PeterRainhard komentáře u knih

Překrásný výbor, který stojí za to mít v knihovně. Ano, i povídky s upírem (přesněji s upírkou) se dočkáme. A povídka "Pes" mi také zvláště utkvěla... Rozhodně doporučuji. Platí zde, že pokud klasik vykročil mimo svůj obvyklý žánr, je to obvykle velmi zdařilé.

3 21.11.2022

(SPOILER) 7 fantaskních povídek, které kniha obsahuje jsou tematicky rozrůzněné a spojuje je vyzrálý, vybroušený styl autorky, která pracuje s řadou stylistických rovin a suverénně je ovládá. Jsou to příběhy povýtce fantaskní, přičemž je obvykle lze číst v obou rovinách - psychologické (a tedy metaforické) či doslovné. "Šumění deště" je tudíž možné interpretovat primárně jako příběh ryze fantastický (takřka hororrová přeměna ženy v saň), ale také vyprávění metaforické, vyprávějící o změně psychologické. Osobně se mi neobyčejně líbila nejprve skvělá vědeckofantastická povídka "Bílý kůň", která velmi ústrojně pracuje s motivem virtuálních světů, které se stávají skutečností a skutečností, která se přeměňuje jen ve virtualitu. A "Bílý kůň", toť je přeci spis slavného duchovidce Swedenborga. Ano, i s ním se setkáme... Pak "Kapuciniáda", jak název napovídá, je kázání (spíše však křík) o konci světa, jež přestává být místem k životu pro lidi. Bohužel, to je až děsivě aktuální. "Čas jasu" se odehrává v (mnou milované) Ostravě, v prostředí spiritistů. A "Thelma" - ach ano, krutě zparodovaný Hamlet, s mužsko-žensky obrácenými rolemi. Krutá groteska, kde se setkáme i s zneužívaným Ofeliem, či zákeřnou Rózou Krantzovou a Gildou Šternovou. (Není však sám Hamlet krutou parodií? Dojímali se nad ním alžbětinští diváci, nebo se spíše chechtali nad neschopným obstarožním studentem Hamletem a vraždící se královskou sebrankou?).

2 17.11.2022

Krásný klasický rytířský veršovaný román "Lásky a cti" (jak zní podtitul), ze zlatého období žánru, ještě než se objevila díla prozaická. Jak odpovídá tehdejším literárním kánonům, není nijak rozsáhlý, děj je však poměrně dramatický a rozmáchlý v prostoru i čase. A je samozřejmě vřazen i do symbolického středu středu světa. Ach ano, setkáme se v něm i s králem Artušem a rytíři kulatého stolu (vždyť v blízkosti krále králů neubíhá čas - vždyť tak jako je (středověký) mravní ideál věčný a neměnný, tak nestárne ani král Artuš a jeho druhové). Rozhodně bych vyzdvihl krásný překlad Jiřího Konůpka, který si poradil s věru nelehkým převodem starofrancouzského osmislabičného verše (tzv. oktosylabu) do češtiny s velkou věrností originálu a současně čtivostí.

2 16.11.2022

Velice pozoruhodný román. Francouzský dekandent (ne nadarmo psal studii o dandysmu a Brummelovi) a představitel vypjatého neoromantismu napsal dílo, které je protikladem jakékoli zhýralosti, ač o ní s lehkostí pojednává. Za mimořádně bohatým jazykem, ornamentálním stylem, zálibným stínováním detailů a přesných psychologických postřehů je velice přesně vypointovaný příběh, který lze shrnout vlastně velmi prostě: to, co pan de Marigny upřímně považoval za pouhou vášeň a zábavu, byla láska. A to co měl za lásku, byla jen vášeň...

2 16.11.2022

Pozoruhodný cyklus vzájemně propojených povídek jinak vemi plodného autora. Kdysi jsem ocenil především bohatost a nápaditost syžetů, pochmurnou atmosféru provázející každý krok bludného rytíře Juliána. Po opětovném přečtění v zralém věku oceňuji Schweitzerův (který je jinak také vynikající literární kritik) široký, takříkajíc "evropský" kulturní přehled, který není u Američanů vůbec běžnou věcí. S motivy středověkých legend každopádně pracuje citlivě, zajímavě, zasazuje je do jiných kontextů, aniž by rušil jejich význam. Například Povídka "Hrad Luňáků a vran" si vůbec vypůjčuje řadu motivů ze středověké romance "Sir Gawain a Zelený rytíř". Leč i celkově je v textu literárních ech mnoho a záleží na čtenáři, zda a jak je bude vnímat a cenit. Nevím, do jaké míry povídky vznikaly už se záměrem vytvořit z nich celý uzavřený cyklus, ale celek se prostě celkově podařil (byť kvalita textů místy kolísá a autor (překladatel?) se neobešel bez jazykových anachronismů, které na mě vždy působí rušivě). Rozhodně oceňuji, že si vystačí si bez obsedantních a detailních popisů "převalujících se pletenců svalstva", celostránkových popisů manévrujících šiků, sekání hlav, rukou, nohou i jiných oudů našich hříšných těl a rovněž bez pečlivého líčení soulože na každé třetí stránce. Velmi zdařile se při čtení povídek vynořuje jeden specifický rys středověkých romancí - jejich snivý charakter, neexistence objektivního, lineárního a vpřed ubíhajícího času. Rytíř Julián se paktem s čarodějnicí vyloučil z křesťanských dějin spásy a (jsa proklet jako Ahasver) zabloudil nejen v prostoru, ale i v čase. Velmi chytře nechává Schweitzer čtenáře v nejistotě nejen co do vzhledu hrdiny (který rozhodně není ani vyjimečný, ani nepřemožitelný), ale i co do času, v němž se pohybuje - víme toliko, že se zůčastnil I. křížové výpravy a 15. července 1099 dobíjel jako mladík v řadách křižáků Jerusalém. To je jediný pevný bod. Avšak v mimokřesťanském světě plyne čas jinak, občas stojí, občas pádí kupředu, občas teče zpět... A tak ztracený rytíř snad (stejně jako bludný Žid) nenalezne asi nikdy ani Ráj, ani Peklo. Ale stane se legendou.

2 16.11.2022

Jedna z mých milovaných knih. Román psaný s lehkostí a láskou k starým skládáním trubadůrů, umně vpleteným v mřížoví gotických písmen, vyprávěný krásným a bohatým jazykem. A je to velmi zdařilá parafráze prastarého příběhu, jakkoli se odehrává v naší době (tedy přesněji té nedávno minulé) a hrdina je docela obyčejný úředník, vyznačující se toliko láskou k starožitnostem, (mezi něž patří jeho opečovávaná Škoda "Tudor") a jistými romantickými sklony. Je to vyprávění rozmarné, ale ne výsměšné, vážné, ale nikoli tragické, neboť:

"Jedinou skutečností je život a ten je nám dáno žít tu pomalu a po troškách, tu náhle, jako bychom pili sám pohár s nápojem lásky. Hrdinové příběhů jsou vymyšlení, leč my jsme skuteční. Nedosáhneme skvělých dobrodružství, jichž byl hravě účasten dávný rytíř, ale jsme z masa a krve, a to má také své výhody. Nepíší se o nás eposy, ale my při jejich četbě můžeme chutnat trnutí strachu i sladkou chuť vítězství. Chápeme, že jestli bylo hrdinovi dopřáno skoliti saň (jako se přihodilo Tristanovi na ostrově irském), nám je dopřáno v teple pokoje se nad tím vzrušovat, aniž si znečistíme ruce dračí krví. Straníme hrdinovi, jež byv raněn, zůstal ležet vedle mrtvého draka, zatímco zrádný dvořan si přivlastnil dračí hlavu, a málem se, padouch, oženil s princeznou, jako Aguyngerren Ryšavý se slečnou Isoldou. Jsme celým srdcem na straně rytířově a srazili bychom rádi prolhanou hlavu dvořanovu, kdyby nám bylo dopřáno přijmouti účastenství v rytířském eposu. Děkujeme skladateli, že to vyřešil za nás a že nám dává možnosti domnívati se, že bychom si i my vedli statečně. Tleskáme mu, neboť nám svým příběhem vyplnil prázdnotu našeho života."

A já za sebe skladateli věru tleskám.

4 13.11.2022

Existuje banální fráze, často užívaná recenzenty. Ta zní, je to autor, kterého musíte nenávidět, nebo milovat. Stejně banálním ekvivalentem tohoto sousloví je pojem ROZPORUPLNOSTI. Obvykle, pokud si něčím nevím rady, nedokáži to přesně pojmově zachytit, tak to pro jistotu označím jako "rozporuplné".
Pokud však hodnotím přečtený román „Druhé město“ Michala Ajvaze, tak je velmi obtížné najít pro ně jiný výraz.
Druhé město je svou povahou fantaskní, surrealistický text, jehož námětem je setkání s „paralelním“ světem, jež prostupuje ten náš všední, každodenní a my jej spolu s autorem objevujeme a seznamujeme se s ním. Onen druhý, paralelní svět má často charakter snu, s groteskními proporcemi, s chybějící kauzalitou, s absurdními prvky a situacemi (zelená tramvaj brázdící zasněženou louku a mizející v lese). Vstupenkou, klíčem do „druhého světa“, respektive do „paralelní polis“, „města za městem“ je záhadná kniha, respektive její nesrozumitelný text psaný „oblými a špičatými písmeny, jejíž stránky „jako by vyplouvaly z temné tůně“. Tato tajemná kniha funguje coby magický klíč, jež otevře cestu hlavnímu (a jedinému) hrdinovi románu k stále se množícím hrozivým i fascinujícím zážitkům.
Na straně jedné se jedná o text nesporně výjimečný svou kultivovaností, bohatostí jazyka, obrazivostí a snivostí. Leč tato pozoruhodná forma (kongeniálně ilustrovaná Pavlem Čechem), zahleděná do metafor spojených především s vodou, mořem, nocí, tedy s chtoničnem povýtce, prostě z mého pohledu neodkáže zastřít jistou nedostatečnost, kterou jsem pociťoval poměrně záhy: autor trpělivě, skoro s knihovnickou pečlivostí popisuje nezemské zážitky s „druhým městem“ a navléká je za sebe na linku děje jako korálky růžence. Činí tak však bez jakékoli gradace, v podstatě mechanicky, bez toho, že by čtenář měl pocit, že text sám k něčemu spěje. O samotném „hlavnímu hrdinovi“, jediném subjektu mezi objekty, nevíme nic. Není to žádný Lautréamontův Maldoror, vzpínající se s divokou vášní v odporu vůči Bohu samému a křivící svět v souladu s touhami svého titánského Já. Ajvazův hrdina je pouze Pozorovatel, lhostejné Oko zaznamenávající děje – ať již groteskní, bizardní i hororové (v podstavcích Karlova mostu ukrytá okna do „mořského světa“, tajuplné a nesrozumitelné obřady neznámých tvorů, bizardní flóru a faunu „zeleného“, archetypálního „mořského světa“) – které však na něj vlastně nijak nepůsobí. Pozorovatel sám se nevyvíjí, pouze to, co vidí, eviduje a katalogizuje, přičemž prožitkem vlastně nijak ovlivněn. Nepociťuje úžas, děs, nadšení, pochyby, natož vášeň či strast. Nic necítí nic, krom lehkého údivu a občasné únavy. Nemá vztahy s jinými lidmi, ba jiní lidé se vyskytují pouze jako nutné rekvizity každodenního světa. Náš Pozorovatel sice potká dívku, která má dvojnici Alweyru“ z „druhého města“, leč tento motiv zůstane jen nahozen a nijak nevyužit. Dívka samotná mu je a zůstane vlastně zcela lhostejnou.
Nemohu si pomoci, ale pokud by „Druhé město“ byla dlouhá povídka, pak by byla okouzlující. Na celý román prostinká fabule a patrné okouzlení autora vlastními slovy, vlastní fantasií a snad i samotnou (namnoze velmi pozoruhodnou) fabulační schopností prostě nevystačí. A pocit z textu tak je pouze – rozporuplný. Autor v rozporu s vlastními slovy vede čtenáře k závěru, jež je v rozporu s jeho vlastními slovy až příliš zjevný, a po cestě, která je naopak až přespříliš jasná.
„Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině. Když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když jsme již dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“ (M. Ajvaz)

Jepice v jantaru

Román Kurta Vonneguta Jatka č. 5 (napsán r. 1969) není lehká a příjemná četba, která se nachází kdesi na pomezí mezi klasickým a postmoderním románem. Postmoderním, či spíše pozdně moderním jej nazývám proto, že jeho syžet se vzpírá popisu a děj (jak by tomu bylo v klasickém románu) neběží rovnou čarou k cíli, nenalezneme v něm žádnou rovnou cestu s ukazateli narodil se -žil – zemřel. „Jatka“ jsou spíše obrazem lidské paměti. Však vypravěčem je Billy Pilgrim (angl. Poutník), který, je zcela obyčejný, avšak vyznačuje se „výjimečnou“ schopností volně přecházet v prostoru a čase. Objevuje se v různých letech i místech, je přítomen coby divák i účinkující v jednotlivých nenavazujících scénách, které spojuje jako Ariadnina nit jeho přítomnost... Leč důležitým není ani tak on sám, ale sám labyrint lidské mysli sám, bludiště Paměti, kde se nalézají brána i východ vedle sebe, ba jsou jedním a tím samým, jen oddělené nesčíslnými prázdnými chodbami beze světla, chodbami, které tu a tam mají dveře náhle otevírající průhled v jedinečné okamžiky. Román je filmem, který je však sestříhán neobratným střihačem bez ladu a skladu, kde budoucnost je za minulostí, kde jsou okamžiky rozesety jako listy opadané ze stromu. I labyrint paměti má nesčíslné zákruty. Je pustý, mnohé v něm je dávno rozpadlé v prach. A přece jsou tu a tam porůznu rozházené zamrzlé okamžiky, strašné a drásající, banální a nudné, avšak Poutník navštíví nejen zemi, ale i mimozemskou planetu. Rachotí střelba a vojáci se vlečou sněhem do zajetí, lidé trpí. Umírá se strašně a nesmyslně, hoří města. A skok k banální scéně všednodenního života. A další skok, a Billy na cizí planetě pod cizím sluncem rozpráví s mimozemšťany… Přečasto Vonnegut uzavře krátkou scénu prostou „zatmívačkou“, stručným konstatováním „tak to chodí“. Přichází střih. A poutník je na jiném místě, v jiném čase. Stačí zavřít oči, krok, zavzpomínat… a o krok dál je zamrzlý v čase okamžik docela obyčejný, banální, groteskní, ba nudný. A v každém jednom z nich jsou lidé uvíznuvší již pro věčnost v krystalu času.

„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"

Velmi jsem váhal, jak tuto novelu (přeci jen nemá rozsah románu, ač je tak anonsována) ohodnotit. Především je třeba mít na paměti, že hlavním risikem každého vědeckofantastického románu je zastarání technologie, kterou popisuje. Buzzatiho považuji za geniálního autora jednoho jediného románu - Tatarská poušť. Ve srovnání s ním byly žel jeho ostatní prózy prostě slabší (čímž neříkám špatné!). A žel, vnímal jsem, že "Velký portrét" (který jsem před pár lety dychtivě ukořistil v antikvariátu) od roku 1980 (natož od r. 1960, kdy vyšel v originále) nesmírně zestárl. Ta novela má svůj jistý půvab, stále má místy vynikající atmosféru, chvílemi (tajemná cesta vzhůru do hor, od civilisace) i připomene "Tatarskou poušť... Leč stejnou látku (zda lze lidského ducha, jeho osobnost přesadit do stroje - respektive do počítacího stroje?) zpracovali mezitím dávno jiní, lépe, s větší askribií... A tak "Velký portrét" velmi vybledl... Až zůstalo jen pár skvrn.

2 12.11.2022

Velice pozoruhodný text; jazykově i stylisticky neobyčejně vytříbený - nikoli však líbivý. Pro zajímavost: původně se román měl jmenovat Pachuť, což by otevřeněji odkazovalo k existenciální literatuře, k linii moderní literatury započaté Sartrovou "Nevolností". Způsob, jakým je zachycena a reflektována osamělost, absurdita existence a "vrženost" hlavní (a v podstatě jediné) postavy románu do odcizeného světa je ryze existenciální. Současně je to i román sociální, velice přesně a pevně ukotvený v době, v níž vznikal. Nástup devadesátých let zachycuje velice syrově a přesně, ve všech všednodenních detailech. Nejsou to "devadesátky" těch, kterým se od příštipkaření v podobě spekulací s bony před Tuzexem náhle otevřely takřka bezmezné obzory k hromadění majetku, ale z pohledu člověka, který se bleskově ocitl bez vlastního přičinění a bez možnosti se bránit na samém sociálním dně.

1 12.11.2022