Arminus komentáře u knih

Krásná kniha pro všechny zájemce o dílo Zdeňka Buriana. Obsáhlá (více než 450 stran), bohatě ilustrovaná a výborně vytištěná kniha, jen trochu obtížněji sehnatelná (jen u vydavatele) a dosti drahá. Je to vlastně katalog stálé výstavy. Má ovšem i drobné nedostatky: především její obsah se omezuje na reprodukce z jedné jediné vystavované sbírky více než 150 originálů ilustrací (co bych ovšem dal za desetinu toho – vlastně nedal, protože to bych se asi nedoplatil). Prakticky to znamená, že i některé vynikající ilustrace (alespoň pro mne) zde vůbec nejsou – třeba perokresby k loveckým (mysliveckým) vyprávěním Luskače nebo Komárka, ilustrace kreslené metodou negativní kresby k Mauglímu nebo podobné z Posledního Mohykána, kromě jedné ani většina Verneovek či Chaloupka strýčka Toma, Plutonie a cyklus kvašů k Tarzanovi (abych jmenoval ty nejvýznamnější). A samozřejmě chybí reprodukce ilustrací a obrazů s paleontologickými rekonstrukcemi – ty by ale do rámce námětu knihy stejně nezapadaly. A nemusí to vše zas tak vadit, jde totiž o knihy a ilustrace, dostupné dnes jinde a většinou už notoricky známé. Naopak je výborná myšlenka, uspořádat a zdokumentovat „cestu kolem světa“ v ilustracích Mistra, který sám byl jen v Rimini na Jadranu a několikrát na Slovensku … Jeho ilustrace ovšem ukazují, že nejen „viděl světy dávno zmizelé“ (jak byl název jedné jeho výstavy), ale i svět, který nikdy nemohl sám procestovat. Takže se na cestu z Divokého západu přes Oceánii, Latinskou Ameriku, Afriku atd. vydáme s ním a dojedeme přes pravěk (přece jenom, alespoň některé knihy, i jedna od Augusty, nikoliv ale od Štorcha) až do oblasti děl sci-fi. Je zde také několik ukázek z volné tvorby. Ke každé ilustraci je informace o knize či povídce (z časopisu), ke které ilustrace patří a k vlastní ilustraci komentář, který vysvětluje souvislost děje či upozorňuje na nějakou zajímavost, nakreslenou na obrázku. A stručná informace o autorovi knihy. Takže jde i o velmi zajímavé počtení, leccos nového se může čtenář dozvědět zvláště o knihách, které se už běžně nevyskytují. A, to považuji za největší plus knihy, nemálo místa je věnováno povídkám či románům, které mnohdy (a s Burianovými ilustracemi už vůbec ne) podruhé nevyšly. To je pro mne skutečný poklad ilustrací – hlavně z časopisů předválečných (Malý čtenář nebo Širým světem, ale hlavně k románovým přílohám Ahoje na sobotu) i z doby po roce 1948 – z Pionýra atd. Navíc je v knize krátký medailonek Zdeňka Buriana, informace o hlavních nakladatelstvích, pro která pracoval, něco o dobrodružné literatuře obecně a také o malířských technikách. V tomto opravdu rozsáhlém množství informací je pak třeba s pochopením přehlédnout některé chyby či nepřesnosti – třeba uváděný počet ilustrovaných Verneovek (k většině byla „ilustrací“ jen obálka) nebo zařazení románu Kabel přes Atlantik do "cesty“ Oceánií. Celkově pro Burianovy sběratele podstatný přírůstek do sbírky, přírůstek nejvyšší kvality.

1 30.01.2022

Pro mne, od dětství, pohádkové ilustrace = Artuš Scheiner a ilustrace dobrodružných příběhů = Zdeněk Burian. Oba na svých písečcích prostě jedničky s obrovským náskokem. Je příznačné, že na oba dolehla (jak o tom svědčí citáty dobových názorů i v „Kulihráškovi“) doba, přesněji došlápla si lůza, která se po roce 1948 chopila „řízení kultůry“. Takže, podobně jako Burian, i Scheiner byl jeden čas na indexu a ostatně, podobně jako Burian, když se konečně „směl“, byla nová vydání knih s jeho ilustracemi spíše odstrašující ukázkou schopností socialistických tiskáren a jejich socialistické práce. Naštěstí jsem po matce měl pohádkové knihy se Scheinerovými ilustracemi, vydané těsně po první světové válce. Takže jsem samozřejmě vydání Kulihráška velice uvítal – kvalitě provedení zde ovšem odpovídá cena, která není malá. Není to sice monografie, však autor si na toto téma také posteskl, ale zaplaťbůh alespoň za toto. Kniha velkého formátu, dokonale vytištěná. S celkem obsáhlým přehledem umělcova vývoje, ukázkami jeho ilustrací (hlavně k pohádkám) a také již zmíněné ohlasy na jeho tvorbu, včetně těch z doby okolo roku 1950. Monografii to nemůže nahradit, ale zatím nic jiného (ne-li lepšího) není. Samozřejmě se kniha věnuje – v souladu s názvem – hlavně jedné části Scheinerova díla, jedné kapitole jeho uměleckého života. Ve své době asi také velice populární, tato doba je ovšem v nenávratnu. Takže i když jde vlastně o jednoho z průkopníků komiksu v Československu (tenkrát nazývaného „leporelo“, „obrázková alba“ nebo obrázkový seriál), dnes jde jen o historický dokument (a pro sběratele, kteří platí v aukcích několik set korun za původní vydání jednoho Kulihráškova dobrodružství o příležitost, získat, z tohoto hlediska za rozumnou cenu, celou sérii). Autorka textu Kulihráška i sám Artuš Scheiner měli tedy opravdu bujnou fantazii a dokázali Kulihráška „zabudovat“ do až neuvěřitelných prostředí. Od prvních „alb“, určených k seznámení malých čtenářů s domácími zvířátky či písmeny abecedy se Kulihrášek později dostával do prostředí mnohdy dosti bizarních. Někdy šlo i o jakousi agitaci pro státní politiku – třeba seriál o sokolském sletu či vojácích. Pro tehdejší děti snad i zajímavá dobrodružství, pro dnešního „čtenáře“ jen doklad Mistrovy umělecké suverenity i v takovýchto, někdy až kýčovitých příbězích. Ale celkově: nové vydání je rozhodně výborná věc, když na skutečnou monografii si asi ještě počkáme – i s ohledem na v knize konstatovaný fakt, že Mistrovo dílo se tak nějak rozeběhlo po světě a je někde v soukromých sbírkách, nekatalogizované a pro veřejnost nedostupné … Při tom nejde jen o ilustrace k pohádkám (mne by třeba zajímalo 48 barevných ilustrací k pohádkám Šťastného domova, které asi kompletně vyšly jen v cizině), ale také, i když rozsahem zřejmě méně početné, ilustrace k dnes většinou už „nečitelným“ společenským románům z té doby nebo i (byť nemnohé) ilustrace či obálky ke knihám dobrodružným. Zde je na místě moje jediná výtka ke knize, totiž, že neuvádí jako přílohu ani třeba jen neúplný seznam knih, které Mistr ilustroval. Snad se jednou dočkáme.
K dokumentům v knize ještě malý dodatek. Komunistický ničitel kultury a hlavně lidských životů (ovšem Artuš Scheiner už byl mimo jeho vliv, tak alespoň poplival jeho dílo a památku) Stanislav Neumann nemohl ve svém štvavém projevu – jako všichni komunisti – nelhat. Takže drze řekl: (cituji z knihy, str. 67 a další) „...umělcům tohoto typu je lidová pohádka cizí … hrdinové, to jsou – docela proti tradici, proti duchu pohádky – princátka, oblečná do sametových šatů, půvabně bezduchá a připomínající svou učesanou vycíděností tak zostuzenou postavu, jako je Malý lord … to není český svět, svět českých chalup …. docela bezostyšně se tu pletou typické maurské arabesky s německou nápodobou gotiky … prostě pohádkové je pro Scheinera to, co my známe v neméně odporné podobě z … nevkusné secese v architektuře a v celém myšlení měšťáka …“ Současně si pochvaluje mj. tvorbu Josefa Mánese a Mikoláš Alše, které staví k Scheinerovi do protikladu. Tento hlupák zřejmě vůbec nikdy neviděl obrázky těchto malířů (Leninovy spisy tedy opravdu neilustrovali). Stačí si ale jejich obrázky prohlédnout a porovnat. Alešovy kresby třeba k lidovým písničkám (nebo dokonce obrázek sv. Václava na pohlednici z roku 1920) nebo Mánesovy ilustrace k „Rukopisu královodvorskému“ (vyd. Šimáček 1886) či litografii nazvanou prostě Domov (z roku 1854). A porovnat s oděvem „lidových“ hrdinů pohádek v pojetí Artuše Scheinera, třeba s „Neohroženým Mikešem“ z pohádky Boženy Němcové. Oděv (podle představ tehdejších „vlastenců českých“), je jakýsi (staro)slovanský) kroj(?), zcela shodný u všech zmíněných malířů: jakési přiléhavé kalhoty, dole ozdobené nějakým nápletem, na nohou jakési láptě, připevněné řemínky, okolo pasu jakýsi řemínkový opasek … Samozřejmě zcela ahistorický oděv, ale zde vytvářející pohádkovou atmosféru v souladu s textem české pohádky. Komunistický lhář a nevzdělanec ovšem kádroval a tato ničemná činnost byla vždy na základě lži.

28.01.2022

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne.
Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.

5 28.01.2022

Můj názor na celou serii cestopisů viz komentáře k dílu druhému. Výborné, vysoce poučné a aktuální.

1 13.12.2021

Ne vždy je v anotaci či názorech různých osobností a recenzentů na danou knihu, citovaných z tisku, tato popsána zcela přesně a obsahu knihy odpovídajícím popisem. Tentokrát má Jaromír Štětina, se svým názorem na zadní straně desek, zcela pravdu, když knihu označuje jako „cestopis literárně-sociologicko-politilogický“. Taková tato kniha, druhý díl serie a třetí cestopis pana Hrabala, opravdu je a je výborná (jako ostatně i obě předchozí). Cestopis, sepsaný někým, kdo se umí dívat okolo sebe a kdo je i svými vědomostmi na cestu natolik dobře připraven, že ví, na co se dívat. Až neuvěřitelný rozsah poznatků, zážitků, reminiscencí z míst, kterými pan Cestovatel projel. Ovšem těm, kteří jsou ještě dnes schopni blábolit staré nesmysly o „zemi, kde zítra znamená včera“, kteří sní o obnovení SČSP, se kniha líbit určitě nebude. Ani cestovním kancelářím, organizujícím cesty do této země – alespoň mně bohatě stačilo přečíst si cestopisy pana Hrabala – a pokud budu chtít cestovat, pak do nějaké země XXI.století. Na oznámený třetí díl této cesty s panem Hrabalem se ovšem už těším.

5 13.12.2021

Sbírka 6 povídek britských autorů a autorek z žánru „tajuplných a strašidelných“ vypravování pro předvánoční čas (podle anotace knihy). Strašidelného je tam pramálo (to leckterá Erbenova pohádka je strašidelnější), tajuplné snad. Většinou bych je označil jako povídky na téma rozřešení nějakého starého zločinu (v předvánoční čas) pomocí tajemných, ne zcela racionálně vysvětlitelných zásahů a postav. Horor v žádném případě, k navození strachu (pro mne) má asi nejblíže povídka „Podivný příběh hrůzy“ (je ale zbytečně poněkud upovídaná na to, aby strach opravdu vyvolala), nejlepší je ale povídka „Cestovní vak“ od také nejznámějšího, dodnes vysoce hodnoceného (a z českých překladů bohužel velmi málo známého) Algernona Blackwooda. Spíše než se bát si čtenář udělá obrázek, jak se před koncem XIX. století ve staré dobré Anglii slavily svátky vánoční. Jako předvánočním příběhům ale osobně rozhodně dám přednost sbírce povídek (a úryvků z románů) českých autorů ze zhruba stejné doby, Vánoční cesty domů (vybral Jiří Škuba, vydal Chvojka 2001). Nějaké mordy či krvavé historky se tam také najdou, na označení strašidelná tato kniha ale neaspiruje, zato zajímavě poučí o Vánocích v Čechách někdy před sto padesáti roky.

3 13.12.2021

(SPOILER) Kdysi dávno (1991) jsem si koupil a přečetl knihu nějakého Ivo Wiesnera Světlo z dávných věků. To byla doba, kdy se začaly objevovat knihy o záhadách i v našich knihkupectvích. První vlaštovky, Jitro kouzelníků a Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost, které díky „jaru“ 1968 prošly komunistickou cenzurou nepočítám, stejně jako české pokusy soudruha Ludvíka Součka – ani ten ovšem svými Tušeními jiným soudruhům, cenzorům a dohližitelům nad kulturou, radost neudělal. Po roce 1989 se ovšem otevřela stavidla a náhle zde byla záplava knih tohoto žánru, mnohdy díla stará, „klasická“ (záslužná edice nakladatelství Ivo Železný „Knihovna fantastických dat“), jindy díla zatím zcela (alespoň u nás) neznámých autorů. A objevili se i autoři čeští – třeba právě Ivo Wiesner. Měřítka kvality nebyla ještě nastavena, tak i já četl (či kupoval) skoro vše. Musím přiznat, že Wiesnerovo Světlo se mi líbilo. Šlo hlavně o alchymii, starověké civilizace (skutečné i „objevené“ záhadology), pro konspirační teorie místo nebylo (tenkrát se nevedla hybridní válka). A popis přiblížení (hypotetické) planety Nimiru k Zemi se čte skutečně dobře. Pak jsem se ovšem této literatury trochu přejedl a další díla pana Wiesnera už mé pozornosti ušla. Až teď jsem si, skoro po 30 letech, přečetl Gambit mahátmů (napsán někdy před rokem 2003, koupil jsem třetí (!) vydání). A byl to věru šok – sestup do nejhorší žumpy braku slabomyslných konspiračních teorií, do míst, kde se, jak nechutný hmyz, hemží autoři a čtenáři řetězových mailů, všelijakých parlamentních listů a jiných dezinformačních webů, voliči „vlasteneckých“ stran. Nemá smyl rozebírat tento tlustospis (jediné, co panu inženýru Wiesnerovi je nutno přiznat je opravdu široký záběr témat), ani z něj citovat všechny nesmysly (a věcně chybné údaje), které obsahuje. Z témat, kterými se zabývají solidní záhadologové (tím myslím ty, kteří nepotřebují blábolit o nejrůznějších spiknutích či o tom, „co nám oni tají a já odhalil“) je tam snad všechno, já se ale v tomto smyslu nedozvěděl nového vůbec nic. Abych ale doložil výše napsané, zde jedna ukázka názorového zázemí pana Wiesnera: “Únosy dětí pro získání biologického materiálu a výrobu krmení pro „ještěry“, znásilňování žen pro získání genetického zárodečného materiálu na doslova zhovadilé experimenty, snímání holografického obrazu lidského vědomí (elektronické praní mozku …..) - i tomu se dnes říká ‚věda´“ (konec citátu ze str. 14).
Mne, jako pamětníka jisté neblahé doby a režimu, který v ní zde vládl, zaujala hned na začátku „informace“ o vesmírné válce, cituji: „ … 27. září 1977 došlo k tajné (nicméně velmi krvavé) bitvě o Měsíc“ (konec citátu), ve které (pochopitelně) slavná Rudá armáda rozdrtila americké žoldáky ve službě iluminátů na Měsíci (hned 10 základen). Bohužel pro autora, lidé jako já pamatují, jak kvůli jakýmsi (v kontextu Wiesnerova blábolu) zastaralým raketám na Kubě (tedy něčemu, co je proti základnám na Měsíci hotová lapálie) jsme (jako satelit Rusů) skoro šli v roce 1962 do války, byla bojová pohotovost nejvyššího stupně, fasovalo se ostré střelivo, chudáci moji vrstevníci (já měl naštěstí odklad a osobně zažil jen zcela spontánní a dobrovolnou „demonstraci“ pracujících s provoláváním hesel typu „Kdo nám sáhne na Kubu, tomu dáme přes hubu!“) šli o 2 měsíce později z vojny. A zde pan Wiesner odkryl celou válku ve vesmíru, o které jsme dodnes vůbec nevěděli, Rusové vyhráli, americké agresory rozdrtili a ani se, při známé otevřenosti Rusů, nepochlubili (že naopak Američané „udělali vše pro utajení porážky“ je panu autorovi jasné, však také jinde k informování veřejnosti píše „ co si pak máme myslet o tolik vychvalované západní demokracii?“ - viz str. 77). Zdůrazňuji, že autor píše o bitvě o Měsíc, ne o nějaké misi ruských vrahů mimo území SSSR, tedy o něčem jako Vrbětice. Tedy o válce, podle něj „krvavé“. A pravda to musí být, neboť pan Wiesner informace zásadně prověřoval „systémovou analýzou“! A navíc nejde jen tak o nějaké informace – sám uvádí, že čerpá třeba i z webů s příponou „ .ru“. Takže se také dozvíte, že záplavy v Čechách a na severní Moravě, které nepřežilo několik desítek našich spoluobčanů a přinesly miliardové škody, byly vyvolány uměle, „klimatickou zbraní“ z arzenálu Ruska, umístěnou na Měsíci, a byl to trest za to, že naše republika vstoupila do NATO (viz str. 77). Snad jen poznámku „A dobře nám tak, neměli jsme provokovat slovanské bratry!“ si pan Wiesner ještě nedovolil, snad někdy příště.
Myslím, že tohle soudnému člověku stačí. Toto je samozřejmě komentář ke knize, ovšem za knihu nese odpovědnost snad i autor (a vydavatel). Takže pár vět o autorovi: pan inženýr Ivo Wiesner (podle Wikipedie schopný technik a vynálezce) od dob, kdy psal Světlo z dávných věků neobyčejně názorově vyspěl a uvědomil se. Nebo – pro toho, kdo věří jeho objevům na poli spiknutí, byl zrádnými ilumináty snad „očipován“ a zcela z toho zblbl. Že by šlo o pokus autora udělat si dobrý den z hejlů, kteří si to přečtou, nevěřím. Každopádně: kniha Gambit mahátmů je odpad odpadu. A blábol tohoto druhu, pokud máte zájem, máte na internetu zadarmo (kniha opravdu levná není). Za další „díla“ pana Wiesnera tedy předem děkuji, zájem už nemám.

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA. Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika"... Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

I když se jistě má hodnotit (zvláště na těchto stránkách) dílo a nikoliv autor, někdy není marné si nejprve něco říci o autorovi (doplnit stručný životopis). Karlheinz Deschner „vynikl“ především serií knih, pojmenovaných výmluvně Kriminální historie křesťanství (6000 stran, 11 svazků včetně svazku rejstříku). Bere to od jeho vzniku. Nečetl jsem, ale zřejmě první kriminálník byl Ježíš Kristus (Pilát byl stejného názoru). Takže to může mnohé o názorech pana Deschnera napovědět. A tyto názory, tentokrát ryze politické, se plně projevily i v díle Der Moloch, Eine kritische Geschichte der USA, česky Moloch s podtitulem O amerikanizaci světa. Můžete mít ovšem i ve slovenštině jako Utajované dejiny USA (viz). Zde je (slovenský) podtitul knihy ještě třídně pádnější: "Skurvená Amerika".. Jde tedy o dílo bezpochyby velice významné, když bylo na českém knižním trhu nabídnuto ve dvou jazycích (a je možno koupit v ČR i německy). Aby bylo od začátku jasno, autor sám přiznává barvu a knihu uvádí svým „programovým“ citátem „Amerika je šílenec“. Takže v německé recenzi je kniha stručně charakterizována slovy: „Již po několika stránkách je zřejmé, že »Moloch« není »střízlivý a věcný, ale vzrušený a emocionální projev«“ (Pfahl-Traughber). A knihu samu myslím dobře popsal ve svém názoru jeden německý čtenář (cituji): „Přestože je třeba souhlasit s Deschnerovou výzvou k objasnění a kritice, a i když kritika několika bodů v historii USA je zcela oprávněná, Deschnerův „Moloch“ neposkytuje spolehlivé, stylisticky přitažlivé (kritické) znázornění historie USA a jejich společnosti. Americká společnost nemůže být omezena na chamtivost, násilí, žvýkačky a rockovou hudbu. Skutečnost, že Deschner se v Molochovi nestydí za žádnou hackerskou formulaci a argumentaci, aby ji uvedl jako akceptovatelnou, uvěřitelnou, vás praští do očí více než jednou“, nebo „Za posledních 10–15 let se nějak stalo trendem načrtávat USA jako samotného ďábla. Bohužel se to děje zcela nediferencovaným způsobem, jako v této knize. USA (jako každý jiný stát) mají samozřejmě temné stránky a mrtvoly v suterénu své historie. Ale - stejně jako každý stát, každá kultura také dělá hodně dobrého. Ale o tom tam není žádná zmínka“ … Já osobně znám takový výklad americké historie, jaký má pan Deschner, už dávno: někdy v osmdesátých létech jsme museli (povinně, v pracovní době, účast se kontrolovala se pomocí píchaček) absolvovat přednášku „lektora Socialistické akademie“ na téma 2000 (slovy dvou tisíc!) imperialistických agresívních válek, které ve své historii vedly USA (první a druhá světová válka inklusive). Mimochodem, tézi o tom, že Američané (rozuměj občané USA) jsou žvýkající násilníci měl už režim Adolfa Hitlera. Takže, komu se stýská po školeních VUMLu, má zde studijní materiál. Já děkuji autorovi a dávám hodnocení „odpad“.

Další z řady monografií, věnovaných významným ilustrátorům dobrodružství, které vydává Toužimský & Moravec. Po klasikovi Wowkovi (z konce loňského roku) věnováno tentokrát současnému ilustrátorovi.
Stručný text, upozorňující na některé významné skutečnosti z umělcova života a tvorby a pak opravdu mnoho skvěle reprodukovaných ilustrací. Od těch, které čtenář může znát, neboť vyšly v mayovkách nakladatelství Návrat. Ale také ty, které už (podle textu, pro malý dnešní zájem o mayovky) asi nevyjdou. Mimochodem, na internetu, na stránkách věnovaných Karlu Mayovi, je Miroslav Pospíšil oceněn slovy „ovšem nejkrásnější a nejkvalitnější ilustrace pocházejí od Miroslava Pospíšila, milovníka Karla Maye a ctitele Zdeňka Buriana“ (rozuměj v souborném vydáních mayovek v nakladatelství Návrat, které ilustrovalo několik současných ilustrátorů). A pak i něco, co běžný čtenář už asi nezná a co pro mne je opravdu milým překvapením. Že Miroslava Pospíšila je možné označit za epigona Zdeňka Buriana je z jeho díla jasné a není na tom nic špatného. Naopak, je výborné že Mistr má následovníka (y) a to takovéto kvality. Burianovy ilustrace (nejen k mayovkám) kopírovali (nebo se jimi „inspirovali“) mnozí, německý ilustrátor mayovek Klaus Lehmann například (viz kniha ilustrátorů Karla Maye Traumwelten, Band III.). A mnozí zdroj své „inspirace“ skromně zatajili (hlavně „ilustrátoři“ žánru paleoartu). Miroslav Pospíšil se k odkazu Zdeňka Buriana programově hlásí. A jeho barevné obrazy, kopírující Burianovy perokresby (k Duchu Llana Estacada ale i ilustrace ke knihám jiných autorů, Flose či Foglara atd.) byly pro mne opravdu milým překvapením. Skvěle tak doplňuje Burianovy ilustrace – původně, za 1.republiky kvaše, za socialismu, když je nebyly tiskárny schopny vytisknout (viz kvalitou tisku ostudná „bílá řada“ mayovek někdejšího SNDK) nahrazené někdy nově nakreslenými perokresbami. A ty nyní Miroslav Pospíšil zase překreslil do krásných barevných olejů. V oddíle ilustrací, inspirovaných západoněmeckými filmy šedesátých let podle románů Karla Maye, je zase zajímavé porovnat, jak postavy Old Shatterhanda a Vinnetoua podle filmů kreslil Milan Fibiger (ilustrace k vydání Vinnetoua v Levných knihách). A nechybí - ostatně u následovníka Zdeňka Buriana asi povinně - několik volných olejů na téma "lovci mamutů" či hlava tygra. Jedním slovem – krásná kniha.

4 20.06.2021

První svazek celé série knih, ve kterých Sitchin vykládá svoji hypotézu vzniku člověka a civilizace. Mne nejvíce zaujaly první kapitoly, kde popisuje, podle nalezených klínopisných záznamů, starověké civilizace a texty srovnává s Biblí. Samozřejmě, dnes už opravdu velké množství nalezených klínopisných tabulek nám dává mnoho podkladů k tomu, udělat si o dotyčné civilizaci obrázek. Jistě jsou přesné překlady různých hospodářských záznamů, smluv, zákonů a podobných zapsaných faktů. Horší to bude se spisy filozofickými, s literaturou pojednávající o abstraktních otázkách a s tím, co Sitchin nazývá „záznam“ skutečných událostí, které se tehdy udály. I při nezpochybnitelné a úplné znalosti jazyka, kterým jsou knihy napsány, by stále zůstávala otázka, nakolik vůbec můžeme (po mnohdy až více než 5000 létech) porozumět tehdejšímu duchovnímu světu. Takže pak stačí, aby Sitchin, na rozdíl od jiných (dlužno říci většinových) překladatelů, dosadil do překladu za slovo „mu“ (sumersky, v semitských textech „šam“ nebo „šem“) místo slova „jméno“ slovo „raketa“ jako moderní pojem pro údajný význam tohoto slova „předmět používaný k létání“. To je podle něj údajně původní význam slova „šem“, jméno je až druhotný, pozdější možný význam. A texty se v takovém překladu radikálně pozmění a vzniká (od klínopisných tabulek až po Bibli, která z těchto textů také vychází) zcela jiný výklad zápisu tehdejších událostí a prostor pro potvrzení Sitchinovy hypotézy o přistání mimozemšťanů. Věřit tomu ovšem nikdo nemusí (nemůže?), ale jako duchovní cvičení je to výborné! Stačilo změnit jediné slovíčko a dějiny vypadají zcela jinak.
Ještě více mne ovšem zaujala jiná věc: Sitchinova zmínka (bezpochyby uvěřitelná, zde asi není žádná možnost text překládat jinak), že v městě Uruk, před 5000 léty, tamnímu královi Gilgamešovi schvalovalo válečné tažení proti městu Kiš „dvoukomorové“ hlasování: bojovníci a rada starších. Český národ se často (alespoň míněním sám o sobě, vytvářeným od klasiků a obrozenců až po současné historiky, filozofy či literáty) považuje za vysoce (podle mnohých až příkladně) demokratický. K tomu připočtěme obecnější názory mnohých filozofů o tom, jak lidstvo spěje (úspěšně) jako celek k jakési dokonalosti, k vyšším stupňům duchovna. A teď tu máme „vynález“ dvoukomorové kontroly vlády, starý neuvěřitelných 5000 let (je nepodstatné, že byl podle Sitchina zaveden mimozemšťany; prostě byl), a stejně tak neuvěřitelné množství hlupců mezi občany, včetně politiků (stačí nahlédnout na internet), kteří ani zbla tento princip vládnutí a jeho kontroly dodnes nechápou. Opravdu duchovní (o politickém vůbec nemluvě) pokrok. Číst Sitchina se vyplatí nejen pro cvičení představivosti o tom, jak to také mohlo všechno být.

2 20.06.2021

(SPOILER) Něco, co tu už jednou vlastně bylo – ovšem tenkrát ve svrchní křídě. Na první pohled sci-fi o cestování časem – s pomocí jakési steampunkové techniky, ale dějově cesta do ztraceného světa. Silurské moře ovšem přece jen nebylo na možná dobrodružství tak atraktivní jako vrchol doby dinosaurů v předešlé Sovákově knize a proto autor přibalil Věnceslavovi Brábkovi na cestu tentokrát i Amálii – snoubenku či spíše, řeklo by se dnes, „partnerku“. To aby bylo možné zažít i v siluru nějaké to dobrodružství. Samozřejmě, ani autor asi neaspiruje na špičkový dobrodružný román ze „ztraceného světa“ a s dobrodružstvími Doyleových, Burroughsových či Obručevových cestovatelů do pravěku nelze srovnávat. Ale – k opravdovému úspěchu třeba Obručevovy Plutonie byli třeba dva: spisovatel a ilustrátor Zdeněk Burian. Jan Sovák to zmáknul sám a samozřejmě, obrazová část je mnohem lepší než literární, zcela v duchu nejlepší burianovské tradice. A navíc – další bod pro Sováka – žádný ze jmenovaných klasiků cest do ztraceného světa se neodvážil poslat cestovatele až do siluru. Zůstali v obligátních druhohorách či jakési směsi dob od druhohor po diluvium (aby tam mohli být i nějací neandertálci). Celkem jednoduchý Sovákův text stejně jen doprovází to na knize hlavní – ilustrace. Množství barevných ilustrací i jednobarevných kvašů (Brábkovy „fotografie“), koláží, perokreseb, vše doplněné i skutečnými fotografiemi, vytváří pestrý „deník“ expedice a z knihy dělá krásnou knihu. A lze si z nich udělat velmi dobrý obrázek o pustotě silurské krajiny i o tehdejším životě (samozřejmě na základě dnešních znalostí). Snad jen jedna věc se autorovi zcela nepovedla: to když popisuje, jak po přistání v siluru cestovatelé otevřeli dveře a vstoupili „do teplého a vlhkého podnebí“. Jak to udělali s dýcháním se už neřeší – atmosféra v siluru obsahovala jen desetinu dnešní hodnoty obsahu kyslíku! Hrdinové zamířili po konci této výpravy do přece jen druhově pestřejšího devonu. Mohu se tedy snad těšit na další expedici.

3 20.06.2021

Kniha vyšla v květnu 2021 v nakladatelství Fontána (přesněji Dobra & Fontána) v novém překladu Libuše Hornové pod názvem Anunnakové, stvoření člověka a Genesis. Jde ale o překlad téhož originálu a je bohužel jen dokladem nesolidnosti nakladatelství Fontána, že v anotaci uvádí, že jde o 1. vydání v nakladatelství Fontána. Klamavá reklama ...

(SPOILER) Nelze nesrovnat s jiným významným záhadologem, Erichem von Däniken. Ten také vidí za naší existencí mimozemšťany, a to také od počátku rodu Homo. Proto objíždí svět a sbírá vědou dostatečně nevysvětlené artefakty a záhady, které může zabudovat do svých teorií. Däniken si ale nedal práci, vystavět nějakou kompexní teorii – podle něj navštěvovali mimozemšťané Zemi v nejrůznějších dobách od prehistorie, a nejrůznější místa. O tom, kdo byli ti mimozemšťané, také Däniken nespekuluje – prostě návštěvníci z hvězd. Sitchin nabízí na stejné téma něco jiného. Jako odborník na starověké jazyky a texty hledá především v písemných dokladech. Porovnává texty, dokazuje, že některé (sumerské) předcházely jiné (biblické) a že jsou zápisem událostí, které se staly. Že tedy nejde o texty náboženské, ale vědecké, ovšem s vědou mimozemšťanů. Vystačí s jedním druhem mimozemšťanů, obyvatel desáté planety Nibiru, kteří Zemi navštěvují opakovaně od doby asi půl milionu let zpět. U Dänikena se čtenář může (většinou) na místo kontaktu jet podívat a sám posoudit, co tam vlastně Däniken našel. U Sitchina je něco „kontrolovat“ skoro nemožné. Těch, kteří čtou sumerské texty je asi opravdu pramálo, takže kontrolovat, zda Sitchinův překlad má smysl, čtenář nemůže. Bibli svatou má sice k dispozici v řadě překladů (od Bible kralické až po překlady pro 21.století), ale zase – kdo je schopen diskutovat, zda to či ono slovíčko v aramejštině nemůže mít i další význam, který lépe zapadá do Sitchinových teorií. Takže nezbývá než přijmout nebo zcela odmítnout jeho výklad, jeho axiomy: Nibiru, planetu, která nás navštěvuje jednou za 3600 let, známou Sumerům, kterou ale moderní hvězdáři dosud neobjevili. Její obyvatele, kteří sice už před ½ milionem let zvládli meziplanetární lety, ale k těžbě zlata (které navíc v celé Sluneční soustavě je asi jen na Zemi) potřebovali manuálně pracující sílu. Při tom jejich civilizace byla bezpochyby technická (asi jako, na nižším stupni rozvoje, naše dnešní), nikoliv biologická. Tedy jako něco, co popsal A.C.Clarke ve sci-fi Setkání s Rámou, kde mimozemšťané mají biologické „stroje“. Mimochodem, podobnost s Rámou tu ale je. Ráma jako Nibiru proletěl kolem Slunce a zmizel zase kdesi ve vesmíru. Podobně jako lidé v tomto románu se asi museli Anunnakové snažit, stačit vždy při průletu periheliem všechno na Zemi vyřídit, než je Nibiru zase odnese ... Bohužel Sitchin neuvažuje, zda by tito tvorové (podle něho humanoidní, výsledek evoluce stejného života jako zde na Zemi, jen mnohem staršího – snad o miliardu let), žijící ovšem svůj životní cyklus ve zcela jiném časovém měřítku (jejich 1 rok života je 3600 lidských, takže pro pozemšťany žili neuvěřitelné desítky tisíc let, byli považováni za „nesmrtelné“) při pobytu zde, na Zemi, se nemuseli chovat spíše jako ti mimozemšťané v sci-fi povídce jednoho ruského autora. Ti se pohnuli (právě proto, že jejich tempo životních procesů bylo podstatně pomalejší) pozorovatelně teprve během několika let, takže když přistáli na Zemi, lidé je považovali za sochy neznámého původu. Tedy asi jako Anunnakové, kterým 1 vteřina jejich času trvá 1 lidskou hodinu!
Dojde (po vysvětlení vzniku Sluneční soustavy a samotné Země, vzniku a vývoji života, umělém vzniku rodu Homo a předávání vědomostí božskými učiteli, Anunnaky) i na UFO, Roswellský případ a nakonec i na „tvář“ na Marsu v oblasti Cydonia. Kniha vrcholí „incidentem Fobos 2“ – údajnou likvidací sovětské sondy u Marsu mimozemšťany (?), která měla politické následky zde na Zemi a vedla, tváří v tvář společnému ohrožení, k dohodě Reagan – Gorbačov v roce 1989 … Zde se autor dostává už na pole spikleneckých teorií.
Knih na tato témata napsal Sitchin celou řadu, tato zatím (?) poslední v češtině doplňuje jeho knihy o stvoření a má „potvrzovat“ předešlé Sitchinovy názory nejnovějšími vědeckými objevy – třeba výsledky sond Voyager z 90. let. Autor ovšem uvádí jen ty objevy, kterými může podpořit své teorie. Tak například, protože se mu to nehodí, výslovně ignoruje nálezy druhů rodu Homo z období mezi 1,5 milionem let a 300 000 let, kdy podle něj, Anunnakové začali experimentovat s vyšlechtěním Homo sapiens. Takže mu „chybí“ jakékoliv nálezy z této doby, připisované druhům Homo heidelbergensis, georgicus, antecessor, cepranensis, floresiensis a hlavně skutečnost, že paleontologové dnes považují za skutečně „moderní“ typy rodu Homo nálezy staré až 650 tisíc let (tedy starší, než podle Sitchina vůbec Anunnakové přistáli); rovněž denisovany nezmiňuje vůbec, ačkoliv jde o nejnovější objevy, dále komplikující vztah Homo sapiens – Homo neanderthalensis. Takže dnes velice (což ostatně uznávají i odborníci na danou oblast) nepřehlednou situaci vzájemné příbuznosti a následnosti různých rodů a druhů hominidů v posledních 6 či 7 milionech let velice zjednodušuje aby dokázal svou teorii vzniku Homo sapiens (pak čtenáře ovšem napadá, zda podobně není zjednodušeno i vše ostatní). Při tom vztahy mezi jednotlivými větvemi rodu Homo jsou bezpochyby (zatím) mnohem záhadnější a také zajímavější než prosté vyřešení problému vzniku moderního člověka zásahem Anunnaků.
Ve snaze, co nejvíce dokladovat posledními objevy v různých oblastech svou teorii, přeplňuje občas Sitchin text citacemi všech možných odborníků (často samozřejmě veřejnosti málo známých), což k čtivosti knihy příliš nepřispívá. Proto knihy Dämikenovy mi přijdou čtivější a bývají také (fotografie, obrázky) lépe dokumentované a hlavně vytištěné než Sitchinovy z nakladatelství Dobra či Fontána (o reálnosti teorií obou autorů nemluvím a nesrovnávám je, to je na jinou diskusi). Pro běžného čtenáře se zájmem o mimozemšťany a záhady minulosti tedy obsažná, ale na čtení trochu náročná kniha, i když si něco zajímavého, už vzhledem k rozsahu, v ní jistě najde.
Kniha ovšem už jednou vyšla, pod názvem Návrat ke Genesis v roce 2001 v překladu Radmily Valtrové. Jde o stejnou knihu, takže údaj vydavatele, že jde o 1. vydání, je nepravdivý.

3 22.05.2021

Chci psát především o posledním vydání této knihy, z roku 2018 v nakladatelství Albatros, ve formátu A4. Jako sběratel knih ilustrovaných Zdeňkem Burianem mám 4 předchozí vydání – první vydané u Pavlíka v roce 1941, druhé, také ještě válečné, u Vilímka v roce 1944 (papír již mnohem horší), první poválečné z Mladé fronty v roce 1957 (moje první Augustova kniha) a druhé, vydané tamtéž v roce 1962. O další vydání jsem už neměl zájem (ilustrace jen přetiskované, text stejný), až jsem si přečetl článek na webových stránkách blogu Dobrodružná vyhlídka pana Ondřeje Müllera, programového ředitele z nakladatelství Albatros, o novém vydání, ve velkém formátu, aby „… kvaše vynikly a též v celobarevném provedení…“. Nutno říci, že tato reklama nelhala, jde o skutečně nádherné vydání, pérovky většinou otištěny ve větším formátu a kvaše neporovnatelně lépe než ve vydáních dosavadních (při tom jmenovaná vydání, která vlastním, vůbec nebyla vytištěna špatně). Nákladu na koupi tedy rozhodně nelituji, všem sběratelům lze jen doporučit. Při té příležitosti jsem porovnal všechna vydání, která mám a zjistil zajímavou věc o doslovu autora, pana profesora Josefa Augusty. V obou protektorátních vydáních a ještě ve vydání z roku 1957 je text shodný. Tak o první, titulní, povídce knihy pan profesor píše: „ za podklad posloužily výzkumy největší a nejproslulejší paleontologické výpravy, vyslané z newyorského přírodovědeckého muzea do Mongolska a Číny…“ (o této a dalších expedicích paleontologů viz výborná kniha Darrena Naishe „Dinosauři. Velká kniha objevů“). Pak se zřejmě něco stalo a ve vydání Zavátého života z roku 1962 (nejen pamětníci ví, že tehdy už nastávalo jakési oteplení v kultuře a nakonec i politice, které vyvrcholilo v roce 1968) už je označení místa děje „dnešní Mongolsko“ nahrazeno „Mongolskou lidovou republikou“ a my můžeme číst dále toto: „První poznali důležitost výzkumu Mongolska ruští vědci… Ba smíme říci, že hlavní místo ve výzkumu této země patří vůbec ruským vědcům ….“ Následují celé odstavce o ruských vědcích, vrcholící zjištěním, že teprve za sovětské vlády začal výzkum v Mongolsku „probíhat“ správně, „plánovitě“ atd. Skoro se čtenář obává, že pan profesor dodatečně zjistil (někdy počátkem 60. let!), že i Mongolsko vynalezli – jako ostatně tehdy vše – Rusové… Úlitba režimu (nebyla třeba ani za německého protektorátu, za probíhající války proti USA, vyzdvižení významu americké expedice ani nacistům nevadilo) tedy složena, kniha mohla dál vycházet (bez ní by už nevyšla?). Jak k tomu byl pan profesor dotlačen či zda to byla jeho iniciativa se můžeme dnes jen dohadovat (koncem 50. let byl profesor Augusta jmenován děkanem a od roku 1960 vedl katedru paleontologie na UK. Řád práce dostal v roce 1963 ... Že by souvislost s jeho politickým probuzením?). Vydání z roku 2018 přetiskuje doslov v původním znění … A text knihy je upraven Ondřejem Müllerem.

7 07.05.2021

Na povídku Válka zlatokopů by byl určitě hrdý (kdyby ji napsal) i sám Jack London. To myslím říká o této sbírce vše.

1 07.05.2021

(SPOILER) Kniha přestavuje spojovací bod mezi romány quatermainovské serie a romány serie o bojích o královský trůn národa Zulů. V quatermainovské serii (počítám česká vydání!) jde o třetí román v pořadí (následuje po Allanově ženě), v serii o králi Čakovi a jeho následovnících na trůně o druhý (po Černé lilii). Zde do děje Allan Quatermain vstupuje, i když spíše jako postava vedlejší a svědek událostí. Hlavní postavou je černošská krasavice a femme fatal Mamína, která zničí několik mužů a nakonec přispěje k rozhodnutí, které padne v občanské válce Zulů, kdy se o následnictví utkávají v bitvě dva bratři, synové krále Pandy (historická postava, správněji Mpande). Mamína manipuluje svými nápadníky a manžely (udělala nabídku i Allanovi, ten z toho ale prozíravě vycouval), ale je vlastně jen nástrojem v rukách většího zákulisního manipulátora politiky u Zulů, kouzelníka Zikaliho. Tento kaferský trpaslík se chce pomstít a zničit rod prvního krále Zulů, Čaky (což se mu povede). Zikali je pro Haggarda typická postava. Prastarý, naznačeno že několik staletí starý kouzelník (sám ovšem říká: “...my černí lidé nedovedeme tak dobře počítat jako vy...“) , čtoucí pomocí kouzel minulost a ovládající svými kouzly budoucnost. Jde o stejného kouzelníka Zikaliho, který v úvodním románu o Allanu Quatermainovi Marie zachrání Quatermainovi život, neboť ví, že ho v budoucnu bude ještě potřebovat k uskutečnění svých plánů. V románu Marie jde ovšem jen o epizodní postavu, krátce zmíněnou, v Dceři bouře skoro o postavu hlavní. Postav a vztahů mezi nimi, intrik, chtivosti moci, zrady i vraždy je zde tolik, že si to skoro říká o sepsání přehledu kdo je kdo. Kdo se v tom ztratí ale nemusí zoufat: na závěr mu všechno kouzelník Zikali polopaticky ještě jednou vysvětlí. Román vzhledem k fantastickým prvkům patří k literatuře žánru fantasy. Při tom líčené boje o zulský trůn jsou ale historickou skutečností a postavy ze zulského královského rodu jsou postavy historické. V uvedené občanské válce zvítězí Cetawayo (Ketchwayo), který se stal posledním zulským králem a vedl Zuly v anglo-zulské válce (známá bitva u Isandlwany) a po definitivním obsazení království Brity nakonec odešel do exilu. V tomto románu (vyšel poprvé v roce 1913) se už projevuje Haggardova záliba v mysticismu, okultismu a východních naukách - v narážce na indické názory na to, zda vůbec existuje něco, jako „svobodná vůle“.

2 26.04.2021

(SPOILER) Druhý román quatermainovské serie (2. z hlediska chronologie Quatermainova života), odehrávající se pár let po dobrodružstvích, vylíčených v románu Marie. V úvodu je také stručně popsána historie rodiny Quatermainů před tím, než odcestovali (otec s malým Allanem) do jižní Afriky a došlo na události, líčené v románu Marie. V této knize se pak, po létech, potkává Allan v jižní Africe se svou kamarádkou Stellou z doby dětství v Anglii, kterou si bere za manželku (zajímavost: druhé manželství a opět je uzavřeno jen jaksi neoficiálně v divočině s tím, že později bude oficiálně legalizováno. To později už nikdy nenastane). Ani toto manželství (po nešťastné Marii Maraiseové) nedopadne dobře a o tom je tento krátký román. Jsou zde zase fantastické prvky: domorodý kouzelník, ovládající přírodní síly a vidící budoucnost, který se stane průvodcem Allana Quatermaina na jeho cestách, nebo podivný tvor, jakýsi ženský Tarzan, vyrostlý z dítěte, uneseného a vychovaného paviány (a na rozdíl od Tarzana rozhodně zdegenerovaný). Je zde, v jakémsi zatím nesmělém náznaku, i motiv „ztraceného světa“, který představuje fantastická „farma“ Stellina otce v neznámé oblasti Afriky, kde objevil stavbu neznámé civilizace a kde se usadil. Touto „manželskou epizodou“ Haggard ukončuje romány o Quatermainových láskách a ženách, nyní se už bude Allan moci plně věnovat svému životnímu povolání lovce slonů a hledače ztracených světů, kde přežívají neznámé národy (proto, aby finančně zajistil syna Harryho z tohoto manželství). Jistě ne ke škodě čtenáře, velká fantastická dobrodružství v nejslavnějších románech začínají. To ovšem neznamená, že Allan Quatermain už nenarazí na žádnou „femme fatale“, naopak, budou ještě další: třeba hned v následujícím (do češtiny přeloženém) románu Dcera bouře, potom Aesha, ta která čeká …, ale Allana už žádná nezvábí. Je velká škoda, že česky vyšel jen tento krátký román, v angličtině bývá vydáván pod názvem „Allan´s Wife and Other Tales“ ve sbírce povídek, kam patří ještě „A Tale of Three lions“, „Hunter Quatermain´s Story“ a „Long Odds“, které představují pořadí 4., 6. a 7. v chronologii Allanových dobrodružství, a se kterými se český čtenář nemůže seznámit. Knihu ilustroval neuvedený ilustrátor (obrázky signovány „O. Harlas“). Jde pravděpodobně o Ondřeje Harlase (3.4.1884 v Praze - 6.1.1933 tamtéž), malíře a ilustrátora, žáka pražské Akademie v letech 1902-1910 u prof.Bukovace a Ottenfelda. Byl převážně krajinářem. Dodával i ilustrace pro časopisy Máj, Švandu dudáka, Český svět, je od něho také cyklus Z pravěku českého, vydaný Topičem. Ilustrace v této knize představují bohužel skutečně dávno překonaný styl ilustrování dobrodružné literatury.

2 26.04.2021

(SPOILER) Dobrodružný román, ve kterém nevystupuje Allan Quatermain, ale který s quatermainovským cyklem souvisí. Je na něj ostatně přímo odvolání v románu Marie. Dějově vlastně román Marie předchází, odehrává se ještě za života sjednotitele a krále Zulů Čaky (též Šaky). Vystupují zde (jako vedlejší postavy) i další historické osobnosti, Čakovi bratří a následníci na trůně po jeho zavraždění a před svým zavražděním. Na dvoře těchto „králů“ se vraždilo ve velkém, vždyť Čaka sám říká: „Mám snad vychovávat děti, aby mne zabily, až vyrostou?“. V článku o životě a díle H.R.Haggarda v magazínu Poutník č.39 Jan Frolík píše, že jde o královská dramata takřka „shakespearovská“ a přirovnává Čaku k Bismarckovi – oba podle autora oba „sjednotili své národy krví a železem“, jen Čaka měl smůlu, že to bylo až v 19.století a v Africe, začínající podléhat kolonizátorům z Evropy. Jiný autor, překladatel Karel Weinfurter, nazval ve svém překladu stejnou knihu dokonce jako Černý Napoleon (tedy Čaka). Rozhodně, ať Bismarck či Napoleon, bestiální vraždění Zulů mezi sebou a jejich sousedů naštěstí v Evropě nemá obdobu (snad Stalina, ale to už je mentalita Asie). I když román jistě není o historii národa Zulů, odráží skutečné děje (Haggard tam byl!) a ukazuje, že Afričané se zdárně decimovali i bez kolonizátorů, naopak tito přece jen přinesli zmírnění do vpravdě divošského řádění místních „králů“. Kniha je vyprávěním stařičkého domorodého kouzelníka (Haggardova oblíbená postava, vždy „prastarý“, ani nejstarší už nepamatují jeho mládí), který podle svého vyprávění zavraždil 3 po sobě následující krále Zulů, kteří mu před tím vyvraždili rodinu a celý jeho kmen. (Tato postava má vzor ve skutečné historické postavě.) A je také o snaze jednoho člena této „královské rodiny“ (to je naopak literární postava R.Haggarda) dobýt zpět svá „práva“ na trůn a ovšem i o jeho tragické lásce k Nada the Lily, Černé lilii. Kromě dobrého dobrodružného děje zde (na rozdíl od románu Marie) H.R.Haggard využívá fantastické prvky – narážky na nadpřirozené schopnosti domorodých kouzelníků, sny či vidiny hrdinů, které jim ukazují budoucnost, nadpřirozené zbraně hrdinů (jakýsi africký Excalibur). A do děje přímo zasahují jacísi nemrtví, duchové „zlých lidí“, kteří se ovšem zhmotňují a nakonec statečně bojují až do sebezničení po boku hrdinů na straně dobra. Takže jde o román žánru fantasy. Nemohu také nevzpomenout romány Karla Maye. Shodné mají to, že u obou autorů vystupují i čestní a odvážní, za prosazení práva bojující, hrdinové domorodého původu. Velký rozdíl je ale v tom, že u Maye (který ovšem k Americe sotva „přičichl“) jsou ušlechtilí vlastně všichni domorodí Indiáni. Pár vyjímek zlotřilých náčelníků – třeba Těžký mokasín v Synu lovce medvědů - je „napraveno“ (zde nakonec potrestáno smrtí ve žhavém bahně) - a indiánské kmeny uzavírají mír, zatímco u Haggarda spory mezi kmeny prostě končí vyhlazením slabšího. Poslední vydání pěkně ilustroval v Burianově stylu (věčná škoda, že Zdeněk Burian Haggarda "neobjevil") Jan Henke.

1 22.04.2021

Z anotace k připravované knize Jak se kalila voda mi bylo jasné, že ji musím mít. O čem bude a jaké názory na minulost asi autor má napovídá už název. Autor, skrytý pod pseudonymem (v textu uvádí své jméno Miroslav Krůta) totiž šel do 1.třídy národní školy ve stejném roce, jako já. Nyní jsem knihu tedy přečetl. Nebudu ji hodnotit jako literaturu, i když je jasné, že autor psát umí a kniha je čtivá. Pro mne je to ale hlavně dokument doby, svědectví jiného života a budu ho srovnávat s mými zážitky. Co do uváděných faktů o době nemohu knize vytknou vůbec nic, moje zážitky v hlavním zcela souhlasí. Počínaje odporem proti bolševikovi od útlého dětství. Ne, že by zde nebyly osobní rozdíly: už v rodině – moje byla především mnohem méně početná (počet strýců atd.), zřejmě i mnohem chudší a rozhodně ne tak intelektuální (i když oba rodiče měli maturitu na reálném gymnasiu). Také tolik (byť jen zpočátku) „angažovaných“ příbuzných jsem neměl – vlastně nikoho. Zato někteří byli bolševiky podobně postiženi – strýc ve vězení, příbuzní jednoho dědečka nepřišli jen o traktor, jako „kulaci“ byli z vesnice vystěhováni. Velký rozdíl je i v tom, že na můj život neměli absolutně žádný vliv skauti, s nikým takovým (pokud vím) jsem nepřišel do styku (a ani nikdy nebyl členem žádného zakamuflovaného skautského oddílu). V Praze to asi přece jen bylo trochu jiné než v krajském městě. Zato shodných skutečností, prožitků, je mnohem více a to je podstatné. A že autor je moje krevní skupina se ukazuje už v úvodu, kdy Mydlík projevil zájem o knihy o pravěkých lidech. Zde je trochu nepřesný – některé takové knihy pro děti, především ta asi zde nejslavnější, Štorchovi Lovci mamutů (ale i knihy Josefa Augusty), byly v roce 1947 určitě ke koupi. Já je objevil proti němu se zpožděním, přečetl jsem Lovce mamutů, půjčené od spolužáka, až v roce 1953 a do roku 1954 čekal, než znovu vyšli a mohl jsem si je koupit (13,35 Kč pro naši rodinu nebyla rozhodně zanedbatelná částka). Tento zájem a druh literatury silně ovlivnil životy nás obou – jen Mydlík byl zřejmě mnohem, od dětství, cílevědomější než já a stal se vysněným paleontologem, já (také jsem chtěl, ale už tenkrát mi bylo jasné, že za vlády bolševika to nebude možné) „jen“ začal sbírat dobrodružné knihy a hlavně ilustrace Zdeňka Buriana, což mi také vydrželo celý život. Mnoho je i dále podobné – i já měl svého „vojáka“ – našeho souseda v ulici. Nepamatuji se už na jeho tvář, dobře se ale pamatuji, jak s ním táta dlouho do noci za horkých večerů horkého léta 1947 debatoval z okna do okna. A nikdy jsem nezapomněl, na rozdíl od Mydlíka, jeho jméno: Štefan Dúbrava, letec RAF. Dodnes (trochu jako relikvii) mám šestilampovku Telefunken, kterou nám, když nenápadně likvidoval domácnost, věnoval (a na které jsem potom s tátou léta poslouchal Svobodnou Evropu – a i poté, co táta už nebyl). Soused totiž někdy v roce 1949 uletěl, i se svou anglickou manželkou (a dalšími piloty RAF), z budějovického letiště na Západ. My jsme to věděli předem – tehdy šlo o krk. Naopak jsem nikdy nepodlehl nějakému oblbnutí Rusákem. Jestli si Mydlík jeden čas vystřihoval Rudoarmějce, my jsme (s bratrem) měli z dřevěných korálků vyrobené malé figurky a hráli si na Olympiádu (sport byl jediné, co se dalo sledovat). A já (dnes se skoro stydím) jsem pro sebe „zabral“ jména amerických, britských či finských sportovců (Nurmi, Chataway, samozřejmě Jesse Owens), a mladšímu bratrovi (ač protestoval) nechal jména sportovců sovětských a všelijakých lidovědemokratických ...Také ve škole jsem asi měl mnohem větší štěstí, alespoň zpočátku. Rozhodně v létech 1949, a ještě roky poté, se u nás ve třídě neříkalo učitelům „soudruh“ a až do tzv. šesté třídy neexistovala pionýrská organizace. To vše jen a jen proto, že náš učitel byl ještě Pan učitel staré školy. Samozřejmě to byla výjimka – už ve vedlejší třídě, se kterou nás (stále častěji) „spojovali“, neboť pan učitel Vostrý, starý pán, byl stále více nemocen, byla aktivistická učitelka. Svou třídu oblbovala zcela bolševicky (ač komunistka nebyla, respekt jako pedagog měla ale nulový), směli si zazpívat (za odměnu, když byli hodní) Gerój Čapájev! Při spojování tříd „moje“ třída si z geróje dělala prču a to byl důvod ke rvačkám o přestávce s oblblými spolužáky z druhé třídy. Tak by šlo pokračovat dále. Rozhodně ale neznám, že by někdo plakal jako Mydlík při povinných návštěvách sovětských filmů, naopak dobře pamatuji, jak při promítání škváru Rytíř zlaté hvězdy bylo několikrát představení přerušeno, musela se rozsvítit světla v sále a učitelé obnovovali pořádek, neboť my děti jsme se hlasitě smály. A tak bych mohl porovnávat (kromě těch skautských zážitků) až do maturity, od které mne třídní učitel vykázal, protože jsem přišel (jediný) v obleku do tanečních a ne ve svazácké košili (člen ČSM jsem nikdy nebyl). Třídní ovšem měl (prý) nějaký vroubek z doby Protektorátu (německého), tak musel být aktivnější než jiní ...
Jisté je, že kniha tohoto druhu je dnes cenná. I když nevím, zda ji nebudou (ze stejných důvodů jako já) číst jen pamětníci a zda se dostane k těm, kteří tu dobu nezažili. A na které cílí hlupáci mezi historiky, dokonce z University Karlovy, píšící „odborné“ knihy o tom, jak ne všechno bylo za „socialismu“ špatné… Mydlíkovi či mně naše vzpomínky na všechno to svinstvo a neskutečnou ubohost života samozřejmě z hlavy nevymažou (já ostatně jejich slátaniny číst nebudu, na to už je můj život krátký). Ale – jestli ti, co to nezažili, naplní poznatek, že „zkušenost je nesdělitelná“ a budou věřit spíše těmto Pullmannům než pamětníkům, číst raději jejich „postmarxistické“ historické bláboly (sepsané na základě komunistických dokumentů! A podle samotného Pullmanna poukazující na nesmyslnost tzv. totalitněhistorického výkladu dějin) a nikoli autentické vzpomínky pamětníků jako pan Krůta, dojde na naplnění dalšího rčení: „nepoučili se, historii si zopakují“. Moje generace to (v tomto případě naštěstí) má už skoro za sebou, náš život už nikdo podstatně zkazit nemůže.

2 20.04.2021