Šikmý kostel 2
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463564/bmid_sikmy-kostel-2-OLb-463564.jpg
5
3819
3819
Šikmý kostel série
< 2. díl >
S Barkou, Ludwikem, Julkou a dalšími hrdiny trilogie Šikmý kostel se setkáváme vzápětí poté, co jsme je v závěru prvního dílu opustili. Zatímco ve zbytku nově vzniklého Československa nastávají zlaté časy, v Karvinné – jak se nyní město jmenuje – se stále velmi silně projevují důsledky předešlého dramatického dění. Prosakují do všech oblastí života. Ne vždy v dobrém. I přesto lze říct, že dvacátá léta jsou pro obyvatele města relativní selankou, dobou významných společenských změn a hospodářského rozmachu. Nastupující generace se může těšit výsadám a možnostem, které byly v nedávné minulosti nedosažitelné, a začínají se před ní rozprostírat dříve netušené možnosti. Klíčící naděje však rázně ukončí hospodářská krize a vzápětí po ní opětovný vzestup nacionalistických nálad. Napětí ve společnosti stoupá a rodiny našich hrdinů rozštěpují rozdílné názory: zatímco jedni se nadcházející hrozby obávají nebo mezi prvními nesou její ničivé důsledky, jiní probíhající změny vítají jako šanci k odčinění utrpěných křivd. Smršť událostí po nástupu německé okupace však nakonec smete všechny, protože v tomto regionu i druhá světová válka probíhala dosti jinak než ledaskde jinde. Příběh je také tentokrát vystavěn na skutečných událostech a čtenář s překvapením zjišťuje, že mnohé z toho, co se v druhém díle Šikmého kostela odehrává, zůstávalo po dlouhá desetiletí skryto ve třinácté komnatě dějin.... celý text
Přidat komentář
Mnohé už tady bylo řečeno velice výstižně přede mnou - obzvlášť se mi líbil komentář mého oblíbeného uživatele mirektrubak - takže jen pár drobných postřehů a jedna citace z knihy pro ty, kdo zatím ještě váhají, jestli si ji přečíst:
V tomto díle už hodně ustupuje do pozadí kostel, který dal trilogii jméno (přestože v prvním díle se čas od času přímo tento kostel objevoval jako místo děje). Samozřejmě to nevadí, autorka se o to víc zaměřuje na vybrané postavy - i v případech, kdy z tohoto kraje odešly - dobrovolně, či nedobrovolně, na dlouhou či krátkou dobu. I to je zajímavé sledovat.
Tento díl je asi o mnoho tragičtější než první a zdá se, že tu toho na jednu rodinu dopadá místy už příliš - i ve všeobecně těžkých časech a při všech osobních starostech prožívají ale postavy Karin Lednické okamžiky prosté radosti.
Ocenila jsem zejména to, že autorka dokáže velice čtivou formou dostat ke čtenářům mnohé historické události už téměř zapomenuté - jako např. životickou tragédii, o které napsala kromě beletrie i odbornou knihu, která má vyjít tento rok. Kromě toho, že je tato její série hodně komerčně úspěšná, věnuje se Karin Lednická problematice tohoto regionu i dál - i tam, kde už jí to žádný "zisk" nepřináší. Autorka se snaží vycházet ze svědectví pamětníků a žádné ze stran různých sporů (především nárostnostních) nestranit – vždy hledá lidi i s jejich slabostmi i silnými stránkami a jejich příběhy.
A na závěr - to, co mě v tomto díle oslovilo asi nejvíc: Ve svých těžkých životních okolnostech nezbývá postavám Šikmého kostela než hledat naději – často tápavě, ale přece jen hledat:
"Čím jsme se všichni tolik provinili, že v tomhle musíme žít a umírat?
Pane, zastav to už, prosí každý večer při modlitbě. Snažně tě prosím, vrať nám, co jsme měli, a my ti za to budeme vděční, vděčnější než kdy dřív. Dopřej nám návrat těch, které odvlekli. A dej lehkého spočinutí těm, které sis povolal k sobě. Jen už nevolej další, snažně tě prosím, nepovolávej už k sobě další.
Vstane od stolu a jde k zásuvce, kde si schovává fotografie. Nemusí se jimi prohrabávat; ta, kterou hledá, je hned nahoře. Často se teď na ni dívá. „Podívejte,“ podá fotografii Emilii Zaleské. „Tady jsem s Fankou těsně před začátkem války. Musely jsme se tenkrát tajně scházet na tržišti, protože Tomek by jí to nedovolil. A možná teď za to pykáme. Že jsme se ani my sami neuměli domluvit. Že jsme si neuměli navzájem odpustit.“
Emilie si fotografii vezme a pozorně si ji prohlíží. Pak ji beze slova vrátí Barce.
„Budu se za duši vašeho muže modlit,“ řekne Barka. Pak zvedne ruku s fotografií: „Za jejich návrat se modlím každý den.“
„To já taky,“ vydechne Emilie. „Jen jsem chtěla… Modlete se i za Wojtka. Myslím, že se připletl k partyzánům.“
Když jsem tuhle obsáhlou knihu v pátek ráno poprvé otevírala, ani ve snu jsem si nedovedla představit, že ji v sobotu před půlnocí zavřu po tom, co mé oči dočtou poslední řádky. Dlouho, dlouho se na mě dívala z knihovny, než jsem se odvážila vzít ji do rukou. A ač nemám nyní lehké období, čtení jsem zvládla, i když počet posmrkaných kapesníků raději nepočítám.
"Jenomže člověk musí hrát s těmi kartami, které dostane. Nemůže je složit na stůl a představovat si, o kolik líp by se mu hrálo, kdyby dostal nekalé lepší." (s. 130)
Na příběhu jedné rodiny nám autorka mistrně předkládá dobové události tak, jak se udály. Nevzpomínam si, že bychom se v rámci dějepisu na základní nebo střední škole dozvídali o tom, co se dělo na východ od Prahy. A přitom tenhle kraj má mnoho co vyprávět.
Pro mě osobně je to část naší země velmi vzdálená. Jen dvakrát jsem projížděla vlakem Ostravou a mohla si krk vykroutit při pohledu na těžební věže, pokud to tedy byly ony. Teď, po dočtení srdceryvného příběhu toužím po cestě do Karviné, na Těšínsko. Toužím se procházet místy, která v sobě nesou tak bohatou historii, do které nám autorka nabídla vstoupit.
Z úhlu několika lidí nám Karin Lednická ukazuje, jak těžký byl život obyčejných lidí na česko-polské hranici i mimo ni. Člověk nemůže schvalovat jednání ani jedné strany. Ani o to se knížka nesnaží. Nechci porovnávat, nechci soudit, toužím pochopit pohnutky, které vedly naše předky k tomu, že jednali tak, jak jednali.
Děkuji autorce za její odvahu pustit se do zpracování nelehkého tématu. Děkuji za mnoho informací, o kterých jsem netušila i za možnost přenést se díky detailnímu popisu prostředí i psychologie osobností do rodin Barky i Fanky a prožívat s nimi veškeré strasti a možná i nečekaná setkání.
Druhý díl této skvělé románové kroniky zahrnuje období let 1921-1945, což z časového hlediska není mnoho, avšak z pohledu historických zvratů tato doba skýtá dostatek materiálu na román. Vzhledem k poměrně dlouhému časovému odstupu od mého seznámení se s prvním dílem, jsem zde zpočátku měla trochu chaos v postavách a jejich rodinných vztazích, ale postupně se to upravilo. Ač k oblasti pomezí severní Moravy a Slezska nemám žádný osobní vztah, kniha se mi moc líbila a určitě - má-li to autorka v plánu - si počkám i na další díl, který děj časově posune zase do doby jiných politicko-ekonomických poměrů. Knihu jsem si poslechla v audio podobě, kdy musím vysoce vyzdvihnout výkon interpreta, pana Jana Szymika.
Těšila jsem se na pokračování a nebyla jsem zklamaná, téma bylo autorkou velice citlivě a nezaujatě popsáno, nikdy jsem si nemyslela že to bylo i na našem území pro polské občany tak složité, a zrovna tak pro české obyvatele. Proto je dobře události pro mladou generaci tak vzdálené doby, stále připomínat, neboť recidiva není nemožná a stále hrozí.
Taky to milujete, když uťíkáte za pointou autorčina sdělení podobně jako "běži voda běži, po kamenich šusti" přes les famózně vykreslené atmosféry? To je Karin Lednická a i toto pokračování Šikmého kostela.
Jak skvělý byl první díl, tak skvělý byl i ten druhý. Smekám před autorkou, že dokázala psát v nastavené kvalitě až do konce, což se u druhých a dalších dílů knih málokdy stává. Také děkuji za obrazovou přílohu, která přispěla k autentičnosti příběhu a donutila mě ještě hlouběji se zamyslet nad nesmyslností a tragikou všech válek a národnostních rozporů.
Po dlouhé době jsem zase jednou kapitulovala - knížku jsem po 3/4 odložila nedočtenou. První díl se mi hodně líbil, takže jsem po druhém sáhla jako po jistotě. Jenže... ano, je to můj problém - já nemám ráda knihy z války. Prostě mi to strašně nesedí. Tady jsem nějakou dobu vydržela, ale nešlo to. Jak tedy přeživší postavy skončily, se už nedozvím. Možná něco naznačuje fakt, že mi to nevadí. Tahle kniha nebyla pro mě, bude-li další, už o ni stát nebudu.
Další ze skvělých knih paní spisovatelky. Není to úplně lehké čtení, ale kniha je opět velmi povedená.
Kniha mně do svého děje zcela čtenářsky pohltila, těžko se odkládala, druhý díl se četl lépe ne první. Kéž by vyšel i třetí.
Tak jak jsem byla nadšená z 1.dilu,tak 2.dil mě naprosto minul. Ani jsem ho nedočetla... Za mě - v 1.dile bylo řečeno vše a tenhle už byl prostě nadbytečný. Zde se potvrzuje ono - někdy míň je víc. Ale evidentně si i 2.dil své příznivce našel a já to knize i autorce přeji. Ne každý je takový šťoura jako já, a to je dobře!
Druhý díl se mi líbil o trochu méně než předchozí, ale je to způsobeno čistě subjektivně tím, že mě knihy z období druhé světové války poslední dobou prostě už nebaví číst, a více jsem se těšila na život obyčejných lidí na pozadí těchto dějin, jejich zvyky apod... ale to nechme stranou.
I pokračování si stále zachovalo úroveň prvního dílu, opět dostáváme širokou paletu hlavních hrdinů kdy se každý postupně připojí k jinému názorovému proudu a na jinou stranu, takže můžeme dobře poznat život každé skupiny lidí. Stejně jako jsem zmiňovala v komentáři u prvního dílu, i zde je vidět že i za války bylo v česko-polském pohraničí hůř, než jinde, na hrdiny se v této knize valí jedna katastrofa za druhou a je smutné se zamyslet nad tím, jak málo klidných a šťastných let jim bylo dopřáno .
Líbilo se mi větší použití místního nářečí, myslím že tento region je tím naprosto specifický a vzhledem k tomu, že po našymu se tu mluví do teď, je správné ho začlenit i do knihy. Spisovná čeština by z úst lidí tohoto drsného kraje zněla strojeně a knize by to ubralo na autenticitě.
Po druhém dílu určitě sáhněte, je příjemné vidět pokračování stejně kvalitní jako první díl, který byl skvělý a velmi silný.
Krasná kniha. Po přečtení některých komentářů jsem druhý díl otvirala a obavami, že autorka dvakrát do stejné řeky nevstoupila. Doba je jiná, mezi hlavní hrdiny se dostávají ti, kdo byli v prvním dílem dětmi, takže úplně stejná řeka to není. Ale i tak mě příběh hned, stejně jako dravá řeka, chytil a vezl dál. Oba díly Šikmého kostela patřily mezi moje nejmilejší četby roku 2021. A už se nemůžu dočkat dílů třetího. Tolik srdcervoucich příběhů v naší nedávné historii. Autorce se "ztracené město" povedlo oživit dokonale.
Je to románová kronika o blízké minulosti, ještě bližší než byl první díl. Teprve teď jsem si uvědomila, jak lidé, kteří se narodili kolem roku 1900 byli stateční a kolik prožili proměn "našeho území", změn v životě a hlavně smutných chvil. Četla jsem knihu jedním dechem, jen při velkém počtu stránek to nešlo přečíst za jeden den :-)
Knihu jsem četla proto, že jsem byla zvědavá, jesti se ten příběh nějak rozjede, jestli je autorka rozparádila. Spíš to ale vypadá, že vzala zpátečku a dělo se toho v příběhu méně než v prvním dílu. Opět - není to špatná kniha, ale spíš mě nudila než bavila a na třetí díl se nechystám.
Neměla jsem v plánu pořizovat si a číst další díl Šikmého kostela. Ale ježíšek to zařídil jinak, takže jsem román začala číst s určitými obavami, protože jsem si už ani nepamatovala, o čem první díl byl. Ale různé náznaky a odkazy mně pomohly se zorientovat.
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a dozvěděla se o dalších osudech několika karvinských rodin během nelehké doby. Trošku mně dělal problém narůstající počet postav, ale zřejmě svůj účel tito možná důležití hrdinové splní v dalším díle.
Jednání některých postav bylo podle mého názoru předvídatelné.
Děkuji za nádherné knihy. Nedalo se od toho odtrhnout. Koukám, že vychází nová kniha, tak jsem na ni zvědavá.
Zas a znova opakující se historie, další ze sinusoid vykreslených lidskými dějinami. Už zase se žížalí nahoru, dolů - tehdy... teď... kolikrát ještě.
Reálné základy románu mě donutily přemýšlet nad náplní života lidí, kteří se narodili někdy kolem přelomu století, co by asi řekli na permanentní zvraty v jejich životech, kdyby je bývali mohli předem tušit. Tíha strachu, bídy, utrpení, které museli nést a unést... nestability a permanentní nejistoty. Dnes každý skučí po dvou letech pandemie :D Mám velikou radost, že si tato série dokázala vybojovat přední místo na knižním trhu, a nezapadla někde v mikronákladu. Ani druhý díl mě nezklamal... a Poláky miluju!
Nádherná kniha, čtená s úctou a pokorou k lidem co žili v dané době.
Rozhodně doporučuji všem.
Zařadila bych jí do povinné četby naším dětem. Děkuji za ni.
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) česko-polské vztahy první republika, 1918-1938 Mnichovská dohoda hornictví zajatecký tábor podle skutečných událostí Karviná důlní nehody
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Psát k "Šikmému kostelu" komentáře je jako sypat sůl do Mrtvého moře, přesto pár svých zrníček přihodím. Paní Lednická velmi lidsky, s citem pro detail a zároveň relativně nestranně, bez zbytečného patosu, popisuje doby ne až tak dávno minulé i historické křivdy ne až tak dávno zapomenuté. Narodila jsem se v Ostravě, zřídka vytáhnu prd... paty ze Severní Moravy a přece jsem před čtením této série neměla tušení, jak vyostřené vztahy zde byly před sto i méně lety. Spory s Poláky zahladil čas (nejsem si jistá, zda i na Těšínsku), ovšem některé hrůzy musí být ústně předávány napříč generacemi jako memento i varování.
Váhala jsem, jestli také tentokrát dát pět gwiezd, postupně na mě té mizérie začalo být příliš, leccos bylo snadné předvídat, otevřený konec (s dalším dílem v nedohlednu) mě vyloženě nadzvednul, ale nakonec se přece jen přikláním k vyššímu hodnocení: protože je to jedna z těch knih, co spolehlivě připomenou, jak těžký byl život kdysi a jak dobře se máme dnes, covid-necovid. Kéž to tak zůstane... 85%