Arminus
přečtené 105
Friedenstaube
2014,
Michael Winkler
odpad!
Jde o román postkatastrofický a o dystopii. Odehrává se v nedaleké budoucnosti (2028), kdy svět po atomové válce, řádění lůzy a přírodní katastrofě přišel o většinu obyvatel. Román ovšem určitě neslouží k varování před možným vývojem světa, je zde otevřeně adorován jakýsi nacistický režim, který se objevil v tom, co zbylo z Německa. Nejde ale o čistě hitlerovský nacismus, tento je už vylepšen všemi fašisticko-nacisticko-komunistickými narativy nejnovější doby a autor nevaruje, ten líčí, jaké by to bylo vlastně krásné Jde tedy spíše o utopii, sen nácka. Ale nejlepší je uvést pár ukázek. Čísla za mými citáty jsou čísla stránek s citovaným. Po světové válce vypuklo navíc velké rabování a vraždění lůzy (když nakonec většině lidí bylo jasné, že byli po celá desetiletí obelháváni a cíleně balamuceni vypuklo povstání 56). V Německu stará vrchnost (rozuměj demokratičtí politici) byla přenechána lidovým tribunálům a nepřežil nikdo (66). Německo samo z jaderné války vyšlo s menšími škodami, neboť Němci Rusům, kteří táhli do západní Evropy nastolit pořádek (!) nekladli odpor (44) a tak neměli takové škody jako Francouzi, kteří se postavili na odpor a na které Rusák hodil několik atomovek. V Rusku bylo muslimské povstání, jeho strůjci, Židé byli do jednoho odsunuti do Birobidžánu (43). Radikální snížení počtu obyvatel mělo kladné následky: přirozeně byli zákonem vývoje radikálně redukováni teplouši, pravdoláskaři, emancipátorky a genderoví maistreamátoři (doslova! - 59). Celá válka a to co následovalo bylo naplnění karmy, odplata Angloameričanům za bombardování německých měst za 2.světové války (79). K Američanům chová autor, německý nacista, zvláště zuřivou nenávist: jinak než Amíci jim většinou neřekne, zato objasní, že před katastrofou úředníci USA byli z 90% Židé (50). V závěru knihy Říše totálně zničí zbytek USA autor- nacista si zde, alespoň v knize, při vraždění Amíků doslova užívá slavné vítězství Hitlerovy Třetí říše ve 2.sv. válce (to jediné mne také v knize uspokojilo: ta ubohost nacisty, kterému zbylo jen blábolení v knize a vztek na vítěze, ukájený slavným knižním vítězstvím). V Německu vzniklo císařství, zvrhlosti a perverze pozdně-demokratické dekadence zanikly společně s celou NSR (21). Nový režim (zvaný Říše) si v době vyprávění dovolil i university (18), hlavní byla ovšem armáda a vojenská služba. Rasismus nebyl, Židi v Říši totiž prakticky už nebyli, se zbylými bylo zacházeno jako s malomocnými (74), zatímco v jiných zemích se jim jako strůjcům války vedlo hůř. V románu je pak popisována mírová expedice přes Atlantik do Ameriky, která měla zjistit, jak to tam vypadá a zda někdo přežil (že končí válkou je u nacisty pochopitelné. "Holubice míru" je ostatně i komunistická, ruská atrapa). Zde se teprve autor vyžil: východní pobřeží USA, kde žili dříve penězožidé, okrádající lidstvo(135) je těžce zdevastováno (karma, boží msta na zlých (134), ale lidé tu jsou: jakási vesnice negrů (působili jako opice 45), ale i pokus na jistém území obnovit Konfederaci, která byla ovšem už zcela rasově čistá, neboť zlo, říše Židů a USA byly sprovozeny ze světa (140). Židovští vědci totiž pro vládu USA vyvinuli bakteriologickou zbraň s cílem redukce světového obyvatelstva (138), která se jim trochu nepovedla, takže už nejsou žádní Židé, žádní negři, žádní Hispánci, dokonce ani Indiáni ne (140), v Konfederaci ale, omylem Židů, strůjců viru, přežili odolní potomci Němců, je to tedy čistá a uklizená země, jak říká jedna z postav (140). Něco ale přežilo i jinde zloduch Henry Morgenthau, Žid, němcožrout (156), který stále věří na holokaust (157) a pokusí se o válku proti Říši. Jednat s ním nelze, neboť mír s USA netrvá dlouho vždy si našli důvod, aby zemi, kterou si vybrali mohli přepadnout (157, příklady: Německo a Japonsko za 2.sv. války atd.). Tak by bylo možno pokračovat. Nejzhovadilejší žvásty dnešní proruské, protizápadní a tzv. antisystémové scény, třeba i v Česku, v kostce (nezapomenuto ani na žvásty antivaxerů). Hnus všeho hnusu . V názorech čtenářů na knihu na Amazonu jeden čtenář svůj příspěvek nadepsal Wieder einmal Schundliteratur, což považuji za velice mírné. Jiný čtenář pak píše: Konečně Amazon přestal nabízet tento hnědý hnůj! (bohužel, nemyslím, je to tam stále). U nás v současnosti prodává jakási rodinná firma Slovanská kultura (její e-shop). Cíl této firmy : pohled na svět z našeho slovanského úhlu pohledu, znovuobnovení slovanské kultury, poznání našich skutečných dějin... Tedy výborný obchod pro prodej takového nacistického německého svinstva, ostatně mezi spolupracovníky firmy patří například Marek Obrtel, přední tvář protofašistické scény v Česku. Slovanům okolo tohoto spolku nejen nevadí, ale přímo vyhovuje nacistické svinstvo, vycházející z Hitlerova nacismu. Samozřejmě nevadí, jak totiž napsal, také na Amazonu, jiný čtenář: v knize jsou všechna německá nacistická, protiamerická a rasistická klišé, urážející intelekt, jako nástroj manipulace. Tedy přesně to, co chtějí a dělají Slované a podobní čeští vlastenci u nás. Závěr: literárně ubohé (zvláště 2. polovina, líčení vítězné války), názorově naprostý hnus a svinstvo, celkově odpad!... celý text
Vánice
2022,
Flint Maxwell
Slabý horor, vhodný leda pro hodně nenáročné (nebo s hororem začínající) čtenáře. Vše, s čím autor přichází, tu už bylo, ovšem v mnohem lepším podání. Výchozí situace je jen jiná varianta třeba Ptáků od Daphne du Maurier: tam ptáci, zde vánice. Odehrává se v chatě na břehu jezera, stranou civilizace, což je téma, lépe pojednané třeba v jedné výborné hororové povídce (zde stačila krátká povídka) o starých manželech, kteří nedbají na varování a zůstanou na chatě i po Dni díkůvzdání… Nakonec je tu ještě ve vánici cosi, co je odvar nápadu Stanislava Lema ze Solarisu. To samo by mi až tak nevadilo (stejně jako „otevřený konec“ bez vysvětlení), je jasné, že to (vánice) bude pokračovat a české vydání pokračování je už nakladatelem i ohlášeno. Tentokrát ale už beze mne. Knihu jsem koupil v akci nakladatele za pouhých 99 Kč – no nekup to za ty peníze, zvláště když si na Databázi člověk přečte příznivé komentáře. Normálně kniha stojí (jako zboží – nemluvím o hodnotě) ovšem mnohem více a kdo se bude chtít dozvědět, jak vánice dále řádila, také mnohem více ještě zaplatí. Ona totiž ta vánice řádí v dalších 4(!) pokračováních (kam se hrabe King, obviňovaný z toho, že píše od stránky…). Ale to vše lépe, než bych napsal já, napsala jedna čtenářka v komentáři ke knize na Amazonu a proto ji zde (volný překlad) ocituji: To nejsou knihy. Jsou to brožury velikosti Reader's Digest Monthly Magazine. Je to pár kapitol (jedné) knihy. Hloupě jsem si koupila první 3 knihy z toho, co jsem považovala za sérii knih. Nemohu uvěřit, že Amazon dovoluje, aby byli jeho zákazníci takto okrádáni. Tyto "knihy" nejsou levné. Každá je za stejnou cenu jako skutečná a kompletní kniha. Když jsem se dostala ke 3. „knize“ nazvané The Numbing, byla jsem tak znuděna opakováním v každé této „knize“, že jsem začala přeskakovat odstavce. Nepomohlo to, monotónní příběh nijak nepokročil. Začala jsem tedy přeskakovat stránky. Stále totéž. Tak jsem přeskočila rovnou na poslední 3 stránky: velmi předvídatelný konec 3. kapitoly. Tou 3. kapitolou myslím 3. „knihu". Nemám zájem nechat se okrást nákupem posledních 2 "knih". Koho by zajímaly. Nevadí mi platit za knihy, když za to stojí. Ale nelíbí se mi nechat se okrádat. NEKUPUJTE TYTO KNIHY - Peggy Brooksová (konec citátu). Tento komentář myslím říká vše. Však jsem za něj paní/slečně Brooksové dal palec. Nakladatelství Fobos v poslední době se skutečně poctivě snaží zprostředkovat českému čtenáři díla „moderního“ hororu, budiž mu za to velký dík. Vydává tedy díla, která samozřejmě mají (jak pro koho) různou kvalitu, ale podstatné je, že si lze vybrat. Zde Fobos bohužel převzal hodně nepovedený projekt. Zájemce nechť se zařídí podle svého. P.S. Podle mých zkušeností s vydáváním „serií“ se ovšem může stát, že se český čtenář konce stejně nedočká. Takto dopadly (opravdové serie románů, ne kapitol jako zde), namátkou E.R. Burrougsova o světě Pellucidar, knih o Skákajícím Jackovi či dokonce jen 2. část dvoudílné serie hororových povídek C.A. Smithe. Na rozdíl od vyjmenovaných torz zde čtenář opravdu o moc nepřijde!... celý text
Lovy a malování v divoké Africe
1926,
Wilhelm Kuhnert
Knihu jsem objevil v nabídce jednoho antikvariátu (za 500 Kč). Hledal jsem tedy na Databázi více informací a zde mne přesvědčily komentáře obou předchozích komentátorů: koupit. Nyní musím konstatovat toto: textem nejsem moc nadšen, bezpochyby vinou zvolené formy vyprávění (reprodukování deníkových zápisků) a hlavně asi nepříliš dobrého překladu je velice kostrbatý a tudíž málo čtivý, přestože obsahuje pasáže určitě velmi zajímavé. Zde by pomohl podle mne nejen nový překlad, ale i výtah z původního textu (k tomu ovšem dojde sotva). Trochu to připomíná jiný cestopis z Afriky, našeho cestovatele Holuba, ke kterému jsem zde napsal komentář. A pak ilustrace: to je ovšem třída, i co do reprodukce kvalita (kniha jako nová musela být ve své době krásná, můj antikvární výtisk je ve vazbě poněkud „rozvolněn“ a je vidět, že kniha neležela jen v knihovně, stránky jsou ale čisté a kniha je tak i dnes velice pěkná). Proto jsem se rozhodl „investovat“ ještě dalších 770 Kč za knihu Kuhnertových ilustrací „King od the animals“. Je tedy v angličtině, ale prodává se i v Česku. A je (trochu dražší) k mání i v německé verzi. Je to luxusní katalog k výstavě (v úvodu je odpověď ředitele galerie na otázku, proč právě výstava Kuhnertových obrazů: „Ukazujeme Kuhnerta, protože je jeden z nejvýznamnějších malířů a ilustrátorů své doby… je pozoruhodnou osobností v dějinách umění. Jeho obrazy zobrazují historii umění a vědy, ale také historii koloniální“). Zde jde opravdu hlavně o ty ilustrace – celkem 170, z toho asi 75 barevných reprodukcí, hlavně olejů (a několik kvašů), v porovnání i s celkem bohatě ilustrovanými Lovy a malováním tedy nepoměrně více. Krásné obrázky, však je autor i dnes, po skoro 100 létech, „king“ ve svém oboru. Zdeněk Burian měl své oblíbené tygry, Kuhnert zase lvy, jsou zde ale i sloni, nějaké zebry, a i tygr bengálský či zubr v Bialoviežském pralese. Také ale obrázky africké krajiny (Kilimandžáro) i z války proti domorodcům. Důležité je, že žádná ilustrace není stejná s těmi, použitými v knize Lovy a malování (tzv. kamenotisky v této knize nejsou vůbec). Zbytek jsou kresby tuší, většinou skicy (bohužel reprodukce některých je, přesto že kniha je velice kvalitně vytištěna, nezřetelná – byly nakresleny příliš slabě). I zde je to s textem ovšem horší. Kunstler maloval, co v Africe viděl, ať se to dnešním (politicky korektním) hodnotitelům líbí či ne. Také v té době do jeho kreslení nežvanili nějací komunističtí hlupáci, jako třeba v případě našeho Mistra, Zdeňka Buriana. Je známý debilní odsudek jeho umění od Ondřeje Sekory, který shledal, že když Burian kreslí střet člověka a divokého zvířete, staví je na roveň, je mu (po „buržoasnu“) lhostejné, kdo zvítězí… Kuhnert viděl v Africe i lidi, které třeba lvi zabili a sežrali – a kreslil i toto (tyto obrazy v knize ale nejsou). Nebo, když se doslechl, že kolonista Clark Peters hodlá oběsit domorodou dívku, kterou považoval za svůj majetek a která od něho uprchla, Kuhnert údajně řekl, že „tohle musím vidět, to jsem ještě neviděl, aby někoho věšeli“. A nakreslil perokresbu, která v knize reprodukována je. Text, přinášející informace o autorovi, jeho obrazech a jejich přijetí veřejností obsahuje také zbytečné „vysvětlující“ pasáže k jeho názorům na domorodce a na kolonialismus (samozřejmě z dnešního hlediska – dosti nesmyslné). Jak napsal v komentáři ke knize na Amazonu jeden čtenář: „nemá cenu to ani číst, obrázky ale stojí zato!“ Plně souhlasím. Naši českou knihu Lovy a malování (a ostatně i anglickou, která ji výborně doplňuje, o té ale Databáze není) ohodnotím tedy výhradně podle kvality ilustrací (kvůli kterým jsem obě knihy ostatně i kupoval) pěti hvězdičkami.... celý text
Africká mise
2022,
Jules Verne
Připlouvá loď … ve verneovkách často použitá výchozí situace. Také styl, popis a charakteristiky hrdinů zcela odpovídají Vernovu stylu. Jde tedy zřejmě o fragment skutečné „verneovky“, verneovky, které nebylo dáno, aby ji autor dokončil. Máme k dispozici pouze 5 úvodních kapitol a věru že představují nejtajemnější dílo Julese Verna (kam se hrabe Vilém Storitz, Tajemství pralesa či Tajemný hrad v Karpatech!). Tajemství tohoto zlomku totiž už zřejmě nikdo nikdy nerozluští. Ačkoliv doslov knihy nabízí vysvětlení, proč Verne vůbec takovou knihu začal psát i proč ji nedokončil, jde stále jen o (třebas pravděpodobné) dohady. Tento fragment knihy autora románů „Podivuhodných cest“ popisuje začátek cesty francouzské výpravy do nitra tehdejšího Francouzského Konga. Takže je zde i u Verneho obvyklá kapitola s obsáhlým popisem pronikání cestovatelů a dobrodruhů do této země. Tehdy Francie obsazovala území v Africe, kde se její civilizace setkávala s domorodými kmeny. Některé Verne popisuje s otevřenými sympatiemi, jiné se nebojí (nebylo ještě politické „korektnosti“ a protikolonialistické ideologie) popsat velice záporně. Prostě zlatá doba před první světovou válkou. Verne zde píše zcela v souladu s francouzským vztahem k obsazovaným územím, které se jednou měly stát „zámořskou Francií“ a jejich obyvatelé (zámořskými) Francouzy. Zralost místního obyvatelstva Francouzského Konga pro tento ideál má zjistit právě dotyčná výprava. To samozřejmě ale asi nebylo vše, co Jules Verne chtěl v románu čtenářům sdělit. Můžeme se jen dohadovat, jakou dobrodružnou zápletkou měl být román okořeněn, kdo měl být tím, u Verneho obvyklým, zrádcem. Nebo odvážnější spekulace – co měla výprava v nitru Konga objevit? Velice zajímavá je postava ruského experta na esperanto, který je součástí výpravy. Sama se nabízí otázka, proč právě Rus? (Nechci věřit že proto, protože – jak nás kdysi učili – vše vynalezli Rusové.) V ryze francouzské, francouzskou vládou placené výpravě kvůli francouzským politickým cílům je zde Rus. Že by Francie neměla (když už esperanto mělo být tématem románu) své věhlasné experty na tuto umělou řeč? Dovedu si dobře představit, že Jules Verne zde mohl zařadit kapitolu (podobnou kapitole o francouzských cestovatelích do Konga) o francouzských esperantistech… Přesto se zde objevuje ausgerechnet Rus. Moje vysvětlení je u Verneho (a bohužel i jiných Francouzů) tehdejší (a jak bohužel vidíme u některých - nejen - Francouzů, i politiků, dodnes) nekritické podlézání Rusku. Autor „Podivuhodných cest“ umístil děj svých románů do všech možných zemí celého světa. A je tedy jasné, že když César Cascabel cestuje domů přes Sibiř, je mezi vedlejšími hrdiny Rus. Rusku ostatně Verne věnoval celý román – Michail Strogov. A právě zde udělal zkušenost která ho mohla z jakéhosi obluzení Ruskem a Rusy vyléčit – to když jeho nakladatel měl obavy (!), co románu řekne Rus, nestyděl se dokonce (neoficiálně) zeptat Rusa, zda to tak „smí“ vydat – a slavný Verne a jeho vydavatel, aby nepřišli o kšeft, zbaběle couvli a podrobili se Rusově „radě“… Měli-li Verne do té doby jakési sotva něčím podložené názory, že Rusko je taková normální země jako Francie, jen ležící trochu východněji a Rusové lidé jako Francouzi (vždyť dokonce někteří mluvili francouzsky !), pak se po této zkušenosti mohl probudit. „Michal Strogov v ruském překladu za carského režimu nevyšel nikdy … a problémy s ním byly i po revoluci. Zato překlad Ocelového města, ostře šovinistického, protiněmeckého pamfletu, vyšel v císařském Německu ve stejném roce jako originál ve Francii“ (viz Neff: Jules Verne a jeho svět, str.198). Ale – třeba měl být tento Rus právě oním zloduchem výpravy… Knížečka je tedy zajímavým doplněním díla velkého spisovatele. Běžný čtenář, který si „pochutná“ na nejlepších verneovkách a nemusí už ty slabší (také jsou!) nepřijde o nic, když tento zlomek románu vynechá, Vernův fanoušek (či dokonce sběratel jeho románů) by ovšem knihu vynechat neměl. Nakladatelství je za tento počin třeba poděkovat a ocenit, ne tolik z hlediska literárního, ale za snahu i v češtině nabídnout Verneho co nejúplnějšího.... celý text
Cosi z hloubi
2022,
S. T. Joshi
Autor S. T. Joshi je bezesporu významná postava na poli lovecraftovské literatury a jeho literárního dědictví. Sestavuje antologie povídek Lovecraftových následovníků a už to je velice záslužná činnost – jakkoliv takové antologie sestavují i jiní (třeba E.Datlow: Lovecraft Unbound; Wikipedie takových antologií od různých editorů uvádí více než 20, některé od jiných editorů jsou ostatně zmíněny i v biografické poznámce v Joshiho knize), ale nakladatelství Laser se u nás rozhodlo vydávat ty od Joshiho. U nich platí to, co pro všechny antologie: obsahují povídky slabší vedle výborných (podle názoru daného čtenáře), takže každý čtenář může něco odmítnout a něco naopak s radostí přijmout (a podle toho pak knihu hodnotí). Kromě toho je S. T. Joshi mimo jiné autor obsáhlé Lovecraftovy biografie (skoro 600 stran), kterou bych si velice rád přečetl, ovšem naděje, že vyjde v českém překladu je mizivá. Rozsáhlé dílo si mohli dovolit přeložit a vydat tak leda Poláci, kde je knižní trh přece jen podstatně větší… Proto jsem se na sbírku Joshiho povídek lovecraftovkého typu opravdu těšil. Kdo jiný může napsat povídku, hodnou pera Lovecraftova, než znalec jeho díla. Dnes mohu říci, že mne kniha zklamala. S. T. Joshi velký znalec Lovecraftova díla bezesporu je, napsat ale povídku v jeho stylu a dokonce jeho kvality je něco zřejmě zcela jiného, na to prostě nemá. Jsou zde rekvizity a kulisy „pravého“ Lovecrafta, odkazy na jeho dílo, občas dokonce i text, stylem připomínající Mistra. Ale Lovecraft to není ani zdaleka (nebo tak daleko, jako je naše Země daleko od toho Lovecraftova středu vesmíru, kde bublá šílený bůh Azathoth). V povídce Jakýsi omyl Joshi dokonce převrací Lovecraftovské paradigma a z nešťastného lidstva, které Lovecraft varuje před hrozbou sil z nepřátelského vnějšku, se stává ničitel Země, života i nezemských stvůr. To by celkem mohla být vtipná variace na lovecraftovské téma – kdyby zde Joshi prostě nenaskočil na módní sebemrskačství bojovníků proti globálnímu oteplování (včetně argumentace použité v textu). To by Lovecraft sotva udělal – i přes své podivínství si světové politické situace byl vědom, měl i své předsudky (dnes, opět v souladu s převažujícím názorovým trendem, kritizované), ale psát ve smyslu a zájmu nějakého politického názoru či směru? Také v hlavní (titulní) novele je přidání erotiky něco, co v Lovecraftovi věru není (zase nechme stranou spekulace o jeho sexuálním zaměření; ostatně názory na podobné „obohacení“ Lovecrafta byly diskutovány už při vydání Leeovy knihy Tramvaj č.1852) – podstatné je, že podle mne to skutečně „lovecraftovský“ horor nejen neobohatí a neudělá lepším, ale právě (jako každý kříženec) naopak… Takže z celé knihy mne opravdu zaujal jen tento jeden odstavec z povídky první, napsané už v roce 1980 (!), ale vzhledem k dnešku text vysoce aktuální. Týká se charakteristiky zhovadilých členů sekty uctívačů Cthulhu, a je napsaný zcela v souladu s názory (a také popisy v povídkách – Hrůza v Dunwichi např.) samotného Lovecrafta. Cituji: „ (...přepadl mne ještě větší vztek na) ty groteskní zrůdy a hanobitele všeho, co je příčetné a normální, na ty hloučky nepříčetných ničemů,jejichž touha po absolutní destrukci se zrodila pouze z neschopnosti koexistovat s rasou, která je tak dalece předehnala v duševním i duchovním vývoji, že si nezaslouží být označováni za lidi, protože se ve své hanebné a ohavné zvrácenosti stali zcela samostatným druhem“. Myslím, že lepší charakteristiku Rusáků, vraždících na Ukrajině, nelze napsat, já alespoň mám naprosto stejné pocity. Kvůli tomu ovšem lovecraftovké horory nečtu … Jde tedy o knihu, nevyužívající ani zdaleka potenciál, který náměty nabízely, knihu, která k Lovecraftovu dílu nic nového a kvalitního nepřidává. Potvrdilo se mi pouze, že snaha "obohacovat" žánr o nové motivy (zde politicky aktuální či erotiku) ve většině pokusů rozhodně nepřináší dobrý výsledek. Jinými slovy řečeno: když si budu moci vybrat k přečtení originálního Lovecrafta a tuto sbírku Joshiho povídek, nebudu vůbec váhat co zvolit. Oceňuji pouze krátkou informaci o autorovi na konci knihy a když už „Joshiho“, těším se na další jeho antologie, sestavené z prací (doufám) lepších pokračovatelů Mistra. Dodatek. Podobné téma jako Cosi z hloubi má třeba Hohlbeinův Wyrm. Pro mne velice dobrý lovecraftovský horor, kterému se Joshi, ani přidáním lehtivé erotiky, zdaleka nepřiblížil. A pokud jde o to "aktuální" téma klimatických změn vinou lidstva a souvislost s Lovecraftovými božstvy, doporučuji povídku Prokletá civilizace z knihy českého autora, Jaroslava A. Poláka, Bizarní atraktor. Takhle si představuji "aktualizaci" Lovecrafta!... celý text
Necronomicon podle Murahawy
2011,
neznámý - neuveden
Hodnotit knihu jako je Necronomicon není snadné. Myslím jedním hodnocením. Lze na ni totiž nahlížet z několika hledisek a každé by chtělo jiné hodnocení. Já knihu koupil kvůli Lovecraftovi, jejímu (zřejmě) duchovním otci. Na téma, zda jde o Lovecraftovu mystifikaci nebo skutečný grimoár, velice tajný, ke kterému se Lovecraft nějak dostal, existuje dnes rozsáhlá literatura s názory pro i proti. Takže nejprve hodnocení jako dílo literární, i když krásná literatura to je jen částečně: mne zaujala především úvodní kapitola (esej), vypočítávající Lovecraftovy povídky, ve kterých je Necronomicon zmíněn. A samozřejmě jeho tzv. historie, popis jak vznikl a jak dopadl jeho „autor“ (Svědectví šíleného Araba), což je zajímavá (i když jen lepší průměr) hororová povídka. Jako dílu literárnímu, žánr fantasy – horor, dávám 4 hvězdičky. Pak lze Necronomicon nahlížet jako grimoár, vlastně jakousi „odbornou“ literaturu mystiků. Zde musím přiznat, že nejsem na něco takového specialista, rozhodně na podobné věci (byť prokazatelně „pravé“, původem ze středověku) a na jejich použití nevěřím a nehodlám zkoušet pomocí „strašlivého“ Necronomiconu vyvolávat nějaké příšery z jiných dimenzí. Pro mne z tohoto hlediska 1 hvězdička. A konečně lze Necronomicon nahlížet a hodnotit jako hrůzu vyvolávající knihu – a zde je jedno, zda je Necronomicon pravý nebo jde o mystifikaci – a hodnotit ne literární úroveň, ale imaginaci autora, jak text naplňuje pověst, o kterou se mu postaral Lovecraft. Zde bych řekl, že to jistě není sepsáno špatně, je to konzistentní text (ve svém žánru mytologie), autor, ať to byl kdokoliv, si s ním práci dal. Jenže: Lovecraft opakovaně, vlastně při každé zmínce, píše o tom, jak strašlivá kniha to je, jaké nebezpečné informace obsahuje, jak je (pokud exempláře unikly nařízenému zničení) zamčena v nejtajnějších odděleních knihoven, aby se k ní nikdo nepovolaný nemohl dostat. Dokonce že její přečtení vede až k zešílení… Tedy, popsal ji (Lovecraft) takto geniálně, jde o výbornou hororovou rekvizitu, vyvolávající nepříjemné mrazení z neznáma. Pak je ovšem výsledek – Necronomicon, který zde máme (a je jedno, zda jde o tuto verzi nebo druhou, s názvem Necronomicon a jeho Zaklínací kniha, moc se nelišící) – spíše tristní, nic takového čtenář bohužel nedostane, autor, ať jím je kdokoliv, na Lovecraftem popsaný děs prostě neměl. Zde tedy hodnocení tak slabý průměr – horší 3 hvězdičky. Jak to ale spojit do jednoho hodnocení? Pro mne, jako jakýsi doplněk originálního Lovecrafta (a dnes už nejen Lovecrafta, používají jej jako hororovou rekvizitu i Lovecraftovi pokračovatelé a napodobovatelé), něco, co by jeho čtenář znát měl, za lepší 3 hvězdičky.... celý text
Kouzlo myslivosti na starých pohlednicích
2015,
Radomil Šibrava
Velice pěkná a poučná kniha, nejen pro myslivce. Spousta (přes 200) reprodukcí krásných starých pohlednic se zvířecími náměty i „žertovných“, třebas poněkud kýčovitých, s náměty z mysliveckého života. Kniha, členěná podle druhů zvěře, podává vždy stručnou informaci o jednotlivých druzích. Jsou vysvětleny i výrazy mysliveckého slangu. Každá pohlednice je pak doprovázena stručným textem, uvádějícím kdo ji nakreslil (pokud je známo), případně kdo, kdy a kam ji poslal a také co na ní napsal, když jde o zajímavé sdělení. Většinou pošta z počátku minulého století, z idylických dob do první světové války. Takže jde i o zajímavé čtení (kromě poučení – třeba o dobových názorech na lovnou zvěř). Sám jsem byl sběratel pohlednic, ale nikoliv tohoto žánru. Musím ovšem napsat, že takováto sbírka je opravdu velice zajímavá a dnes i bezpochyby cenná. A její majitel a autor knihy je opravdový znalec (myslivost moc hodnotit nemohu, ale znalec starých pohlednic je určitě) a sestavil a sepsal ji skutečně na výbornou.... celý text
Bizarní atraktor
2011,
Jaroslav A. Polák
Když jsem přečetl několik prvních „recenzí“, byl jsem nadšen: přímo skvělé. Bohužel autor nevydržel s dechem ani na tak krátkou trať, jakou představuje tato útlá knížečka, konec mne už tak moc nezaujal – snad to bylo tématy, pro mne méně zajímavými, ale určitě i tím, že „recenze“ těchto dalších knih, které „objevil“, už nebyly tak dobře napsané. Jde samozřejmě o mystifikaci – takové knihy nikde nedohledáte, ale ani nemusíte hledat: autor sám nenápadná přiznání vsouvá do textu (kniha „vydána“ nakladatelstvím Miskatonické university), já považuji za vtipné přiznání, jak to s těmi objevenými „zvláštními“ knihami je, jeho popis, jak knihy, sehnané vlastně po celém světě a vyšlé v nejrůznějších jazycích, od portugalštiny přes norštinu až po hebrejštinu, bohorovně překládal. Z (staré) hebrejštiny dokonce tak (zde jedinkrát přiznal neznalost jazyka), že vysoce náročný filozoficko-mystický starověký text (700 stran!) překládal zapnutím překladače v počítači … Tedy, pěkná mystifikace, dobrá myšlenka (i když Stanislav Lem, například, něco takového napsal dříve, ale to autor připomíná v poslední kapitole sám), autor je však originální ve výběru námětů těch svých bizarních atraktorů… Zajímavé je třeba porovnat dva názory na „předlidské“ civilizace na Zemi (téma, kterým se zabývají autoři sci-fi, hororu i záhadologové) ve dvou „knihách“: v první naši civilizaci předcházela prvohorní civilizace obřího hmyzu a druhohorní inteligentních dinosaurů. Obojí ze Země zmizely, přešly do vyšších dimenzí časoprostoru … A proti tomu jiné „odhalení“ minulosti v jiné „knize“, minulosti v souladu s Lovecraftovým Necronomiconem: příchod „Starých“ na Zemi před nějakou miliardou let, jejich boje s tvory uctívajícími Cthulhu a jejich bohy („Prastaří“) i s jejich vlastními výtvory, „shoggothy“ … Obojí jsou zde dodnes s námi. Zde se autor ale poněkud od těch Necronomiconů, inspirovaných Lovecraftem, odchyluje, pro lidstvo jsou podle něj smrtelným nebezpečím jak Staří (dnes zamrzlí pod ledem Antarktidy) tak Cthulhu z města R’lyeh, potopeného do hlubin moře. V současnosti vrcholí jejich nelítostný boj o to, kdo z nich získá vládu nad planetou Země zpět. Na jedné straně stojí výtvor, který tu zbyl po „Starých“, Shoggoth, který má zájem o globální oteplení a podporuje po celou historii lidstva činy, které ho způsobují (v dnešní politice, abychom si situaci přiblížili, pak politiky jako je Václav Klaus, hlásající, že žádné oteplení neexistuje), zatímco Cthulhu naopak mají zájem na zachování současného stavu (zamrzlá Antarktida) a v současnosti tedy podporují názory, že je třeba dělat něco proti oteplování (vyvolali tedy celé hnutí okolo Gréty). Skutečně zajímavý a vtipný výklad nejen současných politických střetů (dokonce celých dějin lidstva včetně třeba vzniku velkých náboženství)… V Necronomiconu, jeho zaklínací knize, je ovšem nebezpečné hlavně vyvolávání „prastarých bohů“ Cthulhu, „Staří“ jsou k lidstvu spíše přátelští… Tedy sci-fi, horor v Lovecraftově stylu, ale kniha Bizarní atraktor přináší i další náměty, hodné zamyšlení – například zda při pátrání po předlidských civilizacích skutečně víme CO hledat nebo zajímavý názor na kulturní setkání neandertálců a lidí Homo sapiens v jiné „recenzované“ knize. Či o virové podstatě našich emocí a citů. Nechybí ani ironické vypořádání se se stoupenci spikleneckých teorií. Autor píše v úvodu: „vydejme se na cestu k branám imaginace“. Knihu tedy lze, jako podnět k „brainstormingu“, doporučit i těm čtenářům, kterým neříká nic žánr sci-fi, horor či Lovecraft. Přes slabší konec, už jen kvůli prvním 4 či 5 recenzovaným „knihám“, hodnotím plnými 5 hvězdičkami.... celý text
Josef Lada: Středoevropský mistr 20. století
2022,
Lev Pavluch
Velice pěkná monografie, navíc za přijatelnou cenu. Je zajímavě členěna do kapitol podle námětu Mistrových kreseb: humoristické a satirické kresby, ilustrace ke knihám pohádek (včetně zmínky o Ladově literární tvorbě), samozřejmě ilustrace ke Švejkovi, k životu a práci na českém venkově, ročním obdobím a svátkům (Ladova zima a Vánoce), ilustrace z české vesnické hospody a nakonec i kapitola věnovaná obrazům Ladovy oblíbené postavičky – českého hastrmana. Vždy jsou ilustrace řazeny zhruba podle doby svého vzniku a je tedy velice zajímavé porovnávat, jak stejné téma Mistr nakreslil v různé době. Kniha ovšem obsahuje pouze barevné obrazy (techniky kvaš či akvarel), ne černobílé perokresby tuší (jako jsou například v knize Ladova ilustrace od J. A. Novotného). K reprodukcím bych měl jednu poznámku: neznám originály, ale někdy se zdá, že obraz není reprodukován barevně správně (třeba akvarel z knihy B. Němcové Národní pohádky). Škoda, kniha je jinak kvalitně vytištěna. A – bohužel chybí, i třeba jen výběrová, bibliografie Ladou ilustrovaných knih.... celý text
Život je bolestný a přináší zklamání: Massakr Vol.1 : Lovecraft
2016,
Otto M. Urban
Začal bych tím, že v knize mne poněkud zarazil následující text v úvodu: „...to, co dnes nalézáme jako lovecraftovské umění je ve valné většině pozoruhodně nezajímavé, donekonečna opakující stejné motivy a stejnou formu jakéhosi fantastického realizmu. Explicitně a barevně křiklavé obrázky diváka spíše odpuzují...“ Napsal kurátor výstavy - kniha je totiž katalog výstavy – a editor knihy, pan Urban, a míní jakási „běžná lovecraftovská díla“. Rád bych věděl, kam na takové „lovecraftovské“ umění pan kurátor chodí (šel bych také). Poněkud to totiž připomíná nechvalně známou minulost, kdy se zde v republice sice nesměly promítat americké (ani jiné) westerny, zato bylo možno je parodovat a tak se natočila jejich parodie (že byla výborná je jiná věc). Trochu se o takové lovecraftovské (nejen) výtvarné umění zajímám a také bych rád to, o kterém se pan kurátor nepříliš lichotivě vyjadřuje, blíže poznal. Pokud jde o ilustrace přímo Lovecrafta, pak vím o čtyřech (českých) ilustrátorech Lovecrafta. Jeden výběr Lovecraftových povídek ilustroval Burianův následovník, Milan Fibiger. Jeho styl možno skutečně označit za „fantastický realizmus“ (byť není „barevný“), Fibiger je následník Zdeňka Buriana. Ilustroval podobně ještě několik dalších knih, které možno zařadit do kategorie horor, ovšem většinou pouze obálky (ostatně Fibiger je znám už tím, že v jím „ilustrované“ knize moc ilustrací nebývá). Velké soubory Lovecraftových povídek ilustrovali František Štorm (viz dále) a sešitové vydání (11 sešitů) Kája Saudek (obojí zmiňuje katalog „Život je bolestný...“). A jedno ze dvou vydání Lovecrafovy poezie pak ilustroval také Martin Milan. Jinak je pár ukázek „hororových“ ilustrací, většinou obálek starých knih, možno vidět třeba v příloze Jirouškovy knihy o starých hororech „Černý bod“ (ty snad byly opravdu „barevně křiklavé“). K vlastnímu Lovecraftovu dílu jsou zde pak ještě komiksy podle jeho povídek. Mám nějaké vydané v zahraničí, v angličtině, ale to je zcela jiná kategorie kreseb, ty samy o sobě v čtenáři skutečně nechtějí vyvolat pocit hrůzy a ani zde nejde o komiksovou kresbu, spíše jakési převyprávění Lovecrafta v obrázcích. Z komiksů vyšlých u nás pak máme Moorovu Providence (ilustrace Burrows), Nikolavitchův komiks „H.P.Lovecraft. Ten, který psal v temnotách“ (několik ilustrátorů) či Kriekův „Z neznámého světa“ a hlavně Mýtus Cthulhu, kreslený Uruguaycem Alberto Brecciou. Tento poslední je snad nejen komiksová kresba ale také nechává čtenáři prostor pro „zažití pocitu hrůzy“, jak chce pan Urban. Takže, má-li výše uvedený citát z úvodu knihy nějak vysvětlovat či zdůvodňovat potřebu výstavy „Život je bolestný a přináší zklamání“, je zcela zbytečný. Jako by nestačil prostý fakt, že tu jsou další umělci, kteří také mají, každý svým způsobem, k Lovecraftovi co říci (tedy namalovat). Z nich je pro mne zdaleka nejlepší František Štorm. Ten ilustroval nejúplnější knižní soubor Lovecraftových povídek (a jednoho románu k tomu) a také jedno vydání sbírky Lovecraftovy poezie (a Drakulu a Béowulfa) a výstava (a katalog) bohužel jen opakuje (snad je tam jediná ilustrace, volná tvorba, navíc), co znám už ze zmíněných knih. Jiní autoři inspirovaní Lovecraftem mne už zdaleka tak neoslovili, ale je zajímavé se s nimi alespoň takto seznámit. Tím vůbec nechci ani naznačit, že kniha není dobrá – naopak!, je jistě přinejmenším zajímavé porovnat přístup jednotlivých umělců. Pro mne jsou ale ještě cennější úvodní eseje na téma definice hororu jako žánru, hororové literatury v Česku (autor Adamovič) a lovecraftovského hororu ve filmu (od již zmíněného Jirouška, dobrý přehled o existujících filmových adaptacích Lovecrafta i jiných hororech a to nejen od českých filmařů) či Urbanova esej o lovecraftovském výtvarném umění vůbec. Celkově je kniha opravdu zajímavá a už kvůli zmíněným čtyřem esejům v první části knihy rozhodně pro všechny zájemce o Lovecrafta (a o žánr hororu obecně) přínosná. Jelikož je označena jako první svazek jakési edice, doufejme, že budou i svazky další.... celý text
