Arminus
komentáře u knih

Nedávno jsem si přečetl (a měl ke knize určité výhrady) Gladiátory druhohor od mnou jinak velice oblíbeného Jaroslava Mareše: dobrodružné povídky z období druhohor, ale pro někoho s hlubším zájmem o tehdejší život a tvory podle mne málo doložené fakty o tehdejším životě. Z tohoto hlediska je kniha Tyrannosaurus Rex, ovšem od skutečného odborníka na dané téma, RNDr. Vladimíra Sochy to, co by alespoň trochu více potřebovala i kniha o Gladiátorech druhohor a tvoří ke Gladiátorům jakousi odbornou nadstavbu. Sochův Tyrannosaurus není beletrie, ale kniha populárně-naučná, která se ovšem čte se stejně dobře jako povídky Marešovy. Začíná rodokmenem (tedy předky) největšího predátora třetihor, vzpomene i jeho příbuzenstvo a samozřejmě tvory, kteří žili ve stejné době a pak probírá všechny možné dnes známé druhy Tyrannosaura na všech kontinentech tehdejšího světa. K tomu i historky o objevech pozůstatků a rekonstrukcích tvorů na základě nálezů, většinou doprovázené obrázkem rekonstrukce zvířete od ilustrátora Vladimíra Rimbaly. Jde sice „jen“ o kresby tužkou, ale jsou skutečně dokonalé. Je zde i kapitola o tyranosaurech v kultuře (knihy, filmy) a autor nezapomíná ani na výklad teorií, proč vlastně dinosauři vyhynuli. Velice zdařilá kniha pro všechny, kdo se o dinosaury (a o paleontologii vůbec) více zajímají.


(SPOILER) Knihu jsem si koupil, protože předchozí dvousvazkový grafický román stejného autora na Lovecraftův námět Hory šílenství se mi líbil (je ostatně odbornou kritikou považován za zatím nejlepší mango-komiks Gó Tanabeho).
I Věc z temnot je kniha pěkná a už jen kvůli jejímu „japonskému“ uspořádání stránek zajímavá.
Celkově ale musím konstatovat: četbu Lovecrafta to v žádném případě nenahradí. Jde nanejvýše (a tak to já i beru, při vší úctě k tvůrcům všech komiksů) o jakési „ilustrace“ k Lovecraftovým povídkám, obrazový doplněk jeho textů. Kdo si chce ale udělat obrázek o Lovecraftově fantastickém světě, jeho monstrech, o jeho fantazii vesmírných hrůz, musí si přečíst jeho dílo, ne si prohlédnout komiks.
Tyto komiksově zpracované povídky H. P. L. mají ovšem slušný ohlas ve veřejnosti. Viz třeba https://medium.seznam.cz/clanek/sabina-hurtakova-haskova-vec-z-temnot-h-p-lovecrafta-v-komiksove-podobe-predci-vase-predstavy-114352 a jako komiks je lze považovat za zdařilé.
Abych měl srovnání pro tuto adaptaci, prohlédl jsem si i podobná díla jiných umělců.
Grafické zpracování všech povídek této knihy (a ještě řada povídek dalších) je třeba ve dvousvazkové The Lovecraft Antology (v angličtině).
Každou povídku v této antologii kreslil jiný umělec a musím říci, že mnohé (skoro všechny) se mi, jako kresba, líbí více než Gó Tanabe. Bohužel se jedná o velice krátké komiksy, i pouhých 6 stran, nejdelší stran 16. Udělat si z toho nějaký obrázek o díle HPL a o jeho světě plném hrůz je podle mne nemožné, některé tyto grafické povídky navíc, bez znalosti Lovecraftova textu, ani nejde pochopit. V tom je zpracování Gó Tanabeho jasně lepší, drží se textu a rozsah je dostatečný pro pochopení Lovecraftova děje, ne ovšem (opakuji) pro prožití Lovecraftova hororu. Co se týká kresby, je kresba Gó Tanabeho abstraktnější a lze říci i „modernější“ než jiná zpracování (například postavy v komiksech od Cubarda, který vytvořil velkou grafickou knihu nazvanou prostě Lovecraft, obsahující i grafický román Hory šílenství, jsou spíše karikatury). Rozsáhlejší Tanabeho kresby exteriérů (prokletý kostel či obrázky z ulic hrůzostrašného města Providence ve Věci z temnot) hororovou atmosféru sice mají (ale nicméně exteriéry v jeho Horách šílenství považuji za mnohem zdařilejší), je zde ale také dost malých panelů, které nejsou zcela čitelné a srozumitelné a myslím že jsou i zbytečné. I zpodobnění Lovecraftových božstev znám od jiných ilustrátorů lepší (strašidelnější, fantastičtější) a opět: v Horách šílenství byl v tomto Gó Tanabe v tomto mnohem lepší.
Tanabe poněkud zbytečně posunul děj povídky Dagon do doby 2. světové války – na dvou panelech je vidět hákový kříž. Horší je chyba textu autora nebo překladatele v povídce Bezejmenné město, kde jeho zrůdní obyvatelé vylétají z podzemí ráno a vracejí se večer, aby – „za tmy škodili lidstvu“ – doslova (?!). Přesně tedy naopak od logicky správného Lovecraftova textu. Na této povídce jsou také nejlépe vidět omezené možnosti vyjádření u komiksu: v této Lovecraftově povídce hrdina do poslední chvíle nechápe, do stavby jakých tvorů vlastně vlezl a domnívá se, že jde o výtvor lidí, kteří jen alegoricky ztvárňovali ve svém umění jakési plazí tvory, které zbožňovali. Prozření mu trvá vlastně celou povídku, v komiksu je odbyto na jednom panelu… Zajímavé je také vyobrazení křesťanského kříže (!) na obrázku jakéhosi rituálu těchto nelidských tvorů.
Na Amazonu je ke koupi další kniha Gó Tanabeho The Call of Cthulhu a autor ostatně zpracoval stejnou formou ještě další povídky HPL. Takže doufejme, že se také objeví i česky (v angličtině je nabízí i české e-shopy).


(SPOILER) Byly, podobné knihy, napsány a vydány už dříve, ale tato je především opravdu zdařilá a hlavně je dovedena až do současnosti, až do právě probíhajícího ročníku 2024/2025. Zopakoval jsem si zde pěkně celou historii, kterou jsem mohl sám od počátku sledovat: když pohár začínal 1. ročníkem, byl jsem ve věku mladších žáků. Nyní se hraje 69. ročník … Nikdy, v té blbé komunistické době, jsem nefandil sportovcům z „tábora míru a socialismu“, vedeného velkým SSSR, tedy ani našim československým sportovcům. Hnusily se mi, po každém bezvýznamném vítězství v jakémkoliv sportu, ty slabomyslné řeči o „dalším důkazu převahy idejí komunismu nad kapitalismem“. A k tomu ty lži o socialistických „amatérech“ a kapitalistických profesionálech (profesionál byla skoro nadávka) - viz články v tisku po vítězství maďarských „amatérů“ nad profesionály z Anglie po mezistátním fotbalovém utkání na podzim roku 1953. Doba Pláničky, Puče či Ženíška byla dávno pryč, takže moje fotbalové hvězdy byli od počátku di Stefano, Kopa(szewski), Gento, maďarští emigranti Puskás, Koscis a Czibor, později Suaréz nebo Eusebio... O prvních ročnících předchůdce „ušatého poháru“, Poháru mistrů, se tu v Československu tehdy moc nepsalo. Šlo o sport, ve kterém sovětští sportovci, jinak nutně vždy nejlepší na světě, nijak nevynikali, navíc dokonce vítězil klub z „fašistického“ Francova Španělska (vedle krvavého psa Tita byl generalissimus Franco v té době cíl snad největšího štvaní komunistů), československý mistr se prvního ročníku (zřejmě z rozhodnutí ÚV KSČ) ani neúčastnil. V televizi jsem viděl hrát Real Madrid až někdy na počátku šedesátých let … Jaké potíže měl se zjišťováním statistických dat k prvním ročníkům se zmiňuje i autor (str.16) – je to 70 let a už se dají těžko někde dohledat a navíc jsou rozporná. Tím více je třeba ocenit práci, kterou si autor dal se sestavením knihy. Začíná stručným popisem toho, co předcházelo, jak byl pohár založen (i s popisem, jak se systém soutěže s lety měnil). Pak následuje popis jednotlivých ročníků: většinou 3 strany (jen u posledních ročníků stran více), u každého ročníku stručně o vyřazovacích kolech, pak více o finálovém zápase včetně přehledné tabulky k finále se sestavami finalistů, střelci gólů, počtem diváků atd., jedna, někdy 2 fotografie z celého ročníku. A na 4. straně ke každému ročníku profil hráče, kterého autor považuje za největší postavu (zde by se samozřejmě mohlo o výběru diskutovat) včetně hráčovy podobenky. Velice přehledné uspořádání, na konci knihy ještě doplněné statistikami celé soutěže a rekordy, které byly v celé historii dosaženy ve vstřelených gólech, počtu odehraných zápasů, počtu vítězství atd. Připomínku bych měl k popisu pod fotografiemi: ne vždy je v popisu popsáno, kdo je na fotografii zachycen (ne každý pozná dnes třeba i někdejší hvězdu …). A také k textu medailonu fotbalisty Haalanda v závěru knihy – ne jen proto, že nepatří rozhodně mezi mé oblíbence a ani ho nepovažuji za takový zázrak. Na tomto textu je ale vidět i vývoj informování o fotbale a fotbalistech za těch 70 let. První „hvězdy“ z padesátých a šedesátých let jsou popsány celkem střízlivě (autor, který tu dobu ještě nezažil, tu čerpá ze střízlivého dobového tisku), tehdy věru nikdo nepsal třeba o di Stefanovi nebo Eusebiovi, jakou mají nevinnou tvářičku, jaký módní účes a jací jsou „zabijáci“ – viz Haalandův medailon. Kolem současné „hvězdy“ Haalanda (ale i dalších) je dnes ovšem nabubřelá mediální bublina často hloupých komentářů bulvárního sportovního tisku a autor to bohužel přebírá. Pro mne tedy ½ hvězdičky dolů.
Celkově ale velice dobrá a zajímavá kniha, lze jen doporučit.


(SPOILER) Rozhodně zajímavá kniha. Název ovšem trochu klame. Ono „prokletí“ má velice různé příčiny a vlastně ani o „prokletí“ ve většině případů nejde, v jednom případě jde dokonce o „prokletí“ amerických prezidentů a politiků – je pak prokleté celé území USA? U „prokletí“ by muselo jít především o všelijaké ty prokleté lesy, hrady či domy. I ty jsou zde sice zastoupeny, ale jen několika lokalitami. Máme-li na mysli místa s nešťastným osudem (tedy s doslova „prokletím“, které ale nikdo konkrétně nevyslovil), pak by zde muselo být uvedeno třeba těch 583 komunistickým režimem zlikvidovaných obcí českého pohraničí (viz Podhola: 583 portrétů zmařené Šumavy). To ovšem francouzský autor nezná.
Jde o tedy spíše o víceméně náhodně sebraná místa po celé zeměkouli s nějak nešťastným osudem, (nějaké neštěstí, záhada nebo i jen stará pověst). Sám autor to v předmluvě připouští a dělí tato místa do tří skupin. Někdy jde o místo známé ze starověkých nebo středověkých bájí a pověstí, jindy místo nějaké skutečné tragické historické události, místo, kde se negativně projevily, bez vlivu člověka, přírodní síly a způsobily katastrofu (sopka Krakatoa), kde došlo k nějaké záhadné, dodnes nevysvětlené tragické události (maják ve Skotsku) i místa, kde si „prokletí“ zavinili svými činy sami lidé (Nauru, ruský poloostrov Kola, slum v Nairobi). Je tu vzpomenut i Bermudský trojúhelník (ale jeho japonský protějšek už ne), nebo zakázaná „oblast č. 151“ ve Spojených státech, tedy ryze moderní senzační záhady současné mytologie.
Dát tomu všemu společný jmenovatel „prokletá místa“ je dost odvážné a hodně zkratkovité. Ale kniha zajímavá je, a i když popis je nutně jen stručný, čtenář se dozví dost zajímavého, aby si případně našel podrobnější informace k danému místu. Lze totiž, mnohde, dohledat nejen více na internetu, ale i knihy, faktografické, záhadologické nebo i beletrii, vztahující se k danému místu. Jen vyhledávat takové zdroje dalších informací mne při četbě knihy docela bavilo. Velice zdařilé je pak použití map ze starých francouzských zeměpisných atlasů, které podporují celkový dojem starobylého manuskriptu. Krásné analogové, tehdy poctivě kartografy ručně kreslené a šrafované mapy. Některé jsou z doby před rokem 1870 (například se „samostatným“ státem Balúdžistánem nebo středoasijskými, tehdy „samostatnými“ územími, později zabranými Rusákem), jiné z doby před 1. světovou válkou (Afrika s tehdy ještě německými koloniemi) či nakonec z meziválečného období. Jen prohlížet tuto mapovou část je samo o sobě velice zajímavé.
Nakladatelství 65. pole vydalo podobných, monotematicky zaměřených „atlasů“ více (téma ostrovy, majáky), kvality tohoto atlasu však, myslím, už (zatím) nikdy ani zdaleka tyto další atlasy nedosáhly. Po úspěchu Atlasu prokletých míst jsem si je prohlédl v knihkupectví a žádný další atlas jsem už nekoupil. Jen mapový doprovod, sestávající zde z jakýchsi zjednodušených, stylizovaných a schematických mapových obrázků (ani nejde napsat map) mne odpudil. Atlas prokletých míst je ale stoprocentní.


Platí totéž, co bylo řečeno o "1.roce". Spousta neznámých fotografií i když knih stejného zaměření mám více a to nejen vydaných v Česku, ale i německých nebo anglických.
Jediná vada na kráse je známa od vydání 1.dílu: celá serie bude ukončna až v roce 2029!


(SPOILER) Divadelní hra, podle které natočil režisér Lamač v roce 1939 slavnou filmovou komedii s Vlastou Burianem v hlavní roli. Text je zkrácený a zjednodušený děj filmu (nebo spíše film je rozvedení hry): i když naprostá většina dialogů hry zazní i ve filmu, jsou filmové scény ve většině případů podstatně rozšířené nebo jsou přidány scény další, hlavně v lázních. Ve hře například vůbec není slavná scéna, kde Vlasta Burian zpívá Baladu o deliriu tremens ani následné scény s pacientem-hoteliérem, který odmítá pít léčivou vodu dokud u zřídla nezjistí, že je v ní alkohol. Také scény, kdy Rozruch operuje pana gremiálního radu jsou ve filmu podstatně rozšířeny. Prostě všude tam, kde Vlasta Burian potřeboval více prostoru pro své vystoupení. Ale nejen on, i Jaroslav Marvan a hlavně Čeněk Šlégl.
Celkově: i kratší dialogy hry jsou vtipné, zápletka také, ale stejně hlavní úspěch filmu stojí na vynikajících hercích dané doby. Pro rychlé zopakování děje je to nicméně dobré a zábavné čtení.


(SPOILER) Pan Ing. Mareš touto knihou zabrousil do hájemství prof. Josefa Augusty. Není dnes ovšem sám, podobné povídky ze života pravěkých potvor dnes píše třeba paleontolog Vladimír Socha (Po stopách dinosaurů). Takže kniha Jaroslava Mareše jsou povídky ve stylu Augustova Zavátého života a dalších Augustových knih povídek z pravěku. Rozhodně nejde o Marešovo vrcholné dílo, srovnatelné třeba s jeho cestopisy, knihami „záhadologickými“ či „kryptozoologickými“ ani s beletristickými knihami povídek o různých záhadách z exotických zemí (Dračí chrám nebo Jezero krokodýlích čarodějů), ale špatné rozhodně nejsou.
Jsou sice dějově poněkud monotónní – nějaké pravěké zvíře sežere nebo zabije jiné nebo přijde o život při přírodní katastrofě – ale většina povídek je doplněna nějakým poznatkem o způsobu života nebo o fyziologii daného tvora (i když někde autor uvádí názory, které už dnes někteří paleontologové neuznávají). Povídky jsou většinou pokusem o rekonstrukci události, po níž byly paleontology vykopány, po milionech, let kosti. Proti povídkám prof. Augusty má Jaroslav Mareš k dispozici nesrovnatelně rozsáhlejší pravěký zvěřinec – zde je vidět, jak nebývale se znalosti o pravěké zvířeně za těch 80 let, co uplynuly od vydání prvních Augustových povídek, rozšířily (hlavně na základě vykopávek v Číně ale i v Jižní Americe). Mareš povídkami pokrývá období od svrchního permu až po začátek třetihor po „zániku“ dinosaurů (Augusta psal povídky z širšího období života na Zemi až po dobu pralidí). V souladu s novými názory, uvádí Mareš i několik závěrečných povídek (o dinosaurech) z období paleocénu, kdy už dinosauři měli být podle starších názorů paleontologů (asi i prof. Augusty) několik milionů let vymřelí. Proti povídkám prof. Augusty také Marešovi „hrdinové“ – býložraví dinosauři – častěji v boji o život zvítězí nad masožravými, dokonce i nad legendárním Tyranosaurem. Nejsou, v Marešových povídkách, tedy rozhodně jen pasivní stravou dravců.
Knize bych vytknul především to, že nemá rejstřík nebo alespoň nějaký seznam tvorů, o kterých se v ní píše – ve více než třech desítkách povídek je násobně více „hrdinů“ (třeba v jediné povídce „Pařáty hrůzy“ se píše o neméně než 10 druzích dinosaurů a savců !) a mnozí nejsou ani v odborných knihách o paleontologii dohledatelní. Pan Mareš totiž má dokonce i několik povídek o zvířatech, jejichž pozůstatky byly nalezeny tak „nedávno“, že ještě nemají (v době napsání knihy) ani vědecké jméno! Takže většinu zvířat, o jejichž životě a smrti je zde povídka, nenajdete ani třeba v relativně nové (z osmdesátých let) odborné publikaci prof. Špinara Paleontologie obratlovců (ilustrační doprovod Z. Burian), která byla určena jako vysokoškolská učebnice paleontologie (a podle inzerátů ji dodnes studenti shánějí). A také chybí vyobrazení dotyčných, v povídkách vystupujících zvířat. Knihu sice doprovází ne špatné obrázky (perokresby) Josefa Zálabského, ale ani zdaleka nejsou vyobrazena všechna jmenovaná zvířata, ani všechna hrající v povídce hlavní roli. Jde o ilustrace, které se s Burianovými rekonstrukcemi pravěkých zvířat s jejich dokonalou anatomií nedají srovnat (z tohoto hlediska ani s kresbami Vladimíra Rimbaly, který ilustruje odborné knihy Vladimíra Sochy včetně jeho povídek z pravěkého života) a ani není podle nich někdy poznat, o které zvíře z textu na obrázku jde. Takže koho zajímá více než jen dobrodružný děj v pravěku a zajímá se, jak asi, podle současných názorů, vypadali jeho hrdinové (některé rekonstrukce jsou zatím, jak uvádí autor, dokonce na základě nálezu pouhých 2 kostí jedné končetiny !), má zde smůlu (na rozdíl od povídek Augustových či Sochových). Při čtení je třeba hledat podle jména dotyčného zvířete v textu obrázek na internetu…


(SPOILER) Útlý sešitek je zajímavý ze tří důvodů: popis výkonu turisty, popis části Novohradských hor, jak vypadaly před více než 100 lety, a ukázka názorů českého učitele na soužití tam žijících obou národností, „bémáků“ českého i německého jazyka. K tomu dostane čtenář navíc zajímavé informace o tom, jak se vlastně kopce (hory) kolem Nových Hradů jmenují a kam je třeba je počítat – do Českomoravské vysočiny či Šumavy (že by k horstvu za dnešní hranicí v Rakousku samozřejmě autora vůbec nenapadne, ale tam ty kopce také nemají jedno společné jméno) – a dále o triangulačním měření a triangulačních bodech a jejich mylném lidovém označování za „střed Evropy“. Snad jen tvrzení, že tzv. Slepičí hory mají název podle jakési Slepičí vsi je dosti odvážné – nikdy jsem o ní neslyšel a nenašel ani dnes o té Slepičí vsi jedinou zmínku...
Na to, kam patří Novohradské hory a jak se vlastně celé jmenují, existuje mnoho názorů, které autor také uvádí, ale myslím, že zde není třeba příliš bádat. Je možno uvést, že třeba jistě velký znalec Šumavy a jejích obyvatel, krumlovský fotograf Josef Seidel, měl při svých cestách a fotografování, už léta před panem učitelem Žáčkem, jasno: Novohradské hory jsou Šumava (Šumava byla pro něj od Nové Bystřice až někam za Tachov). A četl jsem také (v souvislosti se zdánlivě nelogickým pojmenováním obce Buchers, česky Pohoří na Šumavě, že na otázku domorodcům, kam vlastně patří, tito jednoznačně odpovídali: wir sind Böhmewalder, jsme Šumaváci ...
Sportovní výkon pana učitele byl velice slušný, však byl Sokol! I když šel prakticky jen po hraně území Novohradských hor směrem do podhůří, samo jádro hor u Pohoří, s vrcholy jako Myslivna a nejvyšší hora v české části pohoří, Kamenec, jakož i dále kraj podél Malše přes Cetviny k Dolnímu Dvořišti vynechal, přesto ušel minimálně denně 26 km a za oba dny nastoupal dobrých 1200m.
Zato to, co předvádí jako názory „uvědomělého“ Čecha-vlastence, je ovšem tristní. Nejen že se tento národní buditel probudil asi tak 50 let po národním obrození, ale jeho názory a poznámky jsou smutnou ukázkou českého šovinismu a malosti. I ty malé děti, které ho cestou pozdravily německy by asi nejraději (Makarenka ovšem neznaje) nafackoval, na jiné, česky zdravící, se libě usmíval… A nesprávný lidový názor, že přírodní útvary, skalní prohlubně (Schallsteine, „Opfersteine“) jsou pravěká pohanská „obětiště“ se vzdělaný učitel nerozpakuje použít na podporu svého názoru o právech „původního“ českého obyvatelstva na celou oblast (jsou přece „slovanské“ !). Sám velice háklivý na české označování míst v kraji samozřejmě pro místa, někdy i daleko za hranicemi, používá „české“ (z dnešního hlediska až komicky znějící – Nebešťan – Nebelstein atd.) „překlady“ názvů německých a dokonce cituje jakéhosi pomatence, který si ještě ve třicátých létech minulého století, jako „původně“ české, nárokoval území Dolního Rakouska od Zwettlu až k Dunaji….Takovíto vlastenci (ovšem na obou stranách) dovedli tento kus země (ať byl obydlen česky nebo německy mluvícími občany státu) do stavu, že „bémáci“ (jak ji říkali jiní sousedé, Bavoráci) německého jazyka byli nakonec vyhnáni v prvním kole a ti jazyka českého pak hned po nich. Obce Jedlice (Göllitz), Veveří (Piberschlag), Pohoří (Buchers), Příbrání (Sinetschlag), všechny ty autorem zmiňované „hutě“, o zcela zlikvidovaném městečku Cetviny (Zettwing) ani nemluvě, by mohly vyprávět (vlastně už ani to ne, většinou vůbec neexistují a mnohde se už po nich nenajdou ani stopy). Pánem (moje osobní opakovaná zkušenost) se tam stali nakonec na celá desetiletí samopaly ozbrojení pohůnci režimu s krvelačnými psy, hovořící jakousi výchoďnárskou hatmatilkou…
Každý rok postojím, cestou (červená značka) nad někdejší Stříbrnou hutí, u bývalé hutě Skelné, u tabulky (umístěnou tam Českými lesy) s touto básní, která dnešní stav krajiny nejlépe vystihuje:
Tiše tě vidím stát, kde snad končí i svět,
kohouta kokrhat, zavýt psa neslyšet,
řehtání z maštalí neslyšet, zvonce krav,
kukačka nevolá od lesa na pozdrav.
Střecha se rozpadá a okna slepě civí,
zdma i po zahradách honí se vítr chtivý.
Je pusto na polích, nezvoní kosy v stráních,
dávno tam nezní už pasáčků halekání.
Na dvoře nepotkáš živáčka stopy žádné,
od rána do tmy až hřbitovní klid tu vládne.
Nikdo tu nezůstal, jen stromy čnějí samy,
je ticho bez lidí před domem pod lipami,
Voněly tolik, když byly v plném květu,
co lidských radostí kdysi sešlo se tu,
děti tu tančily pod nimi, než se stmělo,
o kus dál na louce se seno obracelo.
O svatojánské noci tu chlapci zpívávali,
ve chvíli štěstí milenci tu stáli.
Sedlák ven vyšel si sem fajfku zapálit,
po práci seděli tu ženci ustálí.
Je to už dávno – jak ztichlo všechno dnes,
než vítr ledový vymete zimní les,
než sníh, dobrý a plný milosrdenství,
pokryje statek svým bílým tajemstvím.
Autor básně Opuštěný statek: Anton Sika (2.12.1904-15.3.1974), někdejší obvodní lékař v Pohoří na Šumavě.
Už se tu věru nepřetahují Češi s Němci o to, kdo sem (a od kdy) více patří a kdo koho vytlačí. Tohle opravdu chtěli vlastenci (obojího jazyka)? Pan učitel Žáček se dožil ruku 1953, kdy těmi jeho "Horami novohradskými" by už neprošel, ačkoliv jemu tak nemilí německy mluvící obyvatelé tam už nebyli… A mohl tedy vidět na sklonku života alespoň začátek toho, co i svým „vlastenectvím“ pomáhal (jistě nepatrně, ve hře byly neskonale větší síly, ale přeci jen také přispěl) uvádět do pohybu.
Jako cenný dokument doby i inspiraci (znám tyhle hory mnohem více, než je uvedeno v brožurce, chodím většinou jiné trasy, ale cestu pana učitele si po přečtení chci projít) hodnotím 5*.


Protože obrazový doprovod některých „klasických“ knih (Erbenova Kytice, Babička, ale i román o Jacku Londonovi Námořník na koni) kolážemi Vladimíra Huptycha se mi velmi líbí, koupil jsem si, přes nemalou cenu, i tento jeho (zatím) „opus magnum“. A je třeba potvrdit, že je to krásná kniha v pravém slova smyslu (text už, obsahem, tak „krásný“ není, o tom později). Tlustospis opravdu velkého formátu s krásně potištěnou ořízkou zaujme už na první pohled. A autor odvedl skutečně velkou práci. Jen sestavit z bohaté literatury (rozsáhlý soupis !) a spousty dobových časopisů text i s velkým množstvím původních rytin je úctyhodná práce. K tomu ovšem přistupuje autorových přes padesát dvoustránkových koláží. Kniha samozřejmě není k tomu, číst ji jako román, ale na prohlížení a „surfování“ po jejích stránkách je dokonalá.
„Při tomto cestování časem jsem zvažoval, zda má smysl připomínat ukrutné chování ve zvycích v historii. Avšak současnost, kdy se opět rozhořívají válečné konflikty v takové míře, o jaké jsem se domníval, že už patří minulosti stojí kořeny takového počínání za připomenutí“ (viz doslov autora). Text je skutečně mnohdy až otřesným dokladem blbosti a zvrácenosti příslušníků rodu Homo sapiens sapiens v některých „kulturách“. Zcela vyvrací bláboly o jakýchsi nádherných časech civilizací nedotčených společenství „ušlechtilých divochů“ leckde ve světě, než přišli zlí „kolonizátoři“ z Evropy a také na celou šaškárnu dnešního „korektního“ omlouvání se (Evropanů, tehdejší „kultury“ se za svou bestialitu věru neomlouvají) za kolonialismus vrhá jiné světlo. Teorie o škodlivosti "vměšování se" do jiných „kultur“ (které údajně podle hlasatelů tohoto přineslo jen zločiny) a o rovnocennosti těch všech možných „kultur“ uvádí dokumenty v knize na pravou míru. Stačí číst a ono paušální odsuzování „údělu Evropanů“ (viz „Břímě bílého muže“, Kipling, dnes některými doslova hanobený) nebo role křesťanského náboženství, šířeného do mnohdy opravdu barbarských společností, se jeví v hodně jiném světle než se někteří snaží dnes svět přesvědčit.


(SPOILER) Na Nový rok 2025 jsem sledoval v televizi premiéru filmu Bratři. A prakticky ihned bylo možné číst na tzv. sociálních sítích zuřivé spílání pohrobků komunistických zločinců z padesátých let vedení ČT za pouhé uvedení filmu, filmařům, Mašínům… Tuhle, až nepříčetnou nenávist lze očekávat u komunistických vrahů, proti kterým „bratři“ bojovali, ale, po ¾ století u lidí, co to většinou nezažili ?
Tak jsem sáhl po knize Odkaz, sepsané podle vzpomínek (a dalších dobových materiálů) přímých aktérů. Nevím, pro jaké čtenáře byla kniha především určena – zda americké nebo české. Každopádně autorka uvádí události, líčené podle osobních vzpomínek, i s jejich zasazením do širšího rámce tehdejší politické nebo vojenské situace. A zde se rozhodně dopouští některých problematických tvrzení, která někomu (snad v Americe), kdo o tom neví nic, nebudou tak vadit, poučenému čtenáři ale jistě vadit musí. Myslím třeba popis vojenské síly ČSR v době Mnichovské krize: jistě není přesné a ani pravdivé tvrzení o „dobře“ vyzbrojené moderní československé armádě (obzvláště letadly!) a o řetězci „mohutných pevností“ okolo republiky (kterým do dobudování chyběla ve skutečnosti celá léta!) po vzoru Maginotovy linie (str. 34. Jak se ostatně v praxi osvědčila tato Maginotova linie už autorka nevzpomíná). Rovněž jiné tvrzení, tentokrát o tom, že na Rooseveltův rozkaz (!!!, str. 62 - v době, kdy gen. Patton osvobozoval západní Čechy byl Roosevelt již 3 týdny mrtev!) zastavil generál Patton postup dál do Čech není pravdivé, je dokonce nesmyslné, Roosevelt ostatně nikdy rozhodně neřídil své generály ve stylu Hitlera či Stalina. Když dojde na Jaltskou konferenci opakuje autorka dnes už dávno vyvrácený mýtus, vyhovující ovšem komunistům dodnes, že tam bylo rozhodnuto o budoucím politickém uspořádání v Československu, na věčné časy (cituji: „...dohoda… oficiálně zařadila ČR do sovětské sféry vlivu…“, str. 62. Srv. https://plus.rozhlas.cz/zaradila-jaltska-konference-ceskoslovensko-do-sfery-sovetskeho-vlivu-na-tom-neni-8249679). Jestli Američané (Roosevelt osobně !) během války „tlačili“ na Beneše, aby „vyšel vstříc“ Rusům (vlastně přilepil se na ně, též str.62) slyším poprvé, zato je dostatečně známé a doložené opakované důrazné varování Britů před uzavřením smlouvy o „přátelství“ se SSSR… Naopak situaci v zemi okolo komunistického puče už líčí autorka přesně a já, jako tehdejší posluchač Svobodné Evropy (jako kluk s tátou) také mohu dosvědčit, že zejména v prvých letech vysílání (snad do zklamání při maďarských událostech v roce 1956) vysílání SE vzbuzovalo, bohužel, až neodůvodněné naděje na brzký pád komunistického teroristického režimu … To jsou ovšem v knize jen vedlejší věci (stejně jako dosti nedbalá korektura textu se spoustou špatných pádů podstatných jmen a jiných překlepů), podstatné a cenné je líčení vlastního odboje skupiny bratří Mašínů. A zde mohu zase potvrdit, že informace o jejich až neuvěřitelném útěku, které se postupně na SE či v Hlasu Ameriky objevovaly, dávaly lidem jako byla moje rodina daleko víc naděje, že komunisti a Rusáci zemi neovládli navěky, než ty zmíněné optimistické zprávy SE o světovém dění.
„Co se stalo s lidmi, kteří riskovali své životy, aby pomohli mému tátovi, jeho bratrovi a jejich přátelům v těch temných dobách totalitního útlaku? Jakou měli motivaci?“ (str.16). Tak se ptá autorka už v úvodu a míní i (hlavně?) Němce, občany tehdejší NDR. Dnes, při každém připomenutí akce a vůbec odboje skupiny bratří Mašínů, je po reakcích části veřejnosti, drze se prohlašující za „české vlastence“ (!) spíše třeba se ptát „Co je to za zrůdné lidi v naší zemi, kteří by ještě dnes, po skoro ¾ století, chtěli „Mašíny“ vydat, na rozdíl o těch statečných Němců, komunistickému katovi?“ Jedna statečná Němka říká poté, co jí Václav Švejda vysvětlí, že bojují proti komunistům, „mysleli jsme že jste banditi…kriminálníci. Tohle říká policie…“ (str.228). Šlo o policii komunistického režimu, stojícího na bodácích sovětských okupantů... V Česku, vlasti těch „kriminálníků“, papouškuje komunistickou lež dodnes ostudně moc „spoluobčanů“. Stejně tak (na str. 277) vzpomínají dnes Němci z někdejší NDR: „Byli jsme všichni nadšení, chtěli jsme, aby to (ti Češi) dokázali“ a „Každý by je býval schoval…“ či „Viděli jsme v nich hrdiny…“ Jaký to propastný rozdíl od některých „Čechů“ a jejich prokomunistického štvaní proti „vrahům“ (ovšem ne těm skutečným z KSČ) v diskuzích na internetu dnes…
Literárně jistě kniha nedosahuje kvality jiných knih na toto téma (Novákova románu Zatím dobrý), ale je na ní cenné, že vychází přímo ze vzpomínek jednoho z hlavních aktérů a hrdinů. Proto je tak důležitá a i přes zmíněné nedostatky. Bohužel, ta část (opravdu české?) veřejnosti, která dodnes papouškuje lži tehdejšího zločinného Rudého práva, knihy nečte, na to nemá ostatně ani intelekt.
Citát (zkráceno) z knihy, str. 87: „Radek, Pepa a jejich přátelé se rozhodli ukázat komunistům, zač je toho loket…. Udeřit s použitím metod vlastních komunistům. Ale byl zde zásadní rozdíl. Mašínové a jejich přátelé … si uvědomovali, že když člověk bojuje za individuální lidský život a důstojnost, musí to dělat s co největším ohledem na nevinné životy a tak humánně, jak jen možno. Zatímco vláda vedla rozsáhlou kampaň teroru proti civilnímu obyvatelstvu, boj Mašínů měl být vyhrazen pouze proti pomahačům režimu – proti StB, SNB, milicionářům a polovojenským skupinám – proti těm, kteří směli nosit zbraně a vynucovat režimní požadavky“. O tom kniha je, tomu se „Mašínové“ nezpronevěřili. V závěru jsou citováni uprchlíci z řad „Lidové policie“ NDR, kteří se účastnili honu na „bandity“ a také uprchli na Západ a kteří potvrzují, že „bratři“ dělali jen to, co ve svém oprávněném boji dělat museli…
Kniha je napsána čtivě a přináší to hlavní – názor přímých aktérů. Otevřeně, bez i dnešních blábolů o tom, co se ve střetu s teroristickou státní mocí, která vede občanskou válku proti vlastnímu národu, ještě smí a co už ne.


(SPOILER) Knihu jsem si zopakoval na Vánoce pro její vánoční námět. I když v Databázi štítek „vánoce“ nemá, jde už podle názvu o „vánoční“ čtení. A je zajímavá z několika důvodů. Na počátku se děj odehrává v Čechách (tedy v tehdejším Rakousko-Uhersku), v Chebu (Eger), Sokolově (tehdy Falknov, Falkenau). O vánočních prázdninách, asi tak v roce 1858, zde putují dva, snad 16 nebo 17letí gymnazisté z Německa a zde začíná i jejich dobrodružství, které pak skončí v roce 1873, také o Vánocích, ve Skalistých horách. Z jednoho z nich (toho všestranně schopnějšího, samozřejmě) se vyklube tam za mořem Old Shatterhand (OS). A přímo se ztotožní s Karlem Mayem. Nepočítám-li nějaké Mayovy povídky ze sbírky Old Shatterhand in der Heimat, které jsem nečetl a mohou něco takového obsahovat, jde chronologicky o nejstarší (a mně jedinou známou) zmínku o hrdinovi, který později dostal na Západě jméno Old Shatterhand. Podle vynikající knihy Hanse Imgrama Chronik eines Weltläufers se Vánoce pak na Divokém západě odehrávají během čtvrté cesty OS do severní Ameriky, kterou nastoupil v říjnu roku 1873. Samotný děj knihy je podobný všem dalším dobrodružstvím OS. Knihu napsal Karem May ovšem v roce 1897, kdy do jeho původně pro mládež psaných dobrodružných románů pronikaly stále více filozofické úvahy a výklad autorova křesťanského přesvědčení. Kniha má všechny klady i slabiny Mayových románů: počínaje ideálními hrdiny (kteří přesto někdy jednají, aby byla nějaká zápletka, pěkně hloupě), přes jednu u Maye povinnou „komickou“ postavu, je tu velice nepravděpodobná dobrodružná zápletka („náhodné“ setkání všech osob z prologu v Čechách po asi 15 letech na jednom místě na Divokém západě), ale nejhorší je, že se její děj více než v přímém líčení odehrává v dialozích mezi aktéry děje. Prim má samozřejmě OS, postava neuvěřitelně „ukecaná“, neustále něco méně chápajícím hrdinům (a čtenářovi) vysvětlující či rekapitulující. I v kritických situacích děje mají jednající osoby vždy čas sáhodlouze žvanit. Výjimkou je pouze nemluvný Vinnetou – kdyby takoví byli všichni ostatní, byla by kniha třetinová. Tyto nekonečné dialogy mají ovšem zde ještě jednu další slabinu. Měl jsem k dispozici dvě vydání románu u Toužimského a Moravce: jedno z roku 1934 a druhé z roku 1992. Kdo přeložil předválečné vydání není v knize uvedeno. Překlad je už trochu zastaralý, ale bez nahlédnutí do jeho textu se čtenář novějšího vydání těžko orientuje v překladu zvláště zmíněných dialogů překladatelkou Zlatou Kufnerovou. Nevím, zda je to vina jejího lajdáckého překladu nebo absence korektury (jde o vydání u T&M brzy po „listopadu“ 89, kdy byla jistě snaha rychle dohnat vydáním těchto knih to, o co čtenáře 40 let připravovalo komunistické kulturní temno), každopádně na mnoha místech jsou dialogy mezi postavami románu prakticky nesrozumitelné nebo alespoň zavádějící, neboť přímá řeč jedné postavy je spojena bez rozlišení do jednoho odstavce s řečí postavy druhé (nebo dokonce zcela chybí odpověď na otázku a dialog pokračuje další větou tázajícího, která se pak musí považovat za odpověď druhé osoby) a bez nahlédnutí do staršího překladu tím vzniká chaos v tom, kdo co vlastně říká… Předválečné vydání ilustrovali (celkem rarita) tři umělci: Zdeněk Burian nakreslil barevnou obálku a 4 kvaše (3 dvoustránkové), německý malíř Claus Bergen dodal 5 výřezů ze svých ilustrací pro německé vydání (kde je 11 jeho obrázků) a většina ilustrací je od Věnceslava Černého. Porevoluční vydání z roku 1992 pak ilustroval Gustav Krum. Zde je zajímavé srovnání jeho ilustrací se dvěma ilustracemi ve starším vydání: ačkoliv text výslovně píše o hospodském ve Falknově jako o tlusťochovi s mohutným podbradkem, což Burian přesně vystihl, Krum tutéž postavu ztvárnil jako štíhlého fešáka. A při putování mladých hrdinů vedla cesta, podle textu, kolem, opět výslovně, zchátralé maličké vodní pily, což celkem v souladu s textem nakreslil Věnceslav Černý. Gustav Krum ovšem dodal sice velice pěkně nakreslenou (architekturu opravdu uměl kreslit, viz jeho obrázky staveb v cyklu mayovek z Orientu), nicméně vpravdě obrovskou, textu neodpovídající stavbu…
Celkově chci knihu hodnotit nikoliv absolutně – zde by muselo být hodnocení mnohem horší. Na jedné straně tedy klasická Mayova zápletka, ušlechtilé myšlenky, konečné vítězství dobra, na druhé straně výše zmíněné nedostatky – textu i provedení (hlavně překladu) knihy. Nejde jistě o žádný špičkový román ani mezi těmi od Karla Maye – ale, v rámci kategorie, žánru „mayovek“, s uvážením všech specifik těchto knih, dávám 4 *.


(SPOILER) O knize jsem četl samé pochvalné recenze a také komentáře na Databázi jsou většinou velice příznivé. Tak jsem si ji, asi po roce od vydání, koupil a na Vánoce 2024 přečetl. No….
Když máte sbírku povídek jednoho autora, pak, zvláště když už ho i znáte, víte co asi můžete čekat. Povídky určitého zaměření, psané určitým stylem. Takže i jejich kvalita (samozřejmě posuzováno vždy čtenářem) příliš nekolísá. Sbírka je nebo není dobrá jako celek. U antologií, i tematických, je to mnohem složitější. Řada autorů, píšících různými styly, použití různých žánrů, rozličný přístup k tématu a z toho vyplývající velice různá úroveň jednotlivých povídek. Přesně to je vidět i na dané antologii, prezentované také jako horory o Vánocích.
Když jsem přečetl první povídku (po úvodní úvaze editorů), byl jsem nadšen: výborný horor, téma dodrženo. I druhá povídka byla výborná, námětově zajímavý sci-fi horor, snad jen na konec byly Vánoce pro mne příliš násilně naroubovány na předchozí děj. Pak se ale kvalita povídek (pro mne) rapidně zhoršila. Ne, že by se nedaly číst, to všechny ano, ale podruhé se k nim sotva vrátím. I když jde o pestrou žánrovou směs, která udržuje čtenářův zájem: jsou tu povídky spíše sci-fi, hororů jako takových už pramálo. Těm dvěma úvodním se blíží kvalitou snad už jen dvě nebo tři další povídky. Zajímavé je srovnat třeba hned tu první s povídkou o panu Au. Námětově podobné, žánr horor. V obou vystupují vražedné entity, které nejsou z našeho vesmíru nebo prostoročasu . Ale zatímco v Pranostikách autora Paytoka je jejich existence (objevují se v předvánoční čas) brána jako daný fakt, v povídce o panu Au Jiřího Pavlovského se autor ke škodě celé povídky snaží o nějaké „vysvětlení“.
Já si především potvrdil (a jsem na sebe proto hrdý), že všechny pro mne „lepší“ povídky jsou od mně známých autorů, od nichž už nějakou knihu mám (Paytok, Fritz, Neff, Stančík). Většina těch ostatních (mnohé jsem před tím neznal ani jménem, jiné sice ano, ale nic jsem od nich ještě nečetl), mne jednou svou povídkou v této knize naopak vůbec nepřesvědčili, abych se zajímal o jejich další díla. Snad s výjimkou Dalibora Váchy (alternativní historie událostí 21.srpna 1968) a sci-fi povídky, trochu ve stylu filmu Westworld s Yul Brynnerem), Šťastné a veselé (autor Heteša). Z této povídky hororový citát, jako z dnešní politické reality: „ To je vaše (rozuměj Rusů, moje pozn.) - ospravedlňujete svou agresi vůči ostatním jakýmsi pocitem vlastního ohrožení“ (konec citátu). Neboli, ne vše v knize je fantazie.
Celkem – za 3 *.


Nebudu zde komentovat text knihy, která jako klasická česká dobrodružná literatura je dostatečně známa a byla už dosti komentována. Zde mi jde o její ilustrační doprovod v posledním, bibliofilském vydání s ilustracemi Miroslava Pospíšila. Ilustracemi inspirovanými nebo lépe řečeno přímo, přiznaně, opakujícími "klasické" ilustrace Zdeňka Buriana z vydání v roce 1964.
Zdeněk Burian ilustroval 2. vydání vyšlé v roce 1948, v tehdy ještě soukromém nakladatelství Kosek. Nakreslil pro to 10 krásných kvašů v tradici a kvalitě tehdy bohužel už končícího svého umělecky vrcholného období hlavně kvašových ilustrací dobrodružných knih (May, Verne...). Následující vydání Lovců kožešin v roce 1964 ve Státní nakladatelství dětské knihy už tyto ilustrace nemohlo použít: socialistický tiskařský průmysl to za pouhých 6 let dopracoval s kvalitou práce tak daleko, že kvaše už tisknout vlastně neuměl (když se o to pokusil, byl výsledek opravdu ubohý - viz serie "bílých" mayovek Albatrosu po roce 1968). Takže Zdeněk Burian nakreslil ilustrace nové, mnohem početnější kresby tuší. Včetně překreslení perem některých dvoustránkových kvašů z předchozího vydání. A tyto perokresby nyní použil ilustrátor a programový následník Zdeňka Buriana, Miroslav Pospíšil, jako podklad, který věrně překreslil do černobílých a dvoustranných barevných olejů (olejů podle anotace, spíše bych řekl kvašů u těch černobílých ilustrací). Vznikly nádherné ilustrace, které obsahuje nové bibliofilské vydání a na velkých tabulích kompletně i portfolio, které je součástí knihy. Pro milovníky krásné ilustrace zvláště dobrodružných knih, přes vyšší cenu, skvělá kniha.


Šumava ještě tajemnější, kniha bohužel vůbec ne lepší než první pokus Šumava tajemná. Takže lze hodnotit stejnými slovy. Jediné - snad - plus je, že autorka zde, v obou knihách, sestavila jakýsi encyklopedický soupis záhad a tajemství ve vztahu k Šumavě. A případný zájemce si podle tématu, které ho zajímá, pak může vyhledat lepší poučení u jiných autorů (autorka zdroje neuvádí).
Naštěstí nad autorkou a její (věřím) poctivou snahou není třeba po těchto pokusech hned lámat hůl. Tam, kde má prostor pro vlastní fantazii (byť samozřejmě inspirovanou nějakými skutečnostmi), tam je podstatně lepší. Mám na mysli Samotu Christlhof. A určitě se budu zajímat o Dvanáct spících panen, až v roce 2025 vyjdou.


(SPOILER) Autorka se poctivě snažila dát do knihy všechny možné „záhady“ a „tajemství“, vážící se k Šumavě, od folklóru až po některé nejasné či tajemstvím dodnes zahalené události druhé světové války na Šumavě. Kromě snahy ale výsledek nemohu ocenit jako dobrý. Pokud jsou na stejné téma knihy jiných autorů (Otomar Dvořák, Arnošt Vašíček), je jasně prohrávající paní Rubínková. Celkově na mne text působí jako z prostudované a nutno přiznat bohaté (byť v knize neuvedené) literatury udělané výpisky, které bez nějakého dalšího autorského zpracování a mnohde bohužel i bez pochopení toho, co uvádí původní zdroj, autorka předkládá jako knihu o „tajemství“ Šumavy. Takže spousta chyb a někdy i velice zmatené líčení události (podstatné pro pochopení bylo z původního zdroje zřejmě vynecháno?). Třeba u dnes už asi dost známého příběhu skupiny školáků, kteří zmrzli cestou ze školy ve vánici (viz povídka od Karla Klostermanna) sice nejprve správně uvádí, že něco podobného se snad stalo někde na Vysočině, rozhodně ne na Šumavě, ale tam, kde pak líčí tragedii odehrávající se někde u Moravských Budějovic, se přesto klidně píše dál o „Šumavě“. O maličkostech, jako obec "Kaldenbach" (!) ani nemluvě. Text je pak jakýsi mišung tradičních i nových pověstí, exkurzů do dějin dané lokality a turistického průvodce. Celkově kniha podprůměrná, málo zajímavá, název slibuje něco, co obsah zdaleka nenaplňuje.


(SPOILER) Opakovat, co jsem napsal k 1. dílu této dnes trilogie, k Planetě nachových mračen už nebudu – viz tam. Včetně důvodu, proč jsem knihu znovu četl. Fakt je, že první díl, Planeta nachových mračen na mne začátkem šedesátých let minulého století asi neudělala nejlepší dojem, protože toto pokračování (nový příběh stejných hrdinů) jsem v roce 1965, kdy vyšel česky, už nekoupil – i asi proto, že mezitím už vyšlo i pár nesrovnatelně lepších sci-fi angloamerických autorů (výbornou sbírkou Labyrint počínaje, Bradbury atd.), takže knihu jsem koupil až mnohem později v antikvariátu, až když jsem kompletoval svou sbírku děl Strugackých.
Platí totéž, co pro Nachová mračna. Nejvýše dokument doby (připomenutí celé té zblbělosti pamětníkovi), sci-fi motivů ještě méně než v prvním dílu. Snad jen dodnes nepřekonaný (a už asi nepřekonatelný, autoři dnes pracují v sci-fi s jinými nápady pro cesty vesmírem): sovětský vynález letu vesmírem po přímce, nejrychlejší, spolehlivé… (jak nevzpomenout základní poučky teorie relativity pro laiky, kterou autoři, snad i v SSSR, museli znát: „Hmota říká prostoru, jak se má zakřivit a prostor říká hmotě, jak se v tomto zakřiveném prostoru může pohybovat“). Za nejfantastičtější ovšem považuji scénku, kdy se hrdina odkudsi z balkonu moskevského superhotelu dívá na Palác sovětů, nejnádhernější stavbu a symbol komunismu (na světě – větší části světa - je v knize už komunismus). Ano, to je ta stavba, kvůli které Stalin nechal podvraťácky utajeně odstřelit Chrám Krista Spasitele, aby bylo místo pro stavbu této (podle zachovalých plánů) obludy, symbolizující neméně obludný komunismus. Režim ovšem se na tento svůj svatostánek už nikdy nezmohl a odebral se do kopru dříve, než mohl být smělý plán realizován. Takže zde jde o skutečnou fantazii nejvyšší kategorie. Zajímavý je také popis jakési kapitalistické enklávy, trpěné světu vládnoucím svazem komunistických států (mírové soužití podle ruské představy!). Nejlepší zde je pak líčení, jak kapitalističtí občané se v tomto městě nezřízeně ožírají, což hrdinovi ze SSSR, vychovanému Komsomolem, abstinentovi, přijde neuvěřitelné, že se lidé mohou takto chovat. Ano, někdo ze státu (a je jedno, zda to bylo carské Rusko, nebo SSSR nebo Rusko dnes), kde alkohol po generace doslova likviduje národ a vlády za všech režimů nejsou schopny s tím udělat vůbec nic, se podivuje opilecké degeneraci obyvatel skomírajícího kapitalismu. Další sovětská fantazie de luxe, kterou možno označit jako trefit se do vlastní nohy. Jinak jde v knize o celkem málo zajímavý let nováčka ve vesmíru k Saturnu se zastávkou na Marsu. A zde je volný odkaz na olgoje chorchoje: v poušti zde žijí jacísi nebezpeční pouštní červi, které hrdinové musí likvidovat a také zlikvidují. Nakolik se tímto motivem inspiroval Aleš Pitzmos při psaní svého písečného červa nevím, mnohé styčné body tu bezpochyby jsou.
Hodnocení jako u Planety nachových mračen: pro čtenáře, pokud kromě slabé sci-fi linky nemá zájem se seznámit se sovětskou ideologií šedesátých let, 2*, pro mne, sběratele, snad 3.


(SPOILER) Kniha zde má celkem velice dobré hodnocení. Já ale ho bohužel musím poněkud snížit. K tomu dodávám, že autoři patří dnes k mým nejoblíbenějším, mám, myslím všechna jejich díla, vydaná v češtině (jedno i dvojjazyčné, s textem českým i ruským). Jenže – od doby, kdy psali tento román, muselo k napsání Stalkera, Pohádky o Trojce či Židáků města Pitěru utéci strašně moc vody a stát se mnoho věcí …
Knihu jsem koupil, když vyšla, a je to dodnes, co to úpravy, kniha velice hezká. K novému přečtení mne přivedl román Aleše Pitzmose Smrtící červ. V souvislosti s jeho titulním „hrdinou“, červem olgoj chorchojem, jsem bádal, kdo o něm také psal a zjistil, že to byli i bratří Strugačtí. Takže jsem si knihu, po více než 60 letech, znovu přečetl. Nemá cenu zde vzpomínat, jaký dojem na mne udělala tehdy, v té kulturní bídě socialismu (a sci-fi v Česku vůbec). Můj dnešní dojem je, že jde už jen o dokument doby a její zblbělosti, kde jen málo mohlo nasvědčovat tomu, kam až se autoři vyvinou. Z hlediska toho, proč jsem ji tehdy koupil, tedy jako sci-fi, tam mnoho zajímavého není, pro mne jediná věc: ten „rudý kruh“, jakýsi svérázný projev jaderného života (vedle jiných tvorů, kterými autoři Venuši zabydleli). To fantastické je a jako sci-fi slušné i dnes. To, že autoři v době, kdy už se vědělo, jaké podmínky jsou na planetě Venuši, tam posílají své hrdiny tak nevadí.
Silný (ideově) je ovšem už úvod: do centra sovětských kosmonautů přijíždí nový člen, sice ne kosmonaut, ale se zkušenostmi z práce v podmínkách pouště Gobi (zde je kratičká zmínka o tom olgoj chorchojovi, převzatému zřejmě od Jefremova). A kde se „hlásí do služby“? No přece u stranického tajemníka! Přesně jako byl v Česku ten vtip: „Když přijedu na okres, jdu napřed na stranu“. Stranický tajemník vše vede, všemu rozumí, otcovsky vždy poradí. Zkouškám fantastického vozidla pro projížďky po Venuši – přihlíží a odsouhlasuje je stranický tajemník. Atd. Celá ubohost a šaškárna „sovětského“ zřízení v kostce. Na Venuši pak je už trochu i té sci-fi a popisy místního života a snahy uniknout z „rudého kruhu“ jsou zajímavější. Přesto knihu nemohu, co do kvality pro dnešního čtenáře ohodnotit výše než 2,5*. Pro sběratele děl Strugackých jako jsem já snad 3.


(SPOILER) Četl jsem hned po Utopii v Leninově zahradě od Slováka Lukáše Onderčanina. Ta mne, než jsem si přečetl Interhelpo celkem uspokojila, uvádí dost dobových dokumentů, názorů „hrdinů“ i ukázek z dobového tisku. To vše bylo dobré, jen než jsem, zde, s knihou Interhelpo, měl srovnání. A z toho Utopie v Leninově zahradě, přes svůj atraktivní, až bulvární název, nevyšla dobře.
Interhelpo dává mnohem lepší pohled na celou historii, tedy nejen na přípravnou fázi celého šíleného komunistického projektu, první zážitky po příchodu do zaslíbené země a počátků toho slavného budování, ale i na neslavný konec. Zde se totiž Onderčanin nějak zasekl a po výčtu dosažených „úspěchů“ následující, skutečně tragický konec celého projektu za teroru v bolševickém státě je už jen stručně popsán víceméně nic moc neříkajícím textem. Tam, kde Marek popisuje na konkrétních životních osudech nadšenců, jak draho je přišla jejich mezinárodní pomoc při "budování komunismu" je Onderčanin velice skoupý na slovo… Proto z těchto dvou knih na stejné téma dávám Interhelpu jednoznačně přednost. Kdo se chce něco o tom všem dozvědět, stačí mu přečíst Markovu knihu.


(SPOILER) Kniha podle anotace více slibovala než nakonec poskytla. Zvláště, když jsem si hned poté přečetl knihu českého autora Jaromíra Marka Interhelpo.
Celou historii komunistického šílenství s vysláním dobrovolníků pomáhat „budovat komunismus“ popisuje v počátcích autor ještě celkem dobře, s dostatkem odvolávek na dobové dokumenty i uvedením názorů stoupenců i odpůrců celého projektu. Včetně popisu některých (dosti pochybných) komunistických individuí, které se v tom angažovaly.
Mnohem horší je to při líčení historie už v zemi zaslíbené. Málo dokumentů? I dnes nějaký strach či nechuť autora se zabývat těmi nejhoršími stránkami celé historie? Proč to pak sepisoval?
Zcela totiž chybí informace, jak družstvo mohlo hospodařit ve stále více se utahujícím „sovětském“ hospodářském systému (dodavatelsko-odběratelské vztahy, politický nátlak na personální obsazení funkcí atd.), místo toho je zde jen jakýsi výčet „úspěchů“ družstva – skoro jako do Rudého práva. O politickém stalinistickém teroru je první zmínka na str.385 a nějaké další nformace o Velkém teroru jsou snad ve dvou následujících kapitolách, na celkem asi 20 stránkách z více než 400. Přesto, že tato „epizoda“ zabírá vlastně polovinu celé doby existence experimentu, a doplatilo na ni svými životy několik set Čechů a Slováků, žijících v SSSR, včetně mnohých českých a slovenských nadšených budovatelé komunismu. V tom je kniha Jaromíra Marka na stejné téma nejen mnohem zajímavější, ale hlavně objektivnější a kompletnější. To, co Onderčanin pomíjí, možná zamlčuje, je u Marka celkem slušně popsáno.


(SPOILER) Knihu jsem si zopakoval po nějakých více než 50 letech. Koupil jsem si totiž, do sbírky knih ilustrátora, v antikvariátu vydání s Rittsteinovými ilustracemi. To samo (ty ilustrace) je ovšem vlastně podvod (který šíří i Databáze) a na který jsem naletěl, neboť celé „ilustrace“ představuje barevný výřez z jednoho Rittsteinova obrazu na obálce a jedna malá kresba na frontispisu. A je „ilustrováno“…
Když už jsem ale knihu držel v ruce, tak jsem si ji znovu přečetl. A lze říci, že určitou aktuálnost neztratila ani dnes. V době, kdy na sociálních sítích, ale dokonce i v některých tiskovinách (včetně knih „historiků“!) a v projevech některých „politiků“ slyšíme či čteme, jak tehdy, za vlády komunistů, nebylo všechno špatné, ba dokonce bylo líp (než dnes). Vyráběly se kvalitní výrobky, byli jsme „soběstační“ a nezadlužení (jako stát) a „lidi měli k sobě blíž“. Na všechny tyhle žvásty je v románu odpověď – a ne napsaná nějakým dnešním „provládním pisálkem“ (častá dnešní reakce na odmítání lži, jak bylo líp), ale autentické svědectví toho, kdo to tehdy prožíval a popsal, co viděl kolem sebe. V druhé polovině šedesátých let už nemohl ani psát jinak – doba blábolů o „novém, socialistickém člověku“ a úspěších budování už skončila, to by ani tehdy už nikdo nečetl a snad ani nevydal. Takže si tu počteme o všudypřítomné zlodějně, o podvodech s kvalitou výroby a s plněním plánu, o frontách na všechno i o těch mezilidských vztazích mezi kolegy. O celkové ubohosti života za socialismu… Počínaje skvělým výběrem v závodní jídelně, přes zlodějny zaměstnanců na pracovišti (citát: „...nějaká kradlářka zdekovala funglnovej jutovej pytel, tobě je jedno ty svině, že sháníme pytle po celý republice a nejsou…“), zlodějnu samotného mistra, podvádějícího navíc – s vědomím nadřízených - při plnění plánu („...v pondělí z toho“ – samotným mistrem ukradeného materiálu ze skladu - „bude černá šarže za tu havarovanou 583, splněnou zatím jen tužkou…“) až po „… tady stojí fronta na diabetický párky, ale kolem zrovna vezou citrony, však my je přece jednou dostanem … šťastná pobíhala od fronty k frontě…“. Štěstí za socialismu, kdy bylo líp…
To nepsal žádný disident, ostatně Páral byl i režimem nejen trpěný, ale i uznávaný spisovatel a jako takový jistě nepsal pro vydání v zahraničí ani pro samizdat. O politice jako takové, metodách zasahování do všech oblastí života občanů, jsou tam jen nepatrné zmínky, politiku zde ovšem nejlépe popíší její důsledky na každodenní život lidí.
Bohužel, ti, na které dnes míří drzá lež o tom, jak "bylo líp", stejně nečtou. A jestli román něco řekne mladým, co to sami nezažili, jestli po něm vůbec sáhnou, nevím. Pro mne to bylo připomenutí toho celkového hnusu tehdejšího života (živoření) ve zdařilé knize.
