Nailo
přečtené 55
Píseň oceli
2019,
Michaela Merglová
Fantasy, které se tváří jako určené pro dospělejší publikum (neb obsahuje sexuální scény), leč ve skutečnosti připomíná spíš mizerně napsanou pohádku. Souboje jsou popsány citoslovci (bum, prásk, třísk) jako tomu bývá u dětských knížek a tento dojem ještě umocňují infantilní verše a "humorné" rozhovory hrdinů, které jsou na úrovni mateřské školy. :( :( Mnohokrát oceňovaná autorka bohužel ani tentokrát nepřináší ucelený text, nýbrž pouhou sbírku povídek, které jsou navíc i plné faktických chyb a špatně zvolených slovních spojení. Postavy připomínají karnevalové kostýmy, které autorka střídavě převléká, leč nedokáže jim vdechnout duši, díky čemuž pak mnoho rozhovorů působí až schizofrenicky. A hlavní představitel Minangard má myšlení ženy. Velmi smutný počin na poli české fantastiky. :(... celý text
Sestra mrtvého
2006,
Barb Hendee
Příběhově i po stránce překladu o hvězdičku lepší než Zloděj životů, avšak pořád to nedosahuje kvalit autorského debutu, kterým je první díl série. Začátek se četl vcelku příjemně, leč od chvíle, co poklidné putování narušila první "akční" scéna, se to jalo ubírat pod kytky. Hodně scén působilo zbytečně překombinovaně a dějství z pohledu Magieřiny matky občas až hraničilo s červenou knihovnou, takže žánrové označení "pro ženy" je více než odpovídající. (V době, kdy jsem sérii pořizoval a četl poprvé, nebyla takto označena.) Vývoj charakterů jednotlivých postav mě upřímně zklamal, neb přestože v knize máme dohromady šest představitelů (Magiera, Leesil, Chap, Win, Westiel a Chane), je to jako číst stále dokola o dvou totožných charakterech jen navlečených do jiných kostýmů. A závěrečný souboj s nekromantem mě upřímně vůbec nebavil pro svou roztahanost a byl jsem proto rád, že kniha už končí. Takže takový hodně průměrný díl, který však i přesto zůstává vysoko nad tvorbou současných českých autorů.... celý text
Růže pro Algernon
2016,
Daniel Keyes
Růže pro Algernon mají jednoznačně velmi zajímavý námět, který se v jádru dotýká každého lidského jedince, neboť téma osamění, šikany a pocitů méněcennosti není žádnému člověku úplně cizí. Charlieho příběh tudíž ve čtenářích vyvolává nejenom silné emoce, ale především pocit hlubokého souznění, který většině lidí stačí k tomu, aby je kniha oslovila a zanechala v nich vzpomínky. Pokud si je ovšem jedinec schopný tento princip uvědomit a nepodlehnout mu, pak ve svých rukou náhle nedrží nic jiného, než značně populistické čtivo, které cílí na širokou veřejnost, nikoli úzkou skupinu čtenářů. Takto pozorný čtenář si po chvíli začne též všímat i hluchých míst v příběhu a zejména pak velmi zmatené identifikace Charlieho postavy, jeho myšlení a názorů, jimiž jako by se nejen svému okolí, ale i čtenáři snažil akorát zalíbit. Drzoun by toto mohl shrnout slovy, že autor při vylepšování původní povídky, ztratil postupně nit a dočista se do toho zamotal. Danielu Keyesovi zůstává nicméně ke cti, že se z Charlieho postavy nesnažil vytvořit Supermana, jak je naopak častým nešvarem dnešní spisovatelů.... celý text
Mluví Černý jelen
2014,
John G. Neihardt
Mluví Černý jelen je příběh svatého muže z kmene Oglalů, které stejně jako spoustu dalších Indiánů, připravili Wašíču (bílí lidé) o jejich svobodu, kulturu i budoucnost. Rasismus, netolerance a touha po nerostném bohatství, v němž indiánské kmeny neviděly větší hodnotu, způsobila genocidu většiny původních obyvatel Severní Ameriky. Přeživší byli zavřeni do rezervací, kde se museli vzdát svých zvyklostí, víry i jmen. Na nesvobodě, utrpení a ponížení těchto lidí poté vyrostly velkolepé Spojené Státy Americké (USA), které se s postupem let staly modlou nejednoho dnešního demokratického státu. Příběh je napsán poměrně jednoduchým jazykem, přičemž se v odstavcích mnohdy opakují i celé věty. Rozhodně tedy nelze říct, že se jedná o vrcholně řemeslně zpracovanou beletrii a už vůbec to není plnohodnotná historicko-naučná literatura. Mluví Černý jelen je prostým vyprávěním starého lakotského muže, který na vlastní kůži zažil tragický konec éry svobodného života prérijních indiánů. Kapitoly jsou krátké, symbolika bohatá a indiánské zvyklosti vysvětlené s jakousi dětskou prostostí. Černý jelen vyprávěl svůj příběh Neihardtovi osobně a za přispění svého syna Bena jakožto tlumočníka, jenž vyrostl podle křesťnaských tradic. Omezená slovní zásoba zvýrazněná poetickými obraty jako "žlutý kov" má tudíž základ v indiánském jazyce, který s ohledem k životnímu stylu jeho mluvčích nevyžadoval tisíce komplikovaných výrazů. V porovnání s holywoodskými filmy přistoupil Neihardt k této problematice velmi citlivě a nesnížil se zbytečně ke stereotypům. V téměř 80 stránkovém doslovu českého překladatele Jan Ullricha (vydání Volvox Globator) jsou pak podrobně rozepsány chyby, jichž se Neihardt nevědomky dopustil, když místy špatně přetlumočená a těsnopisem zapsaná slova Černého jelena přetvářel do knižní podoby. Samosebou v doslovu nechybí ani obsáhlé pojednání o celém životě svatého muže, neb samotný příběh mapuje pouze jeho část. Ačkoli při výběru knih dávám přednost silně poetickým a náročným textům, nebylo pro mě čtení Mluví Černý jelen žádným utrpením, ale pohlazením po duši. Nepříjemnou pachuť mi přinesl pouze překladatelův obsáhlý doslov, který mi s ohledem na fakt, že mi indiánské téma není naprosto neznámé, přišel s výjimkou jazykovědných poznámek zbytečný. Samotný příběh nebo spíše poselství, jež v sobě nese, jsem si nicméně vychutnal jako pohled na zapadající slunce nad panenskou krajinou. Vyprávění na mě díky prostému jazyku působilo velmi uvěřitelně a lidsky, a nejednou jsem si při něm vzpomněl na svůj pobyt v Japonsku, kde mě s podobným stoicismem a současně dětskou hravostí učili tamním zvyklostem. Opomenu-li při hodnocení překladatelův doslov, jenž není součástí původního textu, mohu knize vytknout pouze jedinou věc. A to podtitul, který se původně objevil až s vydáním z roku 1988 a který obsahuje výraz Sioux. Tento, i přes jeho zlidovění nelze považovat za zcela politicky korektní označení Lakotů a to proto, že vznikl z francouzského přepisu slova Nadouessioux pocházejícího z jazyka kmenů Ojibwa, kteří byli lakotskými nepřáteli. V doslovném překladu se tudíž jedná o nadávku "Zmije".... celý text
Zlá doba pro draky
2010,
Sergej Lukjaněnko
Příběhů inspirovaných Tolkienovou Středozemí, podobně jako zápletek o vyvoleném princi či princezně zachraňující svět byly napsány mraky brakových knih. Zpracovat originálním a čtivým způsobem tisíckrát ohrané elementy fantasy žánru dokáže ze soudobých spisovatelů opravdu jen málokterý. Sergeji Lukjaněnkovi a Niku Perumovi se to v této knize povedlo doslova mistrně, a proto Zlou dobu pro draky bez výhrad považuji za jedno z nejlepších děl tohoto žánru. Hlavní představitel Viktor je vlákán náctiletou dívkou do magického světa elfů a trpasličích lokomotiv, aniž by tušil, že mu namísto role hrdiny bude přiděleno hrát spíše záporáka. Z útěku od ubíjející reality se tak stává boj o holé přežití, během kterého Viktor pochopí, že ptát se je zbytečné a litovat ještě víc. Středosvět čekají krušné časy a otázkou zůstává pouze to, kdo bude schopný porazit uměle vytvořeného draka. Bude to mýtický zabiják? Nebo skutečný drak? Nebo si s ním zvládnout poradit sami mágové? Hlavní hrdina je původem z Mosky a v knize se vyskytuje mnoho odkazů na ruskou zemi, jimž nejspíše nejeden západní čtenář nebude schopný úplně porozumět. Jednou z takových věcí je mj. i scéna s lupiči na vlakovém nádraží, ve které je patrná ruská mentalita, tolik nepodobná chování západních spojenců, kteří jsou schopni pro záchranu jedince obětovat desítku dalších životů. Pohádkový Středosvět je totiž ve skutečnosti něčím úplně jiným, než se zpočátku tváří a draci zde nejsou roztomilými okřídlenými ještěrkami, na kterých by spousta knihomolů chtěla v pondělí odlétat do práce. Postav je v knize víc a nejedna má jasnou představu o tom, jak vyřešit nahnutou budoucnost svého světa. A to vůbec nemluvě o tom, že si autoři v textu utahují z jiných známých děl i své vlastní práce. Zlá doba pro draky rozhodně není zábavnou brakovou literaturou, nýbrž satirickým příběhem, ve kterém se autoři umně spojují psychologii s prvky mytologie. Nechybí zde princip zrcadlení ani odkaz předků, avšak to nejdůležitější je poslání, které Lukjaněnko s Perumovem předávají čtenářům v závěru svého díla. Ten, kdo si volí svobodu nebo otroctví jsme pouze my sami a slabým hlupákům s volbou nepomůže ani drak, jednorožec nebo prsten moci.... celý text
Šeptající země
1977,
Gerald Durrell
Souvětí klidně na celý odstavec. Zdlouhavé popisy argentinské přírody, zejména pak jejích neobydlených stepí. Naprosto nulová akce a pomalé vypravěčské tempo. A k tomu neustálá konfrontace s názory a myšlenkovými pochody autora, který nejen, že je mužského pohlaví, konzumuje maso a holduje tabáku i alkoholu, ale ještě ke všemu chytá a skupuje zvířata pro svou soukromou zoologickou zahradu! Jinými slovy kniha, která svým stylem i obsahem dnes již osloví málokterého z mladých čtenářů a v brzké době se s velkou pravděpodobností zařadí na index krajně pohoršující literatury vhodné nanejvýš k ekologické recyklaci. :D :D Autor velmi osobitým způsobem popisuje veškeré útrapy i objevy, jež zažila jeho soukromá expedice tvořená jím a průběžně ubývajícími i přibývajícími členy. Tato dokumentární cesta, která začíná v poměrně nezajímavém Buenos Aires, čtenáře postupně provede skrze rozsáhlé stepi Patagonie, sousedící s věhlasnou Ohňovou zemí, aby jej v druhé polovině knihy odnesla na sever do provincie Jujuy. Na necelých dvě stě stránkách nás tak Durrell seznámí nejen s běžnou stepní zvířenou, mezi níž patří např. lama Guanako, pes Azarův či pštros Darwinův, ale též s tučňáky, lachtany či rypouši sloními. A ve druhé části knihy pak rovněž i s papoušky, hady, hlodavci, kočkovitými šelmami a samozřejmě dojde i na lov vampýrů. Bez mučení se přiznávám, že ač jsem k cestopisům nikdy nepociťoval averzi, rozhodně se nejedná o žánr, který bych aktivně vyhledával. Což byl také jeden z důvodů, proč jsem tak dlouho odolával manželčiným chvalozpěvům na Durrellovu tvorbu. Každopádně po přečtení první kapitoly, která je oproti zbytku knihy, velmi strohá a protkaná suchým anglickým humorem, jsem se musel opravdu přemlouvat, abych Šeptající zemi neodložil. Protože mi jsou však nedokončené úkony všeobecně silně proti srsti, pokračoval jsem tvrdošíjně ve čtení a s každou další kapitolou si knihu víc a víc užíval. Zejména pak použití španělského jazyka v přímé řeči mě příjemně potěšilo a dovoluji si tvrdit, že díky němu text působil velmi autenticky. Přestože zvířata i příroda celkově mají v mém srdci zvláštní místo, text, který se mi ze Šeptající země vryl nejvíce pod kůži se netýkal ani jednoho z nich, nýbrž nálezu indiánské lebky, jež doprovází Durrellův vnitřní monolog podbarvený hlubokou melancholií. Typografická stránka knihy mě příliš nenadchla, avšak protože se nejedná o chybu autora, nesnižuji za ni knize hodnocení. Každopádně jako náročný čtenář bych ocenil méně humoru a více informací o jednotlivých zvířecích druzích.... celý text
Výbor z díla II. - Archetypy a nevědomí
1997,
Carl Gustav Jung
Kniha nabízí přes 400 stran celoživotní práce uznávaného psychologa včetně odkazů na bezpočet odborných i prozaických děl autorů, jejichž jména pozvolna upadají v zapomnění. Podobně jako u prvního svazku se ani tentokrát nejedná o formát do kabelky. Kniha má pevnou vazbu, papírový přebal, černou lacetku a je vytištěna na papíru vyšší gramáže. Čtení vyžaduje velké soustřední, klidnou mysl a znalost nejenom běžných principů psychologie, ale i všeobecný rozhled. Autor hojně užívá latinských a odborných výrazů a mnohdy se vyjadřuje v dlouhých souvětích a barvitých přirovnáních. Kniha je rozdělena na 9 kapitol – Teoretické úvahy o podstatě duševna, O archetypech kolektivního nevědomí, O pojmu kolektivního nevědomí, O archetypu se zvláštním zřetelem k pojmu animy, Psychologické aspekty archetypu matky, Psychologie archetypu dítěte, O fenomenologii ducha v pohádkách, Transcendentní funkce a O synchronicitě, jejichž provázanost musí čtenář pochopit sám. Úvahy, přednášky a psychologické studie, jež daly vzniknout výborům z Jungova díla, jsou pro mě vždy vzrušujícím čtením, které probouzí nejenom inspiraci, ale pomáhá mi i překonat různé životní etapy. Jsou to knihy, k nimž se rád vracím a pokaždé v nich dokážu najít něco nového. Z druhé svazku z výboru musím přednostně vypíchnout archetypy kolektivního nevědomí, jejichž znalost mi nejednou pomohla pochopit konání druhých osob, a dále fenomenologii ducha v pohádkách, která mě přiměla překonat můj odpor k literatuře pro děti, jenž jsem pociťoval již od útlého věku. Kniha mě opakovaně dostala do stavu hlubokého zamyšlení se nad fungováním světa a částečně zodpověděla dotěrnou otázku o smyslu lidského bytí, a proto jí jen těžko mohu něco vytknout. Našel jsem v ní opět to, co mi v jiných knihách tolik chybí, a přestože jsem ji četl výhradně před spaním, nepůsobila na mě nijak únavně, ale spíš mě příjemně nabíjela a uspokojovala jako určitý druh psychické masturbace. Nepochybuji, že pro spoustu čtenářů, zajímajících se o psychologii, bude velmi inspirující i kapitola o pojednávající o rodičovských komplexech a zevrubné vysvětlení pojmů anima a animus. Na své si nepochybně přijdou taktéž nadšenci do symbolismu, který Jung nejenom rozebírá, ale sám hojně používá ve svých přirovnáních a příkladech.... celý text
Zmizení Sáry Lindertové
2019,
Kateřina Šardická
Kriminálka Brno s inspektorem Clouseau v čele pátrá po obětech, jež "sežralo" židovské metro. Policii aktivně pomáhá "odborník" patolog Slavíček, jehož slova jsou hotové perly. Ústřední postavou příběhu je silná a výjimečná žena, která chlastá první ligu a láduje se psychofarmatiky. Samozřejmě nechybí ani romantická dějová linka, obohacená o milostný mnohoúhelník, v němž na plné čáře vyhrává sexuální idol z ulice, který je sice bez finančních prostředků a nemá ani vyřešenou minulost, ale nebojí se obtáhnout hlavní rebelku na pánských záchodcích. XD Kniha je svým vlastním zvráceným způsobem jednou velkou parodií už třeba jen tím, jak se nás autorka hned v úvodní kapitole pokouší ohromit svými přírodovědnými znalostmi - Kaštan je pouze plod, avšak stromu, na kterém roste se říká Jírovec maďal. O pár řádků později narazí do Sáry v plné rychlosti letící vrána a spadne mrtvá na zem. Děvčeti to nijak neublíží, jen mu to trochu vyrazí dech. S ohledem na váhu dospělé vrány, která se průměrně pohybuje okolo půl kila, rychlosti letu až 50 km/h, a především faktu, že vrány létají se zobákem dopředu, je tato těžce "atmosférická" scéna, která se v knize ještě mnohokrát opakuje a to s neustále se zvyšujícím počtem opeřenců, neuvěřitelně k smíchu. Mezi další vybrané lahůdky patří např. scéna s jezdícími schody v metru, do kterých se chytí tkaničky dítěte. (Tkaničky jsou zjevně z padákové šnůry, neboť se nepřetrhnou.) Dětská noha se pak kvůli tomu dostane do jakési mezery mezi bočnicí a schodem, čímž dojde k roztříštění dětského chodidla. Inspirace nehodou romského chlapce v pražském metru je zcela očividná, avšak autorka si jaksi popletla skutečnosti, jež by jí dokázal osvětlit téměř každý lékař. (S výjimkou těch brněnských, pakliže máme vycházet z karikatury patologa.) To, co lidem a zejména nenechavým dětem seká na eskalátorech prsty (ať již na nohou či rukou, podle toho, které tam zrovna strčí), je přechodový hřeben dole u výstupu. Jinak tříštivé zlomeniny vznikají po úderu, zatímco silný tlak kosti netříští, nýbrž drtí. ;) "Klíčovou informací" pro bleskové pátrání po Sáře se stává udání ohledně konzumace "tabletek na předpis". (Zkušený major se pro jistotu ještě zeptá mladších kolegů, zda by to třeba nemohly být jen analgetika na bolest hlavy či anabolika na výkon = Sára chodila rekreačně plavat, takže by bylo logické, že by se před kamarády na plavečáku chtěla blýsknout výkonem.) Později v knize na to ovšem již nikdo nebere zřetel a to ani když se Sára najde. Přesněji se sama od sebe objeví na nádraží. Polonahá, špinavá a blábolící stále dokola - Já nejsem Sára. V nemocnici jí poté za pouhých 24 hodin zvládnou udělat veškerá vyšetření včetně psychologického a šupem ji ženou domů, protože je úplně zdravá. Opakované popírání vlastní identity je vysvětleno diagnózou - disociální porucha. Za tuto jedinou uvěřitelnou věc dáváme knize hvězdičku. Čemu se nám ale věřit už nechce je, že ji neodvezli do psychiatrické léčebny. Zvlášť pokud ji policie hledala na základě mentální nestability a tudíž i možnosti, že by si mohla sama sáhnout na život. Nemluvě o tom, že její dvojče má od raného dětství diagnostikovanou schizofrenii! Takže je poněkud divné, že X dnů nezvěstná údajně labilní Sára, která po svém návratu vykřikuje: "Já nejsem já!" dostane místo jízdenky do "cvokhausu" propustku domů. Knihu doporučujeme zejména náruživým fanynkám série Stmívání, které si touží stříknout do prádla z představy nevázaného sexu s bezďákem.... celý text
Půlnoční sokol
2002,
David Gemmell
S ohledem, že se nejedná o první Gemmellovku, jež se nám dostala do spárů a ani o autorovu prvotinu, byla naše očekávání a nároky na knihu přece jen o něco vyšší než u jiných děl. Půlnoční sokol však dokázal čelit našim požadavkům vskutku bravurně a nadchl nás víc, než jsme si zpočátku mysleli. Rigantská sága pro nás rozhodně není neznámým světem, do této série jsme již před lety vstoupili třetím dílem Havran, leč první díl Meč v bouři jsme dosud nečetli. Dovolujeme si však tvrdit, že ani touto knihou nepřekročil autor svůj legendární stín. Je to procítěné a strhující vyprávění o přátelství i zradě, o lásce, nenávisti, obětavosti, lhostejnosti, odvaze, ale i neuvěřitelné zbabělosti. Na stránkách Půlnočního sokola víří tolik živých emocí, že jsme nikoli jednou, leč opakovaně prožívali příběh očima jednotlivých postav či měli pocit, že stojíme po jejich boku. Na knize nás již v samém začátku doslova učarovalo autorovo věnování. Je až obdivuhodné, že takový velikán, jako právě David Gemmell, dokázal na vrcholku své kariéry myslet na víc než jen na slávu a peníze. Již od první stránky se nám tudíž otevírá pohled do autorovi duše, v níž se ukrývá hluboká pokora a smysl pro čest - hodnoty, pro které v dnešní uspěchané době není již místo. Současně můžeme v knize nalézt i charaktery skutečných lidí, s nimiž se Gemmell během svého života setkal a jimž daroval nesmrtelnost v podobě hrdinů i padouchů. Psyché samotného autora lze pak identifikovat ve dvou hlavních hrdinech. Autor v knize překládá zajímavé podněty k zamyšlení, jež se týkají smyslu a ceny lidského života a také nám ukazuje stinné stránky vyspělé civilizace, náboženské víry a pochybností o vlastních schopnostech. Jeho hrdinové jsou živí, magické předměty pouze posilují sílu svých majitelů nikoli je přeměňují z hloupoučkých slabochů na polobohy schopné zachránit svět. Knihu vřele doporučujeme každému, kdo od fantasy žánru čeká trochu víc než krvavou řežbu či princezny v plechových bikinách a současně neusíná u lehce rozvláčných textů popisujících nástrahy každodenního bytí.... celý text