Artušova smrt I. Kniha I–VII

Toto konkrétní vydání vydání slavného Maloryho rytiřského eposu vypadá vskutku krásně: vázané, ve třech dílech, s vkusnou obálkou a pietně vysázeným textem...

Žel za pozornost stojí, že navzdory hrdě znějící anotaci dostala kniha od Obce překladatelů za zfušovaný překlad anticenu "Skřipec" (ocenění za r. 1997).
Tudíž bych nejspíše doporučil orientovat se raději na mírně zkrácené, leč rozhodně kvalitní, klasické vydání z r. 1960.

p.s. Osobně jsem Artušovu smrt četl v překladu slovenském (vyd. Tatran 1979, přel. Emilio Castiglione), který se mi velmi líbil. Nemohu hodnotit věrnost originálu, s tím jsem jej neporovnával (a ani bych to nesvedl, nejsa odborníkem na středověkou angličtinu), leč jazykově je rozhodně velmi krásný, vytříbený.

p.p.s Těžko se vyhnout konstatování, že úroveň překladů a redakční práce dřívějších (rozuměj předpřevratových) nakladatelství byly bohužel v průměru na značně vyšší úrovni, než je tomu nyní. A platí to velmi často i pro relativně velké a zdálo by se prestižní nakladatelské domy, které pouštějí stále častěji do oběhu texty vskutku otřesné úrovně.
Při čtení dokumentů Obce překladatelů lze občas nad nálezy jen nevěřícně kroutit hlavou - viz jejich oficiální webové stránky, kde jsou zveřejněné posudky těch největších "hvězd" překladatelského nebe. Tedy, v tomto případě je to spíš očistec, či rovnou peklo.

Na straně druhé, nelze se tak úplně divit. Práce překladatele je u nás nejhůře honorovaná v celé Evropě (tuším krom Lotyšska) a tak rychlokvašné a odbyté překlady (či v lepším případě plagiáty starších) spíše budou jen přibývat. Nehledě na svůdné možnosti vypomáhat si různými (rychlo)překladači.

13.12.2020

Konečně se mi podařilo ulovit dlouho sháněnou Artušovskou legendu v podání Thomase Maloryho. Na českém trhu sice najdete vydání z roku 1960, které je značně ořezané, jak to tak u nás bývá zvykem. Avšak Jota překladem Ivoryho Rodrigueze poskytla českým čtenářům rytířský epos zabírající tři díly a téměř 1200 stran menšího formátu co nejvíc ctící původní originál. Vlastně originály dva až tři. Ačkoliv nejsem nijak vzdělán v této oblasti, myslím, že těžko najít rozsáhlejší soubor legend o králi Artuši, než právě z pera Maloryho (v češtině rozhodně ne). Ostatně samotný vznik a pozadí knihy je zajímavé samo o sobě s nemalým přesahem, ale to si nechám případně na závěrečný komentář. Jsem velice rád, že jsem se mohl nechat pohltit prvními sedmi knihami souboru.

Během četby, kromě pohlcení příběhem, běžel mi hlavou komentář, který jsem si chtěl zapsat do "čtenářského deníku" na databazeknih. Poněkud ironicky však jeho podoba zmizela s poslední stránkou. Utěšuji se vírou, že to snad není tak neobvyklý jev a přece se pokusím shrnout dojmy, byť vyzní poněkud rozevlátě.

Maloryho styl je celkem zběsilý. Žádné dlouhé popisování, ba naopak - spád, rychlost, strohost vět až upomínající pohádková vyprávění. Což legendy svým způsobem vlastně jsou. Nicméně Malory sází událost za událostí a prostředí za prostředím tak rychle, že chvílemi bloudí v chronologii (v první bitvě králů má Artuš svůj Excalibur, který následně dostane od jezerní víly) i předkládaných skutečnostech (během odstavce se z padesáti rytířů stane třikrát dvacet). Nemluvě o tom, že vyprávění posadil do šablony stále opakované, čili pro nejednoho čtenáře se může souvislá četba stát celkem unavující až nudná. Je jisté, že ne každému sedne četba knih starých šest století.

Co však k obsahu? V prvním díle jsem potkal prakticky všechny "staré známé" - Uthera Pendragona, Artušův nástup na trůn, jeho první bitvy (jak válku s jedenácti králi, tak hlavně s římským císařem Luciem), největší hřích i svatbu s Gueneverou, nedostižného Merlina (který to vzal poměrně zkrátka jako sám autor) s talentem přijít, zavelet, odejít a nakonec se nechat podvést Nimue, zlovolnou Morganu vládnoucí zemi Gore (což nebude náhodné pojmenování), zmínku o Mordredovi. Dvě třetiny této knihy však patří rytířům Kulatého stolu a jejich příspěvkům k Artušovskému kultu svými příběhy - Lancelot, Gareth, Gawain nebo Balin jako nejhlavnější z nich. Inu, jaké dějinné období, takové Artušovské legendy. A ty vrcholně rytířské od Maloryho začaly velice slibně.

20.03.2016

Super téma, které mám ráda, ale prokousat se někdy nebylo lehké :) je to na delší čtení :)

28.08.2014

(Komentář se vztahuje ke všem třem svazkům.)
Po příbězích Amadise Waleského se jedná o mou druhou zastávku na cestě k Donu Quijotovi. Těžko proto mohu Artuše hodnotit v kontextu jiných rytířských románů, ale oproti Amadisovi pojednává na podobné ploše o mnohem větším počtu postav a událostí, což je vítané pro zájemce o mytologii družiny rytířů Kulatého stolu, avšak spornější z hlediska literárního. Děj má rychlejší spád, jedna událost stíhá druhou, a nenachází se zde tolik rozvláčných pasáží, zejména podrobných vylíčení klání; kniha se tak čte lehčeji, avšak ona osobitost rytířského románu kvůli tomu není tak silná, nehledě na to, že přílišná dějovost je v kombinaci se stylovou strohostí a značnou šablonovitostí časem otupující.

Nejpřekvapivější a nejsilnější v Artušově příběhu je zásadní proměna, k níž dojde počátkem třetího svazku. Do světa rytířů, kteří své životy věnují dobrodružstvím, kláním a radovánkám se sličnými pannami, náhle vstupuje Bůh a s ním se zásadně převrací hodnotový žebříček světa: co bylo dosud zdrojem slávy a radosti, je nyní zdrojem viny a strasti; zatímco dříve bylo umírání v čestných kláních běžnou součástí života, a potupou byl spíše snaha o zachování života, najednou život nabývá až posvátné povahy, a bloudící rytíři na výpravě za Svatým grálem se snaží proměně přizpůsobit. Tato část díla je i dějově pestřejší, když opouští koleje vyjeté v prvních dvou svazcích, a plně jsem se do ní při čtení ponořil. Spojení těchto dvou tak odlišných částí díla, jež obě působí stejně přirozeně a přesvědčivě, je pro mne jistou záhadou, činí však dílo o poznání hlubším, než jakým se zpočátku být zdá. Mimochodem, kniha byla mimořádně dovedně zfilmována Johnem Boormanem jako Excalibur. (Celkové hodnocení tedy činí ****.)