Adapa komentáře u knih

Podařilo se mi sehnat staré zažloutlé vydání této knihy, které vypadá, jak kdyby ty tři roky strávilo v Arktidě na palubě Sedova a přitom několikrát spadlo do sněhu a provlhlo. Do knížky jsem se krásně začetl, pak jsem se začal ztrácet, kdo na které lodi vlastně pluje, kde je Badigin kapitánem. Až po několika desítkách stránek jsem zjistil, že autor se stal kapitánem Sedova až v průběhu expedice.
První čtvrtina knihy mě docela bavila. Krásy Arktidy byly poznat na dálku i u nás v Brně, kde po sněhu moc není ani nyní v zimě památky. Atmosféra polární noci byla krásně vylíčena. Nezbytná adorace Stalina a celého SSSR tak nějak patřila k té době.
Ve chvíli, kdy se zamrzlé lodi od sebe oddělí a patnáct námořníků ze Sedova zůstává na driftující lodi samotných, přichází ale nuda a stereotyp. Badigin se vyživá v nejnudnějších popisech stavu zásob, toho kdo co řekl, kdy odklízeli sníh apod. Začal jsem se ztrácet ve jménech. Někdy byl někdo popsán, pak se padesát stran neobjevil a najednou jen tak mimochodem zmíněn otčestvem a nebo příjmením.
Ve chvíli, kdy ledoborec Stalin měl před sebou posledních několik mil ledu, měl jsem před sebou několik posledních desítek stran a těšil jsem se na jeho dočtení snad více než Sedovci na svou záchranu.
Bohužel vyčpělá nuda a asi se ke knize už nikdy nevrátím.

2 25.01.2022

(SPOILER) Jeden z TOP Forsythových románů. Svým stylem mi to připomínalo jeho první špionážní romány. Zasazení do nedávné doby bylo skvělé.
Skvěle se to četlo, chvílemi mi to připomínalo silnou Británii v 60. a 70. letech. Putin jako Vožď a Trump jako POTUS - dobrý nápad.
Od Ruska přes Írán po Severní Koreu spolu s geniálním hackerem vedeným vysloužilým špionem.
Jen ten závěr to zkazil. Aspergův syndrom vyléčen a k tomu pád severokorejského režimu. Myslím, že Forsyth by zvládl konec mnohem lépe s takovým “wau efektem”, jak třeba v Žoldácích.
Do poslední stránky jsem to ale hltal, tak odpouštím i hollywoodský happy end a hodnotím plným počtem hvězd.

7 22.01.2022

Knihu jsem četl kdysi před více jak 25 lety poprvé. Zapamatoval jsem si z toho jen, že někdo naivní vyrazil do stepi v Kazachstánu sbírat nějakou rostlinu na výrobu drogy a neustále u toho myslel na Ježíše.
Druhé čtení pro mě po těch letech bylo zcela jiné. Snad si z toho zapamatuji více. Číst knihu v 80. letech někde v SSSR, když čerstvě vyšla, asi bych z ní padnul na zadek a nevěřil, že něco takového může v socialismu vyjít. První náznaky prohnilosti systému, feťáci, zběhlý student z křesťanského semináře a pastýř, který chce návrat soukromého vlastnictví a kritizuje neustálé agitace, tlachání na politických schůzích atd. To je jen několik hlavních postav románu.
V dnešní době je to ale už takové vyčpělé téma. Už ho bereme jako běžnou kulisu, jako dobu minulou. Tak nás to neokouzlí, nenadchne.
Je to román a přitom to vypadá jak sbírka několika příběhů. Přeskakování v čase, v místě, od vlků po pastýře. Někde to nabere spád, že se hltá každé slovo a pak přijde spousta hluchých míst. Nejraději bych dal jen tři hvězdy, protože přišla doba, kdy jsem na několik dnů knížku odložil a nechyběla mi, ale protože to ve své době muselo být přelomové dílo, přidávám hvězdu navíc.

10 16.01.2022

Jedna z nejslabších knih od Dänikena. Prvních 100 stran naprostá katastrofa, musel jsem se do čtení nutit. Däniken popisuje své návštěvy střední Ameriky, jakým autem jel, kde spal, co jedl, co mu kdo řekl… Nuda a nuda. Pak od sté strany konečně přichází pořádné mimozemské spekulování a začíná to být zajímavé.
Ústřední téma, že bohové přišli 11. srpna 3114 před Kristem je vysvětleno nějak divně. Däniken zmiňuje, že eixtuje několik variant, kdy začíná mayský kalendář, tzv. rok nula. Jedním z těchto datumů je právě 3114 a tak si ho Däniken bez důkazu volí a na něm staví. Podle některých teorií v knize zmíněných je rokem nula rok 8498 před Kristem, ale i 3373 a nebo 3606. Docela rozptyl. Pak už chápu, že to v roce 2012 s koncem světa nevyšlo.
Druhá třetina knížky se čte mnohem zajímavě, na posledních několika stranách se to opět vrací k nudě a já byl rád, že jsem to konečně dočetl…

2 02.01.2022

Starší sovětské sci-fi, tak nějak krásně naivní. Jak kdyby někdo smíchal Julese Verna a bratry Strugacké a vytvořil z toho krátký román.
Knížka byla napsána v roce 1957 a stáří je na ni poznat. Děj se odehrává někdy krátce po roce 1970, kdy se Sověti rozhodnou uspořádat vědeckou expedici na Venuši. První přistání na jiném vesmírném tělese. Na Měsíci si netroufnou přistát, protože lépe se přistává ve vodách a ty jsou na Venuši.
Chybí mi tady pořádné hlavní postavy. Posádka kosmoletu je dokonale sovětská, bezchybná. Neprochází žádným vývojem, nemá žádné chybné charakterové vlastnosti, nehádá se a dbá jen na blaho SSSR, lidstva a komunistické strany.
Po těžším přistání mají kosmonauti problém se vrátit na Zemi. Ale zvládnou neustále popíjet čaj, udělat si dobré pirohy s masem a spávat v pyžamu. Na Venuši je zvířectvo, je tam voda a je tam dýchatelno…
Knížka už je dávno překonaná, nečetlo se mi to dobře, místy jsem se dost nudil. Ale jsem rád, že jsem si to přečetl a o trochu více se dobrodružně obohatil

4 02.01.2022

Velice zajímavá publikace o ruském dobývání Sibiře a hlavně o samotném Semjonu Děžněvovi. Četlo se to velmi dobře i když bylo poznat, že je to psáno příliš spisovnou češtinou používající zastaralé výrazy a do toho typicky ruský styl plný junáků apod.
Autor cílí spíše na ruského čtenáře a chce mu ukázat slávu jeho vlasti, co vše dokázali kdysi odvážní dobrodruzi. V dnešní době knížku ocení hlavně nadšenec toho období než někdo, kdo by po tom jen tak sáhl pro ukrácení nudy.
Knížku rád doporučím a jsem rád, že se mi ji podařilo zcela náhodně sehnat. Určitě jsem ji nečetl naposledy.

2 30.12.2021

Snad po patnácti letech jsem sáhl po nějaké knize od záhadologa Dänikena, který už je provařený tím, že za každým rohem vidí mimozemšťana. Na jeho knihách jsem ujížděl v první polovině 90. let, kdy mi otevřel svět k paleoastronautice.
Doba kamenná byla docela jiná je tak trochu zavádějící titul. Čekal jsem od této útlé knížečky asi více. Däniken se zde zaměřil jen na stavitele megalitických chrámů, menhirů apod. Objevuje se spousta otázek, nezbývá než přitakávat, že oficiální vysvětlení pokulhává, že to vše bylo jinak… Ale po dočtení nenacházím odpověď na to jak.
Ve chvíli, kdy u tajemné stavby na ostrůvku v Bretani Däniken popisuje matematické souvislosti si říkám, že když budu chtít, najdu tam jakýkoliv poměr, obvod apod. Ve chvíli, kdy mu výsledky u stavby staré asi pět tisíc let vychází výsledky v metrech, zvedám obočí. Ve chvíli, kdy vypočítá poledník, kde stavba leží, se drbu ve vlasech a říkám si, jak jen ti dávní stavitelé věděli, kudyma o pár tisíciletí později povede nultý poledník…
Jako oddechové čtení vedoucí k zamyšlení a hledání dalších zdrojů, je to dobré. Navnadilo mě to sáhnout po nějakých dalších záhadologických knížkách a přenést se do světa mimozemšťanů pomáhajících našim předkům.

2 26.12.2021

Mé první setkání s maďarskou sci-fi. A velice příjemně překvapilo. Začátek mě hned vtáhl do děje a chtěl jsem číst stále dál a dál. Na knížce je poznat, že byla napsána již v 60. letech, ale i dnešní nové vydání by si našlo své čtenáře. Skvělá hard sci-fi, která mi něčím připomínala některá díla Arthura C. Clarka.
Po sedmi stoletích ve vesmíru se na planetu Eelu vrací hvězdolet s 900 astronauty. A zjišťují, že něco je jinak. Domovská planeta se stáhla z dobývání vesmíru, nemá zájem ani o kolonizaci měsíce Prokron. A do toho je astronautům podprahově sdělováno, že se mají Prokronu vyhýbat, že se mají věnovat jen životu na rodné planetě. A zde přichází největší nelogičnost celého románu. Sedm století jsou ve vesmíru a když se vrátí na rodnou planetu, nikoho nezajímají výsledky jejich práce, všichni je považují jen za relikt minulosti a řeší se jen jejich začlenění do společnosti.
Během několika měsíců kosmonauti zjišťují, že na Prokronu byl nalezen důkaz mimozemské civilizace, která ohrožuje celou planetu. Podaří se jim během krátkého období zmobilizovat aktivitu celé planety a přesvědčit obyvatele Eely, že se musí přestěhovat na jinou planetu, v jiné sluneční soustavě. Připomínalo mi to zde čínskou trilogii Vzpomínku na Zemi od Liou Cch´-sina, ale napsanou o 50 let později než tento maďarský román.
První dvě třetiny knihy jsou skvělé. Pak najednou přichází časový skok o dva a půl tisíce let. Lidé z Nové Eely se setkávají s Pozemšťany s planety Země, mezi prvními kosmonauty je samozřejmě i Maďar. Krásné hrdé vlastenectví, zmínky o Budapešti. A pak přichází střetnutí s tajemnými Trrgy, které je takové divné, naivní, nečtivé… Jak kdyby se autor rozhodl, že píše už moc dlouho a potřeboval prvním nápadem nějak knížku napsat. Za ten konec musím sebrat jednu hvězdu.
Knížku můžu jen doporučit, nutila mě číst pořád další a další stránku, přitom nespěchat a číst pomalu jednotlivé řádky, abych se v tom neztratil a vše pochopil.

4 19.12.2021

Na bolševickou propagandu v sovětské literatuře jsem zvyklý, umím ji tak nějak odfiltrovat, ale tady v této knížce ji bylo opravdu tolik, že ji budu mít s touto knihou hodně spojené. Hned v úvodu svého komentáře opíšu několik citátů, které skvěle charakterizují právě dočtenou knížku.

Veliký Stalin, geniální iniciátor vítězství sovětského lidu ve všech odvětví budování komunismu, nadchl polárníky pro dobytí středu Arktidy.
Josef Vissarionovič měl včera jistě starost, když nefungovalo spojení.
Sovětská letecká výprava byla připravována podle vědecky vypracovaného plánu. Vyzbrojil ji mohutný socialistický stát, náš sovětský lid.

Samotný děj knížky mě docela nudil. Autor byl jedním z účastníků leteckého dobytí severní točny v roce 1937. Optikou roku 2021 si nedovedu představit, co na tom bylo tak složitého doletět z Moskvy na pól a zpátky. A když jsem od první chvíle věděl, že to zvládli, bylo mi celkem jedno kolik dní kvůli špatnému počasí trčeli v Narjan-Maru a otázky typu „Zvládneme to? Dovedeme odletět? Přistaneme v pořádku?“ mě spíše unavovali a rozesmívali.

Jak níže píše Papanin ve svém komentáři, i mně se nejvíce líbily zastávky v různých sovětských arktických městech, popis jejich okolí, historie. Dneska si bohužel knížka svého čtenáře už jen těžko získá, existuje mnohem více skvělých knih o Arktidě.

2 18.12.2021

Vynikající knížka dvou sovětských spisovatelů, kteří se sami účastnili několika arktických plaveb a pátrali po osudech ztracených expedic. Vtáhlo mě to do děje, že jsem neustále chtěl číst dál a dál, do toho jsem používal wikipedii, abych se dočetl více o třech ztracených objevitelských plavbách. Přečetl jsem za pár hodin a hned jsem litoval, že je konec.
Autoři se zaměřují na dva ztracené námořníky z Amundsenovy expedice, Tollovu zmizelou expedici a Vladimira Rusanova. Autoři tak nějak předpokládají, že čtenář o osudech těchto tří expedic již více ví a proto hned vtahují do popisu. Také některé pojmy se berou jako naprosto samozřejmé, pro české čtenáře se ale hůře na mapě hledají – například Mininovy Šéry, Middendorffův záliv.
Překvapil mě osud čtyřiadvacetiletého kapitána Kučina. O něm jsem věděl jen jednu dvě věty z české wikipedie, dokonce ani na ruské si nezasloužil vlastní článek. Tady na několika stránkách jsou popsány jeho životní osudy, co vše v tak krátkém životě dokázal.
Nejlepší příběh bylo pátrání po Rusanovovi a naopak mě nudilo popisování chutě nalezených starých konzerv z Tollovy expedice.
Rozhodně doporučuji k přečtení nejen všem milovníkům ruské Arktidy.

4 18.12.2021

Nuda a nuda. Začátek v podstatě tak nějak vykrádá sám sebe z prvních dvou dílů. Nudné politikaření, které autor neumí napsat záživně. Do toho opět skupina zmenšených lidí, která putuje přírodou… Na několik dnů jsem knížku odložil, někdy u strany 120 jsem si říkal, že to odložím nedočtené. Kroutil jsem hlavou nad tím, jak tak skvělé téma mohl autor nevyužít, nenapsat čtivěji.

Když do světa Mikronautů vstupuje poprvé člověk skutečné velikosti, tak mě to konečně zaujalo. Poprvé za celé tři díly mě zajímalo, jak se to bude vyvíjet dál.

Celá trilogie je tedy jedním velkým zklamáním.

2 18.12.2021

Perfektní jednohubka, kterou jsem za posledních dvacet let četl snad dvacetkrát. I když už u každého dalšího přečtení není ten „wau efekt“ jak poprvé, mám tuto knížku velmi rád. Angličtí válečníci místo Jeruzaléma „omylem“ dobývají jednu planetu za druhou. To vše popisované jazykem středověkého mnicha, který tomu dodává nános historie. Prostě skvělý nápad, skvěle napsané… Jen škoda, že se to nerozvinulo ve větší román a nebo dokonce sérii románů z dalekého křižáckého vesmíru.
Rozhodně doporučuji.

8 16.12.2021

Druhý díl právě dočten a jsem rád. Stejně jako v prvním díle je zde nudné politikaření, které autor neumí napsat čtivě. A pak se jedna výprava posouvá někam, opět potkává včely, brouky a navíc k tomu ještě lišku. Druhá skupina mluví a mluví a pak vyráží zase někam dál.
Ani jedna postava mi nepřirostla k srdci. Z postav, které byly v minulém díle jsou zde jen nepodstatné figurky. Nejhorší proměnou prošel asi Chomič, který mi jakžtakž byl v minulém díle sympatický.
Sahám po třetím díle a doufám, že ten to aspoň trochu zachrání.

3 12.12.2021

Jednoduchá, krátká historická detektivka, která mě přenesla do klukovských let. Exotická jména, exotické prostředí... Krásně se to četlo a škoda, že to bylo jen pár stránek.

Budu muset sáhnout i po dalších sešitech Karavany, co mám v krabicích na půdě. Je škoda, že se tam jen tak válí... Dnešní generace kluků si k nim už nenajde bohužel cestu.

3 04.12.2021

Tenká knížka o několika arktických výpravách, které neskončily dobře. Bártl popisuje několik expedic 19. a 20. století, kdy polárníci zmizeli a nastiňuje teorie, co se mohlo se zmizelými polárníky stát. Nejvíce mne zaujala expedice Vladimira Rusanova, který se ztratil někde v Karském moři, nejméně mne bavil ztracený sovětský letec Levaněvskij.
Autor píše čtivě, Arktidě rozumí a je poznat, že sám se na konci 50. let zúčastnil sovětské polární expedice.
Knížku můžu doporučit a jen si povzdechnu, že je škoda, že tam není aspoň třikrát tolik stránek.

2 04.12.2021

Knížku jsem si koupil na základě komentářů zde na Databázi knih, měl jsem od ní vyšší očekávání. První třetina knihy je takové plkání o ničem, o hladomoru, přelidnění, OSN – je poznat, že vše to bylo napsáno v 70. letech.

Když jsem se tím překousal, dostal jsem se konečně do stádia, kdy došlo na zmenšení skupiny průzkumníků – na Mikronauty. A tady přišla jedna velká nuda. Skupina putuje zahradou, každou chvilku řeší osobní vztahy, neustále se mezi sebou hádají, potkávají občas slimáka, housenku, kosa… A jen jdou a jdou a nuda pokračuje. Postavy se chovají nelogicky, celý plán zmenšení je celý kostrbatý. Ani jedna postava mi není sympatická, k žádné jsem si nedovedl najít cestu.

Na posledních několika stranách knížky mě to konečně zaujalo, konečně to přestalo být tak nelogické a přišel konec.

Za sebe tedy velké zklamání. Sáhnu po dalším dílu, ale myslím, že to tato série tří knih pro mne není to pravé ořechové…

3 03.12.2021

Zajímavá povídková sbírka, která začala velmi dobře. První povídky se odehrávají na osamělých polárních základnách, kdy hlavní roli hrají telegrafy a radiogramy, kdy se zprávy přenáší morseovkou o 140 znacích za minutu. Působilo to na mě dojmem sci-fi románů a povídek z 50. let, které se věnovaly kolonizaci Marsu, Sluneční soustavy apod.
Očekával jsem nános komunistické propagandy, byla zde v mnohem menší míře než jsem čekal.
Z osamělých polárních stanic jsem se v několika povídkách dostal do tundry, do domorodých vesnic a pak přišlo zklamání. Poslední povídky se mi nelíbily. Nejslabší byla o Eskymácích, kteří odešli na Wrangelův ostrov – to jak kdyby psal nějaký jiný spisovatel.
Chtěl jsem dát čtyři hvězdičky, ale za povídky o Eskymácích a podivný zmatek v několika posledních povídkách, kdy se někam vytratil děj, musím dát jen tři hvězdy.
Skvěle se to četlo s horkým čajem, v noci a přes francouzské okno jsem se díval na svou zasněženou zahradu…

2 03.12.2021

Ta knížka pro mě měla své kouzlo. Koupil jsem ji za pár korun, přišla bez obalu, krásně zažloutlá, cítící zatuchlinou.
První třetina knížky je výborná. Velká severní expedice, Amundsen aj. Vše velmi dobře popsané, nutí to člověka neustále se dívat na mapu, googlovat fotky z té oblasti.
Autor knížky sám vedl polskou polární stanici, je poznat, že má k Arktidě blízko, že dané oblasti rozumí. Bohužel je také poznat, že knížka byla napsaná v 50. letech. Ve chvíli, kdy se v knize popisují sovětské expedice, už mě to přestávalo bavit. Záchranu lidí z Čeljuskina znám i z jiné knížky a z jiných zdrojů. Zde je to popsané hodně oslavně, hodně sovětsky. A pak už to je jedna velká propaganda. Papininova výprava už mě nudí, což je škoda, protože polárníci odvedli kus práce.

Když autor popisuje přelety nad Arktidou, tak bych nejradši přeskakoval odstavce a celé stránky. Ztrácím se ve jménech a lituji, že se více nevěnoval objevům do 19. století.

I přes to vše vím, že se k té zažloutlé knížce budu často vracet, rád si některé kapitoly přečtu znova, rád si tam něco jen tak dohledám. Knížku doporučuji. Skvěle se čte po večerech, když je venku zima a popijí se k tomu čaj.

5 01.12.2021

(SPOILER) Poslední díl trilogie právě dočten a jsem za to rád. Třetí díl se mi moc nelíbil, jsem rád, že autor již další nenapsal. Zcela souhlasím s komentářem Sarah01. Dějová linie se studiem a léčením je zajímavá, ostatní je moc překombinované. Postavy se chaoticky objevují a zase mizí.
Loutkář, krátce po padesátce, se v tomto díle rozhodne dokončit svá studia. Vydává se do na univerzitu mezi mladé studenty. Přivydělává si břichomluvectvím, je pro smích mladým společníkům. Se svou láskou Alenou jsou manželé, mění si příjmení, aby ukryl svůj židovský původ.
A do toho vstupuje spousta zbytečných odboček – dívka převlékající se za studenta, citáty z dizertační práce, plačka Alena od manžela odchází a zase se vrací, zatímco na spoustě nudných stran brečí na cizím pohřbu. Do toho tajemné vraždy, kdy pachatel je najednou úhlavní nepřítel, který koná naprosto nelogicky.
Kdybych měl znovu někdy číst celou trilogii, asi bych zůstal jen u prvního dílu.

2 28.11.2021

Slabší pokračování předchozího románu, přesto ale čtivé a rychle vtáhne do děje. Břichomluvec Julis, který mi je nesympatický neustálými rozhovory s loutkami, se v Postupimi setkává s plačkou Alenou, kterou stále miluje a připlétá se k vraždám šlechticů. Břichomluvec se setkává s pruským králem, stává se oblíbencem madam Eve, u které je Alena jako sekretářka a u které se pořádají setkání vlivných šlechticů. Promíchejme zde vraždy, sex, politiku a 18. století a dostáváme hlavní obsah knížky.

Pachatelka vražd byla od počátku tak zřejmá, že jsem se říkal, že to nemůže být ona a čekal jsem stále zvrat. Zda přišel nebo ne, raději neprozradím.

2 20.11.2021