zanzara
přečtené 322
Obsluhoval jsem anglického krále
2007,
Bohumil Hrabal
Velká parabole dospívaní člověka, aby byl schopný rozlišít, co je a co není v životě duležité. Pochopil jsem to až na posledních 20 strankach románu. \"Sova Minervina zahajuje teprve s počínajícím soumrakem svůj let\", psál Hegel pro vyvoj civilizacií: ty prý moudřejí až tehdy, když pádají. Hrabal použiva stejnou paraboli pro vnitřní vyvoj jednotlivce. Právě proto tolikrát opakuje: \"štěstí bylo vždycky v tom, že mne potkalo nějaké neštěstí\" - každý člověkův pád dava mu šancí uvidět oblohu, tehdy smysl života. Aby ho pochopít \"je třeba být sám\" a prozatím jen \"večer jsou vidět hvězdy a v poledne jen z hluboké studny.\" Tehdy když dobíhame života, a nebo když jsme v tísní. A mám pocit, že Hrabal žil pravě timhle způsobem.... celý text
