Lionginas Baliukevičius
litevská, 1925 - 1950
Nové komentáře u autorových knih
Deník partyzána Dzúkase
„Deník popisuje události v Litvě od 23. června 1948 do 6. června 1949 viděné očima partyzána. Hned na začátku deníku pisatel napsal:
„Tento deník není v žádném případě určený veřejnosti. Píšu si ho jen pro svou potřebu. V případě, že zahynu, deník prosím poslat mému milovanému bratru Kostasovi. Všechny ostatní, jimž bude dopřáno přežít a najít tento deník, prosím, aby ho nečetli, ale zničili. Takové je moje poslední přání. Jestli se nálezce dožije naší vytoužené svobody, pak mu z Onoho světa posílám své nejvřelejší pozdravy. Jestliže však zůstane litevský národ i nadále uvržen do otroctví, pak ať se nezalekne tíhy svého osudu, ale právě naopak, přeji mu nezměrnou duševní sílu.“
Takže vydáno je to i bez jeho souhlasu. Litva neměla proti Sovětskému svazu absolutně žádnou šanci, jediná naděje byla, že by se do toho vložilo zahraničí (mnozí partyzáni v to doufali a poslouchali pravidelně zahraniční rozhlas). Deník představuje volný sled myšlenek, dozvídáme se o partyzánské činnosti, ale často i o nekonečné nudě, kdy nemohli úkryt kvůli hlídkujícím vojákům opustit. Je to psané bez příkras (asi proto nechtěl, aby se to vydalo). Obsaženy jsou i vzpomínky na blízké, pochybnosti o tom, že zahraničí pomůže, občas upřímné doznání, že není schopen se přinutit k nějaké činnosti, psával „noviny“ (většinou jen pár listů či třeba i jeden list), kde se snažili bojovat s propagandou nepřítele, později se stal velitelem. Deník není psán pravidelně, někdy je mezi záznamy týden i více. Víceméně partyzánům chybělo všechno, většina vesnického obyvatelstva se jim snažila všemožně pomoci, ale počet partyzánů postupně klesal, proti praktikám Sovětského svazu mnoho šancí neměli (stávalo se, že do řad partyzánů se jim občas podařilo dostat i špeha, to pak znamenalo smrt mnoha lidí bojujících proti agresorovi a samozřejmě i značnou demotivaci v partyzánských řadách).“... celý text
— xulij01
Deník partyzána Dzúkase
„Velice dobrá kniha. O lidech, kteří se po okupaci své vlasti postavili okupantům se zbraní v ruce. Jde o okupaci Pobaltí Sovětským svazem v roce 1939 a o Litevce, Lotyše a Estonce, kteří po skončení 2. světové války, kdy se po vyhnání jedněch, německých, okupantů, vrátil okupant ruský, začali beznadějný boj za svobodu svých vlastí. Boj předem prohraný, který neměl sebemenší naději na úspěch. Už země, kde bojovali, není pro nějaký partyzánský boj ani zdaleka tak „vhodná“, jako byly třeba za 2. světové války hory Balkánu. Nebo vietnamské džungle či hory Afghanistánu. Naděje na nějakou pomoc ze zahraničí žádná (i když USA okupaci Pobaltí nikdy neuznaly). Nebylo ani kam ustoupit. U nás se mohli ti, kdo se komunistickým zločincům postavili se zbraní v ruce, pokusit probít přes hranice na Západ (Mašínové). Zde bylo možné jen bojovat a zemřít, tyto neobyčejně odvážné vlastence čekala jedině smrt z rukou rusáckých vrahů – v boji, v mučírnách NKVD nebo v Gulagu. Otázkou bylo jen kdy. Přesto bojovali. Pro mne (po přečtení této knihy) jde snad o největší hrdiny, o kterých byla kdy napsána kniha. Od rusáckých vrahů si samozřejmě, kromě smrti, vysloužili hanobení, lživé označení „fašisté“ – podobně jako bojovníci za svobodu Ukrajiny dodnes v hlavách, do kterých to natloukla rusácká demagogie, bohužel i některých Čechů, straší jako „banderovci“ a „nacisté“. Právě proto jsou takové knihy, které nejsou psány pod ideologickým vlivem rusácké stupidity, lží a vymývání mozků, velice potřebné (viz právě třeba diskuze na téma „banderovci“ dodnes i u nás). Rozhodně doporučuji přečíst!“... celý text
— Arminus
Lionginas Baliukevičius - knihy
| 2013 |
 Deník partyzána Dzúkase |
Žánry autora
Literatura světová Literatura faktu
Štítky z knih
Baliukevičius je 0x v oblíbených.