Arminus přečtené 105

Bratrstvo smutného zálivu a jiná próza 1918, Josef Šimánek

Mystická novela (v podtitulu označena za „dobrodružný román“) českého mystika a okultisty, dekadentního spisovatele Josefa Šimánka (titulní ve stejnojmenné sbírce fantaskních povídek), kterou lze (s přimhouřením oka) zařadit i do žánru fantasy, podžánru „cesty ke ztraceným národům a civilizacím“. Však se také někdy označuje jako „haggardovský román“. Ve skutečnosti jde spíše o „iniciační“ novelu, žánr, který oblibují autoři mystické literatury. (Autor ovšem bývá zmiňován i mezi českými autory žánru hororu.) Do děl H.R.Haggarda, klasika a jednoho z „vynálezců“ cest za ztracenými civilizacemi, posílajícího své hrdiny (hlavně Allana Quatermaina) k ztraceným, dnešnímu světu neznámým národům a civilizacím kdesi v nitru Afriky, má ovšem dost daleko. Ne, že by Haggardovy romány nebyly také mystické – možná i více než u Šimánka. Tam jde ovšem (alespoň u těch lepších) o plnohodnotný dobrodružný román s mystickými a fantaskními prvky, který se sice odehrává v nějakém „ztraceném světě“, ale jde o dobrodružství s prvky tajemství v jinak reálně popsané Africe někdy po roce 1850. Šimánek zavádí své hrdiny kamsi do Himalájí, od civilizace (Bombaj) mnoho dní cesty, rychlíkem a také autobusem (několikadenní velice rychlá jízda po silnicích, existujících v naprosto neobydlené a neznámé krajině!, tankování paliva se neřeší) a nakonec mnohadenním pěším pochodem přes ledovce a vysoké hory. Hrdinové se dokonce dostanou hned do dvou „ztracených civilizací“. Cestou jsou příslušníky jedné, primitivnější (v náznacích původem ve starém Egyptě) zajati, ale podaří se jim uprchnout a pokračovat do druhé, reáliemi sice připomínající svět řecké antiky, ale jinak veskrze moderní evropské (fantastický mechanismus, posunující celou skálou, aby bylo možno tunelem – dlouhým 5 hodin chůze - vstoupit), ve zcela nedostupném, horami uzavřeném údolí kdesi v Himalájích, kam se uchýlilo tajné „Bratrstvo Smutného Zálivu“. Není to ale žádné Hiltonovo Šangri-La, země duchovna a meditace mimo svět, spíše jakási Shambala, centrum, které aspiruje na to řídit ze skrytého místa vývoj světa prostřednictvím svých zasvěcenců (vlastně dnes tak oblíbená spiklenecká teorie v zárodečném stadiu). Zde autor opakuje (zmiňuje) čertví kým vymyšlenou blbost o údělu vyvoleného českého národa, předurčeného duchovně (jednou) vést lidstvo, jehož hlavním městem a duchovním centrem bude jednou Praha (indicky vlastně původně „Pregaja“…). Hrdinové (dva Češi) se do tohoto údolí dostanou z ne zcela racionálně pochopitelných důvodů (jeden chce sledovat jakousi „femme fatale“, o níž se domnívá, že mu zmizela kdesi v Indii) a zde, v údolí Bratrstva Smutného Zálivu dojde k jejich „zasvěcení“ – dost levnému (proti potížím takových adeptů v jiných „iniciačních“ románech), asi podle hesla když jste se sem dostali, tak vás bereme do Řádu zasvěcenců. Už způsob, jak se tam hrdinové dostanou je dost primitivní, dokonce bych řekl, že cesta Johna Cartera na Mars, vysvětlená usnutím v nějaké jeskyni, je reálnější. Také „řešení“ dobrodružných situací cestou je velice jednoduché. Jeden z hrdinů pak odchází zpět do našeho světa, zřejmě do Prahy, jako agent „Bratrstva“, zasvěcenec, který má pracovat na naplnění cíle, naznačeného v úvodu celé knihy: “Titulní novela přítomné knihy, zbudovaná na prastaré pověsti o budoucím středisku evropské kultury, jímž má se státi Praha, ležící v srdci Evropy…“ nebo samotným autorem v textu novely „Čechy mají být střediskem světového intelektuálního hnutí obrodného“ (!). O jakou „prastarou“ pověst se jedná jsem zatím nikde nezjistil, o skvělé budoucnosti českého národa, spasitele lidstva, který povede celé lidstvo k vyšším duchovním úrovním, zato píší různí moderní pisálci, šířící spiklenecké teorie (Ivo Wiesner, například) . Titulní novelu doplňují v knize ještě 3 povídky. Je z nich vidět umanutí (nebo jde o specializaci?) autora starověkým Řeckem. V první (odehrávající se ve starověku) jde o jakousi sci-fi (horor ?) – vypěstování vraždící rostliny. Ve druhé, mystické, z Řecka naší současnosti, jde o příběh umělce – malíře, který nakonec zmizí z našeho světa a odchází mezi stále reálně existující postavy řecké mytologie. Tahle povídka, přes svou rozvláčnost, je asi nejlepší. V poslední, opět ze starověkých Athén, jde o vražednou pomstu na sokyni v lásce. Autor je Řeckem, jeho mytologií a jejími postavami zcela ovládán, jak dokázal už ve svém asi nejlepším a nejznámějším díle, románu Háj satyrů, který je ale rozhodně o třídu lepší – i bráno z hlediska fantazie a hororových prvků - než tato sbírka povídek. Mne zaujal jeden detail z oblasti hororu. U Šimánka snové i reálné výjevy, kde se objevují mytologické postavy, antičtí bohové či bohyně, zhusta doprovází podmanivá hra na flétny (nástroj satyrů) či píšťaly (citát Šimánka: „Úchvatná hudba tajemných píšťal vítala je z dálky...“). Zcela jinak zní tytéž nástroje mistrovi hororu, Lovecraftovi: zvuk fléten a píšťal je hudba naopak vždy doslova pekelná, doprovázející kreatury, lidstvu vysloveně nepřátelské a nebezpečné (citát z Lovecrafta: „...přízračný zpěv černé mše, výkřiky umírajícího děcka, neladné kvílení píšťal...“). Je vidět, že stejný (nevinný) předmět lze v hororu využít jako rekvizitu k naprosto opačným cílům.... celý text

Vzkazy od prastaré civilizace 2022, Magdalena Zachardová

Kniha pojednává o záhadách minulosti, které o kterých pojednává i mnoho jiných, v češtině vydaných knih a mnoho nových informací nepřináší. Ve skutečnosti je napsána tak, že pokud zmiňuje nějakou už dobře jinde popsanou „záhadu“, záhadný archeologický nález, pak je popis delší (opakuje , co je uváděno v jiných knihách), tam, kde zmiňuje nějaký archeologický nález méně známý, je popis také stručnější, takže se čtenář nic nového nedozví. Prakticky všechny „záhadné“ nálezy jsou zde jen opakovány a číst jejich stručný výčet je až únavné. Sloh je navíc mnohdy dost neobratný, některé odstavce nutí k několikerému přečtení, aby se čtenář pochopil, co autorka vlastně chce říci a ani to nemusí pomoci. Nevím, jak si třeba představit takto popsaný předmět: „Záhadné artefakty jsou velice malé, měří od 0,003 milimetru do 3 centimetrů. Jsou tvořeny tenoulinkou tyčí o průměru půl milimetru, která je ovinuta ještě tenčí spirálou…“ Ale i jiné popisy jsou pozoruhodné – třeba když je zmíněna jakási potopená starověká loď, která „vyrazila“ z Řecka do Malé Asie. „Měla namířeno k Sicílii…“ upřesňuje autorka (zde tedy asi zapomněla připomenout znalost kulatosti Země před 2600 léty, když loď bezpochyby volila trochu delší cestu kolem zeměkoule…). Zajímavější to začíná být až asi v polovině knihy, kdy přijdou na pořad záhady ve vývoji člověka (tedy hlavně Homo sapiens). Zde je třeba asi málo známá informace, že Homo sapiens při křížení s Homo neandertahalensis získal geny, které mu pomohly vůbec přežít dobu ledovou. Nebo že nálezy koster tzv. skrčenců, považovaných za způsob pohřbu ve starší době kamenné, jsou ve skutečnosti lidé, kteří náhle umrzli při nějaké globální katastrofě. Také informace o člověku z Mouillans je zatím málo uváděna, zde je ovšem (viz výše) informace velice stručná a tedy přinášející málo nového. To je ale asi také veškerá „přidaná hodnota“ ke spoustě jiných knih na stejné téma. Je zde navíc řada skutečných nepravd – třeba zmínka o Aghartě na základě nějakých pověstí z Tibetu. Při tom je známo, že nejvyšší tibetská duchovní autorita, dalajláma, se výslovně vyjádřil, že pojem „Agharta“ není v Asii znám … (ve smyslu, jak o ní píše autorka tento pojem „vynalezli“ ezoterici a poprvé ho použil francouzský autor, koloniální úředník Jacolliot v roce 1873). Pokud ovšem nepočítám senzační informaci (str.132), že v jakémsi záhadném kovovém artefaktu („rouře“) z dávné minulosti čínští vědci nalezli celých 8% (slovy osm) lidstvu neznámých prvků! To by tedy byl objev, proti kterému i potvrzení existence nějaké dávné civilizace je úplná marginálie. Tento objev by totiž mohl znamenat zřícení celého našeho standartního modelu fyziky. Nebo důkaz, že naše fyzikální zákony nemají obecnou platnost v celém vesmíru a v celé jeho historii! Kdyby ovšem nešlo o nesmysl, způsobený (doufám) jen špatným překladem z nějakého cizího zdroje, nikoliv úplnou neznalostí autorky v oblasti fyziky. V knize je navíc jen velice chudý ilustrační doprovod, při čemž z autorčina popisu mnohých artefaktů rozhodně čtenář nebude moudrý. Kniha snad může uspokojit úplného začátečníka v četbě tohoto žánru (pokud ho úplně některými „informacemi“ nezmate), i od českých autorů máme knihy podstatně lepší (např. od Vašíčka).... celý text

Fakta a lži o komunismu - Co byla normalizace 2022, Ladislav Kudrna

Kniha, která prostě musela vyjít. Nejen pro ty, kteří snad zapomněli, ale hlavně kvůli těm, kteří chtějí, abychom zapomněli a domnívají se, že nepamětníky je možné oblbnout. Je ale velice smutné, a pro stav naší současné společnosti příznačné, že zatímco kdejaká, bolševismem nebo dokonce Rusákem na hony páchnoucí slátanina - namátkou knihy autorky Sušové o Putinovi či slátaniny jakéhosi Jurmana, dezinformátora, za komunistů udavače (podle něj ovšem „zpravodajce“) - nakladatele vždy najde, na tuto knihu vydavatel potřeboval sebrat alespoň 120 000 Kč, aby ji mohl vydat. Vše ale nakonec přece jen dobře dopadlo, vybralo se 180 000 Kč od 300 dárců (byl jsem mezi nimi) a kniha vychází. A opravdu musela vyjít, také aby jednou nebylo o zločinném komunistickém režimu známo jen to, že to byl režim, kdy se stavěla dětská hřiště, občané s ním „uzavřeli dohodu“ a žili dobře a spokojeně. Tak se totiž pokouší, 30 let poté, co teroristický režim naprosto zkrachoval, „postmoderní“ historici, jako je děkan na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (!) Pullmann a další, vylíčit režim komunistického teroru a materiální i duchovní ubohosti. Pullmann je synek zasloužilého poskoka minulého režimu (mládí prožil s tatíkem v Moskvě), děti ovšem za své rodiče samozřejmě nemohou. Na druhé straně ale platí také: jablko nepadá daleko od stromu. A tohle jablko spadlo proklatě blízko stromu, a ještě zřejmě na hlavičku. Jinak by vědec, historik a akademický funkcionář nemohl veřejně psát hovadiny typu, že „uklízečka ze Žďáru nad Sázavou ani nevěděla, co jsou nějaké Alpy“ a proto ji vůbec nevadilo, že žije vlastně v koncentráku za ostnatým drátem… Nebo že pro hutníka z Košic nebyla důležitá svoboda slova, ale manželská půjčka, kterou mu skvělý režim (když ho doslova „oholil“ na výplatě) laskavě poskytl. To jsou výsledky (nejen) Pullmannova vědeckého bádání. Pullmann se sám prohlásil za postmoderního marxistu a takto „postmoderní“ historici bádají a publikují. Bylo by zajímavé sledovat, jak by on a jeho stoupenci reagovali na postmoderního hitlerovce, který by zde chtěl vydávat svůj výklad dějin Třetí říše v podobném stylu jako Pullmann dějiny komunistického režimu. Tito lidé pracují oblíbenou salámovou metodou: napřed dokazují, že „nebylo za socialismu všechno špatné“. Až to společnost včetně pamětníků stráví, přijdou s „bylo to za socialismu lepší než dnes“ bezpochyby s cílem „je třeba obnovit socialistické společenské zřízení, předposlední stupeň vývoje lidstva ke komunismu“. V naší knize to popisuje v kapitole „Od revize dějepisu k revizi demokracie“ novinář Šafr (str.262). Takovýmhle hlupákům, lhářům a demagogům dává tato kniha odpověď. A tápajícím čtenářům (mezi těmi, co nezažili na vlastní kůži, z pamětníků na Pullmanna mohou skočit jen stále nepotrestaní komunističtí zločinci). Jistě jedním z podnětů pro vydání knihy bylo, že v den, kdy si lidé připomínali 70. výročí jednoho z nejhnusnějších zločinů komunistů u nás, popravy Milady Horákové, a kdy na veřejných budovách byly k připomenutí této vraždy vyvěšeny transparenty, Filozofická fakulta UK, kde zmíněný Pullmann má funkci děkana, to odmítla. Následoval rozhovor s děkanem Pullmannem v Echu24 (je v knize na str. 241) a otevřený dopis Michala Klímy (dnešní vládní zmocněnec pro média a dezinformace). Sám rozhovor představuje až neuvěřitelnou ukázku vymlouvajícího se, trapného ubožáka (typická je jeho odpověď na jasnou otázku, zda komunismus „byl zvrhlý“ „Jak definujete zvrhlost?“, str.246), ale k „historikovi“ Pullmannovi přitáhl pozornost širší veřejnosti. Ta si do té doby nevšimla jeho „vědecké“ práce, ve které třeba píše o demokratických prvcích za stalinismu – připomenuto na str. 250 (dokonce vyšší stupeň demokracie, neboť se více dbalo na hlas „dělníků“ než všelijakých buržoustů!) či o tom, že po odsouzení kultu Stalinovy osobnosti se „upustilo od přemrštěného používání popravování“ politických protivníků a nadále se popravovali jen „živly, ohrožující zdravý vývoj společnosti“ (zde str.295, jinak viz spisy Pullmanna a jeho spolupracovníků). Ano, až tohle může být dnes děkanem naší nejslavnější univerzity, za tohle platí stát. Kniha má dvě části: v delší první, nepullmannovší historici zopakují období normalizace: od tragického Dubčeka a jeho zrady (role v normalizaci) přes Poučení z krizového vývoje až po nástup vlastní normalizace a její stručnou historii (Kudrna), následuje kapitola o protestních sebevraždách (i ve světě), o StB (včetně organizační struktury a velitelů), o opozici a jejích akcích, církvi a jejím pronásledování, o cestování a konečně o „úspěšné“ komunistické ekonomice. V části druhé jsou pak články historiků i novinářů, kteří veřejně reagovali na drzost Pullmanna či francouzského dovozu stejné ráce, jakési „historičky“ Blaivové (která „posílila“ historiky v Ústavu pro studium totalitních režimů za vlády ČSSD). Naštěstí tato epocha „historického bádání“ v ÚSTR snad, po posledních volbách, skončila. Dokladem (spíše zatím jen příslibem návratu k původnímu účelu ústavu) je právě tato kniha, sestavená pod vedením nového ředitele ÚSTR (od března 2022), Ladislava Kudrny. Bylo by je žádoucí, aby se s knihou seznámilo co nejvíce čtenářů – když už zapomněli (nebo nezažili), aby dostali zopakování faktů. Nakonec malá poznámka. Text doprovází i fotografie, ke kapitole o „možnosti/nemožnosti cestování“ jsou to cestovní doklady a formuláře žádostí o ně. To je pro připomenutí celé té komunistické teroristické zhovadilosti cenné – popsání, jak vypadal průběh poníženého žádání o povolení lidského práva. Ale, mohl bych dodat dokument, který není zmíněn: formulář žádosti o souhlas zaměstnavatele k vycestování na Západ. S požadavkem uvedení seznamu nemovitého (dům, byt, chalupa, chata atd.) i movitého (stav účtu v bance, auto, cenné předměty, vybavení domácnosti) majetku žadatele. A osob v příbuzenském poměru (hlavně děti, dále sourozenci, rodiče), které žadatel zanechává při vycestování v republice (jako rukojmí) … Víc ke knize dodat snad netřeba. 5*... celý text

Atlantida - mýtus nebo zapomenutá historie 2008, Ivo Wiesner

Poté, co mne naprosto znechutil Gambit mahátmů jsem si přečetl Wiesnerovu Atlantidu, kterou jsem měl léta doma nepřečtenou. Knih na toto téma je k dispozici mnoho a lze si vybrat, i podle toho, jak který autor k tématu přistoupil: někteří napsali knihu, aby mýtus Atlantidy zcela vyvrátili (Kukal), jiní jen uvádí „důkazy“ pro i proti nebo kladou otázky oficiální vědě a konečně někteří se snaží (až za každou cenu jako právě pan Wiesner) dokázat, že jde o skutečnost a nikoliv mýtus. Toto Wieserovo dílo je podstatně lepší než jeho Gambit. Především zde zcela chybí spiklenecké teorie o zlých válkychtivých Američanech, jejichž pikle zmaří hodní mírumilovní Rusové (viz Gambit a můj komentář k němu). Zřejmě napsáno ještě před tím, než se pan Wiesner zapojil (byl mobilizován?) do ruské hybridní války. Také tu není blábol o českém národě, který jednou morálně a duchovně povede lidstvo, dokonce do jakési vyšší dimenze bytí. Autor se k tématu Atlantidy seznámil s množstvím prací jiných autorů a má rozhodně velký přehled o tom, co kdo kdy o Atlantidě napsal (seznam literatury je opravdu obsáhlý). To vše jsou klady této Wiesnerovy knihy. Je tu ovšem také řada záporů: především je až únavné autorovo předvádění znalostí tak, že k nějakému pojmu z „atlantologie“ (země, panovník či artefakt) uvádí, jak tomu říkají všichni možní autoři ve všech možných i nemožných jazycích. Až komické je to tam, kde pan Wiesner vyjmenuje, jak se které území Atlantidy, ostrov či jeho král nazývali u toho kterého pozdějšího národa či autora, aby nakonec konstatoval, že podrobnosti, kde to území bylo či kdo byla ta postava, se mu „zatím nepodařilo zjistit“ (typický citát: “….bohužel není známo, které jméno náleží kterému ostrovu“ – str.75). Jako informace neřku-li důkaz čehokoliv tedy naprosto bezcenné. Autor sice tvrdí, že všechna „fakta“ (tedy to, co on za fakta považuje) prověřuje „systémovou analýzou“, ale mnohé asi neprověřil příliš důkladně. Tak třeba tvrdí, že „bohové“, tzv. Mahátmové či Stvořitelé, kteří „stvořili“ a šlechtili lidstvo, museli vyměnit Slunce v naší sluneční soustavě (hrozilo vybuchnout jako nova!) a proto (techniku, jak Wiesner výslovně píše, na to měli) toto původní Slunce vyexpedovali kamsi, kde nemohlo škodit, a sem přitáhli mladou hvězdu, naše současné Slunce. Proč raději lidstvo netvořili v nějaké vhodnější hvězdné soustavě už pan autor neříká. Vrchol ovšem je, že tito špeditéři s hvězdami nebyli schopni zabránit planetě Nibiru, aby Zemi a lidstvo na ní pravidelně nedevastovala až na pokraj zkázy celého jejich díla, tedy lidstva (sami před tím raději „zdrhli“ kamsi pryč, do jiné dimenze či kam…). Ovšem, ničivé „nájezdy“ Nibiru zase opravdu uspokojivě vysvětlují, proč se po Atlantidě nenašly žádné materiální pozůstatky – autorovo líčení, jak při průletu kolem Země vždy totálně ničila celé kontinenty vypadá věrohodně. Zavedu-li ale do děje takovýto „deus ex machina“, mohu pak fabulovat o čemkoliv… Pro samotnou planetu Nibiru, kterou samozřejmě v historické době až po současnost nikdo neviděl, uvádí Wiesner 16 (!) různých názvů, použitých v různých dobách různými národy a civilizacemi. O nesmyslných tvrzeních v knize by se dala napsat další kniha. Vždy se mi líbí třeba běžně autorem používaný pojem „králové“ z Orionu nebo Lyry. Jak si autor asi představoval tento Orion, zdánlivé hvězdné uskupení, zahrnující kromě hlavních hvězd stovky hvězd dalších, mlhoviny i do obrazce Orionu se promítající vzdálené galaxie, vše se vzájemnými vzdálenostmi stovky i více světelných let? To tedy opravdu nebylo „království“, které by „kostelníkův Honzík devětkrát kamenem přehodil“! A to nemluvím o tom, že před statisíci roky, kdy tito „králové“ dospěli na Zemi, byla hvězdná obloha zde zcela jiná, známá souhvězdí v dnešní podobě neexistovala, naopak bylo možno vidět hvězdy, které dnes už neexistují. O jakém „Orionu“ tedy autor opakovaně píše? Úplně nejhorší ale je, jak se snaží (poctivě co do vynaložené námahy, to třeba uznat) za každou cenu opatřit „důkazy“, že Atlantida byla skutečnost a ne mýtus. Uvedu dva příklady: spisovatel Tolkien využil při psaní svých knih mýty všech možných národů (severské, keltské atd.), mimo jiné i mýtus o Atlantidě, podle které „vytvořil“ svou ostrovní říši Númenor. Sám Tolkien to přiznává. A co pan Wiesner? Tolkien je pro něj další doklad toho, že Atlantida existovala, neboť píše o Númenoru, tedy vlastně Atlantidě… Tomu se říká cyklický důkaz. Druhý takový: mnohokrát se odvolává na známou okultistku, theosofku, madame Blavatskou a na to, co viděla v Tibetu, jaké tam dostala od „Mahátmů“ zaškolení a co tam přeložila za senzační texty o existenci dávné civilizace Atlantidy (dokonce „prý“ dovezla jakési prastaré mapy). Problém je jen v tom, že o tom, že byla kdy v Tibetu, informovala svět pouze madam Blavatská, žádný jiný doklad o tom neexistuje (jednou sama prohlásila, že „v Tibetu bylo jen její druhé já“). G.Lachman, rockový hudebník, spisovatel a mystik, prohlásil k jejímu pobytu: jestli madam Blavatská skutečně v Tibetu byla, pak je bezesporu největší cestovatelkou XIX. století. Narážel na to, s jakými obtížemi bylo v tu dobu možné (tedy vlastně nemožné) se do „zakázané země“ dostat. Pravda, o skoro půl století později, pronikla jiná žena-cestovatelka, Alexandra David-Néel až do Lhasy (pokoušela se o to z jihu i severu). Té ovšem pomáhal adoptivní syn, rozený Tibeťan, a znala perfektně jazyky a zvyky Tibetu. Ale ono stačí si prohlédnout dobové fotografie obou madam, madam Blavatské a paní Néel, aby každý sám posoudil, co bylo a nebylo možné. Pan Wiesner se tedy snažil Atlantidu dokázat. Jak se mu to podařilo musí posoudit čtenář. Kniha sice připomíná dort, ukuchtěný pejskem a kočičkou, je to soubor skutečných, zdánlivých i nesmyslných důkazů, ale lze si z tohoto dortu vyloupnout i zajímavé rozinky k zamyšlení. Já tuto knihu pana Wiesnera oceňuji, za přečtení stojí (ať na Atlantidu věříte nebo ne), neboť něco neotřelých informací přináší, a proto dávám lepší trojku.... celý text

Atlantida - civilizace bohů 2021, Vladimír Liška

I když téma Atlantidy není žádná moje specializace, přesto za celá léta se mi v knihovně nahromadilo nejméně 25 knih se jménem Atlantidy přímo v názvu a ještě nejméně půl tuctu dalších, které o Atlantidě také pojednávají, i když ji v názvu knihy nemají. A to nepočítám další knihy na téma Atlantidy (dobrý tucet), které patří do žánru beletrie. Je tedy zcela nesmyslné, když další kniha o Atlantidě vychází v edici s názvem „Zamlčené dějiny“. Tentokrát jde o novou knihu o Atlantidě od českých autorů. Mnoho nových informací však bohužel nepřináší. Schéma je klasické – od Platóna přes pyramidy v Gíze a Sfingu až do Mexika a k Inkům a odtud do Atlantidy. Snad jediné nové co kniha přináší je kapitola 8, věnovaná pokusu vysvětlit a nějak překlenout časovou propast několika tisíc let mezi zánikem Atlantidy (v „klasickém“ datu podle Platóna) a prvními doloženými starověkými civilizacemi (vysvětlit lépe než jiní autoři, podle kterých se Platón prostě spletl v určení času, který uplynul od zániku Atlantidy, 10x). Autoři do té doby umísťují Osirisovu říši v dnešním Egyptě a Rámovu říši v Indii a pak už dokazování jede ve známých kolejích, materiální důkazy máme – pyramidy v Gíze, Sfinga, jsou ve skutečnosti mnohem starší, z Indie máme, jako důkaz, zase epos Rámajána a spisy podobné. Přidaná hodnota (k řešení problému Atlantidy) tady bohužel malá, nic zcela nového se zřejmě neobjevilo nebo o tom autoři nevěděli. Snad někdy příště. Celkově za tři.... celý text

Jediný syn 2017, Rudyard Kipling

Moc pěkná a povedená kniha! Vydána hlavně pro mladší čtenáře (pro skauty, vydalo ostatně Sdružení přátel Jaroslava Foglara), musí ale zaujmout i (nebo spíše, protože ti to asi více ocení) čtenáře starší, ty, kteří byli v dětství okradeni o dobrou dobrodružnou literaturu všelijakým Čukem a Gekem a dnes i ve vyšším věku, třeba z pouhé nostalgie, čtou takovouto literaturu. V knize nejde totiž jen o vlastní, poměrně krátkou a u nás málo známou povídku. V úvodu je popsána její historie – dějově na knihu o Mauglím sice navazuje, ale dobou svého vzniku ji naopak předchází. V češtině přitom nebyla nikdy do souboru povídek Knihy džunglí zahrnuta. Knihu doprovodil krásnými kvaši a perokresbami ve stylu klasických ilustrací Zdeňka Buriana k Mauglímu (nebo Knize džunglí) Burianův následovník na poli ilustrací dobrodružné literatury, Petr Modlitba. Už jen kvůli těmto ilustracím stojí kniha za to. Navíc je v ní obsáhlý doslov o autorovi Kiplingovi, jeho knihách i vydáních Knihy džunglí, v češtině i angličtině, jak původního textu i nově ve formě komiksu, vše doprovázeno opět četnými ukázkami ilustrací z různých vydání (zvlášť zajímavé je srovnat ilustrace Angličana Stuarta Tresiliana s ilustracemi Burianovými). Takhle si představuji vydání pro sběratele knih. Knihu lze nanejvýš doporučit!... celý text

Mrazík s pendrekem v ruce: Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné 2021, Alexandr Mitrofanov

V souvislosti s agresívní válkou Ruska proti Ukrajině a se zvěrstvy, které tam Putinova soldateska páchá se začalo diskutovat (nejen u nás v Česku), zda válečný zločinec a vrah Putin není šílenec. Ostatně takto ho označil i náš prezident. Kniha pana Mitrofanova vyšla půl roku před začátkem otevřené invaze na Ukrajinu a kdo ji četl, musí mít jasno: diskuse zda Putin je či není šílenec se možná snaží odvést pozornost od k diskutování důležitějších věci, určitě však jsou zcela nesmyslné. Pan Mitrofanov dokládá (samozřejmě není jediný, ale zde je to zkoncentrováno do jedné knihy), že je-li Putin šílenec, pak jsou v dnešním Rusku šílenců miliony (nelze samozřejmě tvrdit, že všichni obyvatelé Ruska, ale výrazná většina určitě). Nejen to, v Rusku byly miliony „šílenců“ už před Putinem, dokonce před Leninem (asi proto také tento vrah a zločinec uspěl právě v Rusku), šílenství lze vystopovat do dávné minulosti Ruska, přinejmenším někam k Ivanu Hroznému, na kterého je ostatně Rusko i dnes „hrdé“ a je nejoblíbenějším carem vraha Putina (dnešní oficiální názor jakéhosi šéfa Bezpečnostní rady Ruska, samozřejmě bývalého kágébáka: „Pověst prvního ruského cara Ivana Hrozného jakožto krutého tyrana je dílem pomlouvačné kampaně, kterou v šestnáctém století vedli na Západě…“). A jde o šílenství ne jen nějakých nevzdělaných a alkoholem naprosto zdegenerovaných Rusů, ale i ruské inteligence ba dokonce i dodnes ceněných ruských klasických spisovatelů. Mluvíme o šílenství, kdy ruský jedinec je pro jakousi „velikost Ruska“, jeho poslání spasit svět (z čehož on nemá samozřejmě absolutně nic) obětovat vše (dnes ovšem hlavně Ukrajince, na zítřek má další v pořadí už připraveny). Doklady o podobném šílenství se dají vysledovat i u těch slavných ruských spisovatelů předminulého století stejně jako u mnoha současných. Já vzpomínám v této souvislosti na francouzský film Trojitý agent, který běžel i v televizi a je myslím pěknou ukázkou celé ruské tragédie, zvrácené (či neexistující) morálky a ruského myšlení. Ve filmu bělogvardějští běženci, kteří si zachránili mnohdy jen holé životy útěkem do (západní) Evropy, kteří zde, většinou, byli dobře přijati a podporováni (viz československá První republika), po pár letech zrazují svou novou vlast, která se jich ujala – ve prospěch bestiality, před kterou nedávno utekli, která byla ovšem „naše“, ruská, takže „vlastenci“ ji museli podporovat... Pan Mitrofanov v knize k tomu dodává dostatek příkladů, kniha je jakousi stručnou procházkou ruskými dějinami (pozor, nejsou to dějiny Ruska!, na to autor neaspiruje), kdy v jednotlivých etapách vývoje ruské společnosti ukazuje, jak tato velkoruská stupidita v hlavách Rusů, jen v měnícím se kabátě momentálních režimů v Rusku, pokračuje až do dnešních dnů (dovedeno těsně před současnou agresi na Ukrajině). Má na to dostatečnou kvalifikaci – narozen v SSSR už žije půl života v Česku (Československu), takže rozumí mentalitě lidí tam i zde. V první části to autor ilustruje hlavně na případu „Navalnyj“, kterého vůbec neidealizuje (ovšem zmiňuje i Chodorkovského a zavražděného Němcova), v druhé části nazvané Kořeny zla a části třetí (Umírání a šíření mrtvolného jedu) pak více na příkladech z minulých sta let v Rusku (s příklady i z literatury či filmu), kdy vládli postupně Lenin, Stalin, Brežněv až po Putina, ale jejich tupí podporovatelé byli vlastně stále titíž. Někdy jsou uvedeny i příklady, jak „ruská“ mentalita, ruské metody, pronikaly a působily i u nás, v Čechách (Československu), vzpomenuto třeba i jak Putinův pohůnek v Česku, Zeman, agitoval pro vakcínu Sputnik. Zajímavý je třeba popis, z jakých vrstev společnosti se rekrutují často opravdu bestiální Putinovi policajti (str. 82). Závěr je nemilosrdný: naděje na nějaký demokratický režim v Rusku, režim hodný světa XXI. století, uznávající morální hodnoty, na kterých stojí civilizované státy, na nějaké začlenění Ruska do Evropy, je mizivá, Putin – nePutin. Co ostatně chceme od národa za situace, nejlépe vystižené spisovatelkou Achmadulinovou: „Jistěže bachaři zanechali víc dětí než vězňové…. Nedá se ani popřít likvidace farářů, spravedlivých, šlechty, kupeckého stavu. Tento krach může být vyplněn jen po uplynutí značného času. Proto nemůžeme čekat brzké vyřešení“ (str. 164). A když přidáme bezpochyby přesně vystižený systém vládnutí („jediný pro Rusko možný“) podle spisovatele Borise Akunina (u nás vyšlo několik jeho historických detektivek), jak je popsán na str. 167, máme fenomén, který nelze nazvat jinak, než říše zla a z pohledu civilizovaného lidstva říše šílenství. To vše popisuje pan Mitrofanov velice výstižně a je možno říci, že knihu nemohl dokončit a vydat ve „vhodnější“ (bohužel!!!) čas. Je pádnou odpovědí dnes znovu vylezlým „myslitelům“, blábolícím o tom, že průzkumům, podle kterých Putina podporuje i 80% Rusů, nelze věřit (prý jako nešlo věřit výsledkům voleb v komunistickém Československu), že válku nevede a za bestiality není odpovědný ruský národ, ale jen Putin (vlastně kdysi písnička nacistů, zbylých po Hitlerovi) – nebo že Putin je „šílenec“.... celý text

Deník partyzána Dzúkase 2013, Lionginas Baliukevičius

Velice dobrá kniha. O lidech, kteří se po okupaci své vlasti postavili okupantům se zbraní v ruce. Jde o okupaci Pobaltí Sovětským svazem v roce 1939 a o Litevce, Lotyše a Estonce, kteří po skončení 2. světové války, kdy se po vyhnání jedněch, německých, okupantů, vrátil okupant ruský, začali beznadějný boj za svobodu svých vlastí. Boj předem prohraný, který neměl sebemenší naději na úspěch. Už země, kde bojovali, není pro nějaký partyzánský boj ani zdaleka tak „vhodná“, jako byly třeba za 2. světové války hory Balkánu. Nebo vietnamské džungle či hory Afghanistánu. Naděje na nějakou pomoc ze zahraničí žádná (i když USA okupaci Pobaltí nikdy neuznaly). Nebylo ani kam ustoupit. U nás se mohli ti, kdo se komunistickým zločincům postavili se zbraní v ruce, pokusit probít přes hranice na Západ (Mašínové). Zde bylo možné jen bojovat a zemřít, tyto neobyčejně odvážné vlastence čekala jedině smrt z rukou rusáckých vrahů – v boji, v mučírnách NKVD nebo v Gulagu. Otázkou bylo jen kdy. Přesto bojovali. Pro mne (po přečtení této knihy) jde snad o největší hrdiny, o kterých byla kdy napsána kniha. Od rusáckých vrahů si samozřejmě, kromě smrti, vysloužili hanobení, lživé označení „fašisté“ – podobně jako bojovníci za svobodu Ukrajiny dodnes v hlavách, do kterých to natloukla rusácká demagogie, bohužel i některých Čechů, straší jako „banderovci“ a „nacisté“. Právě proto jsou takové knihy, které nejsou psány pod ideologickým vlivem rusácké stupidity, lží a vymývání mozků, velice potřebné (viz právě třeba diskuze na téma „banderovci“ dodnes i u nás). Rozhodně doporučuji přečíst!... celý text

Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě 2022, Mika Waltari

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o literární kuriozitu, doklad, že velký spisovatel Waltari psal nejen u nás velice známé historické romány. Nebo že jde o zajímavý příspěvek (dokonce známého spisovatele) k politice a historii doby před vypuknutím druhé světové války, o zajímavý dobový dokument. To by se nesměl ovšem psát duben roku 2022. Duben roku, kdy vládnoucí zločinci v Rusku poslali svou soldatesku opět vraždit do sousední země. Od v knize popisovaných událostí uběhlo 80 let. Byla světová válka, byla studená válka, ve světě se objevilo mnoho – dobrých i špatných – zcela nových idejí, politických hnutí, které tehdy neexistovaly. Svět se posunul ve všech oblastech. Jen v Rusku, kde dospěla vlastně už 4. generace po té, která aktivně „účinkovala“ v dějích popsaných v knize, se nezměnilo doslova vůbec nic. Autorka předmluvy (a vedoucí kolektivu překladatelů knihy) paní Hejkalové v úvodu píše: „(Waltari) líčí to, čemu říkáme dnes hybridní válka: podvratnou činnost sovětských agentů, propagandu, využívající naivity levicových intelektuálů a dělníků … provokace, vyhrůžky, sliby, hledání záminek k útoku …“ Všechno lze vztáhnout k událostem, které jsme nedávno sledovali a které dnes tak tragicky pokračují. V Rusku prostě dorostla další (opakuji, už 4. generace), která je ochotná pro pofiderní velikost Ruska jít vraždit do agresivní války se sousední zemí a která tuto válku plně podporuje – za Stalina, Brežněva jako za Putina. Jde o mimořádně cenné svědectví účastníka událostí. Mnohé věci nejsou obecně známé – například, když Waltari zmiňuje mnohokrát později diskutované neúspěšné rozhovory západních demokracií Anglie a Francie se SSSR v létě 1939, které nakonec skončily uzavřením zločinného paktu Ribbentrop-Molotov. Waltari naznačuje (str. 32) že za skončením vyjednávání byl mimo jiné drzý požadavek Rusů na zabrání Pobaltských zemí a Finska – zabrání, které Sovětskému svazu schválil naopak Hitler… Nebo se málo ví, jak Rusové sprostě využili statečný boj polské ponorky Orzel jako záminky pro ultimátum Estonsku, po kterém nakonec následovala (ovšemže v zájmu „zajištění ruské bezpečnosti“ – jako dnes na Ukrajině!) okupace Pobaltí (kdysi, v šedesátých letech minulého století se u nás o boji ponorky promítal polský film Orel se nevzdává. Film jsem tehdy viděl, ale nepamatuji se, jak byl podán útěk z internace v estonském Tallinu – nakonec přece jen šlo o komunistický film, dokonce vyznamenaný na festivalu v Moskvě (!), takže ruské zneužití incidentu bylo určitě zamlčeno…). Kromě těchto několika speciálních detailů, přímo vázaných na tehdejší události, je ostatní vlastně reportáž o dění v roce 2022. Kniha má dvě části, autor je sám označuje jako první, politickou a druhou, společenskou (ta byla pro mne už méně zajímavá, vše zde popisované jsme – byť v trochu mírnější podobě – prožili na vlastní kůži a SNAD je to definitivně, pro nás v Česku, minulost). Zato část politická se děje znovu, přesně podle stejného scénáře: máme tu Rusákovy „přiměřené a pochopitelné požadavky“ na sousední stát(y) (v knize str.37), které musí být splněny, neboť Rusko (dříve SSSR) „se nemůže cítit bezpečně“ (str.34), slabšího souseda (tehdy Finsko a pobaltské republiky, dnes aktuálně Ukrajinu, ale na řadě jsou další „sousedé“) „považuje za hrozbu pro svou bezpečnost“ (země, která se sama považuje, a druhými chce být uznána, za světovou velmoc první kategorie!). Na str. 40 a n. je popsáno, jak Rusák dodržoval smlouvy, které sám ultimátem vnutil druhé straně – memento pro možné Rusákovy „záruky“ Ukrajině dnes. Velice případný je také popis (v úvodu od paní Hejkalové), platný tehdy v Pobaltí a dnes pro Ukrajinu, jak se Rusák chová v cizí zemi, kam se nějak vetřel (str.18 a 19): „… ty nikdy ani nenapadlo, že žijí v cizí zemi v níž nejsou vítáni, a požadavek, aby se naučili její jazyk chápou jako příkoří“ (viz dnešní rusácké bláboly o „potlačování ruštiny“ na Ukrajině jako jeden z důvodů pro agresivní válku). Druhá část knihy začíná „volbami“ na rusácký způsob („první volby, odrážející skutečnou vůli lidu“) a dále je popsáno (jako aktuální situace pár měsíců po dokonané okupaci Pobaltí), jak Rusák destruuje dobytou zemi – tedy všechno to, co zkusil, po „osvobození“ v roce 1945 a zvláště po roce 1948, za pomoci svých kolaborantů i přímo, i u nás: „vyvlastnění“, nátlak na ještě nevyvlastněné drobné řemeslníky a zemědělce pomocí šíleného zdanění, zběsilé proticírkevní tažení, destrukce školského systému dobyté země, zákaz všech organizací a spolků, hlavně ovšem politických stran, zglajchšaltování tisku, rozklad morálky, zneplatnění cestovních pasů, počínající kulturní úpadek, ale hlavně úpadek ekonomický, následná všeobecná bída a ubohost… Rusácká svoboda, kdy se nesmělo cestovat (bez povolení) dále než 20 km od bydliště. A všudypřítomá demagogie a buzerace všeho druhu, následované zatýkáním těch, kteří se nechtěli ohnout (ale i vytipovaných "nepřátel lidu"), represemi, deportacemi, s vražděním na obzoru (situace v Pobaltí v létě roku 1940). Závěr: kniha velice aktuální, velice dnes potřebná, kterou by měl znát každý a nejen v Česku.... celý text

Partitura druhé světové války 2009, Natalia Alexejevna Naročnickaja

Kdybych měl tomuto komentáři dát název, pak nejlepší by byl „Čtěte rychle, než to zakážou. Čtěte a nebudete překvapeni!“ Na konci února 2022 je v Evropě válka. Tak jsem sáhl, mezi sledováním informací z fronty, po knize, kterou jsem koupil a četl před 12 lety, v roce 2010. Zajímám se trochu o dějiny, zvláště ty z doby před druhou světovou válkou a samozřejmě i dějiny této války. Po létech vymývání mozků, školními roky počínaje, sovětskou a komunistickou „historií“, jsem po roce 1989 koupil mnoho knih na toto téma, knih, které teprve tehdy mohly vyjít v češtině (ale mám i některé v němčině a angličtině). Když byla oznámena kniha ruských historiků Partitura druhé světové války, navíc jako dílo, které přináší nové, dosud neznámé či zamlčované dokumenty k historii předcházející vzniku 2. světové války, „aktuální výklad událostí“ z pera „nejznámějších ruských historiků a odborníků na mezinárodní politiku“, tak jsem neváhal a koupil. I když jsem věděl z anotace, že ty „neznámé“ dokumenty pochází ze sovětských archivů (nyní ovšem v ruské správě) a také velmi dobře vím to, co nejlépe vystihuje parafráze výroku anglického diplomata v Petrohradě „ruská historická věda je jedna velká lež“. Řekl to sice o ruské politice v době před rokem 1914, ale myslím, že to přesně vystihuje i ten dějepis, a to i o více než 100 let později. Když bych měl knihu krátce popsat, pak jde o dílo „kolektivu“ předních ruských historiků v počtu 12, samý doktor a kandidát věd (v krátkých medailoncích na konci je o nich stručná informace). Předmluvu napsal sám pan Lavrov, ministr zahraničí a dnes už usvědčený válečný zločinec a vrah (to jsem tenkrát ovšem nevěděl). Pokud jde o to popsat, o co se kniha doložením „neznámých“ dokumentů z Archivu Ruské federace snaží je přesvědčit čtenáře, že angloameričtí zločinní podporovatelé a vyzbrojovatelé Hitlera se před rokem 1939 pokoušeli obklíčit a zahnat do kouta nebohý Sovětský svaz a dnes některé jeho tehdejší, zcela oprávněné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti a míru drze vydávají za jakousi spolupráci SSSR – nacistické Německo a zneužívají k tomu tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Že vám to připomíná, ale do písmene, starou známou „historickou vědu“ sovětských (stalinistických) „historiků“? To by nebylo to nejhorší, ono to totiž připomíná rétoriku, kterou slyší svět právě dnes, v únoru 2022, z nejvyšších míst v Moskvě. Nebudu zde rozebírat „dokumenty“, ty „nové“, „neznámé“, v počtu 35 dokumentů, otištěných na asi 40 stranách knihy. O ruských „dokumentech“ a jejich pravosti už vím dost (namátkou dokumenty o sestřelení různých civilních letadel až po dokumenty o skladištích zbraní kontrarevolucionářů v někdejším Československu v roce 1968 …). Také nemám, nehistorik, žádnou možnost se, studiem někde v archivech, přesvědčovat o pravosti těchto „novinek“. Stačí si ale přečíst jednotlivé statě těch „předních“ ruských historiků, napsané na základě těchto dokumentů. Zde si dovolím pár citátů z textu. Už v úvodu soudruh Lavrov píše (str.8), že „ponaučení z těch dob (je, že)…. ignorování morálních imperativů v politice … jenom rozžhavuje choutky agresora“ (zlatá slova dnes). Na str. 204 se třeba dozvíme, že „akce ze 17. září 1939“ (rozuměj vpád do zad zoufale se bránícímu Polsku, tehdejšími „bratry (hitlerovců) ve zbrani“ - „neměla vojenský, nýbrž humanitární charakter“ (!!!). Bylo zachráněno tolik a tolik Židů. O tom, kolik (snad až 30 000) Poláků bylo následně zavražděno v Katyni (zneužívané ovšem dnes Západem, jak je připomenuto mnohde jinde) se v práci historika nepíše. Ani o „výměnách“ vězňů z nacistických koncentráků (uprchlíci z SSSR) a gulagů (uprchlíci z Hitlerova Německa) mezi gestapem a NKVD. O okupaci si pobaltské republiky říkaly (viz stať „Protisovětský flirt autoritářského Lotyšska …“, strana 216 a n.) samy a ostatně, podle mezinárodního (rozuměj ruského) práva, o žádnou okupaci nešlo. Nejvýživnější je jakýsi ideový závěr celé knihy z pera zřejmě nejpřednějšího historika, jakéhosi M. V. Demurina, „Sovětsko-německé dokumenty ze srpna až září 1939 v kontextu současné politiky“. Zcela nestoudně zde stojí (str. 302): „Jestli se Západu v letech 1930-1940 nepodařilo nic vytěžit z podpory protisovětského režimu v pohraničí SSSR, pak stejný polský režim a stejní obyvatelé Pobaltí se o to pokouší znovu …“ A str. 310: „V této situaci, kdy v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, na Ukrajině, v Gruzii, Moldávii a v některých dalších zemích bylo znevažování ruských dějin a národního cítění Rusů … povýšeno na úroveň státní politiky… pouze pranýřující prohlášení nestačí. Je nezbytné vypracovat komplex opatření …“ A „opatření“ už pracují. Zatím „jen“ na Ukrajině. V těchto dnech se omluvili (či vymluvili) naši čelní politici: prezident Zeman se omluvil, že nevěřil, exprezident Klaus to označil za „překvapivé“. Kdyby četli Partituru, tak mohli věřit od roku 2010, kdy vyšla česky (rusky o rok dříve) a nepřekvapilo by je to v roce 2022, jako to nepřekvapilo mne. Mnozí často připomínají, že když jiný zločinec, Hitler, napsal svůj Mein Kampf, jeho čtenáři nevěřili, že to myslí vážně. Po nějakých 80 létech jiní se nenamáhali číst Putina (tedy přesněji: Putin bezpochyby není intelektuálně schopen ani nějakou Moju borbu sepsat, ale má na to bandu ruských historiků a odborníků). Jak to všechno hodnotit? Jako práce historická – odpad. Statě: slabomyslný blábol jako za Stalina, dokumenty (alespoň pro mne) nevěrohodné (nelze se přesvědčit, zda se něco „neztratilo v překladu“, například). Tedy jasně odpad. Ale vzato z hlediska poučení pro dnešek, co někde někdo možná i na nás chystá, jaký komplex opatření a proč – velice dobré si přečíst (a nebýt tudíž „překvapen“). Takže – za průměr: za 3.... celý text

Cesta kolem světa se Zdeňkem Burianem 2021, Zdeněk Burian

Krásná kniha pro všechny zájemce o dílo Zdeňka Buriana. Obsáhlá (více než 450 stran), bohatě ilustrovaná a výborně vytištěná kniha, jen trochu obtížněji sehnatelná (jen u vydavatele) a dosti drahá. Je to vlastně katalog stálé výstavy. Má ovšem i drobné nedostatky: především její obsah se omezuje na reprodukce z jedné jediné vystavované sbírky více než 150 originálů ilustrací (co bych ovšem dal za desetinu toho – vlastně nedal, protože to bych se asi nedoplatil). Prakticky to znamená, že i některé vynikající ilustrace (alespoň pro mne) zde vůbec nejsou – třeba perokresby k loveckým (mysliveckým) vyprávěním Luskače nebo Komárka, ilustrace kreslené metodou negativní kresby k Mauglímu nebo podobné z Posledního Mohykána, kromě jedné ani většina Verneovek či Chaloupka strýčka Toma, Plutonie a cyklus kvašů k Tarzanovi (abych jmenoval ty nejvýznamnější). A samozřejmě chybí reprodukce ilustrací a obrazů s paleontologickými rekonstrukcemi – ty by ale do rámce námětu knihy stejně nezapadaly. A nemusí to vše zas tak vadit, jde totiž o knihy a ilustrace, dostupné dnes jinde a většinou už notoricky známé. Naopak je výborná myšlenka, uspořádat a zdokumentovat „cestu kolem světa“ v ilustracích Mistra, který sám byl jen v Rimini na Jadranu a několikrát na Slovensku … Jeho ilustrace ovšem ukazují, že nejen „viděl světy dávno zmizelé“ (jak byl název jedné jeho výstavy), ale i svět, který nikdy nemohl sám procestovat. Takže se na cestu z Divokého západu přes Oceánii, Latinskou Ameriku, Afriku atd. vydáme s ním a dojedeme přes pravěk (přece jenom, alespoň některé knihy, i jedna od Augusty, nikoliv ale od Štorcha) až do oblasti děl sci-fi. Je zde také několik ukázek z volné tvorby. Ke každé ilustraci je informace o knize či povídce (z časopisu), ke které ilustrace patří a k vlastní ilustraci komentář, který vysvětluje souvislost děje či upozorňuje na nějakou zajímavost, nakreslenou na obrázku. A stručná informace o autorovi knihy. Takže jde i o velmi zajímavé počtení, leccos nového se může čtenář dozvědět zvláště o knihách, které se už běžně nevyskytují. A, to považuji za největší plus knihy, nemálo místa je věnováno povídkám či románům, které mnohdy (a s Burianovými ilustracemi už vůbec ne) podruhé nevyšly. To je pro mne skutečný poklad ilustrací – hlavně z časopisů předválečných (Malý čtenář nebo Širým světem, ale hlavně k románovým přílohám Ahoje na sobotu) i z doby po roce 1948 – z Pionýra atd. Navíc je v knize krátký medailonek Zdeňka Buriana, informace o hlavních nakladatelstvích, pro která pracoval, něco o dobrodružné literatuře obecně a také o malířských technikách. V tomto opravdu rozsáhlém množství informací je pak třeba s pochopením přehlédnout některé chyby či nepřesnosti – třeba uváděný počet ilustrovaných Verneovek (k většině byla „ilustrací“ jen obálka) nebo zařazení románu Kabel přes Atlantik do "cesty“ Oceánií. Celkově pro Burianovy sběratele podstatný přírůstek do sbírky, přírůstek nejvyšší kvality.... celý text

Kulihrášek 2021, Tomáš Prokůpek

Pro mne, od dětství, pohádkové ilustrace = Artuš Scheiner a ilustrace dobrodružných příběhů = Zdeněk Burian. Oba na svých písečcích prostě jedničky s obrovským náskokem. Je příznačné, že na oba dolehla (jak o tom svědčí citáty dobových názorů i v „Kulihráškovi“) doba, přesněji došlápla si lůza, která se po roce 1948 chopila „řízení kultůry“. Takže, podobně jako Burian, i Scheiner byl jeden čas na indexu a ostatně, podobně jako Burian, když se konečně „směl“, byla nová vydání knih s jeho ilustracemi spíše odstrašující ukázkou schopností socialistických tiskáren a jejich socialistické práce. Naštěstí jsem po matce měl pohádkové knihy se Scheinerovými ilustracemi, vydané těsně po první světové válce. Takže jsem samozřejmě vydání Kulihráška velice uvítal – kvalitě provedení zde ovšem odpovídá cena, která není malá. Není to sice monografie, však autor si na toto téma také posteskl, ale zaplaťbůh alespoň za toto. Kniha velkého formátu, dokonale vytištěná. S celkem obsáhlým přehledem umělcova vývoje, ukázkami jeho ilustrací (hlavně k pohádkám) a také již zmíněné ohlasy na jeho tvorbu, včetně těch z doby okolo roku 1950. Monografii to nemůže nahradit, ale zatím nic jiného (ne-li lepšího) není. Samozřejmě se kniha věnuje – v souladu s názvem – hlavně jedné části Scheinerova díla, jedné kapitole jeho uměleckého života. Ve své době asi také velice populární, tato doba je ovšem v nenávratnu. Takže i když jde vlastně o jednoho z průkopníků komiksu v Československu (tenkrát nazývaného „leporelo“, „obrázková alba“ nebo obrázkový seriál), dnes jde jen o historický dokument (a pro sběratele, kteří platí v aukcích několik set korun za původní vydání jednoho Kulihráškova dobrodružství o příležitost, získat, z tohoto hlediska za rozumnou cenu, celou sérii). Autorka textu Kulihráška i sám Artuš Scheiner měli tedy opravdu bujnou fantazii a dokázali Kulihráška „zabudovat“ do až neuvěřitelných prostředí. Od prvních „alb“, určených k seznámení malých čtenářů s domácími zvířátky či písmeny abecedy se Kulihrášek později dostával do prostředí mnohdy dosti bizarních. Někdy šlo i o jakousi agitaci pro státní politiku – třeba seriál o sokolském sletu či vojácích. Pro tehdejší děti snad i zajímavá dobrodružství, pro dnešního „čtenáře“ jen doklad Mistrovy umělecké suverenity i v takovýchto, někdy až kýčovitých příbězích. Ale celkově: nové vydání je rozhodně výborná věc, když na skutečnou monografii si asi ještě počkáme – i s ohledem na v knize konstatovaný fakt, že Mistrovo dílo se tak nějak rozeběhlo po světě a je někde v soukromých sbírkách, nekatalogizované a pro veřejnost nedostupné … Při tom nejde jen o ilustrace k pohádkám (mne by třeba zajímalo 48 barevných ilustrací k pohádkám Šťastného domova, které asi kompletně vyšly jen v cizině), ale také, i když rozsahem zřejmě méně početné, ilustrace k dnes většinou už „nečitelným“ společenským románům z té doby nebo i (byť nemnohé) ilustrace či obálky ke knihám dobrodružným. Zde je na místě moje jediná výtka ke knize, totiž, že neuvádí jako přílohu ani třeba jen neúplný seznam knih, které Mistr ilustroval. Snad se jednou dočkáme. K dokumentům v knize ještě malý dodatek. Komunistický ničitel kultury a hlavně lidských životů (ovšem Artuš Scheiner už byl mimo jeho vliv, tak alespoň poplival jeho dílo a památku) Stanislav Neumann nemohl ve svém štvavém projevu – jako všichni komunisti – nelhat. Takže drze řekl: (cituji z knihy, str. 67 a další) „...umělcům tohoto typu je lidová pohádka cizí … hrdinové, to jsou – docela proti tradici, proti duchu pohádky – princátka, oblečná do sametových šatů, půvabně bezduchá a připomínající svou učesanou vycíděností tak zostuzenou postavu, jako je Malý lord … to není český svět, svět českých chalup …. docela bezostyšně se tu pletou typické maurské arabesky s německou nápodobou gotiky … prostě pohádkové je pro Scheinera to, co my známe v neméně odporné podobě z … nevkusné secese v architektuře a v celém myšlení měšťáka …“ Současně si pochvaluje mj. tvorbu Josefa Mánese a Mikoláš Alše, které staví k Scheinerovi do protikladu. Tento hlupák zřejmě vůbec nikdy neviděl obrázky těchto malířů (Leninovy spisy tedy opravdu neilustrovali). Stačí si ale jejich obrázky prohlédnout a porovnat. Alešovy kresby třeba k lidovým písničkám (nebo dokonce obrázek sv. Václava na pohlednici z roku 1920) nebo Mánesovy ilustrace k „Rukopisu královodvorskému“ (vyd. Šimáček 1886) či litografii nazvanou prostě Domov (z roku 1854). A porovnat s oděvem „lidových“ hrdinů pohádek v pojetí Artuše Scheinera, třeba s „Neohroženým Mikešem“ z pohádky Boženy Němcové. Oděv (podle představ tehdejších „vlastenců českých“), je jakýsi (staro)slovanský) kroj(?), zcela shodný u všech zmíněných malířů: jakési přiléhavé kalhoty, dole ozdobené nějakým nápletem, na nohou jakési láptě, připevněné řemínky, okolo pasu jakýsi řemínkový opasek … Samozřejmě zcela ahistorický oděv, ale zde vytvářející pohádkovou atmosféru v souladu s textem české pohádky. Komunistický lhář a nevzdělanec ovšem kádroval a tato ničemná činnost byla vždy na základě lži.... celý text

Babišistán 2021, Jiří Pehe

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne. Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.... celý text

Kurupira: Zlověstné tajemství 2005, Jaroslav Mareš

Šťastné a hrůzostrašné: Antologie štědrovečerních hororů 2021, * antologie

Sbírka 6 povídek britských autorů a autorek z žánru „tajuplných a strašidelných“ vypravování pro předvánoční čas (podle anotace knihy). Strašidelného je tam pramálo (to leckterá Erbenova pohádka je strašidelnější), tajuplné snad. Většinou bych je označil jako povídky na téma rozřešení nějakého starého zločinu (v předvánoční čas) pomocí tajemných, ne zcela racionálně vysvětlitelných zásahů a postav. Horor v žádném případě, k navození strachu (pro mne) má asi nejblíže povídka „Podivný příběh hrůzy“ (je ale zbytečně poněkud upovídaná na to, aby strach opravdu vyvolala), nejlepší je ale povídka „Cestovní vak“ od také nejznámějšího, dodnes vysoce hodnoceného (a z českých překladů bohužel velmi málo známého) Algernona Blackwooda. Spíše než se bát si čtenář udělá obrázek, jak se před koncem XIX. století ve staré dobré Anglii slavily svátky vánoční. Jako předvánočním příběhům ale osobně rozhodně dám přednost sbírce povídek (a úryvků z románů) českých autorů ze zhruba stejné doby, Vánoční cesty domů (vybral Jiří Škuba, vydal Chvojka 2001). Nějaké mordy či krvavé historky se tam také najdou, na označení strašidelná tato kniha ale neaspiruje, zato zajímavě poučí o Vánocích v Čechách někdy před sto padesáti roky.... celý text

Cesta na konec světa a zpět 2: Potulky arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami 2021, F. R. Hrabal-Krondak (p)

Ne vždy je v anotaci či názorech různých osobností a recenzentů na danou knihu, citovaných z tisku, tato popsána zcela přesně a obsahu knihy odpovídajícím popisem. Tentokrát má Jaromír Štětina, se svým názorem na zadní straně desek, zcela pravdu, když knihu označuje jako „cestopis literárně-sociologicko-politilogický“. Taková tato kniha, druhý díl serie a třetí cestopis pana Hrabala, opravdu je a je výborná (jako ostatně i obě předchozí). Cestopis, sepsaný někým, kdo se umí dívat okolo sebe a kdo je i svými vědomostmi na cestu natolik dobře připraven, že ví, na co se dívat. Až neuvěřitelný rozsah poznatků, zážitků, reminiscencí z míst, kterými pan Cestovatel projel. Ovšem těm, kteří jsou ještě dnes schopni blábolit staré nesmysly o „zemi, kde zítra znamená včera“, kteří sní o obnovení SČSP, se kniha líbit určitě nebude. Ani cestovním kancelářím, organizujícím cesty do této země – alespoň mně bohatě stačilo přečíst si cestopisy pana Hrabala – a pokud budu chtít cestovat, pak do nějaké země XXI.století. Na oznámený třetí díl této cesty s panem Hrabalem se ovšem už těším.... celý text

Cesta na konec světa a zpět 1: Potulky arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami 2021, F. R. Hrabal-Krondak (p)

Můj názor na celou serii cestopisů viz komentáře k dílu druhému. Výborné, vysoce poučné a aktuální.

Gambit mahátmů 2004, Ivo Wiesner
odpad!

Kdysi dávno (1991) jsem si koupil a přečetl knihu nějakého Ivo Wiesnera Světlo z dávných věků. To byla doba, kdy se začaly objevovat knihy o záhadách i v našich knihkupectvích. První vlaštovky, Jitro kouzelníků a Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost, které díky „jaru“ 1968 prošly komunistickou cenzurou nepočítám, stejně jako české pokusy soudruha Ludvíka Součka – ani ten ovšem svými Tušeními jiným soudruhům, cenzorům a dohližitelům nad kulturou, radost neudělal. Po roce 1989 se ovšem otevřela stavidla a náhle zde byla záplava knih tohoto žánru, mnohdy díla stará, „klasická“ (záslužná edice nakladatelství Ivo Železný „Knihovna fantastických dat“), jindy díla zatím zcela (alespoň u nás) neznámých autorů. A objevili se i autoři čeští – třeba právě Ivo Wiesner. Měřítka kvality nebyla ještě nastavena, tak i já četl (či kupoval) skoro vše. Musím přiznat, že Wiesnerovo Světlo se mi líbilo. Šlo hlavně o alchymii, starověké civilizace (skutečné i „objevené“ záhadology), pro konspirační teorie místo nebylo (tenkrát se nevedla hybridní válka). A popis přiblížení (hypotetické) planety Nimiru k Zemi se čte skutečně dobře. Pak jsem se ovšem této literatury trochu přejedl a další díla pana Wiesnera už mé pozornosti ušla. Až teď jsem si, skoro po 30 letech, přečetl Gambit mahátmů (napsán někdy před rokem 2003, koupil jsem třetí (!) vydání). A byl to věru šok – sestup do nejhorší žumpy braku slabomyslných konspiračních teorií, do míst, kde se, jak nechutný hmyz, hemží autoři a čtenáři řetězových mailů, všelijakých parlamentních listů a jiných dezinformačních webů, voliči „vlasteneckých“ stran. Nemá smyl rozebírat tento tlustospis (jediné, co panu inženýru Wiesnerovi je nutno přiznat je opravdu široký záběr témat), ani z něj citovat všechny nesmysly (a věcně chybné údaje), které obsahuje. Z témat, kterými se zabývají solidní záhadologové (tím myslím ty, kteří nepotřebují blábolit o nejrůznějších spiknutích či o tom, „co nám oni tají a já odhalil“) je tam snad všechno, já se ale v tomto smyslu nedozvěděl nového vůbec nic. Abych ale doložil výše napsané, zde jedna ukázka názorového zázemí pana Wiesnera: “Únosy dětí pro získání biologického materiálu a výrobu krmení pro „ještěry“, znásilňování žen pro získání genetického zárodečného materiálu na doslova zhovadilé experimenty, snímání holografického obrazu lidského vědomí (elektronické praní mozku …..) - i tomu se dnes říká ‚věda´“ (konec citátu ze str. 14). Mne, jako pamětníka jisté neblahé doby a režimu, který v ní zde vládl, zaujala hned na začátku „informace“ o vesmírné válce, cituji: „ … 27. září 1977 došlo k tajné (nicméně velmi krvavé) bitvě o Měsíc“ (konec citátu), ve které (pochopitelně) slavná Rudá armáda rozdrtila americké žoldáky ve službě iluminátů na Měsíci (hned 10 základen). Bohužel pro autora, lidé jako já pamatují, jak kvůli jakýmsi (v kontextu Wiesnerova blábolu) zastaralým raketám na Kubě (tedy něčemu, co je proti základnám na Měsíci hotová lapálie) jsme (jako satelit Rusů) skoro šli v roce 1962 do války, byla bojová pohotovost nejvyššího stupně, fasovalo se ostré střelivo, chudáci moji vrstevníci (já měl naštěstí odklad a osobně zažil jen zcela spontánní a dobrovolnou „demonstraci“ pracujících s provoláváním hesel typu „Kdo nám sáhne na Kubu, tomu dáme přes hubu!“) šli o 2 měsíce později z vojny. A zde pan Wiesner odkryl celou válku ve vesmíru, o které jsme dodnes vůbec nevěděli, Rusové vyhráli, americké agresory rozdrtili a ani se, při známé otevřenosti Rusů, nepochlubili (že naopak Američané „udělali vše pro utajení porážky“ je panu autorovi jasné, však také jinde k informování veřejnosti píše „ co si pak máme myslet o tolik vychvalované západní demokracii?“ - viz str. 77). Zdůrazňuji, že autor píše o bitvě o Měsíc, ne o nějaké misi ruských vrahů mimo území SSSR, tedy o něčem jako Vrbětice. Tedy o válce, podle něj „krvavé“. A pravda to musí být, neboť pan Wiesner informace zásadně prověřoval „systémovou analýzou“! A navíc nejde jen tak o nějaké informace – sám uvádí, že čerpá třeba i z webů s příponou „ .ru“. Takže se také dozvíte, že záplavy v Čechách a na severní Moravě, které nepřežilo několik desítek našich spoluobčanů a přinesly miliardové škody, byly vyvolány uměle, „klimatickou zbraní“ z arzenálu Ruska, umístěnou na Měsíci, a byl to trest za to, že naše republika vstoupila do NATO (viz str. 77). Snad jen poznámku „A dobře nám tak, neměli jsme provokovat slovanské bratry!“ si pan Wiesner ještě nedovolil, snad někdy příště. Myslím, že tohle soudnému člověku stačí. Toto je samozřejmě komentář ke knize, ovšem za knihu nese odpovědnost snad i autor (a vydavatel). Takže pár vět o autorovi: pan inženýr Ivo Wiesner (podle Wikipedie schopný technik a vynálezce) od dob, kdy psal Světlo z dávných věků neobyčejně názorově vyspěl a uvědomil se. Nebo – pro toho, kdo věří jeho objevům na poli spiknutí, byl zrádnými ilumináty snad „očipován“ a zcela z toho zblbl. Že by šlo o pokus autora udělat si dobrý den z hejlů, kteří si to přečtou, nevěřím. Každopádně: kniha Gambit mahátmů je odpad odpadu. A blábol tohoto druhu, pokud máte zájem, máte na internetu zadarmo (kniha opravdu levná není). Za další „díla“ pana Wiesnera tedy předem děkuji, zájem už nemám.... celý text

Moloch. O amerikanizaci světa 2005, Karlheinz Deschner
odpad!

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA (viz). Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika".. Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.... celý text

Utajované dejiny USA: skurvená Amerika 2016, Karlheinz Deschner
odpad!

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA. Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika"... Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.... celý text