Devadesát tři

kniha od:


Koupit

Poslední román Victora Huga; napsal jej v sedmdesáti letech, bezprostředně po krvavém potlačení pařížské komuny roku 1871. Psát v té době oslavný román o nejpohnutějším roce Francouzské revoluce, o roce 1793, byl čin hodný Hugovy velikosti. Vyděšení Francouzi raději o revoluci mlčeli... A psát tehdy o revoluci a neodsoudit Dantona a Robespierra a celou jakobínskou diktaturu bylo velmi odvážné. Příběh se odehrává mimo Paříž, v kraji Vendée, kde byly silné pozice protirevolučních royalistických sil. Hugo spojuje historickou látku, kterou detailně zná, s působivou, imaginativní fikcí. Dramaticky sevřený děj pak podtrhuje výjimečné postavení tohoto románu v celé autorově tvorbě....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/5740/devadesat-tri-woI-5740.jpg 3.9190
Žánr
Literatura světová, Romány, Historické romány
Vydáno, Naše vojsko
Orig. název

Quatrevingt-treize, 1874

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (26)

Kniha Devadesát tři

Přidat komentář
jprst
14. ledna

Zajímavý historický pohled na část francouzské revoluce, kterou autor nevidí jen černobíle a jen jako souboj jejích představitelů, ale především jako konflikt jejich dobových ideí.

ludek.n
04.12.2020

Píše se rok 1793. Evropa napadla Francii a Francie napadla Paříž. Nelze si představit nic tragičtějšího, proto je tento rok významnější než celý zbytek století. Drama, jež má velkolepost epopeje. Nějak takto popisuje vrchol francouzské revoluce Victor Hugo ve svém románě, zasazeném do bouřlivého prostředí kraje Vendée. Vůbec nebudu polemizovat s názorem, že se jedná o vpravdě grandiózní a sugestivní dílo, hodné velikána francouzské literatury. Události, předcházející zničení korvety Claymore u Minquierské skály nebo hrdinný boj o věž Tourgue jsou úchvatnými ukázkami Hugova dramatického mistrovství. Na druhou stanu jeho cesta k finálnímu účtování je všechno jiné jen ne pevná a přímočará. Velký básník se ve své poetice občas ztrácí, každá malichernost ho pobídne k sáhodlouhé odbočce, plné patosu a monumentálního fantazírování. Vrcholem všeho je pak sice vzletný, ale téměř dokumentární, popis pařížského Konventu s vyjmenováním všech jeho členů. Deset stran do vás buší jméno za jménem, jedno revoluční heslo vedle druhého, provolání, proklamace v nepřetržitém ubíjejícím sledu. Vlastně celý druhý oddíl o Paříži je těžkou zkouškou trpělivosti a odhodlanosti se jím pročíst. Poslední román Victora Huga tak pro mě už asi provždy zůstane rozporuplnou knihou: dojme k slzám, vzbouří emoce, otravuje, baví i nudí.


Bandini
27.07.2020

V knize se objevuje hodně jmen a historických událostí a místy jsem se trošičku trápil, ale jinak jsem nadšen! Neznám moc spisovatelů, kteří umí vyprávět přiběh tak jako Hugo.

Rilian
02.06.2020

Hugovy romány mám rád pro autorův talent dokonale v jedné větě vystihnout situaci či samotného ducha doby. Román devadesát tři je krátký a velice čtivý. Knihu bez problémů přečtete za dva dny. Nicméně nesouhlasím s názorem, že autor v tomto textu demonstruje svoji náklonnost k revoluci. Kniha je především o revoluci jako takové. Každá revoluce začíná vznešenou myšlenkou a svržení starého režimu nutně vede k radikalizaci toho nového. Teprve po vlně teroru přichází buďto další revoluce nebo odstranění oněch "otců revoluce". Rok 1793 byl podle Huga právě tímto mezníkem. Sám píše: "Po roce 1793 vstoupila revoluce do zvláštního zatmění, jakoby století zapomnělo dokončit, co začalo....bujnost vystřídala děsnou apokalypsu a vypukla ve smích po zděšení...". Střet mladého a starého markýze je zároveň střetem starého a nového režimu, přičemž strana republiky je na rozdíl od royalistů ještě více rozštěpena. Postava Cimourdaina znázorňuje republiku "trestající" kdežto Gaouvain republiku "odpouštějící". Autor ukazuje, že na každé straně jsou lidé dobří i špatní. Revoluce všeobecně mění lidi a "z knězů dělá vojáky jako ze zvonů kulky". Popravdě mi postava Cimourdaina připomínala postavu madame Defarge z knihy Příběh dvou měst od Ch. Dickense. Obě postavy ztělesňují teror a slepou nenávist. Hugo sám popsal Cimourdaina jako člověka mající přímočarost kulky, které vidí pouze svůj cíl. Kniha je vhodná i pro první kontakt s dílem Victora Huga, ale je zapotřebí neočekávat nějakou přehnanou akci. Autor píše o revoluci jako fenoménu a o vzácných případech, kdy lidé z obou stran projeví lidskost navzdory politice, víře nebo praporu, pro který krvácí.

Set123
27.04.2020

Nejraději mám ty knihy, které mě donutí svým krásným vyprávěním nastudovat si nějakou historickou událost, nějaký filozofický postoj, či třeba jenom mytologii, která je uzavřena v dalších knihách autora. V tomto případě se jedná o první variantu.

Hugovo vyprávění v této knize je podle mě tak poutavé a fascinující, že mě donutilo studovat. Ještě nyní, několik měsíců po přečtení, ve mně některé části této knihy doznívají a já se nemohu zbavit pocitu, že tato knihy je prostě dokonalá.

Konkrétně na mě silně doléhá rozhovor Marata, Robespierra a Dantona, který velice dobře vystihl jejich charaktery, tak jak vyplývají z jejich historických činů. Autorovi se podařilo nádherně začlenit vlastní příběh do politické spletitosti Velké francouzské revoluce a za to musím vyjádřit veliký obdiv. Je zde několik pohledů na dějinné události a to je skvělé.

Dalším momentem je jeden z proslovů markýze Lantenaca, který se dosti neobdivně vyjadřuje k Volatirovi a dalším, což opět poskytuje mnoho materiálu k zamyšlení.

Co považuji za velikou výhodu této knihy, je její krátkost. Ne, že by Hugo úplně odpustil dlouhé popisy, to ne, ale je jich zde celkem málo a kniha krásně utíká.

A asi poslední co bych chtěl říci, je to, že souhlasím s lidmi, kteří obdivují popis zápasu s utrženým dělem na lodi. Tato část knihy je naprosto geniálně napsaná. (Celá kniha je geniálně napsaná, ale tato část se ještě maličko vyvyšuje.)

hoho99
21.04.2018

(+ SPOILER) Tenhle román měl pro tak trochu dvě tváře. Jednu popisnou, lehce filosofickou a rozvleklejší (rozmluvy Dantona, Robbespierra a Marata nebo popis Konventu). A tu druhou tvář, příběh odehrávající se v Bretani, tedy tu aspoň pro mě strhující a velmi zábavnou. Příběh povstání ve Vendée s brutálními boji mezi Lantenacovými povstalci a Gauvainovými revolučními jednotkami, silný příběh Michele Fléchardové a jejích dětí. A pak do toho všeho přišel ten idiot Cimourdain, díky němuž radost z vysvobození dětí Fléchardových vystřídal vztek na to, že Cimourdain dal zgilotinovat Gauvaina. Tak aspoň, že to ani on nepřežil, říkal jsem si, když jsem knihu zavíral. Ale čtení to bylo pro mě pěkné, místy složitější, ale doporučuji.

Antonín185
22.11.2017

Tak trochu jiný Hugo.

HannyC
02.11.2017

Nechtěl se mi číst Zvoník od matky boží ... chtěla jsem se jako náctilená vyhnout "dramatu lásky" (samozřejmě směšné a zcela mimo mou úroveň), tak jsem sáhla po 93 :) To byl teda hukot. Pokud si žijete v míru a komunismu tak tento skok do minulosti je fakt "saltem mortale". Skládám hold autorovi, protože mě "otrlou puberťačku" dokázal vyšokovat a "citově" otevřít. Děkuji :) Nehledě na to, že jsem si i jako milovník historie "užila" tehdejšího "aktuálního" dění francouzské revoluce :)

1