Arminus přečtené 105

Dvanáctá planeta 1999, Zecharia Sitchin

První svazek celé série knih, ve kterých Sitchin vykládá svoji hypotézu vzniku člověka a civilizace. Mne nejvíce zaujaly první kapitoly, kde popisuje, podle nalezených klínopisných záznamů, starověké civilizace a texty srovnává s Biblí. Samozřejmě, dnes už opravdu velké množství nalezených klínopisných tabulek nám dává mnoho podkladů k tomu, udělat si o dotyčné civilizaci obrázek. Jistě jsou přesné překlady různých hospodářských záznamů, smluv, zákonů a podobných zapsaných faktů. Horší to bude se spisy filozofickými, s literaturou pojednávající o abstraktních otázkách a s tím, co Sitchin nazývá „záznam“ skutečných událostí, které se tehdy udály. I při nezpochybnitelné a úplné znalosti jazyka, kterým jsou knihy napsány, by stále zůstávala otázka, nakolik vůbec můžeme (po mnohdy až více než 5000 létech) porozumět tehdejšímu duchovnímu světu. Takže pak stačí, aby Sitchin, na rozdíl od jiných (dlužno říci většinových) překladatelů, dosadil do překladu za slovo „mu“ (sumersky, v semitských textech „šam“ nebo „šem“) místo slova „jméno“ slovo „raketa“ jako moderní pojem pro údajný význam tohoto slova „předmět používaný k létání“. To je podle něj údajně původní význam slova „šem“, jméno je až druhotný, pozdější možný význam. A texty se v takovém překladu radikálně pozmění a vzniká (od klínopisných tabulek až po Bibli, která z těchto textů také vychází) zcela jiný výklad zápisu tehdejších událostí a prostor pro potvrzení Sitchinovy hypotézy o přistání mimozemšťanů. Věřit tomu ovšem nikdo nemusí (nemůže?), ale jako duchovní cvičení je to výborné! Stačilo změnit jediné slovíčko a dějiny vypadají zcela jinak. Ještě více mne ovšem zaujala jiná věc: Sitchinova zmínka (bezpochyby uvěřitelná, zde asi není žádná možnost text překládat jinak), že v městě Uruk, před 5000 léty, tamnímu královi Gilgamešovi schvalovalo válečné tažení proti městu Kiš „dvoukomorové“ hlasování: bojovníci a rada starších. Český národ se často (alespoň míněním sám o sobě, vytvářeným od klasiků a obrozenců až po současné historiky, filozofy či literáty) považuje za vysoce (podle mnohých až příkladně) demokratický. K tomu připočtěme obecnější názory mnohých filozofů o tom, jak lidstvo spěje (úspěšně) jako celek k jakési dokonalosti, k vyšším stupňům duchovna. A teď tu máme „vynález“ dvoukomorové kontroly vlády, starý neuvěřitelných 5000 let (je nepodstatné, že byl podle Sitchina zaveden mimozemšťany; prostě byl), a stejně tak neuvěřitelné množství hlupců mezi občany, včetně politiků (stačí nahlédnout na internet), kteří ani zbla tento princip vládnutí a jeho kontroly dodnes nechápou. Opravdu duchovní (o politickém vůbec nemluvě) pokrok. Číst Sitchina se vyplatí nejen pro cvičení představivosti o tom, jak to také mohlo všechno být.... celý text

Miroslav Pospíšil 2021, Milan Krejčí

Další z řady monografií, věnovaných významným ilustrátorům dobrodružství, které vydává Toužimský & Moravec. Po klasikovi Wowkovi (z konce loňského roku) věnováno tentokrát současnému ilustrátorovi. Stručný text, upozorňující na některé významné skutečnosti z umělcova života a tvorby a pak opravdu mnoho skvěle reprodukovaných ilustrací. Od těch, které čtenář může znát, neboť vyšly v mayovkách nakladatelství Návrat. Ale také ty, které už (podle textu, pro malý dnešní zájem o mayovky) asi nevyjdou. Mimochodem, na internetu, na stránkách věnovaných Karlu Mayovi, je Miroslav Pospíšil oceněn slovy „ovšem nejkrásnější a nejkvalitnější ilustrace pocházejí od Miroslava Pospíšila, milovníka Karla Maye a ctitele Zdeňka Buriana“ (rozuměj v souborném vydáních mayovek v nakladatelství Návrat, které ilustrovalo několik současných ilustrátorů). A pak i něco, co běžný čtenář už asi nezná a co pro mne je opravdu milým překvapením. Že Miroslava Pospíšila je možné označit za epigona Zdeňka Buriana je z jeho díla jasné a není na tom nic špatného. Naopak, je výborné že Mistr má následovníka (y) a to takovéto kvality. Burianovy ilustrace (nejen k mayovkám) kopírovali (nebo se jimi „inspirovali“) mnozí, německý ilustrátor mayovek Klaus Lehmann například (viz kniha ilustrátorů Karla Maye Traumwelten, Band III.). A mnozí zdroj své „inspirace“ skromně zatajili (hlavně „ilustrátoři“ žánru paleoartu). Miroslav Pospíšil se k odkazu Zdeňka Buriana programově hlásí. A jeho barevné obrazy, kopírující Burianovy perokresby (k Duchu Llana Estacada ale i ilustrace ke knihám jiných autorů, Flose či Foglara atd.) byly pro mne opravdu milým překvapením. Skvěle tak doplňuje Burianovy ilustrace – původně, za 1.republiky kvaše, za socialismu, když je nebyly tiskárny schopny vytisknout (viz kvalitou tisku ostudná „bílá řada“ mayovek někdejšího SNDK) nahrazené někdy nově nakreslenými perokresbami. A ty nyní Miroslav Pospíšil zase překreslil do krásných barevných olejů. V oddíle ilustrací, inspirovaných západoněmeckými filmy šedesátých let podle románů Karla Maye, je zase zajímavé porovnat, jak postavy Old Shatterhanda a Vinnetoua podle filmů kreslil Milan Fibiger (ilustrace k vydání Vinnetoua v Levných knihách). A nechybí - ostatně u následovníka Zdeňka Buriana asi povinně - několik volných olejů na téma "lovci mamutů" či hlava tygra. Jedním slovem – krásná kniha.... celý text

Expedice badatele Věnceslava Brábka do temných hlubin silurských moří 2021, Jan Sovák

Něco, co tu už jednou vlastně bylo – ovšem tenkrát ve svrchní křídě. Na první pohled sci-fi o cestování časem – s pomocí jakési steampunkové techniky, ale dějově cesta do ztraceného světa. Silurské moře ovšem přece jen nebylo na možná dobrodružství tak atraktivní jako vrchol doby dinosaurů v předešlé Sovákově knize a proto autor přibalil Věnceslavovi Brábkovi na cestu tentokrát i Amálii – snoubenku či spíše, řeklo by se dnes, „partnerku“. To aby bylo možné zažít i v siluru nějaké to dobrodružství. Samozřejmě, ani autor asi neaspiruje na špičkový dobrodružný román ze „ztraceného světa“ a s dobrodružstvími Doyleových, Burroughsových či Obručevových cestovatelů do pravěku nelze srovnávat. Ale – k opravdovému úspěchu třeba Obručevovy Plutonie byli třeba dva: spisovatel a ilustrátor Zdeněk Burian. Jan Sovák to zmáknul sám a samozřejmě, obrazová část je mnohem lepší než literární, zcela v duchu nejlepší burianovské tradice. A navíc – další bod pro Sováka – žádný ze jmenovaných klasiků cest do ztraceného světa se neodvážil poslat cestovatele až do siluru. Zůstali v obligátních druhohorách či jakési směsi dob od druhohor po diluvium (aby tam mohli být i nějací neandertálci). Celkem jednoduchý Sovákův text stejně jen doprovází to na knize hlavní – ilustrace. Množství barevných ilustrací i jednobarevných kvašů (Brábkovy „fotografie“), koláží, perokreseb, vše doplněné i skutečnými fotografiemi, vytváří pestrý „deník“ expedice a z knihy dělá krásnou knihu. A lze si z nich udělat velmi dobrý obrázek o pustotě silurské krajiny i o tehdejším životě (samozřejmě na základě dnešních znalostí). Snad jen jedna věc se autorovi zcela nepovedla: to když popisuje, jak po přistání v siluru cestovatelé otevřeli dveře a vstoupili „do teplého a vlhkého podnebí“. Jak to udělali s dýcháním se už neřeší – atmosféra v siluru obsahovala jen desetinu dnešní hodnoty obsahu kyslíku! Hrdinové zamířili po konci této výpravy do přece jen druhově pestřejšího devonu. Mohu se tedy snad těšit na další expedici.... celý text

Anunnakové, stvoření člověka a Genesis 2021, Zecharia Sitchin

Nelze nesrovnat s jiným významným záhadologem, Erichem von Däniken. Ten také vidí za naší existencí mimozemšťany, a to také od počátku rodu Homo. Proto objíždí svět a sbírá vědou dostatečně nevysvětlené artefakty a záhady, které může zabudovat do svých teorií. Däniken si ale nedal práci, vystavět nějakou kompexní teorii – podle něj navštěvovali mimozemšťané Zemi v nejrůznějších dobách od prehistorie, a nejrůznější místa. O tom, kdo byli ti mimozemšťané, také Däniken nespekuluje – prostě návštěvníci z hvězd. Sitchin nabízí na stejné téma něco jiného. Jako odborník na starověké jazyky a texty hledá především v písemných dokladech. Porovnává texty, dokazuje, že některé (sumerské) předcházely jiné (biblické) a že jsou zápisem událostí, které se staly. Že tedy nejde o texty náboženské, ale vědecké, ovšem s vědou mimozemšťanů. Vystačí s jedním druhem mimozemšťanů, obyvatel desáté planety Nibiru, kteří Zemi navštěvují opakovaně od doby asi půl milionu let zpět. U Dänikena se čtenář může (většinou) na místo kontaktu jet podívat a sám posoudit, co tam vlastně Däniken našel. U Sitchina je něco „kontrolovat“ skoro nemožné. Těch, kteří čtou sumerské texty je asi opravdu pramálo, takže kontrolovat, zda Sitchinův překlad má smysl, čtenář nemůže. Bibli svatou má sice k dispozici v řadě překladů (od Bible kralické až po překlady pro 21.století), ale zase – kdo je schopen diskutovat, zda to či ono slovíčko v aramejštině nemůže mít i další význam, který lépe zapadá do Sitchinových teorií. Takže nezbývá než přijmout nebo zcela odmítnout jeho výklad, jeho axiomy: Nibiru, planetu, která nás navštěvuje jednou za 3600 let, známou Sumerům, kterou ale moderní hvězdáři dosud neobjevili. Její obyvatele, kteří sice už před ½ milionem let zvládli meziplanetární lety, ale k těžbě zlata (které navíc v celé Sluneční soustavě je asi jen na Zemi) potřebovali manuálně pracující sílu. Při tom jejich civilizace byla bezpochyby technická (asi jako, na nižším stupni rozvoje, naše dnešní), nikoliv biologická. Tedy jako něco, co popsal A.C.Clarke ve sci-fi Setkání s Rámou, kde mimozemšťané mají biologické „stroje“. Mimochodem, podobnost s Rámou tu ale je. Ráma jako Nibiru proletěl kolem Slunce a zmizel zase kdesi ve vesmíru. Podobně jako lidé v tomto románu se asi museli Anunnakové snažit, stačit vždy při průletu periheliem všechno na Zemi vyřídit, než je Nibiru zase odnese ... Bohužel Sitchin neuvažuje, zda by tito tvorové (podle něho humanoidní, výsledek evoluce stejného života jako zde na Zemi, jen mnohem staršího – snad o miliardu let), žijící ovšem svůj životní cyklus ve zcela jiném časovém měřítku (jejich 1 rok života je 3600 lidských, takže pro pozemšťany žili neuvěřitelné desítky tisíc let, byli považováni za „nesmrtelné“) při pobytu zde, na Zemi, se nemuseli chovat spíše jako ti mimozemšťané v sci-fi povídce jednoho ruského autora. Ti se pohnuli (právě proto, že jejich tempo životních procesů bylo podstatně pomalejší) pozorovatelně teprve během několika let, takže když přistáli na Zemi, lidé je považovali za sochy neznámého původu. Tedy asi jako Anunnakové, kterým 1 vteřina jejich času trvá 1 lidskou hodinu! Dojde (po vysvětlení vzniku Sluneční soustavy a samotné Země, vzniku a vývoji života, umělém vzniku rodu Homo a předávání vědomostí božskými učiteli, Anunnaky) i na UFO, Roswellský případ a nakonec i na „tvář“ na Marsu v oblasti Cydonia. Kniha vrcholí „incidentem Fobos 2“ – údajnou likvidací sovětské sondy u Marsu mimozemšťany (?), která měla politické následky zde na Zemi a vedla, tváří v tvář společnému ohrožení, k dohodě Reagan – Gorbačov v roce 1989 … Zde se autor dostává už na pole spikleneckých teorií. Knih na tato témata napsal Sitchin celou řadu, tato zatím (?) poslední v češtině doplňuje jeho knihy o stvoření a má „potvrzovat“ předešlé Sitchinovy názory nejnovějšími vědeckými objevy – třeba výsledky sond Voyager z 90. let. Autor ovšem uvádí jen ty objevy, kterými může podpořit své teorie. Tak například, protože se mu to nehodí, výslovně ignoruje nálezy druhů rodu Homo z období mezi 1,5 milionem let a 300 000 let, kdy podle něj, Anunnakové začali experimentovat s vyšlechtěním Homo sapiens. Takže mu „chybí“ jakékoliv nálezy z této doby, připisované druhům Homo heidelbergensis, georgicus, antecessor, cepranensis, floresiensis a hlavně skutečnost, že paleontologové dnes považují za skutečně „moderní“ typy rodu Homo nálezy staré až 650 tisíc let (tedy starší, než podle Sitchina vůbec Anunnakové přistáli); rovněž denisovany nezmiňuje vůbec, ačkoliv jde o nejnovější objevy, dále komplikující vztah Homo sapiens – Homo neanderthalensis. Takže dnes velice (což ostatně uznávají i odborníci na danou oblast) nepřehlednou situaci vzájemné příbuznosti a následnosti různých rodů a druhů hominidů v posledních 6 či 7 milionech let velice zjednodušuje aby dokázal svou teorii vzniku Homo sapiens (pak čtenáře ovšem napadá, zda podobně není zjednodušeno i vše ostatní). Při tom vztahy mezi jednotlivými větvemi rodu Homo jsou bezpochyby (zatím) mnohem záhadnější a také zajímavější než prosté vyřešení problému vzniku moderního člověka zásahem Anunnaků. Ve snaze, co nejvíce dokladovat posledními objevy v různých oblastech svou teorii, přeplňuje občas Sitchin text citacemi všech možných odborníků (často samozřejmě veřejnosti málo známých), což k čtivosti knihy příliš nepřispívá. Proto knihy Dämikenovy mi přijdou čtivější a bývají také (fotografie, obrázky) lépe dokumentované a hlavně vytištěné než Sitchinovy z nakladatelství Dobra či Fontána (o reálnosti teorií obou autorů nemluvím a nesrovnávám je, to je na jinou diskusi). Pro běžného čtenáře se zájmem o mimozemšťany a záhady minulosti tedy obsažná, ale na čtení trochu náročná kniha, i když si něco zajímavého, už vzhledem k rozsahu, v ní jistě najde. Kniha ovšem už jednou vyšla, pod názvem Návrat ke Genesis v roce 2001 v překladu Radmily Valtrové. Jde o stejnou knihu, takže údaj vydavatele, že jde o 1. vydání, je nepravdivý.... celý text

Století zázraků 2006, Jaromír Štětina

Na povídku Válka zlatokopů by byl určitě hrdý (kdyby ji napsal) i sám Jack London. To myslím říká o této sbírce vše.

Cesta na Tajmyr aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu 2020, F. R. Hrabal-Krondak (p)

Souostroví naděje: Po stopách stalinských koncentračních táborů na Kolymě 2018, Jaromír Štětina

Zavátý život 1967, Josef Augusta

Chci psát především o posledním vydání této knihy, z roku 2018 v nakladatelství Albatros, ve formátu A4. Jako sběratel knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem mám 4 předchozí vydání – první vydané u Pavlíka v roce 1941, druhé, také ještě válečné, u Vilímka v roce 1944 (papír již mnohem horší), první poválečné z Mladé fronty v roce 1957 (moje první Augustova kniha) a druhé, vydané tamtéž v roce 1962. O další vydání jsem už neměl zájem (ilustrace jen přetiskované, text stejný), až jsem si přečetl článek na webových stránkách blogu Dobrodružná vyhlídka pana Ondřeje Müllera, programového ředitele z nakladatelství Albatros, o novém vydání, ve velkém formátu, aby „… kvaše vynikly a též v celobarevném provedení…“. Nutno říci, že tato reklama nelhala, jde o skutečně nádherné vydání, pérovky většinou otištěny ve větším formátu a kvaše neporovnatelně lépe než ve vydáních dosavadních (při tom jmenovaná vydání, která vlastním, vůbec nebyla vytištěna špatně). Nákladu na koupi tedy rozhodně nelituji, všem sběratelům lze jen doporučit. Při té příležitosti jsem porovnal všechna vydání, která mám a zjistil zajímavou věc o doslovu autora, pana profesora Josefa Augusty. V obou protektorátních vydáních a ještě ve vydání z roku 1957 je text shodný. Tak o první, titulní, povídce knihy pan profesor píše: „ za podklad posloužily výzkumy největší a nejproslulejší paleontologické výpravy, vyslané z newyorského přírodovědeckého muzea do Mongolska a Číny…“ (o této a dalších expedicích paleontologů viz výborná kniha Darrena Naishe „Dinosauři. Velká kniha objevů“). Pak se zřejmě něco stalo a ve vydání Zavátého života z roku 1962 (nejen pamětníci ví, že tehdy už nastávalo jakési oteplení v kultuře a nakonec i politice, které vyvrcholilo v roce 1968) už je označení místa děje „dnešní Mongolsko“ nahrazeno „Mongolskou lidovou republikou“ a my můžeme číst dále toto: „První poznali důležitost výzkumu Mongolska ruští vědci… Ba smíme říci, že hlavní místo ve výzkumu této země patří vůbec ruským vědcům ….“ Následují celé odstavce o ruských vědcích, vrcholící zjištěním, že teprve za sovětské vlády začal výzkum v Mongolsku „probíhat“ správně, „plánovitě“ atd. Skoro se čtenář obává, že pan profesor dodatečně zjistil (někdy počátkem 60. let!), že i Mongolsko vynalezli – jako ostatně tehdy vše – Rusové… Úlitba režimu (nebyla třeba ani za německého protektorátu, za probíhající války proti USA, vyzdvižení významu americké expedice ani nacistům nevadilo) tedy složena, kniha mohla dál vycházet (bez ní by už nevyšla?). Jak k tomu byl pan profesor dotlačen či zda to byla jeho iniciativa se můžeme dnes jen dohadovat (koncem 50. let byl profesor Augusta jmenován děkanem a od roku 1960 vedl katedru paleontologie na UK. Řád práce dostal v roce 1963 ... Že by souvislost s jeho politickým probuzením?). Vydání z roku 2018 přetiskuje doslov v původním znění … A text knihy je upraven Ondřejem Müllerem.... celý text

Dinosauři - Velká kniha objevů 2010, Darren Naish

Dcera bouře 1921, Henry Rider Haggard

Kniha přestavuje spojovací bod mezi romány quatermainovské serie a romány serie o bojích o královský trůn národa Zulů. V quatermainovské serii (počítám česká vydání!) jde o třetí román v pořadí (následuje po Allanově ženě), v serii o králi Čakovi a jeho následovnících na trůně o druhý (po Černé lilii). Zde do děje Allan Quatermain vstupuje, i když spíše jako postava vedlejší a svědek událostí. Hlavní postavou je černošská krasavice a femme fatal Mamína, která zničí několik mužů a nakonec přispěje k rozhodnutí, které padne v občanské válce Zulů, kdy se o následnictví utkávají v bitvě dva bratři, synové krále Pandy (historická postava, správněji Mpande). Mamína manipuluje svými nápadníky a manžely (udělala nabídku i Allanovi, ten z toho ale prozíravě vycouval), ale je vlastně jen nástrojem v rukách většího zákulisního manipulátora politiky u Zulů, kouzelníka Zikaliho. Tento kaferský trpaslík se chce pomstít a zničit rod prvního krále Zulů, Čaky (což se mu povede). Zikali je pro Haggarda typická postava. Prastarý, naznačeno že několik staletí starý kouzelník (sám ovšem říká: “...my černí lidé nedovedeme tak dobře počítat jako vy...“) , čtoucí pomocí kouzel minulost a ovládající svými kouzly budoucnost. Jde o stejného kouzelníka Zikaliho, který v úvodním románu o Allanu Quatermainovi Marie zachrání Quatermainovi život, neboť ví, že ho v budoucnu bude ještě potřebovat k uskutečnění svých plánů. V románu Marie jde ovšem jen o epizodní postavu, krátce zmíněnou, v Dceři bouře skoro o postavu hlavní. Postav a vztahů mezi nimi, intrik, chtivosti moci, zrady i vraždy je zde tolik, že si to skoro říká o sepsání přehledu kdo je kdo. Kdo se v tom ztratí ale nemusí zoufat: na závěr mu všechno kouzelník Zikali polopaticky ještě jednou vysvětlí. Román vzhledem k fantastickým prvkům patří k literatuře žánru fantasy. Při tom líčené boje o zulský trůn jsou ale historickou skutečností a postavy ze zulského královského rodu jsou postavy historické. V uvedené občanské válce zvítězí Cetawayo (Ketchwayo), který se stal posledním zulským králem a vedl Zuly v anglo-zulské válce (známá bitva u Isandlwany) a po definitivním obsazení království Brity nakonec odešel do exilu. V tomto románu (vyšel poprvé v roce 1913) se už projevuje Haggardova záliba v mysticismu, okultismu a východních naukách - v narážce na indické názory na to, zda vůbec existuje něco, jako „svobodná vůle“.... celý text

Černá lilie 1994, Henry Rider Haggard

Dobrodružný román, ve kterém nevystupuje Allan Quatermain, ale který s quatermainovským cyklem souvisí. Je na něj ostatně přímo odvolání v románu Marie. Dějově vlastně román Marie předchází, odehrává se ještě za života sjednotitele a krále Zulů Čaky (též Šaky). Vystupují zde (jako vedlejší postavy) i další historické osobnosti, Čakovi bratří a následníci na trůně po jeho zavraždění a před svým zavražděním. Na dvoře těchto „králů“ se vraždilo ve velkém, vždyť Čaka sám říká: „Mám snad vychovávat děti, aby mne zabily, až vyrostou?“. V článku o životě a díle H.R.Haggarda v magazínu Poutník č.39 Jan Frolík píše, že jde o královská dramata takřka „shakespearovská“ a přirovnává Čaku k Bismarckovi – oba podle autora oba „sjednotili své národy krví a železem“, jen Čaka měl smůlu, že to bylo až v 19.století a v Africe, začínající podléhat kolonizátorům z Evropy. Jiný autor, překladatel Karel Weinfurter, nazval ve svém překladu stejnou knihu dokonce jako Černý Napoleon (tedy Čaka). Rozhodně, ať Bismarck či Napoleon, bestiální vraždění Zulů mezi sebou a jejich sousedů naštěstí v Evropě nemá obdobu (snad Stalina, ale to už je mentalita Asie). I když román jistě není o historii národa Zulů, odráží skutečné děje (Haggard tam byl!) a ukazuje, že Afričané se zdárně decimovali i bez kolonizátorů, naopak tito přece jen přinesli zmírnění do vpravdě divošského řádění místních „králů“. Kniha je vyprávěním stařičkého domorodého kouzelníka (Haggardova oblíbená postava, vždy „prastarý“, ani nejstarší už nepamatují jeho mládí), který podle svého vyprávění zavraždil 3 po sobě následující krále Zulů, kteří mu před tím vyvraždili rodinu a celý jeho kmen. (Tato postava má vzor ve skutečné historické postavě.) A je také o snaze jednoho člena této „královské rodiny“ (to je naopak literární postava R.Haggarda) dobýt zpět svá „práva“ na trůn a ovšem i o jeho tragické lásce k Nada the Lily, Černé lilii. Kromě dobrého dobrodružného děje zde (na rozdíl od románu Marie) H.R.Haggard využívá fantastické prvky – narážky na nadpřirozené schopnosti domorodých kouzelníků, sny či vidiny hrdinů, které jim ukazují budoucnost, nadpřirozené zbraně hrdinů (jakýsi africký Excalibur). A do děje přímo zasahují jacísi nemrtví, duchové „zlých lidí“, kteří se ovšem zhmotňují a nakonec statečně bojují až do sebezničení po boku hrdinů na straně dobra. Takže jde o román žánru fantasy. Nemohu také nevzpomenout romány Karla Maye. Shodné mají to, že u obou autorů vystupují i čestní a odvážní, za prosazení práva bojující, hrdinové domorodého původu. Velký rozdíl je ale v tom, že u Maye (který ovšem k Americe sotva „přičichl“) jsou ušlechtilí vlastně všichni domorodí Indiáni. Pár vyjímek zlotřilých náčelníků – třeba Těžký mokasín v Synu lovce medvědů - je „napraveno“ (zde nakonec potrestáno smrtí ve žhavém bahně) - a indiánské kmeny uzavírají mír, zatímco u Haggarda spory mezi kmeny prostě končí vyhlazením slabšího. Poslední vydání pěkně ilustroval v Burianově stylu (věčná škoda, že Zdeněk Burian Haggarda "neobjevil") Jan Henke.... celý text

Jak se kalila voda aneb Dětská setkání s bolševikem 2021, Mydlík (p)

Z anotace k připravované knize Jak se kalila voda mi bylo jasné, že ji musím mít. O čem bude a jaké názory na minulost asi autor má napovídá už název. Autor, skrytý pod pseudonymem (v textu uvádí své jméno Miroslav Krůta) totiž šel do 1.třídy národní školy ve stejném roce, jako já. Nyní jsem knihu tedy přečetl. Nebudu ji hodnotit jako literaturu, i když je jasné, že autor psát umí a kniha je čtivá. Pro mne je to ale hlavně dokument doby, svědectví jiného života a budu ho srovnávat s mými zážitky. Co do uváděných faktů o době nemohu knize vytknou vůbec nic, moje zážitky v hlavním zcela souhlasí. Počínaje odporem proti bolševikovi od útlého dětství. Ne, že by zde nebyly osobní rozdíly: už v rodině – moje byla především mnohem méně početná (počet strýců atd.), zřejmě i mnohem chudší a rozhodně ne tak intelektuální (i když oba rodiče měli maturitu na reálném gymnasiu). Také tolik (byť jen zpočátku) „angažovaných“ příbuzných jsem neměl – vlastně nikoho. Zato někteří byli bolševiky podobně postiženi – strýc ve vězení, příbuzní jednoho dědečka nepřišli jen o traktor, jako „kulaci“ byli z vesnice vystěhováni. Velký rozdíl je i v tom, že na můj život neměli absolutně žádný vliv skauti, s nikým takovým (pokud vím) jsem nepřišel do styku (a ani nikdy nebyl členem žádného zakamuflovaného skautského oddílu). V Praze to asi přece jen bylo trochu jiné než v krajském městě. Zato shodných skutečností, prožitků, je mnohem více a to je podstatné. A že autor je moje krevní skupina se ukazuje už v úvodu, kdy Mydlík projevil zájem o knihy o pravěkých lidech. Zde je trochu nepřesný – některé takové knihy pro děti, především ta asi zde nejslavnější, Štorchovi Lovci mamutů (ale i knihy Josefa Augusty), byly v roce 1947 určitě ke koupi. Já je objevil proti němu se zpožděním, přečetl jsem Lovce mamutů, půjčené od spolužáka, až v roce 1953 a do roku 1954 čekal, než znovu vyšli a mohl jsem si je koupit (13,35 Kč pro naši rodinu nebyla rozhodně zanedbatelná částka). Tento zájem a druh literatury silně ovlivnil životy nás obou – jen Mydlík byl zřejmě mnohem, od dětství, cílevědomější než já a stal se vysněným paleontologem, já (také jsem chtěl, ale už tenkrát mi bylo jasné, že za vlády bolševika to nebude možné) „jen“ začal sbírat dobrodružné knihy a hlavně ilustrace Zdeňka Buriana, což mi také vydrželo celý život. Mnoho je i dále podobné – i já měl svého „vojáka“ – našeho souseda v ulici. Nepamatuji se už na jeho tvář, dobře se ale pamatuji, jak s ním táta dlouho do noci za horkých večerů horkého léta 1947 debatoval z okna do okna. A nikdy jsem nezapomněl, na rozdíl od Mydlíka, jeho jméno: Štefan Dúbrava, letec RAF. Dodnes (trochu jako relikvii) mám šestilampovku Telefunken, kterou nám, když nenápadně likvidoval domácnost, věnoval (a na které jsem potom s tátou léta poslouchal Svobodnou Evropu – a i poté, co táta už nebyl). Soused totiž někdy v roce 1949 uletěl, i se svou anglickou manželkou (a dalšími piloty RAF), z budějovického letiště na Západ. My jsme to věděli předem – tehdy šlo o krk. Naopak jsem nikdy nepodlehl nějakému oblbnutí Rusákem. Jestli si Mydlík jeden čas vystřihoval Rudoarmějce, my jsme (s bratrem) měli z dřevěných korálků vyrobené malé figurky a hráli si na Olympiádu (sport byl jediné, co se dalo sledovat). A já (dnes se skoro stydím) jsem pro sebe „zabral“ jména amerických, britských či finských sportovců (Nurmi, Chataway, samozřejmě Jesse Owens), a mladšímu bratrovi (ač protestoval) nechal jména sportovců sovětských a všelijakých lidovědemokratických ...Také ve škole jsem asi měl mnohem větší štěstí, alespoň zpočátku. Rozhodně v létech 1949, a ještě roky poté, se u nás ve třídě neříkalo učitelům „soudruh“ a až do tzv. šesté třídy neexistovala pionýrská organizace. To vše jen a jen proto, že náš učitel byl ještě Pan učitel staré školy. Samozřejmě to byla výjimka – už ve vedlejší třídě, se kterou nás (stále častěji) „spojovali“, neboť pan učitel Vostrý, starý pán, byl stále více nemocen, byla aktivistická učitelka. Svou třídu oblbovala zcela bolševicky (ač komunistka nebyla, respekt jako pedagog měla ale nulový), směli si zazpívat (za odměnu, když byli hodní) Gerój Čapájev! Při spojování tříd „moje“ třída si z geróje dělala prču a to byl důvod ke rvačkám o přestávce s oblblými spolužáky z druhé třídy. Tak by šlo pokračovat dále. Rozhodně ale neznám, že by někdo plakal jako Mydlík při povinných návštěvách sovětských filmů, naopak dobře pamatuji, jak při promítání škváru Rytíř zlaté hvězdy bylo několikrát představení přerušeno, musela se rozsvítit světla v sále a učitelé obnovovali pořádek, neboť my děti jsme se hlasitě smály. A tak bych mohl porovnávat (kromě těch skautských zážitků) až do maturity, od které mne třídní učitel vykázal, protože jsem přišel (jediný) v obleku do tanečních a ne ve svazácké košili (člen ČSM jsem nikdy nebyl). Třídní ovšem měl (prý) nějaký vroubek z doby Protektorátu (německého), tak musel být aktivnější než jiní ... Jisté je, že kniha tohoto druhu je dnes cenná. I když nevím, zda ji nebudou (ze stejných důvodů jako já) číst jen pamětníci a zda se dostane k těm, kteří tu dobu nezažili. A na které cílí hlupáci mezi historiky, dokonce z University Karlovy, píšící „odborné“ knihy o tom, jak ne všechno bylo za „socialismu“ špatné… Mydlíkovi či mně naše vzpomínky na všechno to svinstvo a neskutečnou ubohost života samozřejmě z hlavy nevymažou (já ostatně jejich slátaniny číst nebudu, na to už je můj život krátký). Ale – jestli ti, co to nezažili, naplní poznatek, že „zkušenost je nesdělitelná“ a budou věřit spíše těmto Pullmannům než pamětníkům, číst raději jejich „postmarxistické“ historické bláboly (sepsané na základě komunistických dokumentů! A podle samotného Pullmanna poukazující na nesmyslnost tzv. totalitněhistorického výkladu dějin) a nikoli autentické vzpomínky pamětníků jako pan Krůta, dojde na naplnění dalšího rčení: „nepoučili se, historii si zopakují“. Moje generace to (v tomto případě naštěstí) má už skoro za sebou, náš život už nikdo podstatně zkazit nemůže.... celý text

Allanova žena 1923, Henry Rider Haggard

Druhý román quatermainovské serie (2. z hlediska chronologie Quatermainova života), odehrávající se pár let po dobrodružstvích, vylíčených v románu Marie. V úvodu je také stručně popsána historie rodiny Quatermainů před tím, než odcestovali (otec s malým Allanem) do jižní Afriky a došlo na události, líčené v románu Marie. V této knize se pak, po létech, potkává Allan v jižní Africe se svou kamarádkou Stellou z doby dětství v Anglii, kterou si bere za manželku (zajímavost: druhé manželství a opět je uzavřeno jen jaksi neoficiálně v divočině s tím, že později bude oficiálně legalizováno. To později už nikdy nenastane). Ani toto manželství (po nešťastné Marii Maraiseové) nedopadne dobře a o tom je tento krátký román. Jsou zde zase fantastické prvky: domorodý kouzelník, ovládající přírodní síly a vidící budoucnost, který se stane průvodcem Allana Quatermaina na jeho cestách, nebo podivný tvor, jakýsi ženský Tarzan, vyrostlý z dítěte, uneseného a vychovaného paviány (a na rozdíl od Tarzana rozhodně zdegenerovaný). Je zde, v jakémsi zatím nesmělém náznaku, i motiv „ztraceného světa“, který představuje fantastická „farma“ Stellina otce v neznámé oblasti Afriky, kde objevil stavbu neznámé civilizace a kde se usadil. Touto „manželskou epizodou“ Haggard ukončuje romány o Quatermainových láskách a ženách, nyní se už bude Allan moci plně věnovat svému životnímu povolání lovce slonů a hledače ztracených světů, kde přežívají neznámé národy (proto, aby finančně zajistil syna Harryho z tohoto manželství). Jistě ne ke škodě čtenáře, velká fantastická dobrodružství v nejslavnějších románech začínají. To ovšem neznamená, že Allan Quatermain už nenarazí na žádnou „femme fatale“, naopak, budou ještě další: třeba hned v následujícím (do češtiny přeloženém) románu Dcera bouře, potom Aesha, ta která čeká …, ale Allana už žádná nezvábí. Je velká škoda, že česky vyšel jen tento krátký román, v angličtině bývá vydáván pod názvem „Allan´s Wife and Other Tales“ ve sbírce povídek, kam patří ještě „A Tale of Three lions“, „Hunter Quatermain´s Story“ a „Long Odds“, které představují pořadí 4., 6. a 7. v chronologii Allanových dobrodružství, a se kterými se český čtenář nemůže seznámit. Knihu ilustroval neuvedený ilustrátor (obrázky signovány „O. Harlas“). Jde pravděpodobně o Ondřeje Harlase (3.4.1884 v Praze - 6.1.1933 tamtéž), malíře a ilustrátora, žáka pražské Akademie v letech 1902-1910 u prof.Bukovace a Ottenfelda. Byl převážně krajinářem. Dodával i ilustrace pro časopisy Máj, Švandu dudáka, Český svět, je od něho také cyklus Z pravěku českého, vydaný Topičem. Ilustrace v této knize představují bohužel skutečně dávno překonaný styl ilustrování dobrodružné literatury.... celý text

A ráj už byl 2001, Paul Thomas

Čtenář musí přistoupit na pravidla hry: nejde o žádný román o archeologii jako Bohové, hroby a učenci od C.W. Cerama, nejde ani o ryzí „archeologické“ dobrodružství ve stylu Indiana Jones (mimochodem knihy o něm vyšly dříve). Není to ani výslovně nějaká konspirační teorie (jako Šifra mistra Leonarda), byť je zde tématem „objev“ čehosi, co jiní, mocní, chtějí utajit. Spíše než konspirace prostě mystifikace. Byl biblický ráj (zahrada Eden) a kde? To je něco jako hledání Atlantidy (ostatně, je Atlantida zkreslená vzpomínka na ráj nebo naopak ráj na Atlantidu – vyspělou předvěkou civilizaci? I o tom někteří uvažují). A jako Atlantidu (a Eldorádo a další legendární země) tak i Ráj hledají (a „důkazy“ nacházejí) autoři v knihách o záhadách stejně jako autoři čisté literatury fantasy. Snad jen knih o tomto hledání není tolik jako u Atlantidy. Nálezy jsou ovšem často neméně senzační – jakýsi slovenský autor – snad vlastenec nebo humorista - nalezl biblický ráj dokonce na Slovensku, řeky ráje jsou zde Váh a Hron! To kniha „A ráj už byl“ je přece jen uvěřitelnější. Trochu klame vydavatel, nakladatelství Dobra. To vydává sice ledacos, ale protože vydalo také většinu knih skutečného odborníka na starověké texty a archeologa Zecharii Sitchina, může někdo očekávat od knihy „A ráj už byl“ něco podobného. Ovšem: i když Sitchinovy interpretace těchto textů, teorie, které na jejich základě vytvořil, považují mnozí za ryzí fantazírování, přece jenom je to vystavěno na skutečných archeologických materiálech. Ne tak tato kniha: zde jsou materiální důkazy existence Ráje či hrobů patriarchů a proroků „objevem“ archeologa, který není ničím jiným, než postavou literární. Že vše kolem je celkem realisticky popsané je věc druhá. Prostě mystifikace, „doložená“ i fotografiemi čehosi a náčrtky nalezených artefaktů. A i když tato mystifikace jistě vychází z reality – třeba popisu problémů skutečných archeologů při bádání v pouštích Blízkého východu, kde ani technika 21. století není schopna příliš pomoci. Mimochodem, podobně líčí až nepřekonatelné obtíže pro bádání archeologů v jiném biotopu, amazonském pralese, kniha Stana Halla Archivy Atlantidy - Zlato Tayoů (kde jde o pátrání po neméně legendární „kovové knihovně“ mimozemšťanů či Atlantiďanů)… Čtenář, který v takových zemích nebyl si to asi skutečně neumí ani představit. Tento popis je pro mne v knize Ráj už byl to nejzajímavější. V poslední čtvrtině knihy pak autor od mystifikace přechází k ryzí záhadologii, ke svým teoriím proč lidé (nejen Adam s Evou, bylo jich mnoho) museli opustit ráj (klimatická změna!), proč vznikl islám či o roli templářů v dějinách. Zde několik neotřelých názorů kniha přináší. Každopádně mne přiměla trochu si zopakovat Bibli (i s výkladem různých historických souvislostí) ve výborné příručce Průvodce Biblí (odvolávání na Bibli v knize A ráj už byl souhlasí) a o Ráji jako legendární zemi a kde ji všude hledali jiní autoři si počíst v Ecových Dějinách legendárních zemí a míst.... celý text

Stručné odpovědi na velké otázky 2021, Stephen William Hawking

Výběr z článků a interview fyzika, který bývá označován za „největšího“ po Einsteinovi, na řadu témat, o která se zajímá veřejnost v souvislosti s vědou. A to témat, která mnohdy samotnou vědu přesahují – třeba do oblasti filozofie (nebo jakési futurologie). Zde samozřejmě není ani velký fyzik už žádnou absolutní autoritou. Odporovat mu v názorech na černé díry může sotva pár lidí na celé Zemi, nesouhlasit s jeho názory mimo vlastní fyziku a kosmologii může každý čtenář, který se o problém zajímá a četl a zná i jiné, mnohdy fundovanější názory. Přesto je zajímavé si jeho názory přečíst, i když pro toho, kdo už nějakou knihu Stephena Hawkinga četl, nepřináší tato kniha nic nového. Jen jsou zde Hawkingovy názory na široké spektrum otázek uspořádány do jedné knihy. Hawking se samozřejmě v životě také mýlil – například kdysi podlehl euforii (a nebyl sám) z toho, že doslova co nevidět (uváděla se i data jako "do roku 2000") budeme mít „teorii všeho“, která úplně objasní fungování a sjednotí veškeré dosavadní zákony vesmíru. Dnes, přes neobyčejný pokrok ve fyzice (a kosmologii), přes nové, někdy až fantastické teorie i objevy, nejsme této teorii všeho pravděpodobně o nic blíže. Poněkud zvláštní je Hawkingovo chápání vztahu vědy (jako experimentální discipliny) a víry (jako něčeho zcela mimo experimentální ověření). Proto píše-li Hawking, že se snaží (snažil) fyzikou stanovit možné meze Boha (či ho nějak předefinovat !, otázka Boha je pro něj „oprávněným předmětem vědeckého (sic!) bádání“), je to sice zajímavé povídání, ale nic víc než povídání, nemůže mít žádný vědecký smysl a filozof Hawking věru není. V kapitole o (ne)exitenci Boha Hawkingovi neoponuje nebo na něho nenaléhá dotěrnými otázkami třeba nějaký Hoit (autor knihy rozhovorů s vědci a filozofy „Proč existuje svět?“), Hawking vysvětluje ty své názory, které vysvětlit chce (nebo umí ?). Takže mu nikdo nepoloží otázku, jak mohl vesmír, dle Hawkinga přísně řízený „stálými a neměnnými“ (podle H.) zákony od svého počátku, po celou dobu své dosavadní existence a i v budoucnosti, nastartovat (ať to bylo jakkoliv) současně se vznikem těchto zákonů, předepisujících už tento start. Čili zda zde (ne)byla (nemusela být) nějaká informace přece jen o něco dříve, než to vše začalo, a kde tedy tato informace byla, když nebylo nic. Stvořitel podle Hawkinga nemohl být, neboť nebyl čas, v němž by mohl existovat, zato ty zákony, určující vývoj vesmíru od „momentu jeho vzniku“ zřejmě ano … Zde zmíněný Hoit vymáčkl z jiného vynikajícího fyzika, Ukrajince Alexandra Vilenkina (dnes ovšem v USA) přiznání: „Jestli chcete, můžete tvrdit, že jsou (ty zákony) v Boží mysli“….. Tak daleko Hawking nejde, takové „definice“ Boha se neodváží, tím se prostě raději nezabývá. Jistě dobře a názorně, pro laiky, je v knize vysvětlen pojem „záporná energie“ nebo třeba Casimirův jev. Jsou zde ovšem i některé názory, dnes už nepřijímané jednoznačně. Například Hawking píše o tom, že v okamžiku vzniku (v Planckově času?) byl vesmír menší než jádro atomu („vím, že vesmír byl kdysi velmi malý….“). Český fyzik Petr Kulhánek naopak píše jako o mýtu o tom, že vesmír byl zpočátku velice nepatrný. Podle něj naopak mohl už tenkrát být velice veliký …. Mnohem problematičtější jsou ovšem Hawkingovy názory na evoluci života a člověka. A to jak z hlediska jím uváděných „faktů“, tak z nich vyplývajících závěrů. Bojí se lidské agresivity (agresivity i u dnešních lidí). Naopak se vůbec nebojí genetických manipulací (s cílem potlačit tu „agresivitu“ či zvýšit inteligenci lidí; cesta do pekla je vždy dlážděna ušlechtilými úmysly) a to ani tehdy, když prorokuje vznik jakýchsi nadlidí, kteří vytlačí (rozuměj zlikvidují) dnešní primitivnější lidstvo (zde se o lidstvo tedy naopak nijak neobává …. že by se tu projevovalo jakési manko morálky, dané jeho ateistickým přesvědčením?). Když zase píše o možnosti žít „na věky nebo alespoň 100 000 let“ (jako možný výsledek těch genetických manipulací), neřeší vůbec problém, kterým se zabývají jiní, uvažující o něčem takovém, zda by totiž bylo vůbec možno takovému jedinci ukládat informace (a kam) při tom „věčném“ životě (tedy vlastně absorbovat nekonečné množství informací). Dokonce v knize uvádí primitivní, dnes už sotva odborníky uznávaný názor (z doby zuřivého protináboženského boje marxistů a podobných) o „období temného středověku po pádu Říše římské“… Zkrátka, na poli filozofie či věd humanitních Stephen Hawking vůbec není tím, čím je na poli fyziky. Také jeho názory na mezihvězdné výpravy a jejich přínos pro lidstvo byly pojednány jinými autory mnohem fundovaněji, hlavně z hlediska smyslu a přínosu pro lidstvo v případě tisíce let trvajících cest, ať už s lidskou posádkou, či bez ní … Název slibuje stručné odpovědi na velké otázky. Mimo svůj fyzikálně-kosmologický píseček Hawking nemůže říci nic víc, než mnoho dalších autorů a rozhodně méně, než specialisté v jiném oboru vědy. Zajímavé snad jen potvrzením, že i vynikající vědec nemusí mít originální myšlení i mimo svůj obor. Vlastním od Hawkinga 8 knih a navíc i dobrou knihu Rüdigera Vaase, přibližující jeho fyzikální teorie (včetně toho, kde se mýlil), Prostě Hawking! Tato poslední Hawkingova kniha je pro mne už nadbytečná.... celý text

Přízraky domu Carrowů 2020, Darcy Coates

Moje první setkání s Darcy Coates. Něco jako Deset malých černoušků – s „přidanou hodnotou“ metafyzických jevů a sil. Samozřejmě u moderního duchařského románu už nestačí, co kdysi – že se prostě objeví průhledná postava a pronese „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Takže je, v první části románu, celkem zajímavě a napínavě popsána i snaha lovců duchů o poznání zákonitostí působení duchů na materiální svět a jejich možností tento ovlivňovat. Bohužel, závěr se zvrhl v 110procentní happy end, který podle mého, knize jen uškodil. Stejně jako by finální zmrtvýchvstání 10 černoušků sotva udělalo román Agathy Christie lepším ...... celý text

Země na střeše světa - Z dějin poznávání Tibetu 2011, Josef Kolmaš

Kniha o knihách o objevování Tibetu. Nechybí stručné encyklopedické heslo Tibet a heslovitý přehled dějin. Pak se kniha věnuje literatuře (od starověkých autorů až po polovinu 50.let minulého století), která ve formě cestopisů objevovala tuto vždy těžko přístupnou zemi. Výběr autorů (cestovatelů) i jejich děl je velmi obsáhlý. Přesto je ale škoda, že jediný obrázek připomíná zájem teosofů o Tibet. Ti sice asi moc vědeckých poznatků z Tibetu nepřinesli, zato svou činností bezpochyby přispěli k nárůstu zájmu veřejnosti o tuto zemi a její kulturu. Zmíněn není ani Ferdynand Ossendowski (kniha Zemí zvířat, lidí a bohů), který na svém útěku ze Sibiře před „nepřátele revoluce“ vraždícími čekisty se rovněž dostal až do Tibetu, projít tudy do Indie se mu ale nepodařilo. Není uvedena ani kniha českého cestovatele Alana Černohouse Magické praktiky sovětských tajných služeb, která by doplnila profesorem Kolmašem uvedené ruské objevitele Tibetu (hlavně Roericha). Těch je uvedeno několik a to dokládá, jakou snahu mělo Rusko vždy o proniknutí (přes Tibet) do britské Indie. A že to vůbec neskončilo vznikem SSSR, naopak, podobně jako u nacistů, výpravy řídila tajná policie (o tom se u Kolmaše v heslu Roerich nedočteme). Nacistické výpravy jsou zmíněny jen uvedením jména Ernsta Schäfera v textu kapitoly o cestovatelích ve XX.století a titulu jeho knihy v doplňujícím seznamu literatury. Při tom právě tyto nacistické výpravy dodnes vzbuzují diskuse a mnoho mýtů na téma co tam vlastně hledaly a skutečně našly. Chybí i zmínka o titulu, který o nacistických výpravách pojednává: Himmlerova křížová výprava (autor Christopher Hale), a samozřejmě není uvedena kniha Nacisté v Tibetu (autor Peter Meier-Hüsing), ta ovšem vyšla česky až po vydání knihy Kolmašovy. Kniha je bohatě ilustrována, hlavně mapami se zakreslením cest objevitelů. Bohužel, mnohdy staré mapy nejsou reprodukovány dost čitelně (velikost mapy i kvalita reprodukce), takže slouží skutečně jen jako ilustrace. Celkově pro toho, kdo se o Tibet zajímá, výborná příručka. Alespoň mne inspirovala k doplnění mé sbírky knih na toto téma nejméně o 2 další zajímavé tituly.... celý text

Šifra z katakomb 2000, Rudolf Čechura

Chlapecký román, jakási „záhada šifry“ (mám-li použít analogii s Foglarem), odehrávající se těsně po skončení 2.světové války v částečně už „vysídleném“ Mostě (do té doby spíše Brüx), kam přichází (nebo se vrací) Češi. Na rozdíl od foglarovek tedy zasazeno do konkrétního místa a času, s realisticky popsanými fakty doby a dobrou zápletkou. Chlapci, prožívající své dobrodružství v napůl pustém městě měli ovšem s tím, že narazili na skupinu Němců, provádějící pokyny organizace Werwolfů, spíše „štěstí“, že se k něčemu takovému připletli – jak dnes dokládá četná literatura, celé záškodnické hnutí Werwolfů se sice zmohlo na několik vražedných akcí (nejen v „Sudetech“, ale i na Západě, v Cáchách atd.), nebylo jich ovšem mnoho (vůbec ne, jak si asi představovali ti, kdo Werwolfy založili a cvičili), hnutí se (bez vedení) rychle rozpadlo a bylo spíš (po dobu komunistického režimu) propagandisticky využíváno - viz nevyšetřený výbuch v Krásném Březně a jeho následky. Tajných skladišť bylo na celém československém území odhaleno (bezpečnostními specialisty!) za celou dobu doslova sotva pár desítek. Zajímavé jsou dobré (a na autora, Milana Fibigera i četné) ilustrace.... celý text

Poselství ze Stínadel 2003, J. Č. Grifin (p)

Zdařilé pokračování stínadelské trilogie Jaroslava Foglara. Foglar kdesi v Záhadě hlavolamu píše, že Rychlé šípy zásadně odmítaly, aby se do jejich klukovských dobrodružství jakkoliv míchali dospělí (i když třeba Rychlonožka jednou, ohrožován Vonty, využil nějakou babičku, ke které se přidal a nesl jí nákup….). Autor, pan Červinka, ale dosadil do hry o odhalení stínadelských tajemství nové figury, dospělé, kteří zde splňují roli deus ex machina. Také musel (zpětně) trošinku poopravit některá fakta, výslovně popsaná v předchozím románu J. Foglara Stínadla se bouří. Zde, po vylovení ztraceného hlavolamu je jasně popsáno, že po několika měsících pobytu ve „zkažené vodě“ byl značně zkorodovaný. Nová zápletka ovšem vyžadovala něco jiného, takže v Poselství ze Stínadel je naopak vylovený hlavolam zcela nový (což je „detektivovi“ Jarkovi hned podezřelé …..). To jsou ovšem jen drobnosti, podstatné je, že je román zase napínavý a myslím, že se i povedlo jej napsat zcela ve foglarovském duchu včetně jednání hlavních hrdinů. Podstatně větší roli zde však hrají ti dospělí (dokonce policejní komisař), což je částečně pochopitelné, neboť se odhalují tajemství z doby jejich dětství. Přistupuje i špionážní motiv (a hororové scény) a, na rozdíl od Foglarových románů, je děj přece jen trochu zasazen do nějaké (politické) reality (Foglarovy romány – jak vypočetl autor M.Dvorský v knize Mýtus zvaný Stínadla - se musely odehrávat v době německého Protektorátu, ale o tom v knihách stínadelské trilogie není ani náznak). Méně věrohodně samozřejmě působí nahromadění „náhodných“ setkání náhle se objevivších někdejších pamětníků a aktérů starých dějů a tragédií (a že jich je!) i to, jak často sami přichází za Rychlými šípy se svými svědectvími …. To ale asi čtenářům, jimž je kniha především určena, vadit nebude. Kniha vyšla (roku 2020) ve velmi pěkné úpravě a s pěknými ilustracemi Petra Modlitby, pokračovatele jiného klasika, tentokrát na poli ilustrací dobrodružné literatury, Zdeňka Buriana. Lze jen doufat, že dojde i na poslední (zatím?) pokračování, román Poslední stínadelské tajnosti, který vyšel (opět s ilustracemi Petra Modlitby) pouze v omezeném nákladu jako soukromý tisk.... celý text

Můj otec byl MIB 2019, Jan van Helsing (p)
odpad!

Tak za tohle si mohu já sám. Autora a jeho výtvory jsem znal z různých recenzí a reklamních článků na jeho jiné knihy, věděl jsem, o čem asi tak píše. A navíc fakt miluji ty, kteří nám sdělují, že jacísi „ONI“ před „NÁMI“ (vlastně míní „námi hlupáky“) něco tají, něco „nám“ neřekli, ale je tu naštěstí prokouklý autor (mezi hlupce „nás“ se sám nepočítá), který "nám" tajemství odhalí … Samozřejmě jeho odhalení jsou slabomyslné konspirační teorie, určené právě pro ty hlupce. Takže autor mi byl jasný, i když jsem od něj nic nečetl. Když vyšla tato kniha, tak v anotaci stálo mj., že se zabývá tématy jako mimozemšťané, yetti, Atlantida, dutá Země, zázračné zbraně 3. říše, tedy to, co si občas, pro zábavu, přečtu u jiných, solidních záhadologů (zde bez konspiračních blábolů), či v knihách žánru sci-fi. A tak jsem si knihu pro tu srandu koupil (a je to sakra drahá, kniha i sranda). Svým způsobem stojí kniha za to. Kdyby byla myšlena jako jakýsi přehled, encyklopedie nesmyslu a blbosti, je prostě dokonalá. Ke dni vydání i snad úplně kompletní (z dnešního hlediska už ovšem chybí, že nás Bilderberg, jezuiti či chazarská a vatikánská mafie infikuji koronavirem. Ale to je vývoj). Svým rozsahem je úctyhodná – bohužel jen tím. A, také bohužel, takto, jako encyklopedie blbosti, míněna vůbec není. Konspirační žvásty všeho druhu, většinou si protiřečící, tvoří směs s tématy, kterými se zabývají záhadologové, směs typu melu páté přes deváté. Takže si čtenář může vybrat, zda bude považovat (v souladu s předloženými „fakty“, která „nám“ neřekli) exprezidenta Obamu či britskou královnu za mimozemšťany nebo reptiliány (tedy druh, který se vyvinul na Zemi z dinosaurů). Ať tak či onak, jedno mají společné: dokonalé mimikry, takže nebýt odhalení takových van Helsingů, považujeme je za lidi. To vše je samozřejmě pravda pravdoucí, vždyť jde o svědectví různých insiderů, kteří, vybráni pro supertajné akce, přísahali mlčenlivost a pak (s)prostě přeběhli a s van Helsingem se podělili o supertajnosti, aby nám je mohl odhalit …. A že je to pravda, dokládají i četné fotografie obličejů těchto přeběhlíků … Politické preference autorů naznačuje odhalení, jak Hitler udělal čáru přes rozpočet židovské (chazarské) mafii, zotročující německý národ a zavedl finančnictví „v prospěch pracujícího lidu“ (!!!). Takže se čtenář ani nemůže divit, že na své si přijdou i stoupenci (pro)ruských konspiračních teorií. Jedna větev současného lidstva, ti, kteří na Zemi byli vůbec první (dávno před všelijakými “barevnými rasami“), je slovansko-árijské plemeno. Přiletělo (stejně jako další 3 árijská „plemena“ této lidské elity) na Zemi odkudsi z dalekého vesmíru. Doslova se uvádí „z jakéhosi souhvězdí“ – autor zřejmě nechápal, že souhvězdí nejsou víc než projekce navzájem vůbec nesouvisejících hvězd. Jde o „Svatorusy“ (sic!). Asi i my, Češi máme tu čest se k jejich potomkům počítat (jsme Árijci, to by Áda Hitler čuměl na poslední objevy). Podle přiloženého obrázku tyto rasy přiletěly na Zemi někdy v době ledové, raketu vystěhovávali s pomocí mamutů. Inu, technika pro mezihvězdné lety. A aby to bylo úplně jasné, je tu i dokumentární obrázek (ten na celé knize miluji nejvíce): jeden z těch, kteří přiletěli odkudsi z jiné galaxie (tedy toho souhvězdí), snad milióny světelných let daleko (generační kosmická loď?), je vypodobněn jako pravý (= ruský) bohatýr, s mohutným mečiskem za pasem. Ten nás povede k „duchovnímu zdokonalení“. A to je věru třeba, kniha opakuje dodnes oblíbené ruské názory na „zahnívání Západu“. Nechybí ovšem důkazy o nepřistání Apolla na Měsíci a současně jasné důkazy o celých městech na odvrácené straně Měsíce s desetitisíci obyvatel, hitlerovci počínaje (černé uniformy SS stále moderní) až po Američany a samozřejmě Rusy, zde spolupracující. Naopak na Zemi (dílem i pod zemí) zde s námi, dobře maskováni, žije nějakých 40 mimozemských plemen nejrůznějšího druhu (i broukovití). Slušná tlačenice na jednu Zemi. Kolik je asi mimozemšťanů zastoupeno jen na těchto stránkách Databáze? V recenzích na Amazonu napsal nějaký rozhořčený čtenář, že po přečtení 30 stran letěla kniha do odpadkového koše ….. No, já, co jsem si koupil, to mám. Jestli jsem zde něco popletl, omlouvám se. Důkazů a faktů, co nám ONI neřekli je totiž tolik, že je z toho čtenář jelen. Přečíst celé vyžaduje vskutku silnou odolnost. Ze záhadologie je tam zmíněno snad opravdu všechno, po té stránce si nemohu stěžovat, i když jsem se nedozvěděl nového skoro nic (konspirační teorie mne nezajímají). Ovšem: kdo hledá sci-fi, je tu spousta lepších a zajímavějších, literárně neskonale hodnotnějších knih (byť někdy, přiznávám, s mnohem chudší fantazií). Stejně tak knihy záhadologů, i když třeba Däniken se svým „za vším jsou mimozemšťané“ či jiní autoři, s poněkud ohraným počátkem v Atlantidě, mohou působit proti tomuto konglomerátu jako chudí příbuzní. A kdo hledá síly, skryté za viditelným Vesmírem, ať sáhne po Lovecraftově mýtu Cthulhu. Ten je proti „odhalením“ van Helsingů mnohem věrohodnější ... Závěr: kniha není přehledem záhad (ani blbostí konspiračních teorií), na to jí chybí systematické uspořádání či alespoň rejstřík, není ani novou propracovanou mytologií (její mýty si odporují často na téže stránce). Přesto autor snad aspiruje na víc – udělat si z čtenářů dobrý den nebo přímo oblbnout lidi. Jeho snahu oceňuji jako naprostý odpad!... celý text