Miroslav Krůta

Mydlík · pseudonym

česká, 1943

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Série
• Životopis
• Část díla
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u autorových knih

Jak se kalila voda aneb Dětská setkání s bolševikem

„Z anotace k připravované knize Jak se kalila voda mi bylo jasné, že ji musím mít. O čem bude a jaké názory na minulost asi autor má napovídá už název. Autor, skrytý pod pseudonymem (v textu uvádí své jméno Miroslav Krůta) totiž šel do 1.třídy národní školy ve stejném roce, jako já. Nyní jsem knihu tedy přečetl. Nebudu ji hodnotit jako literaturu, i když je jasné, že autor psát umí a kniha je čtivá. Pro mne je to ale hlavně dokument doby, svědectví jiného života a budu ho srovnávat s mými zážitky. Co do uváděných faktů o době nemohu knize vytknou vůbec nic, moje zážitky v hlavním zcela souhlasí. Počínaje odporem proti bolševikovi od útlého dětství. Ne, že by zde nebyly osobní rozdíly: už v rodině – moje byla především mnohem méně početná (počet strýců atd.), zřejmě i mnohem chudší a rozhodně ne tak intelektuální (i když oba rodiče měli maturitu na reálném gymnasiu). Také tolik (byť jen zpočátku) „angažovaných“ příbuzných jsem neměl – vlastně nikoho. Zato někteří byli bolševiky podobně postiženi – strýc ve vězení, příbuzní jednoho dědečka nepřišli jen o traktor, jako „kulaci“ byli z vesnice vystěhováni. Velký rozdíl je i v tom, že na můj život neměli absolutně žádný vliv skauti, s nikým takovým (pokud vím) jsem nepřišel do styku (a ani nikdy nebyl členem žádného zakamuflovaného skautského oddílu). V Praze to asi přece jen bylo trochu jiné než v krajském městě. Zato shodných skutečností, prožitků, je mnohem více a to je podstatné. A že autor je moje krevní skupina se ukazuje už v úvodu, kdy Mydlík projevil zájem o knihy o pravěkých lidech. Zde je trochu nepřesný – některé takové knihy pro děti, především ta asi zde nejslavnější, Štorchovi Lovci mamutů (ale i knihy Josefa Augusty), byly v roce 1947 určitě ke koupi. Já je objevil proti němu se zpožděním, přečetl jsem Lovce mamutů, půjčené od spolužáka, až v roce 1953 a do roku 1954 čekal, než znovu vyšli a mohl jsem si je koupit (13,35 Kč pro naši rodinu nebyla rozhodně zanedbatelná částka). Tento zájem a druh literatury silně ovlivnil životy nás obou – jen Mydlík byl zřejmě mnohem, od dětství, cílevědomější než já a stal se vysněným paleontologem, já (také jsem chtěl, ale už tenkrát mi bylo jasné, že za vlády bolševika to nebude možné) „jen“ začal sbírat dobrodružné knihy a hlavně ilustrace Zdeňka Buriana, což mi také vydrželo celý život. Mnoho je i dále podobné – i já měl svého „vojáka“ – našeho souseda v ulici. Nepamatuji se už na jeho tvář, dobře se ale pamatuji, jak s ním táta dlouho do noci za horkých večerů horkého léta 1947 debatoval z okna do okna. A nikdy jsem nezapomněl, na rozdíl od Mydlíka, jeho jméno: Štefan Dúbrava, letec RAF. Dodnes (trochu jako relikvii) mám šestilampovku Telefunken, kterou nám, když nenápadně likvidoval domácnost, věnoval (a na které jsem potom s tátou léta poslouchal Svobodnou Evropu – a i poté, co táta už nebyl). Soused totiž někdy v roce 1949 uletěl, i se svou anglickou manželkou (a dalšími piloty RAF), z budějovického letiště na Západ. My jsme to věděli předem – tehdy šlo o krk. Naopak jsem nikdy nepodlehl nějakému oblbnutí Rusákem. Jestli si Mydlík jeden čas vystřihoval Rudoarmějce, my jsme (s bratrem) měli z dřevěných korálků vyrobené malé figurky a hráli si na Olympiádu (sport byl jediné, co se dalo sledovat). A já (dnes se skoro stydím) jsem pro sebe „zabral“ jména amerických, britských či finských sportovců (Nurmi, Chataway, samozřejmě Jesse Owens), a mladšímu bratrovi (ač protestoval) nechal jména sportovců sovětských a všelijakých lidovědemokratických ...Také ve škole jsem asi měl mnohem větší štěstí, alespoň zpočátku. Rozhodně v létech 1949, a ještě roky poté, se u nás ve třídě neříkalo učitelům „soudruh“ a až do tzv. šesté třídy neexistovala pionýrská organizace. To vše jen a jen proto, že náš učitel byl ještě Pan učitel staré školy. Samozřejmě to byla výjimka – už ve vedlejší třídě, se kterou nás (stále častěji) „spojovali“, neboť pan učitel Vostrý, starý pán, byl stále více nemocen, byla aktivistická učitelka. Svou třídu oblbovala zcela bolševicky (ač komunistka nebyla, respekt jako pedagog měla ale nulový), směli si zazpívat (za odměnu, když byli hodní) Gerój Čapájev! Při spojování tříd „moje“ třída si z geróje dělala prču a to byl důvod ke rvačkám o přestávce s oblblými spolužáky z druhé třídy. Tak by šlo pokračovat dále. Rozhodně ale neznám, že by někdo plakal jako Mydlík při povinných návštěvách sovětských filmů, naopak dobře pamatuji, jak při promítání škváru Rytíř zlaté hvězdy bylo několikrát představení přerušeno, musela se rozsvítit světla v sále a učitelé obnovovali pořádek, neboť my děti jsme se hlasitě smály. A tak bych mohl porovnávat (kromě těch skautských zážitků) až do maturity, od které mne třídní učitel vykázal, protože jsem přišel (jediný) v obleku do tanečních a ne ve svazácké košili (člen ČSM jsem nikdy nebyl). Třídní ovšem měl (prý) nějaký vroubek z doby Protektorátu (německého), tak musel být aktivnější než jiní ... Jisté je, že kniha tohoto druhu je dnes cenná. I když nevím, zda ji nebudou (ze stejných důvodů jako já) číst jen pamětníci a zda se dostane k těm, kteří tu dobu nezažili. A na které cílí hlupáci mezi historiky, dokonce z University Karlovy, píšící „odborné“ knihy o tom, jak ne všechno bylo za „socialismu“ špatné… Mydlíkovi či mně naše vzpomínky na všechno to svinstvo a neskutečnou ubohost života samozřejmě z hlavy nevymažou (já ostatně jejich slátaniny číst nebudu, na to už je můj život krátký). Ale – jestli ti, co to nezažili, naplní poznatek, že „zkušenost je nesdělitelná“ a budou věřit spíše těmto Pullmannům než pamětníkům, číst raději jejich „postmarxistické“ historické bláboly (sepsané na základě komunistických dokumentů! A podle samotného Pullmanna poukazující na nesmyslnost tzv. totalitněhistorického výkladu dějin) a nikoli autentické vzpomínky pamětníků jako pan Krůta, dojde na naplnění dalšího rčení: „nepoučili se, historii si zopakují“. Moje generace to (v tomto případě naštěstí) má už skoro za sebou, náš život už nikdo podstatně zkazit nemůže.“... celý text
— Arminus

Žánry autora

Literatura česká Biografie a memoáry

Štítky z knih

Krůta je 0x v oblíbených.