Sabvi
přečtené 250
Anna Boleynová
2004,
Carolly Erickson
Bylo by neuvěřitelně jednoduché o někom, kdo žil několik století zpět prohlásit, že to byla pouze žena, která odvedla manžela od rodiny a jediné, čeho v životě dosáhla bylo, že se stala jeho milenkou a později i velmi neoblíbenou královnou/manželkou, já to tak ale nevidím. Myslím, že dnes - v našem civilizovaném světě nejsme schopni rozumět myšlenkovým pochodům někoho, kdo bych vychováván, vzděláván i "krášlen" pouze za účelem, že tak stoupne jeho lidská hodnota pro budoucího manžela/manželku. Zároveň i vědomí toho, že většina manželství byla uzavírána bez jakéhokoli hlubšího citu znamenala, že je to pouze ekonomický a vzájemně výhodný vztah. Hodnotím-li to, co nejméně kriticky vůči Anně řekla bych, že jakožto v právoplatném ekonomickém vztahu prostě nabídla kupci "lepší zboží". Vezmeme-li potom ještě v potaz kontext manželství Kateřiny Aragonské a Jindřicha VIII., které mělo za sebou mnohé překážky i neštěstí (mrtvé syny, smrt Jindřichova bratra apod.) a Jindřichovi vzrůstající pochyby ohledně právoplatnosti i morální kredibility manželství, nejednalo se s Anniny strany o tak sobecký tah, jak by se mohlo zdát. Navíc vezme-li v potaz další fakt, a to ten, že Anna se s Jindřichem nevyspala po dobu 6 let, předpokládám, že musela mít také nějaké duševní hodnoty, kterých si Jindřich vážil. Z dnešního pohledu je velmi jednoduché soudit ženu, kvůli které bylo zničeno jedno manželství - a také je to jednodušší než soudit celou tehdejší společnost, která na jednotlivce měla takové nároky...protože proč? Protože to vlastně k tehdejší době patřilo, že? Anna podle mě není žádná inspirativní osoba, která za svůj život dokázala mnohé - ale přes to, i po tolika staletích je to někdo, o kom se učíme v učebnicích historie, někdo, kdo je velmi kontroverzní a lidé si na ní názor dělají stále. Takže ano Anno, ať je to tak či onak. Povedlo se ti to. ... celý text
Na západní frontě klid
1967,
Erich Maria Remarque (p)
Příběh je hodně silný, začte-li se do něho člověk a postupně si zvyká na jednotlivé postavy (ačkoli to nejde úplně dobře) prožívá při četbě různé pocity. Od pláče a smutku až po radost a naději. Bohužel ale naděje a radost nejsou účelem této knihy a proto přijdeme na konci i o tu poslední - a na západních frontě byl klid. Paula jsem si velmi oblíbila, byl pro mě racionálně uvažujícím jedincem, žádným přehnaným idealistou s hlavou v oblacích. Hrůzy války vnímal velmi emotivně, zároveň ale nepřišel o svou lidskost. V knize je velmi zajímavě uchopen popis jednotlivých postav pod tlakem zuřícího boje. Především pak volba postav a jejich osudy chytnou za srdce - vezme-li člověk v potaz, že se jednalo ještě o děti. Především potom závěr...pamatuji si na pocit, kdy jsem knihu držela v rukou a neustále jsem četla poslední odstavec v domnění, že po dalším přečtení se děj snad změní, sám přepíše, nestalo se tak. Bylo to osudové, smutné, beznadějné ale krásné a poetické zároveň. ... celý text
Démon
1954,
Michail Jurjevič Lermontov
Jak moc odráží každého z nás? To nepříjemné temno, kdy se láska snoubí se sobectvím a stává se z toho posedlost? "Nenastal za to žádný postih, tak přestalo jej bavit zlo". No o čem jiném to je? Není to kniha, o jakémsi démonovi beze jména, je to kniha o našich niterných tužbách, které nejsme ochotni vyměnit za morální kredibilitu a vnitřní pravdu. Toto dílo je tak nesmírně silné a krásné - a přes to, s čistým svědomím bych jej nedoporučila - pouze morálně zhýralé lidské duši nebo někomu nesmírně čistému (smích). Knihu vřele doporučuji především milovníkům poezie a obzvláště těm, kteří mají slabost pro ruskou literaturu. ... celý text
Marie Antoinetta: Raná léta ve Versailles
2012,
Juliet Grey
Kniha se mi četla velmi dobře. Myslím, že jedním z faktorů je má záliba v historických románech, kde je i špetka "červené knihovny". Pravdivost příběhu je na pováženou. Jelikož se - logicky - nejedná o literaturu faktu, je příběh vyprávěn na základě emocí, které jsou smyšlené. Tento emocionální základ nám představuje jednotlivé postavy v knize a zároveň jejich vzájemné vztahy, které ale hrají prim. Můžeme se tedy jen domnívat nad skutečností příběhu, čím si můžeme být jisti je, že Marie Antoinetta se pohybovala po této zemi, pravděpodobně ve vysokých střevících, dlouhé a nadýchané sukni, napudrované a vysoké paruce a s provokativním úsměvem na tváři. V knize je její povaha klidná, jemná a naivní. Manžela měla upřímně ráda ale ten kousek sobectví, milenecké vášně a tajemství tam nikdy nebyl. Jelikož byla mladou dívkou, která se objevovala v úplně jiné zemi, kultuře a postavení, byl pro ni Ludvík obrovským darem. Nevytvářel na ní nátlak - zdroj skutečného nátlaku byla tehdejší nemilosrdná společnost. Později, když si Antoinette začala zvykat a měnit se, Ludvík zůstával stále stejný - frustrovaná žena objevující tajemství vlastní sexuality ale i množství lásky, které neměla komu dát, zjistila, že jí chybí něco zásadního. I ona měla právo na lásku, není liž tak? Kniha se mi líbila, doporučuji pro ty, kteří hledají něco nenáročného ale kvalitně napsaného. Doporučuji i pro (ne)čtenáře. ... celý text
