1. Domů
2. Autoři
3. Philip Roth
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 27
• Bazar 34
• Životopis
• Citáty 2
• Diskuze 5

Populární knihy

/ všech 27 knih

Nové komentáře u knih Philip Roth

Umírající zvíře

„Novela Umírající zvíře je koncentrovaný, nepříjemně otevřený a velmi přesný Rothův text o touze, stáří, žárlivosti a smrtelnosti. Hlavní postavou je David Kepesh, profesor literatury a kulturní komentátor, kterého čtenáři mohou znát už z Rothových próz Ňadro a Profesor touhy. Zde ho potkáváme jako stárnoucího muže, jenž celý život stavěl na sexuální svobodě, odstupu od závazků a víře, že romantické iluze lze nahradit promyšleným hédonismem. Kepesh je dítětem i vykladačem sexuální revoluce šedesátých let. Rozvod, volné vztahy a pravidelné aféry se studentkami pro něj nejsou jen soukromou slabostí, ale téměř životní filozofií. Vybudoval si systém, v němž může toužit, svádět a užívat si, aniž by ztratil kontrolu. Jenže právě kontrola je to, oč v knize postupně přichází. Ve chvíli, kdy se do jeho semináře dostane mladá Consuela Castillo, dcera kubánských emigrantů, jeho sebejistý model života se začne hroutit. Consuela je v Kepeshově pohledu především tělem, krásou a erotickou výzvou. Roth se nijak nesnaží tento pohled uhladit. Naopak ho nechává vyznít v celé jeho posedlosti, jednostrannosti a někdy až nepříjemné redukci ženy na objekt mužské touhy. Právě proto může novela působit kontroverzně. Consuelu totiž většinu času vidíme jen skrze Kepeshovu fascinaci, jeho chtíč, žárlivost a strach, že ji bude vlastnit někdo jiný. Tato optika je úzká, ale záměrně: Roth neukazuje ideální vztah, nýbrž mužské ego v okamžiku, kdy se rozpadá pod tlakem touhy. Nejsilnější je kniha v popisu žárlivosti. Kepesh, který se celý život chlubil nezávislostí a odporem k citovým poutům, se náhle stává směšně i bolestně závislým. Jeho představy o Consuele a jiných mužích přerůstají v to, co sám nazývá pornografií žárlivosti. Roth tu výborně vystihuje stav, kdy se intelektuální člověk, zvyklý všechno analyzovat, stává zajatcem vlastních obrazů, fantazií a ponižujících představ. Lovec je uloven vlastní touhou. Název Umírající zvíře odkazuje k představě lidského srdce připoutaného k tělu, které stárne, chátrá a nevyhnutelně směřuje ke smrti. Kepesh může být vzdělaný, ironický a zkušený, ale nakonec je stejně jen tělem — a tělo ho zrazuje. Touha v něm zůstává prudká, zatímco vědomí konce je stále naléhavější. Sex zde proto není jen radostí nebo hrou, ale také zoufalou vzpourou proti smrti. Roth píše o stáří bez sentimentu: ne jako o moudrém smíření, ale jako o době, kdy člověk může být stále plný žádosti, závisti, strachu a ponížení. Důležitá je i cena Kepeshovy svobody. To, co se v mládí jevilo jako osvobození od manželských a společenských konvencí, se ve stáří ukazuje také jako cesta k izolaci. Kepesh se vyhnul mnoha závazkům, ale nezískal tím klid. Zůstal mu prostor pro touhu, nikoli však jistota blízkosti. Roth tím neříká jednoduše, že sexuální revoluce byla omyl. Spíše ukazuje, že žádná svoboda není zadarmo a že i odmítnutí iluzí může vytvořit iluzi novou: víru, že člověk zůstane pánem vlastního života. V závěru novela získává ještě temnější rozměr. Consuela se po letech vrací se zprávou o rakovině prsu. Tělo, které bylo pro Kepeshe zdrojem fascinace, je náhle zasaženo nemocí. Roth zde krutě propojuje erotiku, krásu, zranitelnost a smrt. Z Consuely už nelze udělat jen předmět touhy; její nemoc nutí Kepeshe čelit otázce, zda je schopen něčeho víc než posedlosti. Otevřený konec je silný právě tím, že nedává jednoduchou odpověď. Není jisté, zda jeho návrat k ní znamená skutečný soucit, lásku, nebo další podobu vlastní závislosti. Ve srovnání s Rothovými velkými romány, jako jsou Americká idyla nebo Lidská skvrna, působí Umírající zvíře komorněji a méně rozmáchle. Není to společenské panorama, ale zpověď, monolog, pitva jedné posedlosti. Některé Kepeshovy úvahy o ženách, emancipaci a současných vztazích mohou znít jednostranně, někdy až podrážděně. Je však otázka, zda je máme chápat jako autorův soud, nebo jako součást portrétu muže, který si svou vlastní úzkost převádí do kulturních teorií. Právě v tom je novela zajímavá. Kepesh není sympatický hrdina. Je sebestředný, manipulativní, posedlý a často morálně nepříjemný. Ale Roth ho neomlouvá ani nesoudí jednoduchým způsobem. Nechává ho mluvit a tím ho zároveň odhaluje. Čtenář nemusí s Kepeshem souhlasit, aby cítil, jak přesně je zachycena jeho slabost, strach a závislost na těle, které už nemůže ovládat. Umírající zvíře je útlá, ale hutná kniha bez zbytečné vaty. Je cynická, hořká, místy krutě upřímná a rozhodně ne pohodlná. Roth zde píše o mužské touze v její nejméně lichotivé podobě, o stáří bez útěchy a o smrti jako skutečnosti, která se vkrádá i do erotiky. Není to jeho největší román, ale je to přesná a zneklidňující novela o člověku, který si myslel, že se dokáže vyhnout citovým pastem — a nakonec zjistil, že největší pastí je vlastní tělo.“... celý text
— uwe.filter

---

Rozhovor v Praze

„Útlá publikace Rozhovor v Praze má jen 29 stran, ale její význam je větší, než by rozsah napovídal. Nejde o běžné interview ani o literární kuriozitu pro sběratele. Je to záznam mimořádného setkání dvou spisovatelů v mimořádném okamžiku: krátce po pádu komunistického režimu, kdy se česká kultura náhle ocitla mezi zkušeností nesvobody a nejistým začátkem svobody. Tento text, který původně vyšel v prestižním časopise The New York Review dne 12. dubna 1990 a téhož roku jej v češtině jako katalog k výstavě Kde domov můj? vydal Evropský kulturní klub, je dodnes fascinující sondou do psychologie disentu, exilu a proměny kultury. Philip Roth zde nevystupuje jako náhodný západní tazatel. Prahu a českou neoficiální literaturu znal už z normalizačních let, kdy podporoval zakázané autory a pomáhal jejich knihám dostat se k zahraničním čtenářům. Ivan Klíma naopak mluví z pozice člověka, který zůstal doma, prošel zákazem publikování a zažil, jak se literatura v nesvobodné společnosti stává něčím víc než jen kulturním zbožím. Právě rozdíl jejich zkušeností dává rozhovoru sílu. Nejzajímavější je téma role literatury v totalitě. Klíma i Roth se dotýkají paradoxu, že v době útlaku může mít psané slovo obrovskou váhu. Čtenáři v něm hledají pravdu, náhradní veřejný prostor i potvrzení, že nejsou sami. Zakázaná nebo samizdatová literatura pak není jen uměním, ale i formou odporu a uchování důstojnosti. Zároveň však rozhovor nepodléhá sentimentu. Svoboda je zde vítaná, ale ne jednoduchá. S jejím příchodem literatura ztrácí výjimečné postavení, které jí paradoxně poskytoval právě tlak režimu. V tom je publikace překvapivě nadčasová. Klímovy úvahy o tom, co se stane s literaturou ve svobodné, komerčnější a hlučnější společnosti, nepůsobí jako dobová poznámka, ale jako otázka, která se v dalších desetiletích skutečně naplnila. Když zmizí cenzor, nezmizí automaticky povrchnost, lhostejnost ani trh. Literatura už nemusí bojovat o právo existovat, ale musí nově bojovat o pozornost a smysl. Rozhovor se dotýká také samizdatu, exilu, odpovědnosti spisovatele a kafkovské zkušenosti střední Evropy. Kafka zde není jen literární odkaz, ale přesný klíč k realitě, v níž absurdní byrokracie, strach a mocenský jazyk přestaly být metaforou a staly se každodenností. Rothovy otázky jsou přesné a vedené zvenčí, Klímovy odpovědi vycházejí z osobní zkušenosti. Právě tato kombinace dělá text živým. Slabinou knihy je vlastně jen její krátkost. Čtenář má pocit, že by v rozhovoru mohl pokračovat ještě dlouho. Mnohá témata jsou pouze naznačena: vztah domácích a exilových autorů, budoucnost české literatury, proměna čtenářství po revoluci, morální únava po desetiletích přizpůsobování. Publikace tak nepůsobí jako vyčerpávající studie, ale spíše jako literární momentka z chvíle, kdy se dějiny právě lámaly. Právě v tom je ale její hodnota. Rozhovor v Praze zachycuje okamžik mezi dvěma epochami. Starý svět se zhroutil, nový ještě neměl jasné obrysy. Klíma i Roth mluví bez patosu, ale s vědomím, že literatura byla v Československu dlouho spojena s otázkami pravdy, svobody a osobní odpovědnosti. Je to drobná kniha, která připomíná dobu, kdy slova měla váhu nejen estetickou, ale i občanskou. Pro čtenáře zajímající se o český disent, normalizaci, samizdat nebo Rothův vztah k Praze jde o velmi cenný text. Ne proto, že by nabízel ucelené dějiny, ale proto, že dokáže na malém prostoru zachytit atmosféru přelomu. Rozhovor v Praze je krátký, hutný a nenápadný dokument o chvíli, kdy se literatura musela naučit žít bez svého nepřítele, a kdy ještě nebylo jasné, zda tím něco neztratí“... celý text
— uwe.filter

---

Milostné rozmluvy

„Novela Milostné rozmluvy, později vydaná také pod názvem Klam, patří k formálně nejúspornějším a zároveň nejrafinovanějším Rothovým textům. Celá kniha je vystavěna téměř výhradně z dialogů. Chybějí klasické popisy, vysvětlování i pohodlné autorské vodítko. Čtenář je rovnou vhozen do proudu řeči a musí si sám skládat, kdo právě mluví, co se mezi postavami stalo a co z řečeného je pravda, hra, sebeobrana nebo literární materiál. Základ knihy tvoří rozhovory amerického spisovatele Philipa s jeho vdanou anglickou milenkou. Uzavřený prostor londýnského ateliéru působí jako soukromé útočiště, kde mohou oba mluvit otevřeněji než venku. Jenže právě tato otevřenost je neustále podezřelá. Milostné rozhovory zde nejsou jen projevem intimity, ale také soubojem, manipulací, sváděním a obranou. Roth dobře ukazuje, že i nejdůvěrnější řeč může být zároveň způsobem, jak druhého ovládnout nebo si sám před sebou ospravedlnit vlastní jednání. Nejzajímavější je na knize hra mezi skutečností a fikcí. Hlavní hrdina se jmenuje Philip, je spisovatel a mnoho okolností zjevně vybízí k autobiografickému čtení. Roth však tuto stopu zároveň nabízí i zpochybňuje. Když manželka objeví zápisník s dialogy, Philip se začne hájit tím, že nejde o skutečný záznam nevěry, ale o literární přípravu. Tím se celá kniha dostává do neklidného prostoru, kde nelze jistě určit, zda čteme přepis intimního života, románovou fikci, nebo výmluvu spisovatele, který ze všeho dokáže udělat literaturu. Roth zde výborně pracuje s motivem klamu. Klamat může milenec manželku, spisovatel čtenáře, vypravěč sám sebe i literatura skutečnost. Název proto není jen odkazem k nevěře, ale k samotné povaze psaní. Literatura se živí tím, že přetváří život, půjčuje si z reality a současně se tváří, že je něčím jiným. Roth tuto nejasnost nijak neuklidňuje. Naopak ji dělá hlavním tématem knihy. Dialogická forma dává novele neobvyklé tempo. Text je úsečný, svižný a místy působí skoro jako divadelní hra bez scénických poznámek. Právě absence popisů nutí čtenáře soustředit se na tón, náznaky, pauzy a proměny nálad. Všechno se odehrává ve slovech: touha, žárlivost, ironie, zranitelnost, krutost i intelektuální hra. Roth ukazuje, že dva hlasy v jedné místnosti mohou vytvořit větší napětí než rozsáhlý děj. Kniha se dotýká i širších Rothových témat: sexuality, židovské identity, exilu, střední Evropy a vztahu mezi spisovatelem a jeho materiálem. Zmínky o ženách z komunistického Československa a Polska nejsou jen dekorací, ale připomínají Rothův zájem o svět za železnou oponou i jeho citlivost k prostředí, kde literatura měla jinou váhu než v pohodlném západním světě. Přesto zůstává hlavní těžiště novely komorní: vztah, řeč a hranice mezi pravdou a fabulací. Milostné rozmluvy nejsou románem pro čtenáře, který čeká velký příběh, výraznou dějovou stavbu nebo společenské panorama. Jde spíše o literární experiment, který může zpočátku působit stroze nebo matoucím dojmem. Kdo ale přijme jeho pravidla, najde přesnou a inteligentní prózu o nevěře, sebeklamu a spisovatelské schopnosti proměnit i vlastní vinu v text. Roth zde dokazuje, že k napětí nepotřebuje rozsáhlé kulisy ani velká dramata. Stačí mu rozhovor, nejistota a několik vět, které lze číst více způsoby. Milostné rozmluvy jsou útlá, ale chytrá kniha: komorní, ironická, znepokojivá a formálně odvážná. Nejde o Rothovo nejpřístupnější dílo, ale patří k těm, v nichž je nejlépe vidět jeho schopnost proměnit osobní život, podezření i lež v literární hru.“... celý text
— uwe.filter

---

---

Zuckerman zbavený pout

„Román Zuckerman zbavený pout navazuje na Rothovo zkoumání postavy Nathana Zuckermana, spisovatele, který se po vydání kontroverzního románu Carnovský ocitá v pasti vlastní slávy. Úspěch, o který mladý autor dříve usiloval, se zde mění v nepříjemné břemeno. Zuckerman už není jen spisovatel u psacího stolu, ale veřejná postava, na kterou si každý promítá vlastní očekávání, výčitky, urážky i fantazie. Roth zde velmi přesně ukazuje, že literární úspěch nemusí znamenat svobodu. Naopak. Zuckerman je najednou svázán tím, co napsal. Čtenáři ho zaměňují s jeho postavami, kritici mu podsouvají morální viny a příbuzní vnímají jeho knihu jako zradu. Obvinění z antisemitismu, sexismu, narcismu či necitlivosti nejsou v románu jen útokem z vnějšku . Zasahují do Zuckermanova soukromí a nutí ho znovu si klást otázku, jakou odpovědnost má autor za své dílo a za bolest, kterou může způsobit lidem kolem sebe. Zásadní roli zde hraje rodina, především matka. Právě přes ni Roth ukazuje, že literární provokace nemá dopad jen na anonymní veřejnost nebo na kritické kruhy. Kniha může zasáhnout i ty nejbližší, kteří se v ní poznají, cítí se zostuzeni nebo mají dojem, že spisovatel použil rodinnou zkušenost jako materiál pro vlastní kariéru a zviditelnění. Zuckermanova svoboda psát tak naráží na prostou lidskou bolest. A právě v tom je román silnější než pouhá satira běžného literárního formátu. Důležitým motivem knihy je také tělesnost a smrt. Zuckerman je stále posedlý sexualitou, pohledem na ženy a vlastní touhou, ale blízkost smrti tuto posedlost znejišťuje. V okamžiku, kdy spatří lidskou konečnost zblízka, se i erotická přitažlivost začne jevit jinak. Tělo už není jen předmětem touhy, ale také něčím křehkým, pomíjivým a odsouzeným k zániku. Roth zde neopouští své typické téma sexuality, ale přidává k němu vědomí rozpadu, viny a smrtelnosti. Román působí jako hořké vystřízlivění po literárním triumfu. Zuckerman je sice „zbavený pout“, ale jen zdánlivě. Osvobodil se od některých rodinných a společenských očekávání, získal slávu a možnost psát podle svého, jenže zároveň se zapletl do nových pout: veřejného obrazu, skandálu, vlastního ega a pocitu odpovědnosti. Roth tak ukazuje paradox spisovatelské svobody. Autor může napsat cokoli, ale nemůže kontrolovat, co jeho text udělá s ostatními. Síla knihy spočívá v tom, že Roth nešetří ani svého hrdinu. Zuckerman není jen pronásledovaná oběť nechápavého okolí. Je také ješitný, sebestředný a často málo citlivý k lidem, kteří ho milují nebo které zraňuje. Právě tato nejednoznačnost je na románu cenná. Roth nestaví spisovatele na piedestal, ale ukazuje ho jako člověka, který chce pravdu, slávu i svobodu, ale není si jistý, kolik bolesti je kvůli tomu oprávněn způsobit. Zuckerman zbavený pout je chytrý, ironický a zároveň překvapivě smutný román o ceně literární slávy. Není tak výbušný jako Portnoyův komplex, ani tak iniciační jako Elév, ale právě svou hořkostí a sebereflexí tvoří důležitou část Rothova díla. Ukazuje spisovatele ve chvíli, kdy už dosáhl úspěchu, ale zjišťuje, že úspěch nic neřeší. Pouze zostří všechny otázky, před nimiž chtěl psaním uniknout.“... celý text
— uwe.filter

---

Portnoyův komplex

„Román Portnoyův komplex Philipa Rotha patří k těm knihám, které se nedají oddělit od skandálu, jenž je provázel. Při vydání v roce 1969 působil jako literární výbuch: otevřeně mluvil o sexualitě, masturbaci, rodinných neurózách, židovské identitě, vině i vzpouře proti tradici. Dnes už možná nepůsobí tak šokujícím dojmem jako tehdy, ale jeho energie, jazyková živost a komická dravost zůstávají mimořádné. Celý román je vystavěn jako dlouhá psychoanalytická zpověď Alexandera Portnoye doktoru Spielvogelovi. Tato forma je pro knihu zásadní. Portnoy může mluvit bez zábran, přeskakovat od dětství k sexuálním zkušenostem, od matky k náboženství, od vzpoury ke studu. Psychoanalytický monolog dává textu prudký rytmus a zároveň umožňuje, aby se obscénnost nestala samoúčelnou. Portnoy se nepředvádí jen proto, aby šokoval. On se snaží vymluvit ze své neurózy, pochopit sám sebe a zároveň se obhájit před vlastním svědomím. Nejsilnější stránkou románu je právě rozporuplnost hlavního hrdiny. Alexander Portnoy je inteligentní, vtipný, bystrý a často přesvědčivý, ale zároveň sebestředný, hysterický, krutý a neschopný skutečně vidět druhé lidi. Bouří se proti rodině, židovské tradici, náboženství a mateřské kontrole, ale nikdy se od nich nedokáže úplně odpoutat. Čím víc se snaží být svobodný, tím zřetelněji se ukazuje, že je svázaný vinou, studem a komplexem méněcennosti. Velkou roli v knize hraje postava matky Sophie Portnoyové. Její péče je zároveň láskou i terorem. Kontroluje jídlo, zdraví, tělo, chování i morálku syna a stává se pro něj symbolem světa, ze kterého chce uniknout. Otec Jake je oproti ní slabší, unavenější a v očích syna méně výrazný. Roth zde nemaluje rodinu jako bezpečné útočiště, ale jako místo, kde se člověk formuje i deformuje zároveň. Sexualita v románu není jen zdrojem komiky nebo provokace. Portnoy skrze ni hledá osvobození. Touha po nežidovských dívkách pro něj není pouze erotická, ale i symbolická: znamená únik z rodiny, tradice a pocitu menšinové odlišnosti. Jenže tento únik se nedaří. Portnoy ženy často redukuje na objekty své potřeby, a proto jeho údajná svoboda končí prázdnotou, neschopností vztahu a nakonec i selháním. Roth tím ukazuje, že čistě sexuální svoboda bez citové odpovědnosti je slepá ulička. Román je také ostrým obrazem amerického židovství v době, kdy se staré náboženské jistoty rozpadají, ale jejich psychologická moc trvá dál. Portnoy už nevěří v tradiční judaismus, odmítá náboženství jako soubor pověr a příkazů, ale přesto zůstává člověkem hluboce poznamenaným židovskou zkušeností. Jeho vzpoura proti židovství je zároveň důkazem, že se z něj neumí vymanit. Tady Roth přesně vystihuje moderního člověka, který ztratil víru, ale nezískal klid. Síla Portnoyova komplexu spočívá i v humoru. Roth dokáže psát o vině, studu, rodinném tlaku a sexuální frustraci tak, že text je často prudce komický. Komika však není únikem od vážnosti. Naopak ji zesiluje. Čtenář se směje, ale zároveň vidí člověka, který je uvězněný ve vlastních protikladech. Portnoy se snaží být pánem svého života, jenže čím víc mluví, tím víc odhaluje svou bezmoc. Z dnešního pohledu může román v některých pasážích působit přehnaně, ukřičeně nebo narcistně. Některé ženské postavy jsou záměrně ukázány především Portnoyovýma očima, a právě proto mohou působit zploštěle. Jenže to je zároveň součást konstrukce knihy: nečteme objektivní obraz světa, ale proud vědomí člověka, který sám sobě nerozumí tak dobře, jak si myslí. Portnoyův komplex je román o touze po svobodě, která se mění v další formu závislosti. Je to kniha o sexu, ale ještě víc o vině. Je to komedie, ale komedie zoufalá. Roth v ní dokázal spojit vulgaritu, inteligenci, židovský humor, psychoanalýzu a společenskou kritiku do textu, který i po letech působí živě. Skandál kolem knihy možná zestárl, ale její základní téma nikoli: člověk se může bouřit proti všemu, co ho utvářelo, ale neznamená to, že před tím dokáže opravdu utéct.“... celý text
— uwe.filter