PeterRainhard komentáře u knih

Autor, původním povoláním publicista, se v tomto případě nedokázal rozhodnout, co vlastně píše. Zda postapokaliptické sci-fi, fiktivní reportáž, nebo knihu faktu (spíše "faktu") pro mládež. Každopádně nám recentně (2025) dobře známá kapuciniáda o nadcházející katastrofě pohlcující lidstvo za hřích ekologického rozvratu země (připomínám, kniha je z roku 1994) je zarámovaná jakýmsi kvazipříběhem tajné společnosti "zachránců lidstva".

Jinými slovy, spolku multimilardářů kteří (samozřejmě jen a pouze z čistě ze důvodů humanismu a starosti o osud lidského druhu, tedy city, jimiž jsou právě tyto žoky zlata přímo proslulí) vyselektují podle jakýchsi (neupřesněných) ryze soukromých kriterií lidi pro misi přesídlení na Mars a jeho terraformaci.
Autor detaily selekčních kritérií (která koneckonců předpokládala vybrat cca 1% "vhodných pro přesídlení" a uhynutí 99% populace země) raději decentně obešel a namísto toho se vrhl na popisy rozvratu země, kde rázem od sci-fi zklouzl do jakési ne příliš čtivě publicistiky. Kdyby to bylo alespoň tak obrazivé jak barokní kázání o pekelných plamenech a mukách zatracenců... Leč, houbeles.

Ano, přeneseme se i do hluboké budoucnosti. Leč podané mimořádně zkratkovitě a neobyčejně naivně.

Ze všeho výše uvedeného plyne, že kniha mne skutečně nenadchla.

Dobré body shledávám nicméně v relativní píli autora, který vykompiloval skutečně velké množství pramenů a (bez ironie!) zajímavých faktů.
Apropos, zdalipak víte, že podle předpovědí z roku počátku devadesátých let měl být New York právě v této době (2024-205) z větší části pod vodou kvůli vzestupu vod oceánu? ). (Dobře, tak jsem ironický. Ale řadu zajímavých fakt jsem se přeci jen dozvěděl.).

A potom... Ach ano, kniha není moc dlouhá.

Nikoliv, zde jsme se s autorem nepotkali.

Absurdní humor, nadsázka, jazykové hry a krutá satira na americkou společnost zestárly dosti nepěkně, až k nečitelnosti. Jestliže "Sirény z Titanu" jsou skvělým čtením, tak "Grotesku" posílám dál, k vděčnější čtenářům.

Velmi, velmi čtivě a zajímavě napsaná výpověď o požáru Říšského sněmu 27. února 1933, který byl jedním z klíčů, jímiž si Hitler odemkl dveře k absolutní moci. Nacisté se okamžitě vrhli na německé komunisty. A po nich už se vezli další. Sociální demokraté, odboráři, vágní antifašisté... Fischer zhuštěně a neobyčejně zajímavě popisuje nástup nacistů, kdy demokracii Výmarské republiky označil docela výstižně strupem, který jen zakryl oslabené, ale zcela zachované struktury šovinistického velkokapitálu, junkerů, krajní reakce, která jen s krajní nevolí snášela nový režim...
Velice poutavě je v knize zachycena doslova (bez ironie) legendární obhajoba z organisace požáru obviněného bulharského komunisty Georgi Dimitrova, která blamovala obludnou frašku, ve kterou se velmi rychle měnil německý právní systém.

Jen je potřeba pamatovat, že autor (sám rakouský sociální demokrat a pak komunista) prostě (vcelku pochopitelně) decentně obešel v jinak strhujícím historickém expozé důležitý fakt:
pokud v Německu nedošlo k vytvoření antifašistického bloku, pak pak vina nebyla rozhodně jen a pouze na sociálních demokratech a řekněme stranách liberálně-buržoasních. I KPD razila dlouho tezi o "sociálfašismu", a velmi ostře napadala sociální demokracii (což o to, historické důvody tu byly).

Obrat v politice Kominterny k budování antifašistických koalic byl sice učiněn, ale pro Německo příliš, příliš pozdě. O tom se ovšem ve Fischerově knize nedotčeme.

S touto výhradou jde o knihu skvělou a velmi zajímavou. Psanou člověkem, který vše přímo, či nepřímo prožíval, pro nějž to nebyla historie, nýbrž živá současnost.

p.s. "Ohnivým signálem" nazval požár Dr. Goebbels.

Skvěle, ale opravdu skvěle beletrizované kriminální příběhy. Napínavé, dramatické čtení s případy odehrávajícími se od roku 1949 až po šedesátá léta. Minimálně dva nebo tři by vydaly na perfektní, temné krimi thrillery (minimálně případ "Nedokončená" by si vůbec myslím zasloužil zfilmování). Rovněž zájemce o reálie doby najde spoustu skvělých detailů a postřehů.

Nejznámější (ale ne nejdramatičtější!) z popsaných událostí je myslím případ Pilčíka - brutálního masového vraha, který po únoru 1948, kdy se zvedla vlna uprchlíků z řad poražených tříd, nabízel nelegální přechod přes hranice. Zinkasoval peníze, oběti pak dovedl na vybrané místo v lesích jen kousek od Plzně, ubil je, mrtvoly zakopal a okradl. Šperky, zlato, devizy, hodinky, drahé kožichy.... Pilčík bral všechno.
Lidé mizeli v "emigraci" a další zájemci se už řadili do fronty... Bezpečnost jej po usilovném pátrání naštěstí konečně sebrala jen tři dny před poslední plánovanou dvojnásobnou vraždou (a zachránili tak dvanáctiletou dívenku, kterou si Pilčík držel vyjimečně naživu coby návnadu, s jejíž pomocí se snažil vylákat na poslední cestu i její tetu).

Velmi pěkně napsaný dobrodružný román, který si zaslouží zůstat mezi klasikou žánru. Především je z textu velmi výrazně cítit, jak důkladně se Innes seznámil s prostředím, krajinou i problematikou, o které psal.

Narozdíl od jiných recenzentů bych označil děj za dostatečně napínavý, aby udržel napětí a dostatečně realistický, aby se vyhl divokým, psychologicky nepravděpodobným zvratům.

A tak doporučuji knihu otevřít a nechat se i po půl století od napsání románu překvapit, zda Alec Falls nakonec najde v poušti Monstrum, či smrt...

První dvě novely jsou silné milostné příběhy, psychologicky skvěle vystavěné autorem, který suverénně ovládá své řemeslo a je mistrným pozorovatelem.
Pro Nagibina je přitom typická syrovost, pozornost věnovaná i těm velmi velmi nelichotivým vlastnostem lidí, vztahů i prostředí. A tak jeho popis doslova ledového světa vnějškově idylických rodinných vztahů je vskutku mrazivý. A autenticky působící. Autor popisuje prostředí, které dokonale zná a ve kterém se pohyboval (přiženil se ostatně - načas - do rodiny ředitele továren ZIS a ministra automobilového průmyslu SSSR) - je to tedy prostředí řekněme elitních vrstev tehdejší sovětské společnosti, které neřešily jakýkoli běžný materiální nedostatek. Naopak.
Skvorcov z Trpělivosti i Kurgancev z Cizinky jsou ředitelé závodů, s manželkami s perfektním vzděláním a kariérou. A stejně vidíme za obrazem krásných lidí obraz hlubokého odcizení, psychologické samoty, nepochopení, ba i krutosti... Inu, myslím, že se sám autor dovedl podívat do zrcadla a otevřeně popsat, co tam vidí.

Třetí z novel (Rachmaninov) se tematicky odlišuje a patří do okruhu historické prózy, které se Nagibin soustavně věnoval. Z mého pohledu je to text maličko slabší. Leč je to jen o vkusu.

Celkově mohu jen doporučit.

"Černý šíp" je krásná, klasická kniha pro mládež v tom nejlepším smyslu toho slova. Polozapomenutá slova jako čest, statečnost, věrnost slovu tady oživají bez škrobeného moralizování a naivity. Příběh samotný je jistě v zásadě prostý, ale současně uvěřitelný, pracující s výborně vystiženým "duchem doby". Včetně těch opravdu drsných scén z dob feudálních válek, kdy šli železní páni "večer spát jako lancasteři a ráno se vzbudili coby yorkové".

Vysoko, velmi vysoko jsem zpětně ocenil vskutku krásný překlad Jana Čepa (jinak vynikajícího spisovatele, autora rurální prózy), který přidává svou přebohatou češtinou textu onu správnou patinu.
Vřele doporučuji.

Ve své době skvělá, čtivým a přístupným způsobem napsaná studie možností, které nabízel tehdejší prudký rozvoj biologie a genetiky. Zabývá se mj. prevencí stárnutí, zásahy do lidského genomu, klonováním, novými léky... A to nejen v podobě přímočaře nadšeného vítání, leč autor upozorňuje zcela správně na risika, která jsou s nekontrolovaným a explosivním pokrokem v technologiích spojena.

Zajisté, od té doby uběhlo už více než půl století. A tak jsou v drtivé většině všechny poznatky a výhledy prezentované autorem dávno antikvované a přečetné úvahy (minimálně z velké části) překonané.
Leč to už je úděl jakékoli vědecko-populární publikace, opírající se třeba i o ty nejnovější dostupné poznatky.
I s touto výhradou si svoje místo v knihovně tato kniha (v mém případě pietně převázaná v plátně) zaslouží.
Kdyby jen z nostalgické vzpomínky na dobu, kdy se pokrok zdál být víceméně přímočarý a budoucnost optimistická.

Z memoárové literatury velkých vojenských postav Velké války tato patři rozhodně k těm slabším a méně zajímavým. Literárně a zvláště obsahově. Fochovy, Brusilovovy a zvláště Joffreho paměti byly mnohem podrobnější, obsažnější. Hindenburg jde ve všem velmi po povrchu, bohužel.

Přitom by bývalo mohlo jít o nesmírně zajímavý náhled do myšlení německého hlavního štábu a militaristických kruhů Německé říše vůbec. Za mě tedy víceméně zklamání.

p.s. Paměti Hindenburgova podřízeného (a de facto "mozku" německé armády) Ericha Ludendorffa (Meine Kriegserinnerungen 1914–1918. Berlin: Mittler & Sohn 1919 (přetištěny znova 1936) jsou prý mnohem zajímavější. Leč němčinou natolik dobře žel nevládnu, abych to potvrdil.

Zajímavé, velmi zajímavé. čtení. A to jak pro vlastní zájemce o vojenskou historii, tak i přímo pro vojenské specialisty. A rovněž pokud vnímáte to, co lze nazvat fašisticko-revizionistickým diskursem (odkazuji v této souvislosti na mnou recenzovanou knížečku "Suché a vlhké").
Pokud dávám čtyři hvězdičky, tak je to ocenění technické, respektive odborné úrovně knihy. Ne obsahové. O tom však níže.

Mansteinova obsáhlá kniha obsahuje skutečně jen velmi málo ryze osobních vzpomínek a je opravdu převážně soustředěna na strategii a místy i vojenskou teorii. Brilantní je kapitola o přepadení Polska, která nejen posuzuje síly a vyhlídky obou stran, ale Manstein i navrhuje možná řešení obrany proti německému vpádu. Taktéž velmi zajímavý je popis, jak krystalisoval plán "seku srpem" (Sichelschnittplan) . Leč to je jen malá část skutečně zajímavého čtení, jehož nemalá část je myslím dodnes zajímavá i pro vojenské specialisty.

Co je, alespoň pro mě, zarážející na celé knize, toť naprostý, ale naprostý nedostatek sebereflexe autora. V celé knize nenajdeme ani náznak lítosti nad aktivní účastí v bezprecedentně hanebné, agresivní válce, na vyhlazovacím tažení nemajícím v dějinách obdoby. Ani náznak, že by si autor položil otázku, proč to všechno. Miliony a miliony mrtvých. Starých i mladých; mužů, žen, dětí, starců postřílených, upálených, zplynovaných, roztrhaných na kusy, umlácených pažbami či oběšených a sťatých. Města a vesnice srovnané se zemí... Miliony a miliony mrtvých Poláků, Ukrajinců, Rusů, Bělorusů (a ne že by i to "západní tažení" bylo Němci vedeno něžně!!), ale koneckonců i Němců. Nebylo válečného zločinu, jehož by se německé jednotky nedopustily. Nic z toho se pana polního maršála nedotkne. Nevidí to. Nezajímá ho to.
Otázka PROČ to všechno mu vůbec nevyvstane na mysli. I padlému synovi věnuje pár nasládle sentimentálních řádek, , ze kterých z nedostatku normálního citu spíš mrazí. Na jedné straně tak vidím opravdu mimořádný, mohutný, pronikavý analytický intelekt, suverénní rozhled stratéga (byť si pan maršál také občas hraje do kapsy) ... a na druhé straně naprostou citovou oploštělost a onu příslovečnou prušáckou tupost.

Ostatně, po válce se Manstein i ostatní jeho soukmenovci-souputníci ve "Feldgrau" kroutili jako hadi. Nevěděli, nepamatovali se. Zapírali, ohýbali a překrucovali co mohli. Oni nic, oni muzikanti. Nic nemohli, nic nesměli. Vším je vinen Hitler. Hitler a vedení NSDAP. Hitler, NSDAP a a SS. A oni, věrní, dobří němečtí vojáci jen plnili (se slzou v oku) svou těžkou povinnost.

Nakonec (v roce 1949) vyfasoval Mastein 18 let (usvědčen nade vší pochybnost v devíti bodech) za válečné zločiny. Leč měl tuze mnoho zastánců (mimo jiné za něj loboval známý britský historik Liddell Hart, jeden z propagátorů mýtu o "čistém Wehrmachtu", ba i Winston Churchill, Konrad Adenauer...). Už o rok později mu byl trest zkrácen na 12 let. A v roce 1953 vyšel na svobodu, už v "obrozeném" (ehm) Západním Německu jako div ne hrdina. Vlastně "div ne" je možno vynechat. V roce 1955 připravoval jako ceněný specialista odborný referát pro nově formovaný Bundeswehr. Napsal knihu, kterou recenzuji, jež se stala bestsellerem. K osmdesátinám obdržel gratulace od tehdejšího ministra obrany NSR. Atd. atd. Prostě to byl (až na to jedno ošklivé nedorozumění s válečným soudem) vlastně báječný, "těžkou prací a oběťmi pro vlast a národ" naplněný život.

A jestli by si to celé pan polní maršál zopakoval?
Genau! Znova a lépe! Jen to tentokrát bude chtít lepší plány. A pak maschieren marsch!

Uloveno v knihobudce. Pozoruhodný, popřevratový (skoro)samizdat obsahující ironické povídky, parodující "vážnou" sci-fi. Autor kombinuje každodenní reálie pozdního reálného socialismu s komicky vážným vyprávěním. Ano, i oblíbeného cestování v čase a napravovatelů historických omylů se dočkáme...
Vůbec ne zle! Jinak viz pěkný komentář Laifanera, ať se neopakujeme...

"Fotograf" je novela psaná velice čtivě, vyzrálým stylem již zkušeného autora, který přesně ví, co chce říci. Velice správně je v doslovu zdůrazněno, že Boulle je autorem, v jehož textech je vždy přítomen ironický odstup. Zvláště jsem to vnímal při čtení "Mostu přes řeku Kwai" a při srovnání románu a filmové adaptace, která podvratný, ironický a výsměšný obraz nahradila patosem zcela měnícím poselství knihy.

Ironii najdeme i u "Fotografa". Ironii, která již přednamenává nástup postmoderní literatury. Podle mého mínění tato konkrétní novela v sobě vůbec nese mnohem více, než jen příběh o jednom zkrachovalém fotografovi, bažícím po posledním sólokapru .

Je silně koncentrovaným obrazem doby, kdy se lámala moderna v postmodernu a slovo (potažmo politické ideje), ustupuje obrazu. Tedy relativně stabilní kultura založená na psaném textu ustupuje se vznikem biografu, televize a masové reprodukce obrazu, vizuálnu.

A Boulleho příběh je o posedlosti obrazem. Z mladého bojovníka za ideu se hlavní hrdina stává pouhým POZOROVATELEM. Ten již zcela chladně, s vypočteným, již postmoderně ironickým odstupem vypráví dívce, kterou fotografuje příběh svého zmrzačení, aby "alespoň na chvíli měla v očích výraz zájmu" (když už nepomůže "pár facek").
Je to nový typ člověka, jehož po válečných hrůzách fascinuje již jen vidět, nikoli jednat a který touží pouze po tom, co nejlépe tento prchavý vjem (a co je prchavějšího než právě moment smrti!) zachytit, ontologisovat...
Nastupující svět (a v něm nyní - píše se rok 2024!- žijeme) je světem vše-vidění. A esse est percipi. Tedy spíše percipi est esse.
Co není viděno, neexistuje, je bez významu.

Není náhodou, že Antonioni točí v roce 1966 svou "Zvětšeninu" a takřka ve stejné době (1965) Robbe-Grillet absolutizuje experimentální metodu čistě vizuálního, "filmového" psaní francouzského "Nového románu" v "Domu milostných schůzek (La Maison de rendez-vous)" a pak v "Projektu revoluce v New Yorku" (Projet pour une révolution à New York , 1970).

Boulle neexperimentuje s formou, vyprávění je zcela tradiční, chronologické, stylově čisté, leč předávaný význam je stejný jako u Grilleho, Sarrautové, či Butora.
Obraz, snímek, zastavený čas stojí i za smrt.

Zajímavý výbor z filmových kritik a esejů slavného německého filmaře, v krásném vydání, opatřeném navíc poučeným doslovem. Což již dnes bohužel vůbec není samozřejmostí. Kniha pak představuje pozoruhodný komentář ke vzniku obrozeného (Západo)německého filmu, svébytné "nové vlny", spojené především se jmény jako Herzog, Fassbinder či právě Wenders.

Pro mě osobně byly asi nejzajímavější ty části, které se týkaly oné polomytické "Ameriky", tedy Spojených států coby země snů, které snili právě Západní Němci. A kniha mi pomohla pochopit , jak velmi tento obraz ovlivnil právě Wendersovy "Road movies" - až po úžasný film "Až na konec světa" či "Cesta do Lisabonu".

2.

Tedy Rytíř (Superego) zápasí (často s pomocí Trpaslíka-Rozumu) s Obrem (tj. pokušením tělesnosti). Čaroděj je pak obvykle morálně upadlým rytířem – ovládá magii, tedy vnáší iracionální princip a zlo do světa.
A tak lze tuto interpretaci rozvádět a těšit se alegorickými příběhy, kde Ctnost zápasí se Zlem (Zkažeností).

Trpaslík je občas zbrojnošem, panošem, či poslem. Je „malý“, tj. sociálně (skoro) neviditelný. A má vlastnosti, které se společensky (tj. v abstraktně aristokratickém světě) nijak vysoce necení. Leč je přeci potřebný, neboť je praktický, často poradí Rytíři, co počít v situaci, kdy je třeba jednat nepřímo, v situaci, kterou nelze jen roztít mečem.
To vše je v kontrastu s vlastnostmi Obra, jehož morální charakter je zcela zavrženíhodný, ale jež je narozdíl od Trpaslíka „velký“, „nepřehlédnutelný“ sociálně - svou silou a krutostí, valící se světem jako utržený balvan.
Mužské postavy mají v rytířských románech samozřejmě svůj protějšek. Pro rytíře je to Panna (Cit). Dualita v případě Obrů (jen velmi řídce i Obryň) sice úplně neplatí, ale například ženským pendantem Čaroděje je Víla. Byť na rozdíl od něj zdaleka ne vždy je to postava čistě záporná.

Důležitou složkou, častým zdrojem konfliktů a motivací k putování je pak rozpor mezi Ctí, Rozumem a Srdcem (láskou k Panně), kdy dostatečně silná a čistá láska je v zásadě omluvitelná a dokonce oslavovaná. Takovou je láska Amadise a Oriany, ale například příběh Lancelota a Guinevry (ta je dokonce fysicky naplněná) a samozřejmě Tristana a Isoldy.
Rytíř tedy není obrem, ani trpaslíkem. Hledá rovnováhu mezi rozumem a mravní náročivostí absolutní křesťanské morálky. Konflikt vzniká intervencí Id – tedy pólem tělesnosti a citovosti, jež se (takřka) vždy v jeho životě obje-ví. Obvykle (ale zdaleka ne vždy) se pak citovost přetaví do podoby cudné lás-ky. Ta není tematicky potlačována a odsuzována, ale naopak, je velmi oblíbeným námětem.

Pokud toto své již příliš dlouhé zamyšlení mohu shrnout: Amadis je dokonalý, vycizelovaný kus rytířské prózy. Ne nadarmo jej Cervantes v nesmrtelném Donu Quijotovi označuje coby „nejlepší“ rytířský román a odmítá jej nechat spálit.
Pro nás, moderní čtenáře je nezvyklá chybějící psychologie. To však není neobratnost autora, je to metoda, odrážející v podstatě realistickou posici středověkého myšlení (odkazuji v tomto bodě ovšem na „realismus“ v scholastickém pojetí a na spor o universálie).

Tj. postavy, charaktery, místa jsou primárně formy, archetypy nesoucí obecné významy. Odtud plyne častá repetitivnost, sošnost vyprávění. Leč přeci jen v textu nalézáme tu a tam, zcela neočekávané, velmi živoucí detaily jednání, reálií, předmětů. Těch detailů je však relativně velmi, velmi málo. Typické převládá nad zvláštním a jedinečným. Abstraktní, obecné, ideální je to, co činí architekturu tohoto a ostatních středověkých románů krásnou. Zatímco moderní román (a zvláště to platí o fantasy vypůjčujících si s takovou oblibou středověké kulisy a kostýmy, ba i zápletky) je začasté čistě nominalistický, jak by řekl scholastik. A pokýval nesouhlasně hlavou.

1. Amadis Waleský a jeho dobrodružství… Ach ano, to je, tedy spíše byla dlouhá staletí klasika klasik, a - vedle „Artušovy smrti“ a „Tristana a Isoldy“ - asi nejslavnější z velkých rytířských eposů. Na rozdíl od „Tristana“ si vysloužil mnoho a mnoho napodobitelů a pokračování již ve své době. Naše, tedy československé vydání, naštěstí obsahuje celé jádro eposu, tedy původní první tři knihy a to v krásném, citlivém a přitom čtenářsky přístupném překladu Luďka Kulta. Dodejme, že dané vydání není převyprávěním a zcela respektuje původní text, který je na první přečtení… Nu, zvláštní. Estetika rytířských románů je kvalitativně jiná, než u moderních románů a já se chci pokusit vystihnout, čím mě okouzlil.
První, co mi po přečtení vyvstane na mysli, to je to svérázná topologie světa románu. Tedy, nezačínejme od postav, ale místa, kde se dobrodružství odehrávají. Tento svět je plochý – nikoli snad ve smyslu geografickém, ale ontologickém. Lidský svět je vrstva jsoucna, která se nalézá mezi Nebem (nahoře) a Peklem (dole). Je zajímavé si to srovnat s vertikalitou Dantovou, který sestupuje dolů do Pekla, by pak vystoupal nahoru, do Nebes.
Oproti tomu, v Amadisovi (a troufám si tvrdit, že vlastně v žádném z rytířských románů, nakolik vím) děj nikdy do podsvětí nesestupuje a stejně tak nestoupá do hor, či na kopce. Nesetkáváme se tam ani s Ďáblem, a ani s Anděly (posly nebes), Vše se odehrává na pláni, v rovině, která je lidským světem a současně je metaforou morálního, duchovního stavu. Souřadnice, tedy orientační body tohoto světa jsou velmi prosté a oproštěné od detailů. Jejich základní výčet je relativně krátký: je to les, studánka (či pramen), řeka, most, hrad (tvrz). Popis, jaký bychom pod vlivem moderní literatury očekávali chybí. Jsou to funkční uzly děje: les je obvykle alegorií bloudění, případně prostě „divočinou“, neurčitým prostorem oddělujícím od sebe jednotlivé události; studánka bývá místem setkání (je styčným bodem, který k sobě svádí ty z hrdinů, kteří jsou předurčeni se setkat). Hrad (tvrz) pak bývá zásad-ním (uzlovým) bodem, odkud a kam hrdinové míří, a kde se odehrává důležitý děj. Relativně málokdy a okrajově je tematizováno pole a právě dolina, či strž. Alegoricky morálně nízké (však také máme v češtině krásné slovo „poklesek“!) je také určeno topologicky, tj. místně: dolina, či strž je v románu místem nebezpečí. Město pak (a u Amadise je jediným zmiňovaným městem takřka výhradně Londýn) můžeme označit za symbolický střed světa, od něhož se paprskovitě rozebíhají cesty a cestičky dobrodružství. Je osou celého universa, neboť tam sídlí Artuš a jeho dvůr – který je morálním středem (lidského) ves-míru, k němuž se takříkajíc obrací stále střelka kompasu srdce každého křesťanského rytíře.
Na rozdíl od souše je poměrně málo tematizovaná voda. Svět rytířských románů a putování je vesměs světem země. Loď je obvykle prostě prostředek přesunu mezi uzlovými body děje a sama o sobě nevyvolává pozornost ani autora, ani čtenáře.
Vůbec zajímavá je funkce času (o té jsem se hodně dočetl ve vynikající knize A. D. Michajlova: "Francouzský rytířský román a otázky typologie žánru ve středověké literatuře" (vydáno poprvé AV SSSR v roce 1976; poslední vydání pak 2020 – ruskojazyčným zájemcům vřele doporučuji!). Čas u Amadise ubíhá ve skocích. Přičemž jeho běh se zrychluje se vzdáleností od centra Světa (Artušova dvora) a s návratem na něj se zpomalí, až zastaví. Ostatně proto Artuš a jeho rytíři (a jejich paní) mimo svá dobrodružství v podstatě nestárnou.

Typizovaní jsou obyvatelé tohoto světa, kteří bývají představeni čtyřmi kategoriemi stvoření: zcela nejobecněji je to Člověk – Obr – Trpaslík – Čaroděj.
Člověk má pak tři, respektive základní formy – Rytíř (panoš coby zárodek rytí-ře), Král a Panna (jež se může stát Královnou). Více epizodicky se objevuje Poustevník (obvykle coby alter ego kajícího se rytíře).
Pokud čteme rytířský román psychoanalyticky, pak postavy můžeme lehce interpretovat:
Rytíř-bojovník v sobě spojuje křesťanskou mravnost, rozum, sílu a udat-nost. Je to SUPEREGO, jehož cílem je stát se dokonalým – tedy vyváženou, harmonickou osobností, ztotožnit se s archetypem, s ideálem. A současně žádný z rytířů není dokonalý – nejvíce se ideálu pochopitelně blíží například sám Amadis, ale ani on není zcela dokonalý (tak jako jeho bratr/dvojník Galaor, Lancelot, či třeba Tristan). Překvapivě málo bývá zdůrazňována zbožnost (koneckonců, rytíř je postavou povýtce světskou) a jen občas cudnost. Dvojakost kurtoasního pojetí lásky (i s jejími velmi fysickými projevy) byla pisatelům rytířských románů velmi dobře známa (viz Albas, tzv. „jitřní písně“…)
Trpaslíky, tedy EGO najdeme u Amadise překvapivě často. Je to rozum, jehož vlastností je instrumentalita, chytrost, mazanost, ba lstivost. Trpaslík nebojuje a místo toho tíhne k praktickému rozumu a jeho užití. Jsou zlí trpaslíci, kteří umně manipulují a dovedou být velmi přesvědčiví. Ale najdeme (u Amadise i v jiných dílech) trpaslíky, kteří jsou dobrosrdeční a ti zase vymýš-lejí lsti pro dobrou věc. Rytíř je (a má být) svou podstatou přímočarý jako nájezd kopím, proto pokud je potřeba zachovat se lstivě, nastupuje rigidní morálkou cti (Superegem-rytířem krocený či porážený) nespoutaný, metaforický rozum, či spíše „rozoumek“ – tedy Trpaslík.
Obr – toť potom ID. S „Obry“ se setkáváme v rytířských románech velmi často. Je to tělo, nezkrocená (uvolněná) hrubá síla, energie bez morálních ctností a bez rozumu. Je to čisté tělesno. Ostatně proto také obři využívají „chtonických“ zbraní, jako jsou kyje. A lační po Pannách – jak jinak.
Avšak je zde jistá dynamika. Ne příliš často i Trpaslík může „vyrůst“ a stát se rytířem (Viz Amadis, kap.s XXXIX.). A stejně tak se rytířem může stát i Obr – za předpokladu, že nabyde rytířských ctností. Tedy SUPEREGO si podřídí ID.

Vpodstatě vše důležité již tu bylo řečeno. Po opěkovném přečtení po mnoha a mnoha letech zakrouhluji nahoru, směrem k pěti hvězdičkám.

Mimo jiné i za autorův humanismus, za optimismus, který tam jasně svítí.

A připíjím za to, aby se nic, nic takového nestalo a vše zůstalo jen v literatuře.

Pro mě osobně byl román zklamáním. Podotýkám, že nejsem velkým přívržencem horroru ani fantasy, tudíž to co popisuji, je do poznámky sžatý dojem, získaný pohledem skrze mříže jistých očekávání a předsudků, které se ani zdaleka nemusejí krýt s hodnocením milovníka žánru, či fanouška Barkera samotného.
Každopádně konstatuji, že tento autorův román (narodíl třeba od zajímavého Coldheart Canyonu") mě prostě nezaujal a nijak nevtáhl do svého "fikčního světa".

Nediplomaticky řečeno, problémy jakýchsi polonesmrtelných, pekelně zazobaných degenerovaných šmejdů, kteří se zaobírají jen a výhradně sebou (a svými osobními frustracemi a zážitky) mě v tomto případě dokonce výrazně lezly na nervy. Pokud by tomu tak nebylo, pravděpodobně by mi beztak postačilo přečíst si něco z rodinné ságy Rotschildů, Rockefellerů, Morganů, Vanderbiltů a či jiných ve zlatě (a napáchaných svinstvech) se topících rodinných klanů.
Navzdory občas zajímavým nápadům a nesporně vyzrálému a obratnému stylu jsem knihu po circa dvoustech stranách odložil.
Tedy, přesněji řečeno, poslal jsem ji skrze ostravskou "knihobudku" dále do oběhu. Snad někomu udělá větší radost.

Rozkošný klasický humoristický román z pera páně Wodehouse rozhodně mohu doporučit. Tedy, pokud máte rádi humor anglický a nevadí vám, že se odehrává v době dávno zmizelé (kdopak si ještě vzpomene, kdopak to byl slavný Tom Mix?...)

Ach ne, nehledejte žádný vážný příběh. Tolik snad z něj mohu prozradit, že onen "malý (svobodný) pán" je George Finch. Jeho ctěné jméno, tedy vlastně příjmení, bude opakovaně komoleno a ba zhanobeno, leč nakonec bude šťastně oženěn. Jeho vyvolené Molly se tak dostane do nalakovaných drápků ono roztomilé "jehňátko" mužského pohlaví, po němž toužila. Ba i páně Finchův komorník, takto napravený lotr, dojde svého milostného (ne)štěstí. Nejhorší, co se komu stane, bude pěkně vybarvený monokl na oku.
To vše v potřeštěném příběhu, který si nezadá s jakoukoli francouzskou fraškou, jen bez lechtivých témat a narážek. (Platí tu, narozdíl od lascivních Gallů, heslo "žádný sex prosím, jsme Britové". Tedy, co to povídám - v tomto případě Američané...)

Jednou z komických rovin je vznešená, květnatá mluva a styl autorův, stojící v kontrastu k opravdu šaškovským, nebojím se říci i důstojnost hrubě zneucťujícím situacím, v nichž se naši hrdinové občas ocitají...
Leč jak pravím, nakonec vše dopadne dobře. Jak se lidově říká, každý Honza najde svou Káču a čtenář ideální knihu na dovolenou.

Pokud bych měl začít od prvního dojmu z knihy, pak bych opravdu ocenil práci, kterou si dalo nakladatelství Argo s vydáním.
Na první pohled se mi zamlouvala pevná vazba a zvlášť oceňuji minimalistickou obálku, která svou oproštěností naznačuje, jaký text najdeme uvnitř. Rovněž se rozhodně vyplatilo angažování kvalitní překladatelky, která citlivě a čtivě převedla původní jazyk do češtiny.

Váhal bych, zda označit Vermesovu knihu coby povídku - spíše se jedná o krátkou novelu, psanou ovšem moderním, skutečně maximálně úsporným, lakonickým, minimalistickým stylem.
Tam kde by klasik popisoval situaci, zúčastněné a prostředí na dvou tiskových stranách, použije Vermes několika přesných vět, či dokonce jen pádných slov. Vše ostatní už dotváří fantasie čtenáře, která (alespoň v mém případě) dokonale prokreslila vše ostatní. Navzdory sevřenosti textu se tak vyplatí číst velmi pozorně a vnímat množství možných významů, skrytých za textem.
Oceňuji též pečlivou a promyšlenou práci s grafikou, která je důležitou komponentou textu. "U" je poučen grafickými romány, kde i úprava a velikost písma, i jeho uspořádání na stránce (včetně funkčního užití piktogramů) nese přesný význam. Vizuální a grafická stránka knihy je zkrátka malý skvost, který se jen tak nevidí. Už jen proto hodnotím tak vysoko.

Kupříkladu, použít prostě slova "ona" a zrcadlově je obrátit, pokud je řeč o dvojnici je nesmírně prostý a naprosto funkční způsob, jak se vyhnout retardujícím popisným pasážím - byť samozřejmě ne každému tento postup čtenářsky vyhovuje. Z tohoto hlediska se Vermesovo dílko dostává na hranici ergodické literatury, když čtenář sám musí vynaložit vlastní úsilí, aby dokomponoval smysl textu a příběhu. Uvažuji toliko, zda i za sto let bude text srozumitelný, jakmile se reálie, k nimž se vztahuje, prostě ztratí.
V tom je přeci jen výhoda klasické literatury XIX. století, s jejími rozsáhlými popisnými pasážemi, které stále dokáží živě přiblížit svou dobu v detailu.
Literární minimalismus je oproti tomu "nahý", bez ornamentů, fresek, dekorací a barev, čímž připomíná architekturu funkcionalismu a brutalismu. Svébytná estetika to rozhodně je - ale bez živého kontextu se změní v pouhý geometrický útvar, v bod a linii.

Celý příběh má dle mého mínění symbolický význam, který mě velmi oslovil.
Nejedeme tak trochu my všichni "ztraceni v metru", kde se ztratily zastávky, kde zdánlivě jasné a střízlivé značení nedává vlastně žádný smysl? Tak se vozy podivného vlaku ženou (kam, proč?!) v temnotě, jsouce řízeny kdo ví kým. A úzkost roste...

Prima "retro" politický thriller (samozřejmě, vždyť román vyšel v sedmdesátých letech), každopádně psaný s velmi solidní znalostí prostředí. Ostatně, zeměmi jihovýchodní Asie se autor zabýval v několika dalších románech a a evidentně se jedná o prostředí, které jej přitahovalo a zajímalo. Navíc Thürk opravdu dovedl skvěle psát.
Není to dle mého osobního názoru přeci jen tak dobrá kniha jako "Blázen a černovláska", ale pořád mě četba bavila.

Ostře kritický je postoj k roli Spojených států v rozvojových zemích. Inu, kšefty CIA se zbraněmi a drogami, které jim umožňovaly vytvářet černé fondy na financování dalších, pěkně špinavých aktivit, to je dávno známý fakt. Který už asi těžko někoho zaskočí či pohorší. Bohužel.
Pravda, soudím, že zabiják Sloan by se asi nedal jen tak lehce zaskočit a zneutralizovat, hlavní hrdina, tvrdohlavý švýcarský profesor Leo Wilkers by ve skutečnosti jen stěží vyvázl životem. I když, kdo ví...

Každopádně, román stále stojí za přečtení i po těch letech a řekl bych, že se čtivostí a napínavostí hladce vyrovná řekněme románům Fredericka Forsytha.

Jen pozor, Thürk "kope" za team na té druhé straně opony. Byl to přesvědčený komunista a ve všech jeho knihách se to odráží. Thürk patří k autorům, kteří - podobně jako třeba Forsyth - své politické přesvědčení do svých děl rozhodně vkládají.