LEGACY přečtené 229

Rozhořčení 2015, Philip Roth

Dost možná nejlepší kniha od jakéhokoliv amerického spisovatele, která mně sedí na míru a čtu ji v podmínkách, jenž mi umožňují se s příběhem intelektuálního, ale i nabubřelého mladíka ztotožnit. Je to kniha, která je tragická, ale vlastně mi dává hroznou úlevu. V konečném důsledku nám napovídá, že jedna z nejdůležitějších věcí jsou naše rozhodnutí, jejíchž následky nás mohou dostat z zářné kariéry právníka až do zákopů války, jenž je nám cizí, někde na druhé straně planety. Mohl Roth vymyslet lepší kontrast pokud je nyní válka za humny a má univerzitní dráha jde do kopru? Navíc mám s Markusem moc společného. Odtažitá povaha, výsměch tupým pravidlům, konformitě, náboženství, otcovské patálie a frustrace a to vše na pozadí hrozivé a nesmyslné války v Koreji. Líbí se mi jak je autor konkrétní a dává si záležet na detailech, jako když Markus zcela záměrně vepsal do formuláře, že pracoval jako pouhý řezník, nikoliv košer řezník. Markus i Olivia se dají krásně psychologicky pitvat hodiny, každý kdo si pamatuje svá mladistvá léta na ně nesmí být moc přísný, jelikož mladí jsou často nerozvážní a impulzivní, nejde to jinak - mají své důvody a nesmyslné činy jsou v jejich hlavách dost dobře odůvodněny. Většina z nás se přes to dostane, poučí se a je silnější, jsou ale i případy, kdy si následky neseme navždy - je to vlastně často ruleta a hra na nespravedlivost. Stejně tak jako, když na jedné straně vybuchují do vzduchu končetiny tvých bývalých spolužáků, když ty jsi v teple doma a nevážíš si každodenního sluníčka. Jak film, tak kniha jsou světová extratřída a to poučení a nadhled, který příběh dává je obrovský.... celý text

Sputnik, má láska 2009, Haruki Murakami

Čte se to snadno, což skvělé, jelikož má člověk čas nad vlastními úvahami, ale to nejpodstatnější mě osobně mnohdy nedochází. Beatníková život začínající Fialka bojujíc s identitou i svým textem, zhoubná, přesto půvabná bojovnice něčeho ztraceného v minulosti i v sobě samé Mjú, či rozhovor nejspíš výtečného učitele K. s podivným klukem kleptomaniakem, jehož máti tak trochu o přestávkách klátí. Spousta nových momentek, postav, přesto si však myslím, že má Murakami mnohem lepší knihy a Sputnik je jeho průměr. Dodatek: Byť každou Murakamiho knihu hltám a s každou jeho postavou mám patrně více společného, než se spoustou lidí z mého okolí, tak jsem až u této knihy zjistil, do jaké míry je pro mě důležitý vševysvětlující závěr pana překladatele Tomáše Jurkoviče i z oblasti japonských reálií. .... celý text

Bílé noci 1958, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Na hraně 2021, M'Badjala Diaby

"Každý z nás s něčím bojuje, ale někteří bojují hlasitěji".1/10 Stále moc nerozumím problematice hraničářů, to ale mnohdy ani oni samotní. Už jen fakt, že se autorka s námi, cizími lidmi, podělila o své hoře a půlnoční běsy je super. Zkrátka nedávat si za vinu věci, co člověk neovlivní a začít něčím menším, třeba sepsáním věcí, ve kterých je dobrý a nechat se pochválit. - Pohled do zrcadla, v němž pravda se skrývá. Nevidíš sebe a to tě sžírá.... celý text

Po otřesech 2010, Haruki Murakami

"Největším strachem je naše představivost" Žabák Vlastně jsem si spletl knížku s jinou, ale v konečném důsledku jsem za tuhle nehodu náhodu rád. Kniha a samotný Murakami ve mně vzbuzuje touhu začít psát nějaký svý vlastní povídky do kapsy, kde budou vystupovat mý neohrabaní a společností ne přílíš docenění hrdinové, jejichž protloukání časoprostorem zasluhuje rozepsat. Ať už jde o pána, co se bojí ledniček, božské dítě spící se svojí zranitelnou sexy mámou, žabáka zachraňujícího Tokio před nenávistnou žížalou, či mluvícího medvídka pečícího medovníky - vše je čtivé, záživné, dobrodružné a ukazuje na široký arzenál Murakamiho pera. Hlavně ale ukazuje, co všechno se může z člověka stát, odůvodňuje jeho mnohdy zdánlivě neracionální pohnutky a dává mu dech a prostor se projevit. Je to hrozně intimní čtení, skoro až zakázané pro větší publikum.... celý text

Obraz Doriana Graye 1999, Oscar Wilde

Nejspíše nejčtenější kniha, která v sobě snoubí takové množství moudrosti až autora podezírám, kde k tomu všemu v tak mladém věku přišel. Navíc ve společnosti, která té moudrosti a Wildovi procítěnosti moc neměla. V mých očích není kniha daleko od dokonalosti. Popisuje typ člověka, o kterém Aronofsky dělá filmy. Proměnu člověka, z relativně nevinného a slibného, v nabubřelého, marnivého, klamného a destruktivního. Kniha učí, že člověk před sebou a svou minulostí neuteče, že vzdorovat daným zákonitostem se nevyplácí a život je krásný a smysluplný právě díky své pomíjivosti. Mládí je kouzelná věc a jsem šťasten, že si touto fází procházím nyní, ale neposunout se dále by bylo devastující mind prison. Je to zkrátka Wildova exhibice a paráda, která nechává ostatní daleko za sebou (asi jako teď Messi na MS). Wilde byl spisovatel jak hrom a ke komu nepromlouvají jeho texty i dnes je ignorant. Já svým perem podtrhával a kroužkoval úryvky, jak Bohdalka v Penny letáku, navíc se mi stalo, že jsem byl schopen číst aniž by mě okolní ruch rozptyloval. I proto říkám, že je to kniha, kterou bych si vzal na opuštěný ostrov, kniha pro jejíž kopie stojí za to kácet stromy, kniha, jenž bych chtěl namísto Bible misonářsky vnucovat v zapadlejších koutek světa. Nejoblíbenější postavou mám kupodivu chuděru Sibyl.... celý text

Vánoční koleda 2022, Charles Dickens

Dickens se stejně, jako třeba ruští klasici, umí skvěle pohybovat v různých společenských vrstvách a mísit je. Bál jsem se autorovo stylu, ale je to čtenářský požitek, během kterého máte při čtení jiskru v oku a zasněně navazujete atmosféru přicházejících Vánoc. Tohle je příběh stokrát ohraný, ale přesto nikdy neomrzí. Každou stránku si člověk šetří, čte o podstatě a kouzlu Vánoc, kdy by i hamižní a pyšní měli myslet na druhé, méně šťastné a zlomené. Je to kniha o dobrotě a nezkorumpovanosti dobrých lidí, jenž se nedají opít vánočním rohlíčkem a vědí, že to pravé bohatství si člověk nese v sobě a v dobrých skutcích, jenž rozveselí a cení se ----- a dobré skutky spolu s štědrostí by se neměli projevovat jen na Vánoce. --------------------------------------------Zkrátka kniha hodná statusu klasiky, čtěte svým malým, starým, komukoliv na potkání - další důkaz toho, že změnit se může každý, nehledě na věk.... celý text

Brno 100 - Gastromapa Lukáše Hejlíka 2022, Lukáš Hejlík

Nikdy jsem nebyl největším fanouškem Brna, ale to město mě nějakou oklikou vždy přitáhne zpět. Jelikož Brno není nejturistyčtější město, lidé vaří vlastně pro místní, a proto se musí velmi snažit. Pokud jste milovníci chození na blind, tak je tady velká šance, že skončíte na nějakém uhrančivém místě, kde to frčí elánem. My jsme se tahle slézali po úmorné škole v Bonjour Vietnam, na druhé straně ulice jsme měli Ramen, odkud jsme měli výhled na cukroví ze "Sorry pečeme jinak". Zkrátka gastro dělá Brnu dobrý jméno, transformuje ho a je tou nejlepší reklamou. To vše díky místním. Těším se: Manya, Coffee Fusion, Matyho Chálka nebo Carlini.... celý text

Neopouštěj mě 2018, Kazuo Ishiguro

Nejsme náhodou všichni zavřeni v Hailshamu? Toužící najít k sobě svého Tommyho, Ruth a nějaký projev kreativity, jenž naplní naše dny. Z té paralely jejich světa s tím naším až mrazí, a je to úžasný počin člověka, že je schopen nadchnout se pro život v nalajnovaných podmínkách, které jistojistě vedou ke zkáze. Je to vzkaz nám, abychom si byli vědomi toho, co nám bylo přiděleno, přijmout náš úděl, ale zároveň cenit si každého dne a zužitkovat své nejlepší kvality, než to skončí. Některé pasáže se ovšem četli hůře, to ale záleží na pozornosti čtenáře.... celý text

Lovci hlav 2011, Jo Nesbø

Kdysi se, před autogramiádou Jo Nesba, o této knize v hledišti šuškalo jako o jeho nejlepší knize, navíc podpořené skvělým filmem - k tomu mám jisté porozumění. Napadl první sníh a já dočetl první severskou knihu tohoto roku. Nelibuji si v ani thrillerech, ani v detektivkách, ale v této knize to zvraty tak hýří, že to člověka prostě strhne. Je to zkrátka maniakální hra na kočku a myš, která dá každému z nás zavzpomínat na našeho nejhoršího stalkera a na náš nejhorší den blbec, kdy se vám váš život a jistoty roztříští na milion kousečků. Ve zpětném pohledu bylo drsnější to ostříhání vlasů, než banzaj do vlastních sraček, no a životní motivaci v naších vlastních Dianách nás také donutí jít až na hranu.... celý text

Physics and Prague 2012, Jiří Niederle

Byli jsme tu vždycky 2022, Filip Titlbach

Nebudu lhát, jsem z této knihy otevírající queer témata nadšený. Rozpomněl jsem se jak jsem kdysi dávno šel v Manchesteru po proslulé Canal Street a viděl jsem komunitu otevřených lidí, jenž si museli přes coming out, lynčování maloměsta, předsudky a vlastní přiznání vyšlapat trnitou cestu až mezi stejně smýšlející. Jsem zastáncem názoru žij a nechej žít, aneb respektuji tvůj osobní prostor a očekávám to stejné na oplátku, aneb profit oboustrané tolerance. Věci, které stále zpracovávám (snažím se pochopit without being jugemental) jsou trans lidi a otázka binarity (protože je to nelehké pochopit, když se tak necítíte). Když jsem však před třemi lety v Edinburghu narazil na první trans osobu, byl jsem překvapivě zvědav a nadšen. Pomohla mi v lecčem tahle kniha, která je strukturována, tak, aby nám celou skupinu otevřela z hlediska psychologického a historického, představila reálie popkultury, či zneužití komunity v politice, obchodu, či pochopit těch spoustu nových termínů, aby bylo jasné, co je fluidní člověk zač. Já mám bohužel ve svém okolí známého v mém věku (pod 30), jenž má ročního syna. Veřejně říká, že pokud se jeho syn stane "buzerantem", tak to z něho vymlátí. Člověk by řekl, že je to ojedinělé téma, ale před týdnem mi poslal náhodný dopisovatel (z Ruska) obrázky upřednostňující white supremacy, podle jehož slov jsou LGBTQ degradací společnosti a "nenormální". Nad tím zůstává rozum stát, takhle ospravedlňovat vlastní pochyby a strach. Já, mám chuť jít sexuálním menšinám vstříc, mrknout se z povzdálí na Prague Pride, či nemám problém podepsat petici, aby na naší pedagogické fakultě dostali nebinární jeden blbej záchod pro sebe. Né všemu rozumím, ale jsem vstřícný ...nepohoršuje mě to - je to obohacení společnosti a v budoucnosti to bude zcela běžné ať se to někomu líbí, nebo ne. Ostrakizovat lidi za to, že se drží ve společnosti za ruku je postavený na hlavu, však i já sám jsem jednomu klukovi nevinou pusu párkrát dal - co to o mě vypovídá, dělá to ze mě někoho méněceného?... celý text

Na západní frontě klid 1929, Erich Maria Remarque (p)

"Učili jsme se, že vyčištěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera" Je fascinující se pomocí slov přenést v čase o sto let a představit si, že bychom na jejich místě byli my. Bratránkům bude v prosinci 20 let. Představa, že tito kluci (co by se o sebe ani nepostarali) jdou s bajonety, brodícím se bahnem, proti přesile a vlastně i tankům je otřesná. Otřesnější je, že vylezou z třídy, kde jím bylo něco vštěpováno a nevědí vlastně proč a proti čemu bojují. Rutina jednoho dne v zákopech na tuřínové dietě s lékařským ošetřením z třetího světa po boku stovek hladových krys, nabízí mizerné šance na přežití. Je to zkrátka kniha, která má být čtena už v útlém věku, aby mladí věděli, co to obnáší upsat svoji duši ďáblu a chopit se zbraně. Stejně jako třeba Solženicyn, tak i Remarque nám zachoval bravůrně vylíčené svědectví doby, na níž by se rádo zapomnělo, ale pro budoucí pokolení je potřeba právě tohle číst. Válka nás pro všechno zkazila. "Nejdřív udiveně, pak rozhořčeně a na konec lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje, jak se zdá duch, ale kartáč na boty, ne myšlenka, ale systém, nikoli svoboda, ale dril. Po třech týdnech má nad námi listonoš více moci, než dříve naši rodiče, naši vychovatelé a všechny kulturní oblasti Platona, až ke Goethovi." Vydání: 1929 dušičky 2022... celý text

Filmaři Hanzelka a Zikmund 2015, Petr Horký

Legenda Z + H - Druhá cesta 2011, Jiří Hanzelka

Mladost - radost 2005, J. H. Krchovský (p)

Hrobnická kolonoskopie perem. Pro mého nejlepšího kamaráda je Krchovský persóna, jenž ho utvářela, přivedla k poezii a dost možná i vlastní tvorbě. Napsal jsem mu, že se mi líbí název sbírky Mladost - Radost, načež odepsal, že to ať si na začátek nedávám - prý je to čistá depka. Já depku nechtěl, ale nic jiného jsem narychlo nenašel. Depka to byla, ale sakra Krcháču já nemohl se nabažit a listoval dál tvým hnusem, byť takovým mizantropem sám nejsem. TUPĚ HLEDÍM DO NOVIN nemohu usnout přesto když o své smrti zas se nic nedovím... za zády hoří město v tunelu štěkaj chrti a v ruce s pivem ledovým já hledám v tváři gesto kterým si odpovím... kam zmizela jsi, cesto? ve tmě i proti světlu dál tupě hledím do novin zprávy o nebi, bohu i peklu zprávy o všem ale o mně nic... sedím na štosu volovin vyčkávám a čtu si... uprostřed dvou kolejnic tahám si střeva z pusy... celý text

Kniha lesů, vod a strání 1960, Stanislav Kostka Neumann

Bílovice nemám daleko a tamní krajina má pro mě velmi osobní význam, jelikož jsme v těchto končinách ztratili jednoho nám velmi blízkého člověka. Je proto milé číst tuhle oslavu přírody, z pera člověka vyhnaného z dědiny, z dob ještě císaře pána. Lidé, co se ženou za architektonickými skvosty a nedokáží se zastavit u říčky své vesničky, nevzhlédnou čas od času na hvězdy, neotrhají plody své zahrádky, či se nepozastaví před vyplašenou zvěří, těch je mi líto - to je to pravé bytí. Na věky hotov s bohem, s osudem usmířený, marnými blasfémiemi nedráždím nervů; miluji slunce, zemi, lesy, vody a ženy – s lidmi se, když je to nutné, bez bázně servu. Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti, bytosti rytmus sblížiti s rytmem země, na pevný půdě co nejpevněji státi a vteřinu pochopit jemně…... celý text

Po nás ať přijde potopa 2008, František Gellner

Kratičké a vkusné. Má nečinnost se mně již k smrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó moci rázem roztrhati v kusy své cíle, poměry a závazky! Však nově začít –je to bezvýsledné, když zklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotva že se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou tak slinám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou své tělo šel bych prodat do ulic. Jméno Gellner píšu si.... celý text

Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři 2018, Aleš Palán

"Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem" F. Každý člověk, co si něčím zlým prošel, musí s těmito lidmi soucítit. Musí je ale i obdivovat, jelikož si myslím, že keroacká myšlenka úprku napadne v dnešní rychlé době sem tam hodně lidí, ovšem nápad zrealizovat, prosadit si ho před sebou a druhými, to je věc jiná. Naši poustevníci jsou většinou vzdělaní, sečtělí a řekl bych i vyzrálí lidé, co mají přehled a v porovnání s pohodlnými maloměšťáky vědí jak věci fungují, na čem záleží. Každopádně mě překvapilo nakolik tihle lidé nachází útěchu v konspiracích, magii, homeopatii, či ezoterice. Říkám si zkrátka, že někteří (včetně mě) mají sklon k sabotování svého života, ovšem když si člověk přečte skládanku příběhu, tak se občas uchýlení na okraj civilizace jeví jako jediné, nebo alespoň nejlepší řešení. Zároveň se ovšem nemůžeme bavit o ryzí svobodě a nezávislosti. Divočina jako taková v naší zemi zkrátka není. Ohledně nezávislosti, samotáři jsou soběstační jak nikdo, ovšem jak bez vnějšího sociálního vlivu, tak bez konzumerizmu si prostě nevystačili a často si vypomáhali - moc rádi. Každý dělá rozhodnutí za sebe, má právo na jakýkoliv život, nese zodpovědnost právě a jen za sebe (pokud nemá rodinu). Věřím, že žijí plnohodnotný život, kterého si člověk váží o to více po tvrdé zimě, kdy mu jediným společníkem byl jeho pes. Ať už jde o vyhoření v práci, rozchod, ztrátu blízkého člověka, či detox - jejich démoni jsou v přírodě zredukováni. A tak prosím, aby všichni umaštění pojišťováci VZP bloudící v kravatách s vymazlenými CVíčky, nehledali po šumavských pláních maringotky s těmito ušlechtilými lidmi. Nechme je žít a v něčem se nechme poučit - mají, co říct.... celý text

Dějiny Ruska 20. století - 2. díl 2015, kolektiv autorů

Nedávno jsem si uvědomil, že si v knihovně ponechám pouze knihy, ke kterým se budu opakovaně vracet a zbytek pošlu zpátky do světa. Po tomto zjištění si člověk zároveň uvědomí, které knihy mu chybí - mě chyběla tahle. Tahle buclatá, historicko-politická kniha východního světa je odpovědí na otázku, kdo jsme, odkud pocházíme, proč se tak chováme, co nás formovalo a co k nám v minulém století vstoupilo za zemi. Řeknu zcela upřímně, že je konec léta a já bych měl brouzdat spoustou jiných učebnic, předepsaných školou, ale zkrátka cítím, že ke správnému pochopení rozdílů mezi námi a východem je potřeba pročítat knihy právě Zubova, nebo si poslechnout moudra pana Dvořáka, kteří se nesnižují k náhlým a zbrklým tvrzením, jenž slýchám dost často i kupodivu ze západních médií, kde se donedávna zkrátka nikdo o nějaký historický vývoj postsovětských stran nezajímal. Jedna z mála dobrých věcí na 24.2.22 je fakt, že se svět začal zajímat. Skvělá kniha.... celý text