Devadesát tři

kniha od:


Koupit

Poslední román Victora Huga; napsal jej v sedmdesáti letech, bezprostředně po krvavém potlačení pařížské komuny roku 1871. Psát v té době oslavný román o nejpohnutějším roce Francouzské revoluce, o roce 1793, byl čin hodný Hugovy velikosti. Vyděšení Francouzi raději o revoluci mlčeli... A psát tehdy o revoluci a neodsoudit Dantona a Robespierra a celou jakobínskou diktaturu bylo velmi odvážné. Příběh se odehrává mimo Paříž, v kraji Vendée, kde byly silné pozice protirevolučních royalistických sil. Hugo spojuje historickou látku, kterou detailně zná, s působivou, imaginativní fikcí. Dramaticky sevřený děj pak podtrhuje výjimečné postavení tohoto románu v celé autorově tvorbě....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/5740/big_devadesat-tri-woI-5740.jpg 3.9217
Žánr:
Literatura světová, Historické romány

Vydáno: , Naše vojsko
Originální název:

Quatrevingt-treize, 1874


více info...
Nahrávám...

Komentáře (31)

Kniha Devadesát tři

Legens
29. dubna

Na této skvělé knize je strašné to, že člověka napadá, že neřešitelné pocity, jaké v závěru románu zažíval Lantenac, Gauvain a Cimourdain, ty hrozné rozpory mezi lidstvím a odlidštěnou tupou politickoválečnou ideologií, musely a musí ve válkách řešit ve skutečnosti spousty lidí, kteří byli a jsou do těchto situací doslova vmasakrováni.

Jaruš7
27. února

Román vypráví o časech revoluce ve Francii, kdy se nenávist, zloba, krutost a zuřivost nedaly ovládnout.
Revoluce v krvi byla strašlivým prozřením, čeho je člověk schopen ve vyhrocené situaci.

Audio - rozhlasová hra ve skvostném obsazení zanechá silný dojem pro poučení.


Knišíl
17.11.2021

Devadesát tři je románem na hraně romantismu a realismu, máme tu pohnuté osudy a lidské tragédie, máme tu 10 stránkové popisy budov a výčty jmen, máme tu postavy objevující se v pravou chvíli na pravém místě, máme tu lásku i smrt, máme tu historický román i nadčasovou sondu do lidských duší, máme tu Huga.
Váhal jsem s plným hodnocením tohoto díla, ale závěr mě utvrdil v tom, že s tímto dílem mělo by se setkat více dnešních čtenářů. Kniha šestá počítá se k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost číst. Zde střetává se pozemské s nadpozemským, po bitvě pozemské nastává bitva v nebesích mezi Bohem a Satanem. Lantenac, Gauvain, Cimourdain, matka Fléchardová, Radoub, Imanus a další postavy žijí a rozhodují, bojují a umírají a existuje zánik pozemský a zánik věčný, a nikdo neujde prvému, ale druhému může uniknout, rozhodne-li se ve správný okamžik v souladu se svým srdcem, do něhož je vepsán zákon Boží.
Hugo v románu ukazuje, co dělá z lidí revoluce ve střetu feudalismu a revolučního pokroku, pokroku v podobě guillotiny. Velmi realistické vylíčení událostí onoho roku. A každý popis a postava má svůj smysl. Když Hugo popisuje výčtem jmen střídání politiků v Konventu, má to svůj smysl. Když Hugo věnuje tolik stran popisu věže a hrádku s mostem, má to svůj smysl. Když uvede do děje nějakou postavu a pak ji zdánlivě opustí, má to svůj smysl. Jedná se o vynikající román se silným morálním poselstvím, děti jsou více než cokoliv na světě. Žena je slabá, ale matka silná. Člověk se může změnit... Ale to už nechám na Vás, abyste si sami přečetli a pochopili.

Pár zajímavých pasáží:

"Dějiny mají svou pravdu, pověst ji má také. Pravda pověstí je zcela jiná než pravda historická. Pravda pověstí je výmysl, jehož výsledkem je skutečnost. Ostatně mají i dějiny i legenda jeden a týž úkol, zobraziti totiž pod člověkem, jenž pomíjí, člověka, jenž žije věčně."

"Mlčení nabízí jakýsi útulek prostým duším, jež se propadly do truchlivých hloubek bolesti. Zdálo se, že již ani nechce chápat. Na jistém stupni zoufalý nerozumí už ani svému zoufalství."

"Dětský šepot je více i méně než řeč; nejsou to noty a je to zpěv; nejsou to slabiky a je to mluva; tento šepot má svůj původ v nebi a nebude mít konce na zemi; je z doby před narozením a trvá dále; je to pokračování. Toto žvatlání obsahuje to, co říkalo dítě, když bylo andělem , a to, co bude mluvit, až dospěje; kolébka má svůj Včerejšek jako hrob svůj Zítřek; tento Zítřek a Včerejšek mísí v tom neurčitém štěbetání své dvojí neznámo; a nic nedokazuje Boha, věčnost, odpovědnost, dvojitost osudu, jako tento strašný stín v růžové duši."

"Veliká utrpení rozpínají obrovsky duši;"

Nikdy nezapomenu na Hugův popis utrženého lodního děla v podpalubí korvety Claymore, stejně tak na markýze a oheň. Veliký román, jímž se musí čtenář prokousávat, ale čím více kouše, tím více si uvědomuje, že to, co přežvykuje, je něco neobyčejného, a tak přežvykuje dál a dál a dál ... A pak je konec a v ústech lahoda. Tohle stálo za ten čas.

Zirvith
12.08.2021

Knihu jsem si chtěla přečíst právě kvůli období VFR, které mě nějak dost zajímá. Ovšem Hugo se opravdu nečte zrovna nejlíp, a tak mi trvalo celý měsíc, než jsem se knihou probrala až na konec :) Celkově tam moc zajímavého děje není, ale ke konci se konečně aspoň něco začalo dít. Občas jsem se do knihy i začetla, ale často mě nudila. Tři body dávám hlavně za mé oblíbené historické období :-)

ikorka
07.08.2021

Vod Huga mám ráda snad vše. Od Chrámu matky Boží přes Muže, který se směje až po tuto krásnou knihu. Oproti ostatním celkem krátká, ale překvapivá a strhující. Mám pro tohoto autora zkrátka slabost :-).

Haloon
11.06.2021

Kapitola Francouzské revoluce, kterou si autor sice osobně nezažil, ale skrze rodiče, k ní má silný vztah (otec revolucionář, matka roajalistka). Konflikt obou táborů a jejich ideologií se v díle zdá nepodstatný v porovnání s hrůzami války. Konečně, autor k stáru zcela jednoznačně upřednostňuje život, zde reprezentovaný nevinnými dětmi, které stojí nade všechny spory.

jprst
14.01.2021

Zajímavý historický pohled na část francouzské revoluce, kterou autor nevidí jen černobíle a jen jako souboj jejích představitelů, ale především jako konflikt jejich dobových ideí.

ludek.n
04.12.2020

Píše se rok 1793. Evropa napadla Francii a Francie napadla Paříž. Nelze si představit nic tragičtějšího, proto je tento rok významnější než celý zbytek století. Drama, jež má velkolepost epopeje. Nějak takto popisuje vrchol francouzské revoluce Victor Hugo ve svém románě, zasazeném do bouřlivého prostředí kraje Vendée. Vůbec nebudu polemizovat s názorem, že se jedná o vpravdě grandiózní a sugestivní dílo, hodné velikána francouzské literatury. Události, předcházející zničení korvety Claymore u Minquierské skály nebo hrdinný boj o věž Tourgue jsou úchvatnými ukázkami Hugova dramatického mistrovství. Na druhou stanu jeho cesta k finálnímu účtování je všechno jiné jen ne pevná a přímočará. Velký básník se ve své poetice občas ztrácí, každá malichernost ho pobídne k sáhodlouhé odbočce, plné patosu a monumentálního fantazírování. Vrcholem všeho je pak sice vzletný, ale téměř dokumentární, popis pařížského Konventu s vyjmenováním všech jeho členů. Deset stran do vás buší jméno za jménem, jedno revoluční heslo vedle druhého, provolání, proklamace v nepřetržitém ubíjejícím sledu. Vlastně celý druhý oddíl o Paříži je těžkou zkouškou trpělivosti a odhodlanosti se jím pročíst. Poslední román Victora Huga tak pro mě už asi provždy zůstane rozporuplnou knihou: dojme k slzám, vzbouří emoce, otravuje, baví i nudí.

1