Sidonka3
přečtené 736
Plebejská sekera
2008,
R. N. Morris
Jednou ze zajímavostí tohoto historického kriminálního románu je to, že si autor Morris vypůjčil literární postavu od samotného Dostojevského, a to sice policejního vyšetřovatele ze Zločinu a trestu Porfirije Petroviče, který se v Morrisově detektivce pouští do řešení dalšího případu. Líbilo se mi, že je v knize spousta skvělých postav a vykreslený svět zde vypadá realisticky. Příběh se odehrává v prosincových, tedy mrazivých dnech v 19.století, kdy v Petrohradu a vlastně celém Rusku byla ohromná bída, je to svět špinavých bytů a zoufalců hladovějících skoro až k smrti. Nejraději mám detektivky, kde vyšetřování je jen jednou z dějových linií a které mají přesah do dalších žánrů, tady v tom případě třeba do románu zabývajícího se obrovskými třídními rozdíly, autor zde vykresluje rigidní společnost a vidíme dobře i do psychologie postav. Petrovič naráží na byrokracii soudního systému, zdá se, že mocní muži chtějí rychle uzavřít případ neobvyklého úmrtí trpaslíka a myslím ještě jedné oběti. Petrovič se přesto případu nevzdává. Jeho vyšetřování ho zavádí do pochybných míst a opileckých doupat, při vyšetřování neustále naráží na jeden a tentýž nevěstinec. Detektivka má skvělou atmosféru a myslím, že je nedoceněná. Zde ji přečetlo jenom 20 lidí a hodnocení je podle mého nižší, než by si kniha zasloužila. Škoda, bylo to zajímavé, zima i hlad se mi dostávala přímo pod kůži. Možná si to znovu přečtu, vím, že se mi kniha líbila.... celý text
Paměť mojí babičce
2002,
Petra Hůlová
Podle mého názoru nejlepší a nejsugestivnější literární počin Petry Hůlové, který dosud ničím jiným nepřekonala (alespoň z děl, které jsem od ní četla). Příběh zasazený do pro mě tak exotického Mongolska a několik výrazných scén, ke kterým se ráda vracím, i když je umím odříkat už skoro zpaměti. Skvělá forma vyprávění a úžasný jazyk. Zasloužená Magnesia Litera za debutový román pro tehdy teprve 22-letou autorku... Hmm, docela slušný výkon, že ano?... celý text
Nezdařená terapie
2006,
Jeffrey Kottler
Knihu jsem četla asi před 15 lety a byla pro mě zjevením. Tato literatura faktu jako jediná s podobnou problematikou, která u nás vyšla, nebo o které alespoň vím, otevřeně přiznává, že si s některými pacienty lékaři (natož psychologové a terapeuti) neví rady, že něco pokazili nebo některé diagnózy a případy buď přímo odmítají nebo to s nimi časem vzdávají. Autoři Kottler a Carlson oslovili dvacet významných psychoterapeutů a vyzvali je, aby vyprávěli o svých největších chybách, kterých se dopustili během své terapeutické praxe. Dokonce jsem se zde, tuším, dočetla, že pacient lékaři tak lezl na nervy, že nebylo možné s ním z důvodu osobní zaujatosti pracovat, nebyla to chyba nemocného, že má neatraktivní diagnózu ani chyba terapeuta, že obtížnou práci nezvládal. Myslím si, že pokud něco podobného nastane, je osobní statečností a odvahou lékaře přiznat, ať si pacient hledá jiného psychiatra a že musí spolupráci ukončit. To, že nějakého jiného, lepšího doktora nemocný těžko sežene, už je věc jiná. Málo se zde věnují také nevhodné kombinaci léků nebo farmakorezistentním pacientům, kterým léky nezabírají a jiné druhy terapií jsou též bez účinku. Jsou tu i případy šťastné, kdy se pacienta ujal někdo jiný a pohli se kupředu. Trochu pohádkově zněl psychiatr, jehož jméno už si nepamatuju, který s nadšením přijímá ty, s nimiž si nikdo neví rady nebo se s nimi obtížně spolupracuje, protože tento lékař má rád velké výzvy. To mi přišlo trochu úsměvné, ruku na srdce, kolik takových doktorů je a jaká je jejich kapacita? Někteří psychiatři tak upřímní nebyli a za zpackanou terapii uvádí nějakou drobnou maličkost, nikoli průser, kdy pacienta hrubě poškodili. Zajímavé čtení, více méně upřímné a pochopitelně zredukované a korigované tak, jak jen lze veřejně přiznat a připustit. Důležité je vůbec sebekriticky uznat, že se nezdařená terapie občas přihodí a že si toho jsou pomáhací profese alespoň vědomi. V tom vidím největší přínos, včetně předávání zkušeností jiným kolegům.... celý text
Habibi
2012,
Craig Thompson
Komiksu Habibi nemůžu upřít krásné grafické zpracování, zdobné, umělecké ilustrace od C.Thompsona jsou skutečně velkolepé a rozhodně pomáhají emociálněji vnímat text. Bavilo mi to číst, ovšem je to plné symboliky a alegorie, takže ne zcela jednoduché, čistě odpočinkové čtení. Četla jsem před lety a bohužel se mi už obsah ztrácí v mlze, v hlavě mně utkvěla hlavně erotická linka, tuším mezi dvěma otroky. Čtení mi na daný okamžik zabavilo, nyní s odstupem se mi to ovšem zdá skoro málo. Za mě zapomenutelný komiks, které se časem vytratí z mysli. Kniha se snaží o myšlenkový, náboženský, trochu filozofický přesah, pro někoho poněkud kontroverzní, s nímž se každý nedokáže ztotožnit.... celý text
Sestry z Versailles
2018,
Sally Christie
První román z trilogie knih, vyprávějících o životě, osobnostech a charakterech milenek francouzského krále Ludvíka XV. Tento první díl je nenáročná četba o pěti sestrách, které zaujaly vládce. Místy má četba dobrý spád a četla se celkem dobře, co mi však vadilo, byly zjednodušené zkratky, které užívají méně zdatné spisovatelky. Například místo, aby byla v knize ukázka vtipného dialogu jedné ze sester - Pauline, která zaujala krále svojí inteligencí a vtipem, je tam pouze heslovitě vypsáno: byl jí okouzlen, protože byla u stolu zábavná a chytrá. Jakými kouzelnými ostrovtipnými větami tato nehezká žena zhýčkaného a obletovaného krále zpočátku konkrétně očarovala, není jasné, prostě jí byl náhle unesen, přestože řekla jednu jedinou větu. Osobně tento odfláknutý přístup nemám ráda, ovšem historické vztahovky podle skutečných událostí mě berou a nebylo to soustavně jen naivní, tak přimhuřuji oko. Žánr - oddechovka pro čtenářky, co potřebují na chvíli vypnout a dokáží odpustit autorskou nedokonalost.... celý text
Princezna Alžběta
2011,
Alison Weir
Další příklad pěkně, zdařile a poutavě napsaného historického románu. Kéž by všechny zbeletrizované historické knihy měly podobnou úroveň. Určitě se pustím do dalších knih od A. Weirové, protože její styl mi opravdu sedl. A jak tak čtu předešlé komentáře, nejenom mně. Slušné, že?... celý text
Umělohmotný třípokoj
2006,
Petra Hůlová
Tento román je u většiny lidí považován za nejslabší dílo jinak uznávané české autorky. Kdosi vnímavější než já kdysi řekl, že hlavní postavou v Umělohmotném třípokoji není člověk, ale jazyk. Když to budu brát po stylistické stránce, je to báječná kniha a hra s jazykem. Když to budu brát po příběhové stránce či jako zajímavou, autentickou zpověď prostitutky, musím jít s hodnocením dolů. Byť je tam třeba humor a nadsázka nebo je to třeba svébytná osobní odpověď intelektuálky na to, že je mezi čtenáři poptávka po erotickém románu.... celý text
Trhlina
2016,
Jozef Karika
Zhruba první polovina knihy je velmi poutavá, sugestivní, napínavá, plná napětí a nastavuje čtenáři mnoho dychtivějších otázek. Člověk se ocitne v úplně jiném tajuplném světě se zvláštní atmosférou, je zaháčkován zájmem. Bavilo mě poslouchat o nešťastném pacientovi, o blogu, vnímat články o tajuplně se ztrácejících lidech a bavila mě i počáteční interakce mezi čtenáři blogu a autorem, čekala jsem kam se situace bude vyvíjet dál. Během čtení jsem měla strach a zároveň zájem, který mě nutil číst dál až dlouho do noci, pak jsem se bála usnout. Bohužel někdy za půlkou začíná mít kniha sestupnou kvalitu, i když po celou dobu horor servíruje náměty k přemýšlení o různých věcech a místy má autor dobré postřehy. Co mi vadilo: například se opakují stejné věty a některé nápady, až je to otravné. Příběh se stává čím dál méně uvěřitelným. Postavy si stále nadávají, parťákové na cestě jsou jen pro ty druhé hňupové, zmrdi apod., nechápu, jak by se tak nesourodá skupina, která k sobě chová odpor, mohla dát za jakýmkoli účelem dohromady a jet spolu na průzkum. Ke konci, na který jsem tak čekala, jsem měla navíc potíže udržet už samotnou pozornost, ztrácela jsem se, kniha mě do toho všeho ještě uspávala. Putování po Tribeči je chvilku zajímavé, poději už nic nového nepřináší, jen nedostatečně vysvětlené konspirační teorie o bermudském trojuhelníku, černých dírách, přecházení do jiných světů (?), které jsou ovšem podány nezáživně, už nedokáží udržet pozornost ani nejsou úplně přehledné. Klubko už je v této oblasti moc zacuchané, chtělo by to zpřehlednit. Na druhou stranu jsou některé pasáže naopak zbytečně rozvláčné a omílané, šlo by například popis cesty osekat. Možná jsem měla zvolnit tempo a číst pomaleji a více se koncentrovat, ale příběh mě už prostě v závěru z různých důvodů nebavilo číst. Musela jsem se trochu přemáhat, pořád jsem sice byla zvědavá, jak vše skončí, ale nevyhovoval mně už způsob vyprávění. Nakonec zůstala jen nechuť se v textu dále hrabat, natož se k němu ještě zpětně vracet. Konec knihy neudržel tempo ani nedokázal "přeskočit" vysoce nastavenou laťku. Za mě neuspokojivě zvládnutý text, který ztratil sílu v okamžiku, kdy měl naopak gradovat. Škoda.... celý text