Rilian přečtené 559

Věž vlaštovky 2022, Andrzej Sapkowski

Tento díl vnímám prozatím jako nejslabší z celé série. Samozřejmě se v knize vyskytuje mnoho skvělých momentů a zajímavých postav. Kupříkladu postava lovce lidí Bonharta, který brutálně zmasakruje bandu Potkanů nahání skutečně husí kůži. Stejně tak jsem si užíval zjištění, že Rience je vlastně pouhým poskokem Vilgefortze, proti němuž je v podstatě nula. Na druhou stranu se při četbě vystupňovala má averze vůči Ciri. Nejvíce mi vadí, že tato postava má v každé knize zcela jinou identitu. V Krvy elfů neustále tvrdila, že je zaklínačka a bude pomáhat lidem, v Čase opovržení zase, že je čarodějkou s neomezenou mocí, v Křestu ohněm se z ní stala Falka žijící nespoutaným životem. Na začátku Věže vlašťovky prodělala Ciri opět změnu, tentokrát na cintránskou princeznu. V posledním díle se zase stane paní světů. Rozumím záměru autora popsat vývoj této postavy a proces utváření její identity, ale mezi jednotivými knihami není tak velký časový odstup, aby dospívajcí člověk vystřídal čtyři protichůdné identity. Navíc se Ciri chová v některých situací až nesmyslně povýšeně (viz její rozhovor s Vysogotou). Zatímco v předchozích dílech mi Sapkowskeho experimentování se stylem vyprávění nevadilo, v této knize tomu již bylo přesně naopak. Příběh není vyprávěn chronologicky a v několika případech se čtenář ocitne v bizarní situaci, kdy si čte vyprávění jedné postavy o vyprávění postavy druhé. Už v Křestu ohněm mě iritovaly citáty na počátku jednotlivých kapitol. Sapkowski v nich kombinuje úryvky z vymyšlených zdrojů s citáty skutečných autorů. Na můj vkus to působí nesouradě. Proč je kupříkladu nutné citovat Bibli nebo Tolkiena, když by si autor mohl vymyslet vlastní posvátný text nebo moudrého učence. Největší slabinu spatřuji v příběhové lince o Geraltovi. Zdálo se mi, že si autor trochu nevěděl rady, ale nutně potřeboval celou skupinu odvrátit od jejich záměru cestovat do Nilfgaardu. Připadá mi, že Sapkowski v tomto díle rozvinul mnoho příběhových linek a nejsem si jistý, zda je dokáže všechny uspokojivě uzavřít v posledním díle celé ságy.... celý text

Král Lávra 2006, Karel Havlíček Borovský

Křest svatého Vladimíra 1948, Karel Havlíček Borovský

Při četbě tohoto asi nejvíce propracovaného díla Havlíčka Borovského jsem se opět musel sám sebe ptát, proč mi ve škole učitelé nepřečetli alespoň tyto verše: "Pro nic za nic robotovat, nevěděl bych věru, na tu jeho čokoládu, že mu seru." nebo "Vladimír byl ještě k tomu punkto sexu štvanec, jako lev kraloval mužům a ženským co kanec." Knihu bych si bez váhání přečetl. Čím více obrozenecké literatury jsem přečetl, tím více mám pocit, že toto období české literatury prostě neumíme učit. Místo seznámení s fascinující Borovského osobností se učíme o bustách, které můžeme vidět v Národním muzeu. Jenže z busty se naučíme maximálně jméno, datum a vzhled. Borovský byl skvělý novinář a provokatér. V době celonárodního patosu dominujícího v tehdejší literatuře se nebál napsat o Tylově hře (Poslední Čech), že je to patetická břečka, která snižuje umělecké kvality národní literatury. Zároveň neváhal pustit do textu nějaký ten dobře cílený vulgarismus. Při četbě jsem se mnohokrát upřímně zasmál, a to i jako katolík a latinář při četbě Jezovitského marše.... celý text

Křest ohněm 2022, Andrzej Sapkowski

Pro tento díl ságy jsem už během četby zvažoval nižší hodnocení, protože děj dospěl do situace, kterou v knihách nemám rád. Hlavní hrdina cestuje do určitého bodu, aby někoho zachránil, ale čtenář ví už z minulé knihy, že jede špatným směrem. Něco podobného jsem prožíval při četbě jednoho z dílů Hry o trůny, konkrétně v dějové lince Brienne z Tarthu. Rovněž mi vadily některé výrazy, jména a slang jednotlivých postav. S tím souvisí i nadměrné užívání latiny, která mi do tohoto fantasy světa prostě nesedí. Nicméně, čím více jsem se přibližoval k závěru, začal převládat spíše pozitivní pocit z celé knihy. Především se příběh týká samotného Zaklínače a jeho povedené skupiny. Neskutečně jsem si užíval osobnosti jednotlivých členů a musím souhlasit s níže uvedenými příspěvky, že postava upíra Regise závěru knihy neskutečně prospěla. Sapkowski se tu vlastně na krátký čas vrátil k revizi zažitých pohádek a pověstí, s nimiž pracoval v povídkových sbírkách, a v podstatě obohatil archetyp upíra. Zároveň se objevují další dnes velice aktuální prvky, s nimiž autor pracoval již v devadesátých letech. Mimo homo- a bisexuality, promiskuity či rovnosti pohlaví je v této knize patrný důraz na ekologii (např. scéna s druidy žádající krále, aby omezil rybolov) nebo práva žen na potrat. Líbí se mi, že Sapkowski v tomto díle zachoval tři důležité prvky svého psaní. Předně mám na mysli reflexi názvu knihy v různých kontextech. Mínil autor krví elfů padlé elfy v dávných válkách či ty, kteří padnou v současném boji, nebo krev kolující v žilách Ciri? Byl čas opovržení historickou epochou, současnou válkou nebo se název tohoto dílu vztahuje k jednání jednotlivých postav? Stejně je tomu i s křtem ohněm, jehož význam může odkazovat na krušné chvíle elfských komand, boží ordály či putování Geraltovy družiny. Další prvek představuje parodování některých zažitých schémat. V tomto díle lze užít jako příklad debatu čarodějek na hradě Montecalvo o tom, proč by muži neměli být členy nové vzniklé lóže. Jejich rozhovor nápadně převrací běžné mužské předsudky o ženách (muži jsou emocionální a nesoustředění...). Podobně postupoval autor i u výše zmíněného upíra Regise. Poslední důležitý prvek spatřuji v autorově experimentování se stylem vyprávění. Ačkoliv to může působit v rámci celé ságy neuceleně, udrží to čtenáře ve střehu. Sapkowski v závěru knihy evidentně potřeboval odsunout některé dějové linie do pozadí a dokončit pouze tu o Geraltově skupině, k čemuž použil postavu potulného barda vyprávějící celý příběh skupině dětí. Jelikož je už pozdě, rozhodují se posluchači pro dokončení Gerlatova příběhu, ale bardovým prostřednictvím je čtenář autorem ujištěn, že o dalších postavách se dozví zase příště. Nakonec se mi kniha líbila a společně s Časem opovržením ji zatím řadím k nejlepším dílům celé ságy. Musím nicméně přiznat, že tato skutečnost je zapříčiněna i faktem, že v tomto díle nevystupují příliš Ciri a Yennefer. Stále jsem jim totiž nepřišel na chuť.... celý text

Poslední kovák – první ministr 2021, Jakub Šlouf

Nečekaný a příjemný objev při náhodném bloumání knihovnou. Osoba Petra Millera je v mé generaci spíše neznámá, ale četba této knihy může čtenáři přiblížit význam dělnické stávky během listopadové revoluce. Petr Miller svými slovy potvrzuje, že pokud chcete dělat revoluci, musíte oslovit co nejširší spektrum lidí z různých sociálních skupin. K jejich oslovení ovšem potřebujete i někoho, kdo je osloví. Jinými slovy, student asi těžko přesvědčí dělníka, aby vyšel do ulic. Četba mě navedla na dvě myšlenky. Především, jak obtížné může být komunikace s lidmi, kteří za minulého režimu svým jednáním nikomu neublížili a měli se dobře (fyzicky i ekonomicky). Apelováním na zrušení cenzury a novými možnostmi změnit profesi se patrně kýženého cíle nedosáhne. Druhá myšlenka se týkala úvahy, co by se stalo, kdyby polistopadovou politiku na poměrně dlouhou dobu neovládl Václav Klaus a Miloš Zeman. Nicméně i případ Petra Millera či Jiřího Dienstbiera ukazuje, že tomu šlo jen těžko zabránit. Protože do politických funkcí nastupovali lidé z různého prostředí a tandem Klaus/Zeman měl ty nejlepší předpoklady... Buďme rádi, že oba dva zmínění pánové jsou již ze hry. Kniha se čte velice dobře, ale pasáže, které by mě zajímaly nejvíce (zejm. po roce 1989) byly příliš stručné. Stejně tak se mi nelíbil způsob autorova kladení otázek a některé odpovědi dotazovaného. Iritují mě povzdechy, že dnes chtějí lidé jen hrabat peníze a úpadku řemesel.... celý text

Emil Běžec 2019, Pavel Kosatík

Knize jsem dal možná až příliš nízké hodnocení, přestože je velice čtivá a audiokniha povedená. Zároveň četba donutí k zamyšlení nad postavením Emila Zátopka coby skutečné celebrity v socialistickém Československu nebo tehdy rodících se metodách tréninku vrcholových sportovců. Nicméně i přes tyto klady mě kniha zklamala, protože autor (ačkoliv není historik) nedokázal oddělit osobu Zátopka sportovce, kterou můžeme pouze a jedině obdivovat, a Zátopka člověka, jehož sportovní kariéru podporoval totalitní komunistický režim. Nelze dle mého názoru přejít Zátopkův článek o Miladě Horákové tvrzením, že se text neslučuje se Zátopkovou dobrosrdečnou povahou. Při četbě mi došlo, že Zátopek měl ve svém mimosportovním životě několik okamžiků, kdy projevil velikou odvahu a zároveň období, kdy své činy snaživě odvolával. Přijde mi, že se ve vypjatých chvílích pro něco nadchnul, ale postupně svoji odvahu ztratil. Česká literatura i kinematografie má stále problém představit osoby, jejichž život nelze jednoznačně označit za negativní či pozitivní. Důkazem toho může být poslední film o Františku Kriegelovi. Lidově řečeno, velicí lidé bývají ve svém životě někdy padouchy a někdy zase hrdiny.... celý text

Do švestek jsme doma 2018, Martin Nekola

Komiks hodnotím spíše jako učební materiál. Po jeho přečtení jsem si dokázal představit využití této knihy v hodinách dějepisu, pokud by si učitel vytvořil pro studenty nějaký korpus otázek. Pokud bych komiks hodnotil jako historickou beletrii, asi by bylo mé hodnocení nižší. Příběh je zkratkovitý a zjednodušený, ale studenti by se mohli dozvědět něco o osudech tehdejších emigrantů. Z vlastní zkušenosti vím, že ve svých hodinách sotva stíhám popsat proces emigračních vln z tehdejšího Československa. Třeba mi tento komiks trochu usnadní práci...... celý text

Zlé časy 1953, Charles Dickens

Dickens se v tomto románu odklonil od klasické struktury svých románů. V Zlých časech není pozornost soustředěna na osudy jedné hlavní postavy, nýbrž sledujeme několik dějových linek. Autor zde stvořil karikaturu industriálních měst staré Anglie a dvou nových sociálních skupin (dělníků a buržoazie). Koksov, město "kde by radnice mohla být věznicí a věznice radnicí", je v podstatě jednou velkou továrnou, kde se neustále zvyšuje výroba, ale nikoliv blahobyt většiny obyvatel. Stejně jako v jiných Dickensových románech (např. Příběh dvou měst) vystupují v příběhu radikálové na obou stranách. Bounderby je omezený vychloubačný podnikatel oddaný faktům a přesným číslům, kdežto Slackbridge představuje nenávistí posedlého dělnického revolucionáře. Pro tyto lidi není možnost obrácení, protože jsou navěky uzavřeni ve svém přesvědčení a zároveň nemají možnost, jak uzpůsobit svět dle svých představ. Nicméně román nabízí i jistou naději, kterou skýtá obyčejná lidskost. Takto mohl pan Gradgrind prozřít, když viděl, jak moc svou přísně racionalistickou výchovou poškodil své vlastní děti. Dickensův román působí dnes již zastaralým dojmem. Z buržoazie se stali podnikatelé a z dělníků zaměstnanci. Jejich vztahy jsou dnes zcela odlišné a jiná je i role státu. Nemáme rovněž statisíce hladovějících lidí v ulicích, ale to neznamená, že by nezdravě velké sociální rozdíly v dnešním světě zcela vymizely. Dickensův román je stále aktuální ve svém poselství. Sociální krize se nemohou řešit ani revolucí, kterou si tolik přál Slackbridge, ani zakonzervováním současného stavu a obviňování druhé "neustále chybující strany" (Bounderby a jeho bonmot o želví polévce a zlaté lžíci).... celý text

Medvěd Wojtek od Monte Cassina 2016, Wiesław Antoni Lasocki

Příběh polské jednotky, kterou doprovázel dobrosrdečný medvěd Wojtek. Nečekejte válečné drama. Jedná se o příběh medvěda, pro kterého válka znamenala jenom rušivé pozadí nekončících her s vojáky a dobrodružných výprav po okolí vojenského tábora. Na závěr snad jen, že komu neukápne slza když zemře Kačka a její malé opičátko, nemá srdce!... celý text

Čas opovržení 2022, Andrzej Sapkowski

Tento díl má pěkně propracovanou gradaci děje a líbí se mi, jakým způsobem autor zprostředkovává čtenáři informace o událostech, kterým nebyl Geralt (a s ním i čtenář) přítomen. Zároveň je zajímavé, že jednotliví zprostředkovatelé po splnění své úlohy vypravěče prostě zmizí. Královského posla Aplegatta bez menšího povšimnutí zastřelí Scoia'tael, Codhringera a jeho společníka zabíjí nájemní vrahové a čarodějka Keira Metz zůstává v chodbách na Thaneddu. Zkrátka nastal čas opovržení. Čas opovržení jsem si užil, protože nám nabízí vhled do historie a politiky světa Zaklínače a já si politikaření v knihách velice užívám. Zároveň může čtenář nahlédnout do historie magie a cechu čarodějů. V tomto díle jsem byl rovněž schopný tolerovat Ciri, která mě v předchozí knize spíše iritovala. Plné hodnocení nicméně nemohu udělit z několika důvodů. Předně stále nemohu pochopit vztah Geralta a Yennefer, který shledávám spíše toxickým než romantickým. Samozřejmě můžeme zahrnout účinek Geraltova třetího přání z povídky Poslední přání, ale i tak jejich vztahu příliš nefandím. Druhý nedostatek je do určité míry způsoben překladem. Trpaslíky hovořící moravským nářečím jsem v předchozí knize ještě snesl, ale užívání současného slangu a germanismů v tomto díle dle mého názoru přesáhlo únosnou míru. Podobně je tomu v případě místních názvů a vlastních jmen, kdy kombinování fantasy jmen se jmény z našeho světa působí poněkud neuspořádaně (Babočka Admirál, de Vries, grešle, Jan Bekker). V jiných případech toto kombinování funguje, ale bohužel ne vždy. Poslední nedostatek spatřuji v autorově posedlosti sexualitou čarodějek. Úvodní banket na Thaneddu připomínal spíše sraz nymfomanek. Nečetlo se to sice dobře, ale na druhou stranu je nutné ocenit, že Sapkowski už v roce 1995 běžně pracoval ve svých knihách s prvky jako promiskuita, homo/bisexualita nebo rasismus. Série o Zaklínači rozhodně není svoji povahou podobna Hře o trůny, ale tento díl se jí dle mého názoru zatím nejvíce podobá.... celý text

Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky 1990, Miloslav Švandrlík

Krev elfů 2022, Andrzej Sapkowski

Původně jsem chtěl napsat jeden komentář k celé sérii, ale jednotlivé díly se od sebe někdy kvalitativně natolik liší, a tak udělám výjimku. Knihu lze rozdělit na dvě části. Mě osobně se více líbila první polovina knihy, kdy jsme mohli nahlédnout do zaklínačského hradu, dozvěděli jsme se něco o politice daného světa a vztazích mezi lidmi a nelidmi. Tyto komplikované vztahy byly už nastíněny v druhé povídkové sbírce, ale teprve v tomto románu se dozvídáme, jak tvrdý život mají nelidé ve světě, kde dominují lidé ("...světu vládne ten, kdo nejrychleji tomu druhému rozbije lebku a obtěžká robu"). Scéna, kdy Geralt vypráví v ruinách paláce Shaerraweddu o královně Aelirenn a jejím marném odboji proti lidské přesile patří k jedné z nejlepších scén z celé ságy. Sapkowski zde opět uplatnil svoji schopnost zkoumat nějaký koncept (umřít se ctí) z mnoha pohledů. Zemřít se ctí v marném boji je sice romantické, ale královna Aelirenn tím paradoxně započala vymírání své vlastní rasy, za jejíž přežití bojovala. Druhá část o Ciri a Yennefer tempo knihy zpomalila. Sám mám problém si tyto dvě postavy oblíbit, ale z jejich dialogů se čtenář dozvídá něco málo o fungování magie ve světě zaklínače. Pokud si čtenář zvykne na pomalejší tempo než v předchozích dvou povídkových sbírkách, pak je tento díl jasná volba a zdařilým začátkem celé ságy.... celý text

Meč osudu 2011, Andrzej Sapkowski

Oproti první sbírce je zde patrná snaha autora celý příběh více konsolidovat a nasměřovat ho k jakémusi závěru. Následující románová série ovšem celý prolog vytlačila mimo kánon. Celá sbírka zároveň předznamenává všechny klady i zápory Sapkowského díla. Jeho talent se osvědčil především v povídkách, které dokázal obohatit dobrými dialogy a jednotlivé příběhy se podobně jako v první sbírce skládají ze tří prvků, a sice z pohádek, lidové pověrčivosti a motivů žánru fantasy. Ovšem Sapkowski často závěr pohádek paroduje nebo je převrací. Proto se v první sbírce povídek setkáváme s vraždící "Sněhurkou" Renfri nebo opačně odčarovaným netvorem Nivellenem. V druhé sbírce je mořská panna zamilovaná do omezeného knížete a Geralt odmítne dítě, které mu bylo zaslíbené. I v této sbírce ukazuje schopnost autora zmást čtenáře názvem povídky, který se neustále objevuje v dialozích jednotlivých postav, které ho převracejí a nahlíží na něj z různých pohledů (Meč osudu, Střípek ledu). Na druhou stranu lze v této sbírce postřehnout dva dle mého názoru významné zápory Sapkowského díla. Kvalita jeho psaní klesne vždy, kdykoliv se snaží navázat svět Zaklínače na legendu o králi Artušovi. Zároveň s prodlužujícím se příběhem se prodlužují i popisné pasáže, které mohou čtenáře poněkud nudit více než v povídkách. Každopádně, pokud se vám povídky líbily, pak určitě se vrhněte na románovou sérii. Nutno ovšem poznamenat, že Sapkowski v této sbírce opustil žánr pohádek či jejich parodie a celý svět Zaklínače poněkud potemněl. Oproti první sbírce se zde objevuje více rasismu a nenávisti mezi lidmi a ostatními rasami. Pokud vás tento příběh neoslovil, pak s touto knihou můžete svět Zaklínače bez výčitek opustit.... celý text

Německá píseň o české Libuši - Obrazy českého dávnověku v historiografii a krásné literatuře 2015, Ladislav Futtera

Úvodem bych rád řekl, že jsem potěšen, že se vydávají i takto úzce zaměřené studie, které mohou i laickému čtenáři mnoho povědět o procesu utváření naší národní identity. Nedávno jsem měl příležitost zhlédnout Smetanovu Libuši v Národním Divadle. Člověk pochopí, proč je toto dílo považováno za národní epos teprve, když ho vidí na vlastní oči. Wagnerovská triumfálnost se zde prolíná s dobovou představou o holubičí povaze českého národa. Při četbě této studie si proto lze uvědomit několik důležitých faktů a především paradoxů. Jako příklad uveďme až neuvěřitelný dosah Hájkovy kroniky a pohádkového zpracování Karla Augusta Musäuse. Paradox ovšem představuje skutečnost, že látka byla mnohokrát zpracována jak českými tak i německými autory, přičemž všichni zdůrazňovali zemský (výjimečně rakouský) patriotismus. V této době se objevují různé podoby kněžny Libuše - např. zamilovaná žena, dcera víly, obryně, podvodná věštkyně). Vzestup nacionalismu v druhé polovině 19. století přinesl vyhrocení staletého (a mírového) česko-německého soužití. Právě v této době se Libuše stává ústřední postavou národního eposu se značně šablonovitým charakterem. Mizí milostný příběh, protože ten se nehodil pro důstojnou rekyni českého národa, a mizí i ona dřívější rozmanitost. Národní obrození představuje fascinující epochu budování českého národního povědomí, přičemž se autoři mnohdy uchylovali k vědomým či nevědomým chybným interpretacím a vytvořili celou řadu národních mýtů. Dnes na ně můžeme sice chytrácky upozorňovat, ale bez mýtů by nemohl vzniknout žádný moderní národ. Jinými slovy, co na tom, že libreto naší nejslavnější opery bylo původně napsáno v němčině a nejslavnější věta původně zněla: "Mein theures Böhmenvolk wird nicht vergeh´n". Ano, víme o tom, ale pšššt.... celý text

Byli jsme tu vždycky 2022, Filip Titlbach

Předem mého komentáře k obsahu bych rád vyzdvihl kvality této publikace. Předně musím ocenit strukturu celé knihy. Jednotlivé rozhovory se dotkají aktuálních problémů LGBTQ+, ale třeba i lidí s HIV. Témata se nicméně neopakují a čtenář se tak v každé části knihy dozvídá něco nového. Zároveň je nutné ocenit otázky Filipa Titlbacha a způsob, jakým rozhovory vedl. Kniha může být rovněž poučná pro čtenáře, kteří se v této problematice vůbec neorientují, protože nabízí i slovníček pojmů a medailonky osobností, o nichž se v rozhovoru hovoří. Četba knihy patrně nemá za úkol přesvědčit někoho v jeho dosavadních názorech, nýbrž polidštit a destigmatizovat LGBTQ+ lidi. Musím nicméně konstatovat, že se mi příliš nelíbil způsob, jakým někteří respondenti hovoří o konzervativních lidech. Na jednu stranu tvrdí, že nelze LGBTQ+ lidi chápat jako homogenní komunitu, ale na druhou stranu přesně takto popisují konzervativní či věřící lidi. Jsem věřící katolík a osobně bych se zařadil k liberálnímu konzervatismu. Nicméně si opravdu nemyslím, že homosexualita je nemoc (či trest Boží). Nevěřím, že averzní terapií se homosexualita dá vyléčit, nemyslím si, že LGBTQ+ lidé ohrožují moji rodinu či moji víru. A stejně tak si nemyslím, že by církev měla ze svých řad vyhánět věřící či kněze s jinou sexuální orientací. Pokud chceme vést konstruktivní debatu, pak do ní nemohou nejhlasitěji promlouvat fanatici z obou stran (ultrakonzervativci či ultraliberálové). S těmi se totiž dohodnou většinou nedá. Celá debata o této problematice je komplikovaná, protože dříve či později se dostaneme do neřešitelné situace - Kam zařadit transženu (MtF) po podstoupení kastrace s mužským pohlavním orgánem? Mohou transženy závodit ve sportovních disciplínách s ženami a tudíž se označit za ženy? Lze použít slovo manželství pro stejnopohlavní sňatek, ačkoliv to lexikologicky smysl nedává, ale na druhou stranu fakt, že na něco neexistuje příhodné pojmenování neznamená, že to něco neexistuje. Kde leží hranice humoru o těchto tématech? Problém dle mého názoru spočívá mimo jiné v tom, že řada queer, transgender či nebinárních lidí je pro většinovou populaci obtížně čitelná a zařaditelná. Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme (a vždycky jsme žili) ve strukturované společnosti, v níž se každý člen musí nějak (a o tom jak se dá diskutovat) zařadit. Osobně si myslím, že jakýchkoliv udržitelných změn dosáhneme pouze postupnou evolucí, nikoliv radikální revolucí. Společnost a ta česká obzvlášť bude potřebovat zkrátka více času. Patrně bude nutné se soustředit na snížení šikany, násilí nebo diskriminace LBGTQ+ lidí a teprve poté na jejich přijímání ve společnosti. Do té doby bude muž v ženských šatech se silným make-upem budit ve veřejné dopravě pozornost. Nedosáhneme toho ovšem označováním všech lidí za homofoby či argumentací, že vše lze rozvolnit a na ničem kromě naší individuality nezáleží.... celý text

Želvy ninja: Poslední rónin 2023, Kevin Eastman

Rudý Zeman 2019, Jaroslav Kmenta

Text knihy je velice čtivý a člověk musí uznat novinářské nasazení pana Kmenty. Pokud čtenář žil v této zemi posledních deset let a měl alespoň jedno oko otevřené, pak mu kniha nesdělí nic převratného. Když jsme se začali vzpamatovávat z morálního marasmus období normalizace, přišlo katastrofální prezidentství Miloše Zemana. Souhlasím s autorem, že Miloš Zeman patří k nejúspěšnějším českým politikům, ale jeho úspěch si nezaslouží většího uznání, protože silně páchne šašlíky a rubly. Co více dodat? To nejlepší, co můžeme udělat, je Miloše Zemana obdarovat naším nezájmem a především, nikdy nezapomenout na okolnosti, za jakých se tento omezený a pomstychtivý člověk dostal k moci.... celý text

Historie, mýty, jízdní řády 2015, Jan Rychlík

Udělil jsem pět hvězd, protože kniha byla pro mě příjemnou vzpomínkou na pana profesora Rychlíka, který mě učil na vysoké škole. Právě díky němu jsem se naučil hledět na historické události i očima druhých a díky tomu lépe chápat národní hnutí od konce 19. století. Jeho přednášky na téma národnostní hnutí v Rakousku Uhersku mám stále v paměti. Ono boření zažitých mýtů, které je ostatně obsaženo i v této knize mě vždy přitahovalo a stále přitahuje. Samotný pan profesor na mě dříve působil přísně (jeho úsměv mě spíše děsil), ale veškerý strach opadl během první zkoušky, kdy jsme si povídali o problematice Podkarpatské Rusi.... celý text

Zabití krále - Vražda Jicchaka Rabina 2017, Dan Ephron

Opět jedno z příjemných překvapení. Kniha popisuje událost, o které čtenář patrně už někdy slyšel, ale neznal podrobnosti. Po přečtení bude mít čtenář naopak pocit, že zná každičký detail této zlomové vraždy, která změnila Izrael. Kniha mi tak připomíná Cercasovu Anatomii jednoho okamžiku. Osobně si myslím, že Jicchak Rabin byl člověk, jehož životní zkušenosti donutily zcela přehodnotit své postoje. Od zastánce tvrdého postupu proti Palestincům a architekta největšího izraelského vojenského vítězství se propracoval k mírotvůrci a obhájci politiky usmíření. Domnívám se, že právě ochota přehodnotit své postoje a povznést se nad zažitou nenávist utváří skutečné státníky. Takový člověk musí nejen jednat se svým bývalým nepřítelem (a Arafat skutečně nebyl jednoduchým partnerem), ale také se musí potýkat s nenávistí vlastních lidí. Rabin tak byl pro extremisty v Izraeli zrádce, pro palestinské radikály odvěkým nepřítelem a skutečného uznání se dočkal pouze v zahraničí. Jinými slovy, státníkem se stává ten politik, který pochopí, že za mír, který je nezbytný pro přežití obou stran, bude nenáviděn a doceněn maximálně po své smrti. Souhlasím s autorem, že právě na počátku devadesátých let se mohl konflikt mezi Židy a Araby částečně urovnat, protože extremisté na obou stranách neměli takovou sílu, jakou mají dnes. Osobně si myslím, že Izrael se v blízké budoucnosti posune buďto k teokratické autokracii nebo se vrátí k demokratickému zřízení. Ovšem to bude moci udělat pouze s Palestinci. Řešení dvou států je dle mého názoru již nereálné. Nicméně, potom lidem v Izraeli zbývá to, čeho se celá desetiletí báli... žít spolu.... celý text

Evžen Oněgin / Евгений Онегин 1999, Alexandr Sergejevič Puškin

O příběhu si samozřejmě můžeme myslet své, jelikož se dnes romantický styl může zdát poněkud křečovitým. Nicméně samotný příběh není až tak důležitý. Teprve při četbě si můžeme uvědomit, proč je toto dílo považováno za základní kámen novodobé ruské romantické literatury. V díle je opěvován ruský jazyk, ruská krajina, a také nevinnost ruského venkova nezkaženého dekadentním životem vyšší společnosti. Je ovšem zvláštní, že ruští nacionalisté často opomíjejí druhé poselství Puškinova díla obsahující tvrdou kritiku ruské společnosti. Právě tato kritika je autentická, protože Puškin stejně jako mnoho romantiků žil tak, jak psal. Nicméně ve ke své kritice nepřidal žádné řešení. autor zkrátka problémy pojmenoval a posunul se ve vyprávění dále. Oproti tradičnímu výkladu se mi Oněginovo odmítnutí Taťjány nezdálo zcela cynické (kromě vrácení jejího dopisu). Naopak ji varoval před sebou a svoji chandrou. Mnohem horší je Oněginův pokus získat Taťjánu zpět, když už byla vdaná. Puškin skutečně vytvořil veliké dílo, které se i dnes čte velice pohodlně a příjemně. Vřele doporučuji i lidem po maturitě.... celý text