Arminus
přečtené 105
Karel Havlíček. Portét novináře
2013,
Bohumil Doležal
„Nynější vládě nelíbí se pouze způsob našeho psaní, jí se též nelíbí naše zásady, a kdybychom dnes polovičku svých zásad za oběť přinesli, domnívajíce se tím získati přízeň vlády, zas by nás hned zejtra již s tou polovičkou, která se jim dnes líbila, přec jen považovali a vyhlašovali a pronásledovali tak jako dříve“. To je citát z Havlíčka – opozičního novináře, uvedený v samém úvodu knihy. Autor, pan Bohumil Doležal považuje články Karla Havlíčka jako politického spisovatele a novináře dokonce za mnohem významnější než jsou jeho básně a epigramy. To mne celkem překvapilo, považuji totiž Havlíčkův Křest svatého Vladimíra za jedno z nevýznamnějších a také nejlepších děl české literatury (nejen XIX. století). Ale budiž. Je dobré se ale zamyslet, zvláště dnes (!) nad tím, jakého výsledku svými politickými články Karel Havlíček dosáhl, jak se mu povedlo vychovat (nebo alespoň poučit) právě vznikající český politický národ. Když vyjdu z výše uvedeného citátu, tak jsme po zhruba 170 létech (po nějakých 7 generacích) na tom zoufaleji, než když Havlíček se svou politickou osvětou a opoziční činností začínal. Tenkrát se „opozice“ (jako taková, která si vůbec dovolila existovat) nelíbila vládnoucím a jejich tisku (jiné sdělovací prostředky ovšem nebyly). Dnes spílá a ze všeho zlého viní „opozici“ nejen vládnoucí partička, ale také (viz internetové i jiné diskuse a „názory“ občanů) i pozoruhodné množství „občanů“, ochotných dělat těm vládnoucím poskoky a požadujícím v souladu s nimi – nic menšího, než rovnou likvidaci „opozice“…… Stejně tak není asi třeba dále rozvádět „lásku“ k Rusku, ze které Havlíček na základě osobních zkušeností rychle vyrostl, ne ale dodnes nemalé procento (stále hlasitější procento) české populace, která si dokonce pro zkušenosti ani nemusela, jako Havlíček, jet až do Ruska ….. B.Doležal zmiňuje a z Havlíčkova díla vybírá i další témata (mnohá živá dodnes) a také uvádí, jak mnohdy Havlíček nakonec změnil názor nebo – kde byl nekonzistentní, a odporoval sám sobě. Přesto jistě patří mezi naše nejvýznamnější osobnosti a přečíst si alespoň Doležalův názor na jeho novinové články rozhodně lze jen doporučit!... celý text
Záhada hlavolamu (sběratelské vydání)
2020,
Jaroslav Foglar
Nakladatelství Albatros vydalo, v rámci nového vydávání knih Jaroslava Foglara, i klasický román o Rychlých šípech, Vontech a záhadě hlavolamu, tentokrát jako sběratelské vydání s původními ilustracemi Dr. Jana Fischera a s dobrým doslovem, shrnujícím foglarovky stínadelské serie a historii jejich vydávání během všelijakých časů 2.poloviny XX.století (vydá samo o sobě za román). Musel jsem si ovšem koupit a také jsem si zopakoval četbu. I po létech – prostě Foglar, nemá na tomto poli chlapecké (dnes snad i dívčí) literatury konkurenci, snad jen napodobovatele či v lepším případě pokračovatele. Nevím samozřejmě, jak na knihu reagují (a nakolik ji čtou) dnešní 9 až 15 letí (ti, kteří si uchovali chlapecká léta bez ohledu na věk jako „Jestřáb“ to ovšem stále asi čtou s chutí) a nakolik si berou k srdci a jako vzor vlastnosti ideálních chlapců z klubu Rychlých šípů. Mne při poslední četbě ovšem velice zaujalo, jak je kniha dnes aktuální – z hlediska současné politické situace! Kromě řešení problému „záhady hlavolamu“ je totiž druhou dějovou linkou boj o funkci Velkého Vonta, jeho volba (a následky této volby). A zde čtěte citát (str.181): „Nevím dobře, co na tom Mažňákovi vidí, co od něho očekávají“, divil se (jeden z Vontů, moje pozn.). „Já sám bych k němu nikdy nemohl mít důvěru.“ Ale Velký Vont znovu promluvil: „Nediv se, jsou zlákáni tím, co dělá, a myslí si, že to tak bude napořád! Několika ulicím u Rybího trhu a na poříčních pláccích koupil docela nové kopací míče. Za Úzkou uličku zaplatil nějaká rozbitá okna. Je záhadné, kde na to bere, ale rozdává plnýma rukama. A tím si některé bláhovce kupuje. Jsou toho domnění, že to tak vydrží pořád. …….“ (konec citátu). Nejsou to slova navýsost aktuální v ČR roku 2021 (a už pár let předtím)? Nejde ovšem zde o 12 až 15leté chlapce ve čtvrti Stínadla, jde o občany (část občanů) této republiky, dospělé lidi s volebním právem. Rozdíl tu je: zatímco nečestný Mažňák ve Stínadlech (jak se ukáže) kupuje hlasy pro volby za peníze svého otce (i to samozřejmě nemá sympatie pana Foglara), tedy za opravdu své peníze, dnešní Mažňák si kupuje hlasy rovnou za peníze těch „obdarovávaných“. A ti, ačkoliv jim dávno není 12 let, to nechápou, nebo je jim to fuk……. Ano, i dnes je dobré číst Foglara – ale nejen číst, i u toho myslet. Vřele doporučuji přečíst i dospělým alespoň do podzimu roku 2021.... celý text
Evka jede z Indie
1939,
Jaromíra Hüttlová
Knihu jsem koupil jako antikvární zde, v bazaru Databáze. Ne kvůli textu (o tom jsem si iluze nedělal), ale slušným ilustracím malíře a ilustrátora Miloše Nováka, jehož dílo tak trochu sbírám. Jde o „román pro mládež“, jaký ovšem propastný rozdíl proti, ve stejné době vznikajícím, knihám pana Foglara, též pro mládež! U Foglara jde také o výchovné čtení (nenásilná, na pozadí napínavého děje, výchova k čestnosti, pravdomluvnosti atd.), zde o (pseudo)vlasteneckou primitivní agitaci na hraně českého nacionálního šovinismu. Evka je holčička ze smíšeného manželství, otec český inženýr, matka Švédka. A žije v Indii, kde má otec dobré místo, a navštěvuje (spolu i s dětmi dalších českých expertů, pracujících v Indii) anglickou školu. Té má od počátku (z vůle paní autorky) plné zuby: protivné anglické spolužačky, učí se tam třeba pořád o „hloupé“ královně Viktorii a vůbec nic o českém hrdinovi Žižkovi (Žižku zná od tatíka)! Takže Evka touží po tom, odjet domů, do Čech. Také tatík už má (asi) vyděláno, takže se rodina připravuje a později i skutečně odjíždí do Prahy. Zde se dusno (nacionální) v rodině pana inženýra zahustí. Děj je hojně proložen úvahami, že Češi patří domů, do Čech a ne trajdat někde po světě (dočkali se, Češi, po létech podobně smýšlel se všemi důsledky soudruh Husák: „Hranice nejsou korzo!“). A také, že „český národ“ má stoprocentní právo na dítě ze smíšeného manželství („z Evky musí vyrůst česká žena!“ míní tatík, je to přece „národní povinnost“), nějaký nárok matky-cizinky zde vůbec nepřichází v úvahu. Takže, když na přání matky, nastoupí Evka v Praze do mezinárodní školy (pro děti cizinců a diplomatů), konflikt vrcholí: Evka, národnostně už plně zocelená, ihned pozná, že škola (spolužačky) je jedna „Židárna“ (!!!) a do takové školy prostě chodit nebude (inu, tzv. Druhá republika byla za dveřmi a ta nevyrostla jen tak z ničeho. Názorové podhoubí vlastenci připravili)! Uteče proto „za školu“ a má z toho dokonce malý nervový záchvat. Vše konči happyendem – na radu též vlasteneckého lékaře Evka ihned přestupuje do školy české a dočká se i toho blaha, že mladá sympatická profesorka v hodinách dějepisu nemluví než o českém hrdinovi Janu Žižkovi (české dějiny jsou důležitější než dějiny nějakých starověkých národů ….). Bylo by to až dojemné, osud (ty dějiny!) je (jsou) ale prevít. Autorka knihu totiž napsala někdy v roce 1938 (kdy se také asi odehrává děj), kniha vyšla v roce 1939. Evka a její rodina se při příjezdu „domů“ možná skoro srazila s jinými Čechy, cestujícími opačným směrem. Těmi skutečnými vlastenci, kterým, jak kdysi požadoval Karel Havlíček řečený Borovský "pán Bůh vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil" a kteří proto odcházeli bojovat za vlast - často právě k těm protivným Angličanům …. Leitmotiv „Češi mají sedět doma v Čechách“ se naplnil na celých 50 let. Tatík – pokud nepodepsal nějakou tu spolupráci a nepřešel pak do Podniku zahraničního obchodu si mohl na další výjezd do ciziny počkat do svých (odhaduji) skoro 90 let věku – jestli pak ještě měl chuť. A Evka, co se nemohla dočkat do Čech, do věku důchodového – bylo jí určitě přes 60 let, kdy zase směla třeba do Indie (nebo „jen“ do Rakouska). O tom se ovšem už nedozvíme nic. Nejlépe nedopadla ani paní autorka – velice plodná spisovatelka románů pro mládež a typu „Červená knihovna“. Po roce 1948 už nenapsala ani knihu (i když některé její vlastenecké téze byly jistě stále platné) a o tom, že by vyšla nějaká její starší kniha si mohla leda nechat zdát. Tak skončil příběh malé vlastenky Evky. Jako dílko literární hodnotím jako odpad, pro určité poučení politické a historické dávám jednu hvězdu.... celý text
Dryák
2020,
František Novotný
Opravdová fantasy ze subžánru alternativní historie! Snad napsaná k poctě velkého Meyrinkova mystického románu Golem – z něho je převzat hlavní hrdina Athanasius Pernath a objeví se i golem(ové). Ovšem vystupují zde i osoby historické (rytec Hollar, alchymista magistr Kelley či politici Richelieu, Mazarin nebo Buckingham) či osoby vypůjčené od jiných autorů (d´Artagnan a další mušketýři) a konečně samozřejmě čistokrevné děti fantazie pana Františka Novotného. Jde tu o elixír života, složení řeckého ohně a nakonec o nic menšího než o nadvládu nad světovými moři a tedy nad světem. V alternativním 17. století, střetávají se vynálezy počínající průmyslové revoluce a vynálezy zkonstruované na základě magie jako vědy. V tomto smyslu zajímavé čtení, i napínavé – až na závěr, kde pan autor asi sám nevěděl, jak to vyřešit s elixírem věčného života a časovou smyčkou (kam se hrabe paradox časové smyčky „odcestuji do minulosti, zabiji vlastního dědečka, tím pádem se nemohu narodit a tím méně odcestovat ….“. Zde hrdina naopak zachrání v minulosti sám sebe a paradox je vyřešen!). Tedy, pokud nemá být skutečným závěrem a mementem pro čtenáře něco trochu jiného, totiž ukončení činnosti čínského „poradce“ české přemyslovské vlády, kterého si přivezl z Číny (nebyl se tam ani tak učit „stabilizovat“ společnost jako očíhnout tamní technické vynálezy) Athanasius Pernath. Poradce byl velice přítulný a také platný – s jeho pomocí se podařilo vyvinout a postavit nový typ válečných lodí, lepších než evropské. Když se ale zničující válka mezi Evropany rozhořela, ztratil se poradce do Číny, kde hlásil svému císaři splnění úkolu a Čína byla připravena mobilizovat svou Terakotovou armádu a Evropu zabrat …… Velice poučné čtení, třeba pro jednoho zkrachovaného „prognostika“, hledajícího dnes v Číně pro nás „strategického partnera“ a umetajícího usilovně Hedvábnou stezku, aby Číňané mohli snáze do Evropy …….. Tak to myslel autor?... celý text
