najít něco zajímavého k zamyšlení. Mně například velmi zaujal jeho pohled na rozmanité boje – za mír, svobodu, demokracii, atd. (str. 228 dole, s pokračováním na str. 229). Také si totiž myslím, že svojí nesmiřitelností mnohdy pohřbíme právě to, zač bojujeme. Viz boj, který ve jménu demokracie třídí názory na "správné" a "nesprávné" a občany na "demokraticky smýšlející" a "dezoláty". V mnohém se ztotožňuji i s názory Z. Czendlika na výchovu dětí a jistě by se toho našlo víc, kde mi pan farář hovoří z duše, ač musím přiznat, že katolickou církev jinak moc nemusím :-).

Cenné je podle mě především to, že se Z. Czendlik prezentuje jako člověk chybující a zároveň chápající slabosti a chyby jiných lidí. Jako člověk, který na ostatní nemá přehnané nároky – to je velká vzácnost v dnešní době, kdy se všude "jede" na výkon a ze svého okolí mám pocit, že tento postoj se nevyhýbá ani církvím. Doporučuji všem, kdo mají otevřené srdce i mysl.

60 31.10.2023

Skvělá kniha, získaná z dobročinného bazaru. Než jsem se ke čtení dostala já, stačila si ji už přečíst maminka, sousedka, i paní učitelka v důchodu, která nás všechny učila. A tak, i když jsem zrovna měla na programu služební cestu a tenhle svazek je na cestování poněkud tlustý, jsem to už ani já nevydržela a Nefritovou lilii zhltla za několik dní.

Dvě hlavní časové linie, tři země předválečné Rakousko, válečná Čína a poválečná Austrálie na mě byly tak akorát, aby příběh byl napínavý, ale nepříliš zamotaný. A stejně tak i tajemství i toho je zde přiměřeně, i když jedno autorka drží až do konce. "On to přece musel poznat!", napadlo mě, když se na australském kontinentě znovu sejdou Romy s dítětem a kamarádkou Ninou a Wilhelm. A když jsem nakonec zjistila, jak se věci mají, nemohla jsem nepřemýšlet, zda by nebylo bývalo lépe, kdyby... Někdy ale k láskou naplněnému životu vedou různé cesty a tato kniha je toho důkazem.

Příběh je plný bolestných událostí, jež se prolínají životy jednotlivých postav. Vzhledem k době, kdy se děj odehrává, to čtenář ani jinak nečeká. Přesto se mě vždy nesmírně dotkne a bylo tomu tak i zde když někdo díky odolnosti, statečnosti, vzájemné pomoci i štěstí přežije celou válku, ale na jejím sklonku zemře v sutinách při bombardování letadly osvoboditelů, anebo v koncentračním táboře, kam pomoc přijde příliš pozdě.

Ač příběh samotný je fikce, pouze vychází z historických skutečností a zahrnuje některé historicky doložené postavy, je napsaný dle mého soudu věrohodně. Autorka si dala práci s nastudováním rozmanitých pramenů, kontaktovala odborníky tam, kde si nebyla jistá v kramflekách a pokud přece jen trochu více popustila uzdu fantazie (např. Danielovy dopisy z Dachau), otevřeně to přiznává v doslovu. Hodnota knihy tak spočívá mimo jiné v tom, že se čtenář dozví o méně známých událostech 2. světové války, probíhajících mimo Evropu. Na druhé straně, nečekejte žádná suchá dějepisná data. Jde o živé líčení plné barev a vůní.

Moc se mi líbily hlavně části odehrávající se v Šanghaji, kde autorka popisuje všechny atmosféru plnou exotických koření a jídel, ruchu velkoměsta i rozmanitých typů lidí. Asi bych nikdy nenašla odvahu vydat se do tak obrovského města, dost dobře vystačím s většími městy u nás nebo v okolní Evropě, a tak jsem za zprostředkování vjemů z tohoto zajímavého prostředí velmi vděčná. Šanghaj dost ostře kontrastuje s líčením poklidného prostředí v australském domově babičky Romy a vnučky Alexandry.

Zajímavé byly i popisy praktik tradiční čínské medicíny a mnoho dalšího. Jestli máte rádi knihy, kde se nejen pobavíte, ale také si rozšíříte obzory, určitě si Nefritovou lilii nenechte ujít!

60 21.09.2023

(SPOILER) Knihu jsem si pořídila na základě pozitivních recenzí mých knižních přátel zde na DK. Většinou mi pro výběr toho, co mě bude bavit, pomůže knihu prolistovat. Jsem moc ráda, že tady, u nákupu přes internet, to nešlo :-). Když jsem totiž Probudím se na Šibuji jen tak zběžně prolistovala, připadalo mi to všechno jako jeden velký zmatek. Usoudila jsem, že takovou knihu musím přečíst co nejdříve (jestli se mi to vůbec povede!) a poslat ji "do oběhu", ať mi neblokuje místo v knihovně... Teď bych si ji tam ale nejraději ponechala, akorát že to místo fakt nemám. A říkám si, že na tuhle knížku jen tak nezapomenu :-).

Ano, i mě často rozčiluje hovorový jazyk, ale tady mi nevadil. Naopak mi připadalo, že do knihy, jako je tato, se hovorový až slangový jazyk hodí lépe než spisovná "knižní" čeština. V knize je hodně přímé řeči, zbytek textu z velké části zabírají úvahy hlavní hrdinky Jany. Studenti, vysokoškoláky na humanitních oborech nevyjímaje, opravdu nemají ve zvyku vyjadřovat se spisovně. Každopádně, autorka se drží jednoho stylu, což vnímám pozitivně. Za mnohem horší považuji, když je hovorový jazyk prokládán knižními výrazy jen proto, aby autor upoutal pozornost jenže často spíš poukazuje na jazykovou neobratnost a malý cit pro jazyk.

V Japonsku jsem nebyla, ani se tam jet nechystám, ale přitom mě ta země určitým způsobem přitahuje. Snad tím, že jde o prastarou kulturu tolik odlišnou od té naší... i když to určitě není jediný důvod. Zároveň mám moc ráda romány, z nichž se člověk poučí o reáliích jiné země, kultury či skupiny obyvatel a to román Probudím se na Šibuji splňuje bohatě.

Magické prvky mě od některých knih spíše odrazují, ale záleží na konkrétní formě, zejména jak moc se to "magično" prolíná s běžnou realitou. Zdejší forma mi maximálně vyhovovala, jelikož něco podobného znám i ze svého života a snů. Motiv rozpolcenosti, motání se v kruhu, nemožnost opustit něco a posunout se dál, řetězení pozoruhodných "náhod". A navzdory vážnosti popisovaného bádání nad osudy Kijomarua Kawašity jsem se občas musela i zasmát, hlavně na posledních stránkách. Možná, že až toho o Japonsku přečtu víc, zejména pak od japonských autorů, svoje hodnocení přehodnotím, ale teď nemůžu jinak než dát pět hvězd :-).

60 17.04.2023

Ač tento díl trilogie o Krčínovi je ještě delší, než 1. díl "Cesta na poledne", četl se mi podstatně lépe. Děj má o něco větší spád a asi hrálo roli i to, že o řadě událostí (např. příchod J. Krčína do Českého Krumlova, tažení proti Turkům, korunovace Maxmiliána II., atd.) jsem již četla jinde. I zde mi ale trochu vadilo, že román je protkán příběhy velkého množství postav, přičemž Krčínovi samotnému se zas tolik prostoru nevěnuje, i když o Rožmbercích, v jejichž službách Krčín v té době působil, je toho v knize hodně. Na druhé straně, řada z těchto postav mi byla sympatická, z historicky doložených to byli např. Jakub Paleologus, Filipina Welserová, "utajená" manželka arciknížete Ferdinanda II., či Adam z Hradce, jehož tragická smrt je v románu také vylíčena, a jeho žena Anna z Rožmberka.

Přesto nedám pět hvězdiček, kniha přece jen mohla být trochu kratší. Dokládá to i fakt, že ke konci již zřejmě docházely síly i autorově manželce, první čtenářce a korektorce knihy, takže se objevuje více překlepů, chybějících slov, apod. Není to nijak tragické, ale přece jen to celkový dojem trochu kazí. Jdu na poslední, nejkratší díl trilogie :-).

60 28.12.2021

Na začátku jsem měla obavu, že kniha bude moc "technická", tj. bude pouze popisovat detaily z pátrání po ztracených zvířatech, nikoli skutečné příběhy. Ale opak byl pravdou, i když těch detailů z pátrání je v knize hodně, jsou podané zajímavou formou a v lecčems se i člověk poučí pro případné hledání vlastních domácách mazlíčků, protože ke ztrátě leckdy může dojít velmi snadno.

Příběhy jednotlivých ztracených zvířat jsou líčeny napínavě a s citem a velkou empatií ve vztahu k majitelům, jejichž jediným společníkem byl v některých případech pes nebo kočka.

Samozřejmě je asi zbytečné zdůrazňovat, že knihu lze doporučit především milovníkům zvířat, ostatní by asi její čtení považovali za ztrátu času. I když kdo ví Tom Watkins popisuje, že při pátrání po zvířatech je většina lidí ochotna pomoci, i když sami žádné zvíře doma nemají a ani se nepovažují za jejich obzvláštní milovníky... takže zkuste, pokud ve Vás představa chlupáčů nevzbuzuje vyloženě negativní emoce :-).

Celkově se mi kniha moc líbila a dobře se četla, jen místy jsem narazila na mírně kostrbaté či "vycpávkové" formulace, za to hvězdičku dolů. A i když bych se nebránila přečíst si v budoucnu tuto knížku ještě jednou, vzhledem k nedostatku místa v knihovně i megalomanských plánech, co všechno chci ještě přečíst, ji pošlu dál. Myslím, že v dobročinném bazárku na podporu opuštěných zvířat jistě vynese pár korun pro dobrou věc!

60 17.07.2021

Četla jsem už kdysi hrozně dávno, snad na základní škole. Po letech jsem knížku našla mezi vyřazenými z obecní knihovny a neodolala jsem, abych si ji znovu nepřečetla. Četla jsem před spaním, namísto pohádek na dobrou noc :-).

Některé příběhy jsou veselé, jiné smutné, skoro mám pocit, že těch smutných bylo víc... ale tak už to někdy v životě chodí. Každopádně každého milovníka psů tahle knížka jistě chytne za srdce. A nejen psů... Tomeček se už tenkrát, před více než 40 lety, taktně, ale důrazně stavěl na stranu přírody, zvířat, divočiny... i v mládí, kdy se toulal v Karpatech i jako lovec, vyznával zásady, na které se dnes bohužel začíná zapomínat...

60 14.07.2021

Čistý a průzračný příběh. Krásný, i když víte, že spěje ke konci a že ani čarovné bylinky z tábora kočovníků na tom nic nezmění... Doporučuji číst, když chcete přemýšlet o životě, vyrovnat se s vlastní smrtelností, poznat to, co je skutečně důležité. Nečtěte, hledáte-li akční děj... toto je kniha, která poklidně plyne jako řeka blížící se k moři. Nevím proč mi připomněla Jasno lepo podstín zhyna od Sarah Baume... možná příroda, zvířata, někdo, kdo je svým způsobem izolovaný a zranitelný, byť oba hlavní hrdinové mají jen málo společného.

Knížku jsem získala velmi levně v dobročinném bazaru. Měla jít zas do oběhu – ale myslím, že už u mě zůstane...

60 14.07.2021

(SPOILER) Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec dávám pět, protože jsem se od knihy nemohla odtrhnout (delší čtení jde pouze na vrub momentálního nedostatku času, jinak bych s ním byla hotová za den). A taky kolik románů o čaji a jeho pěstitelích člověk najde? Asi jich zas tak moc nebude...

Moc se mi líbilo celkové prostředí – zapadlá vesnice v horách čínského Jün-nanu, život etnika Akhů, popis jejich života, práce na čajových plantážích... pravda, některé tradice, které měli, byly velmi drsné, původně zřejmě měly své opodstatnění (schopnost uživit jen určitý počet dětí, které navíc musely být velmi brzy soběstačné), ovšem na sklonku 20. století jsou spíše zarážející. Musím ale přiznat, že ještě víc mě šokoval překotný rozvoj jün-nanského venkova od začátku 21. století, který sice s sebou přinesl gramotnost a zlepšení života místních lidí po materiální stránce, ale také spoustu negativních jevů – ničení přírody, nájezdy turistů, apod.

Příběh hlavní hrdinky, Li-Jen, byl zpočátku velmi dramatický a smutný, později se ale vše mění jako mávnutím kouzelného proutku. Říkala jsem si, zda toho štěstí není najednou nějak moc, příběh se už začal blížit k červené knihovně, což jsem zpočátku nesla nelibě. Pak jsem ale přemýšlela, co chci – když je příběh plný utrpení, je mi to líto. Když se situace v dobré obrátí, zas mi to připadá nerealistické a trapné... ale proč? Život přece není jen utrpení! Ostatně, Li-Jen se o pár stránek dál zase potýká s novými problémy a starými bolestmi, i když už jim není věnováno tolik prostoru a autorka přenáší větší část své pozornosti na dceru Li-Jen, která pod jménem Hayley žije v adoptivní rodině v USA.

Úplný závěr je celkem prostý, ale hezký. A je fajn, že aspoň některá z knih, kterou jsem poslední dobou přečetla, skončila šťastně.

Oceňuji, že autorka si k tématům, jimž se věnuje, nastudovala spoustu různých zdrojů, konzultovala věci s odborníky, apod. Někoho ovšem může tato stránka románu odradit – probírá zde druhy čaje, jejich zpracování, obchodování s nimi. Mně se to ale líbilo, dříve jsem se čaji věnovala více, chodila do čajoven a kupovala si i různé výběrové čaje, včetně pu-erhů... Už nějakou dobu nemám čas ani na čajovny, ani na vychutnávání super čajů, ale knížka mě trochu postrčila, abych se k této činnosti vrátila... momentálně tedy s nějakým novým pu-erhem z e-shopu a snad se dočkáme i znovuotevření čajoven :-).

Na knihu jsem narazila díky mojí oblíbené uživatelce vandalce tady na DK, děkuji za inspiraci! A i když čtení mi trochu otrávilo poměrně velké množství překlepů, myslím, že si od autorky ještě něco přečtu (doufejme, že její další knihy měl na starosti pečlivější redaktor).

60 07.01.2021

Moc milý – a bohužel od autora poslední – soubor drobných přírodních próz. Doplněno krásnými ilustracemi – sice úsporně, ale řekla bych, že se tento styl ke knížce náramně hodí. Četla jsem dlouho, neb mi knížka posloužila jako čtení před spaním, hlavně pro případ, že jsem za celý den nestihla přečíst nic jiného, anebo jsem se naopak ponořila do tématu, které by mi patrně nedopřálo hezké sny.

Doporučuji všem čtenářům, kteří mají citlivé srdce, otevřené pro každodenní, i skromné krásy okolního světa – keře obsypané rudými šípky, hejno havranů nad mokrou oranicí, mlhy vystupující z rybníka, zlato sypající se z koruny břízy, jarní tání a zurčící potůček... Nevadí, že si jednotlivé příběhy nezapamatujete, alespoň já bych sotva některý zvládla převyprávět. Nevadí, že při čtení se co chvíli zastavujete a sníte... i to je přece občas třeba :-).

Mně se při čtení se mi vracely vzpomínky na dny strávené v přírodě, na moje vlastní malá i velká dobrodružství s rostlinami, ptáky i zvěří. Knížka mi dala krásný pocit, že nejsem blázen, když v horkém letním dni pozoruji mravence, když při chůzi po lávce přes řeku musím zastavit a podívat se do vody, třeba jsou tam ryby, třeba nic, ale voda je přece tak úžasný živel... a možná jsem blázen, ale to nevadí, protože nejsem sama :-).

60 28.11.2020

(SPOILER) Jako člověk pobývající prakticky celý život v rovinatých oblastech mám před horami velký respekt – a zrovna tak i před horolezci, zvláště takovými, kteří stoupají do nejvyšších hor bez kyslíku. Někdy si říkám, co tam ty blázny žene, vždyť nezřídka zaplatí životem... Každý, komu něco podobného vrtá hlavou, nechť si přečte tuto knížku. Myslím, že R. Messner to na mnoha místech této útlé knížky vyjádřil naprosto dokonale – alespoň sám za sebe. Nejde ani tak o to měřit si síly s horou, jako sám se sebou. Překonat sám sebe, s obrovským respektem k nejvyšší hoře světa, kde co chvíli duje mrazivý vítr, sněží – a pak zas pro změnu vysvitne slunce, na němž se lze snadno spálit a z oslňující bělosti sněhových plání a ledovce zakusit sněžnou slepotu.

Do hor se nevydávám, jaksi je neudýchám, nejraději sleduji křivku vzdálených hor na obzoru... Ale to neznamená, že terén, jímž se pohybuju, nedovede být záludný, že si kolikrát neřeknu, proč do té bažiny lezu – ale vím, že musím, jinak nebudu mít klidu :-)... takže si myslím, že teď už trochu chápu i ty "bláznivé" horolezce. Čtení jsem si moc užila, hlavně líčení toho, co člověk prožívá, co se děje v jeho nitru. Autor je velmi otevřený, nezastírá žádné emoce, ani ty negativní, ať už jde o něj nebo jeho kolegy. Velmi podrobně také popisuje, co se děje s člověkem ve vysoké nadmořské výšce po stránce fyzické, jak obtížné jsou základní úkony jako jídlo nebo hygiena, jednak kvůli nedostatku kyslíku a únavě, ale i kvůli tomu, že vše okamžitě zmrzne, a tak spoustu času zabere rozpouštění sněhu či ledu na vodu k pití, vaření i hygieně.

Autor si na nic si nehraje, z knížky je cítit velká pokora. Co mě překvapilo? Hlavně to, kolikrát všichni "vyběhli" nahoru a dolů mezi jednotlivými tábory. Já měla až doteď představu, že se jde jen nahoru, až dokud se tam nevyleze :-), pokud tedy nedojde k nějaké katastrofě. Nenapadla mě ta složitá logistika přesunu věcí atd.

Na začátku knížky je popsána i historie pokusů o výstup na Mount Everest bez kyslíku, na konci knihy jsou pak stručně popsány a přehlednými tabulkami doplněny všechny výstupy (dokumentovány jsou i ty neúspěšné). Pro fandy horolezectví jsou tyto údaje jistě velmi cenné, mně osobně připadalo, že už je toho trochu moc, hlavně některé informace z prvních kapitol se na konci částečně opakují, možná by byly bývaly na závěr postačily zmíněné tabulky.

60 02.11.2020

Dlouho jsem si chtěla od Ladislava Zibury něco přečíst, a tak jsem nezaváhala, když se mi naskytla koupě bazarového výtisku této knihy za velmi výhodnou cenu. Neodradilo mě ani přiznání prodejce, že cena je tak nízká jen proto, že stránky byly polité a po uschnutí mírně zvlněné (nenapadlo mě zeptat se, jakou kapalinou byla kniha polita, ale o černý čaj, který ohrožuje moje knihy, dle fotek nešlo). Pak, když už byla kniha "ulovena", nějakou dobu čekala "ve frontě". Přiznám se, že když jsem si ji zanášela do DK mezi knihy, které se chystám číst, a zahlédla zmínky o "princi Ládíkovi", řekla jsem si "ajajaj, tak to jsem možná šlápla vedle" a myslela na rozmazlené a namyšlené mladíky, kteří napíší knihu v podstatě o ničem, jen aby byli zajímaví...

Nakonec jsem si Ziburu vybrala jako večerní čtení pro ty případy, kdy mám rozečtenou nějakou náročnější literaturu a nechci, aby se mi o jejím námětu i zdálo. Takže kniha "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mi vydržela docela dlouho. Zastávky na autorově cestě jsem samozřejmě velmi rychle zapomínala, ale celkovou atmosféru toho putování nikoli. Ano, cesta byla notně prokládána alkoholem, jenže je třeba to brát tak, že v některých končinách světa – Kavkaz nevyjímaje – odmítnutí přípitku = odmítnutí pohostinství = nepřátelství. Kdo abstinuje, ať už dobrovolně, anebo vynuceně, rozhodně by se do těchto končin neměl vydávat. Cestovatelství není jen o tom, že jedu poznat cizí kraje, jejich obyvatele, památky a přírodu, ale i o tom, že něco ze své země vezu s sebou. A tak jako leckdy podle jednoho nebo několika málo příslušníků nějakého národa, s nimiž se potkáme, soudíme o celku, je tomu i naopak. Cizinec je pod drobnohledem a když místní mají tu čest s někým, kdo je zapšklý, nerozumí vtipu a ani se s nimi nechce napít, vztáhnou to často na celý národ. Navíc, ono je těžké odmítnout, když vám někdo přinese doslova srdce na dlani, nechá vás u sebe přespat a dá vám najíst. Takže ano, v té knize se pilo hodně, ale je potřeba to pití vnímat v kontextu dané situace. S něčím podobným se lze setkat i na Balkáně nebo ve Středomoří – družnost, dobré jídlo a pití, které nesmíte odmítnout, nechcete-li hostitele urazit.

I mně se hodně líbila část o Náhorním Karabachu, kam se cizinec prakticky nedostane. Ale nejen to. Autor se na cestě setkává s mnoha domorodci, ať už těmi, jimž se stýká po dobách Sovětského svazu, anebo těmi, kteří se snaží přizpůsobit nové době a podnikají např. v turistickém ruchu. Potkává také jiné turisty ze zahraničí, i když těch není mnoho. Fascinovala mě Ladislavova zvídavost a lehkost, s jakou dokázal konverzovat i o závažných tématech navzdory jazykové bariéře i tomu, že někdy šlo o situace, v nichž šlo doslova "o hubu". A i když nás stále provází jeho typický humor, kdy si nepřetržitě střílí zejména sám ze sebe, občas i ze svého okolí, je vidět, že k cizí kultuře a k často bolestným dějinám jiných národů má respekt. Proto si ráda přečtu i další autorovy knihy.

59 27.10.2023

(SPOILER) Válečný román odehrávající se ve více časových rovinách a na různých místech. Takové knihy mám ráda, jenže čeho je moc, toho je příliš a tady těch časových rovin a míst bylo skutečně příliš mnoho. Nejenže je zařazeno období před válkou, během války a těsně po ní, ale období konce války je navíc rozsekáno po měsících a v knize řazeno různě napřeskáčku, podle toho s jakou postavou zrovna prožíváme její životní příběh.

Zpočátku mi děj připadal poměrně rozvláčný a některé dialogy a další detaily i zbytečné. To se sice ca v poslední 1/3 knížky změnilo, ale tehdy jsem se začala v časových rovinách dokonale ztrácet a musela jsem listovat dopředu a dozadu knihou, abych zjistila, kde se vlastně nacházím a která z postav ještě žije a naopak která je už mrtvá, jen se děj vrátil zpět do doby, kdy ještě byla živá. Zkrátka řádný mišmaš. A aby toho nebylo málo, i všelijakých tajemství, jimiž autorka čtenáře napíná, je v knize až příliš. Myslím, že kdyby byla kniha trochu střízlivěji koncipovaná, mohl to být silný příběh, kterému bych dala pět hvězdiček. Takto místy působí nevyzrále a málo uvěřitelně, některé důležité skutečnosti jsou jen mírně naznačeny a vzbuzují řadu otázek (skutečně mohla těžce zraněná Monique plavat v řece až k bodu záchrany? skutečně mohl čtyřletý Michal běhat do vzdáleného města se vzkazy, jak tam vůbec trefil?). Proto hodnotím jen třemi hvězdami. Zčásti za to asi mohou i některé zjevné chyby v překladu, např. ve vesnici není náměstí, nýbrž náves, ale pokud je někde náměstí a spousta obchodů, pak jde nejspíš o město, i když nemusí být velké.

59 10.09.2023

Zpočátku jsem měla problém nějak se na celý ten příběh naladit. Dětí i učitelů v internátní škole mi bylo líto, ale nemohla jsem se ubránit určité hořkosti nad tím, co všechno v průběhu staletí způsobili po světě Britové i další koloniální mocnosti. Na několika místech knihy je totiž připomínán král a další atributy britského impéria. K nim ostatně patřily i internátní školy jako je ta z našeho příběhu. Odtrhnout děti od rodičů ve velmi nízkém věku nepovažuji za správné, zejména když důvodem není fakt, že rodina žije v pustině, kde široko daleko žádná škola není, ale rodiče chtějí, aby jejich potomek byl "někdo" a "někam to v životě dotáhnul". City jsou přitom vedlejší a nepodstatné.

Hrdinům příběhu jsem začala skutečně fandit, až když se octli v té největší mizérii, v internačním táboře Wej-sien. To, jaká soudržnost existovala mezi učiteli a žáky, i mezi dětmi navzájem, bylo neuvěřitelné. Po pravdě, úplně jsem nevěřila tomu, že všichni byli k sobě navzájem po celou dobu laskaví a zdvořilí, myslím, že sebelepší výchova v krizové situaci nepomůže, projeví se přirozený temperament aspoň někdy, tehdy, kdy je situace nejvíc vypjatá. Za to jednu hvězdičku strhávám.

Kniha krásně ukazuje, že neexistují primitivní národy, které jen vraždí a válčí, a národy kulturní, které nikdy žádnou válku a násilí nevyvolají. Jsou jen primitivní nebo kulturní lidé. V každém národě se může najít jak nebezpečný psychopat, schopný všeho, tak i hrdina plný lásky a odhodlání pomáhat. Věřím, že těch druhých je víc, ale bohužel ti první mívají větší moc a schopnost zblbnout lidi kolem sebe... Kéž bychom se jako lidstvo už jednou poučili... snad k tomu i tato knížka přispěje. Mimochodem, např. e-shop nakladatelství Grada letos po určitou dobu umožňoval přidat knihu zdarma do košíku k určité hodnotě objednávky (využila jsem toho v pravý čas, teď jsou již tituly obměněny). Myslím, že s ohledem na závažnost tématu to byl chválihodný počin!

59 19.07.2023

Z dobročinného bazaru za 30,- Kč. O knize jsem měla úplně jinou představu, obálka (vydání 1990) mi připadala taková nějaká "bulvární", že jsem si řekla, že knihu musím co nejdřív přečíst a dát ji někam do knihobudky.

Víc mýlit jsem se nemohla! Kniha je plná laskavého humoru (ne teda tak, že byste se smáli, až spadnete ze židle, spíše se usmíváte, někdy více, někdy méně, někdy hořkosladce až k slzám), jemné ironie, ale i hluboké moudrosti. A ač popisuje doby minulé, je v mnohém nadčasová. Namátkou vzpomeňme na byrokracii, kdy nejdůležitější jsou papíry, až pak studenti. Kdy boj s úředním šimlem je vysilující a nebezpečný. A kdy fakt, že učitel se snaží studenty skutečně vzdělávat, ale také jim maximálně porozumět, může být mnohým trnem v oku.

Chvílemi jsem litovala, že jsem se ke knize nedostala během studia na SŠ... i když kdoví, k některým knihám musí člověk dozrát, aby dokázal vidět realitu z obou stran, tedy v tomto případě nejen z pozice studenta, ale i učitele. Moje pedagogické zkušenosti jsou sice omezené, navíc získávané v jiné době i v jiném prostředí, ale mnohé autorovy věty mi vykouzlily úsměv na rtech právě proto, jak se některé věci nemění.

A ještě přidám jednu perličku. "Dálkaře" jsem, na rozdíl od učitelů v této knize, nikdy neučila. S jedinou drobnou výjimkou a k té jsem přišla jako slepý k houslím. Právě jsem dokončila magisterské studium na VŠ a byla jsem přijata na doktorát. Věděla jsem, že povinností doktorandů je výuka mladších studentů, ovšem na tu mělo dojít až po prázdninách. Stalo se ale, že vyučující, která měla ještě před prázdninami, spolu s dalším kolegou vést botanické terénní cvičení pro studenty, se velice chtěla zúčastnit jiného terénního výjezdu. Nakonec slovo dalo slovo, já jsem odjela se studenty a dalším vyučujícím, nyní vlastně již kolegou, na Vysočinu, a kolegyně s jinou skupinou na Korsiku. Studenti byli z učitelské kombinace biologie-matematika nebo tak nějak. Byli již z vyššího ročníku, ale v botanice úplní nováčci. A protože věkový rozdíl mezi námi byl snad jen 2 roky, nabídla jsem jim, s odůvodněním, že jsme skoro stejně mladí, tykání; to se ihned ujalo. Netušila jsem ovšem a ve skupině více než 20 studentů jsem to přehlédla že přítomny jsou i dvě studentky dálkového studia, samy již vyučující na SŠ, které se věkem blížily spíše mým rodičům než mně :-). Když se ke mně přitočily s prosbou o určení nějaké kytičky, v první chvíli se o mě pokoušely mrákoty, načež jsem se začala omlouvat. Ty dámy to ale naštěstí vzaly velice sportovně. Myslím, že jim i zalichotilo, že se "ztratily" mezi mladšími studenty, a rozhodně za celou dobu nepokazily žádnou legraci. Ještě jsme se pak potkaly kdysi na fakultě, kam přišly na zkoušku, a myslím, že jsme si i vyměnily adresy; o ty jsem bohužel přišla po ztrátě adresáře. Je to už víc než 25 let, ale když jsem si přečetla Šmídův "Babinec", nemohla jsem na ně nevzpomenout. Tak jestli si chcete také hezky zavzpomínat, ať již na svá léta studentská, učitelské začátky, či na obojí, neváhejte a "Babinec" si přečtěte.

59 10.05.2023

Tuto knížku jsem vlastně teď vůbec neměla v plánu číst. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem cestou domů z práce dočetla v MHD knihu "Vířící bludiště" a měla jsem potřebu ve čtení pokračovat. V batohu jsem zrovna vezla pár knížek z dobročinného bazaru a tato mi připadala jako dobrá volba.

Dnes dočteno, dost dlouho jsem váhala, jak hodnotit. Během četby jsem si říkala, že na víc než tři hvězdičky to nebude. I když jsem celou dobu měla pocit, že mi něco zásadního uniká a že by moje hodnocení bylo nespravedlivé. Možná čtu příliš rychle a nesoustředěně? Anebo mi k hlubšímu pochopení chybí znalost reálií Francie na přelomu 19. a 20. století, stejně tak jako znalost hodností, rituálů a dalších věcí souvisejícího s katolickou církví? Možná chce autor udržet čtenáře ve zmatku a bludu a překvapit ho nečekaným závěrem? Možná od všeho kousek... Faktem je, že text je plný různých narážek a zámlk, několik postav má příjmení začínající na "d" (a mně se zpočátku hrozně pletly!) a někdy si připadáte, jako někdo, koho sice vzali party, ale neřekli mu všechno. Je zde řada pomalejších, popisných pasáží, načež se v čase přehoupnete o pár dní, týdnů, měcíců, anebo taky let. Zkrátka ať se snažíte sebevíc, některé věci pochopíte až se zpožděním. Já jsem po přečtení měla pocit, že bych si měla knihu hned přečíst znovu, nejspíš bych ji napodruhé ocenila víc. Jenže místa v knihovně je tak málo a těch knih "ve frontě" tak moc... a tak dávám nakonec čtyři a knížka poputuje o dům dál.

Tváří se to jako román o něšťastné lásce – a vlastně jím i je. Ale nejen to. Je o tom, že něco se nám může dlouhá léta jevit nějak, a ve skutečnosti tomu tak není. Tragické je, jestli svými pochybami či podezřením někomu ublížíme. Nemáme důkaz, ale jsme si tak jistí... a přitom to vše je jen jedno velké nedorozumění. Proč to? Někdy možná nemáme dost odvahy poznat pravdu, protože pravda bolí – myslíme si totiž, že naše podezření se jen potvrdí. A jindy jsme příliš lhostejní. Někdy si zas myslíme, že ostatní převyšujeme a máme právo být takoví, jací jsme.

Mladý Allain se mýlil v mnoha věcech. Takové už mládí bývá – myslíme si, že víme... ne, jsme přesvědčeni, zkrátka víme :-). A sveřepá ochrana ze strany jeho matky před domnělým nebezpečím, ve skutečnosti však spíše před životem, měla spíše opačný než zamýšlený účinek. To také není výjimečné. Ostatně, i ona sama v mnohém chybovala. Naštěstí ne vždy život vyústí v sérii tragédií, které nás tvrdě poznamenají...

59 29.10.2022

Čekala jsem víc nebo něco trochu jiného, proto jen tři hvězdičky. Knížku jsem četla krátce po knize "Hluboká práce" od C. Newporta a s určitým, ale ne zas tak velkým časovým odstupem od knihy "Proč spíme" od M. Walkera. Obě tyto knihy jsou sice primárně o něčem jiném, ale do značné míry s problematikou využívání digitálních technologií souvisejí a M. Krejčí na ně často odkazuje a hodně z nich doslovně cituje. Na můj vkus bohužel až moc. Další knihy (a není jich málo), na něž se odvolává, jsem nečetla, ale místy mi připadá, že Digidetox je hlavně sbírkou cizích myšlenek, které autor shromáždil v jedné knize.

To by samo o sobě až tak nevadilo, pokud se v knize vše pojedná dostatečně tvůrčím způsobem, což, vzhledem k tomu, že jsem nečetla veškerou citovanou literaturu, posoudit nemůžu. Za mě ale další mínus byl poněkud roztříštěný, heslovitý koncept knihy. Když byly na konci některých kapitol dotazy k tomu, co mě zaujalo a co jsem si zapamatovala, zjišťovala jsem, že si nepamatuju skoro nic. Vzhledem k tomu, že např. u Hluboké práce se mi to nestávalo, soudím, že na vině nebude jen moje chabá paměť, ale i styl psaní. Nastává paradoxní situace, kdy autor upozorňuje na rizika spjatá např. se sociálními sítěmi, které tříští pozornost svými krátkými texty – ale tak trochu přispívá stylem textu k témuž. Na druhé straně je možné, že cílí hlavně na čtenáře, kteří se mimo sociální sítě moc nepohybují a pro něž i čtení krátkých kapitol v této v knize budou docela fuška.

Možná, že bych knihu více ocenila, pokud bych byla ve stavu těžké závislosti na sociálních sítích, což naštěstí nejsem. Nevlastním ani chytrý mobil. Věřím, že kdo má problém s tím, že je neustále "přilepený" na mobilu a chce tento čas snížit, kniha mu pomoct může. Pro mě některé návody, např. instalování různých "hlídacích" aplikací na snížení času na internetu, byly trochu bizarní. Říkala jsem si, že hledáním a instalací podobných pomocníků člověk taky může strávit dost času... Ale jak píšu již výše, leckterý čtenář podrobné návody a tipy jistě ocení.

59 16.05.2021

Nalezeno na nádraží v Hluboké nad Vltavou. Není tam klasická nádražní knihovna, jen pár knížek na okně v čekárně. Tahle se mi hodila rozměrem i námětem. Výměnou jsem tam nechala Dům uprostřed města.

Dialekt typický pro okolí Brna, laskavý humor a životní moudrost (byť k té člověk obvykle dojde skrze mnohé bolestné ztráty) řadí tuto knihu mezi skutečné skvosty. Zajímavá je i z hlediska historie 20. století – těžké živobytí po 2. světové válce, včetně různých detailů kolektivizace.

Dědek Josef vás může rozčilovat svým nezřízeným pitím i dalšími prohřešky proti životosprávě, ale stejně budete obdivovat jeho svěžest a nadhled ve vysokém věku a až se s ním budete muset rozloučit, bude vám to líto.

Vím, že i v mé vesnici byli lidé, dnes už velmi staří nebo zemřelí, kteří vypili spoustu vína, jedli chleba se sádlem a škvarky – a dožili se velmi vysokého věku. Neseděli ovšem celé dny u počítače, nýbrž pracovali na poli, a to i když už měli mladší nástupce. Dědek Josef mi všechny tyto houževnaté lidi, kteří žili přítomností a nebyli nuceni pořád cosi plánovat a hodnotit, krásně připomíná.

59 29.08.2020