Arminus komentáře u knih

(SPOILER) Čtenář musí přistoupit na pravidla hry: nejde o žádný román o archeologii jako Bohové, hroby a učenci od C.W. Cerama, nejde ani o ryzí „archeologické“ dobrodružství ve stylu Indiana Jones (mimochodem knihy o něm vyšly dříve). Není to ani výslovně nějaká konspirační teorie (jako Šifra mistra Leonarda), byť je zde tématem „objev“ čehosi, co jiní, mocní, chtějí utajit. Spíše než konspirace prostě mystifikace. Byl biblický ráj (zahrada Eden) a kde? To je něco jako hledání Atlantidy (ostatně, je Atlantida zkreslená vzpomínka na ráj nebo naopak ráj na Atlantidu – vyspělou předvěkou civilizaci? I o tom někteří uvažují). A jako Atlantidu (a Eldorádo a další legendární země) tak i Ráj hledají (a „důkazy“ nacházejí) autoři v knihách o záhadách stejně jako autoři čisté literatury fantasy. Snad jen knih o tomto hledání není tolik jako u Atlantidy. Nálezy jsou ovšem často neméně senzační – jakýsi slovenský autor – snad vlastenec nebo humorista - nalezl biblický ráj dokonce na Slovensku, řeky ráje jsou zde Váh a Hron! To kniha „A ráj už byl“ je přece jen uvěřitelnější. Trochu klame vydavatel, nakladatelství Dobra. To vydává sice ledacos, ale protože vydalo také většinu knih skutečného odborníka na starověké texty a archeologa Zecharii Sitchina, může někdo očekávat od knihy „A ráj už byl“ něco podobného. Ovšem: i když Sitchinovy interpretace těchto textů, teorie, které na jejich základě vytvořil, považují mnozí za ryzí fantazírování, přece jenom je to vystavěno na skutečných archeologických materiálech. Ne tak tato kniha: zde jsou materiální důkazy existence Ráje či hrobů patriarchů a proroků „objevem“ archeologa, který není ničím jiným, než postavou literární. Že vše kolem je celkem realisticky popsané je věc druhá. Prostě mystifikace, „doložená“ i fotografiemi čehosi a náčrtky nalezených artefaktů. A i když tato mystifikace jistě vychází z reality – třeba popisu problémů skutečných archeologů při bádání v pouštích Blízkého východu, kde ani technika 21. století není schopna příliš pomoci. Mimochodem, podobně líčí až nepřekonatelné obtíže pro bádání archeologů v jiném biotopu, amazonském pralese, kniha Stana Halla Archivy Atlantidy - Zlato Tayoů (kde jde o pátrání po neméně legendární „kovové knihovně“ mimozemšťanů či Atlantiďanů)… Čtenář, který v takových zemích nebyl si to asi skutečně neumí ani představit. Tento popis je pro mne v knize Ráj už byl to nejzajímavější. V poslední čtvrtině knihy pak autor od mystifikace přechází k ryzí záhadologii, ke svým teoriím proč lidé (nejen Adam s Evou, bylo jich mnoho) museli opustit ráj (klimatická změna!), proč vznikl islám či o roli templářů v dějinách. Zde několik neotřelých názorů kniha přináší.
Každopádně mne přiměla trochu si zopakovat Bibli (i s výkladem různých historických souvislostí) ve výborné příručce Průvodce Biblí (odvolávání na Bibli v knize A ráj už byl souhlasí) a o Ráji jako legendární zemi a kde ji všude hledali jiní autoři si počíst v Ecových Dějinách legendárních zemí a míst.

17.04.2021

Výběr z článků a interview fyzika, který bývá označován za „největšího“ po Einsteinovi, na řadu témat, o která se zajímá veřejnost v souvislosti s vědou. A to témat, která mnohdy samotnou vědu přesahují – třeba do oblasti filozofie (nebo jakési futurologie). Zde samozřejmě není ani velký fyzik už žádnou absolutní autoritou. Odporovat mu v názorech na černé díry může sotva pár lidí na celé Zemi, nesouhlasit s jeho názory mimo vlastní fyziku a kosmologii může každý čtenář, který se o problém zajímá a četl a zná i jiné, mnohdy fundovanější názory. Přesto je zajímavé si jeho názory přečíst, i když pro toho, kdo už nějakou knihu Stephena Hawkinga četl, nepřináší tato kniha nic nového. Jen jsou zde Hawkingovy názory na široké spektrum otázek uspořádány do jedné knihy.
Hawking se samozřejmě v životě také mýlil – například kdysi podlehl euforii (a nebyl sám) z toho, že doslova co nevidět (uváděla se i data jako "do roku 2000") budeme mít „teorii všeho“, která úplně objasní fungování a sjednotí veškeré dosavadní zákony vesmíru. Dnes, přes neobyčejný pokrok ve fyzice (a kosmologii), přes nové, někdy až fantastické teorie i objevy, nejsme této teorii všeho pravděpodobně o nic blíže. Poněkud zvláštní je Hawkingovo chápání vztahu vědy (jako experimentální discipliny) a víry (jako něčeho zcela mimo experimentální ověření). Proto píše-li Hawking, že se snaží (snažil) fyzikou stanovit možné meze Boha (či ho nějak předefinovat !, otázka Boha je pro něj „oprávněným předmětem vědeckého (sic!) bádání“), je to sice zajímavé povídání, ale nic víc než povídání, nemůže mít žádný vědecký smysl a filozof Hawking věru není. V kapitole o (ne)exitenci Boha Hawkingovi neoponuje nebo na něho nenaléhá dotěrnými otázkami třeba nějaký Hoit (autor knihy rozhovorů s vědci a filozofy „Proč existuje svět?“), Hawking vysvětluje ty své názory, které vysvětlit chce (nebo umí ?). Takže mu nikdo nepoloží otázku, jak mohl vesmír, dle Hawkinga přísně řízený „stálými a neměnnými“ (podle H.) zákony od svého počátku, po celou dobu své dosavadní existence a i v budoucnosti, nastartovat (ať to bylo jakkoliv) současně se vznikem těchto zákonů, předepisujících už tento start. Čili zda zde (ne)byla (nemusela být) nějaká informace přece jen o něco dříve, než to vše začalo, a kde tedy tato informace byla, když nebylo nic. Stvořitel podle Hawkinga nemohl být, neboť nebyl čas, v němž by mohl existovat, zato ty zákony, určující vývoj vesmíru od „momentu jeho vzniku“ zřejmě ano … Zde zmíněný Hoit vymáčkl z jiného vynikajícího fyzika, Ukrajince Alexandra Vilenkina (dnes ovšem v USA) přiznání: „Jestli chcete, můžete tvrdit, že jsou (ty zákony) v Boží mysli“….. Tak daleko Hawking nejde, takové „definice“ Boha se neodváží, tím se prostě raději nezabývá. Jistě dobře a názorně, pro laiky, je v knize vysvětlen pojem „záporná energie“ nebo třeba Casimirův jev. Jsou zde ovšem i některé názory, dnes už nepřijímané jednoznačně. Například Hawking píše o tom, že v okamžiku vzniku (v Planckově času?) byl vesmír menší než jádro atomu („vím, že vesmír byl kdysi velmi malý….“). Český fyzik Petr Kulhánek naopak píše jako o mýtu o tom, že vesmír byl zpočátku velice nepatrný. Podle něj naopak mohl už tenkrát být velice veliký ….
Mnohem problematičtější jsou ovšem Hawkingovy názory na evoluci života a člověka. A to jak z hlediska jím uváděných „faktů“, tak z nich vyplývajících závěrů. Bojí se lidské agresivity (agresivity i u dnešních lidí). Naopak se vůbec nebojí genetických manipulací (s cílem potlačit tu „agresivitu“ či zvýšit inteligenci lidí; cesta do pekla je vždy dlážděna ušlechtilými úmysly) a to ani tehdy, když prorokuje vznik jakýchsi nadlidí, kteří vytlačí (rozuměj zlikvidují) dnešní primitivnější lidstvo (zde se o lidstvo tedy naopak nijak neobává …. že by se tu projevovalo jakési manko morálky, dané jeho ateistickým přesvědčením?). Když zase píše o možnosti žít „na věky nebo alespoň 100 000 let“ (jako možný výsledek těch genetických manipulací), neřeší vůbec problém, kterým se zabývají jiní, uvažující o něčem takovém, zda by totiž bylo vůbec možno takovému jedinci ukládat informace (a kam) při tom „věčném“ životě (tedy vlastně absorbovat nekonečné množství informací). Dokonce v knize uvádí primitivní, dnes už sotva odborníky uznávaný názor (z doby zuřivého protináboženského boje marxistů a podobných) o „období temného středověku po pádu Říše římské“… Zkrátka, na poli filozofie či věd humanitních Stephen Hawking vůbec není tím, čím je na poli fyziky. Také jeho názory na mezihvězdné výpravy a jejich přínos pro lidstvo byly pojednány jinými autory mnohem fundovaněji, hlavně z hlediska smyslu a přínosu pro lidstvo v případě tisíce let trvajících cest, ať už s lidskou posádkou, či bez ní …
Název slibuje stručné odpovědi na velké otázky. Mimo svůj fyzikálně-kosmologický píseček Hawking nemůže říci nic víc, než mnoho dalších autorů a rozhodně méně, než specialisté v jiném oboru vědy. Zajímavé snad jen potvrzením, že i vynikající vědec nemusí mít originální myšlení i mimo svůj obor. Vlastním od Hawkinga 8 knih a navíc i dobrou knihu Rüdigera Vaase, přibližující jeho fyzikální teorie (včetně toho, kde se mýlil), Prostě Hawking! Tato poslední Hawkingova kniha je pro mne už nadbytečná.

5 12.04.2021

Kniha o knihách o objevování Tibetu. Nechybí stručné encyklopedické heslo Tibet a heslovitý přehled dějin. Pak se kniha věnuje literatuře (od starověkých autorů až po polovinu 50.let minulého století), která ve formě cestopisů objevovala tuto vždy těžko přístupnou zemi. Výběr autorů (cestovatelů) i jejich děl je velmi obsáhlý. Přesto je ale škoda, že jediný obrázek připomíná zájem teosofů o Tibet. Ti sice asi moc vědeckých poznatků z Tibetu nepřinesli, zato svou činností bezpochyby přispěli k nárůstu zájmu veřejnosti o tuto zemi a její kulturu. Zmíněn není ani Ferdynand Ossendowski (kniha Zemí zvířat, lidí a bohů), který na svém útěku ze Sibiře před „nepřátele revoluce“ vraždícími čekisty se rovněž dostal až do Tibetu, projít tudy do Indie se mu ale nepodařilo. Není uvedena ani kniha českého cestovatele Alana Černohouse Magické praktiky sovětských tajných služeb, která by doplnila profesorem Kolmašem uvedené ruské objevitele Tibetu (hlavně Roericha). Těch je uvedeno několik a to dokládá, jakou snahu mělo Rusko vždy o proniknutí (přes Tibet) do britské Indie. A že to vůbec neskončilo vznikem SSSR, naopak, podobně jako u nacistů, výpravy řídila tajná policie (o tom se u Kolmaše v heslu Roerich nedočteme). Nacistické výpravy jsou zmíněny jen uvedením jména Ernsta Schäfera v textu kapitoly o cestovatelích ve XX.století a titulu jeho knihy v doplňujícím seznamu literatury. Při tom právě tyto nacistické výpravy dodnes vzbuzují diskuse a mnoho mýtů na téma co tam vlastně hledaly a skutečně našly. Chybí i zmínka o titulu, který o nacistických výpravách pojednává: Himmlerova křížová výprava (autor Christopher Hale), a samozřejmě není uvedena kniha Nacisté v Tibetu (autor Peter Meier-Hüsing), ta ovšem vyšla česky až po vydání knihy Kolmašovy.
Kniha je bohatě ilustrována, hlavně mapami se zakreslením cest objevitelů. Bohužel, mnohdy staré mapy nejsou reprodukovány dost čitelně (velikost mapy i kvalita reprodukce), takže slouží skutečně jen jako ilustrace. Celkově pro toho, kdo se o Tibet zajímá, výborná příručka. Alespoň mne inspirovala k doplnění mé sbírky knih na toto téma nejméně o 2 další zajímavé tituly.

08.04.2021

(SPOILER) Moje první setkání s Darcy Coates. Něco jako Deset malých černoušků – s „přidanou hodnotou“ metafyzických jevů a sil. Samozřejmě u moderního duchařského románu už nestačí, co kdysi – že se prostě objeví průhledná postava a pronese „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Takže je, v první části románu, celkem zajímavě a napínavě popsána i snaha lovců duchů o poznání zákonitostí působení duchů na materiální svět a jejich možností tento ovlivňovat. Bohužel, závěr se zvrhl v 110procentní happy end, který podle mého, knize jen uškodil. Stejně jako by finální zmrtvýchvstání 10 černoušků sotva udělalo román Agathy Christie lepším ...

4 08.04.2021

Zdařilé pokračování stínadelské trilogie Jaroslava Foglara.
Foglar kdesi v Záhadě hlavolamu píše, že Rychlé šípy zásadně odmítaly, aby se do jejich klukovských dobrodružství jakkoliv míchali dospělí (i když třeba Rychlonožka jednou, ohrožován Vonty, využil nějakou babičku, ke které se přidal a nesl jí nákup….).
Autor, pan Červinka, ale dosadil do hry o odhalení stínadelských tajemství nové figury, dospělé, kteří zde splňují roli deus ex machina. Také musel (zpětně) trošinku poopravit některá fakta, výslovně popsaná v předchozím románu J. Foglara Stínadla se bouří. Zde, po vylovení ztraceného hlavolamu je jasně popsáno, že po několika měsících pobytu ve „zkažené vodě“ byl značně zkorodovaný. Nová zápletka ovšem vyžadovala něco jiného, takže v Poselství ze Stínadel je naopak vylovený hlavolam zcela nový (což je „detektivovi“ Jarkovi hned podezřelé …..).
To jsou ovšem jen drobnosti, podstatné je, že je román zase napínavý a myslím, že se i povedlo jej napsat zcela ve foglarovském duchu včetně jednání hlavních hrdinů. Podstatně větší roli zde však hrají ti dospělí (dokonce policejní komisař), což je částečně pochopitelné, neboť se odhalují tajemství z doby jejich dětství. Přistupuje i špionážní motiv (a hororové scény) a, na rozdíl od Foglarových románů, je děj přece jen trochu zasazen do nějaké (politické) reality (Foglarovy romány – jak vypočetl autor M.Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla - se musely odehrávat v době německého Protektorátu, ale o tom v knihách stínadelské trilogie není ani náznak). Méně věrohodně samozřejmě působí nahromadění „náhodných“ setkání náhle se objevivších někdejších pamětníků a aktérů starých dějů a tragédií (a že jich je!) i to, jak často sami přichází za Rychlými šípy se svými svědectvími …. To ale asi čtenářům, jimž je kniha především určena, vadit nebude.
Kniha vyšla (roku 2020) ve velmi pěkné úpravě a s pěknými ilustracemi Petra Modlitby, pokračovatele jiného klasika, tentokrát na poli ilustrací dobrodružné literatury, Zdeňka Buriana. Lze jen doufat, že dojde i na poslední (zatím?) pokračování, román Poslední stínadelské tajnosti, který vyšel (opět s ilustracemi Petra Modlitby) pouze v omezeném nákladu jako soukromý tisk.

5 02.04.2021

Další z pomalu se rozrůstající řady malých monografií, věnovaných ilustrátorům dobrodružné literatury, které vydává nakladatelství Toužimský a Moravec. Tentokrát věnováno malíři a ilustrátorovi ukrajinského původu, takže kniha přináší i řadu informací o životě komunity ukrajinských emigrantů v Československu. Skutečně zarážející je třeba číst o tom, jak Rusové, slovanští „bratři“ Ukrajinců, potlačovali a snažili se násilně zlikvidovat ukrajinský národ a ukrajinštinu. Aktuální dodnes, kdy pro Rusy (Putinovy Rusy), kteří už Ukrajincům nevládnou, je naopak údajný „útlak Rusů“ na Ukrajině záminka a důvod k agresi a válce ….
O Jiřím Wowkovi autor píše, že byl „epigon Zdeňka Buriana“. Ukázky jeho prací v této monografii snad nejlépe demonstrují, že to není zcela pravda. Jistě Wowkovy kvaše a barevné obálky knih lze takto označit (byly ovšem takto vytvářeny na zadání nakladatele), na perokresbách či kresbách tužkou je ale myslím vidět, že Wowk byl malíř zcela jiného stylu (a naturelu). Epigon byl mnohem více Miloš Novák (jeho obálky jsou někdy opravdu k nerozeznání od Burianových) nebo Jan Černý-Klatovský, a to včetně právě i kreseb. Samozřejmě v kresbě se Wowk s Burianem nemůže měřit, však se také vlastně nikdy nepouštěl do detailnějšího portrétu, kde by musel třeba blíže předvést anatomii kreslených postav. Jistě měl ale Wowk s Burianem mnoho společného – ilustrovali stejný druh literatury, stejné autory a někdy i stejné romány, pro stejné nakladatele, a Wowk byl mnohdy jen „levnější“ náhrada (tedy ne epigon, ale „Ersatz“) za Buriana pro, z hlediska vydavatele, méně důležité tituly. Měl ovšem svůj vlastní styl a v monografii jsou jeho problémy celkem popsány - někdy byly Wowkovy ilustrace doslova odbyté.
Je věčná škoda, že v knize není reprodukováno více ilustrací z připravovaného projektu mayovek, ilustrovaných Wowkem (nikdy nevydaných, jen část byla reprodukována až nyní v posledním vydání Old Surehanda a několik ukázek z toho je také v naší monografii). Za Wowkovo vrcholné dílo možno myslím považovat, kromě ilustrací pro Dobrodružný svět (obálky), hlavně rozsáhlý cyklus ilustrací románů J.M.Trosky. To je ovšem už spíše na poli literatury sci-fi. Zajímavé je pak srovnat „Trosku podle Wowka“ s Troskou, ilustrovaným Milošem Novákem a naposledy T(h)eodorem Rotreklem. I když oba posledně jmenované považuji obecně za lepší ilustrátory (Rotrekl je snad nejlepší český ilustrátor sci-fi), Wowk rozhodně v tomto srovnání obstojí.
Na závěr (jako doklad někdy málo odůvodněných kritických názorů na Wowkovy ilustrace) třeba jednu „kritickou“ poznámku, kterou si udělal k ilustracím Jiřího Wowka pan učitel Eduard Štorch, jinak autor, až pedantsky otravující ilustrátory svých románů. K jedné ilustraci Jiřího Wowka v románu U Veliké řeky si znechuceně poznamenal „Beznozí!“, Při tom malíř realisticky nakreslil postavy lovců, jejich psů a zubra „bez nohou“ , neboť lov probíhá zřejmě v jakési bažině …..

3 02.04.2021

Chlapecký román, jakási „záhada šifry“ (mám-li použít analogii s Foglarem), odehrávající se těsně po skončení 2.světové války v částečně už „vysídleném“ Mostě (do té doby spíše Brüx), kam přichází (nebo se vrací) Češi. Na rozdíl od foglarovek tedy zasazeno do konkrétního místa a času, s realisticky popsanými fakty doby a dobrou zápletkou. Chlapci, prožívající své dobrodružství v napůl pustém městě měli ovšem s tím, že narazili na skupinu Němců, provádějící pokyny organizace Werwolfů, spíše „štěstí“, že se k něčemu takovému připletli – jak dnes dokládá četná literatura, celé záškodnické hnutí Werwolfů se sice zmohlo na několik vražedných akcí (nejen v „Sudetech“, ale i na Západě, v Cáchách atd.), nebylo jich ovšem mnoho (vůbec ne, jak si asi představovali ti, kdo Werwolfy založili a cvičili), hnutí se (bez vedení) rychle rozpadlo a bylo spíš (po dobu komunistického režimu) propagandisticky využíváno - viz nevyšetřený výbuch v Krásném Březně a jeho následky. Tajných skladišť bylo na celém československém území odhaleno (bezpečnostními specialisty!) za celou dobu doslova sotva pár desítek.
Zajímavé jsou dobré (a na autora, Milana Fibigera i četné) ilustrace.

02.04.2021

Tak za tohle si mohu já sám. Autora a jeho výtvory jsem znal z různých recenzí a reklamních článků na jeho jiné knihy, věděl jsem, o čem asi tak píše. A navíc fakt miluji ty, kteří nám sdělují, že jacísi „ONI“ před „NÁMI“ (vlastně míní „námi hlupáky“) něco tají, něco „nám“ neřekli, ale je tu naštěstí prokouklý autor (mezi hlupce „nás“ se sám nepočítá), který "nám" tajemství odhalí … Samozřejmě jeho odhalení jsou slabomyslné konspirační teorie, určené právě pro ty hlupce. Takže autor mi byl jasný, i když jsem od něj nic nečetl. Když vyšla tato kniha, tak v anotaci stálo mj., že se zabývá tématy jako mimozemšťané, yetti, Atlantida, dutá Země, zázračné zbraně 3. říše, tedy to, co si občas, pro zábavu, přečtu u jiných, solidních záhadologů (zde bez konspiračních blábolů), či v knihách žánru sci-fi.
A tak jsem si knihu pro tu srandu koupil (a je to sakra drahá, kniha i sranda). Svým způsobem stojí kniha za to. Kdyby byla myšlena jako jakýsi přehled, encyklopedie nesmyslu a blbosti, je prostě dokonalá. Ke dni vydání i snad úplně kompletní (z dnešního hlediska už ovšem chybí, že nás Bilderberg, jezuiti či chazarská a vatikánská mafie infikuji koronavirem. Ale to je vývoj). Svým rozsahem je úctyhodná – bohužel jen tím. A, také bohužel, takto, jako encyklopedie blbosti, míněna vůbec není. Konspirační žvásty všeho druhu, většinou si protiřečící, tvoří směs s tématy, kterými se zabývají záhadologové, směs typu melu páté přes deváté. Takže si čtenář může vybrat, zda bude považovat (v souladu s předloženými „fakty“, která „nám“ neřekli) exprezidenta Obamu či britskou královnu za mimozemšťany nebo reptiliány (tedy druh, který se vyvinul na Zemi z dinosaurů). Ať tak či onak, jedno mají společné: dokonalé mimikry, takže nebýt odhalení takových van Helsingů, považujeme je za lidi. To vše je samozřejmě pravda pravdoucí, vždyť jde o svědectví různých insiderů, kteří, vybráni pro supertajné akce, přísahali mlčenlivost a pak (s)prostě přeběhli a s van Helsingem se podělili o supertajnosti, aby nám je mohl odhalit …. A že je to pravda, dokládají i četné fotografie obličejů těchto přeběhlíků …
Politické preference autorů naznačuje odhalení, jak Hitler udělal čáru přes rozpočet židovské (chazarské) mafii, zotročující německý národ a zavedl finančnictví „v prospěch pracujícího lidu“ (!!!). Takže se čtenář ani nemůže divit, že na své si přijdou i stoupenci (pro)ruských konspiračních teorií. Jedna větev současného lidstva, ti, kteří na Zemi byli vůbec první (dávno před všelijakými “barevnými rasami“), je slovansko-árijské plemeno. Přiletělo (stejně jako další 3 árijská „plemena“ této lidské elity) na Zemi odkudsi z dalekého vesmíru. Doslova se uvádí „z jakéhosi souhvězdí“ – autor zřejmě nechápal, že souhvězdí nejsou víc než projekce navzájem vůbec nesouvisejících hvězd. Jde o „Svatorusy“ (sic!). Asi i my, Češi máme tu čest se k jejich potomkům počítat (jsme Árijci, to by Áda Hitler čuměl na poslední objevy). Podle přiloženého obrázku tyto rasy přiletěly na Zemi někdy v době ledové, raketu vystěhovávali s pomocí mamutů. Inu, technika pro mezihvězdné lety. A aby to bylo úplně jasné, je tu i dokumentární obrázek (ten na celé knize miluji nejvíce): jeden z těch, kteří přiletěli odkudsi z jiné galaxie (tedy toho souhvězdí), snad milióny světelných let daleko (generační kosmická loď?), je vypodobněn jako pravý (= ruský) bohatýr, s mohutným mečiskem za pasem. Ten nás povede k „duchovnímu zdokonalení“. A to je věru třeba, kniha opakuje dodnes oblíbené ruské názory na „zahnívání Západu“.
Nechybí ovšem důkazy o nepřistání Apolla na Měsíci a současně jasné důkazy o celých městech na odvrácené straně Měsíce s desetitisíci obyvatel, hitlerovci počínaje (černé uniformy SS stále moderní) až po Američany a samozřejmě Rusy, zde spolupracující. Naopak na Zemi (dílem i pod zemí) zde s námi, dobře maskováni, žije nějakých 40 mimozemských plemen nejrůznějšího druhu (i broukovití). Slušná tlačenice na jednu Zemi. Kolik je asi mimozemšťanů zastoupeno jen na těchto stránkách Databáze?
V recenzích na Amazonu napsal nějaký rozhořčený čtenář, že po přečtení 30 stran letěla kniha do odpadkového koše ….. No, já, co jsem si koupil, to mám. Jestli jsem zde něco popletl, omlouvám se. Důkazů a faktů, co nám ONI neřekli je totiž tolik, že je z toho čtenář jelen. Přečíst celé vyžaduje vskutku silnou odolnost. Ze záhadologie je tam zmíněno snad opravdu všechno, po té stránce si nemohu stěžovat, i když jsem se nedozvěděl nového skoro nic (konspirační teorie mne nezajímají). Ovšem: kdo hledá sci-fi, je tu spousta lepších a zajímavějších, literárně neskonale hodnotnějších knih (byť někdy, přiznávám, s mnohem chudší fantazií). Stejně tak knihy záhadologů, i když třeba Däniken se svým „za vším jsou mimozemšťané“ či jiní autoři, s poněkud ohraným počátkem v Atlantidě, mohou působit proti tomuto konglomerátu jako chudí příbuzní. A kdo hledá síly, skryté za viditelným Vesmírem, ať sáhne po Lovecraftově mýtu Cthulhu. Ten je proti „odhalením“ van Helsingů mnohem věrohodnější ...
Závěr: kniha není přehledem záhad (ani blbostí konspiračních teorií), na to jí chybí systematické uspořádání či alespoň rejstřík, není ani novou propracovanou mytologií (její mýty si odporují často na téže stránce). Přesto autor snad aspiruje na víc – udělat si z čtenářů dobrý den nebo přímo oblbnout lidi. Jeho snahu oceňuji jako naprostý odpad!

Dovoluji si pochybovat, že tato kniha je dobře připsána tomu správnému Jiřímu Svobodovi. Autorů "Jiří Svoboda" je zde celá řada a jejich díla jsou zde někdy popletená. Dokonce je mezi ně zamíchán i ilustrátor Jiří Svoboda, o kterém jsem nikde nezjistil, že také píše knihy (kromě toho že je ilustruje). Dotyčnou knihu je (myslím) třeba připsat Jiřímu Svobodovi (1946), který píše knihy o záhadách - počasí, ale i archeologie - a tato kniha velice souvisí s jeho správně připsanou knihou Amerika: záhada dvou tisíciletí.

Rozšířené vydání autorovy knihy Záhady oceánu. K tam uvedeným záhadám přibyly mj. staré mapy, záhada kukuřice, Oblast 51 a co může skrývat, Guančové a jejich pyramidy či existence superkavitačních plavidel a podobných futurologických systémů (zbraní) .....

11.03.2021

Kniha pojednává o dostatečně nevysvětlených záhadách jako jsou megalitické stavby, podivné úkazy na moři, zmizelé lodi či jejich posádky, život v hlubinách a samozřejmě i o klasice záhadologů: Bermudský trojúhelník, UFO či Lochneska. Nepředkládá žádnou vševysvětlující teorii jako za vším jsou mimozemšťané u Dänikena, prostě popisuje záhady a ptá se.
Autor knihu později rozšířil, něco málo vynechal, více přidal, a kniha vyšla pod názvem Tajemství mořských hlubin.

1 11.03.2021

Jakkoliv je Bulgakov velký spisovatel (Mistr a Markétka), v tomto žánru krátkých "satirických" (snad měly být i vtipné) povídek se ukazuje, že to rozhodně není žádný Hašek. Než o literaturu jde spíše o smutný dokument z doby, kdy bolševická lůza začala uskutečňovat svou vědeckou vizi skvělých zítřků a nové společnosti. Snad jen vstupní povídka Prolog a Těžký život nástěnky snesou i vyšší požadavky na vtipnou satiru. Ale zdaleka nejlepší je závěrečný Dopis vládě SSSR - až otřesný doklad o společnosti, ve které se vynikající jedinec, umělec, doslova dožebrává (ovšem marně) u vládnoucích hlupáků a zločinců práva na možnost dělat svoji práci ..... Aktuální dodnes a kvůli tomto doslovu stojí kniha za přečtení.

2 11.03.2021

S dílem H.R.Haggarda jsem přišel do styku roku 1987, kdy jsem si koupil román Doly krále Šalamouna (vydání v Románových novinkách Práce). Pak jsem ještě koupil v antikvariátu Děti mlhy - a přečetl si obsáhlý článek o životě a díle H.R.H. v časopisu Poutník číslo 39 od Jana Frolíka. Jde o dobrý a vyčerpávající přehled, mne ale ovlivnily (k mé škodě) autorovy názory na dílo H.R.H., když uznává jako výborné dobrodružné romány zmíněné Doly krále Š. i Děti mlhy a samozřejmě i román Ayesha, o ostatních se ale vyjadřuje dosti kriticky jako o dnes už zastaralých a někdy (mystické romány H.R.H.) až dnes už nečitelných knihách (vyžadujících minimálně nové překlady).
Proto pro mne byl po létech román Marie (rozhodl jsem se číst romány o Quatermainovi v chronologickém pořadí) velmi milým překvapením. Jde o klasický dobrodružný příběh, sice trochu "říznutý" Červenou knihovnou, ale přesto zajímavý a čtivý s dobrou zápletkou. Zde nejsou žádné motivy literatury fantasy (snad kromě nevýznamné postavy kouzelníka Zikaly, "velice prastarého", jehož narození či mládí nikdo nepamatuje - typická Haggardova postava). Román se odehrává ve zcela konkrétní krajině jižní Afriky, nejde zde tedy o žádnou cestu do neznámých končin ke "ztracenému národu", a kromě (nešťastné) lásky mladičkého Allana a jejích komplikací popisuje hlavně Allanovu výpravu k záchraně několika přeživších účastníků neúspěšného treku Burů odkudsi z Kapska na sever. Vystupují zde i historické postavy (král Zulů Dingaan) a odehrává se v jeho kraalu Umgungundlovu, dnešním Pietermaritzburgu. Historickou událostí je i masakr Burů Zuly u řeky Tugala , ke kterému krvavého zulského krále v románu ponoukl nečestný Quatermainův sok v lásce. V některých scénách jako střelecké závody či Quatermainova "sázka" s Dingaanem o životy burských osadníků si musíte vzpomenout na asi známější podobná dobrodružství Mayova Old Shatterhanda.

1 10.03.2021

Zajímavá knížečka pověstí, které si vyprávěli obyvatelé Šumavy v oblasti Svaté Kateřiny či dnes neexistujícího Červeného Dřeva (Rotbaum) a stále existujících obcí na bavorské straně. Z velice chudého kraje, odkud se emigrovalo i do Brazílie, ale lidé zde žili, aniž si museli dělat jakékoliv starosti s nějakou hranicí ….

05.03.2021

Z více původních zdrojů upravené zápisky českého (spíše rakousko-uherského) cestovatele Emila Holuba, první z celkem tří plánovaných knih, další (Jaro v Africe a Za řekou nesnází) už Toužimský a Moravec díky, i pro kulturu „blahodárnému“ komunistickému puči, nestihli po roce 1948 vydat. Pěkné ilustrace – kvaše i perovky od Zdeňka Buriana.
Na mne jsou v knize sice až příliš dlouhé pasáže, popisující zvířenu (hlavně ptactvo) a rostliny končin, kterými Holub cestoval, pasáže, které jsem pak už přeskakoval, jinak ale určitě zajímavé čtení. Zajímavé už jen tím (překvapilo mne), že již tenkrát (v roce 1872!), vlastně ve středu jižní Afriky, nežila téměř žádná velká zvěř, rozhodně zde nebyl už tenkrát žádný „Ráj divokých zvířat“….. A ještě mnohem zajímavější je líčení obyvatelstva, domorodého i anglických a burských osadníků, a nalezišť diamantů.
Zhruba ve stejnou dobu byl v jižní Africe také H.R.Haggard, který své prožitky zpracoval hlavně v serii románů o Allanu Quatermainovi (jeho některé práce odborné či politické o situaci v této anglické kolonii v češtině nevyšly). (Haggard přišel do jižní Afriky v roce 1877 a strávil zde skoro 5 let, Holub poprvé v roce 1872 a pobyl zde 7 let. Pak se sem ještě vrátil. Měli tedy možnost se i potkat.) Srovnat to, co líčí ve formě dobrodružného románu, často žánru fantasy, Haggard, a ve formě cestopisu Emil Holub je také zajímavé. Nutno říci, že se v podstatě zcela shodují. Holub popisuje to co viděl a prožil bez jakékoliv dnešní (skoro už povinné) “korektnosti“: domorodé obyvatelstvo bylo většinou na velice nízké materiální i kulturní úrovni a mělo své, často velice krvavé, „krále“ (zlí kolonizátoři při tom bezpochyby ho ještě ani nestihli na tuto úroveň svým vykořisťováním přivést, do země teprve pronikali. A černoši se vesele masakrovali mezi sebou). Zajímavé také je, jak v zemi, později léta různě bojkotované, až do pádu režimu, kvůli „bílému“ apartheidu, byl dávno před tím černošský apartheid a jak jednotlivé domorodé kmeny a národy (už se neříká rasy) pohrdaly jeden druhým ….. Černoši, které si Holub najímal, nevynikali pracovitostí, zato sklony ke krádežím a loupežím. Ovšem i osadníci někdy nebyli žádný výkvět civilizace – Holub například líčí setkání s tlupou neúspěšných burských osadníků, živících se prostě vydíráním a přepadáním pocestných…. Haggard alespoň některé černošské hrdiny svých románů idealizuje až do podoby ideálního supermana, čestného, ušlechtilého a odvážného – viz například Olfan, král Dětí mlhy, nebo pretendent na královský trůn v Dolech krále Šalamouna Umbopo a tamtéž k smrti věrný Quatermainův sluha Ventvögel či jinde Hotentot Hans. Podobně Verne v románu Hvězda jihu (odehrávajícím se tamtéž v tutéž dobu) má příkladného domorodého hrdinu, přímo žhavého po vědomostech, Matakita. Verne v jižní Africe ovšem nikdy nebyl, jeho popis diamantových dolů a života v táborech hledačů diamantů se ale plně shoduje s tím, co zde zažil a popsal Emil Holub.
Na knize je také zajímavé – a Holub to otevřeně popisuje s dávkou sebeironie - jaký, až neuvěřitelný greenhorn byl a co za to mnohdy zaplatil. Jeho odvaha pustit se (takto „připraven“) mimo i tu chatrnou civilizaci okolo Kapského města či Port Elizabeth byla obdivuhodná.
Příliš se autor ovšem nerozepisuje o konfliktu s jiným Čechem, světoběžníkem Čeňkem Pacltem (upravovatel Holubových zápisků Kuzma v poznámce píše o „svého času nechutné senzaci“). Je veliká škoda, že knihu Čeňka Paclta Old Bass, kterou chystali k vydání s ilustracemi Zdeňka Buriana Toužimský a Moravec, komunisti také „zařízli“ a dodnes nevyšla. Možná bychom se tam dočetli více i o této epizodě a mohli si udělat lepší obrázek o co přesně šlo a kdo byl v právu …...

05.03.2021

Velice potřebné čtení. Stále dokola musí někdo zřejmě v Čechách poukazovat na „mýty“ (rozuměj nesmysly a lži), které jiní stále znovu opakují a vymýšlejí další. Tím nechci tvrdit, že kniha nemá slabší místa. „Pravdám a lžím“ vyprávěným v Čechách, se věnuje od dob svatého Václava, ale těžiště knihy je pochopitelně v historii posledních desetiletí až po politickou současnost.
Přesto mi zde chybí například
„vlastenecké“ mýty okolo příchodu praotce Čecha a původu toho „slovanského“ národa, který zde dnes žije (jeho "slovanství" už nás něco stálo!), nebo
lži okolo odmítnutí Marshallova plánu a následné sovětské „pomoci“ v dodávkách pšenice (jen velice stručná zmínka).
Naopak je možná až příliš mnoho místa věnováno třem posledním prezidentům včetně stávajícího, kde mi chybí třeba něco více o lži, neustále opakované všelijakými nahnědlými „vlastenci“, jak nás, národ a stát prezident Zeman osobně zachránil před imigranty …..
O tom, že lži o české minulosti, přetrvávající stále ve společnosti, mají velice praktický dopad i na jednotlivce a nemusí to být přímo v souvislosti s politikou, se asi nejlépe přesvědčila (podle článku v časopise Kauzy historie: Chodská rebelie) historička, která přijela na Chodsko diskutovat o Kozinovi. Když přítomným, někde v Trhanově či kde, popsala historická fakta, týkající se Jiráskem zostuzeného „Lomikara“, skoro došlo k fyzickému napadení rozzuřenými chodskými "vlastenci". Redaktor časopisu to popisuje takto: „(…..jedna renomovaná historička ….) nesetkala se s pochopením. Chodští usedlíci ji počastovali urážkami a nadávkami, až s ostudou raději utekla z přednáškové místnosti, kde začala houstnout atmosféra. Vážená historička nasedla do svého auta a pokusila se ujet, což se jí nakonec podařilo navzdory tomu, že Chodové měli tendenci ji fyzicky napadat a jeden z nich dokonce po ujíždějícím vozidle hodil vidle“ (konec citátu).
O využívání historických lží v předvolební agitaci některých politiků a stran ani nemluvě.
Přes dílčí nedostatky, jako knize velice potřebné a poctivě napsané, dávám plné hodnocení.

3 04.03.2021

Nové vydání knihy Tajemství neznáných hor. Zřejmě hrozil konflikt s Eduardem Štorchem, který v té době už dávno vydal stejnojmennou knihu, takže po dvou letech vydavatel prodával tento román pod dalším (už třetím) názvem Po neznámé stopě.

Tento kratičký román (spíše delší povídku) jsem „objevil“ až dodatečně. Znal jsem (koncem 70. let minulého století jsem si koupil) výborný Brjusovův román Ohnivý anděl – tenkrát, v té celkové duchovní bídě mimo jiné suplující díla mystická či dokonce horory. Hvězdná hora vycházela na pokračování v časopise Pionýrská stezka zhruba ve stejnou dobu – ale pionýrský, svazácký či stranický tisk jsem zásadně nekupoval a nečetl. Takže jsem se o povídce dozvěděl až později a pak chtěl (dnes jsou takové časopisy už věc historie) Pionýrskou stezku s povídkou koupit – marně, na daná čísla jsem roky nikde nenarazil (a navíc i Pionýrská stezka se dnes prodává celkem velmi draho). Můj zájem vzbudilo, že román je řazen do subžánru fantasy „cesty ke ztraceným národům“, o který se zvláště zajímám. Nyní tedy román vyšel jako samostatná kniha – a poněkud mne zklamal. Pravda je, že má haggardovský námět (od objevení se informace o neznámém národě přes pochod do země, kam se bojí vstoupit i sousední domorodci až po boj o trůn tohoto zapomenutého národa) – a Haggard patří mezi zakladatele žánru. Brjusov psal Hvězdnou horu zhruba 10 let poté, co vyšlo první haggardovské dobrodružství Allana Quatermaina Doly krále Šalamouna, kde jsou podobná cesta a dobrodružství popsány. Dějově je Brjusovův román tedy podobný, ovšem je poněkud, co se týká děje i líčení dobrodružství hrdiny, jednodušší a tam, kde je u Haggarda nějaké, jistě fantastické, vysvětlení existence zapomenuté civilizace v nitru Afriky, u Brjusova se nic takového nedozvíme. Je tu pravda odkaz na přistání mimozemských bytostí (což by bylo znamenité rozšíření haggardovské fantasy o sci-fi prvek), je tam i popis mumie jakéhosi tvora, vzdáleně připomínajícího Lovecraftovy mimozemšťany, objevené expedicí v Horách šílenství, ale to je vše, tato mumie děj nijak nerozvádí, je to pouhá rekvizita a kde se tam vzali zřejmě lidští bílí Letejové, mluvící neznámým jazykem, se nedozvíme ani náznakem. Jde o Brjusovovu velice ranou práci a sám autor si ji nijak nepovažoval, však také vyšla poprvé desítky let po jeho smrti. Prý ji chtěl přepracovat. Věčná škoda, že k tomu nedošlo, určitě takový autor mohl jinak výborný námět zpracovat mnohem lépe.
Přesto bych vyslovil dík nakladatelství Nová vlna za tento ediční počin – vydání včetně pěkných ilustrací dnes už klasika ilustrace fantastických knih, Miloslava Havlíčka.

1 02.03.2021

Opravdová fantasy ze subžánru alternativní historie! Snad napsaná k poctě velkého Meyrinkova mystického románu Golem – z něho je převzat hlavní hrdina Athanasius Pernath a objeví se i golem(ové). Ovšem vystupují zde i osoby historické (rytec Hollar, alchymista magistr Kelley či politici Richelieu, Mazarin nebo Buckingham) či osoby vypůjčené od jiných autorů (d´Artagnan a další mušketýři) a konečně samozřejmě čistokrevné děti fantazie pana Františka Novotného. Jde tu o elixír života, složení řeckého ohně a nakonec o nic menšího než o nadvládu nad světovými moři a tedy nad světem. V alternativním 17. století, střetávají se vynálezy počínající průmyslové revoluce a vynálezy zkonstruované na základě magie jako vědy. V tomto smyslu zajímavé čtení, i napínavé – až na závěr, kde pan autor asi sám nevěděl, jak to vyřešit s elixírem věčného života a časovou smyčkou (kam se hrabe paradox časové smyčky „odcestuji do minulosti, zabiji vlastního dědečka, tím pádem se nemohu narodit a tím méně odcestovat ….“. Zde hrdina naopak zachrání v minulosti sám sebe a paradox je vyřešen!).
Tedy, pokud nemá být skutečným závěrem a mementem pro čtenáře něco trochu jiného, totiž ukončení činnosti čínského „poradce“ české přemyslovské vlády, kterého si přivezl z Číny (nebyl se tam ani tak učit „stabilizovat“ společnost jako očíhnout tamní technické vynálezy) Athanasius Pernath. Poradce byl velice přítulný a také platný – s jeho pomocí se podařilo vyvinout a postavit nový typ válečných lodí, lepších než evropské. Když se ale zničující válka mezi Evropany rozhořela, ztratil se poradce do Číny, kde hlásil svému císaři splnění úkolu a Čína byla připravena mobilizovat svou Terakotovou armádu a Evropu zabrat …… Velice poučné čtení, třeba pro jednoho zkrachovaného „prognostika“, hledajícího dnes v Číně pro nás „strategického partnera“ a umetajícího usilovně Hedvábnou stezku, aby Číňané mohli snáze do Evropy …….. Tak to myslel autor?

1 01.03.2021

(SPOILER) Knihu jsem koupil jako antikvární zde, v bazaru Databáze. Ne kvůli textu (o tom jsem si iluze nedělal), ale slušným ilustracím malíře a ilustrátora Miloše Nováka, jehož dílo tak trochu sbírám. Jde o „román pro mládež“, jaký ovšem propastný rozdíl proti, ve stejné době vznikajícím, knihám pana Foglara, též pro mládež! U Foglara jde také o výchovné čtení (nenásilná, na pozadí napínavého děje, výchova k čestnosti, pravdomluvnosti atd.), zde o (pseudo)vlasteneckou primitivní agitaci na hraně českého nacionálního šovinismu.
Evka je holčička ze smíšeného manželství, otec český inženýr, matka Švédka. A žije v Indii, kde má otec dobré místo, a navštěvuje (spolu i s dětmi dalších českých expertů, pracujících v Indii) anglickou školu. Té má od počátku (z vůle paní autorky) plné zuby: protivné anglické spolužačky, učí se tam třeba pořád o „hloupé“ královně Viktorii a vůbec nic o českém hrdinovi Žižkovi (Žižku zná od tatíka)! Takže Evka touží po tom, odjet domů, do Čech. Také tatík už má (asi) vyděláno, takže se rodina připravuje a později i skutečně odjíždí do Prahy. Zde se dusno (nacionální) v rodině pana inženýra zahustí.
Děj je hojně proložen úvahami, že Češi patří domů, do Čech a ne trajdat někde po světě (dočkali se, Češi, po létech podobně smýšlel se všemi důsledky soudruh Husák: „Hranice nejsou korzo!“). A také, že „český národ“ má stoprocentní právo na dítě ze smíšeného manželství („z Evky musí vyrůst česká žena!“ míní tatík, je to přece „národní povinnost“), nějaký nárok matky-cizinky zde vůbec nepřichází v úvahu.
Takže, když na přání matky, nastoupí Evka v Praze do mezinárodní školy (pro děti cizinců a diplomatů), konflikt vrcholí: Evka, národnostně už plně zocelená, ihned pozná, že škola (spolužačky) je jedna „Židárna“ (!!!) a do takové školy prostě chodit nebude (inu, tzv. Druhá republika byla za dveřmi a ta nevyrostla jen tak z ničeho. Názorové podhoubí vlastenci připravili)! Uteče proto „za školu“ a má z toho dokonce malý nervový záchvat. Vše konči happyendem – na radu též vlasteneckého lékaře Evka ihned přestupuje do školy české a dočká se i toho blaha, že mladá sympatická profesorka v hodinách dějepisu nemluví než o českém hrdinovi Janu Žižkovi (české dějiny jsou důležitější než dějiny nějakých starověkých národů ….).
Bylo by to až dojemné, osud (ty dějiny!) je (jsou) ale prevít. Autorka knihu totiž napsala někdy v roce 1938 (kdy se také asi odehrává děj), kniha vyšla v roce 1939. Evka a její rodina se při příjezdu „domů“ možná skoro srazila s jinými Čechy, cestujícími opačným směrem. Těmi skutečnými vlastenci, kterým, jak kdysi požadoval Karel Havlíček řečený Borovský "pán Bůh vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil" a kteří proto odcházeli bojovat za vlast - často právě k těm protivným Angličanům …. Leitmotiv „Češi mají sedět doma v Čechách“ se naplnil na celých 50 let. Tatík – pokud nepodepsal nějakou tu spolupráci a nepřešel pak do Podniku zahraničního obchodu si mohl na další výjezd do ciziny počkat do svých (odhaduji) skoro 90 let věku – jestli pak ještě měl chuť. A Evka, co se nemohla dočkat do Čech, do věku důchodového – bylo jí určitě přes 60 let, kdy zase směla třeba do Indie (nebo „jen“ do Rakouska). O tom se ovšem už nedozvíme nic. Nejlépe nedopadla ani paní autorka – velice plodná spisovatelka románů pro mládež a typu „Červená knihovna“. Po roce 1948 už nenapsala ani knihu (i když některé její vlastenecké téze byly jistě stále platné) a o tom, že by vyšla nějaká její starší kniha si mohla leda nechat zdát. Tak skončil příběh malé vlastenky Evky.
Jako dílko literární hodnotím jako odpad, pro určité poučení politické a historické dávám jednu hvězdu.

1 01.03.2021