Arminus diskuze u knih

Už u několikáté knihy musím upozorňovat na nepřesnost (lživost) některých údajů v anotaci knihy. Zde jde (opakovaně, upozorňoval jsem na to už i u jiných knih) o údaj, že kniha je "ilustrována" (Milanem Fibigerem). Není to pravda, Fibiger nakreslil pouze obálku knihy, což je ostatně v knize výslovně uvedeno: "cover illustration..." Pokud knihu (dnes už vyprodanou) ovšem chce někdo jako já koupit v e-shopu antikvariátu a navíc speciálně kvůli ilustracím, je pak vlastně, díky nesvědomitému - neschopnému zadavateli anotace do DB, podveden. Takové zadávání je pak horší než neuvádět daný údaj vůbec.

Jedna z mých nejmilejších knih. Kniha, která ovlivnila mé názory a protože, za vlády komunistických zločinců, se za špatné názory platilo, tak lze říci, že ovlivnila i můj život. V polovině 50. let, jako (řečeno zblbělým jazykem dneška) „student“ základní školy jsem si chodil půjčovat knihy do tzv. „lidové“ knihovny (tehdy bylo lidové kdeco, i knihovna musela být, „veřejná“ nestačila). Měl jsem tam pár kroků. Zde jsem si jednou půjčil i knihu Spojené státy od Jaromíra Matouška a objevil, v té době vládnoucí neuvěřitelné duchovní ubohosti a rusácké lži, informační pramen vody čisté. V době, kdy v základní škole, v novinách i třeba filmech, do nás pumpovali horem dolem, jak jedině slavná Rudá armáda – Osvoboditelka vyhrála 2. světovou válku a nás osvobodila (mne před nějakými tehdy 10 lety ovšem osvobodili Američané) jsem byl samozřejmě už tehdy „antisovětčík“ (dnes rusofob) a milovník USA, takže o knihu jsem ihned projevil zájem o půjčení. A v knize jsem mimo jiné četl, pod fotografií dlouhého konvoje vojenských nákladních aut, text „Američané zásobují Sovětský svaz. Materiál, vyložený z lodí v Perském zálivu, putuje přes Irán po dráze a v nákladních autech na ruskou frontu. Na snímku automobilový konvoj, přejíždějící řeku „kdesi v Iránu“. Při konferenci v Teheráně řekl maršál Stalin o americké pomoci: ,Nedůležitější věcí v této válce jsou stroje. Spojené státy dokázaly, že mohou vyrobit víc než deset tisíc letadel měsíčně. Bez těchto strojů, dodaných na základě zákona o půjčce a pronájmu, bychom tuto válku prohráli´“ (str. 405). Tuto fotografii a text jsem si pak pamatoval už celý život. (mimochodem, i dnes by něco takového nebyli ochotni prohlásit současní rusáčtí kolaboranti. A jaký význam má podporovat spojence dodávkami zbraní vidíme dnes na Ukrajině.) Kniha ovšem není jen o 2. světové válce. Obsahuje množství fotografií ze všech bojišť a mne tyto kapitoly tehdy, v době vlády ruské lži, zajímaly nejvíce. Je ale o celé historii USA, od Kolumba a lodi Mayflower, přes první objevitele, osadníky, války s indiány, válku za nezávislost i válku občanskou, první světovou i Velkou hospodářskou krizi, a je dovedena až do roku 1945. Kniha ještě stačila vyjít v roce 1948. Obsahuje ale i informace o americké politice a politickém systému, o hospodářství (to mne tolik nezajímalo), a o velikánech americké historie (včetně fotografií vítězných generálů) a více než 200 ilustrací, obsáhlý rejstřík, seznamy amerických prezidentů i tabulku států, které tvořily tehdy v roce 1948 Unii a též obsáhlý chronologický přehled amerických dějin. Na konci knihy jsou pak i texty nejdůležitějších dokumentů – mimo jiné Prohlášení nezávislosti, Listina práv, Monroeova doktrina, Wilsonových 14 bodů, Atlantická charta až po Teheránské prohlášení Tří mocností ( v textu i slova americké hymny).
Knihu jsem tehdy četl (dlouho, spíše v ní opakovaně listoval), až přišla upomínka na vrácení – a já poctivec ji tedy vrátil. Toho jsem pak dlouhá léta litoval: když jsem si ji chtěl za nějaký čas znovu půjčit, tak jsem se dozvěděl, že „kniha byla vyřazena z fondu“ – jinými slovy komunistickými przniteli kultury zlikvidována kdesi ve Sběrných surovinách. Litoval jsem, že jsem ji „neztratil“, nezaplatil nějakou tu pokutu a knihu nezachránil… Ale konec je dobrý – po listopadu 1989 jsem na ni narazil v jednom, dnes už zaniklém antikvariátu, a ihned ji samozřejmě koupil, takže jsem ji k mé veliké radosti, jako jeden z mnou nejvíce ceněných úlovků, po nějakých skoro 40 letech od prvního přečtení, nakonec přece jen získal...
Samozřejmě, dnes je k dispozici řada knih na toto téma, možná lepších, doložených novými fakty a dotažených až po současnost, ale pro mne zůstanou Spojené státy od Jaromíra Matouška srdeční záležitostí, neboť jsem se s nimi seznámil ve zlé době, kdy toho bylo bezpochyby nejvíce třeba.

28.08.2022

Máme tu knihu s názvem vpravdě senzačním (tedy podle anotace "šokujícím"). Je zase válka v Evropě, ne daleko, a její důsledky pociťujeme i my. Rusácký agresor vraždí a vyhrožuje kdekomu použitím jaderných zbraní. Ideální příležitost, aby nějaký odborník sepsal knihu, jak to bylo s tvrzením „SSSR nikdy nepoužije atomovou zbraň jako první“ a jak je to dnes v případě Ruska. Ale, ejhle, vychází kniha o tom, jak vrazi z „vólstrýtu“ chtěli hodit atomovku na Prahu, naši Zlatou matičku měst … Časová shoda velice zajímavá, stojí tedy za to, něco si o knize, jejím vydavateli a autorovi zjistit, než začneme číst nebo – dokonce – si knihu koupíme.
Tak nakladatel je jasný: už jsem na něj zde na Databázi upozornil. Nakladatelství „Česká citadela“ má s tím „Českem“ pramálo společného (pokud ovšem nechcete mluvit o nějakém Česku, ruské gubernii). Majitelem je ruský kolaborant a poskok Václava Klause st., Petr Hájek. Nakladatelství vede tak dobře, že nakonec ho musela finančně před krachem zachránit jakási ženština s ruským jménem, která si ovšem na nic nevzpomíná… Za čí prachy takové knihy vychází je tedy jasnější. Reklamu knize ostatně dělal profláknutý web kolaborantů, Parlamentní listy.
Nyní autor: Milan Syruček, za normalizace prominentní reportér, vedený jako agent StB, spolupracovník kontrarozvědky. Sám to ani nevyvrací, jen tajuplně naznačuje, že byl nějaký násobný agent. Jisté je, že k některým Rusákům, třeba zločinci Medveděvovi, měl velice důvěrný a přátelský vztah už před léty. Odborník na Ukrajinu a Rusko, který se pouhý měsíc před spuštěním probíhající ruské agrese veřejně vyjádřil (v Parlamentních listech, samozřejmě): „Předpokládám, že Rusové nezaútočí…“ Proti vojenské pomoci Ukrajině se vyslovuje dlouhodobě.
Takže zbývá proč vůbec a proč právě teď toto senzační odhalení? Blábol v anotaci o letité „spolupráci“ Syručka s americkými archivy nestojí za další komentování. Jisté je jen to, že „putinčíci“ (ano, dnešní a horší verze komunisty a Rusáky kdysi tolik používaného pojmu „hitlerčíci“), celá ta kolaboransko-zrádcovská lůza v Česku, je nyní poněkud v názorové defenzívě. Po létech oblbování a výplachu mozků občanů této země s heslem „Sovětský svaz – mírová hráz“ teď stojí před nevyvratitelnou skutečností: Rusák (že má jiný dres než CCCP není podstatné, vždyť podle samotného vraha Putina je Rusko pokračovatel SSSR) nejenže vede bestiálním způsobem válku proti sousedovi, on vyhrožuje celému světu atomovou bombou. Chce ji hodit tu na Londýn, tu Varšavu, tu na „Ameriku“. Žádné plány z tajných archivů, pěkně nahlas, veřejně, v projevech nejvyšších zločinců, v Rusku dnes vládnoucích, i v ruské státní televizi, v tisku, na tiskových konferencích i v rozhovorech se zahraničními novináři. To se pak těžko vysvětluje pojem mírové Rusko, dříve SSSR. Však i rusácká pátá kolona kvičí: „Neprovokujte Rusko nebo bude atomová válka!“ A tak je tu osvědčená metoda komunistických demagogů: převést pozornost na to, co chtěli (jak najednou objevil v archivech Syruček) – nebo možná nechtěli, ale dokažte to, když nejste, jako Syruček letitý spolupracovník amerického archivu - američtí agresoři, pokračovatelé Hitlera atd. (další nadávky Rusáků a jejich českých pohůnků Američanům si pamětník už dodá sám). A ti „nezkušení“ mladí se zhrozí: Američané „nás“ chtěli bombardovat atomovými bombami! Co na tom, že žijí pamětníci (jako třeba já), kteří na vlastní kůži zažili, jak měla ta válka, kterou vrazi z vólstrýtu připravovali, prakticky vypadat: roty hloubkového průzkumu prvosledové divize (českého kanonenfutru, za kterým měla vítězně pochodovat na Západ slavná Rudá armáda, náš bratr ve zbrani) u které jsem v šedesátých létech minulého století sloužil, měly do 72 hodin být na březích Rýna. Samozřejmě počítáno od chvíle, kdy nás americký agresor „napadne“. Teď nám to ale Syruček objasní, přečetl 24.000 dokumentů amerických archivů o tom, co na nás Američani chystali. A když už je v tom, objasní i to, jak „Západ“ podvedl Rusko, když mu slíbil, že směrem východním se NATO nerozšíří ani o píď. Atd., atd. Nevím, co pan Syruček v archivech našel a nehodlám to ani kontrolovat. Jenom mohu napsat, ať se pan Syruček na mne zlobí nebo ne, že někomu jako je on nevěřím ani slovo. Zvláště, když vydává v pravý čas knihy, které se někomu velice hodí.
Tváří v tvář rusácké bestialitě, dnes k vidění v přímém přenosu na Ukrajině, se Západ (tedy společenství, ke kterému jsme se přihlásili) pokouší alespoň něco málo dělat proti agresorovi (více zatím nechce, asi se bojí rusáckého vydírání atomovou válkou). Sestavují se alespoň všelijaké „sankční“ seznamy, kterými chceme postihnout rusáckého agresora. Já jsem si také udělal svůj sankční seznam. Ničemné nakladatelství Česká citadela, ubožáci, kteří mají pouze na to, že jejich knihy tato „citadela“ vydá, protože jinde s nimi neuspějí, ti jsou na něm. Všichni slušní lidé by měli Českou citadelu, Syručky a jim podobné, alespoň bojkotovat. Koupí takového knižního svinstva podporují nepřímo – Rusáky.

Pravidelně sleduji na Databázi knižní novinky týdne. V těch na 29.týden roku 2022 mne „zaujala“ kniha s delším názvem: „Útočné války současného Německa: Ztracený duch ústavy“ od jakéhosi Jochena Mitschky. Velice pozoruhodná je totiž už anotace knihy (doslova převzatá z německých webů): „… účast Německa v útočných válkách v rozporu s mezinárodním právem… stranický kartel opakovaně nedbal práva a vůle národa. Například při zavádění eura nebo při otevření hranic v roce 2015… vrhá světlo na německou účast na invazích USA a NATO: na války v Jugoslávii, Afghánistánu, v Iráku, Libyi a Sýrii; ale také na tajné akce v Jemenu a ve Venezuele… válečnické skutky, jimiž se němečtí politici provinili proti ústavě a mezinárodnímu právu...“ Není ani třeba číst knihu samu, podstatné má zájemce už v anotaci. A kdo se jen trochu zajímá o politické dění nepotřebuje import těchto objevných myšlenek z němčiny, když zde veřejně vystupují s podobným politickým svinstvem stále nepotrestaní zločinci z KSČM, náckové z SPD a dnes celá pátá kolona stoupenců vraha Putina. Přesto jsem se trochu podíval na to, kdo je ten znalec německé Ústavy, mezinárodního práva a "vůle (německého) národa", Jochen Mitschka. A věru jsem se v odhadu nemýlil. Stručný, nic neříkající „životopis“ (také jen opsaný z němčiny) nám moc neřekne. Neřekne, že tento Mitschka přispívá hlavně do plátků typu Linke Zeitung, že se velice angažoval v koronavirové „krizi“ proti vládním opatřením (samozřejmě proti očkování), že podporuje neonácky z AfD (byť je kritizuje pro malou revolučnost! ), vyzývá k neúčasti ve volbách („...osobně mám jiný názor, tak vlastně odmítám účast ve volbách, protože nechci legitimizovat výsledný systém, který pak vede války například mým jménem. Nechci nést odpovědnost za utrpení a zabíjení, za které nese odpovědnost německá politika přímo prostřednictvím ,robustních intervencí´ nebo nepřímo prostřednictvím podpory v NATO…“), a v březnu 2022 (!!!), když už Putinovi vrazi několik týdnů vraždili na Ukrajině objevil, že v (německém) tisku „...ze dne na den se titulky změnily ze život ohrožující pandemie na život ohrožující válku… válku proti viru a všem, kteří už nechtěli věřit zázračným injekcím, náhle vystřídala válka slov proti Putinovi, Rusku, novému démonovi. Právě ve chvíli, kdy se pomalu ukazuje, že vedlejší účinky genových injekcí, známé jako očkování, pravděpodobně nejsou tak neškodné, jak předpokládali politici a média…“ Že bojuje ve svých blábolech za vystoupení Německa z NATO je snad samozřejmé. A politické svinstvo takového lumpa a lidské špíny, pracující v Německu otevřeně pro Rusáky, považovalo nakladatelství Naše vojsko za tak významné, že je neváhalo vydat i pro českého čtenáře. Jde o nakladatelství, které se v poslední době proslavilo také prodejem „souvenýrů“ s motivy vrahů a zločinců jako Hitler a další nacisté či Stalin, prodeje, který Policie ČR delší dobu „zkoumala“, zda to je či není propagace hnutí, směřujícího… atd. Ne, nevolám zde po nějaké cenzuře či dalším procesu proti vydavateli (podobně jako byl před časem veden proces proti jinému vydavateli, tenkrát knihy Mein Kampf). I když je jasné, pro koho Naše vojsko pracuje, kdo jsou asi jeho předpokládaní kunčofti, kterým vyhovuje skvělý mix nostalgických nacisticko-bolševických suvenýrů a knižního politického názorového svinstva aktuální rusácké demagogie a propagandy. Je skutečně tristní, že (jak jsem o tom psal v jiném příspěvku), když chce někdo dnes u nás vydat knihu připomínající zločiny komunistického režimu, musí se na její vydání složit budoucí čtenáři. Zatímco zde vydavatel se svým literárním sajrajtem zdá se finanční problémy nemá přesto, že cílová skupina možných zájemců je na takové duševní úrovni, že knihu v životě nepřečetla (ani nekoupila) a stačí jí na dané téma „diskuse“ na internetu. Takže celé Naše vojsko by mělo vydáváním takového braku vlastně zkrachovat… Ne tedy policejní zásah, ne nějaké soudy s vydavatelem, ale bojkot Našeho vojska slušnými občany a čtenáři. Kteří se nesmí ostýchat všelijakým Jochenům Mitschkům a jejich vydavatelům, Našemu vojsku a podobným, na Mistschkovu otázku (z anotace knihy) „co se stane, když účast na invazích USA povede k válce s Ruskem?“ říci jasně toto: když nás Rusko napadne, nezbyde nám než, stejně jako nešťastní a stateční Ukrajinci, se bránit a bojovat. Před tím ale udělat všechno (právě třeba i dalším posilováním NATO či podporou Ukrajiny), aby rusáckého agresora vůbec ani nenapadly myšlenky na něco takového. Jasné omítnutí a bojkot Mitschků, Našeho vojska a podobného svinstva je první a malý, nutný krok tímto směrem.

„čo komentujem ako to komentujem a čo prstujem teda palcujem je zásadne moja vlastná vec ! ! !“ napsal zde jeden čtenář a dal Jurmanově slátanině 4 hvězdičky. Lze snadno dohledat, že stejně či ještě lépe (5 hvězdiček) hodnotil knihy o tom, že Američané nikdy nepřistáli na Měsíci (kniha Největší podvod 20. století), že americká vláda zinscenovala 11.září 2001 (u knihy s anotací „ nehorázny zločin americkej vládnucej triedy a vládnych kruhov“) či že vládnoucí kruhy USA nechaly zavraždit JFK (kniha s anotací „Je to smutné,že verejnosť nesmie vedieť prečo si najvyššie zložky USA zákerným spôsobom odstránili prezidenta ktorý mal v pláne zoštátniť FED...“). Výmluvné je také, jak 5 hvězdami „ocenil“ profláknuté Protokoly sionských mudrců.
Sám tento čtenář ostatně napsal jinde: „U mňa je súkromným meradlom inteligencie u ľudí či veria bájkam ako je " pristanie na Mesiaci ", 11.9.2001 alebo vražda JFK...zapojte prosím trošku rozum priatelia :)“. Takže u Jurmana projevil svou inteligenci a zařadil knihu Převrat svým oceněním mezi své oblíbené konspirační bláboly. Jen nevím, zda by sám Jurman, bývalý komunistický práskač (oficiálně „rozvědčík“) byl zrovna nadšen vysokým oceněním od někoho takového, když se usilovně snažil vecpat mezi renomované historiky… Mne ovšem komentáře takového čtenáře varují, abych třeba nedopatřením nešlápl do něčeho, jako je Jurman. Za to vřele děkuji.

Co je třeba vědět o tomto braku:
vydalo nakladatelství, které patřilo Petru Hájkovi, ruskému kolaborantovi, který na stránkách svého štvavého webu Protiproud (dnes už naštěstí, na přání Vojenského zpravodajství, od dubna 2022 zablokovaného) oslavoval ruskou invazi na Ukrajinu jako říznutí "skalpelem do vředu" s cílem "vyčistit hnisající ránu", masakr civilistů v Buči, označovaný svědky za dílo ruských agresorů, připsal "ukrajinským nacistům"… Nakladatelství zkrachovalo, ale finančně hned pomohla jistá, náhodou s ruským přízvukem hovořící, Alina Genrichovna Vaněčková, která se sice „dnes už nepamatuje“, ale podle údajů v Obchodním rejstříku do toho vrazila 15 milionů a zaplatila dluhy. Knihu ve slovenském originále napsal slovenský prokremelský konspirátor Lubomír Huďo (o "mediálních krysách" nás poučí někdo, kdo podle Denníka N je nacista a obdivovatel Hitlera, který se marně za normalizace snažil studovat novinářství v Moskvě), do češtiny knihu přeložil Petr Žantovský, normalizační komunistický „novinář“, proslavený mj. účastí na likvidaci redakce časopisu Melodie (dnes, zřejmě za takovéto „zásluhy“, držitel vyznamenání od Miloše Zemana). "Tito lidé mají často velmi vřelý vztah k Rusku prezidenta Vladimira Putina a současně silné antipatie až nenávist vůči demokracii a společenství demokratických zemí," uvedl analytik Institutu pro politiku a společnost Roman Máca, který se české dezinformační scéně dlouhodobě věnuje. Popsal jsem v jiné diskusi, jak na vydání knihy Fakta a lži o komunismu - Co byla normalizace musel nakladatel vyzvat veřejnost, aby sebrala alespoň 120 000 Kč, aby knihu mohl vydat. Kolaboranti rusácké páté kolony v tomto státě, za peníze všelijakých Genrichoven Vaněčkových, mají příliv peněz pro své štvaní zajištěn a náš český stát je tak na poli hybridní války stále o krok pozadu. Stydět by se měli všichni, co zde „ocenili“ tento rusácký šmejd dokonce 5 hvězdičkami.

Co je třeba vědět o této „knize“ a jejím vydavateli:
• V listopadu 2019 pořádalo nakladatelství Česká citadela klíčovou akci. Dorazil mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček, aby pokřtil knihu, která přináší údajnou pravdu o sametové revoluci v Československu.
• Přispěl do ní prezident Miloš Zeman, ale i bývalý komunistický premiér Lubomír Štrougal, bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš nebo plukovník ve výslužbě Zdeněk Zbytek, který před třiceti lety vystoupil na sjezdu družstevních rolníků a vyjádřil loajalitu skomírajícímu režimu. Hlavním autorem knihy byl někdejší dlouholetý pracovník komunistické vojenské rozvědky Olin Jurman. 
• "Je nám po třicet let líčeno, že lid se naštval a svrhl komunistickou moc. Od prvních chvil jsem věděl, že to je nesmysl. Většina z těch, kdo mají v hlavě rozum, dávno ví, že nešlo o spontánní revoluci," vykládal na ceremoniálu někdejší mluvčí prezidenta Václava Klause Petr Hájek, který tam vystupoval jako majitel nakladatelství.
• "Je to pravda naše, každý má pravdu svoji," řekl tehdy autor knihy, komunistický udavač Jurman před tím, než ji spolu s Ovčáčkem či Hájkem pokřtili se slovy "Na převrat!" 
• V té době jeho vydavatelství (Česká citadela) i prezidentská Strana práv občanů Zemanovci měly už půl roku stejnou adresu. Jde o areál, který vlastní podnikatel Emerich Drtina, tedy majitel jiného nakladatelství Naše Vojsko. To je spolu s ním obžalováno za propagaci nacismu, protože prodávalo kalendáře a další předměty s Hitlerem. 
• Ovčáček Aktuálně.cz řekl, že Zeman svou část knihy napsal zadarmo.
Knihu, stejně jako její první díl (k jehož vydání proběhla výše popsaná šaškárna), tedy vydalo nakladatelství Česká citadela. Nakladatelství vlastnil původně Petr Hájek, bývalý mluvčí Václava Klause, který podle zpravodajců operuje ve prospěch Rusů (označen Centrem proti terorismu a hybridním hrozbám pod ministerstvem vnitra za „hlásnou troubu Kremlu“). Nakladatelství i na šíření myšlenek proruských dezinformátorů prodělalo 15 milionů korun. Hájek přepsal podnikání loni v prosinci (2021) na jakéhosi Václava Herinka, muže se 17 exekucemi a bydlištěm na úřední adrese radnice Prahy 17. Herink uvedl, že firmu Česká citadela koupil bez dluhů, milionové ztráty podle něj předtím „vyřešila“ jakási Vaněčková, žena s ruským přízvukem, celým jménem Alina Genrichovna Vaněčková. Ta sama se vyjádřila „ O dluhu 15 milionů nic nevím, to jsou dohody mezi panem Hájkem a touto společností“. A Herink: „On (rozuměj Hájek) říkal, že měl dohody se zahraničím, co se týká peněz. Šly tam nějaké peníze, ale nevím odkud“. Tak by se dalo pokračovat. Investice do Hájkova dezinformačního byznysu rekonstruují Aktuálně.cz a HN z listin v obchodním rejstříku.
Je dobré to vše vědět. Probíhá válka, u nás zatím „jen“ hybridní. Vláda se snaží, alespoň částečně, omezit zbraně nepřítele – dezinformační weby. V Databázi ale prostě má, bohužel, místo i nejhorší protistátní, za peníze našich (tedy České republiky) otevřených nepřátel a s pomocí rusácké páté kolony zrádců, tištěný šmejd. Splňuje totiž podmínku, že má podobu knihy, patří tedy do databáze knih. Zde nastupuje zodpovědnost čtenáře (a hlavně případného kupce tohoto šmejdu, který by svým nákupem finančně podpořil dezinformátory a přispěl na hybridní válku – nepříteli). Nekupovat, nečíst! Ať to kolaborantům Hájkům dále platí Alina Genrichovna Vaněčková. A ta si také může "počíst".

Jak potřebná je takováto kniha svědčí událost z těchto dnů: v ÚSTR má nastoupit nový ředitel - editor a také autor diskutované knihy, Ladislav Kudrna, a hned se od staré, za vlády ANO+SPD+KSČM slepené vědecké rady ústavu objevilo jeho obvinění z plagiátorství (zkoumáno na základě anonymního podnětu). To nechci dále rozebírat, není zde diskuse o politice a stejně nejsem kvalifikován posuzovat (třeba z právního hlediska), nakolik je „plagiátem“ nikoliv vědecká práce, ale populární kniha, sestavená – včetně uvedení odkazů - z informací v knihách jiných autorů. Celá tato událost podle mne ale znovu naléhavě potvrdila, jak potřebné jsou dnes knihy jako Fakta a lži… K výše zmíněné události v ÚSTR jsem totiž na internetu otevřel jednu diskusi. Přesněji, většinou to není „diskuse“, jde spíše o spílámí, často urážlivé a sprosté, na adresu ÚSTR a jeho pracovníků, obecně historiků a duševních pracovníků vůbec. Názory z diskuze: „ÚSTR by mohl být také zrušen a "prd" by se stalo“, „By mně opravdu zajímalo, co je po takové době ještě ke studování s ohledem na totalitu a jestli je činnost takové instituce (určitě ne levné) v dnešní době vůbec potřebná“, „Tam podle me musi mit zamestnanci prolezeniny, jak se vali“, „Sice jsem už v důchodu, ale celý život jsem pracoval na tři směny a vyrobil x tisíc výrobků.Kolik výrobků vyrobili tito darmožrouti?A za kolik dělají peněz? Určitě za víc než dělník na tři směny...a přitom dělají kakání (nechci to napsat sprostě aby mně nesmazali)“. To pro obrázek stačí (citováno ve znění, v jakém to dotyční „diskutující“ inteligenti napsali). Historické bádání a knihy, které z toho vyplynou, zde hodnotí pologramotná individua, která (podle jejich písemného projevu) četla asi jedinou knihu, a to kdysi a ne moc dobře, slabikář).
Takže stav naší společnosti – ve vztahu k naší nedávné, zdaleka ještě ne uzavřené minulosti – je možné popsat také takto: na jedné straně vylezli všelijací Pullmannové s tezí „jak nebylo vše špatné“ nebo dokonce že jakýsi „antikomunismus je škodlivější než co se před rokem 1989 dělo“. Takto vypadá část (chci věřit že menší, ale dnes už pěkně hlasitá) české inteligence, tedy tzv. elity národa. A to, co jsem citoval výše z internetové "diskuse", co lze těžko nazvat jinak než hlas lůzy, s tím skvěle souzní. Proto je práce pana Kudrny jako editora a všech, kteří se na knize Fakta a lži podíleli tak záslužná, že ji snad ani není možné docenit. Dostane-li se (a případně další knihy podobné) k co největšímu počtu čtenářů (u výše uvedených „diskutérů“ z internetu to ovšem nepředpokládám, tam by to bylo ostatně stejně zbytečné), pak svůj účel výborně splnila.

1 28.04.2022

Čtenář „Apo73“ napsal svůj komentář ke knize Válka o pravdu. Já bych, s dovolením váženého „Apo73“, se zde vyjádřil k jeho komentáři a trochu ještě jednou ke knize samotné.
Celý dotyčný komentář je totiž přinejmenším trochu faul – vůči autorovi Waltarimu, překladatelům z Masarykovy univerzity (celkem malicherné, i když v základním tvrzení pravdivé, bazírování na pojmu Pobaltské – i Wikipedie udává Pobaltské a Baltské pro označení tří republik jako synonyma), i autorce předmluvy a vedoucí překladatelského kolektivu, paní Hejkalové. A máme-li uznat za oprávněná slova Apo73 že „... takto by se v dnešní době, už psát nemělo“ (tedy snad ani komentáře, dodávám já), je třeba se vyjádřit.
Předně nevím, zda Apo73 (který asi nebude Fin) četl knihu celou, od začátku, tedy i autorovu „předmluvu, určenou mým krajanům, finským čtenářům“. Zde by se dozvěděl, s jakým účelem autor text napsal a jakých omezení si byl sám vědom a také na ně upozornil. Nelze vyloučit, že textů na toto téma vyšlo v tu dobu ve Finsku (a jistě i jinde) více, tento má ovšem slavného (už tehdy, přinejmenším ve Finsku) autora. Ten ale tento text nepsal jako své další literární dílo krásné literatury. Nepsal, sám na to ani neaspiroval, nějaké, jak od něj Apo73 dnes požaduje, „objektivní“ líčení událostí, doložené odkazy na prameny informací, snad i seznamem literatury atd., text patřící do literatury odborné, zaměřené na mezinárodní politiku. Je tedy naprosto nesmyslné především srovnávat tento text s literárním dílem Waltariho a pak dokonce (sic!) dospět k názoru, že jde „skutečně o literární škvár“. A (přinejmenším pro mne) je ještě nesmyslnější to volání Apo-vo po nějaké „nejednoznačnosti“ (u Waltariho údajně podstatné) při současném vyžadování textu, obsahujícího jen „doložená“ fakta, žádné „žonglování s údaji, událostmi...“. Dost těžko řešitelná kvadratura kruhu. Nesmyslné je také napsat „...kdyby kniha pramenila z osobní zkušenosti…“. Jakou proboha Apo73 „osobní zkušenost“ požaduje? Waltari byl přímým svědkem popisovaných událostí, jejich současníkem, sám se odvolává na známé zejména z Estonska (Finsku nejbližšího nejen geograficky). Rozhodně měl tedy nějaký druh „osobní zkušenosti“, určitě neskonale větší, než můžeme mít my – já či Apo73. Napíši-li dnes nějaký text o tom, co se děje na Ukrajině, na základě zpráv z tisku, internetu, televize, rozhovorů s uprchlíky či dokonce s nějakým známým na Ukrajině, také za 80 let nějaký Apo73 napíše, že jsem neměl osobní zkušenost? Čí zkušenost vlastně uznává – těch, které Rusák rovnou zavraždil, před 80 lety v Estonsku či dnes na Ukrajině? Waltari v tu dobu pracoval jako novinář, měl tedy jistě dostatek informací, aby třeba (což se Apo73 tak nelíbí) mohl napsat o nějakém estonském politikovi, že šlo o „podezřelé jméno“ (většinou se pak skutečně potvrdilo…). V čem konkrétně Waltariho text (kromě ničím nepodloženého Apo-va závěru a soudu) je „zveličování, vypouštění faktů, manipulace s nimi, nadsázka, publicistické manýry a vzletné formulace, jednoznačnost, se kterou nelze polemizovat…“? Byla by požadovaná „douznačnost" přiznání práva Rusákovi, chovat se, jak se choval? Pohled na tehdejší události očima Rusáka, třeba nějakého příslušníka NKVD? Apo73 se nelíbí třeba text, že „...život v Estonsku ve skutečnosti je ponurý…“ (rozuměj po okupaci Rusákem). Asi protože Waltari „nemá osobní zkušenost“ (viz výše)? Nebo Apo73 prostě jen nepochopil, že naopak líčit život v Estonsku jako radostný, by bylo výsměchem lidem, kteří tam žili? Zde bych panu Apo73 doporučil jiné, tentokrát věru „osobní“ svědectví, sice ne z Estonska, ale také z Rusákem v tu dobu okupované země, z východní části Polska, jak je podává v knize Impérium polský novinář a spisovatel Ryszard Kapuściński. Ten z vlastních vzpomínek dítěte dobře popsal (jde-li zde vůbec napsat „dobře“), jak radostným se život s příchodem Rusáka stal.
To nejlepší ke komentáři váženého Apo73 nakonec: Waltari, podle Apo73, v té své „účelové propagandistické příručce“ „zřetelně dává najevo, co si autor myslí, a co si má myslet čtenář“. To je špatně, podle Apo73. Ale Apo73 naopak od paní Hejkalové požaduje: „Stejně tak si myslím, že by paní Markéta Hejkalová, které si nesmírně vážím, mohla v úvodu udělat entrée nejen historické situaci, která je popisována a Waltarimu samotnému, ale i způsobu, jakým "její" Waltari tento pamflet napsal. Tedy jde o tak extrémně publicisticky černobílý text, že by to mělo být tzv. komentované vydání.“ Neboli, čtenáři by mělo být (podle téhož Apo73), tentokrát paní Hejkalovou, objasněno (v komentáři), co si má myslet. (Nelze nevzpomenout Jana Wericha v jedné scéně s Miroslavem Horníčkem na téma vysvětlivky v knize (cituji volně): „Autoři vysvětlivek vychází z přesvědčení, že co čtenář, to blbec“).
Tak tohle vše si, po přečtení komentáře (přečetl jsem se zájmem, proto také reaguji), myslím zase já.

5 25.04.2022

Ano, čtenářko PREBURDO.
S tím datem máte svatou pravdu. On je přece jen nepatrný rozdíl, když někdo něco napíše, pak se situace, týkající se napsaného, zásadně změní a on přesto napíše znovu totéž. To není zásadovost, když v napsaném zcela opomíjí nová fakta. Můžete se sama rozhodnout, o co jde, jak to nazvat. Sám pan prezident Zeman je názoru, že "jen idiot nemění názory". A za své minulé se tak nějak "omluvil", že se prý mýlil (co také jiného mohl říci). Zda třeba čtenářka Dandulka si myslí totéž, co 5.února 2021 nevíme ( "... prezident Putin je velká a zajímavá osobnost. Má mé sympatie..."). Jen mezi 5. únorem 2021 a 24. únorem 2022 leží jeden rok a něco se stalo. Podle mne je ovšem podstatně důležitější, co si myslí spisovatelka, vědátorka a odbornice na Rusko a Putina, Sušová. Ta svým hloupým psaním mohla mást čtenáře (a skutečně asi i zmátla někoho, kdo si její "výtvory" přečetl a v problematice se do té doby příliš neorientoval - i takoví mohou existovat). Zde je otázka, zda Sušová řekne alespoň to poněkud zprofanované "sorry". A pro příště (i když já bych jí radil, aby příště už raději mlčela, znemožnila se už tak dost) aby si setsakra rozmýšlela každou větu, co dá na papír. Můj názor na to, co se vydává, smí vydávat a případně má či nemá nějak omezovat u knih jsem Vám napsal osobně. Pro mne za mne ať si vydávají, co chtějí (pokud přímo neporuší zákony), ale ať to platí pro všechny - pro knihy o chlapáckém Putinovi stejně jako pro podobné knihy o "Mírovém dílu Adolfa Hitlera". A zodpovědnost z autora či vydavatele nelze sejmout - staré přísloví praví: "slovo je jak vržený kámen".
Vaše výkřiky o "nenávisti války" jsou prachsprostá licoměrnost. Je to stejné, jako mezi lidmi s vraždou. Sotva kdo, mimo nějakých úchylů, nebude souhlasit s tvrzením "nenávidím vraždu". Jenže u té vraždy, stejně jako války, jsou dva: vrah a oběť. A jejich vztah k "vraždě" se trošinku liší, to je snad jasné i Vám. Takže dokud tu nevykřiknete, zcela stejně jako vykřikujete výše: NENÁVIDÍM AGRESÍVNÍ VÁLKY, VÁLKY VEDENÉ SILNĚJŠÍM PROTI SLABŠÍMU, VÁLKY VE JMÉNU ZHOVADILÉ IDEJE, TŘEBA O VELIKOSTI RUSKA, NEBUDU JE PODPOROVAT A NAOPAK POMOHU OBĚTI, pak jste s takovým prohlášením "nenávisti k válce" zcela trapná. Když se na to zeptáte v Kremlu, tak to, co tu píšete, potvrdí totiž i Putin...

K této knize jsem se dostal tak, že u zcela jiné knihy jsem si chtěl přečíst komentáře čtenářů a přes jednoho (jednu) z nich jsem dospěl až k této knize a její autorce. Přečetl jsem si tedy také komentáře zde a anotaci knihy. Rovnou přiznám, že jsem knihu nečetl a ani číst nehodlám. Na otázku z názvu knihy nepotřebuji odpověď jakési „spisovatelky“ a „vědkyně“, tuto otázku si umím zodpovědět na základě vlastních životních zkušeností sám: moje zkušenost s Rusákem sahá k roku 1945 – nejprve z vyprávění rodičů a starších známých, později (od roku 1948) už z vlastních zážitků. A nepotřeboval jsem, na rozdíl od autorky, ani jezdit do Ruska (citát z jednoho komentáře: „Žije ve Finsku, odkud má do Ruska blízko. Byla tam mnohokrát a poznala ruskou realitu...“) - Rusák přišel za mnou až k nám domů, aby zde předvedl, co za neštěstí přináší a aby „ruskou realitu“ zavedl i u nás.
Píši to jen proto, že by mne velice zajímalo, zda tato „spisovatelka-vědkyně“, píšící „...bez příkras a s nepopiratelnou touhou po objektivitě…“ se dnes omluví alespoň tak, jako se „omluvil“ náš, v přímé volbě národem zvolený, pan prezident. Omluví se za ta léta, kdy lidem, co nejsou a nikdy neměli ambice být „experty na Rusko“ bylo jasné, o co v případě Ruska jde, zatímco paní „expertka“ psala články typu „Hrajeme si na zlé Rusko, které může za všechny nešvary světa a na hodný Západ, který chce pro všechny jen to nejlepší“, nebo že „...řeči o tom, že Rusko je neofašistický stát, který pohltil společnost, byly zase naprosto mimo…“ atd. Já bych vsadil, že se neomluví – zvláště, jestli svá díla paní autorka píše podle zadání.
Ale co ti čtenáři/ky, kteří se tu jejích knih utvrzují „v tom, že Rusko a vládnoucí Putin není to, co se nám snaží politici, den co den prostřednictvím novinářů vtloukávat do hlav. Knihu jsem četla velmi pozorně a musím napsat a smekám klobouk před autorkou, jelikož je napsána velmi objektivně a hlavně pravdivě…“, čtenáři, kteří zjišťují, že „...kritika Ruska je oprávnená, ak sme ochotní pripustiť kritiku ostatných veľmocí, preto sa dozvieme“ (od paní autorky, moje pozn.) „aj, ako za pouhých 70 rokov Američania odkrágľovali Indiánov…“ (doufám, že v souvislosti s vylíčením, jak Rusáci „kráglovali“, Indiány nemaje, malé sibiřské nárůdky a že v knize nechybí ani oblíbené, že v USA bijí černochy - též moje poznámka) či dokonce čtenářku kniha dovede k poznání, že „...prezident Putin je velká a zajímavá osobnost. Má mé sympatie…“.
Dovolil jsem si výše citovat z komentářů. Ať totiž autorka napsala své „dílo“ s jakýmkoliv („vědeckým“) záměrem, dokonce ať svůj text myslela sama jakkoliv a považovala ho třeba za „objektivní“, podstatný je účinek a vliv na ty, jimž jsou knihy určeny – na čtenáře. A podle uvedených citátů je – alespoň pro mne – výsledek psaní paní Sušové doslova otřesný a hanebný a na jaře roku 2022 už i neuvěřitelný. Některé čtenářské komentáře ke knihám dotyčné autorky na téma Putin jsou psány ještě v polovině letošního února 2022 (!), kdy ruští vrahové byli už týdny připraveni na hranicích Ukrajiny. Jeden příspěvek pak dokonce 20. března, kdy ruská bestiální agrese už trvala skoro měsíc a přesto čtenářka shledává po přečtení jiného veledíla paní Sušové, že „nic není bílé ani černé“ a „Rusko … si nenechá diktovat od jiných, jak má vládnout ve své zemi…". Otřesné!
Tito čtenáři by měli nyní povinně (asi jako Němci, kteří po válce tvrdili, že nevěděli nic o koncentrácích, byli povinně do koncentráků přivedeni) své poznatky z knih paní Sušové konfrontovat (omlouvám se, vzhledem k neslýchané tragédii, způsobené touto další ruskou bestialitou, to vyznívá cynicky) třeba s fotografiemi a videi z Mariupolu či nejnověji z Buči. Někteří lidé totiž zřejmě potřebují bohužel silnější argumenty, aby se sami zamysleli, snažili se sami hledat pravdu a nepodléhali jen kdoví kým placenému psaní „bez příkras a s nepopiratelnou touhou po objektivitě“, které „...bourá mýty o říši zla, ukazuje, kterak hloupě si počínají naši novináři, když vidí v Putinovi a Rusku pohrobka komunismu a totalitního diktátora…“ (opět cituji čtenáře paní Sušové).
Poznámka nakonec: dnes, kdy píši tento diskusní příspěvek, bývalá žalobkyně mezinárodních tribunálů Carla del Ponte označila Vladimira Putina za válečného zločince. Vyzvala Mezinárodní soud v Haagu k tomu, aby na hlavu Ruské federace uvalil mezinárodní zatykač. To je tedy ten politik, pro kterého „spisovatelka“ Veronika Sušová – Salminen dokázala získat sympatie čtenářů… A ještě doslova dnes je sama paní autorka názoru, že (cituji z tisku) „..rusofobie je ... v České republice problém, jde však o pozůstatek historických událostí. ‚Myslím, že česká společnost celkově není rusofobní. Ale jsou tady rusofobní proudy,‘ řekla Sušová-Salminen s tím, že příslušníci těchto proudů jsou privilegovanější a mají lepší přístup do médií“. Ano, média by chtěla zřejmě obsadit paní Sušová. Ne, tady se omluvy opravdu nedočkáme, zde totiž není ani stopa po sebereflexi, po změně názoru, i tehdy, kdy se ukázal v plné nahotě jako ideologicky zaslepené oblbování čtenářů.

K této knize jsem se dostal tak, že nakladatelství Albatros Media mi poslalo do e-mailové pošty nabídku na knihy s padesátiprocentní slevou. Tak jsem se podíval o jaké knihy jde a jedna, Gottwald a jeho doba, mne zaujala (navíc, za 175,- Kč – no nekup to). Jsem totiž pamětník doby vrcholu kariéry tohoto zločince a vraha. Takže mne zajímá, zda se dozvím ještě něco, co jsem nezažil přímo na vlastní kůži. S Gottwaldem je totiž spojena už jedna z mých nejstarších vzpomínek z dětství: byl jsem nakupovat s mámou, v tehdy ještě soukromém krámku na rohu, jak se tenkrát chodilo: mléko do konvičky, rohlíky, vážené máslo. Běžný denní nákup (na lístky) … Fronta zákaznic (ženy tehdy ještě většinou doma vařily a staraly se o domácnost). Když tu přišla další zákaznice se slovy „Musím dostat nákup ihned, jsem komunistka, a mluví soudruh Gottwald, to musím slyšet". Jedině moje máma se ozvala s tím, že tu se stojí ve frontě, tak ať se paní pěkně zařadí a počká, až na ni dojde řada … Ostatní ženské ve frontě mlčely (symbolické předznamenání tupého souhlasu většiny národa s nastupujícím komunistickým terorem?). Takže máma se krátce se soudružkou pohádala, ta ovšem díky „mlčenlivé většině“ prosadila své. Bylo 25.února 1948. A pak jsem už zažíval všechno následující: znal lidi, okradené a vyhnané z vesnice, kde jejich předci hospodařili staletí, zavřené známé, ty, kteří "rukovali" k PTP, ve škole plačící spolužačku, které k ránu banda estébáků odvedla tatínka (pak jsme, jako třída, napochodovali do města se podívat do výkladu jednoho obchodu, kde byly vystaveny zásoby, zabavené jednomu reakčnímu „křečkovi“ – otci dotyčné spolužačky: pětilitrová láhev vajec, naložených ve vodním skle (kdo z mladých dnes vůbec ví, co to bylo) a dva štůčky nějaké látky na šaty … I přenosy procesu s Protistátním spikleneckým centrem a vřeštícím Urválkem. Až po neslavný konec, kdy ráno pan učitel (ano, já měl tehdy štěstí na ještě skutečně pana učitele, nikoli soudruha) nás vyzval otevřít učebnice na straně 2 a 3 a listy s těmito stranami (kterými začínaly všechny učebnice) vytrhnout a odevzdat – šlo o fotografie zločinců Gottwalda a Stalina, kteří dočasně vypadli z hitparády … A samozřejmě pamatuji i všechny ty výborné texty režimu posluhujících pohůnků v našich čítankách o nadaném dělnickém synkovi, který studoval, na svíčky nemaje, pod lucernou Marxovy spisy (jak jsem si přečetl v ukázce z Krollovy knihy, to tam nechybí), měl pod čepicí a stal se první dělnickým prezidentem. Přesto jsem si řekl, že se třeba dozvím i něco nového. Už podtitul knihy mi ale přišel dost pozoruhodný: „Bezmocný diktátor“. V čem bezmocný: vraždit občany vlastního národa (v případě třeba letců z Anglie dokonce hrdiny tohoto národa) a nakonec i své nejbližší a letité spolupracovníky – na to moc zřejmě měl. V čem tedy vlastně byla jeho bezmocnost? A chce snad autor jeho zločiny nějak „vysvětlit“, třeba oblíbeným že vrah nemohl jednat jinak? Ostatně, o Gottwaldových myšlenkových pochodech může autor psát jen fikci, své představy a domněnky. Žádný Gottwaldův deník neexistuje a sám Gottwald, i kdyby si něco takového psal, by se sakra rozmyslel (při znalosti praktik své StB) mu něco svěřit. O autorovi dotyčné knihy jsem ale na internetu nezjistil vůbec nic – co a zda vůbec napsal jiného, čím je (titul PhDr., u spisovatelů se běžně neuvádí tituly). Dokonce můžete nalézt informaci v jednom e-shopu, že autorem je Vladimír Liška, jinak autor řady knih, zabývajících se „záhadami“, historickými i politickými a také třeba UFO … Tedy naprosto anonymní či utajený autor, samo o sobě podezřelé. Pravda je, že na internetu jsou i ukázky textu, třeba z kapitoly Gottwald a protinacistický odboj. Zda jí ovšem předchází kapitola, jak se choval „odbojář“ Gottwald (třeba na rozdíl od Clementise) v době, kdy se Hitler a Stalin miliskovali jako spojenci, se v ukázkách nedozvíte (pochybuji, že v knize něco takového je). Přesto jsem hledal informace dále a k jako poslední instanci se obrátil na své oblíbené stránky Databáze knih. A tam jsem se asi jádro pudla přece jen dozvěděl: od čtenářky „maryzky“. Jestliže je totiž kniha napsána a vyzní tak, že po jejím přečtení čtenář (zde čtenářka „maryzka“) může udělat závěr (cituji) „Přiznám se, že nevím jak to hodnotit spravedlivě bez emocí … Pozdější dobu opravdu nevím- popsaný 50.léta v nejhorším slova smyslu o popravách- jenomže zase bouřlivá doba v 90. letech - vždyť to bylo pomalu stejný- jenomže pod taktovkou někoho jiného …“, pak to svědčí jen a jen o tom, že autor buď vůbec nepochopil, o jaké bestialitě vlastně chtěl psát nebo – ještě horší – tuto bestialitu chtěl jejím relativizováním dokonce obhajovat. Uvedený čtenářský komentář samozřejmě vypovídá i o jeho autorce, ale mně hlavně jasně říká, jak se asi kniha povedla, jak „pravdivě“ asi popisuje dobu a jednoho z hlavních strůjců této doby. Toto naprosto nehorázné srovnání dvou dob, které jsem obě prožil a vím o nich opravdu dost (90. léta jsem ovšem prožil daleko aktivněji, než, jako malý kluk, léta po roce 1948), mi jasně řeklo, že je zde nanejvýš akutní nebezpečí koupě literárního a hlavně politického šmejdu. Nechci autorovi křivdit, riskovat ale nebudu. Nechci takového autora (jak se mi alespoň jeví ve smyslu toho, co jsem napsal výše) koupí finančně podporovat (ani nakladatelství, které ho vydává) a nehodlám ani s četbou utrácet čas. Takže reklamní akce Albatrosu i s výhodnou 50% slevou zde u mne nakonec neuspěla. Díky paní „maryzce“, které tímto děkuji.

Dnes se stále více (samozřejmě pod tlakem událostí) diskutuje o tom, jak se bránit v hybridní válce lži a dezinformaci. Nediskutuje se jen u nás, v ČR, ale v celé EU. Bohužel, stále jen diskutuje, konkrétní kroky jsou slabé. Při tom by jistě šlo, ihned, podpořit nějakými granty (místo pochybných organizací) třeba právě vydávání takovýchto knih! I proto, aby byly cenově dostupnější.

07.05.2021

Ke knize jsem se dostal přes článek na webu Forum24 „Ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím“ od, do té doby mně neznámého autora, Fero Hrabala-Krondaka. O čem je článek je jasné z názvu. A v článku jsem se také dozvěděl, že autor napsal cestopis Cesta na Tajmyr. Tak jsem se o knize informoval – kde jinde! - v Databázi knih, a zde nalezl komentář čtenářky Pikoly, který mne zaujal ještě více a přiměl knihu si ihned koupit (paní „Pikole“ tímto děkuji za skvělý tip, kniha mne opravdu nezklamala). Nejprve bych chtěl něco poznamenat k cestopisům (zvláště o Rusku) obecně. Vychází, zvláště nyní, kdy nic nebrání cestovat kamkoliv, spousty cestopisů z nejrůznějších zemí. Cestovatelé popisují jistě hlavně co viděli a zažili. Pokud v navštívené zemi nenalezli zalíbení nebo se jim něco nelíbilo (také se může stát), sotva je někdo nařkne z fobie vůči tam žijícímu národu (třeba z italofobie či, chcete-li novoguineofobie). Je ale jedna země, u které, pro část Čechů, je jakákoliv negativní (nebo třeba jen zdánlivě negativní) zmínka (nejen v cestopise) projev fobie: jde o Rusko (dříve SSSR) a o rusofobii (dříve se říkalo antisovětismus). Při tom mnozí Češi, kteří skutečně poznali Rusko (později pod názvem SSSR) často velice vystřízlivěli z původního nadšení a napsali o tom svědectví. Karel Havlíček, řečený Borovský je velice známým a asi prvním doloženým příkladem v naší literatuře, ale byli po něm další (Jiří Weil, ostatně nejen Češi – André Gide atd.). Byli jistě i opačně naladění cestovatelé, které nezviklalo nic – jeden, Julda Fulda, svým nestydatým pamfletem dokonce vešel do dějin a dodnes poskytuje srandistům (antisovětčíkům, rusofobům) rčení a námět k vtipům o „zemi, kde zítra znamená včera“. O zblbnutí českých levicových intelektuálů je k dispozici objemná kniha dokladů „Cesty do utopie“. Podobně je zaměřen sborník „Obrazy z cest do země Sovětů“. Ale i někteří západní intelektuálové se projevili doslova jako úplní hlupáci – třeba Bernard Shaw, mnohými dodnes považovaný za skvělý mozek a za břitkého satirika. Přinesl z Ruska (tehdy SSSR) mimo jiné (vraždy v 30. létech a koncentráky tam ovšem nezjistil) „svědectví“, jakou dojemnou péči poskytuje tamní nová společnost cestujícím ze Západu. Přidělili mu rozkošnou, anglicky skvěle mluvící a vzdělanou společnici, která se od něj ani nehnula! Že šlo o agentku NKVD tento skvělý mozek ani nenapadlo… Takže, když jsem si přečetl ve zmíněném komentáři na Databázi knih, že autor cestopisu Cesta na Tajmyr viděl jen špatné, ihned jsem zbystřil: asi psal pravdu. Co jiného mohl asi vidět v té ubohé zemi, někdejším největším koncentračním táboře světa, dodnes na to, že se Rusko považuje za „Evropu“, stále zemi s pro nás neuvěřitelnou ubohostí života. Svědectví jiných jsem už totiž četl a vyšla česky: třeba Štětina, „Souostroví naděje: Po stopách stalinských koncentračních táborů na Kolymě“, Černohous „Jak přežít v Rusku“ či Poláci Kapuściński, „Impérium“ a Hugo-Bader „Kolymské denníky“ (slovensky). Ostatně i naši nejslavnější cestovatelé 20.století, H+Z, napsali svou Zvláštní zprávu č.4 – a pochvalu od tehdejších mocipánů za ni věru nedostali. Inu, rusofobové, nenašli nic pozitivního … Dokumentární filmy z cest po dnešní Sibiři, ukazující v jakých podmínkách tam lidé žijí, co režim udělal s přírodou atd., jsou ostatně občas k vidění (pro ty, kterým nestačí jen číst) na kanálech německé televize. Ale ke knize pana Hrabala. Již v úvodu reaguje (asi zná své pappenheimské rusofily) na námitku, proč jezdí do Ruska, když se mu tam nelíbí (cituji „Co tam člověče lezeš, když tak nesnášíš Putina a jeho režim?“) takto: „Vždyť do Afriky či na Novou Guineu také nejezdí nikdo kvůli tomu, že má rád hic, bahno, moskyty a jedovaté hady anebo proto, že se chce bratřit s kanibaly“... „Jezdím za poznáním …. udělat si reálný obraz o skutečnosti…“ (str.23). A popisuje detailně cestu od prvního problému, jinde než v Rusku nepředstavitelného, s internetovou jízdenkou, až po návrat za 4 měsíce na kdysi naše, československé, území Podkarpatské Rusi. Projel Sibiř vlakem, lodí a „nespočtem aut, autobusů a náklaďáků“. Zajímal se o památky (pokud takové jsou), s nimi související historické události, přírodní krásy a zajímavosti a hlavně o lidi, které potkal, jak žijí a co si myslí. Co ví a co si myslí o vztahu k Čechům a k naší zemi. O tzv. „slovanském bratrství“, na základě čeho by mělo vůbec existovat a jak by se mělo projevovat. O jejich často nevyvratitelném přesvědčení, jak jim musíme „být vděčni“. To, co zjistil opravdu není potěšující. Pro nikoho, nás Čechy a ani pro Rusy samotné … Takže si udělal ten obraz, vlastně dokonce celou mozaiku: postřehů, toho co zažil a viděl i úvah proč? a historických exkursů pro objasnění těchto otázek. Že je to mozaika velice temná není vina autora. I Rusové znají přísloví „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu“. A že to mnozí, se kterými se setkal cestou, nejsou ochotni připustit a nepřipustí to ani ti Češi, pro které je to všechno projev zaslepenosti a rusofobie, je věc druhá. Poznat co nejlépe zemi (a hlavně její obyvatele), zemi, která proti nám dnes vede „hybridní“ válku, je velice potřebné. Kniha pana Fero Hrabala k tomu bezpochyby znamenitě přispívá a měl by si jí přečíst každý, koho zajímá dnešní politika - a ještě více ten, kdo politika „nezajímá“ (protože politika se bohužel, naopak, „zajímá“ o nás všechny).

1 07.05.2021

Značka Killingjoke napsal komentář, pod který se mohu podepsat i já – sdílím s ním nadšení z knihy Ilustrátoři dobrodružství. Tedy podepsal bych jeho komentář – s jednou výjimkou. V komentáři je totiž politování, že „takoví skvěli umělci už se moc nerodí a jejich dílka nezdobí dobrodružné knihy dál. Jak vypráví kapitola o autorech po roce 1989, pár jich je, ale z celkového pohledu jsou vymírajícím druhem.“ Zde si dovolím nesouhlasit. Myslím, že se rodí i nadále a v množství věru dostatečném (zda skoro nedostižného Zdeňka Buriana mohou nahradit, nechám teď stranou), bohužel se narodili do ne příliš vhodné doby. Mistr Burian a další skvělí ilustrátoři dobrodružné literatury se, alespoň částí svého života, trefili do doby, která jim umělecky přála: doby 1. československé republiky. Z té doby také pochází snad nejlepší ilustrace. Byla to ovšem právě doba rozkvětu „dobrodružné“ literatury: kovbojky, indiánky, romány letecké i chlapecké a další subžánry dobrodružné literatury jen kvetly. Pak byli tito umělci (a nejen oni!) zle postiženi tím, co znamenala pro umění i život vůbec, vláda komunistů. Potlačení dobrodružné (ale i jiné) literatury v zájmu socialisticko-realistického braku a Leninových spisů mělo zásadní vliv na jejich tvorbu a někdy i život. Co mohl ještě Zdeněk Burian (ale i Bimba Konečný a další) vytvořit …. Doslova kraviny typu knihy soudruha Mehmeta Shehu o albánských partyzánech jsou tragickým dokladem zmařeného času. Samozřejmě, tento komunistický zločinec (šéf tajné policie Sigurimi) jistě také nebyl „druh dobra“. Ale bohužel, ani dnešní doba, kdy rozhodně nikdo neomezuje žádný druh literatury, není potenciálním ilustrátorům dobrodružného žánru nakloněna. Změnil se totiž vkus čtenářů … a to hraje rozhodující roli. Tzv. dobrodružné knihy už příliš čtenáře, v konkurenci „thrillerů“ všeho druhu, nelákají, děti a mládež čtou Harryho Pottera (pokud čtou vůbec). A ilustrovat historky s Harry Potterem by ani pro Zdeňka Buriana nebylo asi to pravé – viz jeho ne příliš ceněné exkursy do oblasti ilustrací pohádek a bájí. A ostatně i příběhy dobrodruhů, tedy opravdových druhů dobra, příběhy o hrdinech, hájících ideály čestnosti, spravedlnosti, odporujících zlu, netáhnou – to spíše něco o nějakých kouzlech, kterými si lze pomoci k osobnímu prospěchu snadno a hned.
Takže dobrodružných knih vychází podstatně méně než ve zlatých létech 1. republiky. Občas klasika (která má ovšem právě už ilustrace od Buriana a dalších starých mistrů), novinek je pramálo. Tím více je třeba ty, kteří se o tento žánr dále pokoušejí, ocenit. Mnozí jsou totiž skutečně dobří! A není jich málo! K těm, které vyjmenovává pan Prokop ve své monumentální knize třeba dodat další: především českého Kanaďana Jana Sováka. Ne náhodou se jeho ilustrace žánrově zcela kryjí se Zdeňkem Burianem – ilustruje i „pravěk“. A třeba jím napsaná (a samozřejmě ilustrovaná) kniha Expedice badatele Věnceslava Brábka do Svrchní křídy pod Černými lesy je myslím skutečně vynikající (jaký měla obchodní úspěch nevím). Stejně tak jsou skvělé „indiánské“ ilustrace v Hulpachově knize Indiánskou stezkou.
Dobré jsou i ilustrace Lubomíra Kupčíka (Fakír z Benáres a jiné povídky) – také ostatně zdařile ilustruje „pravěk“ v knihách paleontologa Vladimíra Sochy.
Stejného autora knih o pravěku, Sochu, krásně ilustruje také Slovák Vladimír Rimbala. Že by „uměl“ i dobrodružnou literaturu dokázal ilustracemi k záhadologickému cestopisu Jaroslava Mareše Kurupira: zlověstné tajemství.
Slušný ilustrátor je i Alois Křesala. Třeba Dotyk smrti a jiné povídky od Otakara Batličky - byť zde ilustrace utrpěly ne příliš kvalitní reprodukci – nebo nově některé romány Eduarda Štorcha, dříve ilustrované Zdeňkem Burianem.
A konečně Miloslav Muškát – naposledy ilustroval Doylova Dobrodružství profesora Challengera. Je skoro zbytečné připomínat, že „umí“ zase i pravěk (viz kniha Tajemství evoluce).
Ostatně i Petr Kopl, jinak tvůrce komiksů, nakreslil velice slušné „dobrodružné“ ilustrace ke třetímu dílu trilogie, v níž se Ondřej Neff pokusil shrnout a završit dílo Julese Vernea, Tajemství pěti světadílů. To je mimochodem jedna z mála novodobých původních dobrodružných knih ...
Kapitolou sama pro sebe je Milan Fibiger. Některými autory (Ondřej Neff) byl pasován přímo za Burianova nástupce. Což o to, jeho Tarzanovský cyklus, kvaše k Sandokanovi nebo indiánské ilustrace v Zeleného Indiánské encyklopedii jsou opravdu vynikající. Ale, snad i vinou nakladatelů, velice mnohé knihy, označené jako „ilustroval Milan Fibiger“ obsahují ilustraci na deskách (nebo přebalu) a jeden, slovy jeden obrázek na frontspisu. A je „ilustrováno“. Pro čtenáře, který si knihu chce koupit kvůli anoncovaným ilustracím – podvod. Bohužel, Mistr Fibiger takto „ilustroval“ mnohé tituly.
A jsme zpět u vydavatelské politiky, dnes diktované ne nějakou komunistickou cenzurou, ale zájmem čtenářů. Všimněte si, ostatně, že na rozdíl od dřívějších údajů o knize (udával se počet vydavatelských i autorských archů, často i počet ilustrací!), se dnes často ani nedočtete, zda a kým je kniha ilustrována. Spoluautorství ilustrátora prostě často, asi jako nepotřebný údaj, z anotací (i na stránkách vydavatelů) zmizelo (ani na Databázi nejsou informace vždy spolehlivé). V době, kdy třeba filmové titulky musí obsahovat i jméno každé uklízečky ateliéru, kde se točilo … Prostě doba (zase jednou) ilustrátorům dobrodružství moc nepřeje. Ale jsou, a mnozí jsou opravdu dobří. Jen příležitost vyrůst (umělecky) na desítkách či stovkách ilustrovaných titulů (jako Burian, Miloš Novák, Wowk) dnes určitě nedostanou.

1 07.04.2021

Jde o stejnou knihu, která vyšla (obě části I. a II. v jednom svazku) v roce 1993 pod názvem Zemí zvířat, lidí a bohů (viz).

Jde o stejnou knihu, která vyšla (obě části I. a II. v jednom svazku) v roce 1993 pod názvem Zemí zvířat, lidí a bohů (viz).

Kniha poprvé vyšla v češtině v roce 1925 ve dvou svazcích pod názvy Krajem lidí, zvířat a bohů I. a Krajem lidí, zvířat a bohů II. (viz).

06.03.2021