Aykiru komentáře u knih

Pokud mám být upřímná, nejsem si jistá, co si o této knize myslet. Na jednu stranu jde to zajímavý příspěvek o světě, ve kterém je všechno jiné a přesto stejné, na druhou stranu je obraz, který autorka přináší natolik rozmazaný, že je těžké být z toho moudrý.
Stejně tak témata a myšlenky, které nám jsou předkládány, jsou logické, ale snad ještě příliš nehotové, jako by si autorka sama nebyla jistá, jak co vnímat a jak co uchopit. Jednoduše řečeno jako by se červený prach Auroville v její duši nedokázal ještě usadit a odhalit pravdu, které se pod tím vším skrývá.

4 30.05.2023

Což o to nápad je to dobrý i myšlenku to má. Hravé mrkání na ty sečtělejší z nás také neurazí a člověk si ho i užije. Ovšem to zpracování musím říct, že se mi dlouho nestalo, abych si přečetla něco, co se mi v podstatě líbilo, ale přitom jsem z toho byla zklamaná.

1 21.05.2023

Pokud nejste příznivci otevřených konců a nejasného děje, není tato kniha pro Vás. Ostatně varováním čtenáři je i samotný název knihy, který odkazuje na to, co všechny povídky v této sbírce spojuje totiž podivnost.
Podivnost jako zpola zapomenutý sen, jako dejavu, jako nám známá věc, připravená o očekáváný kontext, unikající tak našemu poznání a pochopení.
Povídky tak citelně připomínající Bradburyho geniální spojení děsu a melancholie, bohužel většinově nedosahují jeho kvalit, což zapříčiňuje hořkou chuť na patře a pocit, že byl člověk o cosi okraden. Špatné řazení příběhů (od těch opravdu dobrých po ty nejhorší) je to, co knize dle mého ubližuje nejvíce, protože způsobuje, že po zavření knihy se Vám ani nechce věřit, že první polovina knihy byla opravdu dost dobrá.

1 16.05.2023

Problém Tří těles má mnoho jistě mnoho kladů, originální zápletku, rychlý a přímočarý styl vyprávění, který se dobře čte, zpřístupnění vědeckých teorií laikům a hlavně tajemství Tří těles, které Vás opravdu bude bavit řešit.
Naneštěstí i přes všechny neoddiskutovatelné klady jsem po přečtení spíš zklamaná. Postavy jsou sice poměrně sympatické, ale také poněkud klišovité a příliš strohé na to, aby s nimi člověk dokázal doopravdy soucítit. Jejich záměry jsou pochopitelné a snad i omluvitelné, ale tak nějak mi v nich chybí podrobněji rozvinutá lidsko psychická rovina, která by jejich konání dodávala další rozměr.
Suma sumárum je Problém tří těles z hlediska scifi (pro mě) originálním a zajímavým počinem, leč do mé Síně slávy se bohužel nedostane.

7 09.04.2023

V tom, jak udělat ze čtenáře blázna by si mohly obě dvě mé nejoblíbenější autorky podat ruce, neboť jsou obě stejně (a každá trošku jinak) zlomyslné a prohnané. A zatímco Flannery O´Connorová je ten typ, u kterého je Vám jasné, že něco nehraje od začátku, Shirley Jackson se jen tajuplně usmívá, aby na Vás na závěr udělala dlouhý nos. A to, že to u této knihy opravdu udělá.
Psychologie? Spousta. Vykreslení hlavních postav? Výborné. Dialogy absurdní a absolutně lidské. Ale co je absurdita, která končí v půli? Není o to více absurdní? A může být lidské konání opravdu někdy nazváno absurdním, když je v podstatě absurdní neustále?
To a ještě více mě napadá, zatímco Jakson s pobaveným úsměvem zašlapává má očekávání a představy o konci do země, jen abych se mohla cítit no absurdně. A ještě navíc ji tleskat ve stoje, i přestože mi neposkytla jedinou odpověď nebo ano?
(jen malá vsuvka na závěr jsem jediná komu kniha svou atmosférou připomínala Betonovou zahradu bez toho, co většina světa nazývá nechutným?)

3 15.03.2023

Zkrocení zlé ženy je skvěle napsaná svižně ubíhající nadčasová hra plná vtipných dialogů, která si rozhodně zaslouží být součástí kánonu. Ovšem je taky první a doufám jedinou Shakespearovou hrou, která mě opravdu zklamala.
Ne svým provedením, ale svým poselstvím. A i když vím, že je o frašku, nemůžu se po přečtení konce zbavit jisté pachuti v ústech. Myslím, že jako spousta jiných žiji v přesvědčení, že partneři jsou si ve vztahu rovni a úcta má být vždy oboustranná, možná právě proto nejsem sto tleskat člověku, který předvádí svou ženu, jak cvičené zvíře.
Je mi líto.

Polštář z trávy spíše než román, připomíná lyrickou črtu přírody prodchnutou filozofickými myšlenkami, v některých okamžicích silně připomínající tvorbu Walta Whitmana.

Dvacáté století usiluje o rozvoj osobnosti v nejvyšší míře, a přitom ubíjí tu osobnost při každé příležitosti. Každému člověku je dán malý kousek prostoru a na tom si prostoru dělej co chceš to je dnešní civilizace. A ten malý kousek prostoru je obklopen železnou mříží, a kdybyste se odvážili prostrčit nohu, zahnali by vás s velkým křikem.

2 11.03.2023

Když čtu knihy Petry Soukopové, mám vždycky chuť říct: Tohle je ono, přesně tak se to stalo. A nezáleží o tom, jestli čtu její knihy pro dospělé, nebo beletrii pro děti.
Protože takhle to bylo, takhle se to stalo. Takhle jsem se cítila, když jsem byla malá a svět byl divný (nebo jsem já byla pro svět divná?) (Klub divných dětí), takhle hloupě jsem se přesně chovala, když jsem měla své rebelantský období (Bertík a čmuchadlo), když jsem se rozcházela s přítelem (Věci na, které už nastal čas).
Takhle nějak to bylo, když babička odešla. (Nikdo není sám)
A přestože nic se samozřejmě nestalo přesně tak, ani to přesně tak neprobíhalo. A ani slova, která jsme si řekli, nebyla a ani nemohla být tatáž.
Myšlenky a pocity, které to vyvolává, jsou tentýž.
A pokud pro někoho ne, tak pro mě je to umění.
Protože – i když takhle se to nestalo, přesně tohle jsem cítila. A myslím, že jsem nebyla jediná…

12 07.02.2023

Upřímně obdivuji a zároveň velmi závidím lidem, kteří dokáží číst povídky na stále stejné motivy, se stejným průběhem i koncem a stále se z nich těšit, stále tleskat autorovi ve stoje. To já bohužel nedokáži.
Možná kdybych četla jen tuto knihu a ne všechny předešlé, mohla bych stále obdivovat autorovy květnaté obrazotvorné popisy zapomenutých míst z dávných časů, zašla bych nad průběhem objevování mrtvých světů, bála bych se o hlavního hrdinu. Možná …
Jenže jestliže je opakování matka moudrosti v reálném světě, tak ve světě beletristickém to neplatí. Nebo vlastně platí – přepisujete své povídky tak dlouho – až jsou dokonalé a teprve, pak je vypustíte do světa. Můj problém s Lovecraftem tkví v tom, že on pak jde a napíše to samé jen v trošku pozměněném hávu.
Poprvé je to umění, podruhé to potěší, ale potřetí a počtvrté?

5 05.02.2023

Blednoucí vzpomínky jsou svou myšlenkou jedním z nejlepších komiksů, která jsem kdy četla. Přesto jim k úplné dokonalosti cosi chybí.
Možná je to tím, že se u čtení, které má být příjemnou oddechovou literaturou podvědomě bráníme hlubším myšlenkám, nebo smutku, které často vyvolávají. Možná je pro nás těžší se se starším a už ne tak opěvovaným Geraltem ztotožnit, možná si nechceme připustit, že by podobný osud čekal i nás.
Protože kdo jsme a čím se staneme, pokud nebudeme schopni dělat to, co nejvíc milujeme?
Blednoucí vzpomínky přinášejí několik odpovědí na otázku, na kterou si musí odpovědět každý sám.

3 29.01.2023

Pravdou je, že jsem příznivcem spíše umělečtěji laděných komiksů a Zaklínač kresbou prostě neohromí. Příběh naproti tomu je klasickou ukázkou vyprávění ze světa Zaklínače, kde monstrem není vždy (skoro nikdy) ten, kdo je za něj původně považován.
Pro mě osobně je Skleněný dům příjemnou jednohubkou a návratem k jednoduchosti a přímočarosti, po poněkud náročnější četbě.
Což si ráda zopakuji s druhým dílem série.

6 24.01.2023

Saru Baume jsem začala číst tak trošku odzadu, a tak i když je pro mě vyšlapaná cesta stejně jako pro mnoho čtenářů druhou čtenou knihou od této autorky, nesdílím s nimi rozčarování z upadající kvality. A to jednoduše proto, že vím -
Že Vyšlapaná čára je tak trochu předmluva – příprava - chcete-li na knihu Sedm věží, kterou jsem si zamilovala. V této knize je obsaženo mnoho výborných myšlenek v zárodku, ještě nedotažených, ještě plně nezformulovaných – ale ten potenciál, který vykvete teprve až v další knize tam už je patrný.
Vyšlapaná čára je jednoduše příběhem o průrvě mezi dospělostí a dětstvím, představami a ideály a realitou, kterou zvlášť pro některé citlivější lidi není vždy lehké překonat. Je o vykročení do života, které je bolestivé a před kterým se snažíme ucuknout, ale které je nutné pro další přežití.
Autorka i Frankie nakonec stejně jako domorodci vykročí do světla, nového života a v případě autorky i k další knize, která je zrozená z této.
Neboť tato kniha je nejen výplňkový „mezidíl“, ale předehra zvoucímu k dalšímu dějství, což by autorka doslovu v Sedmi věžích měla vědět a knihu si přečíst, možná by pak ve svých interpretacích nebyla tak zbrklá ale to už je na jinou pohádku.

6 23.01.2023

Jacksonová je jedním z mála mistrů minimalismu, který dokáže právě tím, co nikdy není otevřeně vysloveno (a co je na světě děsivějšího než právě skryté pravdy) říct úplně vše.
Její povídky nekřičí - ,,Pozor přijde příšera!“, protože pravá nestvůra už je tu, je v nás. Tiše se skrývající v temných zákoutích lidské mysli, dokavaď (bůh chraň) někdo nevybočí z řady – nezabije slepici, neumyje nádobí, neodmítne staré šatstvo – teprve pak zvedne hlavu a projeví se.
Démoni z jejích povídek nejsou nadpozemské bytosti z jiných sfér ani stvůry z nočních můr. Jsme to my samy – ten malý neprozkoumaný kousek sdíleného lidského vědomí v nás, kde se rodí krutost, a který miluje ponižování.
Autorka píše se samozřejmou lehkostí s jakou dnešní spisovatelé už neznají, s uměřenou trpělivostí, ze kterých pramení pocity úleku a děsu na pozadí zdánlivě banálních událostí.

2 05.01.2023

Ke knihám Mariusze Szczygeila jsem se dostala pro mě typicko – netypickým způsobem:
Jednoho dne k nám zavítala jedna paní z nakladatelství, které se nelíbilo, že jsme knihu pana Szczygeila zařadili do „špatného oddělení“, protože se tam prý nebude prodávat. Jako na nejsečtělejší členku osazenstva byla odkázaná na mě.
Nebudu Vás unavovat popisem našeho rozhovoru, řeknu jen, že paní byla velmi překvapená, že jsem žádnou jeho knihu ještě nečetla (protože to, že pracujete v knihkupectví, Vás evidentně zavazuje přečíst absolutně VŠECHNY knihy, které kdy vyšly, vycházejí a někdy v budoucnu vyjdou a běda, jestli Vám uteče jen jedna jediná).
Nicméně protože jsem tvor od přírody zvědavý (spíš na knižní vkus lidí, než na knihy mi doporučené), jsem si o panu spisovateli stejně jako o knihách dost zjistila.
Řeknu jen: že k lásce na celý život občas stačí jediná věta.
A že Mariusz Szczygeil je jediný člověk od kterého jsem naráz koupila všechny knihy bez toho, abych si jen jednu z nich před tím přečetla.

2 18.12.2022

Kniha s velmi zajímavým příběhem, které k dokonalosti chybí už jen zacelení trhlin v logice. Jisté nesrovnalosti se objevují v průběhu a nelze je jen tak přejít, tím spíš, že autor tlačí na "reálnost" příběhu.
Celkově by této manze prospěla menší melodramatičnost a větší propracovanost prostřední, přesto však jedná o jednu z nejlepších mang, kterou jsem v tomto roce četla.
Jsem opravdu zvědavá na další díl.

2 20.11.2022

To, že bych kvůli knize přejela stanici už se mi stává málokdy, málokdy taky v poslední době píšu recenze. Berserk je v obou případech vítanou výjimkou.
Berserk je, jak čtenáři, kteří se dostali až k desátému dílu, už tuší zdánlivě jednoduchý hrdinský příběh - s přesahem. A tento přesah není dán množstvím uťatých hlav, jak by si člověk mohl myslet, ale výbornou psychologií hlavních postav. Nejen, že jejich chování má hlavu patu, ale jsou také neskutečně plastické.
Největším přínosem je je postava Cascy, která nejen že není jen stereotypní ženou - bojovnicí s pohnutým osudem, ani ženou - zahřívačnou postele, ale kompletní postavou se všemi odstíny emocí a druhem uvažováním, který je opravdu vlastní jen ženám.
Autor je opravdu člověk, který se vyzná a já nemůžu než litovat, že nové díly vychází po tak dlouhé době.

2 25.09.2022

Flanery O´Connor je jednou z těch upřímných, ve svých sděleních „průrazných“ dam, které nelze zastrašit a rozhodně ne umlčet, ani kdyby si na ně člověk vzal plamenomet.
A i přesto, že často s jejími výroky nemusíte souhlasit (ale budete), nebo Vás zprvopočátku budou přímo urážet, či pohoršovat (nebudou), při hlubším zamyšlení poznáte, že tato spisovatelka je jedním z těch lidí, kteří vše mají ve své hlavě tak srovnané, že s nimi v podstatě nejde nesouhlasit.

1 17.09.2022

Filozoficky laděná pohádka a zároveň jedna z nejvěrnějších výpovědí nejen o válce samotné, ale také o tom, jaké je to být člověkem ve válce, která zuří nejen v realitě, ale i uvnitř nás. Při čemž se autor nevyhýbá pohledům ani jedné ani z druhé strany.
Zdánlivě abstraktní rozhovory postav často tak nacucanými životadárnou vodkou, že se nedokáží postavit bez pomoci, se nezkušenému čtenáři mohou zdát absurdní, oplývají však nejen zdravým rozumem (který je v těchto dnech tak vzácný), ale jsou dokladem také autorových pozorovacích schopností.
Dlouhé časy jsou seznámení s Ukrajinou, kterou většina zná jen prostřednictvím válečných zpráv, které pranic nevypovídají o nátuře, zvycích, kultuře a leckdy ani o životě lidí. Dlouhé debaty o tom, kdo je či není vlastenec a co to vlastně znamená, a kdo rozhoduje o tom, kým jste a jak máte žít, podbarvené všudypřítomným krveprolitím jsou jedinou rozumnou odpovědí na nesmyslnost války.
Rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem tento rok četla.

1 29.07.2022

Sbírka Flannery O´Connorové Všechno, co se povznáší, musí se setkat je tematicky sevřenější a vyhraněnější, než Dobrého člověka těžko najdeš, což jí dle mého názoru dvakrát neprospívá, ale také překvapivě neubírá na působivosti.
Motiv mateřské lásky k „intelektuálsky“ založenému dítěti se line celou sbírkou jako rudá nit, a přesto že začátky příběhů jsou poměrně podobné, ve vyústění se liší. Střety starého a nového světa, které jsou pro Flanneřinu tvorbu typické, jsou stále zajímavé a podmanivé, nicméně díky častému opakování už lehce opotřebované.
Shrnuto a podtrženo je Kniha Všechno, co se povznáší stále výbornou a poutavou četbou, avšak po Dobrého člověka, který je tematicky otevřenější, je již jen příjemnou ozvěnou, která nepřináší tak silný otřes ani požitek.
Přesto však je stále vynikající.

1 27.07.2022

Flannery O´ Connorová pro mě vždy je a bude ta malá rozezlená katolička s ostrým jazykem a ještě ostřejšími vidlemi, kterými se chystá vyčistit Augiášovy chlévy moderní společnosti. A jestli při tom propíchne pár nabubřelých eg, tím lépe.
A jestli je to dobré?
Je to VÝBORNÉ!
Flannery se totiž nebojí vyhrnout si rukávy a zcela nežensky vypoklonkovat ze dveří všechny falešné představy, které o sobě její postavy (potažmo často i čtenář) mají a to tak drsným a nevybíravým způsobem až mrazí. Za to však s takovou dávnou černého humoru, že na konci každé povídky nemůžete jinak než ji aplaudovat ve stoje.
A jestli tohle není umění, tak už opravdu nevím.

6 10.07.2022