Zajímavá kniha. Překvapivý konec. Budu si na ni pamatovat za týden? Upřímně, asi ne. A přesto tři hvězdy, protože mě to celou dobu drželo v napětí a závěr mě opravdu zvládl zaskočit. Což se dneska taky nestává úplně často.
Ale mám pár poznámek.
Popkulturní reference v téhle knize stárnou asi tak dobře jako celebrity z reality shows, na které odkazují. V jednu chvíli je postava přirovnaná k někomu, kdo byl relevantní přesně asi tři týdny kolem vydání knihy. A člověk si pak začne klást docela legitimní otázku, je tahle kniha psaná jako nadčasový příběh, nebo jako kapsle jednoho velmi konkrétního internetového momentu? Protože za deset let budou některé ty odkazy působit jako když vám někdo nadšeně vysvětluje meme z roku 2014. Některé knihy chtějí přežít generace. Tahle evidentně chtěla hlavně stihnout trend.
A pak Vera. Postava, které je šedesát, ale místy působí, jako by jí bylo minimálně devadesát. Nevím, jestli to byl záměr, kulturní rozdíl nebo jen moje osobní krize z uvědomění, že šedesátka už dnes opravdu nevypadá takhle.
Každopádně je to čtivé, svižné a umí to překvapit. Jen mám pocit, že je to přesně ten typ knihy, který funguje hlavně teď, v tomhle konkrétním kulturním momentu.
Tak kdo z nás opravdu četl Máj? A teď nemyslím tu školní verzi, kdy se člověk naučí zpaměti „Byl pozdní večer…“ a tím celá zkušenost končí.
Já ho vlastně četla poprvé až teď. Ve škole mi bohatě stačilo odříkat povinnou pasáž a mít od romantismu pokoj. O to víc mě překvapilo, že mě Máj po letech vlastně docela zaujal.
Ano, je to hodně poetické čtení a člověk se u toho občas musí víc zastavit. Ale právě tehdy začne být vidět, že pod tou oslavou přírody a melancholií jsou mnohem hlubší myšlenky o samotě, vině nebo pomíjivosti.
V patnácti mi to přišlo jako forma trestu. Dneska už chápu, proč se z toho stala klasika.
Začátek knihy byl pomalý. A pak ten příběh úplně nenápadně udělal přesně to, co umí nejlepší knihy, dostal se mi pod kůži dřív, než jsem si vůbec všimla, že se o něco snaží.
Ve své podstatě je to kniha o cancel culture, závisti a o tom, kde vlastně končí inspirace a začíná obyčejná krádež. A taky o tom zvláštním fenoménu, že když člověk své verzi reality věří dostatečně sebevědomě, okolí tomu často začne věřit taky. Což je upřímně možná ta nejrealističtější část celé knihy.
Ale pod všemi těmi debatami o morálce a internetu je to vlastně „jen“ příběh osamělé, frustrované a závistivé ženy, která strašně moc chce být úspěšná. A sledovat, kam až ji ta potřeba dovede, bylo místy skoro nepříjemně přesné. Takové to čtení, kdy si říkáte: „Tohle je hrozné" a otočíte další stránku.
A konec? Přesně ten typ zakončení, který vás nenechá naštvané, že jste tomu věnovali čas. Což dneska taky není samozřejmost.
Pomalý rozjezd, ale nakonec velmi dobré. Jen to chce vydržet déle než hlavní hrdinka vydržela být morálně v pořádku.
Závěr trilogie má jediný úkol: uzavřít správně kruh. A to se podařilo.
Známé tváře, uspokojivé rozuzlení a konec, který celé cestě dá smysl. Žádné stížnosti. Ale největší překvapení? Epilog. Upřímně, epilogy většinou za moc nestojí. Bývají zbytečné, rozvazují věci, které bylo lepší nechat být. Tenhle ale své místo zasloužil. Opravdu zasloužil. Přečetla jsem ho, ocenila jsem ho a ani jednou jsem v tichém rozhořčení nekontrolovala, kolik stránek ještě zbývá.
Silný závěr série, která stála za to.
Neuspěla jsem. To chci říct hned na začátek. Vraždu jsem na poprvé nevyřešila. Kniha mě porazila. Nesmírně si toho vážím.
Tahle knížka je přesně to, co slibuje, interaktivní záhada, kde příběh nabírá různé směry podle vašich voleb a podezření. Geniální na tom je, že neúspěch je skutečně možný, což jsem nečekala a to celý zážitek značně zpestřilo. Nic tak neostří mysl jako možnost být přelstěna knihou.
Při dalším pokusu se mi vraždu vyřešit podařilo, což zmiňuji čistě pro úplnost, ne kvůli sraženému sebevědomí.
Ideální čtení na dovolenou, lehké, poutavé a nesmírně uspokojivé, ať už případ rozlouskete nebo pohoříte. Vřele doporučuji, zvláště pokud se trochu považujete za detektiva.
Všichni známe příběh Odyssea. Hrdiny. Muže, kterému trvalo deset let dostat se domů a nějak z toho udělal problém všech ostatních. Ale zastavil se někdy někdo, aby se zeptal Penelopy, jak se při tom všem cítila? Margaret Atwood ano. A výsledek je skvělý.
Penelopiada předává vyprávění Penelopě, ženě, která čekala, tkala, rozplétala a znovu čekala. Co říká, je ostré, suché a naprosto zábavné.
Přečetla jsem ji skoro na jedno sezení, což je pro převyprávění příběhu, který jsem již znala, pěkný výkon. Známá kostra, zcela svěží perspektiva. Ten typ knihy, který vás nutí vrátit se k originálu a pohlédnout na něj s úplně jiným a velmi skeptickým pohledem.
Nejvyšší čas, aby se někdo zeptal na její verzi příběhu.
Mám ráda upíry. To chci říct hned na začátek. V knížce nebyl problém s upíry, s tempem.
Knížka má skutečně zajímavou strukturu, rozdělena po letech, rozpínající se přes staletí, sledující naši upírskou protagonistku skrze kusy historie. Koncept je chytrý. Provedení bych velkoryse nazvala "slow-burn". A nemyslím tím pomalé hoření, myslím tím pohyb tektonických desek.
Historické zasazení je největší předností knihy, sledovat, jak se dějiny odvíjejí očima někoho, kdo jimi vším prošel, má skutečný potenciál. A konec je opravdu zajímavý, zasazený do budoucnosti, která přehodnocuje vše předchozí způsobem, který mě donutil přemýšlet. Asi pět minut. A pak přemýšlet, proč jsem nebyla více pohlcena.
Kniha mi nakonec nefungovala. Ne kvůli tomu, o co se pokoušela, ale kvůli tomu, jak pomalu se o to pokoušela.
Tři hvězdy za ambici. A za upíry.
Čtvrtá kniha z pěti, a série nedává absolutně žádné známky zpomalení nebo vyčerpání nápadů. Náš hrdina tentokrát míří do Evropy, aby zjistil více o své magii a pak přijde zvrat. Věci nejsou takové, jakými se zdály. Velké odhalení dopadne s takovou silou, že musíte na chvíli odložit knihu a jen tak zpracovat, co se stalo. Vůbec jsem to nečekala a prekvapilo mě to, a to si nesmírně cením. Svět se neustále rozrůstá a každá odpověď, kterou dostanete, přináší přibližně tři nové otázky. Což je buď mistrovské vypravěčství, nebo velmi promyšlená strategie cliffhangerů. Možná obojí.
Zbývá už jen jedna kniha.
Námět knížky byl skutečně slibný, alchymie, historická fikce, starý Londýn. Byla jsem připravena na skvělý počtení. A pak přišla samotná kniha.
Více dějových linií prostřídaných mezi sebou zvládám. Mám s tím zkušenosti. Ale tohle nepůsobilo jako promyšlená narativní síť, spíš jako by někdo rukopis shodil ze schodů a vydal stránky v pořadí, v jakém dopadly. Neustále jsem se zastavovala a ptala se, kde jsem? O kom čtu? Proč ta dějová linka právě skončila? Protože ano, některé příběhové nitě vypadají být jednoduše opuštěny v půlce, bez jakéhokoliv rozuzlení.
Některé části se četly rychleji, jiné pomaleji, ale něco zásadního chybělo a nedokázala jsem přijít na co, což je paradoxně ještě více frustrující než vědět přesně, co se pokazilo.
Slibné ingredience. Chaotické provedení. Dvě hvězdy za nápad, ne za výsledek.
Do čtení této knihy jsem šla s vědomím, že to dobře neskončí. Název žádné štěstí neslibuje (četla jsem jí v originále a podtitulek zní A true Romeo and Juliet story in Hitler's Paris), takže jsem věděla, kam to bude směřovat. A přesto příběh dokáže zasáhnout způsobem, který nečekáte.
V centru všeho je Annette, místy naivní, místy sobecká, občas se pozastavíte nad jejími rozhodnutími. A přesto ji tak trochu chápete. Protože jakkoli byly její volby nedokonalé, to, co se kolem ní stahuje, si žádná osobní chyba nezaslouží. O hrůzách okupované Paříže za druhé světové války se učíme ve škole. Číst o nich skrze jeden jediný lidský příběh je ale úplně jiná zkušenost.
Jsem ráda, že jsem tuto knihu otevřela.
Kniha je převyprávění Pandořina příběhu. Všichni víme, jak to dopadne. Dívka dostane skříňku, dívka skříňku otevře, vše se řádně pokazí, naděje zůstane. Klasika. Takže co vlastně zbývá říct?
Překvapivě hodně.
Šla jsem do toho s nízkými očekáváními a vyšla příjemně překvapena, což je, v podstatě Pandořin zážitek. Příběh je místy naivní, ale nějak to funguje, protože pod tím vším skutečně cítíte naději. A pro mýtus, který byl vždy v jádru o naději přežívající všechno, to není málo.
Zápletka bere známou kostru příběhu a staví z ní něco, co působí svěže, aniž by ztratilo podstatu originálu. Líbilo se mi to víc, než jsem čekala a to je ten nejlepší možný výsledek.
Někdy jsou nízká očekávání tím největším darem ze všech.
A tak trilogie končí. Morganin příběh, od malé dívky až po silnou ženu nesoucí plnou tíhu svých činů, lítostí a pomsty, se uzavírá způsobem, který vás donutí se zastavit a zamyslet. Takže byla záporačkou celou dobu. Nebo byla jen nešťastná?
Poslouchat tento příběh z Morganina pohledu je opravdu zajímavé. Sledujete její růst, chápete její rozhodnutí i tehdy, když jsou hrozná, a na konci si nejste jisti, zda ji obdivovat nebo ji hluboce litovat. Možná obojí.
Vrátím se k ní? Pravděpodobně ne. Ale jako závěr trilogie si své místo zaslouží. Pokud vás artušovské legendy baví, tato série přepisuje vše, co jste si mysleli, že víte, a zanechá vás s překvapivě velkým pochopením pro ženu, kterou dějiny obsadily do záporné role.
Nebyla zlá. Byla jen nešťastná.
Knížku jsem si vybrala náhodně v knihovně, bez jakéhokoliv tušení, do čeho se pouštím. Když přijdete ke knize bez očekávání, může vás překvapit. Tato překvapila. Zajímavá zápletka, pestré obsazení postav, historické i fiktivní, královské rody, intriky a dobová atmosféra, která mě pohltila. Historie a dvorské pletichy jsou přesně můj šálek čaje.
Celkově příjemné překvapení, které dokazuje, že občas stačí natáhnout ruku v knihovně naslepo.
Škoda jen těch překlepů.
Další kniha ze čtenářského klubu. Další výlet mimo moji komfortní zónu. Další připomínka, proč moje komfortní zóna existuje.
Tempo knihy je... velkorysé. Velmi velkorysé. Neřekla bych, že to bylo utrpení, ale nebylo to daleko. Posledních dvacet stránek konečně vše hezky uzavřelo do úplného kruhu, což byla příjemná odměna. Jen jsem si ji musela pořádně zasloužit.
Jak se říká, do stejné řeky nevstoupíš dvakrát. Já vstoupila jednou, a to bohatě stačí.
Tři hvězdy za konec a za čtenářský klub, který mi otevírá dveře, které bych sama neotevřela.
K Lobotomíkovi jsem se dostala přes čtenářský klub. Sama bych si ho nevybrala a po dočtení chápu proč.
Fantasy mám ráda, ale tohle je jiná liga. Krátká povídka, která se nebojí jít hluboko do imaginativních vod a psychedelické kresby, které ji doprovázejí, z ní dělají zajímavé dílo.
Ale. Občas je dobré vylézt ze své žánrové komfortní zóny a podívat se, co se děje jinde. Tentokrát jsem se podívala a zjistila, že to není můj šálek čaje. Ani omylem. Bylo toho prostě trochu moc, na můj vkus příliš na hraně, příliš divné.
Tři hvězdy za originalitu a odvahu. A za to, že čtenářský klub mi občas otevře dveře, za které bych se sama nikdy nepodívala.
Knihu jsem si musela přečíst, abych zjistila, proč ji všichni tak vychvalují. Verdikt? Moc povyku pro nic.
Příběh táhne, to přiznám. Ale i bez předchozí znalosti jsem záhy začala rozpoznávat útržky jiných příběhů. Větší problém pro mě byl konec. Po stovkách stránek temné, hutné atmosféry se příběh zabalí jako pohádka. Po tom hororu. Působilo to líně, a tuším, že mnozí nebudou souhlasit, ale tak to prostě bylo.
Logika hlavních postav mi nesedla, prostě jsem je vůbec nemohla pochopit. Po dočtení to ve mně nechalo takový plochý pocit, opravdu jsem přečetla tisíc stran a nic z toho?
Mohla být kratší a stále říct totéž? Rozhodně. Přečtu ji znovu? Tisíc stránek. Ne, děkuji.
Druhá část Morganiného příběhu skvěle funguje. Ublížit ženě a vzít jí to, co miluje, a pak se divit, že nezůstane milá a přizpůsobivá, trochu naivní. Jak se říká: nejhorší je ženský hněv. A upřímně, ona si ho zaslouží každý kousek.
Co tato série dělá tak dobře, je to, že vás nežádá Morgan omlouvat, jen ji pochopit. Což je mnohem těžší.
Vrátím se k téhle knize? Pravděpodobně ne. Ale je to solidní pokračování, které vás nutí pohlédnout na každou artušovskou legendu úplně jiným pohledem.
Tahle kniha se těší pověsti podceňovaného thrilleru. Mohu potvrdit, že je to skutečně thriller. O té "podceňované" si úplně nejsem jistá.
Zasazení do kontextu 11. září je zpracováno dobře, tempo je svižné a kniha se čte lehce, je to typ knihy, který po vás moc nechce, což je buď kompliment, nebo kritika, podle nálady. Pro mě někde uprostřed.
Problémy? Zápletka mě nepřekvapila. Konec mě neuspokojil. A náš hrdina, zdánlivě elitní, neporazitelný superagent, občas dělá rozhodnutí, u kterých jsem jen nechápavě kroutila hlavou.
Není to špatná kniha. Je to jen velmi zapomenutelná kniha. Pravděpodobně si na ni za pár týdnů nevzpomenu, což pro thriller asi není nejlepší hodnocení.
Tři hvězdy za snahu.
(SPOILER) Pozor na spoilery: pokud neznáte artušovské legendy, zaprvé, kde jste byli? Zadruhé, mírné spoilery následují.
Všichni známe Morgan le Fay. Čarodějnici. Ženu, která je obviňována ze všeho, co se v Camelotu pokazí. Ale ptаl se někdy někdo, proč se stala tím, kým se stala? Zjevně ne, až dosud.
Kniha nás zavede úplně na začátek, před Artuše, před Kulatý stůl, před veškeré drama, o kterém si myslíme, že ho známe. Sledujeme Morgan od dětství, jak vyrůstá v mocnou, sebevědomou královnu, ze které dějiny poněkud nezdvořile udělaly pouhou poznámku pod čarou. A upřímně? Zasloužila si víc.
Feministický úhel pohledu je zpracován bez zbytečného moralizování, je prostě přítomen. Žena s mocí ve světě, který ji nechápe. Místy tempo poněkud polevuje, takže trpělivost je občas nutností. Ale pokud jste někdy četli artušovský příběh a pomysleli si "ale jaká je její verze?" tak tato kniha na vás čekala.
Pozor, spoiler: Marie Curie byla výjimečná. Vím, šokující odhalení pro biografii.
Autorka zvolila zajímavý přístup k jejímu životu a uspořádál je podle periodické tabulky prvků, což každé kapitole dodává přirozené ukotvení jak ve vědě, tak v čase.
Co vás při čtení zasáhne, tady je žena, která světu přinesla převratnou vědu, zatímco svět ji ze začátku přehlížel, odmítal a podceňoval. A co udělala ona?Odpověděla ziskem dvou Nobelových cen a rovnou ve dvou různých oborech.
Její oddanost měla samozřejmě svou cenu. Dnes víme, co s ní veškerá ta radiace dělala. Ona to nevěděla. Jen pracovala dál, často v otřesných podmínkách, s pokorou, kterou musíme obdivovat.
