Arminus
přečtené 105
Jiří Wowk, dobrodruh z donucení
2020,
Vladimír Prokop
Další z pomalu se rozrůstající řady malých monografií, věnovaných ilustrátorům dobrodružné literatury, které vydává nakladatelství Toužimský a Moravec. Tentokrát věnováno malíři a ilustrátorovi ukrajinského původu, takže kniha přináší i řadu informací o životě komunity ukrajinských emigrantů v Československu. Skutečně zarážející je třeba číst o tom, jak Rusové, slovanští „bratři“ Ukrajinců, potlačovali a snažili se násilně zlikvidovat ukrajinský národ a ukrajinštinu. Aktuální dodnes, kdy pro Rusy (Putinovy Rusy), kteří už Ukrajincům nevládnou, je naopak údajný „útlak Rusů“ na Ukrajině záminka a důvod k agresi a válce …. O Jiřím Wowkovi autor píše, že byl „epigon Zdeňka Buriana“. Ukázky jeho prací v této monografii snad nejlépe demonstrují, že to není zcela pravda. Jistě Wowkovy kvaše a barevné obálky knih lze takto označit (byly ovšem takto vytvářeny na zadání nakladatele), na perokresbách či kresbách tužkou je ale myslím vidět, že Wowk byl malíř zcela jiného stylu (a naturelu). Epigon byl mnohem více Miloš Novák (jeho obálky jsou někdy opravdu k nerozeznání od Burianových) nebo Jan Černý-Klatovský, a to včetně právě i kreseb. Samozřejmě v kresbě se Wowk s Burianem nemůže měřit, však se také vlastně nikdy nepouštěl do detailnějšího portrétu, kde by musel třeba blíže předvést anatomii kreslených postav. Jistě měl ale Wowk s Burianem mnoho společného – ilustrovali stejný druh literatury, stejné autory a někdy i stejné romány, pro stejné nakladatele, a Wowk byl mnohdy jen „levnější“ náhrada (tedy ne epigon, ale „Ersatz“) za Buriana pro, z hlediska vydavatele, méně důležité tituly. Měl ovšem svůj vlastní styl a v monografii jsou jeho problémy celkem popsány - někdy byly Wowkovy ilustrace doslova odbyté. Je věčná škoda, že v knize není reprodukováno více ilustrací z připravovaného projektu mayovek, ilustrovaných Wowkem (nikdy nevydaných, jen část byla reprodukována až nyní v posledním vydání Old Surehanda a několik ukázek z toho je také v naší monografii). Za Wowkovo vrcholné dílo možno myslím považovat, kromě ilustrací pro Dobrodružný svět (obálky), hlavně rozsáhlý cyklus ilustrací románů J.M.Trosky. To je ovšem už spíše na poli literatury sci-fi. Zajímavé je pak srovnat „Trosku podle Wowka“ s Troskou, ilustrovaným Milošem Novákem a naposledy T(h)eodorem Rotreklem. I když oba posledně jmenované považuji obecně za lepší ilustrátory (Rotrekl je snad nejlepší český ilustrátor sci-fi), Wowk rozhodně v tomto srovnání obstojí. Na závěr (jako doklad někdy málo odůvodněných kritických názorů na Wowkovy ilustrace) třeba jednu „kritickou“ poznámku, kterou si udělal k ilustracím Jiřího Wowka pan učitel Eduard Štorch, jinak autor, až pedantsky otravující ilustrátory svých románů. K jedné ilustraci Jiřího Wowka v románu U Veliké řeky si znechuceně poznamenal „Beznozí!“, Při tom malíř realisticky nakreslil postavy lovců, jejich psů a zubra „bez nohou“ , neboť lov probíhá zřejmě v jakési bažině …..... celý text
Záhady oceánu
1994,
Jan A. Novák
Kniha pojednává o dostatečně nevysvětlených záhadách jako jsou megalitické stavby, podivné úkazy na moři, zmizelé lodi či jejich posádky, život v hlubinách a samozřejmě i o klasice záhadologů: Bermudský trojúhelník, UFO či Lochneska. Nepředkládá žádnou vševysvětlující teorii jako za vším jsou mimozemšťané u Dänikena, prostě popisuje záhady a ptá se. Autor knihu později rozšířil, něco málo vynechal, více přidal, a kniha vyšla pod názvem Tajemství mořských hlubin.... celý text
Tajemství mořských hlubin
2010,
Jan A. Novák
Rozšířené vydání autorovy knihy Záhady oceánu. K tam uvedeným záhadám přibyly mj. staré mapy, záhada kukuřice, Oblast 51 a co může skrývat, Guančové a jejich pyramidy či existence superkavitačních plavidel a podobných futurologických systémů (zbraní) ........ celý text
O prospěšnosti alkoholismu
2010,
Michail Bulgakov
Jakkoliv je Bulgakov velký spisovatel (Mistr a Markétka), v tomto žánru krátkých "satirických" (snad měly být i vtipné) povídek se ukazuje, že to rozhodně není žádný Hašek. Než o literaturu jde spíše o smutný dokument z doby, kdy bolševická lůza začala uskutečňovat svou vědeckou vizi skvělých zítřků a nové společnosti. Snad jen vstupní povídka Prolog a Těžký život nástěnky snesou i vyšší požadavky na vtipnou satiru. Ale zdaleka nejlepší je závěrečný Dopis vládě SSSR - až otřesný doklad o společnosti, ve které se vynikající jedinec, umělec, doslova dožebrává (ovšem marně) u vládnoucích hlupáků a zločinců práva na možnost dělat svoji práci ..... Aktuální dodnes a kvůli tomto doslovu stojí kniha za přečtení.... celý text
Marie
1927,
Henry Rider Haggard
S dílem H.R.Haggarda jsem přišel do styku roku 1987, kdy jsem si koupil román Doly krále Šalamouna (vydání v Románových novinkách Práce). Pak jsem ještě koupil v antikvariátu Děti mlhy - a přečetl si obsáhlý článek o životě a díle H.R.H. v časopisu Poutník číslo 39 od Jana Frolíka. Jde o dobrý a vyčerpávající přehled, mne ale ovlivnily (k mé škodě) autorovy názory na dílo H.R.H., když uznává jako výborné dobrodružné romány zmíněné Doly krále Š. i Děti mlhy a samozřejmě i román Ayesha, o ostatních se ale vyjadřuje dosti kriticky jako o dnes už zastaralých a někdy (mystické romány H.R.H.) až dnes už nečitelných knihách (vyžadujících minimálně nové překlady). Proto pro mne byl po létech román Marie (rozhodl jsem se číst romány o Quatermainovi v chronologickém pořadí) velmi milým překvapením. Jde o klasický dobrodružný příběh, sice trochu "říznutý" Červenou knihovnou, ale přesto zajímavý a čtivý s dobrou zápletkou. Zde nejsou žádné motivy literatury fantasy (snad kromě nevýznamné postavy kouzelníka Zikaly, "velice prastarého", jehož narození či mládí nikdo nepamatuje - typická Haggardova postava). Román se odehrává ve zcela konkrétní krajině jižní Afriky, nejde zde tedy o žádnou cestu do neznámých končin ke "ztracenému národu", a kromě (nešťastné) lásky mladičkého Allana a jejích komplikací popisuje hlavně Allanovu výpravu k záchraně několika přeživších účastníků neúspěšného treku Burů odkudsi z Kapska na sever. Vystupují zde i historické postavy (král Zulů Dingaan) a odehrává se v jeho kraalu Umgungundlovu, dnešním Pietermaritzburgu. Historickou událostí je i masakr Burů Zuly u řeky Tugala , ke kterému krvavého zulského krále v románu ponoukl nečestný Quatermainův sok v lásce. V některých scénách jako střelecké závody či Quatermainova "sázka" s Dingaanem o životy burských osadníků si musíte vzpomenout na asi známější podobná dobrodružství Mayova Old Shatterhanda.... celý text
Z více původních zdrojů upravené zápisky českého (spíše rakousko-uherského) cestovatele Emila Holuba, první z celkem tří plánovaných knih, další (Jaro v Africe a Za řekou nesnází) už Toužimský a Moravec díky, i pro kulturu „blahodárnému“ komunistickému puči, nestihli po roce 1948 vydat. Pěkné ilustrace – kvaše i perovky od Zdeňka Buriana. Na mne jsou v knize sice až příliš dlouhé pasáže, popisující zvířenu (hlavně ptactvo) a rostliny končin, kterými Holub cestoval, pasáže, které jsem pak už přeskakoval, jinak ale určitě zajímavé čtení. Zajímavé už jen tím (překvapilo mne), že již tenkrát (v roce 1872!), vlastně ve středu jižní Afriky, nežila téměř žádná velká zvěř, rozhodně zde nebyl už tenkrát žádný „Ráj divokých zvířat“….. A ještě mnohem zajímavější je líčení obyvatelstva, domorodého i anglických a burských osadníků, a nalezišť diamantů. Zhruba ve stejnou dobu byl v jižní Africe také H.R.Haggard, který své prožitky zpracoval hlavně v serii románů o Allanu Quatermainovi (jeho některé práce odborné či politické o situaci v této anglické kolonii v češtině nevyšly). (Haggard přišel do jižní Afriky v roce 1877 a strávil zde skoro 5 let, Holub poprvé v roce 1872 a pobyl zde 7 let. Pak se sem ještě vrátil. Měli tedy možnost se i potkat.) Srovnat to, co líčí ve formě dobrodružného románu, často žánru fantasy, Haggard, a ve formě cestopisu Emil Holub je také zajímavé. Nutno říci, že se v podstatě zcela shodují. Holub popisuje to co viděl a prožil bez jakékoliv dnešní (skoro už povinné) “korektnosti“: domorodé obyvatelstvo bylo většinou na velice nízké materiální i kulturní úrovni a mělo své, často velice krvavé, „krále“ (zlí kolonizátoři při tom bezpochyby ho ještě ani nestihli na tuto úroveň svým vykořisťováním přivést, do země teprve pronikali. A černoši se vesele masakrovali mezi sebou). Zajímavé také je, jak v zemi, později léta různě bojkotované, až do pádu režimu, kvůli „bílému“ apartheidu, byl dávno před tím černošský apartheid a jak jednotlivé domorodé kmeny a národy (už se neříká rasy) pohrdaly jeden druhým ….. Černoši, které si Holub najímal, nevynikali pracovitostí, zato sklony ke krádežím a loupežím. Ovšem i osadníci někdy nebyli žádný výkvět civilizace – Holub například líčí setkání s tlupou neúspěšných burských osadníků, živících se prostě vydíráním a přepadáním pocestných…. Haggard alespoň některé černošské hrdiny svých románů idealizuje až do podoby ideálního supermana, čestného, ušlechtilého a odvážného – viz například Olfan, král Dětí mlhy, nebo pretendent na královský trůn v Dolech krále Šalamouna Umbopo a tamtéž k smrti věrný Quatermainův sluha Ventvögel či jinde Hotentot Hans. Podobně Verne v románu Hvězda jihu (odehrávajícím se tamtéž v tutéž dobu) má příkladného domorodého hrdinu, přímo žhavého po vědomostech, Matakita. Verne v jižní Africe ovšem nikdy nebyl, jeho popis diamantových dolů a života v táborech hledačů diamantů se ale plně shoduje s tím, co zde zažil a popsal Emil Holub. Na knize je také zajímavé – a Holub to otevřeně popisuje s dávkou sebeironie - jaký, až neuvěřitelný greenhorn byl a co za to mnohdy zaplatil. Jeho odvaha pustit se (takto „připraven“) mimo i tu chatrnou civilizaci okolo Kapského města či Port Elizabeth byla obdivuhodná. Příliš se autor ovšem nerozepisuje o konfliktu s jiným Čechem, světoběžníkem Čeňkem Pacltem (upravovatel Holubových zápisků Kuzma v poznámce píše o „svého času nechutné senzaci“). Je veliká škoda, že knihu Čeňka Paclta Old Bass, kterou chystali k vydání s ilustracemi Zdeňka Buriana Toužimský a Moravec, komunisti také „zařízli“ a dodnes nevyšla. Možná bychom se tam dočetli více i o této epizodě a mohli si udělat lepší obrázek o co přesně šlo a kdo byl v právu …...... celý text
Stilzel, skřet šumavský
1997,
neznámý - neuveden
Zajímavá knížečka pověstí, které si vyprávěli obyvatelé Šumavy v oblasti Svaté Kateřiny či dnes neexistujícího Červeného Dřeva (Rotbaum) a stále existujících obcí na bavorské straně. Z velice chudého kraje, odkud se emigrovalo i do Brazílie, ale lidé zde žili, aniž si museli dělat jakékoliv starosti s nějakou hranicí ….... celý text
Češi mezi pravdou a lží: Příběhy z české historie očima novináře
2020,
Pavel Šafr
Velice potřebné čtení. Stále dokola musí někdo zřejmě v Čechách poukazovat na „mýty“ (rozuměj nesmysly a lži), které jiní stále znovu opakují a vymýšlejí další. Tím nechci tvrdit, že kniha nemá slabší místa. „Pravdám a lžím“ vyprávěným v Čechách, se věnuje od dob svatého Václava, ale těžiště knihy je pochopitelně v historii posledních desetiletí až po politickou současnost. Přesto mi zde chybí například „vlastenecké“ mýty okolo příchodu praotce Čecha a původu toho „slovanského“ národa, který zde dnes žije (jeho "slovanství" už nás něco stálo!), nebo lži okolo odmítnutí Marshallova plánu a následné sovětské „pomoci“ v dodávkách pšenice (jen velice stručná zmínka). Naopak je možná až příliš mnoho místa věnováno třem posledním prezidentům včetně stávajícího, kde mi chybí třeba něco více o lži, neustále opakované všelijakými nahnědlými „vlastenci“, jak nás, národ a stát prezident Zeman osobně zachránil před imigranty ….. O tom, že lži o české minulosti, přetrvávající stále ve společnosti, mají velice praktický dopad i na jednotlivce a nemusí to být přímo v souvislosti s politikou, se asi nejlépe přesvědčila (podle článku v časopise Kauzy historie: Chodská rebelie) historička, která přijela na Chodsko diskutovat o Kozinovi. Když přítomným, někde v Trhanově či kde, popsala historická fakta, týkající se Jiráskem zostuzeného „Lomikara“, skoro došlo k fyzickému napadení rozzuřenými chodskými "vlastenci". Redaktor časopisu to popisuje takto: „(…..jedna renomovaná historička ….) nesetkala se s pochopením. Chodští usedlíci ji počastovali urážkami a nadávkami, až s ostudou raději utekla z přednáškové místnosti, kde začala houstnout atmosféra. Vážená historička nasedla do svého auta a pokusila se ujet, což se jí nakonec podařilo navzdory tomu, že Chodové měli tendenci ji fyzicky napadat a jeden z nich dokonce po ujíždějícím vozidle hodil vidle“ (konec citátu). O využívání historických lží v předvolební agitaci některých politiků a stran ani nemluvě. Přes dílčí nedostatky, jako knize velice potřebné a poctivě napsané, dávám plné hodnocení.... celý text
Hvězdná hora
2021,
Valerij Jakovlevič Brjusov
Tento kratičký román (spíše delší povídku) jsem „objevil“ až dodatečně. Znal jsem (koncem 70. let minulého století jsem si koupil) výborný Brjusovův román Ohnivý anděl – tenkrát, v té celkové duchovní bídě mimo jiné suplující díla mystická či dokonce horory. Hvězdná hora vycházela na pokračování v časopise Pionýrská stezka zhruba ve stejnou dobu – ale pionýrský, svazácký či stranický tisk jsem zásadně nekupoval a nečetl. Takže jsem se o povídce dozvěděl až později a pak chtěl (dnes jsou takové časopisy už věc historie) Pionýrskou stezku s povídkou koupit – marně, na daná čísla jsem roky nikde nenarazil (a navíc i Pionýrská stezka se dnes prodává celkem velmi draho). Můj zájem vzbudilo, že román je řazen do subžánru fantasy „cesty ke ztraceným národům“, o který se zvláště zajímám. Nyní tedy román vyšel jako samostatná kniha – a poněkud mne zklamal. Pravda je, že má haggardovský námět (od objevení se informace o neznámém národě přes pochod do země, kam se bojí vstoupit i sousední domorodci až po boj o trůn tohoto zapomenutého národa) – a Haggard patří mezi zakladatele žánru. Brjusov psal Hvězdnou horu zhruba 10 let poté, co vyšlo první haggardovské dobrodružství Allana Quatermaina Doly krále Šalamouna, kde jsou podobná cesta a dobrodružství popsány. Dějově je Brjusovův román tedy podobný, ovšem je poněkud, co se týká děje i líčení dobrodružství hrdiny, jednodušší a tam, kde je u Haggarda nějaké, jistě fantastické, vysvětlení existence zapomenuté civilizace v nitru Afriky, u Brjusova se nic takového nedozvíme. Je tu pravda odkaz na přistání mimozemských bytostí (což by bylo znamenité rozšíření haggardovské fantasy o sci-fi prvek), je tam i popis mumie jakéhosi tvora, vzdáleně připomínajícího Lovecraftovy mimozemšťany, objevené expedicí v Horách šílenství, ale to je vše, tato mumie děj nijak nerozvádí, je to pouhá rekvizita a kde se tam vzali zřejmě lidští bílí Letejové, mluvící neznámým jazykem, se nedozvíme ani náznakem. Jde o Brjusovovu velice ranou práci a sám autor si ji nijak nepovažoval, však také vyšla poprvé desítky let po jeho smrti. Prý ji chtěl přepracovat. Věčná škoda, že k tomu nedošlo, určitě takový autor mohl jinak výborný námět zpracovat mnohem lépe. Přesto bych vyslovil dík nakladatelství Nová vlna za tento ediční počin – vydání včetně pěkných ilustrací dnes už klasika ilustrace fantastických knih, Miloslava Havlíčka.... celý text
