Oponn
přečtené 367
Zločin a trest
2022,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál. Po letech (neopodstatněného) odporu k ruským klasikům jsem si řekl, že pokud Zločin a trest zvládnou holky z osmičky, zvládnu to i já. Byl jsem překvapen, když Raskolnikov svůj zločin spáchá na prvních několika desítkách stran. Říkal jsem si, co může následně pětisetstránkový opus nabídnout... Klišovitá klauzulka o tom, že se jedná o psychologickou studii vraha, je však naprosto trefná. Několik set stran (přestože nemá kniha fixní fokalizaci) sledujeme dění v hlavě vraha a postupné proměny v psychice, chování a názorech člověka, který myslí nekonformě; řečeno dost kulantně. Osobně ale nevnímám Raskolnikův příběh jako rozklad osobnosti, ale jako příběh prozření. Nemohu si pomoci, ale konec příběhu mi připomíná závěr Hitchcockova Psycha nebo Alexe z filmového Mechanického pomeranče. „Byl jsem vyléčen." Jestli vás obtěžují sáhodlouhé vnitřní monology na jedno téma, případně dialogy o nesmysluplnosti lidské běžnodennosti, knize se raději vyhněte, nepřinese vám nic zajímavého a ke splnění povinné četby vám postačí výtahy na internetu. Pokud bych měl říct jeden pocit, který ve mně kniha zanechala, byl by to děs. Děs z toho, nakolik mi byli Svidrigajlov a Raskolnikov sympatičtí. To, nakolik jsem dokázal porozumět jejich hodnotám, cílům, myšlenkovým pochodům a motivacím, mě samotného staví do pozice, která mi není úplně komfortní, nicméně asi budu muset být Raskolnikovem a nakonec jít se svou kůží na trh.... celý text
Roy Ellis: Šéf skinhead
2023,
Honza Vedral (p)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál. The Boss is back! Persona, která ovlivnila nejednoho blázna, a její ne vždy růžový životní příběh, který začíná mačetou a po stejně ostré dráze se potom ubírá dodnes, je inspirativní pro mnoho lidí dodnes. Roye si velice vážím, protože je jeden ze základních kamenů subkultury, jejíz hrdou součástí jsem a snad i budu dál ve svém životě. Jak říká Šéf sám, je to hlavně o muzice a nikomu nic nedat lacino. Knížka, za kterou jsem Honzovi hrozně vděčný a zároveň jsem hrdý, že něco podobného se v Čecháh povedlo přivést na knižní trh. Na druhou stranu má podle mě jeden nedostatek a to je samotné pojetí knihy, které mě osobně nenadchlo. Honza se snažil dát co největší důraz na Royův přirozený projev, proto kniha působí jako tok Royových myšlenek. Zároveň ponechal Honza prostor opravdu jen pro samotné Royovy vzpomínky, zamyšlení se a dojmy z jeho života; v knize nenajdete běžný biografický postup ohledně vsuvek autora, komentářů, je zde opravdu jen to, jak svůj život vnímal Roy sám. Mně osobně tato forma nesedla, nicméně poslední dvojstrana, na které je shrnutý Šéfův přístup k životu a poselství do let dalších, mě svou přímočarostí a upřímností dostala. Bohužel i korektorům utekly některé fráze, které jsou zvláštně kalkovité. Ale co už. Knížka, která pro mě má nedostatky, nicméně stojí za to ji přečíst a šířit její myšlenku dál.... celý text