PeterRainhard komentáře u knih

Velice solidní kniha napsaná jedním z dnes již málo známých a nezaslouženě zapomenutých průkopníků kosmonautiky. Vždyť Šternfeld se zaobíral touto problematikou od začátku třicátých let, kdy začal přednášet na Sorbonně (ještě před svým návratem do SSSR v r. 1935).
Navzdory přístupnému stylu jsou "Umělé družice" vědecko-populárním textem v tom nejlepším smyslu toho slova.
Tedy: kniha se zaobírá problematikou nejen umělých družic, ale i pilotovaných letů do vesmíru. Přičemž tak autor činí s nesmírnou erudicí.
Předpokládá každopádně znalost (minimálně) středoškolské matematiky a fysiky a orientaci v matematickém aparátu. S kvalitní kalkulačkou si tak za pomocí rovnic uvedených v knize může čtenář lehce propočítat vlastní alternativy startovních drah, poměrů výkon-váha atd...
Šternfeld vysvětluje velice pečlivě celou teoretickou problematiku pohonů, paliv, uvádí výpočty výkonů raketových motorů, fysikální zákonitosti spojené s kosmickými lety (optimální startovací dráha, librační bod, návrat do atmosféry atd.) ale nezůstáva jen u toho. Uvádí řadu zajímavých technických podrobností a hlavně možných technických řešení (až po orbitální stanice).

Jistě, kniha je to už stará, nicméně základy kosmonautiky jsou stále ty samé.
Toliko se na nich dále staví, samozřejmě s technologiemi, které udělaly za těch více než šedesát let nesmírný skok vpřed. Co dříve počítaly celé týmy inženýrů s mechanickými kalkulátory celé týdny, dnes zvládnou počítače za sekundy. Principy však zůstaly stejné.

Zajímavost: Šternfeldova kniha vyvolala ve své době v technických kruzích úplnou senzaci. V r. 1958 se ve Spojených státech postaralo o její překlad a zpřístupnění přímo dokumentační oddělení amerického letectva. (vyd. A. Shternfeld, Artificial Satellites (Iskusstvennye Sputniki), F-TS-9570-V (translation prepared by Technical Documents Liaison Office, MCLTD, Wright-Patterson Air Force Base, Ohio), U.S. Dept. of Commerce, Washington, 1958.

3 18.09.2023

Povídání o knize velice pěkně shrnula alef, až takřka nevím co napsat více. Kdo Michala Ajvaze nikdy nečetl, tak bude překvapen vysloveně surreálnou, snovou prózou, kde se každodenní proplétá se zázračným, kde zákony logiky a prostoru neplatí. Kdo však však četl nejprve pozdější romány, shledá, jak se motivy, přesněji obrazy, u autora (já bych řekl až obsedantně) opakují, rozvíjejí a v podstatě příliš nemění.
Nazval bych to každopádně krásným příkladem "snění vody", jež by velice potěšilo Gastona Bachélarda. Voda ve všech variacích a podobách je ona prima materia, která Ajvaze magicky přitahuje a je základní substancií, jež oplodňuje jeho fantasii. Apropos, psychoanalytický výklad jeho prózy by byl jistě velmi zajímavý.

Váhám velice, jak tyto texty hodnotit. Jestliže Ajvazovy romány mě poměrně rychle unavily, pak úsporná povídková forma je jeho stylu adekvátnější a nedá ohňostroji fantasie tryskat až příliš dlouho.
A tak se čas od času se jistě k "starému varanovi" vrátím a některou z povídek opět s chutí nechám ožít (i s risikem, že budu nelítostně zaskočen v některé z opuštěných ostravských uliček obří škeblí).

1 13.09.2023

Životopisy Emila Ludwiga byly kdysi velmi velmi slavné. Leč velmi specifický styl, s nímž jsou psány, rozhodně nemusí sednout každému. Na straně jedné se nejedná o klasickou vědeckou monografii, na jakou jsme zvyklí ze současné produkce - se seznamem použité literatury a stovkami odkazů. (A připusťme, že začasté takové životopisy bývají proklatě nudné). Na straně druhé to není beletrie a už vůbec ne fiktivní memoáry, jak zcela chybně naznačuje anotace knihy. Ludwigovy životopisy jsou něčím mezi přísně vědeckým textem a krásnou prózou. Zvláště v případě této konkrétní knihy však netřeba zapomínat, že autor píše de facto o svém současníku a o své době - opíraje se přitom nejen o množství zveřejněných memoárů, korespondence a dokumentů, které se objevily po skončení "Velké války", ale i o vlastní zkušenosti, načerpané během vlastní novinářské činnosti (během války byl mj. korespondentem listu Berliner Taggblat ve Vídni).

Viz ochutnávka stylu (jedná se o návštěvu anglického panovníka v Německu, v r. 1908. (Připomeňme přitom, že všichni tito potentáti byli vesměs příbuznými sešvagřenými "do řady kolen", což jim ani v nejmenším nezabránilo jen o pár let později hnát miliony svých "věrných poddaných" na jatka).

"Když se na anhaltském nádraží objali strýc a synovec, byl to dvojnásobný polibek Jidášův. Anglický královský pár po dlouholetém odříkání přece jenom konečně přišel do Berlína, ale nepřízeň a chlad nakazily počasí i koně: uvítání ani vjezd nebyly jak se sluší a patří, koně se plašili, strážníci, ba i poddaní směli na některých místech vůz tlačiti, až obě korunované dámy před zbrojnicí vystoupily; studený a sychravý déšť zkalil náladu příbuzných, na anglickém velvyslanectví byl král poděšen srdečním záchvatem. Nicméně se ujišťovali city vzájemné lásky. Politická zábava započala, podle dopisu císařova Bülowovi, až "v posledních minutách před odjezdem, a v ní se císař opětně schoval za zákonnou předlohu, který prý je nezměnitelna: "It will be adhered to and exactly carried out without any restrictions". To bylo vše, to jest: bylo to otevřené odmítnutí jakéhokoli dorozumění." (s. 342)

2 03.09.2023

Dnes pravděpodobně vůbec nejaktuálnější z knih Egona Bondyho. Méně teoretická a filosofická, než "Příběh o příběhu", méně literární než "Cybercomics", leč po bezmála dvaceti letech stále palčivě aktuální.
Byť s globalizací je zdánlivě ámen, řada tezí vyvozených v knize jsou plně vývojem potvrzené. Včetně (de facto genocidních, jak Bondy správně upozorňuje) úvah o nutnosti "redukce" světové populace, které v kontextu recentního vývoje nabývají zcela reálných obrysů.

Nicméně, je třeba upozornit, že se jedná se skutečně o text relativně hodně stručný, zlomkovitý a vysloveně esejistický - a tedy bez poznámkového aparátu, který (alespoň mě) hodně schází. To je ovšem starý Bondyho zlozvyk - leccos cituje po paměti a mlhavě, leckdy čtenář jen může uhadovat, z čeho vůbec při svých tvrzeních vycházel. A chybí tu také jakákoli ekonomická analýza, podložená tvrdými statistickými daty. Nu, standardům klasických marxistů by takový text tedy nevyhověl.
Pokud například Bondy pracuje se zásadním tvrzením o vládnoucí (finanční) superelitě o několika tisíci členech, o neexistenci vládnoucí třídy (ta je tak nepočetná, že přestala mít charakter třídy a je to jen nepatrná skupina), pak by dle mého mínění bývalo dobré opírat se konkrétní prameny - nebo je minimálně ukázat.

Nicméně, mým cílem není být přehnaně kritický.

Knížečka "O globalizaci" neměla ambice být skutečně hlubokou analýzou - je to spíše podnět pro vlastní uvažování. A v tomto ohledu funguje perfektně.

5 29.08.2023

Osamělý (snad poslední) výtisk "Dětí srpna" jsem vzal v Levných knihách spíše mimochodem, takříkající levou rukou. Aniž by mě kniha na první pohled (a po zběžném prolistování) nějak zvlášť zaujala. Ach ano, říkal jsem si. nebude to nic moc, ale může to být přeci jen místy jak tak zajímavé. Obvykle jsem schopen říci, TOTO je dobrý text velmi rychle. V případě Lebeděva mě ale první dojem docela zmýlil.
Ne, není to tklivé slzení nad tím, kterak jacísi "zlí ONI" ukradli, skryli a dále odpírají Rusku onu báječnou možnost ocitnout se konečně mezi "civilizovanými zeměmi" (ehm), jak se stát takovým malým Západem, alespoň jeho periferií, mladším bratříčkem, vděčným za každé euro investic a nadšeně hltající kulturní "výdobytky" těch vyspělejších (ehm).
Po čemž nyje specifická skupina ruských intelektuálů (část upřímně, část už zcela nepokrytě za prebendy, zahraniční ocenění a dolary z různých vlivových agentur), aniž by sebeméně pochopili, že prostě není žádné Země zaslíbené.
Kdepak.

Budu se muset k tomuto románu ještě vrátit a znova si jej pečlivě přečíst. A napsat opravdovou, pořádnou recenzi knihy samotné. Nyní alespoň několik postřehů.

Potíž pro našeho čtenáře spočívá v tom, že Lebeděvův text si vyžaduje dobrou, ba takříkajíc "pod kůží" zažitou znalost sovětských a novějších ruských dějin a reálií - ač to není ani reportáž ani politická publicistika, natož historický román - a co víc, je třeba mít vztah k ruské kultuře a mentalitě - ač to není filosofický esej natož psychologie ruské duše...
Doslova desítky postřehů a úsporně psaných pasáží je tak neuvěřitelně , drásavě přesná, tak dokonale vyslovuje ono "cosi" za pouhými fakty, suchými daty, papírem šustícími floskulemi, až z toho mrazí.

Je to každopádně jedna z nejlepších knih, jaké jsem četl za velmi velmi dlouhou dobu. Autor nevyžaduje, aby mu bylo dáno za pravdu, není to mravokárce se zdviženým prstem, neusiluje rozestavět figurky a onálepkovat je - zde je dobrý, zde zlý, zde je bílá, tamhle černá...

Jím popisovaný svět je, když nad tím uvažuji, opravdu světem ruským, jehož topologickou specifikou - jak to velice výstižně říkal v jedné ze svých přednášce Alexandr Dugin - je rovinnost, horizontalita, nedozírnost horizontu. Narozdíl od vertikality stísněného zbytku Evropy.

Představme si nedozírnou, nepředstavitelně rozsáhlou pláň, na které najdeme celý svět, s horami, lesy, řekami, pouštěmi, ale i Zásvětím. Svět kde se nalézá Nebe i Peklo vedle sebe; kde koexistuje staré i nové takříkajíc v jedné ontologické rovině bytí, pospolu. Je to pláň, kde se prochází zvíře, člověk, Ďábel i Bůh. Jenže nepoznáte, kdo je kdo...

6 26.08.2023

Jedná se o pouze první díl cyklu celkem čtyř "ruských" románů tohoto plodného švýcarského, francouzsky píšícího autora, který končí prvním válečným rokem 1914. Dumur se v něm pokusil přiblížit západnímu čtenáři v poměrně širokém záběru rozsáhlý, realisticky pojatý, epický obraz válečného a revolučního Ruska.
Panoramatem velkých dějin procházejí Dumurovi hrdinové, na jejichž osudech se spisovatel pokusil zachytit co nejvěrněji dobu. Jen jeho perspektiva je úzká - vždyť děj se pohybuje výhradně v prostředí vyšší a vysoké aritokracie. Setkáme se v něm každopádně s řadou historických postav, přes Suchomlinova, Puriškeviče, až po smutně proslulého "svatého starce" Rasputina, dvorní dámu a šedou eminenci Vyrubovovou a knížete Jusupova.
Jenže je cítit, že ruské prostředí je autorovi je, přes pečlivé studium pramenů a poctivé rešerže přeci jen... cizí.
"Bože cara chraň!" tak podle mého mínění přes veškerou snahu ani zdaleka nedosahuje umělecké úrovně "Křížové cesty" Alexeje Tolstého, natož pak "Tichého Donu" - pokud mám srovnávat podobně ambiciózní umělecké počiny.
Román to není špatný, to vůbec ne. Jen takový...spíše průměrný. "Ni žarko, ni cholodno", jak říkají Rusové.

Bonusem mého vydání je, že k druhému svazku vydavatel přidal čertvíproč výbornou Balzacovu novelu "Plukovník Chabert". Jak ho to napadlo, to opravdu netuším. Snad potřeboval naplnit penzum stránek.

2 22.08.2023

Nikoliv, Herman Hesse se nikdy mým oblíbeným autorem nestane. Žel, speciálně tato kniha mi tedy k srdci nepřirostla a prokousal jsem se jí svého času spíše z čiré tvrdošíjnosti (a připusťme také trochu čirého snobství), nežli estetického či intelektuálního potěšení. Samotný námět je jistě zajímavý a podnětný. Nevadí jistě, že Hessem užitá vědeckofantastická premisa je spíše záminkou pro uvažování nad smyslem duchověd, které jsou "věděním pro vědění", nad jakýmsi klášterem, do kterého se tak často a rádi uzavírají vzdělanci, jen aby neviděli svět kolem sebe (domnívám se, že v tomto ohledu kupříkladu můžeme poukázat na akademickou filosofii, která skončila v intelektuálním ghettu víceméně svou vlastní sebereprodukcí). Jenže autor vše uchopuje po svém - s pravou německou těžkopádnou vážností mudruje a přežvykuje na desítkách a stovkách stran v zásadě velmi prostou myšlenku, kterou převaluje donekonečna jak těsto v díži. Jakýkoli náznak odstupu, humoru, nadsázky v díle nehledejte. V zásadě román sám je takovou "Hrou se skleněnými perlami". Což by bylo vtipné, kdyby si to ovšem sám autor uvědomil. Mám žel silné podezření, že mu to ani nenapadlo.

Připomíná mi to živě starou anekdotu: Angličan, Francouz a Němec dostanou úkol napsat něco o slonech.
Angličan si zapálí dýmku a během měsíce nadiktuje svému tajemníkovi dramatický cestopis se spoustou ilustrací "Jak jsem lovil slony v britské Indii".
Francouz ve své mansardě u skleničky vína a v dýmu gaullioisek, konečně se vymaniv z náručí půvabné grisetky v záchvatu inspirace nahodí tenounký svazek dekadentních veršů: "L´éléphant et l´amour".
A Němec se zavře do knihovny. Po třech letech se znova objeví a předloží solidní osmisetstránkový kvartový svazek "Eine kurze Einführung in die Elefantenforschung. Erster Teil" neboli "Stručný úvod do vědy o slonech. Svazek prvý"...

3 22.08.2023

Poměrně vzácný, málo známý výbor povídek kdysi velmi slavného maďarského autora z dob monarchie. Jeho život byl ostatně skoro stejně dramatický, jako polozapomenuté dílo, znovuobjevené v roce 1940 Šándorem Maraiem, který publikoval s velikým úspěchem román "Sindibád se vrací domů", beletristicky popisující poslední údobí spisovatelova života. A stal se malý zázrak, neboť Krúdyho znova začali číst a vydávat...
Povídky ve výboru (jedná se opravdu jen o skromný zlomek ohromného korpusu, vždyť Krúdy jich napsal doslova stovky) jsou většinou krátké, v podstatě lyrické imprese, vzájemně propojené jen postavou "Sindibáda" - zvolna stárnoucího dekadentního milovníka žen, bezcílně putujícího však nikoli po mořích, nýbrž po soumračných městech staré Rakousko-uherské říše a zažívajícího znova a znova krátké milostné epizody.
Povídky jsou psychologicky vytříbené, jemně vybroušené klenoty, s citlivým zachycením filigránských detailů dávno zemřelého životního stylu, které dávají procítit život velice specifické vrstvy maďarské gentry a drobné buržoasie.

Jako když otevřete dveře do jiného světa... světa kočárů a parních vlaků, těžkých závěsů, zdobných secesních fresek, květin, vůně lilií, vytříbeného chování, šepotu i dívčího smíchu, tichého šustění zažloutlých fotografií, se stoly, jejichž zásuvky jsou plny hedvábnými stužkami převázaných milostných dopisů psaných kaligrafickým rukopisem, vonící liliemi... a sexem. Sindibádovy lásky tam někde stále marně čekají na návrat svého milence. Leč vítr se opět opřel do plachet korábu a Sindibád opět vyplouvá na své nekonečné putování. Tentokrát již asi definitivně do zapomění...

Dodejme, že s nesmírným estetickým citem zdánlivě nezfilmovatelné téma adaptoval pro stříbrné plátno v roce 1971 Zoltán Huszárik. Hlavní roli si tehdy zahrál tehdy již slavný, předčasně za tragických okolností zemřelý maďarský herec Zoltán Latinovits.

5 17.08.2023

Jestliže první díl "Cest ke svobodě" je komponovaný velice tradičně, byť vstevnatě (Je velmi vhodné si přečíst v této souvislosti "Slova", podrobně popisující literární inspirace Sartra), pak díl druhý představuje text mnohem komplikovanější, čtenářsky náročnější. Jakkoli v něm vystupují tytéž postavy, je už atmosférou, stylem vyprávění, samotným pojetím naprosto jiný.
"Věk rozumu" je lineární, dějově jednoznačný, ba obsahuje dokonce kriminální zápletku (linka Boris - Lola), záměrně imitující klasické noirové detektivky (které měl Sartre ve velké oblibě).

Zato v "Odkladu" - podobně jako v poválečném "Novém románu" (Robe-Grillet, Serrautová aj.) - je děj náhle fragmentární, scény probíhají synchronně, bez jasných přechodů, s jediném souvislém plynutí. Dění samo je důležitější, než to, koho se týká a původně velmi jasné obrysy původních postav se zcela rozplývají v proudu počitků. Vše spojuje jen jediný "bod" - kulminační událost Mnichova, která se dotkne naprosto všech.

A proč má román podtitul "Odklad"? Jedná se dokonce o odklady DVA. Prvním "odkladem" je celá meziválečná éra, která (jak se ukázalo) byla jen jakými "mezičasím". Nikoli oním proklamovaným "koncem všech válek", ale jen přestávkou v konfliktu, který se měl znova s plnou silou rozhořet. Odkladem druhým byla pak samotná Mnichovská dohoda, kdy místo očekáváného vypuknutí války tato byla zbabělým ústupem politiků Francie a Velké Británie ještě o rok...odložena. Za cenu lidské oběti Molochovi - přesněji Republiky Československé hozené do náruče Hitlera. Ach ano, v knize se setkáme i s Čechoslováky...

Román je vysloveně literární experiment, který má svou cenu - leč nečte se vůbec lehce. Ovšem který "Nový", připadně postmoderní román se čte lehce, že ano:))

V prvním díle "Cest" jsou Sartrovy myšlenky koneckonců velmi zřetelně a jasně zformulované, kdežto v tom druhém... inu, o dost méně.
Kde je první díl je velice průzračný a racionální, druhý představuje intuitivní, instiktivní plynutí dravého proudu kolektivních dějin; kde první díl ukazuje prožívání jednotlivce (individua), díl druhý je prožitkem masy, celku.

Třetí, u nás již nevydaný díl představuje (hegelovsky řečeno) syntézu obou přístupů. To však usuzuji toliko podle Garaudyho poznámek z "Pespektiv člověka" (skvělé panorama tehdejšího francouzského filosofického myšlení, vydané u nás v roce 1965).

1 08.08.2023

"Existencialismus je humanismus" představuje především vynikající, dnes již klasickou propedeutiku do celého Sartrova díla. Nicméně, na to je třeba upozornit, v žádném případě nevyčerpává celé bohatství Sartrova myšlení, natož aby pokrývala existencialismus coby samostatný směr filosofie (pro angloamerické myslitele ostatně i toto tvrzení o filosofii existencialismu bude poněkud suspektní...).
Je to původně přednáška, takže se obejde bez rozsáhlého poznámkového aparátu, text je věru koncentrovaný a čtenář si vystačí opravdu jen se základním pojmovým aparátem (essence, existence, ontologie). Co velmi přispívá ke čtivosti je množství velice živých příkladů, které neobyčejně oživují úvahy a činí je průzračnými a jasnými.
"Existencialismu" neobyčejně prospělo, že Sartre byl i literát (a nikterak špatný!), který své filosofické úvahy dokázal velmi přirozeně vtělit do beletristické podoby.
Každopádně pojmy "vrženost", "absurdno", "lidský projekt", "pojetí "odsouzení ke svobodě (a k volbě)", tvrzení o unikátnosti lidské zkušenosti, u které existence předchází essenci, to je vše představuje velké bohatství podnětů k vlastnímu uvažování, skryté v malé knížečce.

Až pak doporučuji vrhnout se na "Cesty ke svobodě" (I-II. díl vyšly u nás, III. tuším už nikoliv) a konfrontovat na příběhu, na vyprávění jejich platnost.
Nu, a pak může (třeba) dojít na monumentální "Bytí a nicotu".

5 04.08.2023

Pečlivá a zajímavá explikace tzv. existenciální interpretace Evangelia, založená na snaze o tzv. "demytologisaci" křesťanské zvěsti. Jádrem knihy je Fundův (původně samizdatový) spis "Víra bez náboženství" a několik menších prací z následného období autorova vývoje, kdy se již odklonil od liberálního protestantismu (jakkoli moderně interpretovaného) k neopositivismu a evoluční ontologii.

Je to přitom vývoj, který má při pozorném čtení textů jasnou vnitřní logiku. Jakmile reinterpretujeme hlubokou, konkrétní, žitou zkušenost starých Hebreů s existencí Boha (kterou nerecipovali, ba nemohli recipovat racionálně - pro to absolutně neměli ani myšlenkový, ani jazykový aparát), a prohlásime B-ha koneckonců za "šifru existence", "horizont bytí" chtě nechtě formulujeme už ne jádro víry, ale filosofický teorém. Jeho zásadní slabinou pak je, že neoslovuje cit, nýbrž jen a pouze rozum.
Rudolf Bultmann a jeho pokračovatelé (Dietrich Bonhoeffer, Paul Tillich, Gerghard Ebeling aj). vytvořili poměrně koherentní výklad, jehož snahou bylo oddělit náboženství (pověrčivou víru v nedokazatelná fakta a církevní dogmata) od víry (existenciálního postoje ke skutečnosti, jež člověka přesahuje). Jeho problémem je (jak sám Funda naznal) abstraktnost a racionálnost.
Existenciální výklad pak při veškeré snaze o očištění (zmodernisování?) křesťanského kérygmatu pak jeho pevné obrysy rozmyje - odebírá jednu slupku za druhouv ve snaze dobrat se věčného jádra, až nezbyde... nic.

Velice správně si podle mého mínění Funda všíml, že pak chybí přesvědčivá odpověď na otázku Karla Jasperse, proč se tedy vůbec hlásit ke křesťanství, když jiná náboženství (minimálně ta theistická) hlásají v jádru totéž - tedy, jakýsi horisont bytí, vyšší smysl existence.

Kniha rozhodně stojí za přečtení - je psaná fundovaně, přístupně a současně se vhledem do problematiky, kterou autor promýšlel dlouho a úporně. Jen si nejsem jist, koho může uspokojit, protože koneckonců z celého Fundova duchovního vývoje plyne více otázek, než odpovědí.
Pokud však inspiruje čtenáře k tomu, aby šel "ad fontes" a otevřel buď přímo Bultmanna, Tillicha, Jasperse, nebo naopak Carnapa a Whiteheada, pak zcela jistě splnila svůj účel.

3 02.08.2023

Kultivovaná, zajímavá a faktograficky nesmírně zajímavá biografie, již shrnula ve své recenzi velmi pěkně JulianaH.
Tak snad jen několik slov...

Je fascinující sledoval, jak ostré barvy dávných skandálů vybledly během let do sépiova a kdysi skandální a šokující podrobnosti již vzbudí u současného čtenáře sotva více, než pozvednuté obočí.
Byron, tak jako mnozí další romantici z jeho generace (jejich literárním prototypem budiž Stendhalův slavný Julian Sorel) měl tu smůlu (či snad štěstí?), že se pro svůj temperament a touhy narodil buď přiliš brzy, nebo příliš pozdě.
Prožil svůj krátký tvůrčí život v restauračním bezčasí, kdy (parafrázuji disertaci mladého Marxe) "zašlo slunce veřejného zájmu" a zbyl jen blikavý plamen individuální revolty, kolem kterého jak můry létali Byron, Shelley a jejich souputníci, dokud se o něj nespálili..

Slavný dandy a básník, muž s tolika chybami a slabostmi přitom na samém konci života přeci jen dokázal svou velikost.
Přeci jen usiloval o něco vice, než oslňovat vytříběnými verši, ohromovat luciferskou krásou, množstvím milenek a skandálů a žít si přitom v zásadě pohodlný, přepychem a požitky naplněný život. Budiž Byronovi ke cti, že v britském parlamentu se svého času jako takřka jediný statečně zastal zubožené a bezprávné dělnické třídy, nad kterou jiní aritokraté tak leda štítivě křivili ústa a odtahovali se ve strachu - jakkoli neúspěšně a marně.

Nakonec po dlouhém čekání Slunce zdánlivě znova vyšlo, Řekové se začali zoufale bouřit proti brutálnímu tureckému útlaku.
A když už Byron konečně mohl ukázat "kým skutečně je a zač stojí", umírá předčasně, rozčarovaný, po dlouhém utrpení, bez peněz, beze slávy, nikoli v boji a s mečem v ruce jak tolik chtěl, ale na vyčerpávající horečku, v cizí zemi...

6 17.07.2023

Na začátek je asi třeba říci, F. J. Degenhardt byl jeden z vynikajících představitelů "autorské písně" v NSR, tudíž to býval originální, zcela svébytný umělec, podobně jako Vysockij, Okudžava, nebo v našem prostředí Nohavica, ještě předtím, než začal jako čtyřicátník psát svůj první román. (Dovolím si přitom tvrdit, že "autorská píseň" není totéž co šanson, který je přeci jen zpěvnější a líbivější, kdežto u "autorské pisně" jde více o obsah textu, nežli hudební a estetickou stránku - viz třeba Degenhardtův kdysi slavný protestsong "In den guten alten Zeiten"...)

Zmiňuji to proto, že všichni zmínění mají jedno společné: vysoké básnické kvality a zejména neobyčejný cit pro jazyk, pro jeho bohatost, pro mnohovrstevnatost významů a jazykové styly.

Tolik na úvod. Ke knize mohu říci, že je taková "nepohledná". Je ošklivá a plebejská, páchne z novin balenými cigaretami, kunerolem, lacinou kořalkou - a potem i krví. Je psaná jazykem odrážejícím velmi přesně prostředí. Užívá vulgarismů, dialektu, slangu i argotu. Leč za touto fasádou je lidskost a pozoruhodný příběh, jaký by se lehce stát mohl... A též dramatický děj, opravdová odvaha, politické přesvědčení, solidarita, ba dokonce svérázná (v hroutící se Třetí říši kopající kolem sebe krvavými kopyty jak ona příslovečná chcípající kobyla) radostnost . A také zcela zemitý, posměvačný, neokázalý, ale naprosto reálný antifašismus.
Je to trochu jiné Německo, než na jaké jsme zvyklí - ať již v té podobě uniformně nacistické, či naopak té interpretaci soudobé, pěkně uhlazeně "revizionistické", podle které drtivá většina národa byli koneckonců "hodní a slušní Němci" (zejména pak samozřejmě podnikatelé) a zločiny páchali jen (odkudsi se vzavší přišlí) "zlí"... ehm... Nacisté.

U Degenhardta je malé město na Rýně místem děje a hlavními postavami převážně místní proletáři, často vlastně ještě děti, kteří mají "nácků" i války plné zuby, solidarizují se sovětskými zajatci v místním lágru, ba sabotují válečné úsilí - ne proto, že by "prozřeli" a pochopili abstraktní a mlhavé "demokratické hodnoty", a také ne proto, že by se polekali, že na ně dopadne koneckonců odplata - nýbrž proto, že proti nacistům tvrdě stáli jejich otcové a dědové, protože to je oblast, kde vždy podporovali komunisty (a sociální demokraty).

Říkám, že ta kniha je "nepohledná" (stejně jako její hrdinové), protože vypráví o plebejcích plebejským jazykem a o ohavných časech věru těžko hovořit hezky. Musím přitom říci, že bych nechtěl překládat třeba takovou tuze zemitou pasáž:

"Franz řekl, co se děje. Ty sviňská hlavo, spustila na něho Frídička Bohrová, ty hajzle vojácká, ty úřednickej grázle, všicky jste stejný pochcanci a ty jsi největší vohrňdíra na světě. Celej den si honit ptáka, na to tě užije. Tak ty tak, svádět nezletilý děti a zrazovat vůdce a lid. Ty mrcho, patříš na šibenici, ale nejdřív ti uříznou to tvý vohambí. Tenhle hadr jsi dal tomu klukovi a já mu to sebrala. Ty kryso, tohle půjde na policii, takhle vpadnout do zad vůdci a lidu. Ty teplajzníku a ještě do toho taháš nevinný děti. Jak sis to představoval darebáku? Franz mlčel. Frídička spustila znova. Fänä slyšel slova, o kterých až dosud neměl ponětí, Bohrová ječela, že na Franze poštve Gestapo a tady na dvoře bude oběšen, o to že se ona už postará a že mu navíc ještě vidlema rozpáře panděro. Potom se začala šířit o střevech a až bude viset na šibenici, děti ho polejou močůvkou. A byla by takhle pokračovala do nekonečna, kdyby ji Fänä nebyl štípl do nohy. Zaječela, ale už se blížila k závěru. A tak to taky dopadne, všechno jak jsem řekla, jestli... co jestli, zeptal se Franz. Fänä už myslel, že Frídička Bohrová všechno zapomněla, ale vtom řekla, jestli okamžitě neřekneš, jak dlouho ještě zůstanete ve městě, proč tady jste a co máte za lubem. Aha, řekl Franz."

4 23.04.2023

Kvalitní, opravdu zajímavá próza. Nevím, zda to byl toliko můj dojem, ale zdála se mi být jistým způsobem "páralovská" - způsobem práce s postavami, rozvržením vztahů (připomnám, že Páral psal způsobem "modelového románu"), jistou úspornou, lakoničností jazyka. Ba dokonce i typy postav mi vzdáleně evokovaly zejména "Milence a vrahy".
Tím nechci říci, že by Čejka měl potřebu kopírovat Párala - spíše jen mě zaujala ta echa, protože sám mám právě severočeskou školu poměrně dobře načtenou.

A už vůbec to není výtka zdařilé a zajímavé knize.

3 21.04.2023

Jaroslav Čejka je autor velmi plodný a podle mého mínění i talentovaný, který si během své dlouhé literarární kariéry vyzkoušel řadu žánrů (stejně jako pseudonymů). A to, buďme kritičtí, více, či méně zdařile.
Magická setkání podle mého názoru patří k té první kategorii. Jedná se o serii povídek, vznikajících postupně, během let a volně spojených hlavní postavou, doktorem práv Stárkem a fantaskním motivem - setkáním (postupně stárnoucího) doktora Stárka s nějakou skutečnou či fikční postavou z oné "velké" české minulosti. A autor víceméně nechává na čtenáři, do jaké míry jsou tato setkání produktem halucionování, či zda je brát zcela vážně.
"Magická setkání" jako taková pak rámují život od mládí až po skutečné stáří, jsou jakými drobty skládačky, z nich by se měl nakonec vynořit smysl života. Což je jakési "metaposelství" celé povídkové sbírky. Která se mi jako celek líbila.

Leč neodpustím si ukápnout trochu jedu: povídky jsou psané v dlouhém časovém rozmezí (což je na nich vidět) a mají kvalitu povýtce kolísavou: některé jsou opravdu dobré, vtipné, jiné pak o poznání méně. (Slabě vyznívalo zejména setkání Stárka se Švejkem - dodávám, že ostatně jakákoli imitace geniálního Haška obvykle dopadne nedobře...).
Celkově však doporučuji k přečtení. Bonusem je krásná obálka.

1 21.04.2023

Román 93 nevyznačuje se (obdobně jako "Muž, který se směje") rozmáchlým epickým dějem. Vždyť v podstatě zachycuje velice krátký časový úsek z období Francouzské revoluce, kdy se její kyvadlo nacházelo v krajně levé poloze a běh času se neuvěřitelně zrychlil.

Je to monumentální freska zachycující daleko spíše okamžik, nežli běžící děj a její postavy jsou spíše mohutné sochy, typy, nežli živí lidé. Nicméně, jsou to typy velmi výmluvné, vypovídající, prokreslené do detailů. Romantické jsou jejich rysy, protože ty jsou nadlidské, ba někdy nelidské, přičemž oni i samotné události jsou smyšlené (pozor: každodenní dobové politické i jiné reálie jsou zachycené s nesmírnou péčí).

Jako obraz revoluce je román úžasný. Hugo zachytil podle mého mistrovsky dvojakou, "janusovskou" tvář revoluce - která má dvě tváře - jednu obrácenou do budoucnosti, druhou do minulosti. Jedna je mladá, druhá druhá je stará. Ale v okamžiku, kdy mezi nimi dojde k boji, vše mezi nimi je prostě smeteno - pokud se alespoň jedna strana na moment, na vteřinu neslituje. A pokud to udělá, doplatí na to... Více však neprozradím.

Ach jistě, román je "mnohomluvný": vždyť jeden z monologů Lantenaca zabere skoro půldruhé tiskové strany! Leč - to není zachycení reálné řeči a reálné situace. Ústy markýze hovoří kontrarevoluce, tak jako ústy "pátera vyklouze" Cimmourdaina, revolucionářů Robespierra či Marata hovoří zase Revoluce. Je to metoda, nikoli chyba autora.
A takto, obvykle v párových protikladech typizuje Hugo i další obrazy: konvent v jeho popisu je živým tvorem - je to Revoluce sama. Proto ten podrobný popis, který tak mate a popuzuje moderního čtenáře. A proti němu je na patřičném místě ústrojně symetricky ukázána chmurná tvrz Torgue - rodové sídlo a srdce kontrarevoluce. Není to jen topos, místo děje. Ona je také jaksi živým účastníkem děje - vždyť to ona ukrývá (jako matka) prchající royalisty i s jejich rukojmími.

Jak to říkal "archanděl smrti" Saint-Just? "Teror bez ctnosti je jen tyranií a podlostí. A ctnost bez teroru je bezmocná". V románu devadát tři jsme uprostřed vzedmutého víru právě onoho "teroru ctnosti", pokroku rubajícího bez slitování nalevo a napravo.
Pokroku, proti kterému stojí pověrčivá, negramotná, chmurná, strašlivá, setrvačná, zavilá síla padlého režimu. Vrchol civilisace (Paříž), proti temným lesům Vendée.

A máme tu tři ústřední postavy: Cimmourdain (revoluční komisař, toť pan "Terror"), Gauvain (mladý velitel "modrých", ztělesnění oné revoluční "Ctnosti") a markýz Lantenac (velitel "Bílých", ztělesnění "Kontrarevoluce"). (A svůj velice přesný důvod má skutečnost, že Gauvain je Lantenacův jediný příbuzný, synovec, symbolicky ukazující jak staré rodí nové, z teze se rodí antiteze)
Zvláště Lantenac má až nelidské rysy, je to typ starého aristokrata v tom dobrém i tom nejhorším: věkem stařec, strašlivou fysickou silou však více než běžný muž, mohutná osobnost, naprosto nelítostný, krutý, zacházející s lidmi mimo jeho stav jako s otroky, jsa naprosto spjatý se starým stavem, s jeho privilegii, mravy i životním stylem. Ale také člověk rozhodný, osobně nesmírně odvážný, bojovník za ideu, generál...

O posledním boji royalistů (ke kterým přitom nepociťuje žádných sympatií) říká autor toto:

"Sedm mužů zbývajících z oné hrdinné hrstky vidělo, že jsou neúprosně uzavřeni a polapeni v té tlusté zdi, jež je chránila ale zároveň vydávala v ruce nepřátel. Nebyli ještě chyceni, ale byli již uvězněni.
Tu promluvil markýz:
"Přátelé, je konec."
Na chvíli se odmlčel a dodal: "Grand-Francoeur nechť je opět abbém Turmeauem.".
Všichni poklekli s růženci v rukou. Pažby útočníků bušily blíž a blíž. Grand-Francoeur, krvácející z rány po kulce, jež lehce zasáhla lebku a urvala část kůže i s vlasy, vztyčil pravici s křížem. Markýz, ač byl v houbi duše skeptik, poklekl na koleno.
"Nechť se každý zpovídá nahlas ze svých hříchů," řekl Grand-Francoeur. "Milosti, začněte".
"Zabíjel jsem," řekl markýz.
"Zabíjel jsem," řekl Hoisnard.
"Zabíjel jsem," řekl Guinoseau.
"Zabíjel jsem," řekl Brin-d´Amour.
"Zabíjel jsem," řekl Chatenay.
"Zabíjel jsem," řekl Imanus.
A Grand-Francoeur pokračoval: "Ve jménu nejsvětější Trojice vám odpouštím. Duše vaše nechť odejdou v pokoji."
"Amen!" odpověděli všichni.
Markýz povstal.
"Nyní můžeme zemřít."
"A zabíjet," dodal Imanus.
***
Myslím, že takto vypadá krásná próza.

12 15.04.2023

Zajímavá kniha, natolik však spojená se specifickou dobou a místem, že se obávám, zda zaujme čtenáře i nepříliš znalého kontextu Polska osmdesátých let.
Kvalita Konwického prózy vidím v její hyperbole, karikaturní nadsázce, která nešetří vůbec nikoho. Takže směšné, naprosto groteskní figurky "režimních bafuňářů", byrokratů, milicionářů jdou ruku v ruce se stejně směšnými, ochlastanými, pořádně "životem v pravdě" otlučenými "disidenty" a pracujícími, kteří neví co vlastně chtějí. Příšerné kulisy (vše je šedé, omšelé, rozpadající se, nefunkční) odpovídají "mordám" lidí, kteří je obývají (a vybydlují).

A ona "zápalná oběť"? Ta je sama o sobě neuvěřitelou tragikomedií - poukazující spíše na existenciální absurditu života jako takového.
Jakkoli jde především o černočerný humor (může někdo brát vážně podnapilého chlapíka, motajícího se po Varšavě a hodlajícího se upálit, protože mu dva pochybní ožralové řekli , že by to měl zkrátka udělat?) tak v "Malé apokalypse" je skrytých řada velmi bystrých postřehů a pronikavých úvah.
Jen se román samotný nečte bůhvíjak lehce, styl se mi zdál značně syrový a jazyk specifický.

Každopádně, stojí za to tento román otevřít, jen je třeba mít na paměti, že to není realistická próza. A též nejde o seriózní dystopii, jakkoli to anotace (podle mého mínění nepřesně) naznačuje.
Zato polského absurdního a černého humoru, sarkasmu, sžíravosti (se závanem juchty, samohonky a cigaretového kouře) však nabídne dost a dost.

4 12.04.2023

Dle mého názoru velice zdařilý román, psaný autorsky vyzrálým, elegantním stylem, bez formálních experimentů, zcela v tradicích velké francouzské realistické prózy XIX. století.

Přitom cit pro lidskou povahu, pro každé její hnutí, jaký Aragon ve svém románu ukazuje, je opravdu mimořádný.
Vybavuji si dodnes, jak mistrovsky, s jakým vzhledem Aragon popsal setkání a zrod vztahu mezi Aureliánem a Berenikou. Psychologické jemnosti této pasáže se vyrovná snad jen setkání Vronského a Kareninové (Tolstoj), nebo dvoření Sorela a paní de Rênal (Červený a černý).
Případně mi utkvěla scéna na plovárně, kde jedva rodící se přátelství a sympatie okamžitě skončí, jakmile se dotyční obléknou a zjistí podle šatů a doplňků, kam kdo "patří" - ten do dělnické putyky a druhý do mondénní restaurace pro "high class"...

Abych však jen nechválil, onen zmíněný epilog s časovým skokem do čtyřicátého roku mi do formální struktury díla prostě nesedl, zdál se mi přeci jen zbytečným a hlavně melodramatickým prvkem, který přeci jen maličko pokazil jinak skvělý zážitek z modrého a bílého klenotu (tyto barvy mi text stále evokoval) této jinak vynikající prózy.


p.s. Pokud si pamatuji, v anketě nakladatelství Le Monde se román umístil mezi sto nejlepších románů XX. století (na padesátém prvém místě).

3 06.04.2023

"Voda a sny" je formálně a jazykově složitá, avšak neobyčejně krásná filosofická kniha, plná inspirativních postřehů a neobyčejně hlubokých vhledů, originálně spojující psychoanalýzu a filosofii.

Její autor se v ní rozsáhle opírá vedle mytologie především o poesii, neboť básnické obraty (jsou-li působivé) vyrůstají z nevědomí, z nehlubších vrstev psychiky. Což značí, že nejsou racionální (přesněji: racionální složka je až sekundární). A proto oslovují čtenáře spontánně a současně hluboce.

Velice zajímavé a originální je Bachelardova "živlová psychoanalýza", tedy pojetí a nahlížení vody jako svérázné "psychické substance", z níž povstávají sny. Tedy přesněji, určitý typ metafor, obrazů, vizí, přirovnání, které tolik oslovují čtenářovo podvědomí.
Nejde tedy samozřejmě vůbec o vodu ve fysikálním pojetí, nýbrž o specifickými vlastnostmi určenou podstatu, praživel (vedle vzduchu, země a ohně) psychických obsahů, z něhož vyrůstá určitý TYP přestav, obrazů, snů a tužeb vzájemně sjednocených "vodním" charakterem svých vlastností.

Vždyť voda to je plodnost, chlad, měnlivost, ale i očištění , tajemství, tajemství, hloubka, klid... Je to oceán, moře, i kapka rosy; jsou s ní spojení mořští tvorové, rusalky, undiny, ryby; z vody se vynořuje jako titánský bílý přízrak Moby Dick...

Francouzský filosof své kultivované úvahy ilustruje velice pečlivě mnohačetnými příklady z alchymie, poesie i mytologie: od Novalise a německých romantiků, přes E. A. Poea až po moderní francouzské básníky.

2 31.03.2023

"Energie" je dávno zapomenutý román dávno zapomenté éry, ke kterému je vhodné říci několik slov pro kontext.

Především, jeho rozsah (v českém vydání má skoro 800 tiskových stran) i zámysl již odpovídá novým kánonům nastupující "stalinské" éry, která formovala poptávku po literatuře nového typu. Vkus čtenářů přešel od krátkých čtrt, povídek a novel často značně experimentující se stylem a formou (připomínám Serafimovičův "Proud" či slavnou Baabelovu "Rudou jízdu") k mnohem klasičtěji staveným, rozsáhlým eposům, kde by byla popsáno "nové (tj. sovětské) Rusko" a zejména ideální typy nového (tj. socialistického) člověka. Společenská poptávka po podobě literárních děl se ve 30. letech vskutku zásadně změnila a koneckonců, jednoznačně o tom svědčí obrovský úspěch některých zcela vzorových děl ve stylu, pro který se zaužíval výraz "socialistický realismus". Je přitom opravdu zkratkovité tuto změnu přičítat pouze politické zakázce shora.

Velice pregnatně tento posun v estetických kriteriích vyjádřil např. G.V. Adamovič ve své recenzi («ЭНЕРГИЯ» (НОВЫЙ РОМАН Ф. ГЛАДКОВА) in Литературные заметки. Книга 2 ("Последние новости": 1932-1933. Dostupné online, pokud by si chtěl někdo přečíst dobovou literární kritiku).
A tak i Gladkov napsal epos, evolučně samozřejmě odvislý od prvotiny (román "Cement"). Je každopádně zajímavé, že to, co kdysi dobový literární kritik Gladkovovi vytkl, to jsem na románu hodnotil vysoko (a naopak): román je realistický, dokonce místy tíživý, je poctivý v podrobnostech a hlavně, "zobrazuje skutečnost takovou, jaká je" (Adamovičem toto vše výslovně vytknuto jako slabé místo díla).
A naopak, zamlouvalo se mi, že tam takřka (snad s jednou vyjimkou inženýrky Feiny) chybí jednoznačně kladné, jednorozměrně-heroické postavy. Na to je Gladkov prostě přílišný realista. I když třeba i usiluje o vytvoření takových typů, sociální skutečnost, hrubost prostředí, věrnost detailu mu vždy ten ideální typ "pokazí" realistickými prvky.

Román vlastně nemá žádného hlavního hrdinu (což neznačí, že tam nejsou výrazné individuality s výraznými charaktery), kdy všechny postavy postavy spojuje 1.topos: tedy staveniště gigantické přehrady (ve skutečnosti šlo o Dněprostroj, kde autor pobýval), 2. čas - tedy průběh stavby a 3. samozřejmě cíl - snaha dokončit stavbu podle plánu. Individuální osudy jsou určovány těmito objektivnímu okolnostmi - nikoli naopak.

Kompozičně je román vystavěn velmi důsledně kolem jádrové ideje, že to skutečně důležité je vyšší, společensky určený cíl, který je in statu nascendi (ve stavu zrodu), zatímco lidské charaktery jsou osvědčovány jen potud pokud kolektivnímu cíli slouží. V tomto případě to byla industrializace, která probíhala (za cenu nesmírného úsilí) naprosto nevídaným tempem (mezi lety 1928-1938 vzrostl podíl SSSR na světové průmyslové výrobě ze 2 na 12% a vybudoval největší strojírenský průmysl v Evropě) - s tím se změnila i společnost.

Pro estetické ocenění textu, je myslím zapotřebí akceptovat metaforu, kdy staveniště přehrady je obrazem staveniště, v níž se proměnila země. Nejde přitom jen o stavbu "nějaké" přehrady, (či dejme tomu továrny), ale je to předmětné vyjádření Budoucnosti, jíž se lze takříkajíc dotknout vlastníma rukama. Tedy jde o zpřítomněnou eschatologii, jak by řekl theolog :)

Nicméně, do takového zdánlivě neživého schématu Gladkov vkládá přeci jen mnohem více, než suchou tezi. Je bystrým a místy až nelítostným pozorovatelem, který neváhá uvádět i detaily ze sociální skutečnosti, které jsou (z našeho pohledu) velice drsné, popisuje otevřeně konflikty vnitřní i vnější.
Nicméně energii dává románu právě onen Cíl (s velkým písmenem), ono gigantické dílo, na kterém lidé pracují.

Už tu není ta (místy) opravdu surová, divoká, syrová otevřenost "Cementu", ale pořád jde o pozoruhodný text se svéráznou estetikou, která však předpokládá čtení podle jistých kánonů, podle specifického hermeneutického klíče. A ty je potřeba buď přijmout, nebo raději knihu neotevírat.
Jak jsem již někde psal - velmi důležitá pro celkovou hodnotu díla je podle mého mínění upřímnost. Aby spisovatel psal o tom, čemu věří. A o tom v případě Gladkova nepochybuji.

2 30.03.2023