PeterRainhard komentáře u knih

Musím říci, že první část, či spíše první dvě třetiny románu mě příliš nezaujaly a přečetl jsem je celkem s nechutí- děj se mi zdál příliš rozvleklý, nejasný, přes četné reflexivní pasáže a flashbacky mi zůstal hlavní představitel cizí, stejně nejasný jako jeho jméno. Byl jak postava stojící ve stínu, u které řadu rysů jen uhadujete a která si s vámi neustále hraje na schovávanou. A v románu samotném jsou přes zdánlivou otevřenost a upřímnost jakési podivná nedořeknutí a zámlky...
Naopak, jakmile došlo k zatčení a vyšetřování (vidíme skutečně jen to co vyšetřovaný, nic více) tak se křivka románu pozoruhodně vzepne a čte se velmi dobře, bezmála jedním dechem. Až po dokonale vypointovaný konec. (Kdo ví, zda něco takového sám Mucha nezažil...)

Ona nejasnost hlavní postavy je dle mé, ryze soukromé interpretace, vysvětlitelná biograficky a psychologicky: Jiří Mucha (syn A. Muchy) byl totiž velice barvitou figurou - válečný reportér, letec, světoběžník, velký bohém a především (domnívám se že velmi pravděpodobně) agent. Dvojitý, možná i trojitý. A na koho nakonec skutečně za války a po válce pracoval? Inu, kdo ví. Možná na více stran současně... To byla ještě divoká poválečná léta, kdy ještě nespadla železná opona - a rozvědky všech mocností (i podmocností) rády loví v kalných vodách.

Každopádně začátkem drsných padesátých let byl Mucha zatčen pro vyzvědačství, dostal šest let, v letech 1952-55 pracoval v uranových dolech. (O této zkušenosti ostatně později prohlásil (cituji po paměti) cosi jako: "Představte si ranní nástup v pracovním táboře. Tma, bouří vichr, padá sníh, k tomu vám pouští Beethovena... Může si spisovatel přát něco lepšího?"... )
Po předčasném propuštění se živil jako scénarista a překladatel z angličtiny. Podepsal vázací akt s naší Bezpečností (vyřazen prý v roce 1963 z aktivního stavu kvůli neužitečnosti jeho hlášení). Rehabilitován 1968. Jeho večírky pro pražskou bohému byly pověstné.

Každopádně jeho román je a není zpovědí, je a není upřímný... Inu, prostě je to "Pravděpodobná tvář"....
Stále tam na mě mezi řádky pomrkává ironicky sám autor, který nechtěl, netroufal si, či nehodlal řadu věcí doříci.
Však také život rozvědčíka je tak trochu ruleta - hra, kde jsou vysoké sázky.
Muchovi padla v životě i černá i bílá. A nejednou. On z toho vytěžil dost ne na jeden, ale na několik životů.

3 19.03.2023

"Slunce zapadalo a obrovité mračno smogu nad Porůřím se třpytilo skoro fialově. Panoráma ocelárenských pecí, dýmajících chladících věží, vystupovalo pomalu z oparu, když odbočil z autostrády a po úzkých silnicích se vnořil do městského provozu. Jednu chvíli se nakrátko zastavil, vypnul motor, spustil okénko a naslouchal tichému, vzdálenému a dunivému bzučení, které člověk vnímal jen první minuty po příjezdu a které později už sluchové nervy přestanou vysílat dál k mozku. Nad bzučivým tónem pak uslyšel někde daleko krátký výkřik a syčivé vydechnutí a zasténání: kdesi na stadiónu pod umělým osvětlením někdo propásl brankovou příležitost. Z otevřených oken zněly televizní noviny. Bruno Kappel byl doma." (Prostě jako bych dojížděl do Ostravy:))

Poměrně málo známý román "Spáleniště" mi padl do ruky naprostou náhodu. Zaujala mne obálka, téma a vylovil jsem jej v antikvariátu z bedny, kde jsou knížky za dvacetikorunu. A pak jsem jej přečetl. Dokonce s velkou chutí. Předesílám však , že téma, ani jasně vyjářený politický postoj autora nemusí každému vyhovovat. A k tomu prostředí a reálie tehdejšího Západního Německa jsou většině českých čtenářů (nejspíše) dosti cizí, takže řada důležitých motivů knihy jej prostě mine. Nicméně ten popis proměny bouřliváků z šedesátých let je zajímavý a přesný má něco do sebe - vždyť je to doba takové "normalizace" po (Západo) Německu, dalo by se říci.
Kniha je to každopádně zajímavá, určitě na dobré tři hvězdy. I s ohledem na hlavního hrdinu Bruno Kappela, zdařile napsanou, psychologicky věrnou postavu, jíž lze její motivace věřit a chyby (a slabosti) odpustit.

Degenhardt ve svém románu navázal na svou literární prvotinu, avšak narozdíl od "Doutnáku" se jeho děj odehrává v aktuální současnosti - tedy v Německé spolkové republice poloviny sedmdesátých let. Autor ukazuje postavy některých hrdinů z předchozího rámu dvacet let ex post, takříkajíc už po "požáru" světové války. Velice plasticky přitom vystihl atmosféru své doby, kdy se většina dlouhovlasých marxistických rebelů z r. 1968 celkem hladce etablovala v režimu (vzpomeňme na Joschku Fischera, nechávajícího pak rozhánět policajty protesty proti globalisaci), nebo se jen skrčila a snažila konformně proplout, někteří přešli do (znovu povolené) DKP, zatímco menšina se naopak radikalizovala a formovala velmi aktivní teroristické organisace (skupina Baader-Meinhofová a pak R.A.F. aj.). Degenhard přitom velice dobře popsal, jak pod nablýskanou fasádou západoněmeckého "hospodářského zázraku" je dost a dost špíny a pod fasádou právního státu také dost a dost policejního teroru, nahnědlé brutality, donášení a konformismu s nahnědlým pozadím. "Spáleniště" je v tomto ohledu spíše politický a psychologický román, než klasický thriller. Děj je napínavý, ale pokud jsem čekal honičky a dramatický útěk postřelené teroristky, tak jsem čekal marně. Jako psychologické drama však více než obstojí.

V neposlední řadě je pak tato kniha velice zajímavým pendantem třeba k Fassbinderovým filmům - jako je typicky "Třetí generace" - případně kpozoruhodnému snímku V. Schlöndorffa a M. von Trotta "Ztracená čest Kateřiny Blumové".

2 09.03.2023

Obvykle nepreferuji literaturu psanou ženami-autorkami, nicméně tato kniha Shan Sa představuje skutečně vyjimečný literární klenot. Román je neobyčejně sevřený, jeho jazyk maximálně lakonický, fabule vlastně velmi prostá - a přesto či spíše právě proto je text neobyčejně mnohovrstevnatý.
Tam, kde jiný spisovatel potřebuje klopotné a rozsáhlé popisy, stačí autorce pouze pár náznaků. Tam kde jiné romány potřebují podrobně zachycovat složitou zápletku na stovkách stran, tam Shan Sa posune děj doslova pomocí pár prostých vět. Živá psychologie postav a pochopitelnost i pro evropského čtenáře je pak (domnívám se) oním francouzským vkladem, umožňujícím vhled do čínské mentality.

Je to mistrovská miniatura, podobná čínské (či japonské) kaligrafii.
"Hráčku Go" se vyplatí číst pozorně a beze spěchu. Velmi často v ní není klíčové to, co je explicitně zmíněno, nýbrž právě to, o čem se mlčí. Ostatně, přímo mezi protagonisty milostného příběhu nepadne o lásce ani slovo...

Samotná kniha je vlastně sama o sobě trochu jako hra go - na první pohled nesmírně prostá, leč za černobílou prostotou šachovnice je skryto bohatství významů. Jen mít trpělivost je vylovit...

3 15.02.2023

Velice sevřený příběh odehrávající se v krátkém časovém úseku, v podstatě během několika dní před a po tzv. "povstání děkabristů" (prosinec 1825). Merežkovskij přitom, jak je jeho zvykem, filigránsky dbá o každý dobový detail a pečlivě stínuje všechny charaktery - od Rylejeva až po nového imperátora Nikolaje I.
Nedá se přitom říci, že by některé ze zápasících stran stranil - byť osobně necítil naprosto žádnou náklonost k revolucionářům, i portrét císařské rodiny a jejich "približjonnych" není nijak lichotivý....

Pro toho, kdo se hlouběji zajímá o ruské dějiny, tak mohu tento román jen doporučit.

4 10.02.2023

Již dávno jsem si povšiml, že v edici "Most" vycházely v menších nákladech (rozumějme, menších na tehdejší poměry) velice pozoruhodné speciální studie (připomínám třeba skvělé "Kategorie středověké kultury" A. J. Gureviče). A kniha, kterou recenzuji je jednou z nich.

"Minervina sova" samozřejmě odkazuje na Hegelův známý výrok, že sova poznání vzlétá až za soumraku - tedy metaforicky, o společnosti, epoše a její duchovní stránce, kultuře lze hluboce soudit až když zaniká (či zanikla).
Volkovova studie každopádně přesahuje jen pouhý vztah Hegela a Goetha. Poměrně pečlivě a plasticky zachycuje kulturní milieu celé doby přelomu století, ve kterém rozkvetl německý romantismus. A setkáme se nejen s oběma velikány, ale i Fichtem, Schellingem, Schillerem a jmnoha dalšími mysliteli, spisovateli i básníky...
Kniha je přitom zaměřená primárně na ideje, které rozvijeli; je poměrně dobrým úvodem dokonce i do Hegelovy (a Goethovy) filosofie, přičemž velice zdařile zastane i úvod i do tehdejší literatury.

Psaná je každopádně přístupně - autor měl evidentně na paměti i mladší čtenáře (soudím minimálně podle použité literatury, kdy se hodně opíral o dostupné ruské překlady, ač jako ruský Němec samozřejmě němčinu ovládal)
I když... možná mám s tou přístupností poněkud zkreslený pohled.

Tomu, koho zajímá problematika německého romantismu konce 18. a začátku 19. století, má vztah ke Goethovi a německé kultuře, či se chce dozvědět něco k německé klasické filosofii, tak tomu knihu vřele doporučuji.

2 07.02.2023

Vše, co jsem se chystal napsat, již napsala velmi elegantně Prync přede mnou.

Za sebe dodávám toliko, že je to vcelku drobná knížka a přesto opravdu velký román. A dobrý příběh.

3 06.02.2023

Anotace knihy je maličko nepřesná a zavádějící, obávám se a pokusím se to nejprve napravit. Děj se neodehrává na vesnici, nepopisuje každodenní život jejich obyvatel a konečně vliv symbolismu bych bez váhání označil jako nanejvýš...symbolický. Sollogub se namísto toho stylově nejvíce blíží expresionismu - se svým zájmem o lidskou psychiku, sexualitu, podvědomí, o pudovou stránku člověka.

"Sladší než jed" je v tomto ohledu pozoruhodný román, popisující lásku, či přesněji vášeň mezi dcerou bohatého měšťana a synem ze šlechtické rodiny. Soudím, že ve své době musel působit neobyčejně odvážně, ba skandálně, svým soustředěním na psychopatologii vztahu, který z původně dětské lásky, přerůstá v sexuální vášeň a (jednostrannou) závislost. Ta postupně postupuje směrem k sado-masochistickým hrám, a následně ke svému konci.

Sologub je každopádně vynikající a bystrý pozorovatel, se smyslem pro přesnou psychologii, pro jemný detail, kdy přesně použitý náznak vypoví více, než obsáhlý popis. Román samotný je poměrně rozsáhlý, nicméně dávkovaný skutečně jako jed. Pokud bude mít čas, po malých dávkách vtáhne čtenáře a už nepustí, dokud neodvede svou práci.

A že jed může být sladký? Ach ano, protože mu (je-li podáván po kapkách) možno přivyknout), lze se jím nechat celý proniknout - tak jako hlavní hrdinka, kterou otrávila láska (a vášeň) po kapkách natolik, že byla ochotná dělat... nu, ledacos. Až do sebezničení.

3 06.02.2023

Znova jsem knihu přečetl po mnoha a mnoha letech a nebyl vůbec zklamán. Narozdíl od Clancyho "Honu na Rudý říjen" je zde mnohem méně onoho amerického přímočarého, hvězdopruhatého reaganovského "hurápatriotismu" a hry na "hodné a zlé hochy", zato mnohem více psychologie, s řadou velice živých, zajímavých postav - Renslow, Cullinane, Harris, samozřejmě van Meer, Warden, Schulman, Bailey, Meslinsky... každý z nich je naprosto jiný, má svou psychologii, historii, motivace, ale i frustrace, slabiny...

Perfektně je zachycené, jak k obrovským, šíleným technickým katastrofám dochází nepatrnými přehlédnutími - tím spíše, čím je systém komplexnější, složitější, automatizovanější... Nejslabším článkem jsou lidé, jak výslovně napsal už dávno (1971) anglický novinář Charles Douglas-Home: "... jediný nespolehlivý prvek systému, jediné zranitelné místo a jediný poněkud nepředvídatelný faktor na ponorce je 150 mužů její posádky".
A kniha zdůrazňuje zcela správně, jak otřesné následky může mít politická nezodpovědnost, jak odpudivé mohou být následky chování, když se s lidmi začne (ať je motivace jaká chce) zacházet jako s laboratorními potkany. Což jsme si recentně mohli tvrdě ověřit na vlastní kůži.

Knížka je ke konci až příliš filmově vygradovaná, ale v zásadě je zápletka zcela uvěřitelná - zvláště pokud si uvědomíme, že několikrát stál svět opravdu vlásek od jaderné války během podobných supertajných akcí (nejen) na moři...
A i coby technothriller z "blízké budoucnosti" - byť přímému soupeření vyrovnaných supervelmocí je v zásadě učiněn konec - román stále funguje, je stále neuvěřitelně živý.
Je navíc (a to velmi oceňuji) psán pečlivě, po důkladné předběžné přípravě obou technicky vzdělaných autorů, což je (alespoň pro mě) velké plus.

7 04.02.2023

James Herbert se coby spisovatel vyznačoval spíše ohromným počtem prodaných výtisků, nežli inovativním, brilantním stylem, případně filosofickou hloubkou úvah, zvečněných v jeho knihách. Ano, nepopírám. Liboval si často v násilí, ba otevřených sexuálních scénách. Ano a opět ano.

Avšak a nicméně, "Creedovo krédo" si ve svém, umělecky přeci jen poněkud nenáročném, žánru hororu myslím zaslouží dost vysoké hodnocení. Dozajista vyšší, než jaké má recentně.

Creedové krédo je prostě ZÁBAVNÉ. Již dlouho jsem nečetl oddechovou knihu s takovou chutí. A nejen to. Ten text je prostě dobrý. Výborně prokreslený je zejména Creed sám, tedy hlavní (anti)hrdina, jehož očima vše vidíme a zažíváme: cynik, sukničkář, trochu bonviván, samá cigareta, nijak zvlášť vzdělaný, nijak zvlášť statečný, jen hodně zvědavý chlapík závislý na adrenalinu. A ochotný (a už zvyklý) riskovat kvůli sólokapru leccos. Prostě zatracený "paparazzo".

To vše možná zní jako jakési schéma. Leč knihu oživuje věrná psychologie, kdy čtenář dokonale rozumí, proč hlavní postava dělá to, co dělá. Herbert není hluboký, ale je duchaplný. Zná prostředí, o kterém píše a zachycuje je s velkou realističností. Zachycuje scény stejně přesně a se stejnou chutí jako jeho "paparazzo". Popkulturní odkazy z konce osmdesátch let již bohužel (nejspíše) nejmladší generaci řeknou jen máloco, ale knihu velice příjemně oživují: kdo si ještě vzpomene na pěkně bouřlivé soužití Jacka Nicholsona a Anjelicy Houston? (Ach ano, i tento páreček se nám mihne románem). Anebo co to znamená, že Creed vypadá jako Mickey Rourke... (Ano, mladý Mickey - hvězda horrorového neonoiru "Angel Heart" - by ostatně býval byl v roli Creeda naprosto dokonalý. Tedy, pokud by takové osmdesátkové hororové béčko natočili...)

Samostatná stať by se dala napsat o metodě scizování, kdy autor přeruší tok vyprávění a obrací se ke čtenáři napřímo, čímž dociluje ironického ostupu. Vždyť je to odraz odrazu, který umožňuje autorovi komentovat jakoby z nadhledu vše, co probíhá. Tato metoda se mi líbila u Thackerayho v "Barry Loyndonovi´" a líbila se mi i zde.

Herbert s lehkostí vede děj, který JE horrorový, ale nikoliv samoúčelně brutální, který je místy i velmi vtipný, nikoliv ale upadající do (sebe)parodičnosti. Svým způsobem (uvážím-li charakter hlavního hrdiny), má tento hororový kousek vlastně maličko charakter románu pikareskního. A nakonec i to poselství o pošetilé touhy po nesmrtelnosti, o jediném zvěčnění leda na filmovém pásu či fotografiii.. není vůbec hloupé.
Prostě dobré, velmi dobré!
A zasloužených 80%.

3 03.02.2023

Je to dobrá kniha. Konkrétní reálie politického systému Spojených států meziválečného období samozřejmě jsou již jen historií, popis morálního rozkladu a pádu kdysi velkého člověka však nikoli.
Autorka zachytila plasticky, jak bezmocný je revolucionář (v tomto případě spíše reformátor), pokud je sám.

Politika je všude velká špína. A peníze a moc, úspěch a sláva, pragmatismus a kompromisy rozmývají, leptají ideály a znetvořují vše čeho se dotknou. A tak se lev řvoucí v ulicích, až boháčům drnčí okna ve vilách, nakonec změní jen v další mocichtivou gangsterskou hyenu.

p.s. Samotný příběh je volně inspirován (předpokládám) především příběhem mocného senátora, guvernéra Lousiany (a kandidáta na presidenta) Huey P. Longa, přezdívaného "Kingfish", zavražděného za nejasných okolností v r 1935.

4 01.02.2023

Bizarní, nekonzistentní text roztříštěný do množství ironických glos, postřehů, epigramů, výrazně zaostřených na (americkou) každodenost sedmdesátých let v její nejtrapnější podobě... Próza je to jistě zvláštní, bezdějová, těkavá jak reklamy pálící na diváka během přenosu superbowlu. Znova se vracím k tvrzení, že jde o nikoli literání, ale spíše filmovou metodu rychlých střihů, kdy se krátké nesouvisející záběry střídají tentokrát již raketovou rychlostí a vytvářejí surralistickou koláž.

Zkrátka a dobře, poetika pozdního Vonneguta mi prostě nesedí ("Mechanické piáno" či ještě ne tolik experimentální "Jatka č. 5" mě zaujaly mnohem více) a kniha samotná mě absolutně nevtáhla - ani po opakovaném pokusu, kdy jsem ji rozečetl v tištěné podobě, a pak přešel k audioverzi (výtečně připravené na Vltavě).

Příliš mnoho odkazů padalo do prázdna zřejmě i vzhledem k neznalosti reálií, na které se Vonnegut odkazuje, přiliš mnoho žertů se mi zdálo příliš přímočarých...
Inu, snad té knize ještě dám šanci později, ale nevím nevím...
Hodnocení, které dávám je tedy ryze subjektivní a už vůbec ne relevantní. Ale jaká měřítka lze zrovna na Vonneguta nasazovat ? K čertu s tím :)

7 30.01.2023

Tuto knížku (v podstatě se rozsahem jedná spíše o dlouhou novelu, než román v pravém slova smyslu) jsem přečetl po doporučení. Sáhl jsem po ní i toho důvodu, že mě docela zajímalo, jak dnes vypadá bestseller mezi duchařskými romány. Nu, váhám trochu, nakolik spoilerovat a nakolik nikoliv... Každopádně tento komentář prosím nechť každý chápe jako ryze subjektivní hodnocení.

"Duch domu Ashburnů" rozhodně patří mezi knihy, které se čtou lehce a rychle, což není samo o sobě ani chválou, ani hanou. Na knize Coatsové mě každopádně zaujalo, nakolik obratně je to vzorně vydestilovaná průměrnost.

Tím mám na mysli, že jsem nezaznamenal jediný motiv (opuštěný dům na samotě, záhadná rodinná historie, tajemné úkazy nastupující se soumrakem, opuštěný hrob, odkaz na čarodějnictví...), který by už nebyl stokrát použitý v různých "duchařských" příbězích od dob Sheridana Le Fanu až dodnes. Nicméně, připouštím, že i nepřekvapivost má svou svéráznou uklidňující estetiku - jak dobře vědí všechny spanilomyslné čtenářky červené knihovny.
V tomto ohledu mi celý text velmi připomíná některé čerstvě výtvory umělé "inteligence", která prostě jen obratně zkompiluje nejblíbenější motivy a dává je dohromady. Pokud čtenář touží po nějakém originálním motivu, obávám se, že bude zklamán.

Co je jistě pozoruhodné psychologicky - v celé knize není jediná mužská postava. Autorka si vystačí s hlavní hrdinkou, jejím kocourem (jej za muže nepočítám) a několika kamarádkami.
Text je psán oním (pro mě dosti sterilním) magazínovým jazykem, vzorně spisovně, bez většího odlišení různých postav (lexikem, stylem). Vyprávění, takto ústrojně členěno do krátkých kapitol, je striktně lineární, bez disgresí či retardujících reflexivních pasáží.

Hlavní hrdinka představuje každopádně vzorné, skoro "viktoriánsky vzorně" vychované děvče: nekleje, nepije alkohol, nekouří cigarety (těmto neřestem ostatně neholduje žádná z postav, ba není o nich ani zmínka), nezajímá se o chlapce (žádné nemravnosti, prosím) a nemá také žádné další zlozvyky, tedy snad krom jedné.
Jejím miláčkem je kocour, o nějž se hrdinka (potažmo autorka) stará natolik, že místy jsem uvažoval, zda za něj není vdána. Jedinou společenskou starostí je získat si "kamarádky". Alespoň, že její zranitelnost a křehkost je zcela ženská - a tudíž věrohodná.

V tomto smyslu jde vlastně o příběh dospívající dívenky v těle dospělé ženy, která si představuje dobrodružství - jaké by to bylo, kdyby zůstala sama, daleko, v pustém domě, kde straší, bez mámy (a táty).

Jako čtení (čtivo) pro nezkaženou dospívající dceru, která se chce trošku bát (ale ne zas moc) - a není příliš náročná čtenářka - to vlastně je docela prima volba.

8 28.01.2023

"Marbot" je pozoruhodný postmoderní konceptuální text, který si hraje s významy, s čtenářovým očekáváním a to způsobem, který v žádném případě nemusí být každému po chuti (a také může upřímně nudit, když na to přijde).

Jedná se životopis Andrew Marbota, předčasně zemřelého anglického estetika (a estéta), ze starého anglického rodu... Kniha je doprovozena fotografickou přílohou a všemi náležitostmi, až mnohý méně podezřívavý čtenář prostě tuto "odbornou studii" přijme za fakt, ač je od začátku do konce smyšlena. Leč autor svůj ironický text pojal s veškerou vážností. V životopise Marbota je vše, co má v seriosní monografii být: zdůvodnění badatelského záměru, výsledky bádání, citace z knih i osobních listů (včetně citací v anglickém originále), zasazení do kontextu doby, ba i psychoanalytické zamyšlení. Hildesheimer to vše činí činí s velkou znalostí tématu a doby. Marbot samozřejmě nechává mezi řádky četná echa na jiné dobové postavy - zejména na Byrona i Shelleyho - ale v zásadě v textu nám vyrůstá zcela samostatná postava. Se svým charakterem, jazykem, životem, skandálem, i smrtí...

Hildesheimer do svého Marbota" neobyčejně obratně obratně vložil i autentických dobové dokumentů (jako jsou vzpomínky a listy Goetha, či Delacroixe), jen je vložil do jiného kontextu.

"Marbot" je příkladem, jak si lze hrát s jazykem a významy; kdy autor ukazuje, jak je možné vytvořit dějinný fakt (respektive jeho simulakrum) takřka neodlišitelný od skutečnosti.
Dodejme, že ověřit některá fakta bylo před čtyřiceti lety mnohem komplikovanější než nyní. Na druhé straně "stavebního materiálu" pro tvoření fikcí (simulaker) podobných románu "Marbot" je naopak nepředstavitelně více.

Přesně takto pracují různé programy typu ChatGPT, které zcela volně směšují jakoukoli informaci dohromady, protože nemají referenci k vnějšímu světu a tudíž je pro ně projem "pravdivovsti" irelevantní. Cokoli je v jazyce, je pravdivé... Loquor, ergo sum...

20.01.2023

Pokud chce kdo pochopit "ruskou duši", její ukotvení, specifika mentality tohoto obrovského národa a jeho kulturu, tak tato kniha svou neobyčejnou sevřeností a bystrými postřehy patří k nejlepším. A navzdory názvu se ani tolik netýká jen tématu radikálně socialistických myšlenek, ale její záběr je mnohem širší.

Neobyčejně plasticky je zachycena tendence Rusů ke krajnostem (v dobrém i zlém - vzpomeňme Dostojevského!) a naopak chybějící smysl pro buržoasní hodnoty. A to v dobrém i zlém - vždyť pracovitost, soustavná píle a praktičnost, pořádkumilovnost a systematičnost, stejně jako jejich rub - tedy puritánství, úzkoprsost, kramářská omezenost a vypočítavá shánčlivost jsou typické měšťácké hodnoty, které obecně Rusům vždy scházely. A schází. Vzpomeňme na protiklad Oblomova a Štolce.

Rusové jsou radikálové: ve svatosti i hříchu, ve schopnosti páchat strašné zločiny a na druhé straně podstupovat neuvěřitelné oběti. Berďajev vidí v ruském upnutí se k ideálu komunismu prodloužení eschatologického cítění, vlastního ani ne tak oficiálnímu /oficióznímu/ pravoslaví, jako spíše pravoslaví (a sektářství) podzemnímu, lidovému, živelnému...

Jde každopádně o velmi inspirativní čtení.

6 10.01.2023

"Poslední svět" je jeden z vůbec nejlepších románů, jaké jsem četl za mnoho let, ve kterém si spisovatel zcela suverénně zachází s jazykem, časem a prostorem, aniž by zklouzl k pouhému konceptualismu a formalismu.

Zajisté, cesta Messalina z "Centra světa" a pátrání po zmizelém básníkovi je sic ukotveno v římských dějinách a řecké mytologii, avšak spisovatel zcela postmoderním způsobem stříhá obrazy archické se zcela moderními. Vždyť v antické (?) Římské říši (a je to vůbec ona, není to spíše předpotopní ztracený svět?) pluje na škuneru, čte si na opršené autobusové zastávce starý jízdní řád, aby se dostal na "okraj světa", do umírajícího "Železného města", kam byl Ovidius (a je to vůbec on, nebo "první Ovidius", praobraz historického básníka?) vykázán "tak mimochodem" císařskou byrokracií po (paradoxně napůl zapomenutém) veřejném skandálu.

A Okraj světa, ono "Železné město" je místem, kde žijí archaické mýty a legendy, kde se lidé mění ve zvířata a zvířata v lidi...
Román rozhodně utkví v paměti svou zvláštní soumračná atmosférou "konce věku", neobyčejnou myšlenkovou kultivovaností až po závěr, který vyrazí dech.
Rozhodně se však nebude líbit každému, obávám se. Stojí však za to jej mít v knihovně, na čestném místě.

Ransmayra každopádně považuji za velice velice pozoruhodného autora. A dík za každou jeho knihu.

2 10.01.2023

Ta kniha je tak naprostý (a přiznaný) brak brak, až je vlastně zábavná. Autor píše lehkou rukou, šílený děj běží v rychlém tempu, bez větších disgresí, a v poslední části ještě akceleruje v pravé crescendo. A k tomu se věru nevidí mnoho vědeckofantastických románů odehrávající se v hluboké budoucnosti, kde vítězná Třetí říše expanduje do vesmíru.
Nezastíraná a láskyplná je inspirace (angloamerickými) brakovými "scifky" 40.-70. let a jejich svéráznou poetikou, nelámající si příliš hlavu s anachronismy, s technologiemi a vlastně ani s logikou a psychologií. Rovněž odkazy na vědeckofantastické filmy z padesátých let kategorie B-C jsou zábavné a funkční: od mimozemšťanů v v podobě hromad rosolu (viz slavný film "The Blob"), až po nezbytné rekvizity, jako ostře řezané tváře hrdinů s nezbytnou cigaretou (před sexem i po něm)...
Perfektně to ostatně shrnula lenka.vílka ve své recenzi a zcela s ní souhlasím, jaká je škoda, že původní rozkošná a hravá obálka anglického vydání byla nahrazena svou mnohem pochmurněji působící (a tím zavádějící) českou alternativou. Až potud stále dobře.

Leč, i brak se dá psát dobře a špatně. A v případě "Gestapa" je to žel spíše horší, než lepší. A tak děj klopýtne o množství nelogičností, lapsů; chvílemi se náš nacistický superagent náhle chová jako naprostý trouba (podle toho, jak autor potřebuje), příliš konsistentní nejsou bohužel reálie fikčního světa, které jsou ostatně velmi velmi ledabyle nahozeny. A ten konec... nu, alespoň mě tedy celkem zklamal.

A zejména je vidět jak velmi autor při vší své zdánlivé "odvázanosti" na můj vkus až příliš tančí mezi vejci, aby tuze tvrdě nenarazil na všudypřítomnou (a alespoň pro mě nesmírně otravnou) politkorektnost... Že jména postav jsou anglofonní? Nu budiž, dejme tomu.
Ale z charakteristických kulis Třetí říše najdeme v románu vlastně tuze málo, pokud vůbec něco. Mám na mysli ten zvláštní tech-noir, spojení magických, pohanských symbolů a špičkové technologie, odmítnutí celého osvícenského paradigmatu, otevřený kult smrti, který dodnes inspiruje specifickou subkultur. Tvrdý darwinistický rasismus a narážky na "míšence" raději Gischler vynechal, stejně jako notně patriarchální charakter nacistického světonázoru (Pro zajímavost, konkrétně tento motiv ve vědeckofantastické literatuře viz román "Swastika Night" (1937).
Obávám se, že tady sehrála roli prostá opatrnost autora či nakladatele, případně obou. Narozdíl od detailů sexuálních scén a stříkající krve (též slizu a jiných tekutin)) spanilomyslní čtenáři na Západě vesměs špatně nesou politickou nekorektnost. Žel se tak ta odvázaná chlapácká jízda trochu uhlazuje a pojišťuje, což jí ubírá na zábavnosti.

2 09.01.2023

Vynikající kniha, která velice poutavě a detailně popisuje dramatické události, které sehrály osudovou roli hned dvakrát.
Za prvé, když po zhroucení fronty a konci války bylo Německo na prahu revoluce, kterou paradoxně potlačilo vedení politické strany, která ji předtím celá desetiletí hlásala a vyhlížela. A to za pomoci protofašistické pravice.

A za druhé, když se ve třicátách letech drali nacisté k moci. Po pročtení Haffnerovy knihy je jasný smysl bonmotu "Ein Geschrei geht durch das Land: Wer hat uns verraten? Die Sozialdemokraten!".

Zpětně je pak pochopitelné, proč (minimálně v Německu) mezi KPD a SPD zela tak hluboká propast, ba dokonce nenávist; proč němečtí komunisté označovali sociální demokraty celá dvacátá léta jako "sociálfašisty" a proč jen těžko oba mocné politické proudy (ve volbách roce 1932 dostali Sociální demokraté 7,959 000 hlasů, komunisté dalších 5,282 000) mohly postavit nějakou společnou frontu dříve, než s oběma nacisté udělali krátký proces.

1 09.01.2023

Velmi pěkně přeložené, krásné a kultivované verše. Valéry patřil k odpůrcům surrealismu i moderního volného verše - jako jeden z posledních ve své generaci. Brousil a cizeloval každou báseň a usiloval o absolutní dokonalost a přesnost jazykového výrazu. To se již velmi velmi těžko převádí do jiného jazyka, nicméně překladatel myslím učinil maximum.

Je to vysloveně "solární", jiskřivá poesie, dýchající životem, mořem, ostrovy plnými zeleně a čerstvým vzduchem...

1 08.01.2023

Krátká odbočka na začátek: když dva dělají totéž, nemusí to nutně být totéž. A dle mého názoru, nejhorší nápad, co autor může dostat, je někoho napodobit, psát JAKO autor X, Y či nedejbože slavný Z. Lze to udělat v rámci přiznané konceptuální hry (kupříkladu Vladimír Sorokin typicky užívá postupy klasické ruské literatury, či dokonce staroruského "skazu" a v "Telurii" je padesát textů psaných padesáti různými styly - od zasvěcovacího textu, přes publicistiku, socialistický realismus, surrealismus, naturialismus atd atd.)

A pak se mi dostala do rukou Claudelova kniha, která je v podstatě špatnou kopií Kafkova Zámku. Ano, všechny kafkovské postupy jsou zde zopakované, leč jaksi neinvenčně, chladně. A tak Claudelův vyšetřovatel klopýtá, padá, funí, je ztrapňován, ponižován, potí se a třese v absurdních situacích, které však ponejvíce... hluboce nudí a hlavně nikam nespějí. Tak jako víme, že zeměměřič K. nikdy nedojde na zámek, tak víme, že Claudelův vyšetřovatel nic nevyšetří. Chyběla mi též možnost se hlavní postavou jakkoli identifikovat, pochopit, proč se chová tak pasivně, submisivně, zmateně...

Leč zejména a hlavně: to co psal Kafka bylo UPŘÍMNÉ. V tom smyslu, že své niterné prožívání (které bylo evidentně chorobné) dokázal s velkou tvůrčí silou a odvahou vyjevit a popsat. A silou umění se ryze subjektivní a osobní stalo obecným, protože vypovídalo o jednom z typických rysů moderní (odcizené) společnosti - a tím se také Kafkovo dílo stalo pochopitelným.

Claudelovo "Vyšetřování" je dle mého mínění jen špatná kopie Kafky. Formální postupy jsou stejné, leč vše je jaksi chtěné, křečovité, studené... protože autor sám to tak necítí. A my víme, že on to necítí.

1 06.01.2023

Tuto knihu mi kdysi půjčoval kamarád, s důrazným varováním, že ji v každém případě chce zpět. A v okamžiku, kdy jsem tou knihou začal listovat a začetl se, tak jsem pochopil, proč o ni měl takovou starost.

Zajisté, je to ryze a čistě politická, propagandistická literatura. Navíc vydaná k šedesátinám "velkého kormidelníka" Maa, jehož až kult názorně ukazuje, jak obrovská je váha minulosti a návyků, které si každý národ s sebou nese. A jak lehce, málem přes noc, stane se z partyzánského vůdce další císař.

Nicméně, kniha samotná je literárně neobyčejně zdařilá. S rozkošnými ilustracemi v barvotiskovém, "tradičně čínském" duchu nás zavede do děje, který je nesmírně poutavý, dramatický i poetický, se spoustou dobových detailů a reálií.
Kdyby takovýmto stylem byly popsány například české dějiny, tak by se děti na hodiny dějepisu těšily jako na Ježíška. (I když se mohu krutě mýlit, sám dětí nemaje:))

Je prostě faktem vše, co píše reader.007. A také je pravdou, že události čínské revoluce byly nesmírným historickým dramatem. Nu a v knize tak nalezneme vše - nesmírné hrdinství i nejčernější zradu; zákeřnost a zbabělost i smělou odvahu; strašné vykořisťování i prostou laskavost; hamižnost a chtivost i asketickou skromnost a veliké ideály; trpnou odevzdanou pokoru i pyšnou vzpouru; Velký pochod, nesčíslné oběti občanské války a nakonec vítězství a nastávající Jaro... Čte se prostě jedním dechem.

Čas oponou trhnul a "Říše středu" se věru nepředstavitelně změnila. Zda tato její dnešní podoba znamená naplnění snů z "Jara Číny", to si myslím musí uvážit každý sám.

Kniha sama - coby historický dokument jedné epochy - však stále svou cenu má, domnívám se.

2 05.01.2023