ZdivocelaReny
přečtené 87
Cejch
1992,
Zdeněk Šmíd
Tak tohle bylo nejlepší pojetí sudetského tématu, jaké jsem doposud četla. Cejch je úžasně čtivý, má spád, na relativně malém prostoru je odvyprávěn příběh od 15. století do poloviny století minulého - a přesto to není uspěchané. Jak už jsem řekla u k samotnému autorovi - pan Šmíd byl mistrem malých knih s velkým obsahem. Jeho díla nikdy nebyla objemnými bichelmi, ale vždycky stála za to. Líbí se mi ten nečernobílý pohled - z postav, které vám mohly být v časech svého mladí sympatické, se v dospělosti stali lidé poblouznění ideologií, touhou po pomstě, po moci... Nebyli to hodní Češi a zlí Němci, nebo naopak zlí Češi a hodní Němci... byli to lidé, lidé různí, lidé ve víru dějinných událostí... - obsahuje mírné SPOILERY- Rodina Schmelzerových byla krásně rozmanitá - od pradávných předků - bašské dívky Markéty a Benátčana, přes pobožnou Barboru a bláznivého Matyáše, silnou Annu, fanatického Lothara, bojácného Ernsta, krásnou Hildegardu a jejího českého manžela Jana, až k Josefovi - který je na jednu stranu Čechem, na druhou potomkem odsunutého německého rodu z Bachu a v konečnému důsledku hlavně člověkem, který nikdy nepotlačil svůj vztah k pozapomenutému kraji svého dětství, k zaniklé sudetské obci a ke svým kořenům... A mezi tím vším stojí ještě Jakob, hlavní hrdina. Syn Barbory a Matyáše, otec Lothara, Ernsta a Hildegardy, dědeček Josefa. Poznamenaný od dětství činem svého otce, v dospělosti zraněním z první světové války, ve stáří událostmi války druhé a následným osudem (a odsunem) Němců ze Sudet - k nimž patří. Právě Jakob měl v sobě zvláštní kouzlo, které zapříčnilo to, že si jej nešlo neoblíbit, nevytvořit si k němu vztah. A vnuk Josef něco z toho zdědil také... PS: Divadelní adaptace Západočeského divadla v Chebu je výborná. Jakob Jana Jedlinského jako by dočista vystoupil ze stránek knížky...... celý text
Nikola Šuhaj loupežník
2005,
Ivan Olbracht (p)
Příběh Nikoly Šuhaje v knižní podobě pro mě před přečtením znamenal hlavně předlohu skvělé Balady pro banditu. I z toho důvodu jsem s do čtení vrhla. A byla jsem moc příjemně překvapena! Hodně lidí tady píše, že je knížka nebavila, nebo že se jim špatně četla. Ale já mám názor naprosto opačný. Knížka se mi četla moc dobře, plynule a svižně, vlastně bych vůbec nebyla proti, kdyby byla o něco delší. Nikolu jsem si moc oblíbila, hlavně asi i proto, že zatímco ve filmu měl sice v Donutilově podání své nezaměnitelné kouzlo, ale zabití Juraje (v muzikálu přejmenovaného na Andreje) Drače byla vážně šílená situace (šlo přece o Eržičina bratra). Ale v knize Jura Drač nezemře. A o to je mi knižní Nikola milejší. Také se tu dostalo většího prostoru Nikolovu bratru Jurovi, klukovi, co ještě nestačil ani dospět a už měl v sobě jednak touhu po pomstě, jednak zváštní smysl pro ostražitost, na který kdyby Nikola v osudný den dal, kdo ví jak by to nakonec dopadlo. Ano, je to trochu zmatek, když se bratři hlavní mužské i ženské postavy jmenují oba Jura, jenže je to zkrátka založeno na skutečnosti... Jura Šuhaj sice pro ránu z pušky nešel daleko, ale je nejspíš logické, že ve svém věku to ještě viděl jinak, než starší Nikola. Jediné, co dojem při čtení narušovalo, byl shluk podobných jmen (jak už jsem zmínila u Jurů Drače a Šuhaje), například Derbaků bylo vskutu mnoho, což však přiznává i sám autor a já naprosto chápu, že chtěl-li zůstat u reality, nešlo s tím nic dělat. Knihu hodnotím velmi kladně, měla zvláštní kouzlo zašlých časů v horské vesnici, navíc v nejzadnějším koutu někdejšího Československa. Za to jsem ráda, že jsem mohla díky knížce trošku poznat něco z Podkarpatské Rusi a je vážně smutné, co si museli nejen koločavští, ale všichni Rusíni (i Židé a v podstatě i tam odvelení Čechoslováci) prožít v nelehké poválečné době. Spojení četby Nikoly Šuhaje loupežníka a shlédnutí Balady pro banditu provažuju za dobrou kombinaci, abychom si vytvořili kouzelnou a poutavou představu o koločavském zbojníkovi, co bohatým bral a chudým dával...... celý text
Děti ráje
2010,
Veronika Strnadová
Nemůžu si pomoct. Přesto že je kniha psaná jednoduše a příběh není vůbec složitý a chvílemi až nadsazený, mám tu knížku moc ráda. Má podle mého názoru úžasnou atmosféru, dokonce můžu říct, že zatímco muzikál jsem viděla čytřikrát, mám ho ráda, ale vícekrát bych už nešla - protože se bojím, že už by to nebylo ono, že se má v nejlepším přestat, ke knížce se můžu vracet neustále. Vždycky v ní najdu nějakou větu, myšlenku některé z postav, formulaci slov - která mě překvapí, potěší, ukáže danou situaci v trošku jiném světle. Jako bych ji při předchozím čtení přehlédla, nebrala na vědomí (což si myslím, že je vyloučeno, vzhledem k tomu, kolikrát jsem tuhle knihu četla). Je to zvláštní... :) Veronika Strnadová přepracovala scénař Sagvana Tofiho do takové podoby, která krásně souzní s duchem muzikálu a já v ní prostě vidím tu atmosféru 80. let v českém maloměstě jak vyšitou. Tu krásnou atmosféru, která na mě vždycky dýchla v GoJe... Není to prostě žádná veliká literatura, stejně jako si muzikál nehraje na veliké umění. Přesto má své neopakovatelné kouzlo... Hlavně myšlenky hrdinů psané kurzívou, tomu dodávají tu správnou "šťávu". A miluju ty prology! Čtyřicetiletý Michal ve vlaku se vrací do kraje svého mládí. A vlaky se od těch dob skoro vůbec nezměnily...... celý text
Bídníci
1928,
Victor Hugo
Bídníci... Těžko se hledají slova k zhodnocení něčeho tak známého (leč někdy jen z doslechu), opěvovaného, něčeho prověřeného již dvěma stoletími. Musím říct, že ještě před půl rokem pro mě bylo slovo Bídníci pojmem označující hlavně ten slavný muzikál, který mě ale nijak nelákal. Spíš jsem tušila, než věděla, že je to o bývalém galejníkovi a snad taky o francouzské revoluci. Pak jednoho dne v televizi běželo filmové zpracování z 90. let s Liamem Nessonem - a to mě, snad právě i kvůli němu, velmi zaujalo. Neuběhl pak ani týden a já se ocitla v antikvaritáu s jediným cílem - sehnat Bídníky. A oni je měli :). Nad knížkou jsem strávila asi měsíc, což mi zpočátku přišlo hodně, ale když se nad tím zamyslím - 2x 700 stránek... to je ten měsíc takový můj lepší průměr. A konečně k ději - jedním slovem, krásné. Jean Valjean je prostě krásná postava, projde opravdu zajímavým vývojem - a zdálo se mi to o to zajímavější, že tímhle zásadním vývojem prochází už v pokročilém věku (samozřejmě, protože mladí strávil na galejích). Je určitě k zamyšlení si uvědomit, že nebýt bolestné zkušenosti z galejí - a životu s cejchem galejníka, nebyl by Jean Valjean tím, čím je. Nejspíš by byl jen prostým lesním dělníkem, nevzdělaným, obyčejným. Vinou galejí a záslouhou biskupa Myriela, se z něj stal výjmečný člověk. Zkrátka všechno má svůj rub i líc. - SPOILER - Javert je neméně zajímavou postavou a musím říct, že jsem ho spíše litovala než nenáviděla. Zasvětil svůj život pravidlům a zákonu - a když zjistil, že i zákon se může mýlit, ten smysl svého života ztratil. - KONEC SPOILERU - Marius je velmi sympatická postava, zosobněné mladí a chuť žít po svém, hledání svého já, hledaní - kde je pravda a kterým směrem se vydat (dědeček, který ho vychoval nebo takřka neznámý otec?), Marius je všechno, po čem mládí touží, co ho souží, co miluje... Cosetta na mě působila spíš než jako výrazná osobnost příběhu jako ztělesněná jemnost, cosi necharakterizovatelného, co je protkáno celým dějem, bez čehož příběh nemůže být, ale není to dávno zcela jasně najevo. - SPOILER - Až na konci, když se Jean Valjean vinou svého svědomí začně chovat odtažitě a žádá, aby jej Cosetta namísto tatínku oslovovala "pane Jane", mi ona samotná přišla jako výrazná postava. - KONEC SPOILERU - Ještě bych moc ráda zmínila úžasnou postavičku malého Gavroche, malého, píšu, ale s velikým srdcem. Byl to dokonalý gamén (ač to slovo jsem poprvé četla až právě v Hugově románu), rošťácký, světácký, neskutečné milý. -SPOILER- Zemřel, už ne jako dítě a ještě ne jako muž (označení podle knihy) a bylo to nejspíš neodvrtané, protože on ani ničím jiným snad nemohl být. - KONEC SPOILERU - Mám-li ještě trošku nakousnout literární a jazykovou stránku věci - je pravda, že popisné pasáže byly někdy zdlouhavé a zejména ony mě u knihy - zní to pradoxně "udržely" déle. Ve chvíli, kdy jsem je četla, mě leckdy až nudily, ale teď zpetně je oceńuji, bez nich by se nedal příběh vnímat tak do hloubky. A jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco nového třeba o Napoleonských válkách. To je zajímavé, Bídníci ke mě přišly ve chvíli, kdy jsme si povzdychla, že já - dějepisná nadšenkyně, nevím téměř nic o Napoleonovi a vlastně francouzských dějinách obecně. Co se jazyk týká, neměla jsem s ním žádný problém, líbil se mi, byl čtivý. Na závěr si neodpustím tuto poznámku, KTERÁ JE VŠAK I VYZRAZENÍM ZÁVĚRU KNIHY: Poslední kapitoly knihy jsem četla naprosto uchvácená, ke konci mi zrak orosily slzy a já přece chtěla číst dál. Ty slzy byly nějakým zvlášním smísením štěstí i smutku, neboť Valjeanův konec nebyl vlastně tak smutný - odešel šťastný. Proto takový zvláštní pocit... Musím říct, tohle se mi stalo u knížky vážně poprvé...... celý text
Zrození horského pramene
1979,
Vladimír Körner
Zrození horského pramene jsem četla původně jen z toho důvodu, že se nacházelo v jednom svazku s Adelheid, která mě původně zaujala. Když už jsem ale knížku měla, tak jsem se pochopitelně pustila i do Zániku samoty Berhof a Zrození. Sudetské téma je mým srdcových, snad že pohraničí mám za humny. Četla jsem několik knížek, které Sudety zobrazovaly různým způsobem (dobrodružná Zdivočelá země, nadsazený Poslední promítač ze Sudet či Lesk a bída Čekání, ale i "dokumentární" Sudetské osudy), Körnerovo pojetí mi přišlo působivé. Popravdě mě název na první pohled moc nezaujal, na Adelheid a Berhof jsem se vrhala s větší chutí do čtení, ale nakonec mi příběh malého Ondry a osamělého a životem zničeného Bartla učaroval. Z perspektivy malého chlapce to bylo mnohem víc emociální, upříměnější i tragičtější. Musím podotknout, že během druhé poloviny knihy, zejména pak od chvíle, kdy do Cukrové boudy přišli werwolfové, jsem byla napjatá jako málokdy. Přestože je Zrození horského pramene tragické stejně jako Adelheid i Zánik samoty Berhof, má v sobě něco víc... snad jako by nějaký závan naděje. Snad tím dětským pohledem.... celý text
Účastníci zájezdu
2006,
Michal Viewegh
Max a jeho představivost mě naprosto dostali! :-D. Kdo dočetl - ví, co tím myslím, kdo ne - nebudu spoilerovat ;). Samozřejmě, jelikož jsem jako první viděla známý (a podle mě skvělý) film, překvapilo mě, že Max je spisovatelem, nikoli zpěvákem. Takže to byl nezvyk, ale nakonec jsem s tím byla nadmíru spokojená, jelikož mysl spisovatele je mi bližší než muzikantova... Nutno však říct, že zatímco Pamela filmová, která skládala sladké ukolébavky, byla řekněme "mile" naivní, knižní Pamela a její pohádky o králiččích či čem... to už bylo vážně příšerně infantilní. Ale alespoň ji šlo lépe nesnášet a fandit "obyčejné holce" Jolaně. Nekonal se však Jolanin románek s potápečem Vladimírem (ten pár jsem měla ve filmu docela ráda), ale s někým docela jiným. Potápečská aféra se vůbec nekonala. A víte, že mě to trochu mrzí? Tahle dějová linie - Vladimír+Jolana měla vážně něco do sebe... Ale ty spisovatelské vsuvky, odehrávající se většinou (vlastně vždycky) v Maxově hlavě, byly skvělé! Vlastně - filmový Max muzikant - nic moc. Max spisovatel? Skvělé!... celý text
Deník – řekněte jim, že sametová
2010,
Martin Mejstřík
Takže - dočetla jsem. Téměř rok mi to trvalo, ale stálo to rozhodně za to! Jak jsem již řekla v komentáři napsaném v době, kdy jsem ještě zdaleka netušila, zda se mi vůbec podaří dojít na konec knížky, příběh je hodně členitý a složitý, točí se okolo tolika věcí! Motto knihy „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ - opravdu se podařilo. Vážně tu nejde jen o tu Sametovou revoluci, dokonce ani jen o studenty, kteří proti režitmu protestovali už před listopadem 1989. Jde tu o mnohem víc. Těžko to přímo popsat... ale myslím že fakt, že jsem nad knihou strávila takřka jeden rok, přičemž jsem třeba týden či dva knihu vždy htlala, pak ji nechala pár měsíců ležet ladem, abych se k ní nakonec zase vrátila... to už o něčem vypovídá. Například, M. Mejstřík, či spíše jeho vyprávění, mě přivedlo k snad prvnímu vážném přemýšelní o víře jako takové... A byla jsem v podstatě příjemně překvapena záverečným pohledem autora na samotnou Sametovou revoluci... respektive, že - ač její přímý účastník, ji neopěvuje jako to bývá často zvykem, ale vidí a přiznává i ty horší stránky. Hlavně tedy ten fakt, že to asi nebyla úplně náhoda. A že ti studenti, kteří tedy nechali na Národní svoji krev, si to takhle rozhodně nepředstavovali - respektive, s něčím takovým vůbec nepočítali a mimo jiné - název Sametová třeba ani nepovažují za nejšťastněji zvolený. I když, jakožko nepaměntník mohu jen těžko soudit, jak to vlastně tenkrát bylo.... Deník MM má skvělou atmosféru! Skrývá v sobě hodně věcí k zamyšlení. Rozhodně doporučuji, jen se připravte, na první sousto to nevstřebáte... Když ale vytrváte, o to víc vás pak možná knížka osloví....... celý text
Prima sezóna
1990,
Josef Škvorecký
Odlehčenější než Zbabělci, možná proto, že Danny je tu o něco mladší, možná, že se odehrává v sice značně nelehké - ale pro hrdiny knížky již "zajeté" a zažité protektorátní realitě - zatímco údálosti během květnového povstání 1945 ve Zbabělcích byly konkrétně pro obyvatele Kostelce přeci jen výrazně dramatičtější. Je to trochu paradox. Při knížce se člověk člověk pobaví a pousměje, Dannyho eskapády s opačným pohlavím nepřestávají bavit - ať už jde o jeho staronovou lásku Irenu, její mladší sestru Alenu, pro změnu zamilovanou do Dannyho, vynalézavá dvojčata Marii-Karlu a Karlu-Marii, nebo třeba pohlednou zpevačku ze školního představení. Vždy se najde nějaký háček. Nicméně, musím říct, že Danny ze Zbabělců je mi milejší. Snad, že je dospělejší....... celý text
Lesk a bída Čekání
2008,
Zdeněk Šmíd
Knížka téměř neuvěřitelná... tak vtipná, tak zábavná... a přitom začíná krutým koncem sudetských Němců v roce 1945... Zdeňkovi Šmídovi se povedlo něco nevídaného - začít knížku vážným tématem a přitom tak krásně odlehčeným tónem pokračovat kupředu, aniž by nějak zhlečoval nebo zesměšňoval danou situaci... naopak, přišlo mi to o to tragičtější... bravo! Sudety tragikomické...... celý text
Sněženky a Machři po čtvrt století
2005,
Radek John
Na tuhle knížku nedám dopusit, snad ale z velké části proto, že byla svědkem mého vlastního lyžáku, kde jsme si s oblibou "hráli" na Sněženky a Machry. Mám k ní zkrátka osobní vztah... ;-) Nicméně, v příběhu jako takovém mi zkrátka učarovaly postavy Radka a Hanky... už ve filmu, ale knížka to zpečetila. Tyhle dva mám prostě ráda a jejich společné scény - ať už před nebo po čtvrt století /odmítám říkat po 25 letech, ten původní název, který téhle knize Ivo Pelant a Radek John dali je mnohem lepší/, mě nepřestanou bavit. Dřív mě nejvíc mrzelo, že to s nimi (ne)dopadlo. Čím déle ten příběh ale znám, tím víc mi dochází, že z toho vlastně vyšli docela dobře... s naději :). PS: A zobrazení toho, jak se probíhá školní akce typu lyžařský výcvik je podle mého nadčasové! Nepotvrdil mi to ani tak můj vlastní lyžák, ale krajinářský kurz (a o pár let později také seznamovací kurz na vysoké)... to bylo tak výstižné!... celý text