sirek
přečtené 186
Stařec a moře
1957,
Ernest Hemingway
Já v tom vidím příběh o ješitnosti a tvrdohlavosti člověka, který se prostě snaží podmanit si vše, ačkoliv na to nemá. Kniha na mě působí nezáživně a odtažitě, na čtenáře moc ohled nebere. Skáče od jedné situace ke druhé, přesto z toho nezískávám pocit, že by se tam něco dělo. Stařec je právě ta zatvrzelá ješitná figurka, která mi byla vysoce nesympatická. Na to, o jak útlou knihu jde, to bylo dost zdlouhavé. Líbil se mi vlastně pouze překvapivě svižný začátek, čím déle se děj zdržoval na moři, tím úmornější to bylo.... celý text
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
2016,
Jack Thorne
Bál jsem se. Strašně jsem se bál Prokleté dítě i pouze otevřít. Bál jsem se zklamání. Obával jsem se, že mi Prokleté dítě znechutí celého Harryho... Když jsem ale dokončil rereading celé série, nebylo cesty zpět. Musel jsem si Prokleté dítě přečíst. Než jsem se k tomu odhodlal, neustále jsem si připomínal, že Jo není zcela regulérní autorkou knihy, že to není stoprocentně její. Že když mě to zklame, nebude to bolet tolik, jako by to bolelo, kdyby mě zklamal díl od Rowlingové... A na prvních stránkách byly rozpaky. A náznaky zklamání, kterého jsem se obával. Zklamání, které se dostavilo o dost dřív, než jsem chtěl. Předně musím všechny ujistit, že forma scénáře příběhu nijak neškodí. Mně sice zpočátku chvilku trvalo, než jsem si zvykl, po několika stránkách jsem to již skoro nevnímal a nechal se knihou pohltit, stejně jako by byla psána tím stylem, kterým předchozí knihy. Musím ale mít v tomto případě výtku. Občas fakt, že nevidíme postavě do hlavy, zamrzí. Především při poměrně nepochopitelném jednání, které by se.dalo skvěle osvětlit myšlenkovými pochody postavy. Víc ale proti formě scénáře říct nemohu. A částečně i chápu, proč to jinak udělat do knižní podoby ani nešlo, často se.tu střídají postavy, místa i čas... Co už ale.ospravedlnit nemohu, je zprznění postav původní série. Ano, zhruba jsou jejich povahy stejné. Tedy pro člověka, který sledoval filmy. Mně jakožto čtenáři jejich povahy stejné nepřišly. A to hlavně u Rona. V předchozích knihách průměrně chytrý, avšak nijak hloupý, statečný člověk se smyslem pro humor a schopností přijít se skvělým nápadem v zdánlivě bezvýchodné situaci. V Prokletém dítěti jakási bezcharakterní trapka co má sem tam pronést něco účelově vtipného. Draco taky velmi rychle převrátil a Hermiona spíš připomíná svou filmovou verzi. Harry je ale jako čtyřicetiletý velmi věrohodný. Albus se Scorpiusem jsou vynikajícími tahouny a vynahrazují hořkost po změně povah původních postav. Potěší drobná objevení"veteránů" původní heptalogie, mezi nimiž jsou například moje oblíbená McGonnagalová nebo Hagrid. Příběh je vymyšlen možná až příliš násilně a někdy působí, jako kdyby bylo vynaloženo až příliš velké úsilí pro to, aby to celé dávalo smysl a pomocné oslí můstky jsou místy velice chatrné. Přesto to funguje. S lehkým skřípáním, ale stále ano. Zvratů se objeví hned několik a tempo je neúprosné. Celý příběh plyne příjemně, nastoluje několik palčivých otázek (nejen) dnešní doby - odcizení rodiče s dítětem, předsudky, nenaplnění očekávání a další, to vše skryto pod pláštěm rychlého příběhu, který je místy překvapivě velmi, velmi temný a drsný. Občas se zdá, že příběh muže postrádat víc emocí a postavy živost, to ale vytýkat nemůžu, protože to je zapříčiněno papírem - na divadelních prknech, věřím, že obě tyto složky jsou dodány. Napsání Prokletého dítěte byl obrovský risk. Co kdyby fanoušci nebyli spokojeni? Ba ne, co kdyby byli přímo zklamáni? Já se tohoto zklamání dost bál. Ale ten risk vyšel. Nejásám, jako bych si přál. Nejsem ale vůbec zklamaný. Jsem dokonce spokojený, velmi. Prokleté dítě přineslo příběh, který funguje a nepůsobí nastavovaně, což zachraňují postavy Scorpiuse a Albuse, kteří doručili velmi reálný a sympatický vztah a dalo se jim bez obtíží fandit. Nostalgické vsuvky fungují přesně tak jak mají a scénář se čte příjemně. Má to spád, je to strhující a napínavé. Hrátky s časem vysvětlené s pouze drobnými zádrhely (mohlo to dopadnout mnohem hůř). Nebýt několika drobných chyb, dal bych , sice slabších ale stále, pět hvězd. Tu jednu hvězdu ale musím srazit kvůli změnám v povahách původních postav a několika logickým kiksům (některé mohou být zapříčiněny nemožnosti vědět o myšlenkových pochodech postav, některé jsou prostě chyby). A také protože ten motiv o Prokletém dítěti je již viděn hned v několika fanfikcích (ačkoliv v Prokletém dítěti je vyřešen nejlépe a nejelegantněji). Tyto věci, s nimiž mám problém, mě nutí ubrat tu pátou hvězdu. Ty čtyři hvězdy jsou ale sakra silné a já jsem rád že si mohu oddechnout. Dopadlo to dobře, nemusím při rereadingu Cursed child vynechávat. Nemusím se ho bát vystavit si v poličce. Jen už to asi stačí. Už se k Harrymu a.jeho přátelům vracet jo nemusí. Další příběh z kouzelnického světa, příběh někoho jiného by asi ani nevadil (viz Fantastická zvířata). Harry Potter ať už je ale uzavřen. Po dočtení sedmého dílu a překonání toho šoku několika dní, po vyrovnání se s faktem, že je konec, jsem si uvědomil, že je to velmi pěkný konec a že jsem dostal všechno, co jsem chtěl. Sedm knih bylo dost, kruh uzavřen. A i když koutek mé duše potřeboval vědět, jak to s postavami pokračuje i poté, stačilo to. Stačilo to a já víc nepotřeboval. Napsat pokračování byl, jak jsem zmiňoval, risk jako hrom. A nakonec byl i ten zapadlý koutek mé duše uspokojen. Nakonec z toho risku vzešla krásná poslední návštěva Harryho Pottera, velmi milé a velmi pěkné rozloučení s ním. I přes ty drobné chyby, návštěva to byla stále krásná. Nyní ale nechme rodinu Potterových být. Šance, že by se vyplatil druhý risk je mizivá. A já opravdu nikdy nechci zažít zklamání z Harryho Pottera.... celý text
