aardvarka
komentáře u knih
Rubín v kouři
Philip Pullman
Dobrodružství z viktoriánského Londýna, pro mládež jednoznačně vhodné, napínavé, oplývající sympatickými postavami a padoušskými lotry v čele s babiznou, která nosí zuby po nebožtíku manželovi, co umřel na choleru.
Průvodce
R. K. Narayan
Indie v první půlce 20. století, takže takový o dost klidnější a voňavější Milionář z chatrče. Rádžu je postava procházející obrovským charakterovým vývojem. Z chudého kluka, který si přivydělává průvodcováním turistů se stává milovník, z něj hráč a povaleč žijící ze své talentovanější družky. Nakonec ho hamižnost dovede do vězení a po propuštění se z něj shodou náhod stává svatý muž, do jehož rukou vkládají vesničané svůj osud. Přichází sucho a nervózní vesničané se poperou. Náš hrdina po vesnickém prosťáčkovi vzkáže výchovná slova o tom, že dokud se budou prát, ať mu nenosí žádné jídlo. Prosťáček to převrátí a ve vesnici vzkáže, že svatý muž nebude jíst, protože je sucho. Rádžu je stržen chodem událostí a stává se při svém hladovění nejznámějším mužem v zemi. Konec je otevřený, což je to dobře, protože už to není důležité. Po své sebestředné pouti životem prodělal Rádžu přerod a obětoval se pro druhé.
Vernisáž
Václav Havel
Geniální. A navíc srdcovka, protože takové lidi, o jakých je to psáno, opravdu znám. A můžu říct, že hra není zdaleka tak nadsazená, jak by se mohlo zdát.
R.U.R.
Karel Čapek
Opět jedna skvělá vize. Jen postavy si mě tak naplno nezískaly, jak to mají u Čapka ve zvyku. Je tu ale několik naprosto špičkových výjevů:
Moc jsem se nasmála pojmenování dvojice Marius a Sulla ("Oh, myslili jsme, že Marius a Sulla byli milenci.") nebo jak Nána čte noviny: „Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní or-or-ga-ni-zace Robotů.“ – To nic není. Tomu nerozumím.“
A vrcholová: „Ukážu vám v muzeu, co spackal za deset let dohromady. Měl to být muž, žilo to celé tři dny. Starý Rossum neměl trochy vkusu. Bylo to hrozné. Bylo to hrozné, co udělal. Ale mělo to uvnitř všechno, co má člověk. Skutečně, úžasně piplavá práce. A tehdy sem přišel inženýr Rossum, synovec starého. Geniální hlava, slečno Gloryová. Jak uviděl, co tropí starý, řekl: „To je nesmysl, vyrábět člověka deset let. Nebudeš-li ho vyrábět rychleji než příroda, pak na ten celý krám nakašlat.““
Komu zvoní hrana
Ernest Hemingway
Příběhově skvělé, čtivé (i když dlouhé), nešetří se válečnými hrůzami, asi největším positivem jsou zajímavé a sympatické postavy. Je zde snaha o objektivitu, ať už jde o dvě vyprávění ženských postav, nebo postavu slušného fašistického důstojníka. Pokud si ale člověk přečte Orwellův Hold Katalánsku, všimne si marginalizace osudu POUM nebo vykreslení zpitých, nepoužitelných anarchistů (v Holdu hlavních tahounů války. Což se klidně mohlo změnit, vzhledem k tomu, že se s nimi komunisté nedělili o své materiální dodávky ze SSSR...) Zatímco na Orwella a jeho kamarády zhruba o rok dříve, než se Komu zvoní odehrává, komunisté udělali hon, pro Hemingwaye jsou – chtě nechtě – tou silou, na které stojí demokracie Španělska. Aby to bylo objektivní, i zde je ukázána výjimka v podání komunistického psychopata, před kterým postavy zachrání slušný (!) novinář Pravdy (v obou případech jde o historické postavy, což mě potěšilo). Nu co, je to román a navíc ještě hodně dobrý román, ze kterého si člověk odnese, že občanská válka je svinstvo, ale lidi jsou pořád úžasní.
Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
Jednička na poli lágrové literatury. A zároveň jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec.
Maus II: A tady začalo moje trápení
Art Spiegelman
"Dostal jsem hrozné horečky a nemohl jsem spát. Tyfus! Lidi na to umírali každou noc. V noci jsem musel dolů na záchod. Chodba byla vždycky posetá mrtvými těly. Nedalo se vůbec projít. Musel jsi přejít po hlavách, a to bylo strašné, ta kůže byla tak kluzká, zdálo se, že už už padáš. A tak to šlo noc co noc. Takže teď jsem měl tyfus a musel jsem scházet dolů na záchod a říkal jsem si: Tak teď je řada na mě. Teď tady budu takhle ležet já a někdo po mě bude šlapat!"
(Pocta tomu, že i bez geniálních černobílých obrázků tohle dílo funguje.)
Maus I: Otcova krvavá pouť dějinami
Art Spiegelman
Strhující, strašlivé a člověku se to dostane pod kůži. (Stejně jako ve slavném případě animované Farmy zvířat, který se vyskytl v mém okolí hned několikrát, i v případě Mause je geniální nápad, koupit knížku dětem. Vždyť tam jsou přeci zvířátka, že jo!!)
Když je mladý, je Vladek hrdina a expert na přežití, kterému člověk drží palce až do křeče, na stará kolena je to ale protivný důchodce. To jen takové bonusové poselství k tomu dějinnému.
Hrdý Budžes
Irena Dousková
Četla jsem až po Oněginovi, i když samozřejmě divadelní zpracování znám. Kupodivu, Oněgin mi přišel odlehčenější a víc jsem se u něj nasmála. Na střední to už byla pohoda. Zato deprese jménem Ničín byla opravdu všeobjímající, postavy padaly jedna za druhou a člověk si připomněl dětství nejen s jeho úžasně naivním pohledem na svět, ale i se všemi negativy. Velmi zajímavé bylo srovnání postav oproti Oněginovi (kam se posunuly, jak se jejich vztahy proměnily). Helenka tady má o dost těžší pozici než ve druhém díle, protože tam ve finále zvolila únik od despotické Kačenky. (I když se tu nabízí na stejném místě únik do Prahy.) Na druhé straně malá Helenka zašlapává mravence a šneky a vůbec velmi bolestně připomíná člověku všechno špatné, co jako malý udělal. Je to ale plné geniálních vtipů - Jak byl kníže Přemysl s Husákem v Čáslavi na záchodě - nebo mé oblíbené:
Slušně jsme pozdravili, já jsem šla za panem režisérem, i když je to ten protiva, co se kamarádí s Kroupovou, a řekla jsem: „Pane režisére, tohle jsou moji spolužáci Eliáš a Secký, my jsme se na vás dívali a chtěli bychom vědět, jestli je ten Rozbřesk na dole Karel komedie, nebo spíš tragédie. Já myslím, že tragédie, ale nejsem si jistá.“ Pan Novotný zahodil cigaretu a šel pryč. Vůbec nám neodpověděl. Ale když šel kolem Kačenky, řek jí: „Že si nedáte pokoj! Já se vám divím.“
Kuře melancholik
Josef Karel Šlejhar
"Jsi tedy sám, vyhoštěn a zavržen, hochu ubohý tam, kde jsi býval chloubou a útěchou duše mateřské, nedopřáli ti v strastech tebou nezaviněných jiného útulku než v kůlně na slámě. Týrali tě, rvali, posměchem zavrhovali, mořili hladem a bitím, a když jsi klesl pod tolikerými útrapami, budíš jejich ošklivost. Proto takto dovršili dílo své. Jsi tedy sám, zápase se smrtí a objat mrákotami."
Vyjednavač
Frederick Forsyth
Skoro taková srdcovka jako Ikona. Výborný hrdina a jeho parťačka. Zajímavý vývoj příběhu, kdy k záchraně uneseného za podivných okolností nedojde, a my pak spolu s ústřední dvojicí putujeme od jednoho před chvílí zamordovaného únosce k dalšímu, zatímco hlavní padouši (z nichž jeden opravdu překvapil) unikají. V liduprázdném lunaparku jsem byla podělaná strachy, scéna s taxíkem, tak jako mnoho jiných, naopak pobavila. Líbí se mi, že tak jako v jiných autorových příbězích (a často i v Bondovi), jsou i tady Američané i Rusové vlastně príma kluci, jen se vždycky objeví nějaký peněz a moci chtivý bídák, který je schopný všeho.
Podivný regiment
Terry Pratchett
Já nevím, co ostatní (panem Kantůrkem počínaje, nechť je mu Plocha lehká) proti této Pratchettovce mají. O to víc je příjemným překvapením převážně kladné hodnocení ostatních čtenářů. Je to jeden z temnějších dílů, takový ocelově šedý a navíc dost od bahna. I když silným emancipovaným ženám zpravidla moc nefandím, v tomto případě děvčata válela. To bylo způsobeno tím, že byla dobře napsána. Ať ten váš zatracený osel vybuchne! Neboli palec nahoru.
Divá Bára / Karla
Božena Němcová
Prosté a krásné. Původně jsem chtěla dát 4 hvězdičky, ale když ono je to tak moc prosté a krásné, že musím dát plný počet. Bára je klasika. Je to příběh vyloučeného děvčete, které je ale šikovné, nebojácné a všechny vesnické omezence strčí do kapsy. Díky jejímu úsilí si nejvěrnější kamarádka může vzít za muže svou velkou lásku z Prahy a Bára také nepřijde zkrátka. Větším překvapením byla méně profláknutá Karla. Čím si mě tak získala? Tímto:
„Což se mu stalo? Bul on chlap selný."
„Domácí nemoc —," pravila Markyta.
„Och, té není pomoc," jistila selka, „když nemůž člověk dymů."
Domácí nemocí, kterou znám. Krásným příběhem. Vesnickou romantikou. Milostnou zápletkou. Říkala jsem si (pozor, pointa!!): a sakra, ta Němcová se nezdá. Dvě holky? Pak to samozřejmě bylo jinak a oni spolu žili šťastně až do smrti. Vojáček. (Kluk jako buk, když odložil ty holčičí šaty, hehe...)
Ach! Ještě, že se o tom na těch školách učí a občas si člověk něco takového přečíst musí, protože tohle je sice takový „čítankový kousek“, ale zároveň velká láska.
Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek)
Edgar Allan Poe
Různorodá směs povídek. Některé mě neoslovily, jiné se naopak člověku vryjí do paměti. K vrcholům řadím titulní povídku, Pád do Maelströmu, Skokana, chudáky Ushery a mou oblíbenou dvojici Vrah jsi ty a Předčasný pohřeb. Pak samozřejmě toho brutálního Černého kocoura, kterého jsem skousla až napodruhé, ale s o to větší chutí. (Zato zubatá Berenice byla stále přes čáru.) Aby byl výčet mých favoritů úplný, musím také z méně známé polovice souboru zmínit bratříčky ve veselém morbidním kabátku Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! a Muž, který se rozpadl. Obě jsou velmi… ostré.
Ad zde jmenovaní následovníci našeho milého Edgara: prostě musím zmínit - z našeho českého rybníčku morbidností a záhad - mistra Švandrlíka, který má k Poeovi věru blízko.
Matka
Karel Čapek
OTEC: Inu, vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím... kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na pensi a žil tady s vámi a s maminkou — psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě... Nebylo by to špatné, hoši. Nechtě to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr — zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?
PETR: Za rovnost a svobodu, tati.
OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno. Samé krásné a veliké věci, jenom že... víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám, — nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného... nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci.
Bílá nemoc
Karel Čapek
OTEC: …To věřím, vám se to hodí!
SYN: No ovšem, tati. Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo. Tadyhle holka se ani nemůže vdát, a já – No, já si teď musím pospíšit se státnicemi.
OTEC: Nejvyšší čas, holenku! Na to je příliš vážná doba, aby ses jenom flákal!
SYN: No co? Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal. Teď to snad bude lepší.
OTEC: Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď?
SYN: Právě. Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!
A za sebe jen podotýkám, jak skvěle Čapek pojal ústřední dvojici. Snad se mi Maršál líbil ještě více, než Galén, a to už je co říct. Humanista, který jménem míru vydírá nemocné, a válkychtivý otec národa, který mu chce v době malomocenství dopřát velikost a krásnou smrt. "Člověče, teprve krev padlých dělá z kusu země vlast. Jenom válka udělá z lidí národ a z mužů hrdiny. Nevíte, jaká to je samota, být… diktátorem."
Veteráni republiky
Jan Václav Rosůlek
- Pak legionáři olemujeme všechny silnice! sykl nenávistně major Krautburg.
- Telegrafních sloupů snad bude dostatek, zeptala se paní Kunhuta.
Kvůli této rozmluvě jsem si to přečetla, ale nutno říct, se zbytkem knihy je to už horší. Postavy jsou hrozně schématické. Z trojice legionářů to dobře dopadne s tím jedním, který nevzal výhody, protože je socialista. Sledujeme jeho vzestup ve stranické organizaci, který je nesporně zajímavější (místy dokonce vtipný), než hrdinovy názory. Nakonec zdědí rodinu po kolegovi, který se kvůli válečným démonům zabije.
Mnohem vděčnější jsou příběhy druhých dvou. Nejsympatičtější z trojice je zabit na Slovensku po dobrém dobrodružství s maďarskými rozvraceči republiky. Třetí z legionářů, šarží nejvyšší, si zkazí život, když si nasadí do legionářského kožíšku německou věš. S ním autor naložil snad až nedůstojně. Čím si to zasloužil? Čím si to zasloužil čtenář, že je kniha tak nesourodá, ani neví, čím chce být? Bylo to i napínavé, dobrodružné, zajímavé, jsou tam reálie, jenže to prostě není dobrá kniha. Možná nejvíce mě zklamalo, že linky spolu neměly žádnou souvislost a k ničemu než k likvidaci dvou postav vlastně nedošlo. Poselství jsem nenašla a autor mě otravoval mnohem víc, než všechny jeho postavy dohromady.
Tajný posel - Jan Karski
Yannick Haenel
"Vzpomínám si na jednu starou paní ověšenou perlami a rubíny, která se ke mně vrhla a sdělila mi, že před nedávnem četla úžasnou scénu, v níž mě Němci mučí, a že se jí nic nevyrovná." Nebudu se tvářit, že s paní nesouhlasím. Ale není to jediné, co je na knize tak dobré.
První část, která je takový úvod do Jana Karského, se musí přežít. Druhá část je převyprávěním jeho knihy a je prostě perfektní. Třetí část je do Kafky laděný život Karského po válce a je to nesmírně citlivé čtení. Vyrovnává se s tím, že je poslem, kterého nikdo nechce poslouchat. Nebo tedy chce, ale pro posla samotného, který je charismatický trpící muž, ale ne pro miliony evropských Židů. Říká se, že smrt jednoho je tragédie, smrt milionů je statistika. A tak bylo i to nejautentičtější svědectví člověka, který navštívil varšavské ghetto a snad i jakýsi koncentrační tábor, pro lidi žijící v pohodlí a klidu nepochopitelné. I dnes se čtenář upíná k banalitám, jako když si Karski podřeže žíly. Čímž nechci snižovat utrpení jednoho Karského, ale on sám pak už celý život trávil prožíváním utrpení milionů, nikoliv svým. Polský jezdec.
Mé životní začátky
Winston S. Churchill
Jak Winston k první slávě přišel. Hlavně o britském školství, o hraní póla, o imperiálních výpravách, o psaní o těchto výpravách, a na prvním místě o slavném útěku z vězení. Jó, Churchill byl bojovník od mala.
Dobrodružství Miguela Littína v Chile
Gabriel García Márquez
Je to příběh, jakých mnoho není. Je to originální výpověď navrátilce do vlasti, ilegála uvnitř totalitního systému. Littín mě (stejně jako svou nepravou manželku) rozčiloval čím dál více, ale bezesporu projevil obrovský kus odvahy. Navíc se mu člověk může smát. Do prvních pěti minut v Chile udělat takovou pitomost! Poté, co si s ním všichni dali tak záležet, přetvořili ho, převychovali, falešnou identitu mu vytvořili. A on si vezme kufr "cizí" paní. A tak to jde dál. Nejvíc jsem se smála, když se snažil dát oholit. (rozpačité výrazy Co? Ne, pane, takové divné věci my u nás neděláme...) Důležitou částí knihy je také nekritické opěvování svržené levicové vlády a zbožšťování prezidenta. To by čtenář neměl brát jako hotovou věc a radši si doplnit vzdělání u někoho nezainteresovaného. Ale Littín to je, v Chile je také, a dobrodružství je to každopádně.