baacinka komentáře u knih

Čtenář ve mě by hodnotil výš, mnohem výš. Několikrát jsem se nahlas zasmála, především autorovým trefným poznámkách. Nápad propojit popis dějin s cestopisem mě nadchl. Ale historik ve mě křičel, nečti to, přivodíš si infarkt. A učitel dějepisu v pravidelných intervalech úpěl. Těch dezinterpretací tam bylo prostě příliš. Ano, byly tam s cílem pobavit, autor nechtěl nikoho manipulovat. Ale byly tam a nejvíc mě děsí ty, o kterých nevím, protože s dějinami východní částí říše zdaleka tak obeznámena nejsem. Takže to můžu doporučit jen velmi poučeným čtenářům, aby se pobavili zajímavou četbou. Méně poučený zájemce o dějiny se tam dočte příliš mnoho informací, kterými by už na základní škole svého učitele nepotěšil.

3 02.05.2021

Skvělá příručka, který nastíní možnosti využití pamětníků či paměťových artefaktů ve výuce a problematiku rozebírá z mnoha stránek. Doplňuje mnoho praktických příkladů, jelikož je založena na několikaletém studiu. Z teoretického hlediska představuje ve stručnosti problematickou historické kolektivní paměti, zapomínání a vzpomínání. Zabývá se především rozporem mezi rodinnou či individuální pamětí a kodifikovanou faktografií a nabízí možnosti, jak tento rozpor ve výuce využít. Může posloužit nejen učitelům, ale také začínajícím badatelům jako úvod do práce s pamětníky či studentům historie jako uvedení do problematiky paměťových studií.

24.04.2021

Jiný a nový pohled na politiku sovětského svazu - pohledem nejbližších Stalinových spolupracovníků se člověku dostává jiná optika. Autorka navíc jako sociální historička neopomíjí ani názory sovětské veřejnosti, která zde není vnímání jako zcela pasivní masa lidí. Sheila Fitzpatricková představuje proud tzv. kritiků totalitarismu a zde ukazuje přesně proč, protože totalitární přístup k dějinám vyviní téměř všechny kromě totalitního vládce. Nový přístup se snaží o barvitější obraz a tento čtivě napsaný mi připadal docela přesvědčivý.

2 18.04.2021

Jak autoři sami uvádí v doslovu, jedná se o takovou kuchařku, ke které by učitelé měli sáhnout, když začnou využívat film ve výuce dějepisu. Její přečtení ale doporučuji, protože dá představu, jak to jde a k čemu to vůbec je, když filmové médium chceme do výuky zařadit, aby to splnilo vzdělávací cíle (nejen zaplnilo mezeru v červnu, když už máme všechno probráno).

12.04.2021

Nevím, nějak jsem asi čekala, že to bude mnohem víc strhující.

1 02.04.2021

Knihu jsem přečetla za jediný den ne proto, že by byla až tak strhující (i když je výborná), ale protože jsem si s ní nechtěla kazit neděli. A když jsem ji po několika hodinách dočetla, rozhlédla se kolem a uvědomila si, že nejsem ve sladké Francii, nýbrž u nás na zaostalém, xenofobním a zpátečnickém východě, moc se mi ulevilo. Ta Houellebecqova vize je děsivá ne proto, že by to byla dystopie o Francii ovládnuté islámem nebo o hrůzách, které jsou spojeny s náboženským fundamentalismem. Ale proto, že popisují ten proces, jak k tomu došlo. A ten působí tak logicky a představitelně, až běhá mráz po zádech. Ať už jde o myšlení a jednání aktérů politických dějů nebo o duchovní vyprázdněnost západní civilizace, která nejen, že nemá imigrantům co nabídnout, ale sama hledá a neví kudy kam (což autor skvěle personalizuje v uvažování hlavního hrdiny). Prostě má čtenář pocit, že se to může stát. Rozdíl je asi takový, jako když člověk čte něco o holokaustu a nacistickém režimu, skoro se mu nechce věřit, že čte o realitě. A pak si přečte o nástupu nacistů k moci (demokraticky, prostřednictvím rozumně uvažujících lidí) a běhá mu mráz po zádech, protože vidí, že to je možné kdykoliv a kdekoliv.
Kniha je navíc bravurně přeložená, má moc pěkně napsaný doslov, obsahuje taky taky jiná závažná témata k zamyšlení a sexuální scény, které předčí leckterý erotický román.
Ale teď už dost a na chvíli budu číst něco veselého a optimistického, protože ač autor doslovu píše celkem hezky, že "rezignace nemusí být naší jedinou reakcí" na závěr knihy, nadějí pro budoucnost (alespoň západní) Evropy mě román nenaplnil ani omylem.

12 24.01.2021

V prostředí této dystopie bych se fakt nechtěla ocitnout, téma čtenářské výzvy kniha splňuje dokonale. Já jsem teda pořád optimista a doufám, že to sem nedojde. Že Francie to sice bude mít v následujících letech strašně těžké, ale ten kulturní boj vyhraje bez tanků a granátů. A na nějaké úrovni zůstane Francií. Ale to je asi princip dystopií - nemyslím, že jejich autoři by opravdu věřili, že se stanou realitou, ale ukazují společnosti, "co kdyby." Co do kvalit jsem byla příjemně překvapená. I když se jedná jen o soubor povídek, postavy mě chladnou nenechaly, děj byl napínavý a prošpikovaný detaily, i tematicky na sebe povídky logicky navazovaly - není to nějaký volný soubor, tvoří ucelen komplet. A ačkoliv čtu autorův blog ráda a mrzelo by mě, kdyby na jeho psané neměl čas, tak by se měl k beletristické tvorbě vrátit.

4 19.01.2021

Váhala jsem, zda 2 nebo 3 hvězdičky, ale 3 by asi byly moc, i když ta kniha za čtení stojí, tak to asi budu měnit dle nálady. Ta knížka je totiž na jednu až směšná, na druhou geniální. Vysvětlím: autor totiž vzal základní principy, jak být v životě šťastný. Principy, které jsou známé už několik tisíc let všem významným duchovním tradicím a poslední dobou potvrzené teoriemi pozitivní psychologie, kognitivně behaviorální terapie i psychologie přijetí a odevzdání. Zkrátka rady, které byste se doslechli v každém lepším kostele nebo budhistickém chrámě nebo u psychoterapeuta. Ale na tom se nedá zbohatnout tak snadno, jako když to zabalíte do módních ezoterických žvástů o Univerzu a energiích apod. Na druhou stranu jsem zatím nenarazila na tak zhuštěné základní autoterapeutické principy v jedné malinké knížce, které pomohou podle mě úplně každému. Takže když si odmyslíte ten ezoterický kabát, tak je to vlastně užitečné čtení. Leč, ten kabát tam je a proto dvě hvězdičky, i když tu knížku vlastně můžu docela doporučit.

5 14.01.2021

Dlouho sem se rozhodovala zda tu hvězdičku neumažu, protože mě několikrát A. Flek zvedl ze židle. Jsem si vědoma, že provokace právě byla jeho cílem, ale někdy prostě v parafrázi zašel příliš daleko. Pak jsem si ale uvědomila, že stejně jako erotickému románku neubírám hvězdičky za to, že v něm postavy nemají Dostojevského hloubku, nemůžu ubírat knize hvězdičky za to, co není. Co tedy Parabible není: 1. Není to Bible. Není to nový překlad Bible ani převod do moderního jazyka či reálií. Není to náhrada za původní text; 2. Není to zkratka pro nevěřící, kterým text evangelia nelahodí. K domu bych doporučila spíš Slovo na cestu; 3. Není to kázání o jedné pravdě a jedné interpretaci. Mám pocit, že toho je autor dalek. S vědomím tohoto tedy mohu hodnotit pěti hvězdičkami to, co Parabible je: 1. Inspirace k novému čtení textů, které si myslíme, že dokonale známe; 2. Inspirace k vlastnímu pokusu o parafrázi, který (jak se píše v doslovu) odhalí, zda skutečně původnímu textu rozumíme. A aby tohoto efektu autor dosáhl, vědomě a cíleně provokuje a nachází se na hraně interpretace a občas bodá do vosího hnízda (aspoň z mého pohledu), což ovšem dělal i Ježíš, ač to v tom starém malebném biblickém jazyku někdy zanikne. Co mě nakonec vedlo k těm pěti hvězdičkám, i když to nebylo zase takové terno, byla jednak vizuální stránka knihy. Hlavně ale přítomnost původních textů jak v nejnovějším překladu z Bible 21. století, tak v řeckém originále. Tím autor vyjadřuje pokoru nejen před písmem jako takovým, ale především před vlastním úsudkem a rozumem čtenáře. A to je něco, co je dnes nejen v církevních, ale také ve světských kruzích těch, kdo to myslí s lidmi dobře, docela vzácnost.

7 13.01.2021

První polovina dokonalá až nadčasová analýz krize, do které se dostala především žurnalistika. Druhá polovina sice naznačuje (a kritizuje) směr, kterým se média (s nástupem internetu) skutečně vydala, ale éru sociálních sítí očividně autor ani předpovědět nedokázal. Chvílemi zabředá do příliš filozofických vysvětlení zcela prostých jevů. Nicméně minimálně ta první polovin rozhodně za přečtení stojí.

12.01.2021

Pár pohádek pěkných. Jiné ale naprosto otevřeně "děti učí" dost konkrétním morálním poselstvím, které autorka považuje za vhodné. Pohádky to dělají vždycky, i ty klasické, ale takto násilně... navíc mi to poselství asi taky tak úplně nesedlo.

03.01.2021

Sněhová královna je krásná. Nejkrásnější z Andersenových pohádek. Výkladových linií má tolik jako život sám. Jen škoda že málokdo sáhne po originálu, nýbrž po nějaké moderní verzi případně výpravném filmu, který se soustředí na ty fantasy prvky místo symbolů a významů, které se v pohádce skrývají.

1 27.12.2020

Chvilku tomu trvalo, než mě to chytlo. Asi tak prvních 30% jsem se do knihy musela opravdu nutit. Ale nakonec jsem se zamilovala, pobavila. On to je spíš hořký a trpký úsměv, než že by se člověk popadal za břicho. A nakonec jsem i pochopila, proč je to klasika. Docela mě i mrzelo, když jeli pétépáci domů.

4 20.12.2020

Nevím, nějak to bylo na mě moc útočné, nekompromisní. Bez ohledu na to, kolik hezkých myšlenek, se kterými veskrze souhlasím, jsem v knize našla. Ten styl mě odrazoval. Nemam to ráda ani u autora ekonomických knih, natož u apologeta křesťanství, to tak úplně nesedí s pokynem sv. Pavla: "buďte připraveni se obhájit s pokorou a mírností." Nebo spíš mě prostě ten "já vím všechno a ty nevíš nic" odrazuje i tam, kde mluví ve prospěch mého názoru a to platí v politice, vědě i náboženství a obecně asi i v životě. Každý to vidí ale jinak.

2 13.09.2020

Když někdo napíše to, co člověk se zdravým rozumem chápe tak nějak instinktivně, ale na papír ho to dát nenapadne, tak by za to tu Nobelovku dostat měl. Jen je ta teorie státního Leviatana, kterého tvoří právě ten nejčistší demokratický proces jaksi přirozeně tak trochu beznadějná. Asi si od autora přečtu ještě něco, zda za tu Nobelovku nenabízí taky nějakou alternativní cestu, která by vedla k trochu světlejším zítřkům.

1 24.06.2020

Po publikaci a odevzdání několika prací, kde jsem měla toto Mackovo veledílo v seznamu literatury a tvářila se tudíž, že jsem ho četla, jsem si ho konečně přečetla. Není to co do čtivosti potěcha jako u jiných historiků, ale dílo je neuvěřitelně komplexní (na docela malm prostoru). Pokrývá všechny stránky náboženského vývoje v období vlády Jagellonců, které sice nebylo tak dlouhé, ale pro státoprávní i náboženský (přičemž v 15. a 16. století tyto dvě složky nelze oddělit, a to nejen u nás) zcela zásadní.

1 09.06.2020

Byla jsem na vážkách zda 3 nebo 4 hvězdičky. Na jedné straně jsem v pokušení napsat, že revize pohledu na Jana Lucemburského současná česká společnost potřebuje jako sůl (jak ukazuje třeba ten poslední velice stupidní film o Karlu IV. s Hádkem a Voříškovou), ale kniha není dostatečně čtivá, aby po ní tato část veřejnosti sáhla. Zato odborná veřejnost asi tu revizi zase tak zásadně nepotřebuje a navíc je na trhu ve stejném roce vydaná monografie Lenky Bobkové (kterou jsem nečetla, podotýkám). Moc se mi ale líbil nápad nevyprávět příběh chronologicky, ale v několika "obrazech." Každá kapitola se věnuje Janovu příběhu z jiného pohledu - čte se to mnohem lépe, celkový obraz je pak plastičtější a také bych řekla, že je tam více prostoru pro vykreslení prostředí a mentality doby (na můj vkus příliš strohé).

3 06.06.2020

Dvě hvězdy za to, že tak prvních 30% se četlo hezky. Pak už horší. Vím, co jsem vzala do ruky, nečekala jsem D.H.Lawrence. Nečekala jsem složitý a originální děj nebo hlubokomyslná témata. Ale i od erotické romance člověk čeká: (1) o několik desítek procent víc erotiky a méně romance, (2) alespoň trochu uvěřitelné dialogy a situace, (3) alespoň trochu živé a méně ploché postavy, (4) zápletka těžko může být originální, ale situace a momenty by alespoň stín originality obsahovat měli... a hlavně člověk čeká, že se bude od začátku do konce bavit (na rozdíl od té kvalitní hluboké literatury, do které se musí občas nutit). A to tady fakt nebylo.

03.06.2020

Ano, je to křesťanská kniha o křesťanské morálce. Podaná vtipně a s nadhledem, což už samo o sobě stojí za přečtení hlavně pro někoho, kdo o křesťanství nic netuší, chce se poučit a do teologie nebo bible se mu nechce (ano, má stránky o tloušťce cigaretového papíru a hlavní postava přijde až na konci, chápu to, začněte Lewisem). Ale také je to krásná studie do lidské psychologie, kniha o morálce jako takové. O tom, jak člověk umí přesvědčit sám sebe, že není vůbec špatný, i když si nad ním alegorické peklo mne ruce. O tom, jak ty nejlepší úmysly dláždí cestu do pekla mnohem spolehlivěji než zločin a nakonec i o tom, jak snadno těmi drobnými prohřešky a hříšky a nedostatkem sebereflexe zničit nenapravitelně vztah mezi dvěma lidmi. A ještě se u toho zasmějete. Prostě veledílo od veleautora, co říct víc.
P.S.: výtky o tom, že to je náboženská propaganda moc nechápu - je to jako byste knize básní vyčítali, že se rýmuje. Někdy je fajn vědět, jaký žánr jsem si z knihovny přinesla a tomu přizpůsobit očekávání.

15 08.05.2020

V karanténě plním resty a čtu historickou klasiku, jak je vidno. A jsem za to ráda, že se k některým skvostům dostávám až dnes. Po přečtení Bitvy u Bouvines má začínající historik pocit, že by měl pověsit řemeslo na hřebík, protože, takhle nic nenapíše. Pak se uklidní, když si uvědomí, že to od něj ani nikdo nečeká. Není to kniha o bitvě, ale o středověké mentalitě války a rytířství a proměny bitvy jako místa paměti napsaná tak, že by se to líbilo i někomu, kdo výrazy "mentalita" nebo "místo paměti" čte v této recenzi prvně nejsa historikem.
Proč se to tak dobře čte? Možná proto, že Duby převypráví staré kroniky tak jímavě, že člověk zatlačí slzu lítosti nad tím, že není Francouzem, tak otevře alespoň francouzské víno. Že to do sebe všechno tak zapadá a čtenáři se zdá, že skutečně chápe středověkého rytíře (ačkoliv v realitě Duby v knížce jen nastínil, v čem spočíval myšlenkový svět středověku). A asi proto, že po přečtení knihy (jako mnoha dalších z pera autorů školy Annales) by už člověk nikdy středověk neoznačil jako "temný."

3 04.05.2020