Anna 13 komentáře u knih

M-i-l-u-j-u...

Někdy je to tak snadné... Stačí stránka. Pár vět. A vy víte, že souzníte... Není to jen čtení, je to cit. Hluboký cit, autentičnost, napojení, vědění.

Já vlastně nemám slov... Vysvětlit někomu, co všechno mi přináší čtení těchto povídek, by bylo nemožné a vlastně zbytečné. Krajina těchto příběhů je tak intimní, že nepotřebuju nikomu přibližovat, proč pro ně bije moje srdce...

Kdybych potkala Martu Dzido, buď bych na ni jen zírala anebo sebrala všechnu odvahu, kterou člověk může mít a co nejpevněji ji objala.

Jedna z těch úplně nejzásadnějších knih mého života.
Jako by se zrodila ve mně, i když přišla odjinud.
Budu ji milovat, dokud budu tady...

Přečteš a nezapomeneš...
Přečteš a jsi taková, jaká jsi byla vždy... Jsi sama sebou. Ženou. A jsi neskonale vděčná.

4 21.01.2023

(SPOILER) Jak moc se mohou lišit dva prožitky z jedné knihy, které dělí tři roky?
Tři ženy jsem četla právě před touto dobou, ale dodnes jsem si pamatovala, co vyváděla Sloane, jaký názor jsem měla na Maggie a jak blízká mi byla Lina. Úplně dokonale jsem si pamatovala problémy a osudy těchto tří skutečných žen. Jako bych tu knihu četla před měsícem. A to pozor: ta kniha mě tehdy neoslovila - spíše jsem jí pohrdala a z mého nynějšího pohledu jsem jí tehdy vůbec nerozuměla. I přes bouři emocí, kterou ve mně vyvolala, jsem si ji pamatovala téměř dokonale.
Roky uplynuly a já si ji v knihovně vypůjčila znovu.
A jak jiné to bylo čtení...

Neměla jsem jediný problém vklouznout pod kůži třem ženám, které se s Lisou Taddeo rozhodly sdílet své nejniternější tužby, za které by mohly být snadno odsouzené.
Linina potřeba tělesné lásky mě dojímala stejně jako před lety, nicméně až teď jsem ji v duchu popoháněla, aby na nic nečekala a vytřískala ze svého života maximum, aby nestála na místě a šla si za svými touhami, aniž bych brala v potaz její děti a manžela, neboť Ed si jí prostě nezasloužil.
Jak dlouho ještě se tato žena poddávala rychlým neuspokojivě uspokojivým schůzkám s Aidanem? Jak dlouho to trvalo, protože je celkem jisté, že se to rozpadlo... Našla někdy někoho, u koho nemusela žadonit o něhu, doteky a polibky? Kdo si této nesmírně vzácné ženy vážil?
Maggiin příběh u mě podruhé neprobudil jasný odsudek, nýbrž prohloubil zmatek, který mám v problematice milostných vztahů mezi učiteli a studenty. Byla to láska, nebyla? Bylo nutné dojít tam, kam Aaron s Maggie zašli - až do soudní síně? Měla by Maggie podobně zdevastovanou duši, kdyby prožila stejně intenzivní vztah, který by ovšem nebyl zakázaný? I poté by předvedla svou minulou lásku před tribunál? Aaron nebyl žádný hrdina, ale nebyl ani padouch. Je ovšem jisté, že jakmile si jejich příběh přečtete, možná skutečně nikdy nezapomenete, protože je natolik odlišný od všech tematicky podobných, že se na něj dá stěží nahlížet s přesvědčením, že víte, jak to bylo a co bylo správné udělat...
A pak Sloane. Sloane a Richard, kteří jsou námětem na celovečerní film nebo román o pětistech stranách. Tři roky byly potřeba k tomu, abych jí přestala pohrdat, abych ji pouhou myšlenkou neodsoudila. Teď mě fascinovala, fascinovali mě oba. Fandila jsem jejich vzrušujícímu a odvážnému životu. Sloane si v sobě asi také ponesu napořád.

Tři ženy jsou vzrušující.
Jsou upřímné.
A já po třech letech uznávám tuto knihu jako jistou senzaci, na kterou se nezapomíná a jejíž stránky by měly brázdit nejen oči žen, kterým kniha nastaví zrcadlo, poskytne jim útěchu a pochopení či je vyburcuje k činům, ale také oči jejich mužů, které snad díky Lise Taddeo zůstanou otevřené vůči ženským touhám a potřebám.

Touha je to nejopravdovější a nejkrásnější na světě. Když jsi jí prostoupen, žiješ. Úplně nejvíc, jak můžeš. Naplno. A to tahle kniha připomíná. Stejně jako následující citace: "Ví, že kromě zdraví jejich rodiny a nejbližších přátel není nic důležitějšího než fakt, že netouží po nikom tak moc jako po svém manželovi a on že touží víc než po jiných jedině po ní. Že navzdory těžkostem, kterými si prošla, a milionu drobností denně, kvůli nimž se cítí mizerně, není na světě nic lepšího než tohle jejich společenství."

5 30.12.2022

(SPOILER) Opět jedna z knih, která bude pro můj mozek a srdce naprosto nezapomenutelná...

Měla jsem čtenářskou krizi a potřebovala jsem po dlouhé době číst něco opravdového a nepřikrášleného, co udrží mou pozornost a nedovolí mi knihu po pár kapitolách odložit... Něco, co mě bude oslovovat, co mi bude připadat důležité číst, když mě momentálně baví víc žít.
A samozřejmě: Robin Rinaldiová uchvátila...

Miluju, když někdo vybočuje tím, že je vlastně normální. Svět se na něj dívá skrz prsty, ale přitom mu jen vadí, že mu takový člověk dělá zmatek v hlavě, dovoluje si žít po svém a vzbuzuje závist, protože se neohlíží po ostatních a žije...
Pokud vás stejně jako mě baví číst knihy zabývající se ženskou sexualitou, bude pro vás Robin Rinaldiová ta pravá. Pokud jste otevření a jen máloco je pro vás tabu, bude vás tato kniha neskutečně naplňovat a bavit. Protože je to konečně kniha, která si skutečně na nic nehraje a nic nepřikrášluje.
Už dost zajímavé a vytěžující je téma otevřeného vztahu, kterého se autorka zhostila s neobvyklou upřímností a odvahou - nezapomínejte během čtení, že je to její příběh, žádná fikce. Poslední dobou mě toto téma silně fascinuje a ráda bych, aby bylo v literatuře častěji zkoumáno, neboť má v sobě pořádné drama - o tom chceme hloubat, to chceme číst!
Dále je brilantně probádána touha po dítěti, která se tluče s láskou k muži, který ženě tuto potřebu odpírá. V životě jsem nečetla nic tak poutavého... Nevím, jestli jsem se kdy víc vciťovala a jestli mi v mozku tak moc šramotilo...
No a pak samotné Robinino sexuální dobrodružství, které mělo neuvěřitelný náboj, ve své až skandálnosti budilo žár i rozpaky zároveň. Četla jsem toho hodně, ale třeba o společenství jménem OneTaste jsem neměla ani potuchy... Nicméně to, čím neobvyklým si Robin prošla a co díky různým mužům budovala a objevovala v sobě, mě silně oslovovalo, udivovalo a inspirovalo.

Jsou knihy, které prostě leccos mění. Pohledy, názory, náhledy... Knihy, které jsou možná pro někoho odvážné příliš, ale pro jiné jsou konečně tím šálkem čaje, který tak dlouho toužily pít...
Pro mě je Robin Rinaldiová hrdinka - nejen v tom, co udělala se svým životem, čeho všeho se vzdala, jak riskovala, co získala a ztratila, ale především tím, že se k tomu všemu světu přiznala. Jaká je žena. Vydala se všem...

Posílám jí imaginární květiny... Jako žena, která ji rozumí a obdivuje. A která ji za počin Můj divoký rok z celého srdce děkuje...

3 30.12.2022

Ruta Sepetys.
Žena, kterou bezesporu uctívám. Jejíž příběhy nezapomínám a miluju je víc, než by bylo zdravé.
Ruta Sepetys je povinností, kterou ovšem jako povinnost nikdy brát nebudu.

Tentokrát nás zavedla do komunistického Rumunska, o jehož historii jsem neměla potuchy, což uznávám je chyba má, ne mých učitelů dějepisu. Každopádně je škoda, že nám škola nepodávala historii podobnou formou, jakou to pro celý svět dnes dělá Ruta Sepetys.
Nejen mladí lidé se díky jejím knihám vzdělávají. Díky ní minulost nespí, ale probouzí se v příbězích tak skutečných, že se je ostýcháte nazvat krásné, neboť jsou především nesmírně kruté.

Myslím, že my Češi během čtení Rutina nejnovějšího románu, nemůžeme nemyslet na dějiny vlastní země. Nám bude utrpení Rumunů blízké, byť bych si ho rozhodně netroufala porovnávat. Přeci jen Ceauşescu byl jen jeden...
I když jsem si děj románu užívala a hltala jeho zvraty, neřadím knihu k těm nejlepším od Sepetysové. Ano, poslední kapitoly knihy sledujete jako filmové plátno na němž se promítá vzrušující a napínavá podívaná, od které nejde odtrhnout oči... Nestačíte si uvědomovat, že to není jen kniha, která je tak dobře napsaná, že všechno "vidíte" jako by to byl živý film, ale skutečné dějiny lidstva... Bolí vás to za Rumuny. Bolí vás to za svět. Odhalení, které hrdina v samotném závěru knihy učiní, je natolik brilantní, popírající vše, co jsem si o rodině Florescových myslela, že jsem uvažovala o udělení páté hvězdičky, ale nakonec jsem zůstala u čtyřhvězdičkového ocenění.
Když si totiž vzpomenu na Sůl moře či mé milované Mlčící fontány, které Ruta stěží kdy překoná, nemohu se nad její novinkou unáhlit. Musím tě zradit je kniha důležitá, dobře napsaná, napínavá, brilantně zpracovaná, ale svou atmosférou nemá na předešlé tituly, které se mi zahryzly do srdce a nikdy ho neopustí.

Knihu ovšem doporučuji. Mladým i starším.
Tohle si musíme připomínat, dokud tu budeme. Pokud chceme zůstat lidmi a neopakovat minulost.
Věřím, že i díky Rutě Sepetysové a jejím příběhům, pochopíme, kudy se již nikdy nevydávat...

8 30.12.2022

Nevím, kdy naposledy se mi stalo, abych po dočtení sbírky poezie, knihu nevrátila do knihovničky, ale dva týdny se k básním opakovaně vracela... Cítila jsem, jak se mi protkává s emocemi, které udržují naživu mé srdce. Dokonale mi rozuměla...

Courtney Peppernell je stejně osvěžující a láskyplná jako Atticus, nicméně má v sobě větší hloubku a ženskost.
Myšlenky pod polštář jsem si skutečně chtěla strčit pod polštář, ale na to jsem měla příliš velký strach o její měkkou vazbu.

Nicméně nikdy nezapomenu na to, jak jsem její básně vyzobávala, abych je před spaním posílala svému milému... Ta kniha se prostě dotkla mého života víc než jiné.

Myšlenky pod polštář jsou srdcovkou v tom nejryzejším slova smyslu. Mezi mnou a tou knihou je nezpřetrhnutelné pouto.

Děkuji, Courtney...
Doufám, že pořád miluješ... A zase něco napíšeš.

5 30.12.2022

První třetina knihy mě absolutně odzbrojila... Nechala jsem se vtáhnout do napínavého děje a užívala si velmi dobře zpracované téma počátků rodičovství... Pasáže odehrávající se na novorozenecké JIPCE byly brilantně popsané, podrobné a připoutávaly čtenáře k postavám románu.
Stránky tohoto thrilleru jsem zpočátku hltala a říkala si, jaký skvost jsem to objevila...

Bohužel nadšení se překlopilo až v podivuhodnou lhostejnost, kdy mě příběh přestal bavit. Na to, kolik se toho hrdinům dělo, jsem postrádala málo odstavců o jejich skutečném vnitřním prožívání. Autor hnal děj dopředu čím dál naléhavějšími zvraty, z nichž některé opravdu hodně tlačily na pilu a byly stěží uvěřitelné. Zkrátka bylo vidět, že jsme v thrilleru, ne v reálném životě. Přišlo mi to přehnané, zbytečně překombinované a zcela se vytratila podstata toho, o čem kniha byla především. Zase to bylo jen o tom vyluštit záhadu, rychle se posouvat kupředu a šokovat za každou cenu...

Mělo to velký potenciál, ostatně to tohle téma bude mít vždy...

Co se týče Milesových úmyslů - předpokládala jsem je hodně dopředu, takže jsem překvapená nebyla.
A co se týče Lucy - nejsem přesvědčená o tom, zda by někdo někdy někde jednal podobně jako ona.

Nejsem spokojená, nicméně vím, že kniha má a bude mít svých čtenářů dost.
Od J.P. Delaneyho už nemám chuť číst něco dalšího...

7 19.10.2022

Milovat C. J. Tudor vás bude stát nespavost, spoustu nervů, neschopnost pohybovat se potmě venku bez toho, aniž byste na každém rohu viděli výjevy z jejích knih, obloukem se začnete vyhýbat kostelům...
Každá stránka jejích knih však hoří, volá - jak píše Stephen King - a není možné i přes krustu strachu, která obestřela vaše srdce, nepokračovat ve čtení, i když víte, že vás to bude stát buďto noční můru nebo probdělou noc.

1) Píše jako královna. Je to vybroušené, opracované, neskutečně čtivé a... pořád se něco děje, aniž by vás to zahlcovalo.
2) Její knihy jsou jako skutečná místa a skuteční lidé. Není to prostě jen literatura. Ať si kdo chce, co chce tvrdí - tohle je něco víc.
3) Je to závislost... Jedna z nejsilnějších.

Už dávno nečtu horory a thrillery se snažím omezovat.
Ale vím, že C. J. Tudor nikdy nezradím. Že její knihy plné nadpřirozených jevů, zla, ze kterého tuhne krev v žilách a nepředstavitelných hrůz a krutostí budu hltat, i kdyby se mi čtenářský vkus měl ještě několikrát změnit.
Tady vlastně nejde o to, o čem píše, ale jak píše... O tu sytou, hutnou dějovost... O ten výjimečný transformační zážitek. O to, že když dočtete, tak nikdy nezapomenete...

Miluju UPÁLENÉ stejně jako miluju JÁMU. Jen o něco víc miluju TI DRUZÍ, což je kniha, kterou jsem hned po jejím dočtení začala číst znovu.

C. J. Tudor prostě fandím, hltám a už teď myslím na její CÍPEK TEMNOTY... Ano, znovu se dobrovolně vystavím pohlcujícímu strachu z jejích příběhů. Protože ona je prostě jedna z těch úplně nejlepších a nejtalentovanějších.

Doporučuji všem milovníkům příběhů... Všem, co chtějí číst a zároveň zažívat víc, než co knihy běžně nabízejí.

6 04.10.2022

Moje první setkání s autorem... s géniem.

Myslím, že nikdo nikdy skutečně nepsal o vnitřním světě (=mozku) lidí nemocných Alzheimerovou chorobou... U čtení Backmanova krátkého příběhu jsem už už měla pocit, že se chytám, že tomu dokonale rozumím, aby se ten pocit vzápětí vytratil. Ale cítila jsem to vícekrát, u různých částí...

Nesmírně laskavé čtení, pro čtenáře, kteří potřebují pohladit... A kterým zůstalo něco z dětské představivosti neboť tato knížka ji vyloženě požaduje... A tam byl můj jediný problém - něco jsem prostě nedokázala vidět, můj mozek to již nevykouzlil...

Přesto nesmírně oceňuji, v podstatě se klaním... Měklo mi srdce.

"Chybíš mi, ty můj ranní ospalče. Chybíš mi..."

21 04.10.2022

Zamilovala jsem se do ní...
Do její rutiny...
Do její noblesy...
Do její laskavosti...
Tato kniha se po dobu, co jsem ji četla, stala mým domovem. V její první polovině jsem se nemohla dočkat toho, až se do ní zase uchýlím... Nevadilo mi, když se toho moc nedělo, postupně jsem objevovala její taje, nechávala se oslnit jejím kouzlem.

Ale zhruba od její poloviny na svém půvabu mnoho ztratila. Najednou mi hlavní hrdinka začala lézt na nervy, neboť jsem nevěřila jejím reakcím... Vyšetřování vraždy se mi zdálo spíše komické, jakoby se odehrávalo na divadle a ne ve skutečném světě... Najednou to už bylo jen o tom, kdo zabil pana Blacka a pro nic jiného nezbýval prostor.

Já budu strašně ráda vzpomínat na Mollyin byteček, na chod luxusního hotelu a na to, jak krásné bylo nevědět ještě nic o jeho včeličkách...

Je to tak většinou vždycky... Začátek je díky objevování a nic netušení krásnější než odhalený konec... A u thrillerů je to tak téměř vždy. Málokdy jsem s jejich vyústěním spokojená...
Na to, jak POKOJSKÁ zezačátku uchvátila, nakonec zklamala a já se do čtení musela chvílemi i nutit.
Nicméně věřím, že krásná obálka přitáhne čtenáře, pro které její obsah zklamáním nebude.

7 04.10.2022

Napsat svou matku…
Uložit ji do papírové rakve.

Bádat. Hloubat. Pronikat. Přibližovat se.
Topit se. Pochybovat. Klást si otázky. Mít strach.


Delphine de Vigan je zjevení, které se mi poprvé objevilo v ruce v podobě knihy Pouta a od té doby se do mých dlaní vrací. Pokaždé se k nim doslova přilepí…
Noc nic nezadrží byla jiná než No a já nebo Ani později, ani jinde. Byla to ta samá královna Viganová, nicméně s úplně jiným záměrem. Čtenář od první stránky vycítí její nejistotu, pochybnosti a nedostatek důvěry v napsání toho, co již drží v ruce – v příběh natolik intimní, že sama autorka si klade otázku, zda může… Zda vůbec může tohle všechno vyjevit.

Je bolestné číst tento román, pokud byste sami mohli napsat podobný, kdyste byli obdařeni Viganovým talentem. Když je vaše matka a váš vztah k ní stejně problematický a bolestný. Když stejně jako autorka toužíte porozumět, pochopit… Cítíte podobné křivdy. Hořkost. Stejnou potřebu odpoutání se.
Je to vlastně o vás, neboť rozumíte až příliš. Ta kniha vás trápí, vrací do vzpomínek… Myslíte na ni po probuzení, myslíte na ni, když usínáte. Máte ji v sobě vpitou – všechny ty postavy, ty rodinné tragédie, o kterých se mlčí a pro které se nepláče…
Je to o to silnější, že to není fikce… Že víte, že ti lidé žili, žijí a jejich osudy jsou skutečně prožité. Obdivujete je za to, co dokázali snést a nenávidíte za to, co předali dál – jak ubližovali a vepisovali do druhých další utrpení.

Kniha je tak pohlcující, tak brilantně napsaná, že i když vás doslova drásá, nedokážete přestat číst… Nechcete. Vzdáte ženě, která se pro ni trápila, hold tím, že ji pozorně přečtete, nevynecháte ani řádek, byť téma knihy je pro vás silně osobní, doslova vás profackovává.

Delphine de Vigan je to nejlepší, co jsem si mohla z police s knihami vybrat. Je úctyhodná, ohromná, fascinující, nesmírně talentovaná a odvážná.
Noc nic nezadrží je člověčina, od které se nemůže nikdo odvrátit…

10 10.09.2022

Knihu jsem četla snad ještě někdy před mým patnáctým rokem... Byla jsem z ní uchvácená. Měla jsem pocit, že jsem v ní objevila moudrost světa, návod ke štěstí. Zmanipulovaná pohádkou jsem došla na pár dní k jistému vyklidnění, k naději v zítřek.

Rozečíst Alchymistu po takové době v jedenadvaceti letech byl dobrý i špatný nápad zároveň. Knihu jsem bez velkého přemýšlení vepsala do svého maturitního seznamu četby, ale s blížící se zkouškou jsem zjistila, že si ji vlastně vůbec nepamatuji. Ponořila jsem do ní své já tedy podruhé, ale žádné uchvácení se nekonalo.
Co se týče stylistické stránky - jsem bez výtek. Coelho se prostě čte dobře a nikdy tomu nebude jinak. Děj Alchymisty, přesvědčení knihy a celý ten magický realismus mi bohužel už nic neřekl. Nejsem na tyhle "pohádky"... Nevěřím v podobné myšlenkové směry. Nemám ducha, kterého by Alchymista dokázal naplnit.

Je zajímavé vidět, jak jsem jako mladá čtenářka v knize nalezla útěchu a jen o pár let později jí nevěřím.
Jedna kniha, jedna osoba a v podstatě dva zcela rozdílné literární prožitky.

O Coelhovo dílo se nepřestávám zajímat, ale Alchymistu a jeho podobné si už do hlavy vpouštět nehodlám...

11 10.09.2022

Mezi povinnou četbou, která se nedala dočíst, tou, ke které jsem ani nepřičichla a tou, jejíž konec byl v nedohlednu a střed i začátek šíleně nudil a obtěžoval, jsem objevila Jozovu Hanuli, která potěšila mé zamilované srdce a uvrhla mě do překrásně vystavěného příběhu, jejíž vesnické prostředí lahodilo mé ponocující duši.

Nešlo si hlavní hrdinku nepředstavovat jako paní Geislerovou, byť jsem její filmové ztvárnění této postavy ještě neviděla.
Želary byl svět, kde se čas zastavil... Mladá Eliška byla natolik opravdová a ženská, že se mi zalíbila už na prvních stránkách. V Jozovi se zase od samého počátku dalo vytušit velké a mužně bijící srdce, které celý příběh obestřelo do nezapomenutelných barev.

Těším se, až příběh prožiji ještě jednou prostřednictvím filmu, byť mi z hlavy asi nikdo nevymaže mé vlastní vybájené obrazy Želar a jejich obyvatel.

Květa Legátová mě překvapila. Jsem ráda, že jsem její knihu mohla objevit.

13 10.09.2022

Jedna z povinné četby, u které mi srdce zaplesalo láskou ke psanému slovu... U které jsem si stýskala na nedostatek času na čtení.

Pozoruhodná kompozice, hříšně krásný jazyk...

Kéž bych si ji mohla přečíst jen tak... Bez toho, aniž bych se ji poté musela učit a strachovat se, že ji budu u maturity vykládat. Bez donucení a potřeby cokoliv z Hrubínových veršů rozebírat.

Číst tyto autory, až se nám je bude chtít objevit... Sáhnout po nich z vlastní iniciativy. To by se mi líbilo.

7 10.09.2022

Četla jsem již před několika měsíci... Moje první Bellová, když nepočítám letmé doteky jejích povídek.

Mona je zvláštní, zpočátku stěží uchopitelná a v řece české tvorby naprosto jedinečná kniha. Dusivé, těžko dýchatelné prostředí příběhu mě vábilo stejně jako samotná hrdinka. Čtení bylo snadné, text se nádherně vinul, dobře se polykal.

Bohužel si již po takové době nepamatuji příběh uceleně... V hlavě zůstaly útržky, dojmy, pocity a záblesky scén, které mě seznámily s talentem této autorky a zanechaly ve mně návnadu, abych příště sáhla po nějakém jejím dalším díle.

Mona je kniha, kterou by bylo škoda minout i odložit...

8 10.09.2022

"Domov není vždycky jen místo, viď?"

Upřímně? Kolikrát jsme tohle už četli nebo slyšeli... Vzhledem k tomu, jak silně byla kniha propagovaná, jsem očekávala, že bude také výjimečná... Ale většina citací je jen ohraným klišé, zasazeným do něžného příběhu čtyř netypických postav.

Grafická podoba knihy je úchvatná... Desky knihy svádí k myšlence, že držíte doslova klenot. Nicméně nadšení se u mě nekoná...

Jako dárek dětské duši... to určitě ano. Neboť dítě "uslyší" prostřednictvím knihy tyto věty poprvé... A dostane je krasopisně napsané, doprovozené laskavými malůvkami.
Nadchne, protože to všechno bude nové - dosud neslyšené...
Starší čtenář knihu buď přijme nebo se do ní rovnou zamiluje, či ji odsoudí jako vykradačský počin...

Kniha vede k laskavosti. Je plná dobra. A to je něco, co jí nelze upřít. Proto ji i přes své zklamání nezavrhuji... A pokud v lidech bude plodit lásku a dobro, má důvod být mezi námi.

10 12.06.2022

Pamatuji si na moment, kdy jsem si říkala, zda to nevzdat... Knihu jsem dočítala s čím dál větším pocitem mrzutosti a znuděně jsem přeskakovala stránky, což je něco, co skoro nikdy nedělám. Celé vyústění - ten šokující okamžik, který vyzněl trapně a zradil doposud přítomného čtenáře - mě přesvědčilo o tom, že jsem to měla vzdát a raději se nedozvědět, jak to celé bylo...

Co způsobilo, že jsem knihu neodložila? Dopisy, které si mezi sebou hlavní hrdinové vyměňovali... Jejich láska, která se v průběhu let proměňovala - slábla i sílila. Schopnost odpustit čin, který způsobil tu největší bolest na světě.
Konec mě zklamal. Jako čtenářka jsem se cítila oklamaná a podvedená.

Knihu nedoporučuji a autorce bych si dovolila oponovat: láska nemá důvod. Její neustálé "miluji tě, protože..." mě iritovalo v každém dopisu.

I když jsem přečetla vše, co od této spisovatelky bylo u nás vydané, zakazuji si dávat šanci dalším jejím příběhům, ať už jejich anotace budou znít sebelákavěji...

4 12.06.2022

Delphine de Vigan mě uchvacuje... A to každou větou, kterou mi vloží do mozku. Pokaždé jsem jejím příběhem zcela pohlcená. Tluče se ve mně touha nepřestávat a dát její knihu na jeden zátah s touhou šetřit si ji a mít pořád ještě pár kapitol před sebou...

NO A JÁ mě vytrhla z déle než měsíčního nečtení a předložila mi příběh, který se četl sám. Který dýchal a ožíval v mé hlavě, aniž bych mu musela pomáhat. Líbilo se mi nahlížet na svět čistým nezkaženým pohledem třináctileté dívky, která vnímala nespravedlnost a utrpení světa, opravdu ho viděla a nedokázala přijmout věci tak, jak jsou. Která se nevzdávala a věřila, která v sobě měla tolik dobra a naděje, že si člověk sám není jistý, jestli byl kdy stejný. Stejně dobrý a čistý.

Paříž a její světy, které autorka propojuje v jeden.
Balancování na prahu dítěte a dospělého.
Neporazitelná absurdnost všeho a všech...

Kniha je i přes krutost lidských osudů nesmírně laskavá, vrací čtenáře do nevinných dětských let - k přímočarosti, jednoduchosti a dobrotě.
Na příběhy paní de Vigan se nezapomíná... A tak ani Lou, No, Lucas a další hrdinové nádherně vykresleného příběhu neupadnou v zapomnění.
Nemohu se dočkat dalšího díla této spisovatelky - královny svého žánru, královny současné literatury.

11 08.05.2022

Jsem také Anna... A bohužel také moc dobře vím, co je úzkost. Úzkost z úzkosti.

Jsem ráda, že vznikl komiks, který mladým i dospělým přiblíží tento problém. Jako člověk, který ví, o čem tohle je, si dovolím říci, že se autorům povedlo pomocí obrázků a slov dobře vyjádřit, s čím se potýkají lidé s úzkostnými poruchami a panickými atakami.
Pokud bych měla hodnotit příběh jako takový, tak se bohužel musím snížit k průměrnému hodnocení. Nevěřila jsem celému tomu výletu, reakcím rodičů a koneckonců ani citům Maxe a Anny.

Zkrátka jsem ráda, že se mi komiks dostal do rukou, nezavrhuji ho, ale myslím, že by potřeboval trochu osvěžit, zpravděpodobnit a ubrat na možná příliš dramatickém konci.
Tak úplně mi tato podoba příběhu nesedla.

9 07.05.2022

Polaskání duše...

Křehká krása silných veršů.
Co báseň to vzpomínka. Co řádek to cit.
Zkrátka Seifertova Maminka.

"Ač do dneška jsem neslyšel,
jak v noci slavík zpívá,
z těch veršů však ten ptačí hlas
znám dávno, odjakživa."

27 20.03.2022

Opravdu nevím, co k této jemné,
hluboké,
citlivé,
něžné,
smutkem prostoupené,
křehké knize napsat.

Člověk se s ní prolne.

Vzdám jí hold mlčením...

11 12.03.2022