Námi to začíná

(SPOILER) Když jsem dočetla první díl, hrozně jsem se těšila na druhý. Vůbec se mi z toho světa Lily a Atlase nechtělo. Doufala jsem v jejich happy end a tak jsem se těšila, jakým způsobem to autorka pojme.

Chápu, že tam potřebovala dát i nějaký vedlejší příběh, protože koho by bavilo jen číst o dokonalém a zamilovaném Atlasovi, který si znovu získává Lily? Asi nikoho. Každopádně mi to moc nesedlo. Bylo tam několik dialogů, situací a celkově přístupu k věcem, které byly pro mě zvláštní. Linka s dvanáctiletým terapeutem mi přišla totálně mimo.

Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a že příběh Lily končí happy endem, ale asi by mi to stačilo jako epilog v první knize.

Nebylo to špatné, ale první díl byl o moc lepší.

Hezky to bylo. Az moc preslazeny, ale jo, cte se to proste samo. Takze takova oddychovka

Pro někoho je kniha zbytečná, ale za mě určitě NE. Už kvůli Atlasovi. Jsem ráda, že dostal prostor. Bože, ten chlap! On je opravdu prototyp dokonalého muže. Čím vším si musel projít, neměl vůbec dobrý základ a vzor do života, a přesto se dokázal vypracovat na úspěšného, zásadového a spravedlivého muže. Jako totálně jsem se do něj zbláznila!
Ze začátku mě nějak extra nebavily kapitoly z pohledu Lily, ale zato jsem si užívala právě ty Atlasovy.
Čekala jsem, že nejvíc vysírací (pardón) postava bude Ryle, ale nene, našla se jiná osoba, která mi hnula žlučí, kdykoliv se objevila.

Řekla bych že druhý díl je o trochu slabší než ten první. Přesto je to krásné.

Nebudu porovnávat první díl s druhým. Jsem ráda, že se autorka rozhodla k napsání toho druhého. Vychutnala jsem čtení úplně stejně. Moc se mi líbily oba dva. Teď už můžu zkouknout i film. Uvidím zda mile překvapí nebo zklame.

(SPOILER) Námi to končí by se bez tohoto pokračování klidně obešlo, ale i tak to byla pěkná oddechovka a bylo hezké vidět, jak to Lily a Atlas dávají konečně dohromady

Od autorky jsem četla jiné knihy než příběh Lily a Ryla, ale po náhodném zhlédnutí filmové adaptace na Netflixu jsem se musela porozhlédnout po pokračování jejich příběhu. Zklamaná jsem nebyla, ačkoli se jednalo o nucenější natahování již načrtnutého závěru, ale chyběla mi výraznější zápletka, jež by mne nutila číst dál a dál. Přiznám se, že mne četba vlastně trochu nudila.

Tohle bylo zklamání. První díl byl pro mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Tohle bylo nucené, zbytečné, příliš velká slaďárna bez nějakého zvratu, jak je u autorky zvykem. Kousky s úryvky v diáři jsem přeskakovala. Za mě vcelku ztráta času, mohlo to zůstat u prvního dílu.

Oproti prvního dílu se toho moc neděje, ale i přesto je tento díl o trochu lepší.

btw. Chápu proč Atlase má tak ráda..

Opět..... příběh,který má vše......hlavně touhu být už konečně spolu.

Já ti nevím, oproti prvnímu dílu tohle bylo takové nízkotučné. Colleen sama říká, že tohle pokračování napsala na přání svých čtenářů a podle mě to bylo uplně zbytečné. Nebavilo mě to a některé části (hlavně ty stoprocentně správňácké Atlasovy) jsem se fakt protrápila.

Bavilo mě to o trochu míň než první díl. Téma super, nebylo to nějaké přeslazené.

Po emocionálním výbuchu, který ve mně zanechala kniha Námi to končí, jsem se bála sáhnout po pokračování. Upřímně, měla jsem strach, že to nebude mít ten samý náboj ale i tak jsem se na pokračování moc těšila. Colleen Hooverová mě znovu dostala, a to tak, že jsem knihu přečetla jedním dechem.

Námi to začíná není jen, co bylo dál. Je to citlivé, hluboké a důstojné uzavření příběhu, který si to zasloužil. Sledujeme Lily, jak se snaží vybudovat nový život, tentokrát s hlavou i srdcem na správném místě. Její síla a mateřská láska jsou inspirací, a Atlas? Ten je přesně takový, jakého by si každá žena přála potkat a to nejen, když ztratila víru v lásku.

Příběh tentokrát není plný dramat, ale emocí, které sednou na hrudi a jen tak neodejdou.

Tahle kniha mi připomněla, že po konci může přijít i krásný začátek, jen musíme mít odvahu ho přijmout.

Pokračování příběhu. Opět mám husí kůži z Ryleho chování. Manipulátor se prostě nezmění. Nikdy. Bude dělat problémy. Pořád. Přála jsem Lily, aby jí to s Atlasem vyšlo. Zasloužila by si to. Víc prozrazovat nebudu.
Najít v životě svou spřízněnou duši, je velké štěstí.
(Ale najít svůj DP, je jako vykopat poklad, ovšem se vším všudy, tedy i s tím rizikem, že nevíme, co si s ním počít).

Po několika letech, co jsem četla knihu Nami to končí ( a poté zhlédla film), jsem si konečně řekla, že si přečtu i ten druhý díl, ať konečně vím, jak to s Lily a Atlasem skončí. A jsem moc ráda, že jsem ho četla!
Ano, byla to oproti prvnímu dílu taková lehká oddechovka (každopádně hned v úvodu na to autorka upozorňuje), ovšem mě to vůbec nevadilo, spíš naopak. Přála jsem Lily i Atlasovi hezkou, klidnou společnou budoucnost, ke které se oba nakonec dopracovali. Někteří si možná myslí, že tato kniha byla zbytečná, nudná, nic moc ale já si myslím, že si druhý díl určitě zasloužili.
Oba mi moc přirostli k srdci a ukápla nejedna slzička.
P.S. Každá žena si zaslouží svého Atlase.

Na konci prvního dílu stačila jedna věta, jeden pohled a věděli jste, jak to s Lily a Atlasem bude dál. Byla jsem spokojená, jak to autorka celé uzavřela. A zároveň mi bylo líto, že si ti dva neprožili žádnou šťastnou chvíli v jejich dospělosti, kterou bych měla možnost vidět. A zřejmě jsem nebyla jediná, kterou to mrzelo.

Lily a Atlas jsou rozpačití ze svého náhodného setkání, ale rozhodně se chtějí znovu vidět. Ne ve spěchu, ale tak, aby měli šanci navázat tam, kde se to kdysi pokazilo. Cit, který mezi nimi tehdy vznikl, stále přetrvává. Teď je tu ale nová překážka - Ryle. Bývalý manžel a otec Emerson. Muž, který Lily mockrát ublížil, a který stále doufá, že se k sobě vrátí. Nechce s Lily vidět jiného muže, natož Atlase, kterého ve svých očích viní za rozpad jejich manželství.

Bylo jasné, že Ryle bude dělat problémy - i když on byl ten poslední, co by si měl vyskakovat - ale zároveň jsem čekala, že to bude horší. Autorka se spíš zaměřila na opětovné sbližování Lily a Atlase, za což jsem jí byla vděčná. Oni dva si zasloužili, aby měli svůj prostor.

Atlas měl možnost přečíst si Lilyiny deníky a my zase mohli nahlédnout do toho, jak některé situace tehdy vnímal on. Důvod, proč Lily líbal na jedno konkrétní místo a z čeho pak vzniklo vytetované srdíčko, neznala ani ona sama. Jejich videohovory, jejich scény plné objetí, které daly víc než slova, mě dostávaly.

Atlas se musel popasovat i se svou minulostí, ale aspoň v pozitivní podobě mu přinesla Joshe a jejich kmínek se dvěma větvemi. Lily měla pořád podporu i v Alysse a Marshallovi, a líbila se mi její pevná vůle a seznam, který jí připomínal, že musí myslet především na Emerson.

Příběh Lily a Atlase bolel i hřál zároveň. A já ho jen tak nedostanu ze srdce.

(SPOILER) Po bouřlivém prvním dílu série působí Námi to začíná jako přístav v bouři. Ano, i já jsem ráda, že Lily a Atlas došli ke šťastnému konci, opravdu si ho zasloužili. Místy mě však předvídatelnost děje a sladká láska hlavních hrdinů trochu rozčilovaly. Proč vlastně? Proto, že moje láska není tak dokonalá? Nebo proto, že u knih vyhledávám spíš drama, těžké osudy a příběhy, které z hlavy jen tak nevyženu? Nebo je za tím ještě něco jiného? Kdoví. Hlavní hrdinové si však v mládí i v prvním dílu prožili trápení a dramat víc než dost, takže jsem nakonec přimhouřila oko a čtení v angličtině si užila.

Postava Joshe navíc přinesla zajímavý rozměr a odhalila více z Atlasovy minulosti. Opět jsem si kladla otázku: Proč mají děti lidé, kteří je vlastně nechtějí? Přála bych každému dítěti stabilní zázemí plné lásky. Vím, že někdy se to mezi rodiči nepovede, ale láska musí být vždy a bezpodmínečně přítomná.

A tak stejně jako u Námi to končí, i titul Námi to začíná vystihl dokonale to, o co v celé knize jde: tahle nová rodina, jakkoliv nezvyklá, totiž dozajista plná lásky bude. A vztah mezi Atlasem a Lily? Ten by měl být pro všechny z nás jedinou možnou představou toho, jak má láska vypadat. Svět by pak byl o tolik krásnější.

Jelikož jsem si Lily a Atlase zamilovala v prvním díle, byla tohle moc příjemná četba. Věděla jsem, že to bude spíš jen tak pro dokreslení toho, co bylo dál, proto mě to potěšilo. Autorka nehledala zbytečné komplikace, a nechala je prostě šťastně žít.