Evka jede z Indie

01.03.2021

(SPOILER) Knihu jsem koupil jako antikvární zde, v bazaru Databáze. Ne kvůli textu (o tom jsem si iluze nedělal), ale slušným ilustracím malíře a ilustrátora Miloše Nováka, jehož dílo tak trochu sbírám. Jde o „román pro mládež“, jaký ovšem propastný rozdíl proti, ve stejné době vznikajícím, knihám pana Foglara, též pro mládež! U Foglara jde také o výchovné čtení (nenásilná, na pozadí napínavého děje, výchova k čestnosti, pravdomluvnosti atd.), zde o (pseudo)vlasteneckou primitivní agitaci na hraně českého nacionálního šovinismu.
Evka je holčička ze smíšeného manželství, otec český inženýr, matka Švédka. A žije v Indii, kde má otec dobré místo, a navštěvuje (spolu i s dětmi dalších českých expertů, pracujících v Indii) anglickou školu. Té má od počátku (z vůle paní autorky) plné zuby: protivné anglické spolužačky, učí se tam třeba pořád o „hloupé“ královně Viktorii a vůbec nic o českém hrdinovi Žižkovi (Žižku zná od tatíka)! Takže Evka touží po tom, odjet domů, do Čech. Také tatík už má (asi) vyděláno, takže se rodina připravuje a později i skutečně odjíždí do Prahy. Zde se dusno (nacionální) v rodině pana inženýra zahustí.
Děj je hojně proložen úvahami, že Češi patří domů, do Čech a ne trajdat někde po světě (dočkali se, Češi, po létech podobně smýšlel se všemi důsledky soudruh Husák: „Hranice nejsou korzo!“). A také, že „český národ“ má stoprocentní právo na dítě ze smíšeného manželství („z Evky musí vyrůst česká žena!“ míní tatík, je to přece „národní povinnost“), nějaký nárok matky-cizinky zde vůbec nepřichází v úvahu.
Takže, když na přání matky, nastoupí Evka v Praze do mezinárodní školy (pro děti cizinců a diplomatů), konflikt vrcholí: Evka, národnostně už plně zocelená, ihned pozná, že škola (spolužačky) je jedna „Židárna“ (!!!) a do takové školy prostě chodit nebude (inu, tzv. Druhá republika byla za dveřmi a ta nevyrostla jen tak z ničeho. Názorové podhoubí vlastenci připravili)! Uteče proto „za školu“ a má z toho dokonce malý nervový záchvat. Vše konči happyendem – na radu též vlasteneckého lékaře Evka ihned přestupuje do školy české a dočká se i toho blaha, že mladá sympatická profesorka v hodinách dějepisu nemluví než o českém hrdinovi Janu Žižkovi (české dějiny jsou důležitější než dějiny nějakých starověkých národů ….).
Bylo by to až dojemné, osud (ty dějiny!) je (jsou) ale prevít. Autorka knihu totiž napsala někdy v roce 1938 (kdy se také asi odehrává děj), kniha vyšla v roce 1939. Evka a její rodina se při příjezdu „domů“ možná skoro srazila s jinými Čechy, cestujícími opačným směrem. Těmi skutečnými vlastenci, kterým, jak kdysi požadoval Karel Havlíček řečený Borovský "pán Bůh vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil" a kteří proto odcházeli bojovat za vlast - často právě k těm protivným Angličanům …. Leitmotiv „Češi mají sedět doma v Čechách“ se naplnil na celých 50 let. Tatík – pokud nepodepsal nějakou tu spolupráci a nepřešel pak do Podniku zahraničního obchodu si mohl na další výjezd do ciziny počkat do svých (odhaduji) skoro 90 let věku – jestli pak ještě měl chuť. A Evka, co se nemohla dočkat do Čech, do věku důchodového – bylo jí určitě přes 60 let, kdy zase směla třeba do Indie (nebo „jen“ do Rakouska). O tom se ovšem už nedozvíme nic. Nejlépe nedopadla ani paní autorka – velice plodná spisovatelka románů pro mládež a typu „Červená knihovna“. Po roce 1948 už nenapsala ani knihu (i když některé její vlastenecké téze byly jistě stále platné) a o tom, že by vyšla nějaká její starší kniha si mohla leda nechat zdát. Tak skončil příběh malé vlastenky Evky.
Jako dílko literární hodnotím jako odpad, pro určité poučení politické a historické dávám jednu hvězdu.