PeterRainhard
přečtené 626
Velký portrét
1980,
Dino Buzzati
Velmi jsem váhal, jak tuto novelu (přeci jen nemá rozsah románu, ač je tak anonsována) ohodnotit. Především je třeba mít na paměti, že hlavním risikem každého vědeckofantastického románu je zastarání technologie, kterou popisuje. Buzzatiho považuji za geniálního autora jednoho jediného románu - Tatarská poušť. Ve srovnání s ním byly žel jeho ostatní prózy prostě slabší (čímž neříkám špatné!). A žel, vnímal jsem, že "Velký portrét" (který jsem před pár lety dychtivě ukořistil v antikvariátu) od roku 1980 (natož od r. 1960, kdy vyšel v originále) nesmírně zestárl. Ta novela má svůj jistý půvab, stále má místy vynikající atmosféru, chvílemi (tajemná cesta vzhůru do hor, od civilisace) i připomene "Tatarskou poušť... Leč stejnou látku (zda lze lidského ducha, jeho osobnost přesadit do stroje - respektive do počítacího stroje?) zpracovali mezitím dávno jiní, lépe, s větší askribií... A tak "Velký portrét" velmi vybledl... Až zůstalo jen pár skvrn. Leč i tak, navzdory všem výhradám, z nějakého záhadného důvodu mám tuto opakovaně přečtenou novelu velmi rád. Tak snad je moje hodnocení až příliš přísné.... celý text
Mlhovina v Andromedě
1960,
Ivan Antonovič Jefremov
Jestliže ruská literatura je skutečně vyjimečným jevem a vskutku celým (samostatným) literárním světem čili vesmírem (ves´ mir), tak se zajisté neobejde bez své fantastiky. Ta nicméně vždy byla poněkud ve stínu klasických děl ruské a ruské-sovětské krásné prózy. Zda tomu tak je zaslouženě, či ne, to nechci soudit. Přeci jen, vědecko-fantastická literatura se vyvíjela typicky spíše v anglofonní oblasti. Pro mě byl každopádně velkým autorem právě Ivan Antonovič Jefremov (1908-1972), z jehož díla kladu vůbec nejvýše dvojici románů o kosmické budoucnosti lidstva. Prvním z nich je Mlhovina v Andromedě (1958), kterým tento autor založil celý nový směr v tehdejší sovětské vědeckofantastické literatuře. Po vydání tato kniha zapůsobila prý na sovětské literární scéně jako zjevení svým rozmachem, smělým pohledem do daleké budoucnosti, panoramatem děje, spojujícím dramatický popis putování hvězdoletu "Tantra" s fantastickým obrazem nádherné budoucnosti Země, kypící životem a touhou po poznání. Co při čtení jeho románu bije do očí, je svérázné uchopení role techniky. Technické vymoženosti, "supertechnologie" jsou pro Jefremova vlastně nedůležité, neboť hlavní pozornost (a naděje) upírá na antropogenezi. Přitom nic není duchu románu vzdálenější, než představy současných extropiánů o kyborgizaci lidského organismu. Jefremov ve své vizi vidí lidské bytosti veliké rozumově, eticky, ale i fysicky. Krásné duše a nádherná těla, plná přirozené vnitřní síly a mystického ohně života (ne nadarmo v jeho knihovně prý byly spisy Agni jogy); lidé zrození pro plný, smysluplný život naplněný tvůrčí prací a poznáváním - to je podle Jefremova cíl vesmírné evoluce. Technika je opravdu pouze nástrojem, nikoli samoúčelem, natož fetišem V druhém vědeckofantastickém románu Hodina Býka (1968), se pak Jefremov specificky vyrovnal i s antiutopiemi, když popsal mimozemskou civilisaci, ocitnuvší se ve slepé uličce technického i mravního vývoje. Stojí za to vrátit se k jeho dílu už jen pro srovnání s fantastikou současnou, takřka bez vyjimky popisující budoucnost lidstva jen a jen v podobě děsivých diktatur a ukazující lidstvo zubožené - samozřejmě obvykle s výjimkou několika vyvolených de facto mutantů, či kyborgů. Ne, kniha to není dokonalá. Jak už to bývá právě u sci-fi, spousta popisů nesmírně zastaralo (střediskový počítač Tantry působí takřka úsměvně archaicky, stejně jako kabelem ovládaný robot). I styl má nedostatky, děj náhle skončí tam, kde by mohl být nejnapínavější... Ale přes to vše nemohu hodnotit níže, než činím - kdyby pro nic jiného, tak pro optimismus, oheň a lásku k budoucnosti lidstva, kterou ze sebe tento starý román vyzařuje.... celý text
Písečná žena
2005,
Kóbó Abe
"A prach se vrátí do země, jaký byl" (Kaz 12,7).... Prach, písek, (hebr. Eres - země, označuje často i peklo) je neustále běžící čas, poddajná past zasypávající bez oddechu vše živé; boj proti písku-Smrti coby absurdní a nesmyslná dřina, ….O tom všem je román japonského spisovatele, autora divadelních her a také fotografa Kóbó Abeho (1924-1993) „Písečná žena“ (vydán 1962), který představuje velice zajímavý příspěvek do proudu avantgardní, moderní, (rozhodně nikoli však postmoderní) literatury z období po druhé světové válce. V díle samotném tak nalezneme jak otisk horečnatých vzpomínek na písky Mandžuska, kde sám Abe vyrůstal, tak i na druhé straně chladný, analytický lékaře rozum provádějící pozorování, či ještě spíše „vivisekci“, v tomto případě pak lidské existence v situaci, kdy je obnažená až na dřeň. Myšlenková kultura Abeho je nepochybně silně ovlivněná evropskými vlivy (sám uváděl jako své oblíbené autory Dostojevského, Kafku, Poea, ale také Heideggera a Jasperse), avšak schopnost odstupu od postav a filigránská práce s detailem, jakkoli krutým (vzpomeňme na klasický pojem „krutý talent“ přisouzený již navěky Dostojevskému) však nepochybně japonská. Osobně bych tento skvělý román-podobenství směle zařadil vedle děl jako je slavný existenciální obraz života „Tatarská poušť“ Dina Buzzatiho, či „Pobřeží Syrt“ Juliena Gracqa.... celý text
Druhé město
2005,
Michal Ajvaz
Existuje banální fráze, často užívaná recenzenty. Ta zní, je to autor, kterého musíte nenávidět, nebo milovat. Stejně banálním ekvivalentem tohoto sousloví je pojem ROZPORUPLNOSTI. Obvykle, pokud si něčím nevím rady, nedokáži to přesně pojmově zachytit, tak to pro jistotu označím jako "rozporuplné". Pokud však hodnotím přečtený román „Druhé město“ Michala Ajvaze, tak je velmi obtížné najít pro ně jiný výraz. Druhé město je svou povahou fantaskní, surrealistický text, jehož námětem je setkání s „paralelním“ světem, jež prostupuje ten náš všední, každodenní a my jej spolu s autorem objevujeme a seznamujeme se s ním. Onen druhý, paralelní svět má často charakter snu, s groteskními proporcemi, s chybějící kauzalitou, s absurdními prvky a situacemi (zelená tramvaj brázdící zasněženou louku a mizející v lese). Vstupenkou, klíčem do „druhého světa“, respektive do „paralelní polis“, „města za městem“ je záhadná kniha, respektive její nesrozumitelný text psaný „oblými a špičatými písmeny, jejíž stránky „jako by vyplouvaly z temné tůně“. Tato tajemná kniha funguje coby magický klíč, jež otevře cestu hlavnímu (a jedinému) hrdinovi románu k stále se množícím hrozivým i fascinujícím zážitkům. Na straně jedné se jedná o text nesporně výjimečný svou kultivovaností, bohatostí jazyka, obrazivostí a snivostí. Leč tato pozoruhodná forma (kongeniálně ilustrovaná Pavlem Čechem), zahleděná do metafor spojených především s vodou, mořem, nocí, tedy s chtoničnem povýtce, prostě z mého pohledu neodkáže zastřít jistou nedostatečnost, kterou jsem pociťoval poměrně záhy: autor trpělivě, skoro s knihovnickou pečlivostí popisuje nezemské zážitky s „druhým městem“ a navléká je za sebe na linku děje jako korálky růžence. Činí tak však bez jakékoli gradace, v podstatě mechanicky, bez toho, že by čtenář měl pocit, že text sám k něčemu spěje. O samotném „hlavnímu hrdinovi“, jediném subjektu mezi objekty, nevíme nic. Není to žádný Lautréamontův Maldoror, vzpínající se s divokou vášní v odporu vůči Bohu samému a křivící svět v souladu s touhami svého titánského Já. Ajvazův hrdina je pouze Pozorovatel, lhostejné Oko zaznamenávající děje – ať již groteskní, bizardní i hororové (v podstavcích Karlova mostu ukrytá okna do „mořského světa“, tajuplné a nesrozumitelné obřady neznámých tvorů, bizardní flóru a faunu „zeleného“, archetypálního „mořského světa“) – které však na něj vlastně nijak nepůsobí. Pozorovatel sám se nevyvíjí, pouze to, co vidí, eviduje a katalogizuje, přičemž prožitkem vlastně nijak ovlivněn. Nepociťuje úžas, děs, nadšení, pochyby, natož vášeň či strast. Nic necítí nic, krom lehkého údivu a občasné únavy. Nemá vztahy s jinými lidmi, ba jiní lidé se vyskytují pouze jako nutné rekvizity každodenního světa. Náš Pozorovatel sice potká dívku, která má dvojnici Alweyru“ z „druhého města“, leč tento motiv zůstane jen nahozen a nijak nevyužit. Dívka samotná mu je a zůstane vlastně zcela lhostejnou. Nemohu si pomoci, ale pokud by „Druhé město“ byla dlouhá povídka, pak by byla okouzlující. Na celý román prostinká fabule a patrné okouzlení autora vlastními slovy, vlastní fantasií a snad i samotnou (namnoze velmi pozoruhodnou) fabulační schopností prostě nevystačí. A pocit z textu tak je pouze – rozporuplný. Autor v rozporu s vlastními slovy vede čtenáře k závěru, jež je v rozporu s jeho vlastními slovy až příliš zjevný, a po cestě, která je naopak až přespříliš jasná. „Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině. Když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když jsme již dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“ (M. Ajvaz)... celý text
Cement
1953,
Fjodor Vasiljevič Gladkov
Román "Cement" bývá označován jako klasický vzor stylu "socialistického realismu". Může být - byť sám tento pojem je kategorie poněkud problematická (a problematizovaná) a ani literární teoretici přímo ze socialistických zemí se plně neshodli na jeho definici. Každopádně Gladkovův román je velice pozoruhodný. Pochází ještě z dynamických a umělecky neobyčejně produktivních 20. let a byť text autor opakovaně upravoval (český překlad se opírá o poslední vydání v SSSR, tedy z r. 1950), pozoruhodná svěžest a upřímnost v něm zůstala. Zdůrazňuji ten pojem upřímnosti - autor píše, jak skutečně cítí, nikoli konjunkturálně. V tomto je kniha neobyčejně cenná. Je také neobyčejně drsná, reálie Sovětského Ruska těsně po občanské válce jsou zachycené ještě bez jakéhokoli lakování na růžovo. Je to popis země, která prošla doslova apokalypsou. A nejen v materiálním ohledu (továrna na cement, o kterou vlastně jde zůstala uvázlým rozkradeným vrakem uprostřed ničeho), ale i v morálním. Přesto je v knize zachycen okamžik pozitivního zlomu, ukazuje co zvládne lidská vůle, pokud má cíl, na nějž se upne. Ještě doplňuji: pokud někdo chce opravdu pochopit mentalitu "stalinských" let, s jejich světly i stíny, pak doporučuji si právě tuto knihu pozorně a bez předsudků přečíst. Je dobré porovnat postavy řekněme Čechova, s jeho schopností nesmírně jemně zachytit psychologii intelektuální elity Ruska předrevolučního - tedy lidi přemýšlivé, citlivé, velmi vzdělané a současně trapně bezmocné, doslova utopené v nehybné mase zaostalého národa, mučící se neschopností něco změnit. Tato předválečná intelegence byla revolucí a občanskou válkou doslova smetena, anihilována. A jak vzpomínal ruský filosof Nikolaj Berďajev (od r. 1922 v emigraci), i vizuálně se společnost naprosto změnila. Objevily nové tváře. Většinou mladé, hladce oholené, tvrdé, namnoze nelítostné, ale plné vůle. Velmi často se novou elitou stávali lidé prošlí službou v Rudé armádě a bojující v občanské válce, ze které si odnesli návyky chování, způsoby řešení problémů, hrubost a bezohlednost. Ale i vůli (tak často scházející v nekonečných diskusích zamrzlé inteligenci předválečné), kázeň a schopnost naprostého sebeobětování. A měli jasný a positivní cíl. Už ne bořit, ale stavět, budovat (zcela bez ironického nádechu, který snad pro někoho má). Řada scén "Cementu" myslím dnešního čtenáře zaskočí a šokuje svým natutralismem. A ani Gleb není bůhvíjak sympatická postava. Je živočišný, je přímočarý až k surovosti, je to "dělňas", samouk. Ale autor dává pochopit, proč je takový jaký je on i společnost, která se z plamenů a krve občanské války rodila.... celý text
