1. Domů
2. Autoři
3. Martin Buber
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 21
• Bazar 2
• Životopis
• Citáty 8
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 21 knih

Nové komentáře u knih Martin Buber

Cesta člověka podle chasidského učení

„Chasidský náboženský (a filozofický) traktát z pera Martina Bubera, jednoho z nejvýznamnějších židovských chasidských filozofů a představitelů náboženského učení, který vycházel z učení zakladatele chasidismu Jisra'ele ben Eliezera (Ba'al Šem Tova). Traktát je rozdělen do šesti kapitol: Sebeuvědomění, Zvláštní cesta, Rozhodnutí, Začít u sebe, Neobírat se sebou, Tam, kde člověk je. Je zaměřen na základní východiska chasidského učení, hnutí židovské zbožnosti, založené v 18. století Baal Šem Tovem po pogromech kozáckého vůdce Bohdana Chmelnického, které proti učenosti zdůrazňuje niternou zbožnost člověka. Dnes se jedná o jeden z nejvýznamnějších proudů soudobého ortodoxního judaismu. Buber zdůrazňuje, že člověk si má volit v životě cestu dle svého přesvědčení a preferencí – že „uvědomění si vlastní situace je začátkem cesty v lidském životě ... Věz, odkud jsi přišel, kam jdeš a před kým se máš zodpovídat.“ Že má nejprve hledat smíření v sobě samém a vyřešit nejprve svůj vnitřní konflikt (princip mylšení, slova a jednání), ještě před řešením konflitu s jinými lidmi – „vyjít ze sebe, ale nezaměřit se (jen) na sebe“ a tím „nasměrovat k činnosti ve světě, pro kterou je povolán.“ A to právě v místě, kde žije tady a teď, aby mohl realizovat svůj „bytostný úkol a naplnění bytí.“ Nakonec, Buber zmiňuje učení Baalšema, že „žádné setkání s bytostí či věcí během našeho života nepostrádá tajemný význam.“ Tím by měl člověk „rozvíjet pravý vztah k bytostem a věcem“, což souvisí s životem v pravdě a naplňování životního díla každého z nás. I pro lidi, kteří nejsou nábožensky zaměřeni, tak může pozorná četba této sumy chasidského učení přinést mnoho vhledů do vlasního života – pohledů na to, jaké hodnoty v jeho praktickém naplňování má cenu následovat a jakých východisek by měl (mohl) nabývat (o co je v něm možné usilovat - řečeno s Buberem (nechť je jeho duše navždy vevázána do svazku živých), je člověk zároveň „připraven odporovat zlu ve světě, stejně jako v sobě samém“, uvědomujíce si při tom všem svoji vlastní nedokonalost, a tím i lidskost.“... celý text
— tomas6658

---

Cesty do utopie

„Židovský filozof náboženstva, prekladateľ, žiak Diltheya a Simmela, autor populárneho diela Ja a ty Martin Buber napísal v roku 1946 knihu Cesty do utópie, ktorá bola až v roku 2021 preložená do českého jazyka a vydaná vydavateľstvom Přestupní stanice. Zo sociálno-filozofickej knihy sa vynára otázka: Sú anarcho-komunitarizmus, asocianizmus, družstevníctvo alebo decentralizovaný samosprávny socializmus alternatívou pre riešenie spoločenských problémov? Martin Buber v knihe aplikuje svoje komunitárno-socialistické postoje, teóriu dialogickej komunity založenú na interpersonálnych dialogických vzťahoch. Kniha (prostredníctvom analýzy dejín utópií) usiluje o redefinovanie pojmu utópia Buberovou ambíciou je preskúmanie hesla utopický za účelom vymanenia socializmu zo slepej uličky. Autor vedie polemiku s marxistickou a leninskou interpretáciou utópií. V úvodnej kapitole (Pojem) autor analyzuje korene pomenovania utopický socializmus u Marxa a Engelsa a nachádza v nich celý rad protirečení. Zameriava sa na formulácie v Komunistickom manifeste a víťazstvo marxizmu v pôvodne kresťansko-utopickej Lige spravodlivých. Buber konfrontuje citácie Marxa a Engelsa s utopickými socialistami a anarchistami, predovšetkým Proudhonom. Autor kontinuálne pokračuje kapitolou Vec, kde sa snaží zadefinovať komplikované slovo utópia, na čom si vďaka zradnej dvojznačnosti etymológie tohto slova zlomilo väz už celý rad autorov. Buber definuje utópie ako nárys dokonalej spoločenskej stavby, obrazy niečoho, čo neexistuje, ale zároveň je prítomné v predstavách. Utópie sa podriaďujú ľudskej vôli, dokonca ich je možno označiť za obraz spoločnosti, ktorý je navrhnutý tak, ako by žiadne iné faktory než vedomá ľudská vôľa neexistovali (s. 18). Utopické obrazotvorné prianie sa viaže k nadpersonálnemu, ktoré nemožno realizovať jednotlivcom, ale iba ľudskou spoločnosťou. Utópie diferencuje od mesiášskej eschatológie (tá je vopred daná zhora, človek na nej nemá aktívny podiel), a tu sa práve autor začína zamotávať, keď napokon konštatuje, že vyvlastnená, pôvodne religiózne založená eschatológia sa transformovala v období francúzskej revolúcie do utópie. V Marxovej viere (ovplyvnenej Hegelom), podľa ktorej cesta ľudstva spočíva v prekonávaní rozporov nachádza Buber apokalyptické východisko: Bodom, na ktorom sa u Marxa utopizujúca apokalyptika láme a ekonomicko-vedecká topika sa prevracia v čistú topiku, je premena všetkých vecí po sociálnej revolúcii (s. 21). Buber konštatuje, že utópia tzv. utopických socialistov je predrevolučná a marxistická utópia je porevolučná, nakoľko odumieranie štátu a skok ľudstva z ríše nutnosti do ríše slobody sa podľa Bubera u Marxa odohrá až po dosiahnutí revolúcie. Nový model spoločnosti sa preto podľa Bubera odôvodňuje ešte dialekticky, avšak už nevedecky. Pomáha si slovami Paula Tillicha podľa ktorého marxizmus (aj napriek svojmu nepriateľstvu k utópii) sa nikdy nemohol zbaviť podozrenia zo skrytej viery v utópiu. Plánujúci rozum je utopický, konštatuje Buber a dodáva, že utopickí socialisti zachovávali pozitívny utopizmus v tom, že vedeli o rozmanitosti a protikladnosti vývojových tendencií, ktoré možno zaznamenať v každej dobe. Podľa Bubera je u Marxa premena spoločnosti umiestnená do ďalekej budúcnosti a je sprostredkovaná centralizmom, ktorý nestrpí žiadnu zvláštnu iniciatívu. To sa však v konečnom dôsledku dialekticky premení po revolúcii násilie sa mení v slobodu a uniformita v rozmanitosť. Na druhej strane utopický, nemarxistickí socialisti usilujú o cestu, ktorá je taká istá, ako ich cieľ veria tomu, že sa pre to, o čo sa usiluje, musí Teraz vytvoriť možný priestor... aby Potom došlo k naplneniu... (s. 24). Namiesto viery v revolučný skok, veria v revolučnú kontinuitu, v ktorej revolúcia znamená rozširovanie skutočnosti. Tieto Buberove postoje sú však veľmi problematické, nakoľko sa (ako väčšina autorov, ktorá sa pustila do podobnej analýzy) zamotal a chytil do pasce definície pojmu utópia, skrývajúceho protirečenia, ktoré do neho umiestnil už Thomas More miesto ideálne, no zároveň neexistujúce. V kapitole, ktorú nazval Tí prví autor hľadá komunitaristické prvky (vízia pospolitých sociálnych jednotiek, ktoré zakladajú na spojení výroby a spotreby) u Saint-Simona, Fouriera a Owena. Konštatuje, že Saint-Simon túto predstavu naznačil v projekte priemyselnej asociácie, rozvinul ju Fourier v projekte falanstér a napokon ju Buber nachádza v plánovaných Owenových spoločenstvách založených na vzájomnej pomoci a spolupráci. Ďalšie kapitoly knihy analyzujú koncepcie anarchistov Proudhona, Kropotkina a Landauera. V Proudhonovej teórii nachádza kontinuitu s projekciami utopických socialistov (aj napriek tomu, že sa voči nim vyhraňoval) a to predovšetkým v projekcii družstevných asociácií, teda pracovných družstvách ako strediskách výroby, ktoré sa budú sami ovládať (nebudú ovládané jedným vlastníkom ako kapitalistické podniky) a zároveň sa ich riadenie a držba stane kolektívnou (s. 42, 44). Pripomína Proudhonovu vetu, v ktorej apeluje na tieto dva princípy ako základ oslobodenia proletariátu. Ak by ich ľudia neboli schopní dosiahnuť, sú podľa Proudhona navždy stratení. Pre Proudhona sú predpokladom spravodlivosti sloboda a jednota. Buber prechádza celým vývojom Proudhonového myslenia a nachádza v ňom aj rôzne protirečenia a neistotu, napríklad jeho obavy pred kolektívnym egoizmom teda v nebezpečenstve, ktoré hrozí každému výrobnému družstvu, ktoré by vyrábalo pre voľný trh, totiž, že bude uchvátené duchom kapitalizmu, bezohľadným využívaním šancí a konjunktúr... (s. 50). Buber tiež okrajovo spomína koncepciu Lousa Blanca (štátne financované sociálne dielne), v ktorých Proudhon videl novú formu komunistickej centralizácie ako odrody absolutizmu. V ďalšej kapitole Buber predkladá k diskusii koncepciu Kropotkina ktorý vníma (pod vplyvom Gierkeho a tiež Hobbesa) celé dejiny ľudstva ako boj medzi štátnym centralizmom a slobodným združovaním v obciach, gildách, asociáciách, cechoch, kmeňových zväzoch či družstvách. Tento boj transformuje do konfliktu centralistického a federalistického socializmu. Kropotkinov utopický ideál je (podobne ako u Bakunina) v anarcho-komunistickej jurskej federácii federácia pospolitostí a výrobných skupín založených na seba-riadení a minime zastupovania. Takéto dobrovoľné asociácie by zároveň podľa Kropotkina umožnili plný rozvoj individuality. Kým Proudhona a Kropotkina väčšina ľudí, ktorí majú dočinenia s dejinami sociálno-politických teórií pozná, menej známym menom je Landauer, ktorému venuje Buber ďalšiu kapitolu. Landauer sa domnieva, že spoločenstvo (organická súnáležitosť) žije povedľa štátu. Potrebné je však prebudiť ho z hlbín, ktoré pretrvávajú pod kôrou štátu (s. 65). Štát podľa Landauera nemožno zničiť revolúciou, ale zmenou vzťahov obnovou organickej štruktúry v konkrétnej rozmanitosti a harmónii medzi národmi (s. 66). Landauerovi ide o znovuzrodenie národa z ducha obce a tradícií, čo Buber klasifikuje ako revolučné zachovanie prvkov, ktoré boli zakonzervované a ktoré sa hodia k novej stavbe sociálneho bytia (s. 68). Buber vyzdvihuje Landauerovu myšlienku ducha spoločenstva, ktorá je podmienkou skutočnej revolúcie socializmus je pre Landauera sloboda zo spoločného ducha (s. 72). Nasleduje pasáž (Pokusy) venovaná romantickým utópiám a družstevnému hnutiu, ktoré autor spája s rokmi 1830 a 1848 (chartizmom v Anglicku a revolúciami vo Francúzsku) a očakávaním veľkej premeny spoločnosti. Buber uvádza vznik prvých družstiev kreditných, spotrebných (King, Rochdale, Blanc) a výrobných (Buchez, Lasalle), ale aj iniciátorov komunitárnych experimentov (Owen, Cabet). Škoda, že autor nemá vedomosť o slovenskom, prvom zakladateľovi úverového družstevníctva, Samuelovi Jurkovičovi. Buber v kontexte rôznorodých aspektov zlyhaní družstevných pokusov konštatuje, že iba v úplnom družstve (čím Buber chápe systém kooperujúcich družstevných komunít, ktoré zlučujú výrobu a spotrebu a vo výrobe priemysel doplňujú poľnohospodárstvom, pozn. aut.) ...bude možné prekonať vnútornú problematiku družstiev a moc kapitalistických princípov, ktoré sa v nich uplatňujú (s. 88). V rozsiahlej kapitole Buber dôsledne analyzuje Marxov vzťah k družstevníctvu a samosprávam. Dokazuje, že Marx v niektorých obdobiach váhavo oceňoval družstevné a samosprávne formy presadzovania socializmu (federalizmu komún a družstiev), ale aj čiastkové úspechy hnutia. Buber však napokon konštatuje, že napriek tomu, že Marx oceňoval Parížsku komúnu ako decentralizovaný projekt vlastnej vlády výrobcov, marxistické hnutie nechcelo, ani neučinilo, tento projekt za cieľ svojho jednania (s. 123). Buber sa domnieva, že ak by komúna zvíťazila, družstvá by sa stali zárodočnou substanciou novej spoločnosti (s. 112). Cez tri desiatky strán venuje Buber analýze Leninovej koncepcie opätovne zdôrazňuje, že aj Leninom chápané soviety boli pod vplyvom Marxovej interpretácie Parížskej komúny predovšetkým prostriedkom revolučno-politickej moci (Lenin z hľadiska svojej centralistickej politickej stratégie nepočítal s komúnami ako stálym sociálnym decentralizovaným organizmom). Rady ako lokálne orgány boli pre Lenina iba prostriedkom pre uskutočnenie revolúcie, revolúcia nebola prostriedkom pre budovanie rád. Buber však pripomína, že Leninov vzťah k družstvám sa menil kolísal medzi podporou družstiev a štátnym centralizmom. Až pred smrťou vyjadril víziu spoločenského poriadku s uvedomelými družstvami ako naplnenie snu Roberta Owena (s. 150). Predposlednú kapitolu venuje Buber chaluzistickým kwuzy (ako špecifickej forme komunitarizmu), ktoré vznikli nie na základe doktríny, ale činu (s. 160). Buber tieto spoločenstvá považuje za prejav autentickej a nedoktrinárskej pospolitosti, ktorá však taktiež narazila na svoje problémy. Dáva im však ako autentickým spoločenstvám do budúcnosti veľkú nádej. Záver knihy (V kríze) rámcuje filozofickou meditáciou o strate súnaležitosti medzi ľuďmi a nad možnosťou budúcej sociálnej transformácie. Buber prehlasuje: Spoločné hospodárenie je možné iba ako socialistické (s. 173) a v zápätí dodáva, že pod socialistickým chápe pospolité spoločenstvo ľudského rodu, ktoré nie je zastupované štátnou mocou. Kolektivita, do ktorej rúk prichádza moc, by mala svojimi inštitúciami umožňovať skutočný pospolitý život a aby sa skupiny stali vlastným subjektom tohto procesu. Buber volá po znovuzrodení obce, spoločenstva, pospolitosti ako alternatíve voči individualizmu. Nové formy sociálnych vzťahov možno podľa Bubera dosiahnuť upevnením kooperatívnych prvkov v spoločenstvách iba slobodné a decentralizované združenia môžu zdola priniesť vzájomnú zodpovednosť. Centralizáciu akceptuje iba tam, kde to vyžadujú podmienky. Iba naplno štrukturovaná pospolitá spoločnosť (na základe faktickej reštrukturalizácie cez družstvá) môže podľa Bubera prevziať dedičstvo štátu. V období, ktoré perfektne dokázalo ako je na jednej strane trhový model spoločnosti v krízových situáciách neudržateľný a na strane druhej štát bez silného sociálneho základu bezzubý pri riešení závažných spoločenských problémov, sa otvárajú mnohé otázky vo vzťahu k veciam verejným. Myšlienky komunitárnej kooperácie sa preto môžu stať v 21. storočí mimoriadne aktuálne. Aj preto je Buberova kniha užitočným materiálom pre štúdium zamerané na hľadanie nových spoločenských vízií.“... celý text
— Akademik1991

---

Cesta člověka podle chasidského učení

„Chasidismus není náboženství, je to způsob života. Baal Šem Tov, zakladatel chasidismu, nepřinesl novou podobu náboženství. Inicioval hnutí duchovní obrody. Toto hnutí pak ovlivnilo velkou část východoevropského židovstva. Lidem utrápeným chudobou a pronásledováním přinesl útěchu a ujištění, že každý člověk je před Bohem jedinečný a nepostradatelný. Není třeba stát se učencem, aby člověk dosáhl Boží přízně. I ten nejobyčejnější, nejchudší a nejprostší člověk je volán k radostné službě Bohu. A sice tam, kde je, ať je to pekař, krejčí nebo nosič vody. Každý má najít svůj úkol, ano, každý má najít sám sebe, spojit se se svým vlastním nitrem. Baal Šem Tov protestoval proti vystupňované askezi, která byla tehdy mezi náboženskými horlivci obvyklá. Boj proti vlastnímu tělu považoval za velký omyl. Tělo je stejně jako duše velkým Božím darem. Je třeba vděčně přijmout lidskou tělesnost i lidskou duchovnost. Tělesné potřeby je třeba posvětit, ne potlačit. Duchovní cesta, kterou Baal Šem Tov hlásal, je cestou „života před Boží tváří“. Přikázání Tóry nejsou pokyny k asketickému odříkání. Učí člověka rovnováze, ukazují mu, jak se vyhnout krajnostem, jak „chodit po Božích cestách“. Ani askeze, ani poživačnost, ale rovnováha. Chasidismus učí přijetí sebe sama. Jde o to, aby člověk vděčně přijal svou jedinečnost. V dnešní době máme tendenci se pořád s někým srovnávat, jsme nešťastní z toho, že nejsme tak bohatí nebo tak štíhlí nebo tak krásní jako někdo jiný. Chasidské pojetí člověka učí, že každý je vzácný ve své jedinečnosti a že nikdo se nemá snažit stát někým jiným. Rebbe Zusja z Hanipole říkal, že až bude stát před nebeským soudem, nezeptají se ho, proč nebyl Mojžíšem nebo Abrahamem, zeptají se ho, proč nebyl Zusjou z Hanipole. Je důležité připomenout, že chasidismus není jen určitou formou židovské mystiky. Je pravda, že chasidské učení vychází z luriánské kabaly, ale tato nauka je v něm přetvořena a přetavena v celistvé pojetí života a ve svébytné pojetí člověka a smyslu lidského života. Chasidé trvají na tom, že člověk je ve své podstatě dobrý a že ten, kdo se dopouští zlých činů, se vlastně mýlí a sám sobě nerozumí. Je třeba mu pomoci, aby porozuměl sám sobě, aby našel spojení s vlastním základem, který je dobrý, protože je dílem Božím. To se samozřejmě týká každého člověka, nejen židovského národa. Podle židovské tradice Bůh vložil své světlo do Tóry a Hospodinovi spravedliví (zvaní cadikové) jsou natolik ponořeni do světla Tóry, že se jím stávají. Stávají se chodící Tórou. Takže cadik – nejenom tím, co říká a co vyučuje, ale i tím, co dělá, jak žije – vyzařuje světlo Tóry. A protože ne všichni chasidé mohou cadika na vlastní oči pozorovat při jeho každodenním životě, ti, kdo to štěstí mají, vyprávějí o tom těm, kdo to na vlastní oči neviděli. Podle chasidské nauky září světlo, vycházející z cadikova života, i z příběhů, které se o něm vyprávějí. Výhodou vyprávění je také to, že i člověk, který nerozumí Tóře nebo ani neumí číst, určitě dokáže naslouchat příběhu. I ten nejobyčejnější a nejprostší člověk si dokáže něco vzít z příběhu, který slyší. A vezme si právě to, na co je připraven. A možná po letech zaslechne v tomtéž příběhu něco nového a přinese mu to duchovní užitek, na který by dřív nebyl připraven. Podstata chasidismu se takto předává v příbězích o těch, kdo byli ztělesněním Tóry. Právě v tomto smyslu chasidismus vlastně není nějaký zvláštní druh náboženské praxe, ale „umění žít“. Je to určitá filosofie života, přístupná více méně každému. Chasidismus učí rozumět sobě samému a rozumět druhým lidem, nesoudit přísně ani sám sebe, ani druhé lidi. Protože každá lidská duše je jedinečná a nikdo nemá právo soudit druhého člověka. Chasidské učení není jenom pro židy. Vlastně v něm není nic, co by se hodilo jen pro nábožensky založené povahy. Chasidské učení vychází z určitého porozumění smyslu lidského života. Trvá na tom, že závist je vězením duše, že pomáhat lidem je lepší než jim škodit nebo na ně kašlat. Že člověk je šťastnější, když dává, než když bere. Chasidismus povzbuzuje k vděčnosti a k radosti ze života, k přijímání všedních dnů jako příležitosti k setkání, k rozhovoru, k přátelství. Dá se říct, že chasidismus má co nabídnout i lidem, kteří se nepovažují za věřící. Protože chasidské učení nabízí cestu ke spojení s vlastním nitrem. Chasidští mistři upozorňují na to, že jako lidé často žijeme na povrchu a nejsme v kontaktu s vlastní duší, s tím, kým v hloubi srdce jsme. To nás zavléká do všelijakých problémů, které nám berou štěstí a svobodu. Chasidismus zároveň vychází z bytostné propojenosti všech lidí. Slavný rebbe Šmelke z Mikulova říkával, že člověk se má na druhé lidi a jejich odlišnost i jejich nedostatky dívat tak, jako že jsme všichni končetiny jednoho těla. Když pravá ruka nechtěně udeří do levé nohy, nebude přece levá ruka pravou ruku trestat, odmítat nebo zatracovat. Naopak, pokud jsme všichni součástí jednoho celku, je třeba hledat způsoby, jak pro každého najít jeho vlastní úkol, jeho vlastní cestu, aby mohl najít sám sebe, aby mohl uskutečňovat svoje životní poslání a v tom najít štěstí a radost ze života.“... celý text
— uwe.filter

---

---

Život chasidů

„Tato útlá knížečka obsahuje výklad podstaty chasidského učení a osobní vyznání autora o duchovním spříznění s tímto teologickým a filozofickým způsobem myšlení. Martin Buber zasvětil život shromažďování a převyprávění těchto krátkých, mystických a radostných legend, které zprostředkovávají esenci chasidského mysticismu: spojení Boha s každodenním životem, intenzivní radost a zanícení pro víru, což kniha nabízí jako inspiraci pro moderního člověka navzdory občasné složitosti Buberova stylu. Příběhy lze považovat za pravé "texty" chasidů, které odhalují hlubokou spiritualitu a "svatou radost". Buber není jen sběratelem, ale i interpretátorem, který pomáhá modernímu čtenáři porozumět tomuto světu. Příběhy jsou stručné, energické, někdy záhadné. Buberův styl může být pro někoho náročný, ale je klíčový pro pochopení dialogické filozofie, která se prolíná i v jeho dalších dílech jako "Já a Ty", klade v nich důraz na Boha v každodennosti, hledání smyslu a spojení s božstvím skrze zanícený život. Buberovo dílo o chasidech je ceněno jako most mezi mystikou a moderním myšlením, které nabízí alternativu k abstraktní filozofii, ukazuje "jak se Bůh stává viditelným ve všem".“... celý text
— uwe.filter

---

Lidské a mezilidské

„Kromě Freudovi psychoanalýzy se Buber také vyjadřuje ,v některých pasážích, k Jungově analytické psychoterapii. Nicméně, aby to neznělo jako pouhé okecávání zcela o ničem. Kniha v dává smysl, především pokud jí máte v kontextu jiných psychoterapeutických směrů - PCA, respektive Rogers si od Bubera inspiruje apod. A osobně jsem po ní v podobném duchu také sáhnul, a v případě sepisování bakalářky :D“... celý text
— Raddeeqq