meluzena přečtené 504

Bledě modré ženské písmo 1980, Franz Werfel

Leonidas si žije na vysoké noze, má skvělé postavení a dokonalý život. Jenže mezi blahopřáními k narozeninám je obálka nadepsaná známým bleděmodrým ženským písmem a oživí 8 let starou historii setkání s jeho nositelkou. Leoidas znejistí a ocitá se na zásadní životní křižovatce, zda zničit všechno, co má, nebo nechat věci při starém. Naprosto dokonalá psychologická novelka. Zápletka může znít plytce (nechci spojlerovat), leč jazyk, který Werfel používá, je tak vycizelovaný a popisy tak strhující, že o nějaké plytkosti nemůže být ani řeč. Stylem a psychologičností bych to přirovnala třeba k Havlíčkově Neviditelnému nebo Řezáčově Rozhraní. --- „V té chvíli se spustil liják. Šrafovaná vodní stěna zakryla všechno kolem.“... celý text

Kočka a město 2021, Nick Bradley

„Kočka a město“ – to jsou dvě věci, které mají všechny příběhy společné. Jednotlivé kapitoly se proplétají takovým trochu „štafetovým způsobem“ – hrdina prvního příběhu vrazí do bezdomovce, o kterém je druhý příběh a jehož bratr je taxikář, co veze dva lidi, kteří mají rukopis, který předtím zapomněla v kavárně nějaká Američanka a oni ho zas nechají v tom taxíku a ta Američanka zas pracuje s... atd. atd. Párkrát se vrátíme i víc než jedno kolo a k některým lidem i vícekrát, ale román to není - spíš povídky, které spolu trochu souvisí. Působí to útržkovitě, roztěkaně, skoro nikdo nedostane prostor na nějaký vývoj - jen záblesk na pár stránkách a dost. Celá struktura knihy je poněkud extravagantní, některé příběhy nestojí za moc, jiné mají spád, do toho ten komiks... a připepříme to občas nějakým vulgálním slovem, které ale rozhodně nesedne jak pr* na hrnec. Autor má Japonsko velmi rád, to je znát. Ale proč v textu rozesel tolik japonských slov bez překladu či alespoň rejstříku? Chápu, že tatami není totéž co naše (nebo britská) rohož, futon není totéž co běžná matrace, miso není běžná polévka a rjókan není běžný hotýlek – ale jaká je přidaná hodnota toho, že si někdo sedne na futon a ne na matraci? V téhle knížce žádná. Ona je tam ale spousta dalších japonských výrazů – viz např. úryvek: „Sedím v autě, přehrávám si „Father and Son“, jím svoje bentó, popíjím čaj a přitom se dívám nahoru na sakurové květy. Je to takové moje soukromé hanami.“ Nechci spekulovat, proč tam autor ta japonská slova dal, každopádně mě tím dost otrávil. A tajemnost kočky? No, nějaké náznaky magického realismu tam byly, ale takové naivní, průhledné, prvoplánové - s Probudím se na Šibuji nebo Murakamim to má společné tak akorát to Japonsko, kvalitu určitě ne. Já si nemůžu pomoct, ale mě ta kniha nepřesvědčila. Byl to takový úlet, který by potřebovat mnohem víc talentu, aby držel pohromadě.... celý text

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho 2010, Ladislav Smoček

Nejbližší škatulka by asi byla "bláznivá komedie", trochu ve stylu Čtyři vraždy stačí drahoušku. Námět sám je trochu prostoduchý, což u bláznivé komedie nemusí vadit - pokud se dobře uchopí. A v tom je ta potíž. Zde máme divadelní scénář, bez jakýchkoli režijních poznámek, takže máme jen torzo, které se na jevišti obalí masem, aby získalo tvar a šťávu a fungovalo, a pak podle ohlasů asi funguje. Jenže my máme jen to bezkrevné torzo, které není nic moc.... celý text

Dar 2007, Vladimir Nabokov

Můj první Nabokov. Oceňuji nádherný květnatý jazyk plný poetických metafor a skvělých popisů, který ostře kontrastuje s hlavní postavou, Fjodorem Konstantinovičem, jehož myšlenky a činy jsou popisovány jemu odpovídajícím jazykem – jakýmsi blouzněním zneuznaného básníka – a vynikajícně jej vystihuje. K tomu spousta zajímavých postřehů o ruském literárním exilu v Německu. Jenže kniha mi nesedla hned z několika důvodů. Onen „fjodorovitý“ styl psaní opanuje většinu knihy a mě nebavil. Dva 100-stránkové „úryvky“ z Fjodorových připravovaných děl o jeho otci a o N. G. Černyševském působí divně. K překladu jedna výhrada: chválím krásný překlad krásného jazyka, ale nechápu, proč různá ruská slova a názvy překladatel nepřeložil, ale přepsal do latinky spíš transkripcí než výslovností, takže čtenáři-neruštinářovi něco uniká – viz např. věta: „…věděl jsem, že příhodných adjektiv amfibrachového typu (tj. těch, jež je možno si představit jako pohovku s třemi polštáři – s promáčklinou v prostředním) existuje spousta – a kolik takových „pečalnych“, „ljubimych“ a „mjatěžnych“ jsem promrhal“... A k tomu je třeba skoro encyklopedického rozhledu a ideálně i znalosti ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny, aby čtenář ocenil odkazy na různá díla, osoby atd. (shrnutých na 14 stranách vysvětlivek). Věřím, že se s příští Nabokovovou knihou potkám lépe :-) --- „Uvnitř vozu leželo naznak nevelké hnědé pianino, svázané tak, aby nemohlo vstát.“ --- „...málem zakopl o tygří pruhy, které se zpozdily za kočkou, když uskočila stranou...“ --- „Sám Širin byl zavalitý, rozložitý člověk s nazrzlým ježkem, vždycky špatně oholený, s velkými brýlemi, za kterými jako ve dvou akváriích plavaly dvě malinké, průzračné oči, zcela lhostejné k tomu, na co hledí. Byl slepý jako Milton, hluchý jako Beethoven a hloupý jako beton.“ --- Úryvek rozhovoru strážníka s Fjodorem, který na sobě měl pouze plavky, protože mu při koupání ukradli všechno oblečení: – Ukradli, neukradli, chodit po ulicích nahý se nesmí. – Nějak se ovšem ke stanovišti taxíků dostat musím – nemyslíte? – V tomhle stavu nemůžete. – Bohužel se neumím rozplynout v dým ani obrůst oblekem. – A já vám povídám, že takhle po městě chodit nemůžete. – V tom případě nezbývá, než abyste mi došel pro taxi vy, já zatím postojím tady. – Stát nahý taky nejde. [Přišel další strážník, hodnostně starší a zajímal se, co se děje:] – V lese mi někdo ukradl oblečení. – Kdo je ukradl? – Nevím, a hlavně je mi to úplně jedno. Teď chci jet domů, a vy mě zdržujete. Déšť zhoustl. Strážníci (mokrem už docela zplstnatělí a zčernalí) patrně považovali průtrž mračen za živel, v němž jsou plavky ne-li přímo vhodné, tedy alespoň přípustné. Ten starší mávl rukou, a oba se, lehce přidávajíce do kroku, důstojně vzdálili pod přístřešek koloniálu.... celý text

Jak chytit krtka: A najít v přírodě sám sebe 2019, Marc Hamer

Vyprávění starého člověka, který díky rokům stráveným touláním, zahradničením a pobýváním venku našel svůj vnitřní klid. Vyprávění o sobě, o tom, jak k tomu dospěl, a taky trochu o chytání krtků :-) Knihou prostupuje klid, smíření a přijetí koloběhu růstu a zániku. Připomněla mi trochu knihu Stařec a moře, kde starý rybář v klidném v jasnozřivém prozření náhle pochopí podstatu všeho a ten okamžik „osvícení“ už mu nikdy nikdo nemůže vzít. Krásné, ale asi ne pro všechny. --- „Bavilo mě toulat se bez cíle, dívat se na věci a snažit se jim přijít na kloub. Bylo to něco, co na mě otec nesnášel. Pamatuju si, jak mi jednou vmetl do tváře, že jsem „tak vypatlaný, že lezu ven do deště“, a jak mi přitom prolétlo hlavou: „Ale když déšť je tak zajímavý.“ “ --- „Jestli chcete chytit krtka, kupte si tři tunelové pasti. Budete potřebovat minimálně tři. Investujte do těch nejlepších a nejdražších, jaké seženete. Zabít živého tvora by nemělo být ani levné, ani pomalé.“... celý text

Duna 1988, Frank Herbert

Naprostá paráda! Dokonale promyšlený vzdálený svět včetně vztahů, způsobu života a pravidel přežití, slovníku... který vás nadchne, vcucne a nepustí. První kapitola se vás snaží uvést do toho všeho v takové hustotě, že jsem ji skoro odložila. Ale přemohla jsem se a postupně pochopila, proč tuhle knihu čte tolik lidí a proč ji hodnotí tak vysoko. Ona totiž má všechno (navíc ve správném poměru): přátelství, intriky, lásku, zradu, napětí, ekologii, pochopení, moudrost a naprosto do detailu promyšlenou fabulaci, že si až říkáte, že to snad nemůže být fabulace... Je to velkolepé dílo typu Pána prstenů či Harryho Pottera, kdy Dobro svádí skoro marný boj se Zlem a vy si může palce umačkat jak mu fandíte. Nemohu nedoporučit. --- „Měla by existovat věda o nespokojenosti. Lidé musí žít v krutých dobách, aby si vypěstovali psychické svaly.“ --- „Můj syn zdědil atreidskou upřímnost. Je v něm ta nezměrná, skoro naivní čestnost - a jaká obrovská síla to skutečně je.“ --- „Správný vůdce je jednou částí toho, co odlišuje lid od davu. Udržuje úroveň individualit. Příliš málo individualit a z lidu se stane opět dav.“ --- „Jestliže se spoléháš na zrak, oslabuješ si ostatní smysly.“... celý text

Houpačka pro 17 1978, Ondřej Suchý

Povídky psané krásným, místy skoro lyrickým jazykem, kde si mladí hrdinové hledají své místo na slunci. Praktické příklady asi v době vydání fungovaly (1978), nicméně i dnes mohou mladého čtenáře inspirovat. No a pro staršího čtenáře je v tom třeba nostalgie za ušlým mládím či dávnými 70. léty. Básničky mi přišly o dost slabší, vtipy dost slabé. --- „Květa se posadila a svítila mu do obličeje jak horské sluníčko. (...) Valentýn se na ni chtěl podívat pohledem Lina Ventury (tvrdě jak dlaždička složená z ďábelské vůle), ale rozbil se o zářící oči, ve kterých nebylo nic než něha. (...) Světla v sále se ztlumila, k uším zašplouchala hudba.“... celý text

Kde zpívají raci 2020, Delia Owens

Kya žije v chatrči v bažině na pobřeží Severní Karolíny a lidem z nedalekého městečka je trnem v oku. Když se na kraji bažiny najde mrtvola místního playboye, Kya je automaticky hlavní podezřelá. Byla totiž vždycky divná. Když jí bylo 6, matka od nich odešla, aniž se rozloučila. Během následujících 4 let odešli i všichni (starší) sourozenci a nakonec i opilecký a násilnický otec. Ve škole strávila jediný den. Musela se naučit (pře)žít sama, s lidmi to moc neuměla, stranila se jich, utíkala od nich co nejdál – až „tam, kde zpívají raci“ – zato se dokonale sžila s okolní přírodou. Jedná se o velice pěkně vystavěné dílo, kde se prolíná pomalu plynoucí současnost (počínaje nalezením mrtvoly) se zrychleným převyprávěním Kyiny minulosti, aby se obě dějové linky nakonec protnuly během soudního procesu a čtenář tak postupně pochopil všechny souvislosti toho, co, kdo, kdy a proč (a proč ne). Kya je krásným příkladem člověka nevměšujícího se, který žije uprostřed divočiny, a proto jí dokonale rozumí, naopak maloměšťáčtí „sousedi“ zosobňují necitlivé zásahy člověka nevědomého, nabubřelého, rušivého. To, jak se jednotlivé postavy chovají ke Kye, je výstižnou metaforou toho, jaký vztah mají k přírodě, vč. toho, jak se jim vede, když ji podvedou, „znásilní“, opustí nebo naopak respektují a pochopí. Je to taková zajímavá „ekologicko vztahová“ detektivka, kterou rozhodně doporučuji. --- „Po cestě se hnal od oceánu tak silný vítr, že když došla na pláž, aspoň měla někoho, o koho se mohla opřít.“ --- „Klečela na pláži a třásla se. „Nikdy jsem po lidech nic nechtěla. Možná čas od času leda to, aby mě nechali na pokoji.“ “ --- „Některý naše části se nikdy nezbaví toho, čím jsme byli, nebo spíš čím jsme museli být, abychom přežili.“... celý text

Bezcitnost 2019, Martyna Bunda

Tuhle knihu je velice těžké popsat, protože slova najednou znějí plytce. Ze všeho nejvíc je to asi „ženská“ kniha, protože je vlastně o vztazích a o emocích, ačkoli tu nejsou explicitně popisovány. Autorka nepotřebuje čtenáře drásat, to nejhlubší a nejniternější je tu řečeno beze slov – a v tom vidím největší hodnotu knihy. Jako když se podíváte někomu do očí a uvidíte v nich nekonečnou hloubku utrpení, které ani nejde dát do slov, protože by ho to mohlo roztrhat na kusy. Jenže to chce umět se podívat, vcítit se. Máme tu poměrně „obyčejný“ příběh ovdovělé matky s třemi dcerami. Podle jedné anotace název knihy odkazuje na to, že v nelehkých dobách je jistá „bezcitnost“ důležitou vlastností nutnou pro přežití – prostě se v ničem nebabrat a jít dál. Jenže „nebabrat se“ znamená i to, že věci zůstanou nedořešené, rány otevřené. Při čtení brzy pochopíme, že stačí jeden traumatický zážitek (a že o ně za války a za komunistů nebyla nouze!) a poničí to životy klidně několika generací, protože ve vztazích se traumata vynořují v těch nejnevhodnějších okamžicích (stačí třeba uvidět žehličku nebo zaslechnout ruštinu). Výborně vystižené jsou charaktery hlavních postav i jejich často nelogická, zkratová rozhodnutí. Autorka má dar mluvit v obrazech, které vydají za tisíce slov. Zasazení rodiny do okolní společnosti, do vesnice v podstatě chybí, ale to chápu jako záměr. Úplný začátek byl chaotický a skoro mě odradil, skákalo se v čase sem a tam a já se v tom ztrácela. Knížka se dotýká nejhlubší podstaty života a i přes dílčí výhrady ji vřele doporučuju. ---- „Němcům by bylo jedno, proč si domů vzala Francouze nebo koho vlastně. Postavili by ji ke zdi a zastřelili dávkou z kulometů, jako když stříká voda z hadice.“ ---- „Když sklepní zeď myla mokrým hadrem, spatřila nápis vyrytý hluboko do cihel: veni sancte spiritus, a níže ještě jeden: spiritus flat ubi vult. Ať už to znamenalo cokoli, napadlo ji, že na tu stále nezhojenou ránu na břiše by pomohl spiritus neboli obyčejný líh.“ ---- „Neměly koho poprosit o pomoc. Bratranci se na svět dívali už jen z fotografií. Ani jeden z nich se z války nevrátil.“ ---- „O to bezohlednější byla vůči pýru, který po celých metrech vyrývala ze země, jako by pronásledovala skutečné zlo a nejen pouhou rostlinu.“ ---- „…přivezli je ze Sztutowa, kde byl za války německý koncentrační tábor a tisíce lidí tam proletěli komínem.“ ---- „Gerta chtěla brát matku k sobě do Kartuz. Ta se však zajímala o to, co tam bude dělat, v tom domě s dvorkem velkým jako studna.“... celý text

Příběhy spadlé pod stůl (a zametené pod koberec) 2019, Michal Bystrov

25 příběhů, do kterých se autor vrhá s živostí lidového vypravěče. Najdeme tu známé osobnosti, u kterých autor narovnává vžité nepravdy, přináší neznámá fakta a perličky, uvádí věci do zajímavých souvislostí - třeba opilství E. A. Poea, zpronevěra O. Henryho, smrt Bessy Smithové či Dostojevskij v Praze. Najdeme tu též lidi a události známé spíš z různých historek či písní a autor se pídí, o jakou skutečnost se opírají (zda vůbec o nějakou) - třeba Russian Bill či Railroad Bill, Petr Pan či slovo lynčování. A pak jsou tu historky a lidé pozapomenutí či opomíjení a autor je nechce nechat zmizet v propadlišti dějin - třeba první „koncentrák“ v Andersonville, odsun bývalých otroků z Ameriky nebo Dumasovy rukopisy nalezené na kynžvartském zámku. Pan Bystrov se evidentně prohrabal spoustou dobového i pozdějšího tisku s nasazením skoro investigativním. U některých témat je třeba znát dost reálií, aby si člověk dokázal zasadit zde uváděné perličky do souvislostí a náležitě je ocenit; jinde stačí jen číst a užívat si dávno zašlé časy. Knihu určitě stojí za to vzít do ruky a čím víc příběhů vám padne do noty, tím lépe. Co bych ale rozhodně vytkla, je obrazová část - černobílé reprodukce na běžném knižním papíře samy o sobě nestojí za moc a zmenšené do velikosti blechy stojí úplně za starou bačkoru - zkuste si představit, jakou vypovídací hodnotu asi má skupinová fotografie o rozměrech 2,5x3,5cm. O chaotickém uspořádání fotek na stránce ani nemluvě. --- „Ovšem Alfred G. Packer byl typem člověka, jemuž by se nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nesmál.“ --- „Důstojník Robert Stockton, pověřený vyjednáváním s místními náčelníky, údajně získal mys Mezurado od afrického krále King Petera tak, že mu jednoduše přiložil pistoli k hlavě a zeptal se ho, zda mu půdu prodá.“... celý text

Temné zítřky 2020, James Bridle

Dost kvalitní sumář všechno (negativního), co nám informační technologie přinášejí a hlavně co nám odnášejí. Na první pohled to vypadá, že autor semlel páté přes deváté, ale když se začtete a zamyslíte, pochopíte, jak široký záběr si vzal na mušku a rozebral, pak to pravděpodobně i oceníte. Ne že by to bylo veselé čtení. btw... Jedním z témat knihy jsou i softwarové překladače, které se kasají, že nahradí živé překladatele - tak je škoda, že překlad knihy občas zní jako by byl dílem překladače a nikoli překladatele.... celý text

Housle v kravíně 2021, Bohumil Kos

Příhody nezbedného kluka v ich-formě. Jako by na mě dýchl Poláčkův Péťa Bajza. Doporučuju.

Smrt maloměšťáka 1959, Franz Werfel

Skvěle vystižené základní myšlenky kolem člověka, který to potřebuje „doklepat“ až do svých 65. narozenin. Rozsahem nevelké dílko lehce připomíná Tolstého Smrt Ivana Iljiče. --- „Hlásil, že nemocný není mrtev, ale sedí si docela samostatně na posteli a zřetelným hlasem se dožaduje mléka. Lékař se vážně pohoršil nad touto odbojností umírajícího.“ --- „Všichni proletáři umírají stejně. Jen šosáci umírají diferencovaně. I ti nejmenší. Každý šosák má svůj vlastní způsob, jak nechtít umřít. To je tím, že se obává, že ztratí spolu se životem ještě něco jiného. Bankovní konto, ušmudlanou spořitelní knížku, vážené jméno nebo rozviklanou pohovku!“... celý text

Mušle a jiné odposlechy 2007, Květa Legátová (p)

Protože jsem nedávno četla knihu Pro každého nebe, moment překvapení už se nekonal, ačkoli autorčiny zhuštěné, vtipné, moudré, staromódní i kousavé myšlenky mají (bohužel) stále co říct.... celý text

Cop 2018, Lætitia Colombani

Já jsem se nemohla při čtení ubránit pocitu nátlaku na city a to při čtení nemám ráda. Dějová linka karieristické Kanaďanky zněla jako ze svépomocné příručky (jenjen prodat ferarri). Propletenost všech třech příběhů byla jasná poměrně záhy, vše se odvíjelo jako v osvědčeném holywoodském vánočním slaďáku a jedno oko nezůstalo suché. S uvěřitelností si nikdo hlavu příliš nelámal a jediný skvělý muž v celé knize je uprchlík z Kašmíru. Aspoň že ne ze Sýrie. Inu, svět chce být klamán. Já ne. Až si budu chtít příště přečíst pohádku s dobrým koncem, sáhnu raději po Boženě Němcové. Ta se aspoň netváří, že to je reálný život.... celý text

Zelená míle 2001, Stephen King

Vynikající kniha! Pokud se bojíte číst Mistra hororu, protože znáte pár jeho filmů, po téhle knize směle sáhněte a nebudete litovat. Všeho je tu právě tak akorát - je lidská, lidská, lidská, občas vtipná a velice příjemně lehounce šmrnclá jakousi magií (nebo čím vlastně?). Smekám. A doporučuji.... celý text

Mario a kouzelník 1956, Thomas Mann

Kratičká novelka hned v úvodu velice trefně odhaluje italskou národní hrdost, která je vlastně těžkým nacionalismem. A pak si bere na mušku nízkou radost z neštěstí či ponížení druhého v důsledku zakázané hypnózy. Kouzelník měl dar vidět do lidí a manipulovat s nimi podle libosti a ve svém vystoupení postupně posouval hranici daleko za rámec „dobrého vkusu“ či taktu, přesvědčen o své nedotknutelnosti. Jenže žádné stromy nerostou do nebes a Mario svou urážku nenechal bez odplaty.... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2016, Alexandr Isajevič Solženicyn

Není to kniha, která by popisovala hrůzy gulagu hrůzně. Člověk je musí skoro hledat mezi řádky a domýšlet si je, protože Ivan Děnisovič si nestěžuje, žije, aby přežil. Je to vlastně moc pěkná a laskavá knížka o tom, že lidskost je možné si zachovat i v takových podmínkách, tolik let. --- „Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc. Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný. Takových dní bylo v jeho trestu, od zvonění do zvonění, tři tisíce šest set padesát. A že jsou přestupné roky - o tři dny víc...“... celý text

Tři jablka spadlá z nebe 2020, Narine Abgarjan

Krásné, drsné, silné. Drsný život popsaný s citem, pochopením a jemným humorem. A nadějí. --- „(...) střeva nebožce na rozdíl od hlavy fungovala dobře a spolehlivě, ještě aby ne, vyměšování nedá tolik práce jako myšlení.“ --- „Hladomor setřel rozdíly mezi bohatými a chudými, všechny postavil do jedné ponižující řady na okraj hrobu, jako v den posledního soudu a s netajeným potěšením se jim královsky vysmíval: tu horkem sežehl sotva vzešlé osení, (...) tu nakupil mraky a pobil křehké květy ovocného sadu kroupami velkými jako slepičí vejce.“ --- „Čím prostší jsou slova, tím větší mají význam.“ --- „Člověk, jenž má řadu příležitostí krást, ale nepodlehne pokušení, z principu nemůže lhát.“... celý text

Turbulence 2020, David Szalay

Proč mám už nějakou dobu pocit, že všechny dobré knihy už byly napsány a že je fakt problém najít novou neplytkou knihu...? Knihu, která by nepotřebovala sahat po módních dochucovadlech typu homosexualita a uprchlík ze Sýrie? Za mě tahle knížečka není žádný zázrak. Koncept „propletených povídek“ není nový; témata, která se tu nadhazují, také neomráčí. A rozhodně bych to nenazývala románem. U románu se předpokládá hloubka postav a propracovanost děje, zatímco tady máme spíš soubor povídek, které spolu trochu souvisí - jakýchsi krátkých okamžiků ze života té které postavy.... celý text