sirek
přečtené 186
Hypnotizér
2010,
Lars Kepler
Maximálně tak thrillerová jednohubka, v žádném případě nic víc. Manželské duo píšící pod pseudonymem Lars Kepler píše čtivě a záživně, celá kniha je i přes větší objem opravdu čtivá, ačkoliv se ale prezentuje jako severská krimi, ve finále jde jen o místy až sci-fi thriller - i přes fakt, že se jenom hemží kriminalisty, policejní práce zaujímá možná tak desetinu celého případu. Nahrazují ji vzpomínky, podivné hypotézy, flashbacky a náhody. Do toho zde vystupují archetypální postavy v podobě ve-všech-směrech-nadaného policisty Joony, absurdně jednajícího Erica, manželky-hysterky a vážně nemocného uneseného syna. Příběh je jenom protkaný klišé, zbytečnými dějovými odbočkami, vedlejšími zápletkami a zmateným pobíháním popř. ježděním sem a tam, jen aby to celé skončilo, skoro jako po vzoru řeckých tragédií, téměř až zásahem deus ex mašinky. Tadá, bestseller je na světě. Toho všeho jsem si ale všiml až s výrazným odstupem. Kniha je totiž napsaná čtivě a během jejího čtení jsem se opravdu nemohl odtrhnout, byl jsem napnutý jak kšandy, na postavách mi záleželo a děj mi dával smysl - v knize se totiž pořád něco děje a člověk nad nesmyslností probíhajících situací prostě nemá čas přemýšlet. Knihu si užijete, pokud u ní vypnete a nebudete moc přemýšlet. Pokud hledáte ale propracovanou napínavou detektivku... no, raději sáhněte po něčem jiném.... celý text
Paganiniho smlouva
2011,
Lars Kepler
Lepší než Hypnotizér, ale jen díky tomu, že jsem ke knize už přistupoval poněkud jinak. Pořád je to totiž úplně stejně naivní, nereálné a hollywodsky nesmyslné. Pořád to spíš připomíná filmový scénář než severské krimi. Ale pořád je to napsáno čtivě a napínavě. A tentokrát především díky menší koncentraci kýče a klišoidních prvků to je opravdu o něco lepší. Ale. Většina nedostatků se prostě opakuje. Hlavní postavy jsou nesmrtelné, nejednají racionálně, vyšetřování spoléhá na štěstí a na náhody a děj má mnoho zbytečných odboček, které mají nejspíš jen zmást čtenáře. Největším hříchem je pak ale finále, k němuž se dospěje solidní gradací a... nakonec je úplně stejně stupidní jako v Hypnotizérovi. Něco takového se hodí maximálně tak do béčkového hollywoodského akčňáku. ...a stejně jsem bez delšího váhání hrábl po dalším dílu. Na stylu autorského dua je totiž něco příjemně podmanivého, co způsobí, že během čtení ty chyby prostě nevnímáte. Bohužel, po dočtení si to všechno člověk uvědomí. Ale což, jako "pohádka pro dospělé" to postačí.... celý text
Svědkyně ohně
2012,
Lars Kepler
Opět o stupínek lepší, ale pořád nejde o nic, co by mě opravdu přesvědčilo, že duo Lars Kepler konečně napsalo dobrou krimi. Tentokrát se poprvé z Joony stává opravdu hlavní postava - zatímco doposud šlo jen o jakousi spojku mezi jednotlivými případy, prostředími a knihami, tentokrát se děj opravdu soustředí na něj. Dokonce máme šanci nahlédnout do jeho minulosti, která má velký potenciál, co se rozvoje v dalších knihách týče. Zásadních chyb opět trochu ubylo, zůstalo ale zase stupidní rozuzlení případu, finální koncentrace a přebytek zbytečných vedlejších linií. V sérii jde ale rozhodně o doposud nejzajímavější případ. A rozhodně o nejlépe zpracovanou knihu. Ještě ubrat na klišé, nesmyslnostech a hollywoodské prvoplánovosti a o další knize bych si konečně mohl říct, že byla opravdu dobrá.... celý text
40 dní pěšky do Jeruzaléma
2015,
Ladislav Zibura
Vskutku jde o oddechové čtivo, u něhož se člověk víc pobaví než něco naučí. A ne, že by mi to vadilo. Ziburův styl je poutavý, jeho humor nakažlivý a osobnost notně sympatická. Celá kniha příjemně plyne, až... prostě skončí. U deníkového cestopisu bych ale gradaci děje nečekal a pokud si chce člověk prostě jen přečíst něco krátkého, jednoduchého, vtipného a ještě narazit na pár zajímavých myšlenek, které uvozují začátky jednotlivých dnů, je tato kniha ideální. Jediné, co mi chybělo, byly fotografie, na druhou stranu, ty komiksové vsuvky byly taky fajn.... celý text
Dělám si to sám
2017,
Martin Váša
Senzační jednohubka, která se fakt skvěle čte a člověk si ani neuvědomuje, jak rychle se blíží konci. Váša sází hlavně na vtipnost a úspěšně, jeho humor mi sedl a já se smál často a hodně - s oblibou na nepříliš vhodných místech, jako třeba v autobuse nebo ve škole. Sorry jako. Bohužel jsem ale po celou dobu čtení vnímal absenci nějaké silnější zápletky, takže mi drtivá většina knihy přišla jako sled náhodných, skvěle vypointovaných, ale nesouvislých momentek, které jsou zábavné, ale člověk se toho později trochu přejí. A to nastalo. Ke konci se autor snaží rozehrát nějakou výraznější zápletku a vnést do knihy nějaký děj, ale prokazuje knížce spíše medvědí službu, protože to tam působí našroubovaně, uspěchaně a zbytečně pateticky. Ačkoliv mi tam tedy povětšinou chyběla nějaká hlavní dějová linie, byl bych raději, kdyby tam když už vlastně nebyla, než aby se na konci narychlo nějaká udělala, jen aby to nějak skončilo. Trochu jako když váš oblíbený seriál natáhnou na 10 sérií a všechno najednou ukončí během jedné epizody. Ale některé hlášky nezapomenu.... celý text
Ten, kdo stojí v koutě
2012,
Stephen Chbosky
To, co mi zpočátku přišlo pouze jako klasický teenage příběh, který mě už nemá čím překvapit a připravil jsem se na zklamání jako v případě 13RW, se ve finále rozvinulo v něco... neuvěřitelně výjimečného. Episturální forma zážitek nijak neomezuje, pouze dodává na uvěřitelnosti a reálnosti celého příběhu. Velký podíl na mém nadšení z knihy však nese její autor, který reálně a uvěřitelně vykresluje postavu a pocity Charlieho, díky čemuž dokáže člověka snadno vtáhnout do děje a ponořit jej do knihy. Autorův styl je jednoduchý, čte se to pěkně, skutečně to působí, jako byste četli dopisy 16letého kluka. Postupně jsem zahodil svůj skepticismus a prostě se nechal unášet knihou. Postupně zjistíte, že je vám vlastně úplně jedno, že knížka nemá nějakou silnou zápletku, pevně daný příběh, jednoduše vás zajímá, jak se má Charlie a jak vyústí jeho aktuální životní miniepizodky. Chbosky mě rozesmál i dojal, s jeho postavami jsem se dokázal sžít a čtení jsem si náramně užíval. Závěrečných 20 stran mě totálně zdevastovalo a já je celý probrečel, a to prosím u knih, filmů i seriálů bulím jen zcela výjimečně. Knížku bych fakt doporučil všem, je jedno, jestli jste žena, muž, kluk, holka, prostě si ji přečtěte. Jestli jste teenager, dovedete se vcítit do pocitů a postavy buď Charlieho nebo jakékoliv jiné vedlejší postavy, které působí uvěřitelně a reálně. Jestli teenager nejste, stále si knížku užijete, nejspíš jinak, ale věřím, že Chbosky do knihy vtáhne prostě každého. The Perks of Being a Wallflower nejde ani zařadit do pořádného žánru. Nejde o romantiku, nejde o klasickou young adult. Možná jako coming-of-age příběh, ale všeobecně jde o natolik výjimečnou a vyčnívající knihu mezi teen literaturou, že ji do ní zařazovat vlastně ani nelze. Ten kdo stojí v koutě je vynikající kniha, kterou sice přečtete jako jednohubku za odpoledne, dva dny, ale dojem, který ve vás zanechá, bude mnohem hlubší a silnější. Dovolím si přidat i dva citáty, které jsem si musel zapsat (ačkoliv to dělám minimálně) a zapamatovat: And in that moment, I swear we were infinite. (Přísahám, že v ten moment jsme byli nekoneční.) We accept the love we think we deserve. (Přijímáme jen tolik lásky, kolik si myslíme, že si zasloužíme.)... celý text
To
2016,
Stephen King
G-E-N-I-Á-L-N-Í! Nikdy se mi nestalo, že by mě knížka zanechala v takovýmhle stavu... Těžko se to popisuje, každopádně než jsem se rozhodl pro udělení hodnocení, trvalo to skoro dva týdny. Dlouho jsem totiž váhal, jestli se mi to vlastně líbilo nebo nelíbilo. A... líbilo. I přestože jde o jedinou knihu, u níž se mi kdy udělalo fyzicky špatně (a to hned dvakrát). Dočíst ji mi trvalo dlouho (je to moje 6. kniha v angličtině), ale díky originálu jsem si dokázal o to víc vychutnat Kingovy barvité popisy a nekompromisnost jeho stylu. To má perfektní postavy, které člověku rychle přirostou k srdci, svižné a realistické dialogy a především úžasnou myšlenku a hlavní téma týkající se dětské blaženosti. Hororové bubu části zas tolik nefungovaly, King mě pouze znechutil několika silnými částmi (především Patrick), taky ale dojmout (konec, první Kingovka, u které se mi líbil), rozesmát a jednoduše vtáhnout do příběhu tak, že mi na těch postavách záleželo. Závěrečných cca 300 stran bylo fantastických. Rozhodně si v budoucnu dám někdy re-reading, tohle se totiž zatraceně povedlo.... celý text
Volání Kukačky
2014,
Robert Galbraith (p)
Rowlingová dokazuje, že co se práce s postavami týče, nemá konkurenci. Jak já si zamiloval Robin! Když si k tomu přidám i tu senzační chemii, která mezi ní a Strikem panovala, jsem nadšen už jen z nich dvou. Každá figurka ve hře má svůj charakter, který Rowlingová snad nikdy neopustí a sehrává s nimi všemi vynikající šachovou partii, která postupně graduje až do senzačního závěru. Jelikož detektivkám tolik neholduji, byl jsem z odhalení vraha dost překvapený - ale musím říct, že způsob, jakým se k odhalení došlo, mi dvakrát nesedl. Dokážu skousnout, že v ději vynecháme výlet Robin do Oxfordu, když je drtivá většina knihy postavena na svižných a zábavných dialozích. Co ale Rowlingové odpustit nedokážu, tak je nedostatek záchytných bodů a nápověd pro čtenáře - a pokud se nápovědy dočkáme, je tak slepá a na první pohled nelogická, že z ní nic nevykouzlíte. Až úsměvné pak bylo neskrývané zamlčování poznatků, které Strike odhalil, jen aby je pak mohl vmést v sice skvělé, avšak trochu patetické finální řeči vrahovi do tváře. Přesto jsem knihu odložil se stoprocentní spokojeností a nutkáním si rychle pořídit pokračování. Volání Kukačky totiž disponuje pečlivou prací s výborně vytvořenými postavami, geniálními dialogy a jednou z nejlepších knižních buddy dvojicí. Ačkoliv má kniha jisté mínusy, můžu s klidem říct, že Rowlingová se trefila, opět.... celý text
Proč? 13x proto
2009,
Jay Asher
Tři čtvrtiny knihy mě poměrně nebraly a při porovnání se seriálem vyhrává seriál na plné čáře (činy hlavních postav tu dávají větší smysl a jsou mnohem víc opodstatněné). Každopádně za devastující poslední čtvrtinu a velmi nepříjemně podanému poselství (vždy bychom měli myslet o svých činech, protože všechno ovlivňuje všechno) navyšuji hodnocení o hvězdičku. Jinak je to svižně napsané, víceméně v takových dialozích, autor místo okolních popisů více rozebírá psychologie jednotlivých postav. Občas je kniha skutečně depresivní a vyvolává až nepříjemné otázky, dost možná vám čtení příjemné nebude. Ale o to víc v člověku pak rezonuje ten smysl knížky. Btw: Čteno v AJ, takže nemohu posoudit překlad, každopádně česká obálka je fakt šílená. Btw^2: Ačkoliv kniha není ztrátou času a stojí za přečtení, seriál u mě vyhrává - postavy tam dostanou víc prostoru a lépe je pochopíte, především Hannu.... celý text
