Arminus komentáře u knih

K tomuto komiksu mám zvláštní vztah a vzpomínku. V roce 1966 jsem vykonával základní vojenskou službu. Byla to tak trochu švejkiáda, například přísahu jsem „dodatečně“ složil ten den, kdy jsem po roce šel do civilu a zjistilo se, že ji ještě nemám. Zato hned při nástupu nám dali vybrat, jaký vojenský tisk chceme "dobrovolně" odebírat: nějaké Armádní noviny nebo Zápisník. Stálo to zanedbatelný peníz, strhávaný ze žoldu a nestálo mi za to se o to přít. Tak jsem si vybral Zápisník a každou sobotu ho dostal až na postel. Většinou letmo prolistoval a hodil do koše. A tam jsem narazil poprvé na Gustava Kruma, komiks Vinnetou. Krum sice už měl na kontě nějaké ilustrované knihy, ale já se s ním do té doby nesetkal: Londonovy knihy jsem měl v jiném vydání a o ostatní s Krumovými ilustracemi jsem tenkrát nestál. Komiks jsem si prohlédl a dodnes si pamatuji, že jsem byl až zhnusen tím, co to je. To si snad někdo dělá srandu? To už jsem měl doma ve sbírce těch několik mayovek, vydaných konečně po roce 48 v KOD s ilustracemi Zdeňka Buriana (kterého jsem už tucet let „sbíral“) a znal z vypůjčených předválečných knih i kvaše Zdeňka Buriana z Vinnetoua. A teď nějaký Krum. Narazil jsem tenkrát na pokračování číslo 43, kdy v mizerně vytištěném časopise s rozostřenými barvami byli na obrázcích koně v zelené barvě. Považoval jsem to skoro za znesvěcení Maye a také díla Zdeňka Buriana a celý Krum u mne tím skončil (ani to, že o zelené d´Artagnanově kobyle psal Dumas ve Třech mušketýrech to nespravilo). Až v roce 1969 jsem se zajímal o právě vyšlý první díl cyklu románů Ve stínu padišáha, román Pouští, protože ten jsem z předválečných vydání Maye neznal. A tam jsem uviděl doslova pro mne zjevení: ilustrace Gustava Kruma. Nebyly Burianova stylu, byly ale vynikající. Postavy, děj, reálie. Okamžitě jsem Kruma zařadil mezi oblíbené ilustrátory a začal sbírat knihy jím ilustrované. A v knize prostě nazvané Gustav Krum (komiksy) jsem si později koupil i toho kdysi zamítnutého Vinnetoua a viděl ho nyní (ovšem také neskonale lépe vytištěného) zcela jinýma očima.
Stovnat dnes navíc mohu s německým komiksem (Bildroman) Helmuta Nickela Winnetou nach Karl May (který milovníkům mayovek a komiksu lze jinak jen doporučit). Zde je třeba ale litovat, že Mistr Krum neilustroval Vinnetoua celého nebo dokonce i jeho jiné romány. Helmut Nickel ve svém objemném svazku (416 stran) Winnetoua nejen ilustruje, ale podle anotace „nově interpretuje a vytváří tak zcela novou vlastní verzi příběhu“. Jde v každém případě proti Krumovi o mnohem obsáhlejší vyprávění, ale kvůli tomu to nepřipomínám. V recenzích na tohoto německého Winnetoua totiž se píše o znamenité Nickelovo kresbě zvláště reálií a krajin, kde se děj odehrává. A to chci srovnat. Při vší úctě k pěkně kreslenému Winnetouovi je pro mne Krumův Vinnetou neskonale lépe nakreslen i co do detailů v kresbě osob či té krajiny. Bez „žertovných“, často až karikatur, v kresbě vedlejších hrdinů u Nickela až po ty vzpomínané „krajiny“, často sice výstižně, ale přece jen velice zjednodušeně nakreslené. Krum u mne jasně vede, jde o dokonalé obrázky (jen by měly být větší) a je veliká škoda, že takto nezpracoval třeba mayovky z Blízkého východu, takže máme „jen“ cyklus jeho mnoha obrázků z padišáhovskému románovému cyklu.
Krumův komiks je pro mne komiks nejvyšší úrovně, byť bez „bublin“ a tedy spíše obrázkový seriál - tak, jak to doba tenkrát umožňovala.
Hodnotím zde pochopitelně knihu jako dílo Gustava Kruma. K poněkud znechucujícím okolnostem jejího vydání se vyjadřuji v diskuzi ke knize.

Nejsem velký fanoušek literárního žánru komiks a tudíž ani znalec. Sice „komiksy“ byly mezi mými prvními knihami – v prvorepublikovém Srdíčku a hlavně Ferda mravenec, později samozřejmě v Mladém hlasateli, pokud se mi podařilo vypůjčit od šťastnějšího spolužáka, jsem v těch už často otrhaných sešitech četl nejprve Rychlé šípy (a Batličkovy povídky). Ale mým oblíbencem se druh uměleckého vyjádření komiks nestal. Knihu (2.vydání) jsem si koupil nalákán názvem. Ten je ovšem matoucí – spíše než o encyklopedii jde o dějiny komiksu v daných letech, jak se objevovaly v časopise ABC. Snad až (jestli) vyjde tato „Encyklopedie“ kompletní (jak slibují v úvodu autoři), bude možné mluvit o „encyklopedii“, ale stále bych dal přednost označení soupis českých komiksů dané doby. Autoři v úvodu sami píší, že jde o připomenutí pamětníkům, kteří kdysi četli ABC. Tak to také nejsem, časopis začal vycházet, když jsem už byl na střední škole a měl jiné literární zájmy. Ostatně, až do roku 1968 jsem vlastně žádné noviny a časopisy nekupoval a nečetl. Komunistické vyplachování mozku mne už jako kluka nezajímalo. Za celou existenci časopisu (úctyhodných 35 let jen do roku 89) jsem si v trafice koupil po roce 68 asi 3 čísla, která měla na obálce ilustraci Zdeňka Buriana (a Speciál v roce 1985). Ale právě s mým zájmem o ilustrátory hlavně dobrodružné literatury jsem se zpětně dostal i k časopisům před rokem 1989 a komiksům, které otiskovaly. Byly totiž kresleny i mými oblíbenými ilustrátory Gustavem Krumem, Milošem Novákem a dalšími, jejichž ilustrace jsem začal sbírat. Proto také jsem koupil tuto „Encyklopedii“.
Můj dojem je poněkud rozporný. Jistě autoři jen v tomto prvním díle odvedli obrovský kus práce a zmapovali komiks v jediném časopise opravdu vyčerpávajícím způsobem. Takže zájemce přehled dostane, horší to ovšem je se srozumitelností popisu – autoři bezpochyby předpokládají určitou předchozí znalost (pamětníků) a vlastně jen na jednom místě, v jedné knize, shrnují informace. Já, který tu znalost nemám, tak některým odkazům jako čtenář nerozumím. Ale text je dobře doložen i ilustračním doprovodem, takže je to jistě čtení poučné a zajímavé i pro neznalého. Horší (pro mne) je to s postojem autorů k tomu, jak se nutně podepsala „doba“ (tedy spíše vládnoucí komunisti a jejich ideologie a politika) i na obsahu časopisu a samozřejmě komiksů. Je sice třeba vzdát všechnu čest těm autorům, kteří přes tuto „dobu“ se snažili o slušnou literaturu, ale všemu zabránit nemohli a „ústupky“ dělali. A tu se mně osobně vůbec nelíbí celkem velice smířlivý postoj autorů encyklopedie k projevům této „vstřícnosti“, bagatelizace projevů vnucované ideologie atd. Psát, že seriál Strážci je jen jakýmisi víceméně apolitickými novodobými Rychlými šípy je celkem nepravdivé tvrzení. U Rychlých šípů, psaných také za teroristického režimu německé okupace (nebo těsně před ní, ve velice politicky bouřlivé době) vlastně čtenář podle reálií na obrázcích vůbec nepozná, v jaké době se klukovská dobrodružství odehrávají. Kluky malovali autoři komiksu v oděvech, jaké se tenkrát nosily. U Strážců ovšem zhusta nechybí třeba pionýrské šátky, i při jejich „dobrodružstvích“, i když já pamatuji (sám jsem pionýrem přes nejhorší začátek padesátých let nikdy nebyl), že když v mé třídě byl „Pionýr“ na nátlak školy zřízen a někteří spolužáci se pionýry stali, že za ten červený šátek se v podstatě styděli a nikdy v něm, kromě přímo nařízeného nošení, na veřejnosti nechodili. Asi tak autoři komiksu couvali před tehdejšími vládnoucími przniteli kultury a života vůbec… Celkově tedy mohu knihu hodnotit jako lepší průměr, nenadchla mne, ale ani nezklamala, něco mi dala a případné další díly (alespoň ten příští) si koupím.

Od autora jsem dosud nic nečetl, v Databázi jsem se ale poučil, že jde o velmi úspěšného cestovatele a autora dobře hodnocených cestopisů. Jeho myšlenka napsat jakéhosi průvodce Českem a jeho pověstmi a legendami mne zaujala a tak jsem se o knihu zajímal. Naštěstí se mi ji podařilo v knihkupectví prolistovat a z koupě, pro mne, sešlo. Autor v interview pro rozhlas vysvětlil, že, aby čtenář (předpokládá hlavně mladého čtenáře) si lépe pamatoval přečtené, doplnil knihu ilustracemi, které „… vás vtáhnou do toho, že chcete číst dál“. A to je velký problém. Moderní autor (?) zvolil - „moderní“ ilustrace od umělé inteligence. Chápu, že důvodem mohla být i (nepřiznaná) snaha o snížení nákladů – netřeba platit ilustrátora nebo dědicům autorských práv starších ilustrací. Ale pro mne to knihu zabilo. Nevzhledné, hrubé a nemotorné obrázky, vytvořené tou umělou inteligencí sice text skutečně „ilustrují“, ale celkový dojem je žalostný. Protože jde o soubor mnohdy všeobecně známých pověstí, tak tyto měly ilustrátory už dříve. Třeba ze Starých pověstí českých známá pověst o Horymírovi byla ilustrována významným českým ilustrátorem z doby před více než sto lety, Věnceslavem Černým. Namaloval dokonce dvě verze scény skoku Horymíra na koni Šemíkovi přes vyšehradské hradby. Raná verze ještě z předminulého století, byla poněkud „přeplněna“ obrazovými informacemi, takže hrdina se v obrázku ztrácel. Proto malíř nakreslil později i druhou verzi (obě jsou v monografii Věnceslava Černého Poutník mezi příběhy reprodukovány i s vysvětlením), kde v popředí, na úkor poněkud potlačeného pozadí, zdůraznil Horymíra a jeho koně. Sice „jen“ realistický obrázek (kvaš), ale uchopený umělcem. Tedy umění. O ilustracích – kolorované kresbě na přebalu a černobílé negativní kresbě v textu - ke stejné scéně od Mistra Zdeňka Buriana v knize Jana Morávka Horymír ani nemluvě.
A co předvedla „umělá inteligence“? Jakýsi zbrojnoš s železnou přílbou na hlavě, plnovousem a oděný do kožešiny, na mohutném oři přeskakuje ohradu. Žádné umělecké rozlišení podstatného (hrdina) a pozadí. Není to sice přímo socialistický realismus, ale tento umělo-inteligentní realismus ho silně připomíná. A tak je to i s dalšími obrázky: podle obrázku ke stavbě Karlova mostu se přidávaly podle umělé inteligence do malty asi želví vejce – jsou „realisticky“ nakresleny jako koule. Atd. Prostě kniha naprosto znehodnocená, snad rarita, ale mně za koupi už nestála.
Mimochodem, asi nejsem s tímto názorem sám. Současně také vychází velká (a dost drahá) kniha Keltská mytologie (autor Finn Moore), jakési pokračování nedávno vydané Severské mytologie. I chtěl sem se před případnou koupí také informovat. A na webu knihkupectví Barnes & Noble jsem našel nejméně dva názory čtenářů na anglické vydání (české přebírá ilustrace i celkovou úpravu knihy). A tam se píše o naprostém znechucení čtenářů skutečností, že k ilustrování knihy (česká anotace píše o „nádherně ilustrované“ knize) bylo použito obrázků kreslených umělou inteligencí (cituji čtenáře: „Používání umělé inteligence k vytváření fotografií historických událostí, lidí a božstev je nejen naprosto nepřesné a bezcenné, ale je to také ostuda pro kulturu - a pro celé lidstvo“). Autor příspěvku, zřejmě dobře znalý těch bohů a hrdinů keltské mytologie, kromě zhnusení kýčovitými obrázky ještě upozorňuje na to, že „inteligence“ ty bohy navíc všelijak pomíchala, atributy jednoho nakreslila druhému a ptá se, zda i text není podobně napsán nějakou inteligencí (cituji: „Pokud jsou všechny obrázky generovány umělou inteligencí, jak můžu věřit, že text není jen zkopírován ze souhrnu ChatGPT? To je ostuda. Tohle NEKUPUJTE“… „Tato kniha neměla být nikdy vytištěna“).
Stejné pocity mám já u Kroniky pověstí a legend. S ohledem na ty autorem citované mladé čtenáře jde o velice nešťastný počin. Místo skutečného umění je jim podstrčena kašírovaná zpotvořenina. Jejich výchova k chápání umění započala...

Především je třeba vyslovit dík nakladatelství KAZDA za vydání této knihy. Významný ilustrátor, jak je i v knize uvedeno vlastně jeden z prvních ilustrátorů česky vydávaných dobrodružných knih (May, Verne), neměl dosud monografii.
Kniha má úvod a čtyři kapitoly textu a obsahuje opravdu slušné množství ilustrací. První kapitola od odborníka na ilustrace dobrodružných knih Prokopa je ovšem, s vynecháním jednoho odstavce na počátku a dvou na konci, převzata doslova z knihy Ilustrátoři dobrodružství, vydané nakladatelstvím T&M v roce 2020. Zde představovala vlastně první knižní pojednání o životě a tvorbě Věnceslava Černého. Naštěstí alespoň obrazový materiál je v obou knihách z velké většiny rozdílný, takže se dobře doplňují. Druhá kapitola pojednává o osudech a vlastně anabázi souborů ilustrací Věnceslava Černého až po současné uložení. Připomíná i jakým způsoben komunističtí pečovatelé o kulturu zacházeli třeba s dílem Černého, jehož sbírky ukradli v nakladatelství J. R. Vilímek a do prostor nového uložení je vozili jacísi na rekonstrukci budovy pracující zedníci naházené v zednických trakařích … Třetí kapitola (nejkratší) pojednává více než o ilustracích o společenském působení Věnceslava Černého během doby, kdy bydlel v Železnici a tam se angažoval v místním společenském a kulturním životě včetně loutkového divadla a činnosti ve spolku pro pořízení sochy Jana Husa. V poslední kapitole je z materiálů, kdysi otiskovaných v časopise České slovo převzato líčení vztahu Věnceslava Černého a Mikoláše Alše od seznámení až po činnost ve spolku Mánes. Je to čtení zajímavé, už jen pro zachycení názorů části tehdejší české umělecké scény v Praze: jejich „odporu“ proti monarchii a také naprosté zblbělosti ve vztahu k Rusku - viz názor Mikoláše Alše, kdy bude v Čechách dobře: až regimenty kozáku budou na Staroměstském náměstí. Věnceslav Černý se toho už nedožil, Mikoláš Aleš, národní umělec, ano. Bylo by zajímavé vědět, jak si těchto regimentů pak na sklonku života považoval a také, jak si liboval ve „svobodě“ lidově-demokratického zřízení při vzpomínce na ten hrozný útlak za Rakousko-Uherska.
Kniha ovšem obsahuje, po rocích i výběrovou bibliografii knih, Věnceslavem Černým ilustrovaných. Ilustrací, doprovázejících text je přes sto a k některým, které Mistr nakreslil ve dvou verzích, je i komentář, v čem a proč se liší. Ilustrace jsou tištěny z originálů v archivech, zmíněných ve 2. kapitole, a tam, kde se originály nedochovaly z reprodukcí, což je na kvalitě obrázku pochopitelně znát. I tak je dobré tyto ilustrace uvést, kniha o díle Mistra dává opravdu dobrý přehled.

Konečně vyšla souhrnná kniha o edici, která jistě ovlivňovala čtenářský vkus celých generací čtenářů (nejen mladých) a představuje jakousi socialistickou obdobu dnes až ikonické edice nakladatelství Toužimský a Moravec Puškou a lassem. Ti o něco starší měli (alespoň v tomto) štěstí, že se ještě mohli těšit dobrodružné literatuře z edice Puškou a lassem od Toužimského a Moravce či sešitů Dobrodružného světa nakladatelství J.R.Vilímek. Já patřím ke generaci, co tohle už nestihla a musela vzít za vděk socialistickou edicí dobrodružné literatury. Ale nakonec, všechna čest, alespoň něco nebylo vůbec špatné. Já byl ve vhodném věku (5.třída), když edice KOD začínala.
Bratr dostal na Vánoce 1954 svazek 2: Klabzubova jedenáctka, já od tety trochu později svazek 3 Matyáš Sandorf a pak už jsem si příležitostně kupoval knihy sám – počínaje Ostrovem pokladů. Pamatuji, že jsem musel naše přemlouvat, aby mi při bídě, co jsme měli, dali 6 korun, co kniha tehdy stála. Fanatický sběratel jsem ale nikdy nebyl, nekupoval jen proto, že něco vyšlo v této edici, vybíral si, a tak knihy „ovlivněné“ dobou (ruské sovětské i jiné podobné) měly samozřejmě stop. Od některých titulů jsem zase měl jiná vydání. Ale pomocí této edice vznikly základy mé knihovny z děl Verneho, Coopera, ale i Hrdinného kapitána Korkorána, Chlapců z Pavelské ulice a později Mayovek. Nejvíce svazků mám z počátků edice, později, zvláště po roce 1965, kdy už byl můj čtenářský vkus jiný a klasická dobrodružná díla většinou vyčerpána, jsem kupoval jen kvůli ilustracím (Burian, Vraštil, Konečný).
Kvůli ilustracím jsem později kupoval po antikvariátech i některé ideologicky pro mne původně nepřijatelné tituly: Voláka, politicky uvědomělou verzi Činga, orla z Tádžikistánu – měl jsem ještě „neuvědomělého“ orla z válečného vydání. A nyní na stará kolena, kupuji „retro“ vydání moderního Albatrosu. I tak mám svazků celkem skoro 90, včetně nových vydání některých titulů v poslední době.
Sama tato kniha bude cenná především pro sběratele: uvádí všechna vydání, náklad knihy a kromě stručného obsahu a obrázku desek také všelijaké zajímavosti včetně informace o ilustrátorovi. Zajímavý je i doslov se stručnou rekapitulací vydávání dobrodružné literatury za vlády komunistů, nejen v SNDK/Albatrosu, ale ve všech tehdejších socialistických nakladatelstvích.
Kniha sama je úctyhodná práce nemalého rozsahu. Takže je třeba odpustit i některé drobné nepřesnosti a chyby či přehlédnout, že i nějaká relevantní informace chybí (u série o Černém hřebci by například neškodilo uvést, že byl v edičním plánu nakladatelství T&M v roce 1948, ale jako buržoasní kůň neprošel, takže se s knihami o něm mohli v češtině seznámit místo otců až synové nebo spíše vnuci). Také třeba uváděný stručný děj je někdy až zavádějící. I když v hodnocení některých vyloženě komunistických škvárů je kniha až příliš benevolentní je zde správně připomenuto, že někteří čeští autoři dodali díla servilností k vládnoucí ideologii překonávající autory ruské-sovětské. Také je dobrá připomínka, že u zhruba jedné třetiny titulů (!) je ilustrační doprovod naprosto neadekvátní, žánru dobrodružná literatura nevyhovující. Škoda, že v knize není rozebráno, proč tomu tak bylo (protekce, politický tlak? – ani jedinou knihu edice například neilustroval v tu dobu už významný ilustrátor dobrodružných knih Gustav Krum…).
Naopak bych vysoce ocenil „křížový“ text při popisu jednotlivých svazků – myslím tím upozornění na jiné tituly stejného či podobného námětu nebo jinak související a údaje, které knihy stejného žánru (detektivka, sci-fi) edice také obsahuje. Už jenom vyhledat tyto souvislosti svědčí o poctivé práci sestavovatelů.
Knihu samozřejmě by měli uvítat hlavně sběratelé ale i pamětníci. Je ale zajímavá a pěkná pro každého.
Dodatek: při psaní mého komentáže jsem přehlédl zmínku v textu knihy, že Gustav Krum se na edici KOD také podílel - jako spoluautor ilustraci (s B. Konečným) na knize Mezi orlem a hadem, ale není v knize uveden. Ale to nic nemění na mém povzdechnutí, že tento velice významný ilustrátor dobrodružné literatury u knih KOD prakticky chybí a chybí i zodpovězení otázky proč.

Publikace k právě uváděnému kreslenému seriálu v televizi. Je chvályhodné, že na trh přišla skutečně se zahájením vysílání seriálu. Je to jakýsi výtah z těch mnoha set stran komiksu, vzniklých za více než 85 let. Sestavovatel chtěl ukázat příběhy, zpracované do souvislého děje televizního seriálu, v původní podobě, nakreslené různými kreslíři v časovém odstupu i mnoha desetiletí. Kdo komiks zná v celém rozsahu (od Jana Fišera po Marko Čermáka) nic nového zde neobjeví, jen tematicky jsou příběhy seřazeny do rozsáhlejších „kapitol“ (ovšem i v původním komiksu některé epizody měly několik pokračování). Takto vzniklý souvislý děj nemá pak pochopitelně jednotnou kresbu původních příhod, vedle sebe jsou řazeny, do nově vzniklé kapitoly jako podkladu pro televizní seriál, Rychlé šípy v krátkých kalhotách z konce let třicátých a Rychlé šípy v džínsech o padesát let později. Ilustrátor Karel Jerie měl tedy při stylizaci pro seriál zajímavou práci sladit původní krátké epizody do nějakého delšího uceleného děje.
Anotace je (jako bývá často) poněkud zavádějící, když píše o „přidání zbrusu nového obsahu“. Jediná skutečně „přidaná hodnota“ je zde totiž krátký komiks o setkání dnešních dětí se starým Dlouhým Bidlem. Kreslil Karel Jerie a je to opravdu povedená historka. Při dnešním až nadbytku různých vydání kresleného seriálu na knižním trhu nebo v trafikách jde tedy spíše o raritu k doplnění sbírky.

V knize To byl Václav Junek je citován spisovatel Adolf Branald, že dnes můžeme klidně označovat knihy, ilustrované Václavem Junkem jako „Junkovy knihy“, neboť ilustrátor se stal spoluautorem. S tímto názorem souhlasím. Když jsem si koupil knihu To byl Václav Junek, tak jsem si k tomu „zopakoval“ Flosovy Lovce orchidejí, kteří byli mojí první Václavem Junkem ilustrovanou knihou (vydáno a zakoupeno v roce 1957). Z děje jsem si za ta léta nepamatoval nic. Nyní po novém přečtení musím souhlasit s těmi, kteří tento dobrodružný román právem hodnotí jako něco už hodně zastaralého Asi mne příliš nezaujal ani tehdy v roce 1957, neboť na rozdíl od něj si velice dobře pamatuji dobrodružné knihy A. V. Friče, odehrávající se v podobném prostředí a vydané v téže době, Strýček Indián a Dlouhý lovec. … Kniha ovšem jistě atributy dobrodružného románu má, ale dnes na ní – a to se vracím k názoru pana spisovatele Branalda – více hodnotím práci „spoluautora“ Václava Junka než vlastní text. Jde sice o Junkovy spíše rané ilustrace, tedy více realistické kresby uhlem, ale jsou velmi dobré i dnes.
V právě vydané (2025) bibliofilii dvou Flosových románů Z pralesů Konga a Strýcův odkaz v jednom svazku (s novými a vynikajícími ilustracemi Petra Modlitby) Vladimír Prokop v doslovu hodnotí dílo Františka Flose a tvrdí, že patřil k těm, co „prolomili prokletí jednostranné … didaktičnosti“ dobrodružné literatury, tedy „sklonu k výchovnému řešení jakýchkoliv situací“. To se mělo projevovat údajně od počátku 20.let minulého století a u Flose právě v knize Lovci orchidejí, kde (na rozdíl od starších dobrodružných děl) „chybí“ (podle Prokopa) „výchovné a poznávací atributy“. Bohužel, panu učiteli Flosovi zde totiž úplně nechybí. Snad pochopil, že do dobrodružných knih už nepatří poučování čtenáře o různých reáliích, ve kterých se děj odehrává. Pokud se tedy myslí všelijaké zeměpisné nebo technické vysvětlivky tak ano, ty chybí, ale určitě nechybí (na příkladu právě u Lovců orchidejí) poučování historicko-politické. Toho poskytuje Flos v Lovcích až dost: na Flosovi se mi dnes (a snad už tehdy) vůbec nelíbí opakované naříkání nad „vykořisťováním“ Indiánů (je tam toho tolik, že tehdejší šéfredaktor SNDK Říha si mohl odpustit tehdy povinný doslov o vykořisťování a o naději na rudou budoucnost Indiánů – vše podstatné k tomu už napsal Flos v románu), a ještě více až kýčovitý „stesk“ hrdinů po jakési české vesnické idylce tam u nás doma někde v Polabí…
Celkově tedy kniha jako text je už jen doklad, jak také vypadala česká dobrodružná literatura, ale ilustrační doprovod Václava Junka určitě nezestárl.

(SPOILER) Kniha vypadá na první pohled velmi honosně: formát, papír, mapy, fotografie. Bohužel, na pohled bližší je to už horší. Především, je použito titěrné písmo, které je dosti těžko čitelné a unavuje při delší četbě. Snad jde o úmysl? – aby toho strachu nebylo najednou moc, snad kvůli úspoře rozsahu knihy, ale pak jsou zde naopak četné, zbytečně velké, celostránkové fotografie tam, kde by stačil malý obrázek. Mapy jsou velice schematické, někdy neodpovídají zcela textu a moc čtenáři neřeknou. Kniha je rozčleněna podle témat: strašidelné domy, prokletá místa, místa, kde se vyskytují démoni, strašidla či nadpřirozené úkazy. Takže dojde, počínaje strašícími duchy, i na UFO nebo yettiho. Kvalita kapitol, vždy věnovaných jednomu místu, je velice rozdílná. Nejhorší jsou úvodní strašidelné domy, kde popis celého toho „strašání“ je často „svědectví“ kohosi, že v chodbě domu za sebou slyšel kroky a když se otočil, neviděl nikoho. Později je to zajímavější, některé kapitoly jsou docela dobré. Třeba o jakémsi hrobě v Irsku, kde podle lidové víry je pohřben trpaslík-upír. Autorka pak přechází přes Brama Stokera a jeho román Dracula až do Rumunska a zde jsou i zajímavé závěry o tom, kde Stoker vůbec Draculu vzal. Zde je ovšem tento skok časem i prostorem pochopitelný, v jiných kapitolách ale nedržení se tématu původního vyprávění působí poněkud zmateně. Za nejhorší věc považuji autorčinu zmínku o H. P. Lovecraftovi, kterého uvádí doslova jako „extrémního rasistu“. Každý, kdo se hlouběji o HPL zajímá a četl i pojednání o jeho životě a názorech nutně ví, že taková charakteristika je naprosto nesmyslná. Autorka něco někde slyšela a posílá dál … Jestli je to ovšem tak i s jejími dalšími líčeními, pak je to kniha naprosto nevěrohodná.
U jednoho prokletého sídla ve Španělsku autorka například uvádí, že se tam jeden režisér pokusil natočit film a docházelo při tom k řadě nehod, takže nakonec úmysl musel vzdát. Pravda to není. Nehody možná byly, film ale existuje (v Česku se ovšem nehrál): jmenuje se Imborrable (Unfading) s podtitulem Crónica de una película maldita (Kronika prokletého filmu), produkce Španělsko / Dánsko, 2018, 70 min, a ten režisér je Jorge Rivera. Takže kdo má možnost, ať se podívá.
Jako klad je naopak velice územně široký záběr knihy, doslova celý svět. A také že se autorka neodvolává jen na staré báje a pověry, ale hodně na svědectví současná. Někde se k problému i vyjadřuje a podává možné vysvětlení.

Jestliže kniha Bornova čítanka (sestavil sám Mistr Born) je jakýsi přehled ilustrací a knih, které Mistr ilustroval, pak Žáčkova kniha je přehled Bornových ilustrací speciálně pro dětské knihy pohádek a říkadel Jiřího Žáčka, které Žáček také sám vybral. Je to pěkný výběr v pěkné knize. (Hodnotím zde zvláště ilustrační doprovod, který k Žáčkovi nerozlučně patří.)

Krásná kniha. I grafickým zpracováním (grafická úprava Šimon Blabla) a perfektně vytištěná na kvalitním papíře. Bohatě ilustrovaná ukázkami z jednotlivých knih, které Mistr Born ilustroval. A nejen to, ke každému titulu něco zajímavého od Mistra, o spisovateli, samotné knize nebo i širších souvislostech z malířových vzpomínek. Mne zaujala Bornova vzpomínka ze studií na Vysoké škole umělecko-průmyslové, na profesora Františka Tichého: „Škole tehdy vládli mladíci a slečny v různých předsednických funkcích svazu mládeže, kteří byli politicky superaktivní, Brigády sobotní i nedělní byly samozřejmostí a sledovalo se i to, jak se chovají profesoři. Za Františkem Tichým se dostavil jeden žák, člen předsednictva, a zdvořilým, leč rázným tónem prohlásil, že soudruh profesor by se měl dostavit na nedělní brigádu. Tichý na něj upřel pohled pokerového hráče a vcelku milým tónem ho vyzval, aby sundal brýle. Následoval tvrdý cirkusový políček – to aby si mladík pamatoval, že profesora nelze komandovat, zvláště ne tehdy, když je mu pokrokovost protivná.“ Tedy postoj, který může být, bohužel i v dnešní české politické situaci, hodný následování – alespoň v tom, aby se umělci nebáli postavit kdejakému neumětelovi, který zase chce vládnout kultuře. Naopak mne trochu překvapilo, že o jiném pedagogovi, Antonínu Pelcovi, se Mistr Born vyjadřuje také celkem příznivě – a při tom právě Pelc může být příklad bezpáteřného, režimu až trapně posluhujícího, „umělce“…

Kniha vyšla v edici Galerie s pořadovým číslem 9. Kromě prvního svazku (reklamní materiály nakladatelství T&M) jsou knihy edice věnovány významným ilustrátorům hlavně dobrodružné literatury, kteří pro T&M pracovali. Václav Junek ovšem stačil pro T&M ilustrovat jen dva svazky poválečné edice sešitů Polnice. Pak už ilustroval jen knihy jiných vydavatelů. Začal ilustrovat už jako starší, když mu bylo přes 30 let. Já jsem s ním přišel do kontaktu před 69 lety. Tenkrát, v roce 1957 jsem si koupil svou první Junkem ilustrovanou knihu Lovci orchidejí. Mezi mé nejoblíbenější ilustrátory nepatřil, ale má několik také velice kvalitně ilustrovaných knih dobrodružné literatury, takže jsem je postupně začal po antikvariátech kupovat (pro mne má nejlepší ilustrace v Pouští a pralesem, Darwinově Cestě kolem světa, Swansonově výpravě a V zajetí Matabelů). Celkem jím ilustrovaných knih dnes mám skoro 50, malíř jich podle knihy To byl Václav Junek ilustroval asi 150. Jeho slavný Slabikář mne ovšem minul, když jsem kupoval první Junkem ilustrovanou knihu, měl jsem slabikování dávno za sebou. Kniha To byl Václav Junek je kvalitně vytištěna a jak je u edice obvyklé, dává celkem bohatý přehled jeho ilustrací i volných maleb. Uvedeny jsou i ilustrace z nevydaných knih i z časopisů. Ale zde je i první nedostatek knihy: popisky u ilustrací třeba neuvádí, že nejde o definitivní ilustraci, ale o skicu. A nedostatků má kniha tentokrát bohužel více. Text, využívající i vzpomínky a názory malířova syna, spisovatele Václava Junka ml. na otce a jeho život, podrobně líčí prostředí, ze kterého malíř vzešel i poněkud složité rodinné poměry (3 manželky). A připomíná i jiné slavné umělce (spisovatele), se kterými byl Mistr v kontaktu. Při tom mezi nimi nebyl žádný kolega ilustrující také knihy dobrodružného žánru, jako byly známosti a přátelství Burian – Konečný – Krum nebo Miloš Novák – Toman. Junek byl zřejmě solitér. (Ačkoliv jsem film Slavnosti sněženek podle Hrabala viděl několikrát, nikdy jsem si nedal dohromady postavu poněkud potrhlého umělce – hraje ho Ferdinand Havlík – s ilustrátorem Junkem.) Vzpomenuty jsou i politické poměry a jejich vliv na umělcovu tvorbu v období po 2.světové válce v komunisty ovládaném Československu. Včetně malířova členství v KSČ, které omlouval „zavřeli nás tam a že nás nepustí, dokud nepodepíšeme“. Autor knihy i sám malířův syn tomuto vysvětlení moc nevěří. Samozřejmě role, zvláště u známého a významného umělce v totalitním režimu a jeho spoluzodpovědnost za politický vývoj, problém, který je opět dnes bohužel v naší zemi aktuální, kniha nemůže vyřešit, ale je dobře, že to alespoň nezamlčuje. Až potud by bylo vše v pořádku, o člověku Junkovi a jeho kresbách je toho v knize dost. Horší je, že naprosto chybí nějaký rozbor vlastního ilustračního umění Mistra Junka, jaké techniky kresby používal, jak se jeho styl časem vyvíjel (některé tituly knih ilustroval dvakrát) od realistických perokreseb až k „sgrafitovému“ stylu a kresbám, připomínajícím dřevoryty, případně jeho zařazení do celkového obrazu ilustrátorů dobrodružných knih v Československu. Jak si knihy pro ilustrování vybíral, kteří autoři a prostředí mu byli zvláště blízcí (z textu jen vyplývá František Běhounek). Snad jen kapitola, jak spolupracoval s J. Foglarem a vůbec „přišel“ k ilustrování několika pokračování seriálu Rychlých šípů je dostatečná, zajímavá a přináší i některé nové informace. A zajímavé je i zmínění sporu znalců o to, zda jedna ilustrace na titulní stránce časopisu Vpřed je od Junka nebo spíše Konečného-Bimby (ještě v knize Ilustrátoři dobrodružné literatury, T&M 2020, je ilustrace jednoznačně připisována Václavu Junkovi).
Kniha je doplněna obsáhlým seznamem ilustrovaných knih, ale seznam má také nedostatky. Především vůbec nerozlišuje, zda je kniha skutečně ilustrovaná nebo ilustrátor nakreslil jen obálku: zde třeba Případ profesora Hrona nebo Na sever od Zambezi. V tom případě (jen obálky) v seznamu ale chybí řada knih nakladatelství Jan Naňka (většinou detektivky od Fikera, vydané do roku 1948). Dále sice jsou u titulu uvedena různá vydání, ale vůbec se nerozlišuje, že někdy vyšla kniha znovu se stejnými ilustracemi a jindy jde o zcela novou variantu ilustrací, odlišnou od prvního vydání (Lovci orchidejí, 1.díl trilogie, Tisíc a jedno dobrodružství). Chybí i zmínka, že Swansonova výprava s Junkovými ilustracemi byla sice v roce 1949 vytištěna, ale většina nákladu šla do stoupy. Nové vydání už ilustroval Milan Fibiger (KOD).
Autor knihy shromáždil dostatek materiálu, ale jeho zpracování je jen polovičaté. Proto nemohu dát lepší hodnocení než 80%.

Kniha má čtyři tematické části: úvodní autorovu povídku, popis zaznamenaných útoků žraloků na lidi, kapitoly o anatomii a fyziologii žraloků a o jejich vývoji jako druhu od prvohor (včetně hledání jejich „zkamenělin“ u nás v Česku). Nakonec pak závěr o kryptozoologii (kde se ovšem kniha kromě megalodona zabývá jen „vodními tvory“ – Lochneskou a mořským hadem), kde je shrnuto, jaké jsou důvody pro a proti přežití megalodona do dnešní doby.
Jako celek je kniha čtivá, ale mne zaujala především úvodní povídka Přízrak: výborná literatura žánru sci-fi nebo spíše scifi-horor, která by se neztratila v žádné antologii sebelepších povídek tohoto žánru.

V Nejedlého komunistické škole jsme se o Karlu Klostermannovi učili jen tak bokem. Hlavní literát byl nešťastný a zneužitý Jirásek, o „literátech“ jako Fučík, Majerová a Pujmanová ani nemluvě. Klostermann ani nebyl „povinná četba“, byl to představitel „realistické prózy, kritizující vykořisťovatelský kapitalismus a popisující těžký život pracujících“. To mi stačilo nebohého Klostermanna dostatečně znechutit. Teprve mnohem později, v souvislosti s mým zájmem o starou Šumavu jsem Klostermanna a jeho šumavské romány a zvláště povídky znovu objevil a stal se mým velice oblíbeným spisovatelem. Román Mlhy na Blatech patří mezi jeho „nešumavská díla“, která mne už tolik nezajímala, i když právě na popisovaná Blata mám velice blízko (ovšem stejně jako na jeho Šumavu) a krajinu „Blat“ jsem několikrát prošel. Teprve nedávno jsem ale koupil v antikvariátu opravdu skvostné (i pěkně zachovalé) vydání Mlh na Blatech u Vilímka s ilustracemi Františka Vrobela. Je to i dnes krásná kniha, pěkně vytištěná na kvalitním papíře. Tak jsem se do ní pustil. Jiní zde už román většinou vychválili, takže jen toto: nejde mi teď o celkem předvídatelný děj s, na ose dobro – zlo, poněkud schematickými hrdiny. Jde mi o ty hrdiny – velké blatské sedláky. To tedy byli ti vykořisťovaní pracující podle Nejedlého školy. Ti, které zločinný komunistický režim o dvě generace později vyhnal z jejich statků, které přivedl do rozvalin (i jihočeský statek ze kterého pocházel můj děda, takže vím, o čem mluvím). Ale nejen to: dočte se tu čtenář i o knížatech ze Schwarzenbergu: (o dvoře Vondrov u Hluboké) „ … dříve zde vládli nejsveřepější karabáčníci… dnes (kolem roku 1880) ... proměna ve středisko nejpokrokovějšího nejdůmyslnějšího polního a dobytkářského hospodářství … zmizely odporné brlohy a na jejich místě se vypínají úhledné budovy (pro schwarzenberské zaměstnance)… starý kníže se vyslovil „Nesmím se ohlížet jedině po tom, co mi prospívá, jsem svědomím a ctí odpovědný za osud tisíců rodin, které pro mne pracují…“ Takhle je tam líčen představitel starého šlechtického rodu, který komunisti tak zuřivě nenáviděli, že prosadili k jeho okradení a likvidaci speciální zákon „Lex Schwarzenberg“. A tohle že se mohlo vydávat za socialismu, kdy byly zakázané knihy (a autoři) za mnohem méně? Tak jsem si vyhledal vydání knihy z roku 1962 a musím uznat, že mne i v tomto vydání překvapil neupravený, původní Klostermannův text! Při tom od pana Rebstöcka, vydavatele Klostermannova díla, se kterým jsem jednou mluvil na knižním veletrhu vím, že se text „upravoval“ a přílišné zmínky o pánu Bohu se vynechávaly. Zde je ale vše jako u Vilímka. Jen knihu ilustroval národní umělec Karel Štech (pro mne, i když to je dobrý ilustrátor, ilustrace proti Vrobelovým akvarelům a perokresbám nesrovnatelně horší) a ten tam trochu toho socialistického realismu dodal: ačkoliv v knize žádný kněz není zmiňován kromě při líčení staré lidové pověsti o Kubatovi a jeho popravě, tak je na jedné ilustraci tučný „kněžour“ (jak bylo v tehdejší době pro zobrazování kněží asi nařízeno), spíše karikatura než ilustrace …
Souhlasím s názorem na Karla Klostermanna, jak je uveden v knize Karel Klostermann a zrod Šumavy: nejde ani tak o nějakou realistickou prózu, navíc se sociálně kritickým účelem, ale o jakousi českou odpověď na ve světě právě vznikající a už populární dobrodružnou literaturu, jak ji psal Karel May nebo na literárně vyšší úrovni Jack London. Jen Klostermann, pokud chtěl psát dobrodružná díla z prostředí, které dobře znal, neměl k dispozici pláně Divokého západu nebo Aljašku, jen ten Böhmerwald či pošumavskou krajinu Blat. Proto je až zábavné číst, jak se poctivě snažil i v této krajině vykreslit strašlivé živly – zde mlhy a povodeň na Blatech. V úhledné krajině rybníčků a (tehdy) obecních pastvin udělat skoro širé moře z Bezdreva a širé prérie či bezedné močály z okolních pastvin… Ale bráno jako popis tehdejší doby, zvyků a života obyvatel a nakonec i té krajiny (prošel jsem nejednou, bláta na polních cestách je tam dodnes hrozně, ale nebezpečí zapadnout do rozsáhlých bažin …) jde o knihu zajímavou. I když není z mé, přece jen milejší, Šumavy, musím hodnotit vysoko.

(SPOILER) Čivá, dobře napsaná kniha. Jednotlivé kapitoly čtenáře seznámí s prokázanými i tradovanými útoky medvědů, lvů a tygrů, žraloků, ale také zvířat, která jsou dosud jen zájmem kryptozoologů (megalodon) na člověka.
Počínaje paleontologickými doklady o útoku žraloka na člověka před 6000 lety přes už zdokumentované útoky na Divokém západě (v roce 1823), v době nejlepších let britské koloniální říše ve východní Africe a Indii, na bojišti II. světové války v Pacifiku až po současnost v národních parcích USA či na Sibiři. Nechybí ale ani středověká guévaudská bestie či kapitola, co asi mohli pozorovat středověcí kronikáři a co pak popsali jako „draky“ na obloze. Zajímavá je zvláště kapitola o skutečnosti střetu českého cestovatele a spisovatele (autorem označovaného spíše jako vědce) A. V. Friče s jaguárem, což popsal v dobrodružné knize Strýček Indián, jakož i vůbec informace o nejen této jeho knize, ale i o životě cestovatele. Autor také přichází s dalším vysvětlením, co se mohlo stát účastníkům Djatlovovy výpravy: podlehli útoku (nespecifikované) divoké šelmy. Zprávy o všech těchto útocích doprovází všude odkazy na umělecká díla, která o nich také pojednávají, romány (román Zmrtvýchvstání, knihy lovce tygrů Jima Corbetta či o lidožravých lvech z Tsava) nebo filmy (Revenant, Čelisti).

Kniha o životě a hlavně cestách Bohumila Pospíšila, českého cestovatele z počátku třicátých let minulého století, doby, kdy se každý, kdo se do zemí jako Pospíšil odvážil, mohl právem označit za cestovatele.
Kniha krátce líčí prostředí, ze kterého autor pochází a jeho „předcestovatelský“ život a potom je rozčleněna do kapitol podle jednotlivých zemí, které postupně navštěvoval a uvádí stručný popis jeho cesty. Jednotlivé kapitoly sepsali odborníci na příslušnou oblast světa nebo zemi. Jsou krátké takže četba neunaví. Kromě popisu, kde všude Pospíšil (někdy jde jen o pravděpodobný dohad, nejsou ke všemu dokumenty) byl je všude uvedeno něco i o historii nebo tehdejší situaci v dotyčné zemi. A také, s kým se tam Pospíšil setkal. Mne nejvíce překvapilo, že tento jistě ne nevýznamný český cestovatel začal (ještě s kolegou, byla to prakticky cesta této dvojice, předcházející v dějinách českého cestovatelství dvojici H&Z), svou cestu prakticky žebrotou. Všude vyhledával, kdo mu zaplatí – tu nějakou večeři, tu jízdenku na další cestu. I tak se dalo cestovat. Teprve (podle knihy) mnohem později na cestě, kdy už jako známý cestovatel, o kterém psal místní i světový tisk, pořádal přednášky o své cestě a tehdejším Československu, za které vybíral nemalé vstupné, měl asi finančních prostředků dost. I pak ale nějakým pozváním či pozorností ve formě volné jízdenky na všechny vlaky apod. od místních úřadů a činitelů nepohrdl. Vlastního textu cestovatele, přímo jeho popisu zážitků, je v knize málo, spíše na ukázku, v graficky odlišených tabulkách, zato je zde skutečně dostatek fotografií z cesty. To je na knize jistě cenné. Začátek cesty přes Balkán a Turecko je jen zmíněn, podrobnější popis začíná až v „Orientě“. Mne nejvíce zaujaly kapitoly, pojednávající o pobytu v Mongolsku a v Austrálii. Na závěr se kniha věnuje i tomu, co se o Pospíšilovi ví po skončení jeho cesty, o pobytu na Novém Zélandě, kde nakonec zakotvil a o jeho poslední návštěvě vlasti včetně poněkud nepovedené cesty z roku 1934, která skutečně předbíhala naše cestovatele H&Z, totiž cesty automobilem na Arabský poloostrov.
Škoda je, že u této dosti důkladně sepsané knihy chybí kapitola (nebo na konci knihy seznam), kde konkrétně najít Pospíšilovy krátké články pro časopisy, tedy pro zeměpisný měsíčník Širým světem a dětský časopis Malý čtenář. Zmínka o tom v textu je, ale přímý výčet alespoň těch hlavních zpráv o cestě by nebyl na škodu. Pospíšil napsal také 3 knihy, dva cestopisy a jednu knihu dobrodružnou z prostředí, kde cestoval. Já si knihu Český Marco Polo koupil hlavně kvůli kapitole o vztahu cestovatele s ilustrátorem dobrodružných knih Zdeňkem Burianem, sepsanou malířovým znalcem Rostislavem Walicou. Je to zajímavá kapitola, doprovázená reprodukcemi ilustrací ke knihám a článkům Bohumila Pospíšila a pojednávající i šířeji o Burianových ilustracích cestopisů a dobrodružných knih jiných českých světoběžníků.

Není to snadné čtení. Ne jenom pro obsah – celá kniha je popis neuvěřitelných zločinů a jejich strůjců, ničemných individuí – ale i pro formu, jakou je kniha napsána. Autorka (nebo překladatelka?) používá příliš často velice komplikované, bohatě rozvité věty nebo přímo složitá souvětí. Kniha je samotnou autorkou sice označena jako populárně-naučná, ale pro náročnější, odborné čtenáře, obsahuje velice obsáhlý soubor odkazů na prameny („Poznámky“, přes 50 stran) i bibliografii.
Nejde o klasickou formou podanou historii 40 let SSSR (od roku 1917 do zhruba 1957 se stručným přesahem až po smrt posledního ze zločinců v roce 1991), není to ale ani životopis Stalina či zločinců kolem něj. Je to pokus určit viníky v systému rozhodování o zločinech v období od let dvacátých po léta šedesátá v SSSR.
Metodou je líčení Stalinova vládnutí očima jeho nejbližších poskoků, kteří obklopovali vedoucího zločince a masového vraha Stalina. Banda se tomu, jak píše autorka v úvodu, říkalo i v SSSR. Kdybyste skutečně chtěli vybrat morálně, charakterově a někdy i inteligenčně nejhorší lidský odpad a zrůdy a měli pro to nějaké testy či metodiku výběru, tak nikdy nedokážete dát dohromady sestavu, která se sešla „přirozeným výběrem“ kolem Stalina. Sešla a pak samozřejmě mnozí z ní i doslova scházeli (násilně) ze života, ale nahrazovali je jiní zločinci, stejné nebo i vyšší „kvality“.
Po úvodu, kde autorka upozorňuje na problémy s takovýmto pojetím historické knihy, stavěné výhradně na osobních svědectvích a soukromých dokumentech (korespondenci, denících), na nutná omezení tím daná a jak vlastně chápat taková svědectví, přechází v první kapitole k postupnému ustavování kruhu zločinců kolem Stalina a jeho boji proti konkurenčním skupinám, počínaje dobou ještě za Leninova života. Tato první kapitola sice představuje hlavní aktéry a seznamuje s nimi, jde ale o celkem málo čtivé a jmény přehlcené líčení počínajících intrik a podrazů mezi členy bandy. Nejzajímavější je zde při představování jednotlivých zločinců konstatování, že některé zločinné činy a chování některých z těchto Stalinových poskoků vyvolávaly, i v širší sovětské (ruské) společnosti, obdiv a sympatie … hrozné svědectví o stavu národa a společnosti, která se sama celkem ochotně vydávala na cestu bezpříkladného vraždění. Zajímavější jsou až další kapitoly, i když text je stále monotónní, stále totéž, intriky, dočasná spojenectví a následné nenávistné výpady jednoho zločince proti druhému. Teprve v kapitole o kulturní politice bolševického vedení a o vztahu k zahraničí a cizincům je několik zajímavých informací (třeba jak do SSSR, v roce 1936 po pobytu v USA, Mikojan přivezl pro sovětské občany neznámé párky a zmrzlinu – něco jako příchod McDonalda do Ruska v devadesátých letech) a pak už je kniha čtivější – od Velké čistky přes léta války až po Stalinův konec a co bylo pak.
Jestli autorka chtěla spíše ukázat, že ani Stalin nebyl všemocný a na mnoha zločinech měla výrazný podíl banda kolem něj, nebo naopak, že banda sloužila hlavnímu zločinci Stalinovi jen jako jakási zástěrka (ať už z jakýchkoliv důvodů – osobních nebo politických), mi po přečtení jasné není. Je tam doklad pro všechno – Stalin manipulující se svými poskoky a iniciátor naprosté většiny zločinů, ale i Stalin jako sice ochotný nařizovatel zločinů, které mu ale jeho okolí (někteří členové bandy) navrhlo. Stalin taktizující (často vzpomenutá jeho záludnost a lstivost), ale i Stalin, který někdy „musel“ takticky ustoupit a se zločinem počkat. Praktický výsledek je ale stejný: obraz neskutečně odporné bandy zločinců, ať už je Stalin chápán jako přední z nich nebo banda jen jako poslušní poskoci kolem Stalina. Aktéři neobyčejně bezcharakterní, bez cti, páteře. Stalin (nebo Stalin s jejich přispěním) jim doslova vraždil jejich nejbližší rodinné příslušníky a oni tomu bez jakéhokoliv zaváhání aktivně napomáhali (výjimek nebylo ani co prstů jedné ruky). A ti, co přežili (po často letech věznění) si dál pochvalovali Stalina a dobu pod jeho vedením…
Ukázka: „[obviněný] Pjatakov… se nabízel, že osobně postřílí všechny odsouzené v zinověvovsko-kameněvovské kauze včetně své bývalé manželky…“ (str.126). Jen v letech 1935 – 1940 zatčeny skoro 2 miliony lidí, z toho 688 502 zastřeleno (str. 246). V kontrastu s tím jsou občasné autorčiny poznámky (zvláště v období války ale i po Stalinově smrti), jak „tým odvedl brilantní práci při vedení země“ skoro nepatřičné, pokud ovšem vraždění a další zločiny nehodnotíme čistě technicky a podle efektivity provádění.
Kniha se tedy lehce, jako román (nejbližší žánr horor), rozhodně nečte, jako kniha odborná myslím také ne. Má sice rozsáhlý rejstřík jmen, ale i s ním se v ní orientovat snadné není. Pro detail o některém aktérovi nebo nějaké události je třeba se prokousávat celou kapitolou.
V závěru se autorka pochlubí, že tento přístup k tematice Stalina (Stalin spíše jako součást kolektivu) použila jako jedna z prvních. Celkově jde jistě o zajímavý příspěvek k literatuře o Stalinovi a SSSR, z hlediska množství uváděných faktů je kniha výborná, ke čtení nakonec ale jednotvárná a únavná. Číst lze spíše po dávkách a pokud čtenář chce v textu vyhledat konkrétní událost, má s tím také dost práce.

Pro mne, přes zdejší vysoké hodnocení, je to „nejhorší“ štorchovka. Při tom má, pro dobrý dobrodružný román, dost zápletek: únos, krádež, pátrání po lupičích, boj se sousedním kmenem i s lupičskými nájezdníky… Přesto mi nikdy nesedla, jen ilustrace Mistra Buriana jsou výborné.
Já četl od Štorcha jako první Lovce mamutů a to bylo pro mne, v mých asi 10 letech, skutečně zjevení (i když už jsem měl tehdy přečtené třeba i Tři mušketýry a jiné dobrodružné – ovšem nesovětské v té době - knihy). V roce 1954 jsem si pak koupil i Osadu Havranů a Bronzový poklad. Nelze říci, že jsem byl přímo zklamán, ale zvláště u Osady (Bronzový poklad se mi líbil více, je to dobrá „detektivka“, literárně snad opravdu nejlepší Štorchův román) to byl prudký sestup: od bojů s mamuty, srstnatými nosorožci, jeskynními medvědy a nepřátelskými tlupami tahanice sousedních rodů o 4 ukradené krávy … Ale Minehava, kterou jsem si koupil, když vyšlo v roce 1958 2.vydání s Burianovými ilustracemi, byla pro mne úplně nejhorší ze všech Štorchových knih. A to nejen proto, že mezitím už moje literární „zájmy“ byly zcela jiné (Lovce mamutů si ale občas prolistuji dodnes, stejně jako Bronzový poklad). Už tenkrát mne poněkud znechucovaly a vůbec nezajímaly úvahy o matriarchátu a jeho přednostech, které tam Minehava a také „stará matka“ rodu hojně mají. Pan učitel Štorch má ve svém díle ovšem více takových nesrovnalostí a doslova „ahistoričností“. Určitě si nebyl ani ve svém vynikajícím díle Lovci mamutů asi moc jistý, o kom vlastně píše, zda o lidech typu neandertálského nebo toho dnes nazývaného „moderním“ (viz i Burianovy ilustrace k prvnímu vydání, které pro další vydání Mistr překresloval). Je pravda, že názory na tyto dva druhy Homo se od té doby podstatně změnily a stejně tak názory na jejich schopnosti. I když však vezmeme v úvahu dobu vzniku knihy, Štorch je při popisu třeba vyjadřovacích schopností svých hrdinů v extrému: „mluví“ různými skřeky, hojnými citoslovci a mají velice omezenou slovní zásobu… (vše samozřejmě v naprostém rozporu s dnešními poznatky). U Minehavy je zato Štorch v extrému zcela opačném: v mladší době kamenné hrdinky uvažují a filozofují skoro jako feministky XX. století. Skutečně je těžko představitelné, že ženy v neolitu doslova žily problémy svého postavení v rámci rodu. Autor už měl zkušenosti s cenzurou nacistickou a knihu chtěl vydat v době doslova řádění cenzury komunistické, takže nakolik jde o jeho skutečné přesvědčení (za mlada byl rozhodně levičák) lze dnes těžko říci (něco k tomu píše pan Sklenář v doslovu k vydání v Albatrosu 2020). Jako mladý čtenář jsem tohle samozřejmě v úvahu plně nebral, ale úvahy o matriarchátu mne prostě nebavily a cítil jsem, že v dobrodružné knize jsou zcela cizí prvek. A sám děj, který má k dispozici řadu opravdu dobrodružných zápletek, by se dal zredukovat na útlou povídku.
Zatímco Lovce mamutů nebo Bronzový poklad si tedy přečtu rád dodnes, na Minehavě mohu stále stejně jako kdysi oceňovat pouze Burianovy ilustrace. Samotná kniha u mne nemůže dostat (a i to jen z úcty k autorovi) více než dvě a půl hvězdičky.

(SPOILER) Autor v této nejnovější knize snad chtěl konfrontovat dva neortodoxní názory na dějiny lidstva a na mnohé, oficiální vědou obtížně vysvětlitelné nebo zatím zcela nevysvětlené archeologické nálezy. Jde tedy o konflikt názoru, že do vývoje lidstva a jeho civilizace zasáhli mimozemšťané a názoru, že na Zemi byla vysoce vyspělá civilizace už před známým starověkem, který na zlomcích jejích znalostí pak stavěl. V první části knihy se tedy autor zabývá tím, co „svědčí“ pro (nebo se vysvětluje) návštěvou z vesmíru, v druhé části pak Atlantidou a jejím „dědictvím“. Na knize mi vadí její hodně nevybroušený styl textu – je hodně kostrbatý, často nesouvislý. Že autor se nevyjadřuje ani pro jeden ze zmíněných názorů by tak nevadilo, ale proti jeho jiným knihám nejde o nějaké souvislé vyprávění o záhadě, text je „neučesaný“.
Kladem knihy je, že kromě, i z podobné literatury, už notoricky známých argumentů a popisů nějakých archeologických nalezišť a nálezů (vykopávky v Troji, nálezy a vykopávky, které někteří považují za „atlantské“), přináší informace i o skutečně nových archeologických objevech: Ϛatal Hüyük, Tell Ghassul, Göbekli Tepe. Vše je doprovázeno, a to je hlavní přínos knihy, množstvím fotografií nálezů ze všemožných archeologických nalezišť, které jsou seřazeny podle „podobnosti“ vedle sebe a porovnávány jako důkaz stejného vlivu.
Tyto v knize uvedené, mnohdy ještě dávno neukončené vykopávky, u nichž nálezy ovšem ještě zdaleka nebyly zcela vyhodnoceny, představují pro „oficiální vědu“ nesnadné vysvětlení. Jen například Ϛatal Hüyük – město zcela nezvyklého a nikde jinde (zatím) neobjeveného uspořádání je záhada jistě i bez mimozemšťanů nebo Atlanťanů. Je ale velice odvážné (jak to píše autor) tvrzení, že šlo o nějakou „vysoce vyspělou“ společnost. I to, co se zatím ví nám říká: „Bylo to peklo na zemi, dnešní člověk by v něm nepřežil. Lidé žili ve velmi stísněných podmínkách, vedle vykopaných jam na výkaly a ohrad pro zvířata. Nedostatečné hygienické podmínky přinesly celou řadu infekčních chorob, na které tito lidé často umírali…“ Dokonce je názor, že nakonec celá tato „vyspělá civilizace“ vymřela na epidemii z otřesné hygieny. Bylo to snad proti sousedním oblastem něco nového (z hlediska stavby obydlí určitě), nazvat to ale „vyspělou civilizací“?
Stejně tak záhada Göbekli Tepe: není dost fantastické, že, zcela v rozporu s dosavadním názorem, že nějaký ústřední náboženský kult mohl vzniknout až ve společnosti lidí, usazených a zaměstnávajících se zemědělstvím, zde bylo objeveno rozsáhlé město svatyň, vybudované lidmi loveckých kočovných tlup… Takže se uvažuje o tom, že nikoliv až po přechodu k neolitickému zemědělství vzniklo náboženství, ale naopak, náboženství přimělo lidi společnosti lovců a sběračů se usadit a živit se pěstováním rostlin…
Celkově považuji předchozí autorovy knihy (byť vypravením skromnější) z řady „Tajemství …“ za lépe napsané a tedy i lepší. Snad tento materiál jednou zpracuje v propracovanější, čtivější formě.

Autor si v knize povídá s deseti pamětníky historie Českých Budějovic od poloviny minulého století – tedy lidmi v době napsání knihy v roce 2023 ve věku i přes 90 let. Pocházejí (nebo prožili část života) z různých částí města, ale hovor se stáčí i na vzpomínky na jiné části a nejen Budějovic ale i okolí. Jen snad jedno „povídání“ s paní, která pochází z Prahy, nemá s Budějovicemi (jakkoliv je zajímavé, paní měla známosti s mnoha celostátně známými umělci či osobnostmi) moc společného. I já, ač jsem také pamětník (dokonce vrstevník některých – mladších – zpovídaných) jsem se dozvěděl sem tam něco, co jsem buď nevěděl nebo pozapomněl. Kniha tedy má význam hlavně pro budějovické občany. Za její největší přínos považuji dobové fotografie, z nichž některé, ač sám staré pohlednice Českých Budějovic sbírám, jsem dosud neznal.
Podíl autora, kterého oblibuji pro jeho knihu o Novohradských horách (Za tichem) je zde pochopitelně menší – našel pamětníky a vede s nimi nenásilně rozhovor, kde mluví samozřejmě hlavně oni.

(SPOILER) Když jsem si přečetl knihu Český Marco Polo o cestovateli Bohumilu Pospíšilovi, tak jsem se rozhodl si přečíst i jediný dobrodružný román, který napsal (vedle dvou cestopisů a řady článků a povídek do časopisů). V zemi otrávených šípů vyšlo v roce 1936 v nakladatelství Toužimský & Moravec v edici Puškou a lassem, tzv. Malá řada. Po Kamarádovi ze Slunečného kaňonu Františka Lva to byla druhá kniha od českého autora v této edici. Knihu mám už roky (dnes se „zhodnotila“, antikvární cena je 3 až 5x vyšší než za co jsem ji kdysi koupil), hlavně kvůli krásným kvašům Zdeňka Buriana (začínalo jeho nejlepší tvůrčí období). Ale nečetl jsem ji, až nyní.
Redakce T&M vstoupila do kontaktu s cestovatelem někdy v roce 1934 při jeho návštěvě Prahy. Tehdy také předal rukopis románu. Po osudu jeho vydání se ptal dopisem, který se dochoval a redakce mu odpověděla, že vydání záleží na něm, neboť zatím je kniha nedokončená, působí, jako by děj násilně „usekl“ a ukončil. Další dokumenty dnes už nejsou a zda tedy to, co nakonec vyšlo, byl ten „nedokončený“ román nebo zda Pospíšil dodal další text, nevím. Jisté je, že kniha se skládá ze tří „dílů“ (o tomto viz v knize Příběh nakladatelství autorů Vladimír Prokop a Michal Moravec, historie nakladatelství Toužimský & Moravec, vydáno 2024 tamtéž).
Jde o dobrodružný román „haggardovského“ typu: dva dobrodruzi-prospektoři cestují do dosud neprobádaných končin na ostrově Nová Guinea, kde při hledání zlata a ztraceného druha „objevují“ kmeny kanibalů, kteří zřejmě ještě nepřišli do styku s civilizací XX. století (neznají ani kovové nože), ale narazí i na záhadného tvora, který tam žije. Tedy kulisy typických Haggardových románů o cestách ke ztraceným světům, ovšem děj se neodehrává v Africe, a o nějakých 60 let později po Alanu Quatermainovi. Nakolik využil autor osobní zkušenosti a zážitky není jasné: jistě se o „kanibalské“ kmeny velice zajímal, byl určitě v tehdejší Holandské východní Indii (Indonésii) a sousedících anglických državách, ke kanibalům ho ale asi úřady ani nepustily, na Nové Guinei asi také nebyl, jen na Borneu. Určitě nepronikl do dosud neprozkoumaných oblastí s nějakými kmeny mimo civilizaci. Takže něco tam prožít mohl, něco asi i slyšel od druhých, ale román celkově je jeho fikce. Inspiroval se Haggardem? Je to také román typu Verneových „Podivuhodných cest“ – kromě dobrodružství v exotické zemi je zde porce poučení pro čtenáře: o geologii a ložiscích zlata i o kultuře „divochů“ a střetu jejich chápání světa a jejich morálky s tímtéž příslušníků evropské civilizace. Jde samozřejmě hlavně o jejich „kanibalské“ zvyky, války mezi kmeny a obecně vztah k příslušníkům jiných kmenů. Tyto úvahy jsou ale krátké a rozhodně nebrzdí děj. Horší je to se srozumitelností třeba popisu té geologie zlata, která je vlastně pro laika nesrozumitelná. Také obšírný popis bitvy dvou kmenů kanibalů, do které zasáhnou naši dva hrdinové, zvláště terénu, ve kterém se bitva odehrává (a který hraje významnou roli), je sice podrobný, ale dost těžko srozumitelný. Kniha zřejmě neprošla důslednou korekturou, je v ní mnoho chyb: třeba několikrát zaměněné názvy dvou významných staveb ve vesnici divochů, ale i jmen náčelníka a čaroděje kmene. Na str. 219 "Kid ... se učil řeči (divochů) snadněji (než Bill)...". O tři řádky níže: "Billovi ... naučit se nové řeči (divochů) bylo snadnější (než Kidovi)...". Dokonce se tam vypráví příběh, odehrávající se v jižní Africe (tam Pospíšil určitě nebyl), kde anglický manželský pár loví - TYGRY ! Zda je to míněno jako vtip na hloupé Angličany jsem z textu nepoznal. Naproti tomu se autor dobře a celkem úspěšně snaží, aby "divoši" při líčení věcí, co neznají a jsou nad jejich chápání a zkušenost používali věrohodně znějící opisy a nikoliv mluvu a výrazy bělochů. Celkově lze říci, že proti čtivosti textů knih Haggardových, přeložených Karlem Weinfurterem, je Pospíšilova kniha literárně znatelně horší. I tak jde o zajímavý dobrodružný román, který za přečtení stojí a jako celek, včetně Burianových ilustrací, jde o velice pěknou knihu. Škoda jen, že ty ilustrace jsou na potřeby kvašových obrázků poněkud malé – však to byla jedna z posledních knih "malé řady" edice PaL, od následujícího roku měly knihy formát větší, ale zase byly (zase z hlediska potřeb kvašových ilustrací) tištěny na mnohem horším papíře …