Polštář z trávy

Polštář z trávy https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43732/bmid_polstar-z-travy-JxN-43732.jpg 4 61 16

Úspěšný román japonského spisovatele z konce 19. a počátku 20. století je psaný v podobě originálního cestovního deníku. Hlavní postavou knihy je malíř z Tokia, který utíká z velkoměsta do hor, kde se chce v klidu soustředit na svou práci. Na novém místě se seznámí s krásnou a duchaplnou paní Nami, jejíž obraz se dlouho snaží mistrovským způsobem namalovat. Jednoduchý děj slouží autorovi jako kulisa pro nejrůznější úvahy o filozofii, estetice, způsobu a smyslu života a o umění, jež považuje za zásadní obohacení lidského života. Podle staré japonské tradice je text půvabného zápisníku hojně proložen verši haiku.... celý text

Komentáře (16)


Aykiru
Aykiru
11.03.2023 4 z 5

Polštář z trávy spíše než román, připomíná lyrickou črtu přírody prodchnutou filozofickými myšlenkami, v některých okamžicích silně připomínající tvorbu Walta Whitmana.

Dvacáté století usiluje o rozvoj osobnosti v nejvyšší míře, a přitom ubíjí tu osobnost při každé příležitosti. Každému člověku je dán malý kousek prostoru a na tom si prostoru dělej co chceš to je dnešní civilizace. A ten malý kousek prostoru je obklopen železnou mříží, a kdybyste se odvážili prostrčit nohu, zahnali by vás s velkým křikem.

Velekněžka
Velekněžka
03.03.2023 5 z 5

"Ve vesmíru, který nás obklopuje, se musí tělo zbavit pout materiálních zájmů, jinak je skutečná láska marná" (st. 102). Klíče od pout obvykle nalezneme volně pohozeny v mysli...


AnnaDol
AnnaDol
27.02.2023 4 z 5

Hodně lyrických, ale poutavých pasáží a pomalu plynoucí příběh, prožívaný spíš vnitřně a pocitově. Autor byl mistr slova a slovní poetiky.

Paragyus
Paragyus
26.08.2022 5 z 5

Má první "lyrická" próza.
Přestože se v knize neodehrává žádný větší ucelený příběh, jako spíše sledujete rozjímání hlavní postavy a její vnitřní reakce směrem ke světu, kniha stojí za přečtení.
Jen nečekejte nic dramatického (až na květy červené kamélie), budete zklamáni nebo mile překvapeni...

jiri77
jiri77
31.01.2022 5 z 5

Nádherné čtení plné krásné literatury a myšlenek. Takové knihy si prostě musíte vychutnávat ,slůvko od slůvka.

furt_kofein
furt_kofein
22.04.2020 4 z 5

poezie v próze!
Místy až meditativní kniha. Hlavní hrdina přichází do krásných japonských míst a setkává se s neobyčejnými lidmi (včetně paní Nami). Líbil se mi jeho kritický přístup k lidem, mnoha věcem a situacím.
Pozor, může obsahovat stopy haiku (a vlastně tomu tak skutečně je)!

Trijan
Trijan
02.10.2019 4 z 5

Tato kniha je plná zajímavých a hloubavých myšlenek. Díky ni se na svět dívám jinýma očima.

jaraf4
jaraf4
18.03.2018 5 z 5

super relaxační kniha, ke které se určitě rád v budoucnu vrátím.

"Bohatství, které nám poskytuje příroda, je vysoce nadřazeno našemu zaprášenému světu a celá příroda je proniknuta pocitem rovnosti."

Drolin
Drolin
09.11.2016 5 z 5

"Dvacáté století usiluje o rozvoj osobnosti v nejvyšší míře a při tom ubíjí tuto osobnost při každé příležitosti. Říká se vám, jste volný a svobodný v početném zástupu, ale jen to zkuste a odvažte se prostrčit nohu mříží, jenž vás obklopuje."

Maodongwan
Maodongwan
01.09.2016 4 z 5

Aký poetický pohľad na kus japonskej zeme bez tokijskej križovatky.

Psax
Psax
12.06.2013 5 z 5

My TOP10.
Nerozumím komentářům o obtížném čtení, nesourodosti a náročnosti textu.
Kusamakura je vskutku povznášející čtení, po kterém se člověk ještě zamyslí.
A scéna u holiče je vynikající. .)

fmash
fmash
28.10.2012 4 z 5

Jakkoli se může zdát text Polštáře z trávy zpočátku příliš upovídaný, až klopotný, postupně se pozornému čtenáři začne vyjevovat ucelenější scéna. Na pozadí literárních obrazů je popisován tvůrčí proces, jak funguje u Sósekiho -- a nejen u něj. Jako klopýtavé kroky hlavního hrdiny na zpočátku únavné cestě za inspirací získávají pevnější půdu a volně vytvářené a vyhledávané malířské motivy se postupně mění na přirozeně vznikající vnitřní i vnější obrazy plné života, tak se malířova haiku stávají přirozenějšími, jeho duchovní výprava více povznášející... a jak výstřední osobnost paní Nami při bližším pohledu získává tvar plného lidství, tak si čtenář, živící se náznaky myšlenek, nevyslovených citů a dalších prostých tahů pomyslného štětce, buduje náklonnost k této literární obdobě japonské tušové malby.
Jakoby mimochodem lze pozorovat, jak organicky vznikající a zanikající výhonky myšlenek a obrazů vytvářejí prostor pro další růst, a to v několika rovinách. Ať už se jedná o hlavního hrdinu, jeho verše či (nevznikající) obrazy a prolínání těchto dvou tvořivých disciplin, "příběh" knihy, naznačované autorovy názory na městskou a venkovskou společnost, autobiograficky podložené prolínání a porovnávání východního a západního, v neposledku pak odrazy celkového přirozeného japonského kulturního eklekticismu... Na těchto základech Sóseki tvoří mj. tím, že tvůrčí proces podrobně popisuje a analyzuje, rozjímá, navzdory předkládání faktů nerozsuzuje, přičemž zcela organicky a přirozeně (chtělo by se říci, že se "zenovým pragmatismem") akcentuje svá kulturní východiska, jakkoli je otevřený a nestranný.
Duchaplné a povznášející čtení, které mi dalo přesně to, co jsem očekával.

nightlybird
nightlybird
11.10.2011 5 z 5

Polštář z trávy by neměl číst nikdo, kdo očekává román - ať už jakéhokoliv žánru.
Přistupoval jsem k němu velmi obezřetně pod vlivem komentářů, zejména přítele s-readera, kterého vnímám jako literárního fajnšmekra a také skutečnosti, že mi knihu museli hledat v knihovně zastrčenou někde v jakémsi příručním skladu. Četl jsem ji po kouscích, vždycky po pár stránkách a snad proto, že jsem ji prokládal různými doslova oddechovkami, na mne v tomto kontrastu udělala poměrně silný dojem. Je to z více jak poloviny vlastně jakási meditace na různá témata filosofie, umění, poezie a pohledu na svět okolo sebe. Je to jakési zrcadlo nastavené "západnímu" způsobu myšlení v kontrastu s orientálním, východním pohledem, jakési okno do japonské duše (trochu bombasticky řečeno). A pokud se budete rozhodovat, zda ji číst či nikoliv :
Jen pomatenec
setřásá kapky rosy
s plané hrušky.

tsal
tsal
19.06.2011 4 z 5

Je pravdou, že tato kniha ode mě dostala čtyři hvězdičky, jen protože jsem ji četla ve správný čas na správném místě, kdy jsem chtěla a byla schopna rozjímat. Díky tomu na mě poklidná atmosféra ryze uměleckého díla působila správně. Být to kdykoliv jindy, nedočetla bych.
Kniha nemá děj, je to vlastně jen jakýsi soubor autorových názorů na umění, venkov a přírodu. A jakožto každá úvaha, i tato je stavěná na rozporech. Nacume zde srovnává poklid přírody s chaosem měst, japonské umění se západním a různé náhledy na tvůrčí činnost jako takovou. Pokud vás takové věci zajímají, bude se líbit. pokud raději nějaký román s dějem, sáhněte po něčem jiném.

elfos
elfos
03.12.2010 5 z 5

Sóseki Nacume
(přeložila Vlasta Hilská)



Napolo jsem spal a napolo bděl. Byl to stav, který se obyčejně popisuje výrazem "jako u vytržení". Nikdo si neuvědomuje sebe, když zdravě spí, ale v polobdění nikdy nezapomene na vnější svět. Mezi těmi dvěma kraji se prostírá svět vidin, v němž všechno připadá příliš mlhavé, takže člověk nemůže o sobě tvrdit, že bdí, a zároveň je všechno příliš živé a to člověku připomíná, že nespí. Je to stav, v němž bdění a spánek jsou namíchány do jednoho poháru a ze srdce tryská barevný kaleidoskop písní a básní.

s-reader
s-reader
30.11.-0001 5 z 5

Dopustím se prohřešku a použiji komentář, který jsem již uveřejnil na jiném místě. Budiž mi odpuštěno, neboť vykrádám jen sám sebe.


„Stín z bambusového koštěte nezviřuje prach“

Polštář z trávy JE umělecká kniha. Veskrze umělecká, ať se na to dívám z jakéhokoli úhlu. Děje je tam pomálu: básník z Tokia, který v horském zřídle v Nakoji hledá odlidštění, slečna Nami, která opustila svého zchudlého manžela a ani několik dalších postav žádný děj nevytvářejí. To vše je jen jakýsi substrát, na kterém autor kultivuje své názory na umění, zejména na malířství a poezii.
Nevím nakolik vám bude blízký názor na čistotu umělcovy duše, na inspiraci z milostí boží či na krásu polévky, ve které se snoubí zeleň mladého kapradí s červení a bělobou ráčků. Mě zaujal jiný rys polštáře z trávy. Němé obrazy. Něco mezi pantomimou a zábleskem, který zmrazí okamžik. V tomto smyslu je dokonale zachyceno setkání Nami se svým bývalým manželem, které malíř z dálky pozoruje. Co je to? Je to pantomima nebo obraz, který je dokreslován, zdokonalován, obraz, který právě vzniká?
Soucit, který se na konci knihy objeví v tváři slečny Nami je už jen tečkou za poslední tečkou. A i bez něj by byl text kompaktní, dokonalý, okouzlující.
Ostatně:

„Je moudrá nevěsta
jede-li na koni,
teprve když doba květu pomine.“

Rozumíte?